Zkušenému
komentátorovi by se nemělo stát, že by
si nezapamatoval správný název instituce, o které se v jeho pořadu
opakovaně mluví. Nicméně Václavu Moravcovi se to v Otázkách dne 23.října 2016
podařilo: mluvil stále o jakémsi „národním kriminálním úřadu“, který
neexistuje. Měl samozřejmě na mysli Národní centrálu proti organizovanému zločinu.
To je ale jediná výhrada, kterou tentokrát mám k jeho výkonu.
Kdo
se zajímá o dění v justici v širším smyslu a chce si udělat představu
o stavu služební kázně státních zástupců a soudců a o jiných zajímavostech a
pustil si Otázky, tentokrát určitě nelitoval. Václav Moravec si k debatě o kondici justice přizval dvě
silné osobnosti, silné netoliko vysokými funkcemi, ale znalostí problematiky a osobnostními
vlastnostmi: moudrého Josefa Baxu, předsedu Nejvyššího správního soudu, a poněkud
sfingoidního Pavla Zemana, nejvyššího státního zástupce. Tentokrát s nimi účelově
nemanipuloval, pouze je posouval od námětu k námětu, z nichž jeden
byl zajímavější než druhý. Nechoval se jako vymývač mozků.
Předseda
Nejvyššího správního soudu měl proti Pavlu Zemanovi výhodu, že je kárným
žalobcem pouze pro nevelkou množinu správních soudců a do jednání kárných
senátů nemůže zasahovat a ani mu kárné žaloby většinou neprojdou rukama, takže
moderátor neměl důvod klást mu otázky na tělo, jejichž odpovědím by se musel
vyhýbat. Naproti tomu Pavel Zeman čelil různým všetečným dotazům na stav věcí již
od vstupního námětu, jímž bylo postavení mimo službu pražské státní zástupkyně
Dagmar Máchové. Václav Moravec jej v této souvislosti přece jen trochu
tísnil připomenutím, že od upozornění na možné selhání této žalobkyně
parlamentních vyšetřovací komisí do zákroku proti ní uplynuly dva roky, což se
mu zdálo nepřiměřeně dlouho. Jinak se v této
a jiných souvislostech snažil vypáčit z nejvyššího žalobce aspoň nějaké
věcné údaje, ale úspěchu se nedomohl. Buď se dověděl, že nejvyšší státní
zástupce není generální prokurátor, takže nemůže mít informace o všech
projednávaných případech, nebo ve věci provádí jeho úřad dohled, jehož výsledky
nelze sdělovat, nebo dohled provádí někdo jiný a Pavel Zeman nemá přístup k jeho
výstupům. Taková ale je skutečnost: pravomoc nejvyššího státního zástupce je
omezená, přípravné řízení je neveřejné a zvědavci mají smůlu.
Josef
Baxa mohl za těchto okolností z pozice
pozorovatele v klidu uvést hrst číselných údajů o stavu kárného řízení se
soudci a státními zástupci a připustit, že výkonnost justice by mohla být
vyšší, kdyby byla účelněji řízena. Nicméně jeden z jeho výroků je silně
znepokojující: připustil, že kární žalobci jsou liknavější než by měli být,
takže kárných žalob by mohlo být více a vyjádřil se kriticky zejména o jednání
předsedů soudů, kteří nechávají nepravosti svých soudců bujet tak, až je
dovedou před kárný senát. V této souvislosti je na místě připomenout
upozornění Josefa Baxy, že statistika výsledků kárného řízení je zkreslena
resignacemi kárně stíhaných soudců: při zániku funkce soudce se kárné řízení
zastavuje. Kdyby toho nebylo, odsouzených soudců by bylo více.
Připomínám,
že tyto myšlenky nevyslovil předseda Nejvyššího správního soudu veřejně poprvé
a není jejich jediným nositelem. Podobně se opakovaně stejným způsobem vyjádřila
předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová.
Podotýkám,
že někteří předsedové soudů jsou schopní i jiných věcí. Například předsedovi Krajského
soudu v Brně nevadí, že již tři roky nemá vedle sebe řádně jmenovaného
místopředsedu, ale pouze soudce, pověřeného zastupováním této funkce. Překročení limitu trvání nežádoucích poměrů
jej nezajímá.
Z mého
„šalamounského“ pohledu je situace ještě vážnější, než Josef Baxa naznačuje.
Hlavní starostí předsedy soudu jako kárného žalobce, který obdržel z občanského prostředí
podnět ke kárnému řízení s podřízeným soudcem, je obvykle zastření či
omluvení napadených nepravostí. Je to postoj, kterému svědčí pojem „obrana
hradu“. Předsedy soudu do jisté míry chápu: potkávat se denně na chodbě soudu
se soudcem , kterého předseda posílá před kárný senát, může být nepříjemné. Zákon
ovšem stěžovateli umožňuje obrátit se na kteréhokoli vyššího kárného žalobce a
dává mu tak příležitost prožít úděl slepičky, hledající pro kohoutka živou
vodu.
U
vyšších kárných žalobců stěžovatelé většinou narážejí na odmítnutí návrhu s tím,
že jej má především řešit přímo nadřízený předseda soudu. Tyto úvahy ale nemají
oporu v zákoně, který instanční členění příslušnosti kárných žalobců
neupravuje. Kární žalobci tak do věci vnášejí své subjektivní názory, které
povyšují nad zákon. A jsou i tací, kteří podnět předají místopředsedovi, který
v nejlepším případě potvrdí, že jej pan předseda vzal na vědomí. Přezkum
podnětu se v takovém případě nekoná. Samo prošetření návrhu na kárné
řízení je ale obvykle soudcům nepříjemné, takže jeho provedení je účelné, i
když dospěje jen k uložení výtky, nebo vůbec nevyústí v potrestání.
Za
tohoto stavu chování kárných žalobců se nelze divit, že během tříleté
objektivní lhůty se nenajde kárný žalobce, který by poslal před kárný senát
soudce, jenž odmítl povolit obnovu procesu žadateli, který se dověděl, že za
skutek, za který byl odsouzen, ač se jej nedopustil, byl pravomocně odsouzen
skutečný pachatel. Nikdo nepošle před kárný senát soudce, který potřebuje na
přípravu na vyhlášení rozsudku 73 dny místo zákonem vymezených tří, na písemné
vyhotovení rozsudku nechává odsouzené čekat týdny a měsíce, nedodržuje
předepsaný tříměsíční rytmus přezkumu vazebních důvodů a přijetí a výši kauce řeší
celé měsíce. Podávat návrhy na kárné řízení kvůli zakazování pořizování
zvukových záznamů nebo zjišťování totožnosti veřejnosti je v podstatě bezúčelné.
Jedná se o porušení zákona soudcem, ale soudci jsou přece nad zákonem, tedy
aspoň si to myslí. Připouštím, že v případě méně závažných nepřístojností
by stačilo udělení výtky, ale ani k tomu nedochází. Nejde o to, aby kární
žalobci posílali soudce před kárný senát za každou cenu, ale o vytváření
povědomí v hlavách soudců, že jsou věci, které se prostě nesmí.
Podobný
stav je i ve státním zastupitelství. Pavel Zeman seznámil diváky s tím, že
podal kárnou žalobu na jednoho ze státních zástupců Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci, který prozradil novinářům záměr provést výslech
policejního prezidenta a jeho náměstka. Kárný senát má podle jeho vyjádření
rozhodnout, zda lze chování státního zástupce omluvit veřejným zájmem na
zveřejnění předmětné informace. V dané věci je názorový rozpor mezi
nejvyšším státním zástupcem a olomouckými žalobci. Je jistě dobře, že se Pavel
Zeman k tomuto kroku rozhodl, protože veřejné zpochybnění bezúhonnosti
policejního prezidenta a jeho náměstka významným úředním činitelem je ve svých
důsledcích útokem proti vnitřní bezpečnosti státu.
Nicméně
ještě zajímavější by bylo, kdyby Pavel Zeman vysvětlil veřejnosti, proč
většinou kárný zákrok odmítá. Mezi jím odloženými
jsou případy různé závažnosti. Například kárného provinění se nedopustila
státní zástupkyně, které se v pátek odpoledne nechtělo přijmout trestní
oznámení diktováním do protokolu a poslala poškozenou na policejní služebnu na
druhý konec města (policejní služebny a pracoviště státního zastupitelství jsou
jako místa pro příjem trestních oznámení rovnocenné). Jsou ale i věci daleko odpudivější
a jejich pachatelé se rovněž těší
ochraně. Snad nejhrůznější případ, jehož jsem byl svědkem, byl výstřelek
státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece, který nechal zatknout obžalovaného
Shahrama Zadeha bezprostředně po jeho propuštění z vazby s úmyslem poslat ho znova za mříže.
Postižený strávil ve vazbě 22 měsíců a propuštění dosáhl složením rekordní kauce ve výši 150 milionů Kč. Státní
zástupce při tom věděl, že uvalení vazby ničemu a nikomu neprospěje. Takové
jednání má povahu úmyslného psychického týrání zadrženého, tedy porušení mezinárodního
práva. Soud návrhu na uvalení vazby naštěstí nevyhověl. Nejblíže vyšší kárný
žalobce se s právním názorem státního zástupce neztotožnil, ale jeho
potrestání nenavrhl. Pan nejvyšší státní zástupce jeho rozhodnutí nenapravil.
Přesto
vše lze přitakat tvrzení Pavla Zemana, že poměry ve státním zastupitelství a
soudnictví se přece jen zlepšují. Nejde jen o to, že se zkracuje délka trvání
procesů, ale objevil se nový, dříve nebývalý úkaz: trestní stíhání soudců a
státních zástupců, kteří se zpronevěřili svému poslání.
Zajímavé
byly úvahy Josefa Baxy o překážkách, činěných záměrům na zavedení soudcovské
samosprávy, čili na ustavení Nejvyšší rady soudnictví, v současné době hlavně ze strany ministra
spravedlnosti Roberta Pelikána, jenž dává přednost zachování kontinuity s rakouskými
a německými právními zvyklostmi. Pan předseda naopak obhajoval přednosti
soudcovské samosprávy proti současnému způsobu řízení justice. Podle mého názoru
opomenul nejdůležitější podpůrný argument: kontinuálnost řízení justice,
uplatnění dlouhodobých koncepcí. Justice nesmírně trpí nízkou „životností“
ministrů spravedlnosti, spojenou se střídáním ministrů různého věku a různé názorové
orientace. Soudcovská samospráva, nezávislá na cyklu parlamentních voleb, by
mohla prohloubit koncepčnost řízení justice.
Josef
Baxa nepolemizoval s názory Roberta Pelikána, jenž se obává vlivu zřízení
justiční samosprávy na sklon justice k „zapouzdření“. Jeho obavy jsou
opodstatněné. Podle „šalamounských“ názorů ustavení soudcovské samosprávy by
bylo velmi prospěšné, pokud by současně bylo vyváženo zřízením mimoresortních
orgánů dohledu nad dodržováním zákona a etickým chováním soudců, čili nahrazením
soustavy kárných žalobců vnějším dohledem.
Pavel
Zeman obohatil myšlenkový obsah relace úvahou o nutnosti odsunout jednání o
přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Svůj názor opřel o vyjadřování některých
politiků, kteří o reformu státního zastupitelství nestojí. Vyjádřil naději, že
snad někdy v budoucnu budou pro přijetí zákona příznivější vnitropolitické
podmínky. Varoval před rozkmitáním soustavy státního zastupitelství v době,
kdy je dosud v pohybu policie po vytvoření Národní centrály proti organizovanému
zločinu. Protože se rýsuje také možnost brzkého zahájení reorganizace územního
členění justice, přijetí nového zákona o státním zastupitelství se hned tak
nedočkáme.
Domnívám
se ale , že názor Pavla Zemana není nezpochybnitelný, jak soudí on sám a s ním
i další. Reorganizace policie ve své současné fázi zasáhla sice velmi důležité
útvary, ale přece jen pouze menší část celého policejního sboru. Ve státním
zastupitelství je situace značně odlišná: má dojít k zásadní změně základní
organizační a řídící struktury státního zastupitelství jako celku. Za
současných poměrů máme vedle sebe dva základní územní útvary pod vedením
vrchních státních zástupců, pro jejichž koordinaci nemá nejvyšší státní
zastupitelství dosti silné nástroje. Styl vymáhání práva prostředky trestního řízení
není na celém území státu jednotný. V praxi se to projevuje např. tím, že
malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci expanduje občas do obvodu
působnosti velkého Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž
olomoučtí žalobci mají větší sklon k jednání na hraně zákona nebo dokonce
za ní než jejich pražští kolegové. Pražští žalobci se do obvodu působnosti
svých olomouckých kolegů nepouštějí. Navíc silné postavení vrchních státních
zastupitelství je překážkou pro úspěšné uplatnění koordinační funkce nejvyššího
státního zástupce. Tento pozůstatek zemského zřízení je nesmírně škodlivý,
proto jeho překonání odstraněním vrchních státních zastupitelství a zřízením
jednoho nebo i více „speciálů“ je nanejvýš potřebné. Policie je dosti konsolidovaná
na to, aby zvládla „zajíždění“ Národní centrály proti organizovanému zločinu, i
když státní zastupitelství bude dočasně oslabeno přechodem na novou organizační
a řídící strukturu.
Je
překvapující, že Pavel Zeman, který do své funkce nastoupil vítán jako mesiáš,
přinášející naději na zásadní reformu státního zastupitelství, a hlavní hybatel
přípravy nového zákona, dnes ustupuje a je ochoten odložit reformu patrně na
mnoho let. Zřejmě je frustrován ustavičným narážením na nepochopení a
pletichaření politiků, kteří sice o technologii vymáhání práva z vlastní zkušenosti
nic nevědí, ale myslí si, že vědí lépe než státní zástupci, co jejich organizace
potřebuje pro dosažení optimálního výkonu. Někteří se možná bojí následků
zlepšení úrovně řízení státního zastupitelství pro jejich byznys.
Ještě
více mě zaráží lehkost, s kterou vládní koalice ustupuje od dvou
významných cílů justiční politiky: od ustavení soudcovské samosprávy a od reformy státního zastupitelství. Podvod
na voličích je často zneužívané klišé, ale v daném případě je možná
přiléhavé. V každém případě vládní koalice sděluje voličům, že není
způsobilá naplnit program, s kterým nakoupila jejich hlasy, a ani o to v podstatě
příliš neusiluje. Od chvíle, kdy její politici usedli do poslaneckých lavic a
ministerských křesel a rozdělili si prebendy, už voliče nepotřebují. Riskují
ovšem, že voliči si to vše zapamatují a v parlamentních volbách věnují své
hlasy opozici, pokud k nim ovšem vůbec přijdou.
Žádné komentáře:
Okomentovat