Nadpis
je zdánlivě nesmyslný, neboť státní zastupitelství stojí ze zákona mimo
politickou hru, je nadstranické, profesionální a nestranné. Ale Česká televize
mi připomněla, že všecko může být jinak, když do pořadu Události, komentáře dne
13.června 2018 přizvala bývalého ředitele Útvaru pro boj proti organizovanému
zločinu PČR Roberta Šlachtu. Chtěla oživit vzpomínky na historickou noc
z 12. na 13. června 2013, kdy jím řízení policisté vpadli na Úřad vlády ČR
a „přilehlá loviště“ a spustili řetěz dějů, který skončil pádem Nečasovy vlády
a zásadním přepsáním vnitropolitických poměrů naší vlasti. Soukromě si myslím,
že následky jejich vystoupení měly účinky nekrvavého puče a jejich vliv dosud
nedozněl.
Česká
televize ovšem pozváním pouze Roberta Šlachty prokázala, že příslušné děje
vnímá bez hlubšího pochopení. Povrchnost může mimochodem přenést na své diváky
a deformovat jejich vnímání reality. Okolnost, že Robert Šlachta přivedl své
lidi do Úřadu vlády, není tak mimořádná, jak se zdá. Elitní policejní útvary podléhají
vojenské kázni a jdou prostě tam, kam je odpovědní (často ve skutečnosti
neodpovědní) pošlou. Zasahující policisté mohou proto být dobře viditelným
nástrojem vůle neviditelných mocných. Ale ČT se v pořadu snažila ukázat,
že zásah z 13. června 2013 byl jednoznačným pochybením policie. Obratně
při tom použila odkaz na trapně nepatrné trestněprávní výsledky policejní akce
a jejich nepřiměřenost mohutnosti použitých policejních prostředků. „Přišila“ policii i odpovědnost za dalekosáhlé
vnitropolitické důsledky.
I
když ČT24 dobovým obrazem předvedla tehdy přítomné státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci v čele s vedoucím Ivo
Ištvanem, neodkryla před diváky sladké
tajemství prvořadé odpovědnosti tohoto úřadu. Jakmile totiž policie
začne konat podle trestního řádu, podléhá pokynům a dozoru státních zástupců,
kteří jsou skutečnými pány akcí. Podivení Dalibora Balšínka nad tím, do čeho se
zkušený policista Robert Šlachta pustil, bylo proto nemístné: neměl jinou volbu
(s výjimkou vzpoury, která je trestná).
Česká
televize tak odpoutala pozornost diváků od základní velké podivnosti, kterou
bylo řízení zásahu místně nepříslušnými olomouckými státními zástupci, ne-li
historicky vůbec první, pak jistě nesmírně vzácný případ porušení ustanovení
trestního řádu i zákona o státním zastupitelství o věcné a územní příslušnosti
státního zastupitelství. Dalibor Balšínek by měl dobrý důvod podivit se nad
tím, do čeho se pustil zkušený Ivo Ištvan, který v minulosti opakovaně
prokázal způsobilost vzdorovat nezákonným rozhodnutím nadřízených (jednou zaplatil
vyhazovem od ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila).
A už
vůbec nedošlo na zamyšlení nad tím, že nasazení olomouckých žalobců na akci
v Praze muselo povolit Nejvyšší státní zastupitelství nebo dokonce celou
akci vyvolat. Netuším, zda rozhodl přímo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman
nebo vlivní bývalí komunističtí prokurátoři, jimiž se obklopil, ale je
nepochybné, že odpovědnost za svržení Nečasovy vlády a zatýkání bývalých
poslanců a všechny další následky leží právě zde.
Šlachtovi
lidé ale možná nejsou tak nevinní, jak jsem výše naznačil. Je totiž otázka,
jakými hroznými informacemi o zločinech na Úřadě vlády „nakrmili“ špičky NSZ
tak, aby daly souhlas nebo přímo přikázaly vykonání „realizace“. Nepatrnost
trestněprávních výsledků ale vyvolává pochybnost, zda pro rozhodnutí byly vůbec
potřebné důkazy, použitelné v trestním řízení: pokud po pěti letech ještě nic světoborného na povrch
nevyplavalo, stěží lze uvěřit, že na začátku byla spousta skvělých důkazů,
které časem „vyvětraly“. Spíše se zdá, že šlo o politické rozhodnutí, směřující
ke svržení Nečasovy vlády, které se o
žádné důkazy neopíralo, ale neví se, kdo je vydal a jakými prostředky přiměl
státní zástupce, aby se uvolili spáchat tuto nehoráznost.
Národ
by měl vědět, jak to bylo, protože následky událostí přesahují zprostředkovaně
až do současnosti. Jenže lid obecný se o věci zásadního významu vůbec nestará.
Lidé jsou schopni vyjít do ulic a dožadovat se odstoupení Andreje Babiše, aniž
by přemýšleli nad tím, že při daných poměrech ve sněmovně žádný
z neúspěšných vůdců pidistran by stejně nedokázal získat důvěru rozhárané
sněmovny, natož aby ještě nabídl srovnatelnou životní úspěšnost jako důkaz své
způsobilosti vést stát. A poslanci raději za peníze daňových poplatníků maří
čas žvaněním o novičoku a jiných nesmyslech, než by se domáhali vysvětlení
skandální akce z 13.června 2013. K tomu přidávají vyčítání Andreji
Babišovi, že je ochoten přijmout podporu KSČM, když mu svou neochotou vstoupit
do jeho vlády jinou cestu uzavřeli.
„Realizace“
z 13. června 2013 není v polistopadovém vývoji státu jediným případem
sporných zásahů státních zástupců do veřejného života. Mechanismus ovlivnění politické
situace a způsob provedení a závažnost následků bývají různé, ale jedno je
spojuje: beztrestnost původců a vykonavatelů. Proto nám hrozí, že se podobné
úkazy budou zase někdy opakovat.
Nemusíme
ostatně chodit daleko: jednoho případu zneužití trestního řízení pod velením
státního zástupce jsme právě svědky ve
stíhání Andreje Babiše. Z logiky věci vyplývá, že vyvolání trestního
řízení mělo posloužit k oslabení hnutí ANO ve volbách. Když se nepodařilo,
slouží jako nástroj úsilí o připravení Andreje Babiše o výsledek volebního
úspěchu. Provedení je jiné než při svržení Nečasovy vlády, ale účel je podobný.
Nerojí se masy policistů, vše probíhá v klidu a hlavně v souladu se
zásadou „ co se vleče, neuteče“. Političtí odpůrci a s nimi spolčení
novináři mají spolehlivou základnu pro rozvíjení útoků na nežádoucího vetřelce. A vždy se dá zhodnotit „náhodná“
shoda úkonů s nějakými politickými událostmi. Zajímavá je například časová
blízkost druhého jmenování předsedou vlády
a prvního výslechu obviněného. Andrej Babiš a jeho obhájci brojí proti
vyšetřovateli Pavlu Nevtípilovi, ale uniká jim rozhodující úloha dozorového státního
zástupce Jaroslava Šarocha, který rozhoduje o tom, jaká krmě se připraví se
surovin, dodaných policií. Dozorový státní zástupce zřejmě nepohání
policii k rychlejšímu postupu. Nemá kam spěchat: již dávno mohl mít dost
důkazů, aby mohl buď zastavit trestní stíhání nebo naopak podat obžalobu. Je
jasné, že do zastavení trestního stíhání
se nehrne, protože by mu vyneslo různé projevy nelibosti: vždyť by Babišovy
odpůrce připravil o cenný nástroj soustavného ostouzení. Může pokračovat v podpoře
vyvolávání politických turbulencí libovolně dlouho, protože je apolitický,
procesně nezávislý a zákon neporušuje. Že umožňuje udržování země ve stavu
politického chaosu ? Koho to zajímá ?
Pokud
běží trestní stíhání, je možné každý den otravovat vzduch tvrzením, že je
nepřípustné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný předseda. Andrej Babiš
má resignovat, podrobit se úkonům trestního stíhání a až (pokud ovšem) se
očistí, vrátit se. Kdyby odpůrce poslechl, měli by vyhráno, protože velký
trestní proces zpravidla trvá déle než funkční období vlády. Útočí na něj představitelé stran, které spravovaly
justici mnoho let a dovedly ji do stavu, v kterém se občas do vězení
dostanou nevinní lidé a naopak zločinci se nestíhají. Presumpce neviny politikům
nic neříká, ač pojem právní stát skloňují ve všech čtrnácti pádech. Nevadí jim,
že překážením ustavení vlády poškozují stát, jemuž se zavázali sloužit.
Ostatně
správnost Babišovy neústupnosti potvrzuje čerstvý příklad kauzy Aleny
Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Přežila pětileté
trestní stíhání, během něhož se musela zúčastňovat časově náročného hlavního
líčení, trvajícího od 2. června 2014 do 22.února 2016, a pak ve strachu
z hrozícího trestu odnětí svobody v trvání 8 ½ roku čekat do 17.
ledna 2018 na rozsudek odvolacího soudu.
Po celou dobu čelila mediální štvanici,
založené na tvrzení o mravní neslučitelnosti výkonu funkce s postavením
osoby trestně stíhané či dokonce nepravomocně odsouzené. Neustoupila, setrvala
v úřadě do konce mandátu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Její
předčasný odchod z úřadu by nikomu neprospěl a úplné náhrady škody by
nedosáhla. Pokud se Andrej Babiš rozhodl jít stejnou cestou, vystavil se
náročné zkoušce odolnosti, ale jeho postoj je rozumný, přiměřený reálnému stavu
trestního řízení v ČR.
Pan
státní zástupce Jaroslav Šaroch ale nespěchá ani s podáním obžaloby,
ačkoli bude vítanou příležitostí k dalšímu kamenování předsedy vlády. Její
zpřístupnění může totiž přinést rozčarování, a to i politickým odpůrcům Andreje
Babiše. Může se ukázat, že argumentace žalobce stojí na podobném nesmyslu jako
obvinění Aleny Vitáskové, že se prohřešila, když nevyvodila závěry
z neexistujících osobních vztahů Michaely Schneidrové se Zdeňkem Zemkem
st. Tuto možnost považuji za dosti
pravděpodobnou. Neznám argumentaci sdělení obvinění, nicméně mám pochybnost, že
žalobce vykouzlí obžalobu, která by Andreji Babišovi pomohla do vězení. Trestní
právo je totiž adresné a velmi formalistické. Ze zprávy OLAFu lze vyčíst, že
došlo ke správnímu pochybení, na němž se podílel příslušný dotační úřad (kde je
jeho odpovědnost ?). Adresnou odpovědnost jednotlivců z ní nelze vyvodit.
Správní pochybení není vždy a za každých okolností trestným činem, činí jej
z něj úmysl a způsobená škoda. K trestnému činu dotačního podvodu dojde
buď použitím dotace k jinému účelu než k tomu, pro který si ji
žadatel vyžádal, nebo uvedením nesprávných údajů v žádosti. V daném
případě dotace posloužila svému účelu. Zbývá pouze možnost zadání nesprávných
údajů. Pochybuji, že by Andrej Babiš
osobně vyplnil žádost. Nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani provozním
ředitelem, nemohl tedy za společnost jednat. Mohlo by případně přicházet
v úvahu spáchání trestného činu účastenstvím, ale je sporné, zda by se
podařilo účastenství doložit. Je
pravděpodobné, že v obžalobě bude mít Andrej Babiš okrajové postavení.
To je další důvod, proč je tlak na jeho vypuzení z postavení předsedy vlády zcela
nepřiměřený malému významu této jeho slabiny.
Mohli
bychom si ještě dlouho povídat o úloze státních zástupců v medializovaných
kauzách, jako bylo trestní stíhání
Jiřího Čunka (kdo si dnes pamatuje, že vypukla „válka žalobců“?), Petra
Lessyho, Víta Bárty, Martina Bartáka a dalších, ale každý má možnost si najít
informace v elektronických archivech. Politické strany, pod jejichž vládou
se tyto věci děly, jsou dočasně oslabené a nevládnou mocí výkonnou.
Je proto
na čase, aby nová vláda využila příznivé politické konstelace k zastavení
prodlužování řetězce účelově vyvolaných trestních kauz, určených
k likvidaci veřejně činných osob nebo k ovlivnění politických poměrů
v zemi. Nepůjde to jinak než důsledným vyvozováním důsledků vůči jejich původcům
a vykonavatelům. Jako vhodný začátek nápravy by se mi líbilo objasnění pozadí účinkování
policie a olomouckých žalobců při útoku na Úřad vlády ČR v noci z 12.
na 13. června 2013. Jsem zvědav, zda by
byl olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan při objasňování událostí stejně
sdílný jako ve výroční zprávě svého úřadu, a zda by se podařilo nejvyššího státního
zástupce Pavla Zemana vyvést z ustálené
pozice „brněnské sfingy“.
"TO BYSTE SE DIVIL, CO VŠECHNO SI MŮŽEME DOVOLIT!!!", vmetl mi do tváře Rudolf Kotál, onehdá major STB.
OdpovědětVymazatTentýž výrok je v nejširším slova smyslu zase 100% platný i dnes.