Internet zaplavily projevy nevole nad
rozhodnutím Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), že zákrok
policistů na volebním shromáždění Andreje Babiše v Borovanech proti chlapci,
odnášejícímu reproduktor, byl oprávněný. Z argumentace protestujících jsem
vyvodil, že nenáviděný Andrej Babiš nemá nárok na nedotknutelnost majetku,
takže policisté neměli zasahovat, a když už puzení k zásahu neodolali, tak
měli jednat něžně.
Nejsem voličem ANO, ani nehodlám
volit Andreje Babiše prezidentem, a vedu časté spory s GIBS, ale v daném
případě se GIBS a zasahujících policistů musím zastat. Policie je nepolitická
služba, která se musí chovat nestranně. Vidí-li policisté útok na majetek, musí
zasáhnout, ať je majitelem kdokoli. Zásah
musí být co nejrychlejší, na dlouhé zkoumání vedlejších okolností není čas. Při
zásahu se pak řídí reflexy, které si odnesli z výcviku.
Tím nechci říci, že s výkony GIBS
jsem vždy spokojen. Posláním této služby je stíhání trestné činnosti příslušníků
bezpečnostních sborů. Je nástupnickou organizací po Inspekci PČR, která opět
navazovala na Inspekci ministerstva vnitra. Na všechny si občas občané stěžovali.
Podle českých svérázných zvyklostí nejlepším způsobem předcházení stížností je
reorganizace. Proto se kterýsi ministr vnitra rád zbavil své odpovědnosti předáním
služby do pravomoci policejního prezidenta, ale ani ten se nechtěl zabývat úřadem,
na který chodily stížnosti . Proto se zrodila GIBS, nad jejímž ředitelem stojí
přímo pánbůh. Tedy oficiálně to je předseda vlády, ale ten o tom možná ani neví,
a se stížností na GIBS byste u něj nepochodili. Podle toho to vypadá.
Nadměrnou volnost by měl vyvažovat
dohled státního zastupitelství. Ale stává se, že dozorujícího státní zástupce,
příslušníky GIBS a podezřelé spojí pocit stavovské solidarity a k odhalení
nezákonnosti nedojde. Stavy územních odborů GIBS se většinou doplňují náborem
policistů z místních útvarů. Noví příslušníci GIBS pak občas vyšetřují
nedávné kamarády.
Není divu, že podezření oznamovatelů
na trestnou činnost příslušníků bezpečnostních sborů se nepotvrdí. Např. kdysi
se stalo, že vězeň liberecké vazební věznice se stal cílem podivné akce, jež mu
vynesla víceleté trestní stíhání. Provedla ji dobře organizovaná zločinecká
skupina, jejíž členové působili přímo ve věznici i mimo ni a byli propojení. Do
věznice mu jakési úřední osoby donášely alkohol, kterým hostil mnohonásobného
recidivistu. V opilosti blábolil o plánech na útěk z vězení a pomstě
na nepřátelích, kteří ho dostali do vězení. Netušil, že jeho společník nahrává
jeho bláboly na audiovizuální zařízení, zamontované do náramkových hodinek.
Záznamy se staly důkazem pro obžalobu, ač později Nejvyšší soud ČR opakovaně
zákonnost jejich pořízení zpochybnil. Mezi viditelnými příslušníky akce byli
dva recidivisté, kdosi z pracovníků Vězeňské služby a vysoký důstojník
PČR. Další zůstali nezjištěni. Společně dokázali dodávat do věznice alkohol,
dopravit tam hodinky s audiovizuálním zařízením, dopravit je ven do rukou
významného policisty, záznamy z hodinek stáhnout na fleshku a tu dodat
místní kriminální službě. Policista
později ztěžoval soudní řízení mlžením, lhaním, vyhýbáním se jednání a nakonec
i částečnou ztrátou paměti. Podezření,
že se vězeň stal obětí trestné činnosti, prověřovala GIBS, která zjistila, že žádný policista nebo
příslušník Vězeňské služby se nedopustil
nezákonného jednání.
Jindy na jisté překladiště přijel
kamion s nákladem tabáku neznámého původu a majitele. O jeho příjezdu
věděli předem celníci, kteří na překladišti čekali s videokamerou a
natočili překládání tabáku na jiný kamion. Nezajímali se o doklady od vozidla a
od zboží, neztotožnili řidiče a nechali kamiony odjet. Tabák pak byl dopraven
do skladu místního podnikatele. Do něj následně vpadlo komando celníků a
policistů. Zadrželi všechny přítomné a zahájili trestní řízení kvůli krácení
spotřební daně a nezákonné výrobě cigaret. Vlastnictví tabáku přiřkli majiteli
skladu. Soud se později pokoušel získat do Celní správy vysvětlení, jak věděla
o příjezdu tabáku, odkud tabák přijel a kdo jej skutečně nakoupil. Ani po
deseti letech tyto informace nezískal. Je podezření, že návoz tabáku neznámého
původu byl provokací, která měla poskytnout záminku k vpádu komanda do
skladu a ke křivému obvinění jeho majitele. Jako laik jsem přesvědčen, že tabák
majiteli skladu nepatřil, ale jeho návoz umožnil trestní stíhání a pozdější odsouzení
nevinných lidí. GIBS odmítla zabývat se prověřením podezření.
Zajímavý byl také případ usvědčování
domnělých pachatelů brutálního vydírání velkého dlužníka. Zakuklenci, oblečení
do policejních kombinéz, jej měli přepadnout na cestě z kanceláře domů,
dopravit jej do vily jeho věřitele a tam jej ohrožováním na životě a zdraví
přinutit k podepsání listin, jimiž mu vznikla majetková újma. Policie
domnělé zakuklence vypátrala. Aby je mohla poslat před soud, byla nutná
rekognice, na které je měl pan poškozený poznat. Podařilo se: jednoho
podezřelého, jenž byl holohlavý, postavili mezi vlasaté figuranty. Druhého s nedopnutou
bundou a bílým klínem na prsou postavili
mezi figuranty s bundami, zapnutými až ke krku. Poškozený samozřejmě
„poznal“ označené osoby. Po několikaletém soudním řízení je ale soud zprostil
obžaloby pro nedostatek důkazů. Díky „úspěšným“ rekognicím utrpěli obrovskou
újmu.
Podle mého laického názoru policisté
zmanipulovali rekognice tak, aby pan poškozený musel jimi vybrané osoby „poznat“.
On sám později tvrdil, že si byl jistý, že podezřelé poznává (tedy měl důvěru,
že mu policisté ukázali „ty pravé“), ačkoli bezprostředně po činu oznámil, že
by si netroufal kohokoli poznat. Tento způsob provedení rekognic považuji za
nezákonný. Místní oddělení GIBS, do něhož mezitím přišli někteří bývalí místní
policisté, na daném provedení rekognic ale nic nezákonného neshledalo a státní
zástupci se s jeho názorem ztotožnili.
Ve všech třech uvedených případech
utrpěly oběti přehmatů značnou škodu. Ale kvůli vyvinění příslušníků
bezpečnostních sborů příslušníky GIBS žádný poprask na internetu nevypukl.
Nebyl zvýhodněn nenáviděný Andrej Babiš, proto přísloví „běda tomu, z koho pohoršení
pochází“ v těchto případech neplatí.
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky
pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele
OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Teď mají zločinci, teroristi, teroristky, kriminálníci a kriminálnice "zelenou". TO ALE ZA ÉRY BÉMEN UND MÉREN TAKÉ MĚLI. Pak jich bylo 700 popraveno.
OdpovědětVymazat