V úterý 26.července 2016 zrušil Ústavní soud ústavním nálezem
senátu prof. Josefa Fialy
rozsudky samosoudkyně
Márii Petrůvkové Obvodního soudu pro
Prahu 2 a senátu předsedy Jana Kareše Městského soudu v Praze a také usnesení senátu Jindřich Urbánka Nejvyššího
soudu ČR v trestní věci bývalého soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimila
Matuly, odsouzeného za nadržování Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi, odsouzeným za krádež 74 milionů z auta
bezpečností agentury. Věc se nyní vrátí k
soudu 1. stupně.
Výtky obecným soudům, uvedené v ústavním nálezu, zní přímo
děsivě: jak má občan důvěřovat soudům, když nejvyšší justiční autorita
zjistila, že soud 1.stupně uznal bývalého soudce vinným bez důkazů,aniž by
prokázal protiprávní úmysl a odvolací i dovolací soud prvostupňový pamflet bez
odporu potvrdily? Ač laik, s přihlédnutím k závažnosti výhrad ústavního soudu
si troufám tvrdit, že je prakticky vyloučeno, aby obecné soudy v obnoveném
procesu dospěly k jinému než zprošťujícímu rozsudku a potvrdily tak dobové
stanovisko spolku Šalamoun.
Vnucuje se otázka, kolik takových zmetkových rozsudků
zplodí česká justice každý rok ? V tomto případě odsouzení aspoň neskončili za
mřížemi, ale kde je jistota, že stejně špatnou práci neodvádějí někdy také
soudy, které ukládají vysoké nepodmíněné tresty ?
Podle mého laického názoru Ústavní soud nálezem č.j. III.
ÚS 1073/15 z 26.července 2016 odhalil jeden z nejhorších polistopadových
justičních přehmatů. Nejde jen o to, že Vlastimil Matula byl po celou dobu
trestního stíhání postaven mimo službu s
polovičním platem a zbaven možnosti vykonávat své povolání, že po právní moci
rozsudku byl zbaven funkce soudce a příznivý obrat v jeho osudu zásluhou
Ústavního soudu se dostavil až na den přesně za 5 let od zahájení trestního stíhání.
Prožitek trestního stíhání, marného zápasu se soudci a pocitu křivdy z
nespravedlivého rozsudku obecně působí oběti stres a psychickou trýzeň: tohoto
trápení nevinného občana se dopustili rukou společnou a nerozdílnou všichni
účastníci řetězce řízení, zvláště pak soudci všech tří výše uvedených soudů, kteří mají nejvyšší kvalifikaci,
největší privilegia a tedy nejvyšší odpovědnost ze všech. Historie procesu navíc
dává tušit, že pronásledovatelé slepě plnili
přání tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.
Protože se jedná o pozapomenutou záležitost, připomenu
skutkový děj. Souvisí s případem Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, pravomocně
odsouzených v r. 2009 za krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury.
Oba podali prostřednictvím své obhájkyně Hany Riedlové podněty k podání
stížnosti pro porušení zákona. První podnět, který byl doručen na ministerstvo,
zpracovala řadová referentka a navrhla jeho odložení. Když nastoupil na stáž
soudce Vlastimil Matula, oba podněty s příslušnými spisy přistály na jeho
stole. Přezkoumal je a přestože věděl, že referentka jeden z nich doporučila k
odložení, vypracoval k oběma stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí
ministryně o přerušení výkonu trestu. Paní exministryně později jako svědkyně
před soudem vypověděla, že se s výsledkem jeho práce zběžně seznámila, nebylo
jí nic nápadného, prostě listiny podepsala a předala k vyřízení. Z právního i
morálního hlediska tím za ně převzala odpovědnost. Protože podání stížnosti pro
porušení zákona je výsadním právem ministra spravedlnosti, její podpis sám o
sobě činil trestní stíhání zpracovatele nesmyslným. Matulův přímý nadřízený
sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, ale - jak uvedl jako svědek u soudu - námitky
si nechal pro sebe a poslal do věznice pokyn k propuštění obou odsouzených. Měl
prý obavy, že by jej za odpor z ministerstva vyhodili.
Na tomto místě připomínám, že stížnost ministra není
zrušením rozsudku, ale pouze podnětem soudcům Nejvyššího soudu ČR, aby
přezkoumali rozhodnutí nižších soudů. Rozhodnutí o přerušení výkonu trestu má
sice okamžitý účinek, ale v případě zamítnutí stížnosti odsouzeným stejně
nezbude, než se vrátit do vězení, protože v dnešním světě je téměř nemožné se
dlouhodobě skrývat.
Traduje se, že odsouzení po propuštění uprchli do Thajska.
Ve skutečnosti odjeli s partnerkami vzpamatovat se ze zotavného pobytu ve
věznici. Cítili se bezpečně, protože naivně věřili, že stížnost paní ministryně
zvrátí jejich osud.
Jenže jejich naděje zmařil ministr Jiří Pospíšil, který po
volbách vystřídal Danielu Kovářovou a v rámci rozkopávání báboviček, které
holčička zanechala na jeho písečku, se snažil prokázat, že cokoli udělala, bylo
špatně. Z popudu výše zmíněného Jiřího
Balzera a zhrzené referentky těsně po návratu na ministerstvo se rozjel
k Nejvyššímu soudu ČR, kde vzal stížnosti Daniely Kovářové zpět. Tehdy již bylo
nařízeno veřejné zasedání k jejich projednání. Pokud Nejvyšší soud ČR přijme
stížnost k veřejnému projednání, dává tím přinejmenší najevo, že kvalita jejího
zpracování odpovídá jeho vysokým nárokům a dává i určitou naději, že stížnosti
vyhoví. O nařízení veřejného zasedání rozhoduje až po seznámení se spisem. Jiří
Pospíšil neměl spis k disposici, kauzu nemohl znát, spolehl se pouze na
důvodnost udání zneuznaných úředníků, popuzených tím, že jakýsi stážista si
dovolil posoudit věc jinak, než oni. Nezávislí soudci Nejvyššího soudu ČR
nemuseli ministrovu přání vyhovět, ale usnesením se mu přesto pokořili. Postup
Jiřího Pospíšila byl nekolegiální vůči předchůdkyni a bezohledný vůči soudcům,
kteří museli odepsat jako ztracený čas, věnovaný seznámení s trestními spisy
obou odsouzených. Zejména jim projevil nedůvěru a krátil odsouzené v právu na
soudní ochranu: protože nikdo z jeho nástupců si nechtěl pálit prsty a nepodal
stažené stížnosti znova, už se nikdy nedovíme, jak by je vyhodnotila elita
českých trestních soudců. Zato známe jejich hodnocení pokleslými soudci
obecných soudů a víme, že Ústavní soud je shledal hanebným.
Zpětvzetí stížností pro porušení zákona bylo pro Josefa
Blažka a Rudolfa Tesárka popudem k rozhodnutí zůstat v Thajsku. Ale tamní
policie je zatkla a vydala českým kolegům.
Po zkázonosné návštěvě Nejvyššího soudu ČR Jiří Pospíšil
navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové, který kvůli podání
stížnosti pro porušení zákona podal trestní oznámení, samozřejmě nezávisle na
jeho přání. Případ pak převzala protikorupční policie, která z počátku
prověřovala i podezření proti Daniele Kovářové, ale nakonec se spokojila s
Vlastimilem Matulou a jeho nadřízeným Vladimírem Chrásteckým. Podstatné je, že
policie nikoho neusvědčila z přijetí úplatku za podání zmíněných stížností pro
porušení zákona.
Sledoval jsem jednání obou pražských soudů v soudní síni.
Během činnosti ve spolku Šalamoun jsem monitoroval řadu kauz a vyslechl jsem
mnoho špatných rozsudků. Tolik
nehorázností jako z úst Márii Petrůvkové jsem ale snad nikde jinde neslyšel.
Věnovala dokonce značnou pozornost rozboru stížností pro porušení zákona,
zpochybňujíc tak nejen kvalitu práce podstatně vyspělejšího kolegy, ale
zasahujíc do výsostné pravomoci ministryně. Nedovedu pochopit, proč její úvahy “posvětil” odvolací soud. Nakupení
pochybení v postupu obou soudů je tak nápadné a natolik budí dojem křečovité
účelovosti, že mne vede k podezření, že soudci velmi citlivě vnímali nevyslovené
přání kazisvěta ministra.
Poznatky ze soudní síně jsem okomentoval v několika
článcích, uložených na “starých” internetových stránkách spolku Šalamoun , zejména v
sérii “Soudci sobě”. Spolek Šalamoun v dané věci intervenoval ve prospěch
odstranění průtahů v řízení, když po půlroce od podání obžaloby ještě nebylo
nařízeno hlavní líčení. Snažil se také vyvolat trestní řízení proti úředníkovi,
který zařídil propuštění odsouzených z výkonu trestu, ale narazil na
neprostupnou zeď ochranářských postojů státních zástupců. Mimo to požádal
ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby zrušil rozhodnutí Jiřího Pospíšila o
dočasném postavení obžalovaného Vlastimila Matuly mimo službu, které škodilo
nejen jemu, ale i soudu, který za něj jako za pracovní sílu neměl náhradu. Ač
korespodenci s ministerstvem pečlivě archivuji, odpověď uloženou nemám.
Strádání, kterému byl nespravedlivým stíháním a jeho
následky vystaven Vlastimil Matula, nelze zaplatit penězi a nelze je vrátit. Z
toho důvodu je ovšem velmi smutná jistota, že produkt “kmotra” Romana Jurečko,
bývalý ministr, který celou tu hrůznost spustil, věren zásadě, že drzé čelo je
lepší než poplužní dvůr, bude pod záštitou jinak mravokárné TOP 09 na nás v
poklidu plivat přes televizní obrazovku z Bruselu svá moudra a dokonce se možná
bude chtít ucházet o úřad prezidenta republiky
A soudci, kteří Vlastimilu Matulovi způsobili příkoří, budou v pohodě
soudit do 70 let a možná přivedou do neštěstí další nevinné lidi. Není proti
tomu obrany, protože naše pojetí nezávislosti soudců se kryje s nárokem na
beztrestnost i extrémních projevů soudcovské neprofesionality, libovůle a
neodpovědnosti. “Po lopatě”: soudkyni Petrůvkovou za tento výstřelek nikdo před
kárný soud nepošle, a i kdyby poslal, byla by zproštěna obžaloby. Resignaci
žádného z provinivších se soudců nelze očekávat, protože všichni trpí iluzí o
své neomylnosti, kombinované s právem na beztrestnost omylu.
Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, zdá se mi
nevyhnutelné nejen vyplacení příslušného odškodného, ale po právní moci
předpokládaného budoucího zprošťujícího rozsudku i vrácení Vlastimila Matuly do
soudcovského stavu. Podle rozhovoru,
který poskytl České justici 27. července 2016, ministr spravedlnosti se s jeho
požadavkem bude muset vypořádat. Bylo by ovšem trapné, kdyby se Vlastimil
Matula nakonec musel domáhat svého práva
správní žalobou, která by patrně byla úspěšná.
Žádné komentáře:
Okomentovat