Jedním z údajných hříchů, kvůli němuž „grilovali“ 12. listopadu 2015 poslanci Ústavně právního výboru
ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, je zpoždění nového zákona o státním
zastupitelství, poprvé předloženého Poslanecké sněmovně bývalým ministrem Pavlem Blažkem jako tisk
1054 již v r.2013. O jeho osudu dosud nebylo definitivně rozhodnuto, neboť
po pádu Nečasovy vlády jej ze Sněmovny stáhla ministryně úřednické vlády Marie
Benešová. Bylo pro ni zřejmě nepředstavitelné, že by státní zastupitelství mohlo fungovat
jinak a lépe než za jejích časů .
Od jejího zásahu se dosud nepodařilo vrátit zákon znova do
Parlamentu. Jeho vývoj prochází přes různá kolísání a vývrtky. V současnosti
se mu z pozic v Ústavně
právním výboru staví do cesty dvě bývalé
ministryně spravedlnosti rozdílné politické orientace, ale v odporu
k reformě státního zastupitelství jednotné: spolu s Marií Benešovou to
je Helena Válková.
Přesto se neodvratně blíží okamžik, kdy Robert Pelikán předloží návrh
zákona vládě s žádostí o jeho propuštění do Poslanecké sněmovny.
Veřejnost, ohlušená rámusem kolem imigrační krize, si neuvědomuje, jak naléhavá
je potřeba zásadních změn ve státním zastupitelství, k nimž nový zákon
otvírá cestu, a proto na pravděpodobný výsledek jednání vlády neuzavírá sázky.
Situace je ale vážná. Na sklonku éry Renaty
Vesecké v čele Nejvyššího státního zastupitelství se mluvilo o rozvalu
státního zastupitelství, zmítaného „válkou žalobců“. Od Pavla Zemana se
očekávalo, že udělá v úřadě pořádek. Zatím se ale rozval prohloubil: stát
se rozpadl na dvě zóny působení vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci s rozdílným režimem
vedení různých procesů v trestním řízení. Průvodním jevem je bujení
státnězástupcovské svévole. Je na čase, aby po odstranění vrchních státních
zastupitelství nejvyšší státní zástupce sjednotil režim výkonu trestního práva státním zastupitelstvím na
celém území státu.
V této situaci zesiluje svůj hlas v debatě o konečné podobě nového zákona spolek
Šalamoun, který pod formální záštitou poslance Marka Černocha vystoupí 18.listopadu 2015 s veřejnou kritikou
ministerského návrhu, založenou na jeho srovnání s vlastním alternativním návrhem.
Stane se tak na semináři, jehož se zúčastní i legislativci Ministerstva
spravedlnosti. Silný ohlas na politické scéně na podobnou akci, zosnovanou
spolkem Šalamoun v listopadu r.2014, pohřbil koncepci,
prosazovanou tehdejší ministryní Helenou Válkovou. Jsou lidé, kteří se těší, že
18.listopad 2015 bude pro změnu osudný
pro Pelikánův návrh.
To jsou ale přehnaná očekávání, protože rozdíly mezi ministerským a
„šalamounským“ pojetím zákona se týkají sice velmi důležitých, ale přece jen
detailů, zatímco v základních rysech si jsou obě podoby nápadně blízké.
Ovšem – jak s oblibou říká nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman – ďábel se
skrývá v detailu a rozpory v maličkostech mohou mít zásadní význam.
Za kritiku jistě stojí skutečnost, že na současném ministerském návrhu
jsou výraznější stopy státnězástupcovského „spolupachatelství“ v podobě
různých stavovských výhod než na tisku 1054 z r.2013. Například bude-li
Pavel Zeman v den nabytí účinnosti zákona zastávat funkci nejvyššího
státního zástupce, zůstane v ní bez výběrového řízení dalších sedm let,
čili jeho celkové funkční období bude 14 let. Stane se tak jednou z nejtrvanlivějších upomínek na
personální politiku Nečasovy vlády a zhoubný vliv Jiřího Pospíšila a „kmotra“
Romana Jurečko. Všichni státní zástupci rušených vrchních státních
zastupitelství mají přejít na Nejvyšší státní zastupitelství, což se může
odrazit v jejich příjmech. Reforma se tím prodraží. Umístění tzv.
„speciálu“ do Prahy je výhodou pro pražské státní zástupce a stane-li se jeho
vedoucí Lenka Bradáčová, nebude muset po rozpuštění svého úřadu měnit kancelář.
Konečně na rozdíl od „obyčejných“ úředníků, podřízených zákonu o státní službě
a podléhajících každoročnímu hodnocení své práce, státní zástupci, nadaní mocí
k ničení lidských osudů, mají být hodnocení jen jednou za tři roky.
Daleko zásadnější je ale rozpor v přístupech tvůrců ministerského
návrhu zákona a „šalamounů“ k vynucování odpovědnosti za různá
státnězástupcovská selhání. Je to výsledek rozdílnosti výchozích pozic
zmíněných stran. Svět vypadá úplně jinak z kanceláří státních zástupců či
ministerských úředníků a jinak z vězeňských cel. „Šalamounský“ pohled je
silně ovlivněn častým vnímáním prožitků nespravedlivě stíhaných občanů, jejich
rodin a blízkých.
Ministerský návrh přejímá prakticky beze změny bezzubá pravidla kárného
řízení ze současného zákona. Jejich základem je definice kárného provinění,
která je tak obecná a neurčitá, že se jen zřídka podaří přiznat konkrétnímu
jednání státního zástupce povahu
stíhatelného prohřešku. Pravomoc vedoucích státních zástupců – kárných žalobců
- se omezuje na prošetření podezření a podání kárné žaloby u kárného senátu
Nejvyššího správního soudu, od něhož provinilci většinou odcházejí se
zanedbatelnými tresty nebo zproštěni. Kární žalobci ale beztak využívají svou pravomoc velmi neradi a zřídka.
Vůči kárným podnětům občanů většinou zaujímají postoj „obrana hradu“. Lze se
občas domoci trestu za nečinnost, za průtahy řízení, ale nesprávné rozhodnutí je chráněno zárukou
beztrestnosti bez ohledu na spáchané škody, na možnou úmyslnost. Kárný soud
přiznává státním zástupcům právo vést trestní řízení na základě vnitřního
přesvědčení o tom, že pravděpodobně došlo k trestnému činu, i když neměli
dostatek přesvědčivých důkazů. Obtěžování slušných lidí se meze nekladou.
Důvodem k vyvinění v kárném řízení bývá napravení nesprávného
postupu opravným prostředkem. To je výrazný projev kastovní nadřazenosti
státních zástupců nad ostatní občany: běžný pachatel trestného činu jde za
mříže, i když jím způsobená škoda byla nějakým způsobem napravena. U státních
zástupců je důvodem k zproštění obvinění i náprava, provedená proti jejich
vůli opravným prostředkem.
Dlouholeté uplatňování výsady beztrestnosti vede k výstřelkům
svévole, jež někdy dosahují rozměrů obludnosti. Nedopouštějí se jich státní
zástupci masově, většina pracuje neokázale a odvádí slušnou práci, ale výskyt
„černých ovcí ve stádě“ není zanedbatelný. Názorným příkladem je jednání
znojemské žalobkyně Jarmily Goldové v kauze obž. Tomáše Čepury a Jaroslava
Schindlera, odsouzených v r.2005 Okresním soudem ve Znojmě na základě její
obžaloby za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. V r.2011
jiný senát téhož soudu odsoudil za stejný skutek jiné pachatele. Vznikla tak
situace, odporující nejen právu, ale i fyzikálním zákonům a zdravému selskému
rozumu: na jeden čin připadají dva pravomocně odsouzení pachatelé. Přesto senát
JUDr. Jaromíra Kapinuse s podporou státní zástupkyně Jarmily Goldové nevyhověl
v r.2012 žádosti Jaroslava Schindlera o povolení obnovy procesu. Zde
k zpochybnění práva, fyzikálních zákonů a zdravého selského rozumu
přistoupilo pohrdání obyčejnou lidskou slušností: lpění na formálně logické
konstrukci rozsudku byly povýšeno nad mravní povinnost neprodleně přezkoumat
podezření, že možná byli odsouzeni nevinní lidé. Po zásahu Nejvyššího soudu ČR
z r.2013 musel soud nakonec řízení o povolení obnovy procesu přece jen
zahájit. Souběžně proběhlo řízení o povolení obnovy procesu, v němž byli
odsouzeni pachatelé z pozdějšího rozsudku. Velmi důkladné dokazování před
soudem prohloubilo podezření, že nešťastníci byli v r. 2005 odsouzeni na
základě policií vynuceného doznání; stalo se v přípravném řízení
dozorovaném státní zástupkyní Jarmilou Goldovou. Soud pak v červenci
r.2015 obnovu procesu povolil. Postiženým tak po třech letech svitla naděje, že
se dočkají nápravy rozsudku z r. 2005. Odsouzení mělo ničivé účinky na jejich
osobní životy, proto se z úspěchu oprávněně radovali. Ale státní
zástupkyně Jarmila Goldová se rozhodla, že jim radost nedopřeje: proti usnesení
o povolení obnovy procesu podala stížnost,
o které měl rozhodnout Krajský soud v Brně. Nadřízené Krajské státní
zastupitelství v Brně sice vzalo nakonec její stížnost zpět, ale zlu již
v plném rozsahu nemohlo zabránit. Její zásah vyvolá několikaměsíční
průtahy v zahájení obnoveného řízení ve věci samé. Státní zástupkyni nestačilo,
že se postižení museli složitě domáhat vyvolání řízení o povolení obnovy
procesu:ke třem letům čekání na spravedlnost jim přidala dalších několik
měsíců. Zvětšila tím také základ pro výpočet odškodného za neoprávněné trestní
stíhání. Škodila tím nejen postiženým, ale i státu. To vše zjevně
v situaci, v které je naděje na obhájení rozsudku z r.2005
minimální, prakticky nulová. Její jednání má patrně zlovolný skrytý motiv, o
němž nebudu spekulovat, neboť nemůže existovat žádný, který by nemravné jednání
takového druhu omlouval.
Dalo by se očekávat, že od žalobkyně, přistižené při takových selháních,
„by pes kůrku nevzal“ a její nadřízení se jí rychle zbaví. Nestalo se jí ale
vůbec nic a může se stejnou tupou arogancí směle škodit občanům této země dál
až do odchodu do důchodu. Nedopustila se přece ničeho jiného, než uplatnění
svého právního názoru, a jeho odůvodnění prý nepostrádá formální logiku. Bránit
průchodu spravedlnosti je přece dovoleno.
V praxi spolku Šalamoun nejde zdaleka o ojedinělý případ. Zkušenost
ovlivnila jeho přístup k nárokům na odpovědnost státních zástupců za
svévolné jednání ke škodě stran řízení a vyústila v návrh právní úpravy,
která je zásadně odlišná od ministerské.
Především se zužuje prostor pro libovůli při výkladu pojmu „kárné
provinění“ upřesněním definice výčtem tipů jednání, které mají obligatorní
povahu kárného provinění. Zajišťuje se návaznost mezi finančním odškodněním
obětí justičních přehmatů, kárným řízením a režimem vymáhání regresní
spoluúčasti viníků na finančních ztrátách státu. Vedoucím státním zástupcům se
stanoví povinnost stíhat každé provinění a zavádí se dvoustupňové kárné řízení
před kárnými komisemi státního zastupitelství; kárně obžalovanému i žalobci ale
zůstává možnost obrátit se v případě nespokojenosti s druhostupňovým
rozhodnutím na kárný soud (paradoxně se tak posiluje nezávislost státního
zastupitelství na zásazích zvenčí, od jiné moci). K zostření tlaku na
odpovědnost za odvedenou práci by přispělo i pracovní hodnocení státních
zástupců v intervalu jednoho roku (shodně se zákonem o státní službě),
nikoli jednou za tři roky, jež zavádí ministerský návrh.
Přijetí „šalamounských“ návrhů by mnoha žalobcům ztrpčilo život a naopak
by jej ulehčilo „zákazníkům justice“. Státní zástupci ale mohou klidně spát: o nutnosti zvýšení
tlaku na jejich odpovědnost politici hodně mluví, ale když dojde na lámání
chleba, rychle na ni zapomenou. „Šalamounské“ návrhy nejspíš zůstanou jen
provokativním diskusním námětem.
Žádné komentáře:
Okomentovat