Na listopadových shromážděních lidu v
r.1989 jsme snili o životě v demokratickém, právním, suveréním státě. Od té
doby se postupně ze snu probouzíme do
syrové reality a drsnost probouzení se stále zvyšuje.
O rozbití snu o právním státě se v
těchto dnech zasloužili dva čelní představitelé státu: prezident republiky
Miloš Zeman a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Oba se urážlivě vyjádřili o
soudních rozhodnutích a soudcích, kteří jim nevyhověli. Dali tak najevo
přesvědčení, že rovnost sloupů státní moci je pouze bajka pro důvěřivé občany,
když pravda je taková, že z pohledu z
výšin jejich postavení v hierarchii orgánů moci výkonné soudy stojí kdesi
hluboko pod nimi.
Doznali se k názoru na nerovnost
postavení občanů ve vztahu ke spravedlnosti. Zatím co po obyčejných občanech se
žádá, aby se k soudům chovali uctivě a plnili bez odmlouvání jejich pravomocná rozhodnutí, pro ně to
neplatí: záleží toliko na jejich úvaze nekompetentních povýšenců, zda uznají
soudní rozhodnutí za zavazující. Samozřejmě očekávají, že vyšší soudní instance
vyhoví jejich opravným prostředkům, i kdyby běžným stěžovatelům za stejných
okolností nevyhověly, a chovají se podle toho. Přisuzujíce si nárok na výjimku
z pravidel, podle nichž se řídí vztah běžných občanů k moci soudní, popírají
platnost základního znaku právního státu státu: rovnosti občanů před zákonem a
před orgány vynucování práva. Jsou přece něco více, než obyčejní smrtelníci,
proto se jich pravidla netýkají. Jejich
vzkaz občanům je jasný: právo je na straně toho, kdo má moc.
Úlet prezidenta republiky mě tolik
nemrzí, protože se vzepřel pouze nepravomocnému rozsudku a na jeho nepolíbenost
porozuměním pro právo a na kolísání jeho názorů mezi geniální politickou intuicí
a trapasy jsem si zvykl a v podstatě mi nevadí. Ostatně v jeho při s paní
Terezií Kaslovou, vnučkou Ferdinanda Peroutky, o tolik nejde. Každému se může
stát, že podlehne utkvělé představě, vyvolané náhodným selháním (nikoli
ojedinělým) paměti. Jedinec, nepostižený
zbytnělou ješitností, by z nemilé situace vybrusil jednáním s uraženou
protistranou, z kterého by strany odešly s úsměvem a bez zloby a pocitu křivdy
v srdci. Pan prezident ale zvolil boj až do úplného konce a tím způsobil, že paní žalobkyně v každém případě
vyjde ze sporu jako morální vítěz, i když se omluvy nedočká ani v případě
neúspěchu odvolání Kanceláře prezidenta republiky: neexistuje nástroj, kterým
by bylo možné donutit prezidenta republiky, aby se podřídil soudnímu
rozhodnutí.
Podstatně závažnější je chování předsedy
strany a vlády Bohuslava Sobotky. Nejde jen o to, že odmítá podřízení své
strany pravomocnému, tedy vykonatelnému rozsudku. Pokračuje v nemravném přístupu
k nárokům Zdeňka Altnera, který nastoupili jeho předchůdci. Když byla strana v úzkých, její tehdejší
předseda Miloš Zeman lehkovážně uzavřel s advokátem problematickou smlouvu.
Když se advokátovi a jeho spolupracovníkům podařil malý zázrak a Lidový dům se
stal majetkem ČSSD, strana s ním začala zacházet jako se sluhou, který již
posloužil, ale dále nebude užitečný, takže za své služby dostane jen tolik,
kolik strana uzná za vhodné bez ohledu na smluvní ujednání. Výsledkem byl
mnohaletý soudní spor a v běhu času narostly sankce za prodlení do ohromující
výše. Ty nyní rostou dále. Celá vysouzená částka nesporně ohrožuje finanční
rovnováhu strany, což je v předvolebním období nemilé a v důsledcích se může
projevit i ve volebním výsledku. Pravomocné rozhodnutt soudu je vykonatelné,
nelze proti němu uplatnit řádné opravné prostředky, mimořádné prostředky nemají
odkladný účinek a jejich výsledek je téměř nepředvídatelný.
ČSSD se za této situace rozhodla
neplatit, podat dovolání k Nejvyššímu soudu a dožadovat se současně jeho
rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku. Připouštím, že má důvod k
pochybnostem o spravedlivosti rozsudku. Jeho Achillovou patou je způsob
hodnocení průtahů odvolacího řízení, které vyvolal pouze Zdeněk Altner. Městský soud v Praze v nich nespatřil důvod k
zamítnutí aspoň části nároku na sankční úrok. Není jisté, že se Nejvyšší soud s
jeho názorem ztotožní.
Výsledek rozhodnutí o dovolání je
zatím ve hvězdách a rozsudek o zaplacení pohledávky Zdeňka Altnera je v právní
moci a tedy vykonatelný. Platí tedy nadále, že ČSSD,která by měla jít občanům vzorem, se chová
jako nekorektní dlužník. Jde občanům špatným příkladem. Slušný dlužník, který
má vážné pochybnosti o správnosti rozsudku, by dlužnou částku složil do soudní
úschovy. Ale ČSSD neudělá ani to.
Do podobné situace se dostávají
tisíce „obyčejných“ dlužníků. Nemají-li peníze na zaplacení, věřitel vyvolá
exekuci na jejich majetek a případně je připraví o střechu nad hlavou. Na
záchranu uplatněním dovolání nemohou spoléhat, protože po nedávné
novelizaci se dále zúžily formální podmínky přípustnosti dovolání. Již
dříve byla úspěšnost dovolání nepatrná, dnes se naděje na úspěch přiblížila nule.
Mimo to projednání dovolání obvykle trvá měsíce i roky a k
vydání předběžného rozhodnutí o odročení vykonatelnosti rozsudku přistupuje
Nejvyšší soud ČR jen vzácně. Nemravnost chování Bohuslava Sobotky spočívá právě
v tom, že se spoléhá na to, že Nejvyšší soud dovolání ČSSD vyhoví, i kdyby se měl
odchýlit od své obvyklé rozhodovací praxe.
V řešení potíží ČSSD se již od
počátku vyskytují neobvyklé jevy, které mohou být předzvěstí její záchrany
navzdory právu a dobrým mravům. Udivující je již rychlost, s kterou banka
poskytla ČSSD úvěr na splacení dluhu: běžný žadatel by se při dané výši částky tak rychlého vyřízení úvěru
nedomohl. Ještě podivnější je chování Nejvyššího soudu, který projevil pro
potíže ČSSD zcela mimořádné pochopení. Aniž by vyčkal konce procesní lhůty pro
vyjádření Zdeňka Altnera k dovolání ČSSD, na žádost o povolení odkladu vykonatelnosti
soudního rozhodnutí zareagoval v uctivém předklonu špitnutím „posloužíme,
služebníček“ a vyžádal si postoupení spisu. Není to nezákonné, ale velmi
neobvyklé. Své cti dbalý soud by se měl vyhnout odchylce od běžného postupu právě
při řízení ve věci účastníka řízení, který má silné mocenské postavení:
podlezání moci má povahu korupčního jednání. Z této záležitosti lze usuzovat na
připravenost soudu odvrátit od strany katastrofu, kterou by nesporně bylo
vyplacení obrovské částky. Cestu, kterou by se mohly ubírat jeho úvahy, jsem
naznačil výše.
Vrchnosteské chování k bývalému
dobrodinci strany Zdeňku Altnerovi ČSSD završila vstupem do vztahů mezi ním a
jeho věřiteli. Z jeho peněz platí pohledávky, s kterými se přihlásili různí
věřitelé. Za normálních okolností má dlužník možnost pohledávku zpochybnit a
případy uplatňování fiktivních pohledávek jsou poměrně časté. ČSSD tak nepřímo
uznává, že aspoň část peněz je majetkem Zdeňka Altnera, ale nakládá s nimi
svévolně bez ohledu na jeho mínění.
Šlape-li po právu jednotlivec nebo
firma, obvykle si vyslouží morální odsouzení. Jedná-li tak strana s vládní
odpovědností, zaslouží si, aby ji voliči odepsali.
K vystřízlivění ze snu o
demokratickém, právním a suverénním státě vede i pokus ministerstva
spravedlnosti rozšířit obsah trestního zákoníku o nové právní kvalifikace
trestných činů. Zavedení trestného činu „hanobení národa, rasy, etnické nebo
jiné skupiny osob“ usnadní kriminalizaci verbálních projevů a ohrozí neopatrné
mluvky trestem až tříletého vězení. Jde nepochybně o zúžení prostoru pro
beztrestné požívání ústavou zaručené svobody slova a projevu, tedy o útok na
občanská práva a svobody. Dalším
trestným činem má být „svádění k maření výkonu spravedlnosti“, které má
postihnout navádění znalce, tlumočníka nebo svědka ke křivému jednání. Hranice mezi udělením
dobré rady, prosbou, položením otázek a sváděním není samozřejmě ostře
vymezena, takže se otevírá prostor k bezdůvodné kriminalizaci různých osob,
pohybujících se kolem trestního řízení. Na základě dlouholeté praxe pochybuji,
že tato trestní kvalifikace poslouží k trestnímu stíhání policistů a státních
zástupců, kteří si občas pomáhají při usvědčování zájmové osoby naváděním
různých pochybných jednotlivců ke křivému svědčení.
Nové kategorie trestných činů zasunul
předkladatel do novely trestního zákoníku, zaměřené na potírání terorismu.
Podle mého názoru postižené jednání lze stíhat i bez novelizace. Příkladem
budiž obžaloba bývalého komunistického prokurátora, okresního státního zástupce
Josefa Richtra, na doc. Martina Konvičku, předsedu Bloku proti islámu, kvůli jeho
hloupým výrokům na facebooku. Svádění k trestnému činu lze již dnes většinou
postihnout jako účastenství. Ostatně podle vyjádření ministra spravedlnosti
Roberta Pelikána nejde o žádnou revoluční změnu, protože k použití těchto
nových právních kvalifikací dojde jen v několika desítkách případů ročně.Nabízí
se tedy otázka, zda je skutečně nezbytné takto „zahušťovat“ trestní zákoník,
když to praxe trestního řízení bezpodmínečně nevyžaduje.
Odůvodnění je ve snaze vyhovět
pokynům orgánů Evropské unie. Bezduché vyhovování takovým požadavkům je ale
popřením suverenity státu. Je ostatně otázka, zda Evropská unie skutečně staví
své požadavky tak kategoricky. Pochybnost se opírá o skuečnost, že nedávno
odvolal spolkový ministr spravdlnosti nejvyššího státního zástupce SRN kvůli
jeho útoku na svobodu slova zahájením trestního stíhání redakce časopisu,
šířícího „nevhodné“ názory. Chrání-li jeden stát Evropské unie svobodu slova,
jiné by neměly být nuceny ji omezovat.
V daném případě jde předkladatel
ještě dále tím, že požaduje, aby novela trestního zákoníku byla Sněmovnou
přijata bez rozpravy v prvním čtení. Zákonodárná funkce Sněmovny se tak
degraduje na pouhé formální schválení požadavků Evropské unie. To již je nejen
útok na právní stát, v němž moc výkonná nemůže přikazovat moci zákonodárné, ale
také popření principů parlamentní demokracie, která bez řádného projednávání
legislativních návrhů Sněmovnou je nemyslitelná, a přitakání jakési novodobé
teorii omezené suverenity, která nám dříve bývala vnucována Velkým Bratrem z Východu.
Dodávám, že podporuji záměry na
federalizaci Evropy. Ale nemyslím, že současný stupeň integrace Evropy činí
nezbytným takové podřizování požadavkům jejích orgánů, jež by vedlo až k
omezení pravomoci Parlamentu.
Jsou-li nové právní kvalifikace
trestných činů pouze sporné, požadavek na přijetí novely trestního zákoníku Sněmovnou
v prvním čtení bez řádné debaty je zcela nepřijatelný. Sněmovna by jej měla
odmítnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat