Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen
občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu
pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných
v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče.
Malou naději na úspěch mají trestní
oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti.
Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na
jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty,
které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tématicky s projednávanou
kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení
trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli
vztah k podezřelému. Tak např. pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých
peněz, předložené Krajskému ředitelství
PČR v Jihlavě, putovalo na Krajské ředitelství PČR ve Zlíně a tam zmizelo
jako v černé díře.
K odblokování dochází výjimečně
a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního
operativce, jemuž vyšetřovaný občan
slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně
dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z Policejního prezidia -
uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení
kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou
částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal
před soud, ale nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“
občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač
podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do
konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené
oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové
podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval.
V tomto případě zcela výjimečně
boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný
úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si
odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší, než ten, proti němuž se
bránil spoluprací s Inspekcí.
Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus
darebáků, kteří se přisáli na obviněné a
pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je
jednoduché: obviněnému nabídnou, že za
úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i
kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze
použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou.
Tento
druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost
v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich
kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o
milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání
několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom
kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných
žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch.
Hyeny, které si na předstíraném podporování
žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně
přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost
nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na
úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků
Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na
jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie
nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka
pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc.
Netuším, zda se hyeny přiživují i na
žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že
pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo
spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet
skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár
milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem
(korupce za tím jistě nebyla !). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě
ministerstvo nedoporučilo.
Hyeny ale nacházejí prostor
k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného,
kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu.
Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního
řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu
je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen
lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou
prstem.
Stíhání hyen není časté.
V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli
vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na
vysoké tresty. To je ale spíše výjimka.
I když občas vyjde případ zneužití
obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí
do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji
spojení pachatelů s vlivnými
činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu
obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by
možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného např. předsedu
soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek.
Orgány činné v trestním řízení
jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami
pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě
do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „ dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby
policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového
nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah
ruky nárok na podmínečné propuštění a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení
pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze.
Nabízející se holedbal známostí
s dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným
pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou,
čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost
legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí
dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně
měl. To ovšem ještě neznamená, že je
mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření,
ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát.
Daleko drzejší a o to lépe chráněná
byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že
odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan
obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako
svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti
o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce,
jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít
k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval
v obvyklé pasivitě.
Považuji za pravděpodobné, že pan
obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, by přišel o velké peníze, ale jeho
trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím,
že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně
v soudní síni doznali k pokusu
o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání
nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za
pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou
provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by
skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu.
Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod
směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému
věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich
nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění.
Zvlášť velké potíže při pokusu o
odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo
soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píši a činím i jiné kroky:
znojemský justiční zločin. Stal se v r.2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní
zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil
obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně
odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra
Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž
vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy.
Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a
o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila
Goldová.
Účinkující v tomto případě
jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální,
navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě
na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal
před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo
na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská
část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až
na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního
útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného
okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa.
Chápu, že policisté nemají v oblibě
trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním
pohledem předkladatele a nemohou skončit
jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii,
které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením
přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu.
Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků
orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li
sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního
státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné
v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci.
Přimlouvám se za opuštění praxe, v které
se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez
vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí
zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány
činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Žádné komentáře:
Okomentovat