OHLÉDNUTÍ ZA IGOREM STŘÍŽEM

Odcházející nejvyšší státní zástupce Igor Stříž je nepřehlédnutelná osobnost. Je proto přirozené, že jeho odchod provázejí různé komentáře a novináře zaujala i jeho vlastní vyjádření. Pohledy mohou být různé podle „stanoviště“, z něhož se kdo za ním ohlíží.

Bývalý vojenský prokurátor poprvé přitáhl mou pozornost, když proti němu na internetu probíhala kampaň pod heslem „rudá smrt z Olomouce“. Její původci mi na požádání  postoupili několik kopií jeho „zločinných“ rozhodnutí. Z nich jsem vyčetl, že to, co žaloval, v dané době nežalovat nemohl a tresty, jež navrhoval, nebyly přehnaně tvrdé. Samozřejmě zůstaly otazníky, proč  mladý právník hledal uplatnění právě u obávaného orgánu státní moci. Domnívám se, že v době, kdy ukončil vysokoškolské studium, absolventi již neměli povinnost nastupovat na státem určená místa.

Později jsem ocenil jeho charakterní chování v době, kdy ministr Jiří Pospíšil odvolal z funkce jeho nadřízeného, olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana: byl jeho náměstkem, proto solidárně odešel s ním. A projevil se jako objektivní svědek ve vzrušujícím  soudním řízení na ochranu osobnosti proti  Marií Benešové, vedeném soudcem Vojtěchem Ceplem ml.

Po zrušení odvolání Ivo Ištvana  se Igor Stříž nevrátil na původní místo, ale stal se náměstkem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Provázela jej pověst nesmlouvavého profesionála. Ač jsem tehdy poměrně často navštěvoval Pavla Zemana, sice jsem jej občas někde zahlédl, ale nikdy jsem se s ním nesetkal.

Na osobní setkání došlo až po jeho jmenování nejvyšším státním zástupcem. Tehdy jsem mu vysvětlil, že čtyřicetiletý prožitek  občana II. kategorie v předlistopadovém režimu mě vede k názoru, že  osobnosti, jež tehdy měly prominentní postavení, by neměly zaujímat významná postavení ve veřejné správě, nicméně, že jeho jmenování vzhledem k jeho profesionální úrovni respektuji. Myslím, že se neurazil a až do posledních dnů se odlišoval od jiných „papalášů“ ochotou odpovídat bez průtahů na e-mailové zprávy.

Na rozdíl od obou svých posledních dvou předchůdců měl štěstí, že v jeho funkčním období se nemusel vymezovat  vůči pokusům o zatažení státního zastupitelství do řešení vnitropolitických problémů. Právem je dnes spokojen, že politické orgány respektovaly jeho nezávislé postavení.

Pohled justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty) na poměry v justici a státním zastupitelství se s jeho „názorem na odchodnou“ nemusí úplně shodovat. Jeho vyjádření, že česká justice a státní zastupitelství jsou v dobré kondici, nepovažuji za úplně přesné. Skvrnou na jejich štítě jsou obrovské částky, jež stát musí vyplácet obětem justičních přehmatů. K tomu bych dodal pro veřejnost neviditelné, ale přesto bolestivé selhávání orgánů předsoudní fáze trestního řízení ve vyšetřování trestných činů různé závažnosti.

V každém případě Igor Stříž opouští svůj úřad v situaci, kdy se těší všeobecné vážnosti jak úřad, tak i on jako osobnost. Je na místě přát mu, aby se mu v advokacii vedlo nejméně stejně dobře jako dosud. A nepochybuji, že po něm jako po obhájci bude silná poptávka.         

=========================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NA POTLACHU U VÁCLAVA MORAVCE

Sleduji Otázky Václava Moravce jen v případě, že se zabývají děním v resortu spravedlnosti. Větší dávku neplodného tlachání politiků a projevů moderátorovy „skvělosti“ prostě nesnesu. Abych byl spravedlivý, musím přiznat, že moderátorův způsob chování k hostům se přece jen časem zlepšil, takže jsem upustil od označování pořadu „Otázky Vymývače mozků“. 

Nemění to nic na tom, že je nemístné označovat Otázky za pořad, jímž se otvírá společenská diskuse k otázkám, o nichž se dříve nemluvilo. Kdysi Moravcovo sebevědomí oprávněně pobuřovalo Václava Klause a od jeho kritického vyjádření se dosud nic nezměnilo, což je důkaz nebetyčné arogance. Pouze nevím, zda je to projev České televize jako instituce nebo moderátorovy osobnosti. 

Platí to i pro vydání z 23.března 2025, jehož první část jsem sledoval. Václav Moravec si pozval vskutku hodnotné hosty, čímž zajistil vysokou úroveň diskuse. Vedle bývalé ministryně spravedlnosti, poslankyně prof. Heleny Válkové (ANO) to byl staronový ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), vedle něhož seděl  Jakub Michálek, předseda poslaneckého klubu Pirátů. Všichni tři myšlenkami přímo sršeli. 

Nevím, zda jeho hosté věděli předem, co po nich bude Václav Moravec chtít. Mne překvapilo otevření diskuse požadavkem, aby se vymezili vůči prezidentovu názoru, že za jistých okolností by  byla na místě účast naší armády na mírové misi na Ukrajině. Osobně s prezidentovým názorem souhlasím,  ale jsem si vědom, že  za zahraniční politiku odpovídá vláda, která se takto jasně k této otázce nevyjádřila. Překvapilo mě proto, že diskutující nenamítli předčasnost prezidentova výroku a vážně se jím zabývali. Svá stanoviska zabalili do mlhy hlubokomyslných úvah, jež ministr Blažek zpestřil odkazy na historii (historickou vzdělaností pak perlil i jinde), ale v podstatě Petra Pavla podpořili, zvlášť výrazně Jakub Michálek. Dali v té souvislosti najevo, že nekolísají v názoru na Rusko jako agresora a Putina jako diktátora a nebezpečného politika. Z jejich debaty vyplývá naděje, že středeční mimořádné zasedání Poslanecké sněmovny nebude ztraceným časem. 

Díky živému temperamentu obou pánů, kteří se chvílemi hádali tu s moderátorem, tu mezi sebou, místy bylo dost obtížné pořad sledovat. Ocenil jsem vystoupení poslankyně prof. Heleny Válkové, která se vehementně postavila na obranu svobody slova senátorky (rovněž bývalé ministryně spravedlnosti) Daniely Kovářové, čelící  v Senátu nevoli kvůli výroku, že se nebojí Putina, jenž není dost silný na to, aby snadno a rychle porazil Ukrajinu. 

Zcela nepřehledná byla debata o průtazích v přípravě zákonů. Poslankyně prof. Helena Válková do ní vnesla nespokojenost s víceletým zpožděním zásadní novelizace trestního řádu. 

Téma boje proti korupci zpestřil poslanec Jakub Michálek, který vytkl ministrovi spravedlnosti, že přestal svolávat Radu vlády pro koordinaci boje s korupcí, která dříve pracovala pravidelně. Na jiném místě mu se značnou dávkou ironie připomněl, že se mu ve Sněmovně „válí“ jedenáct zákonů, které dosud neprošly ani prvním čtení. Pavel Blažek si ovšem postěžoval, kam všude musí chodit a čemu se musí věnovat, takže pak nestíhá plnit všechny požadavky, kladené na jeho čas. Pokud sledoval Otázky jeden z mých čtenářů, který si už velmi dlouho stěžuje, že nemůže dosáhnout rozhovoru se „svým“ poslancem Pavlem Blažkem, jehož kdysi volil, jistě se dobře bavil. 

Díky zvědavosti moderátora se Pavel Blažek vyjádřil, že patrně vyhoví návrhu nejvyššího zástupce Igora Stříže na jmenování Zdeňka Štěpánka vrchním státním zástupcem v Praze. Nebyla to ovšem tak úplná novinka. 

V souvislosti s vývojem kauzy Dozimetr se pozornost obrátila k častým stížnostem na neúnosně dlouhé trvání soudních procesů. V tomto konkrétním případě pan ministr vysvětlil, že skutečně nemá prostředky, jimiž by zabránil protahování procesu soudci, a asi má pravdu. Souhlasím, že nemá možnost vyvolat kárné řízení. Problém neúnosně dlouhého trvání soudních procesů je ovšem obecnější. Dle mého laického názoru ve většině případů jej nelze omluvit objektivními překážkami a často se za ním skrývá neodpovědnost soudců, někdy i tvrdošíjnost neúspěšných žalobců. Jistě by bylo možné dosáhnout zlepšení, kdyby kární žalobci vyvíjeli větší tlak na jejich služební kázeň. Je to zřejmé z dostupných příkladů. Zmiňovaná kauza Dozimetr je jistě velmi složitá a možná omluvitelné záminky k odkládání hlavního líčení se mohou najít, ale naproti tomu 27. února 2025 jsem se konečně dočkal ukončení velmi jednoduchého řízení, jež bylo zahájeno 29. června 2023. Dle mého laického odhadu mohl soud dospět k rozhodnutí (s nímž jsem spokojen) o osm měsíců dříve. Zde by to bylo s omluvitelností průtahů horší, ale v průběhu řízení daný stav nikoho z mocných neznepokojoval. 

Diváci se mohli také seznámit se složitostí problému vyvlastnění zmrazených ruských finančních prostředků, s hrozbou stíháním pro neoprávněnou činnost ve prospěch cizí mocnosti a ledačíms dalším. Došlo i na korupční případy ve zdravotnictví. V souvislosti s nimi vyslovila poslankyně prof. Helena Válková pochybnost o důslednosti Národního bezpečnostního úřadu, jenž poskytl prověrku některým obviněným v korupční kauze motolské nemocnice. Označila jej za nového aktéra vyvolaných problémů. 

Tematické rozpětí pořadu bylo skutečně mimořádné stejně jako jeho zajímavost. Kdo pořad nesledoval a přehraje si jej z archivu České televize, nebude litovat času. 

Nicméně jako laik mám pochybnost o účelnosti vysílání takových diskusí. Nejméně část obsahu tvoří informace, které mohou sice být zajímavé, ale pro běžné diváky nepotřebné, popř. i nesrozumitelné. Hlavně si nemyslím, že cokoli, co zde zaznělo, bude mít praktický odraz v řešení nastíněných problémů. Je to skvělá intelektuální zábava, ale je pořad díky tomu skutečně potřebný?

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

BURÁŇOVA CORRIDA

Až do 29.ledna 2025 a před tím po celý rok 2024 se na Parlamentních listech celkem pravidelně objevovaly články o únosu bez únosců, jehož obětí se měl stát podnikatel Pavel Buráň. Popouzely mě, protože znám pravdu. Komentoval jsem je nevlídně. Od 29.ledna byl až do včerejška klid, takže jsem doufal, že se Pavel Buráň konečně rozhodl nevyhazovat dále peníze na najímání novinářů k neúčelné práci. Až dnes jsem objevil článek osvědčeného autora Jana Procházky „Ochotný svědek se vždy najde", uveřejněný v noci 15. března 2025 (zde). Obsahově se jedná o směs mnohokrát opakovaných polopravd a nesmyslů, jež má být odůvodněním zásadní kritiky stavu české justice. A má přesvědčit čtenáře, že osvícený kritik poměrů v české justici Pavel Buráň se stal obětí komplotu soudců, státních zástupců a olomoucké policie. Určitě nedojme žádného státního zástupce nebo soudce. Může ovlivnit mínění pouze  čtenářů, kteří neznají zákonná pravidla trestního řízení, a proto by snad mohli uvěřit v pravdivost bajky. 

Samo vyprávění, že došlo k únosu a následnému vydírání, je skutkové tvrzení, popřené pravomocným rozsudkem, jenž obstál v dostupných opravných prostředcích. Nemá smysl mást čtenáře zmínkou o dvou předcházejících nepravomocných rozsudcích, protože je odvolací soud pro závažné nedostatky smetl. Jsou právně neúčinné, nejsou důkazem viny. Autor se navíc zapomněl Pavla Buráně zeptat, kdo vlastně ho unesl, když jím poznaní „únosci“ to nebyli. Neví asi, že policie marně pátrala po spojení obžalovaného Jaroslava Novotného s „únosci“ před činem nebo po něm, ať již přímého nebo zprostředkovaného. Žádné nebylo. Nezjistila ani, že by „únosci“ dostali za zločin odměnu. Pouze zadokumentovala návštěvy zlínské policejní služebny v době vyšetřování představitelem bezpečnostní agentury, pracující pro Pavla Buráně. Je pravda, že odvolací soud opakovaně upozornil (avšak nenařídil !) nalézací soud na možnost uplatnit zásadu „in dubio pro reo“, když se znalostí stavu dokazování věděl, že obžalované nelze usvědčit. Je pravda, že odvolací soud neprovedl vlastní dokazování, ale ani k tomu neměl důvod, protože se věcí zabýval třikrát a byl dokonale obeznámen s důkazy, jež shromáždil nalézací soud. A není pravda, že se odvolací soud nezabýval novými usvědčujícími důkazy, které mu prý byly předloženy, když žádné nebyly. 

Novináři by se měli spíše zeptat předsedy senátu zlínského soudu Radomíra Koudely, nesporně inteligentního, zkušeného trestního soudce, proč nezprostil manžele Novotné obžaloby již 17. září 2019, tedy druhým rozsudkem, když současně pravomocně, tedy se souhlasem státního zástupce, zprostil obžaloby dva zbývající „únosce“. Nemohl přece počítat s tím, že v důkazní situaci, kterou takto nastolil, jeho odsuzující rozsudek s vysokými tresty pro Novotné obstojí v odvolacím řízení. Z jeho soukromého vyjádření po ukončení hlavního líčení mi je navíc známo, že z rozsudku sám nebyl nadšený. Nechal Novotné zcela zbytečně čekat na pravomocné zproštění až do 16.února 2022. 

Pavel Buráň mi připadá jako býk na corridě, který zuřivě útočí na muletu a netuší, že sama muleta pouze odpoutává pozornost od matadora, který mu vrazí meč do hřbetu. Pokud někdo totiž způsobil nehajitelnost Buráňových tvrzení o únosu bez únosců, není to justice, ale policie, a to nikoli olomoucká, ale zlínská. Postavila před soud nešťastníky, které sice Pavel Buráň s vysokým stupněm jistoty „poznal“ při rekognici jako únosce, ale v dokazování před soudem se prokázala jejich nevina tak jasně, že ji uznal i žalobce. Pravomocné zproštění „únosců“samozřejmě nemohl zvrátit odvolací soud, protože mu to nepříslušelo. A ostatně policie nedokázala při výslechu před soudem uspokojivě vysvětlit, jak na tyto nešťastníky přišla. 

Pokud tedy si je Pavel Buráň skutečně jist, že prožil popsanou hrůzu z únosu a vydírání, měl by spíše hledat chyby u policie, která neopatřila nezpochybnitelné důkazy. Mezi policisty při tom kolují báchorky o velkolepé finanční stimulaci Pavlem Buráněm jejich snahy o usvědčení Novotných. Pokud skutečně někoho uplácel (není prokázáno !), může investované peníze odepsat jako neúčelnou ztrátu, stejně jako všechny dosavadní výdaje na ostouzení Novotných a obluzování veřejnosti. 

Všiml jsem si, že k oživení jeho mediálních aktivit dochází vždy tehdy, když se jeho věc má dostat do rukou někomu novému. Nejdříve odvolací soud dostal od novinářů „vodítko“, jak má postupovat, po něm přišel na řadu nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, od něhož se očekávalo dovolání v neprospěch Novotných. „Zasloužené“ pozornosti se dostalo oběma soudům, jež v řízení na ochranu osobnosti rozhodovaly o žalobě Novotných na zákaz distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, obsahující hanopis „kabrhelky“ Marie Formáčkové. „Pokyny“ dostal i soudce civilního soudu, jenž se zabývá žalobou Jaroslava Novotného na vymožení pohledávky za Pavlem Buráněm kvůli nedoplacení kupní ceny za polovinu jejich společné firmy. A z textu výše zmíněného článku nepřímo vyplývá, že Lenka Bradáčová jako nová nejvyšší státní zástupkyně by se měla zamyslet nad dovoláním v neprospěch Novotných. Jistě ji čeká přiměřená mediální „masáž“ a jsem zvědav, kdo z jejích tradičních kritiků se nechá najmout. 

Zabýval jsem se sledováním řízení proti neoprávněně stíhaným manželům Novotným od podzimu r. 2017 do prosince r. 2022. Je mi líto, že od  poloviny r. 2022 musí snášet mediální ostouzení, jehož zastavení není v jejich moci. Kdyby toho nebylo, litoval bych Pavla Buráně, že bez rozmyslu vyhazuje peníze na mediální kampaň, která nemůže ovlivnit lidi, znalé věci a vybavené příslušnou mocí. Obluzování čtenářů,  neznalých minima trestního práva, ke zvrácení zprošťujícího rozsudku nepovede a neochrání Pavla Buráně před nutností splatit Novotného pohledávku. Kdyby vynaložené prostředky věnoval nějaké charitativní organizaci, udělal by lépe. Znám např. pár nadací, podporujících matky-samoživitelky, které by po jeho penězích rády sáhly.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

VZOROVÝ PŘÍPAD ROMAN KAFKA.

Během více než dvaceti let „záškodnické“ činnosti justičního potížisty jsem podal řadu podnětů k vyvolání kárného řízení se soudci či státními zástupci, někdy i s návrhem na zbavení taláru. Důvodem k podání návrhu nikdy nebylo rozhodnutí ve věci, neboť proti němu je možná obrana opravným prostředkem. Obracel jsem se na různé místně příslušné kárné žalobce z řad předsedů soudů nebo vedoucích státních zástupců. S vědomím, že „samosprávného“ kárného žalobce může od podání kárné žaloby odradit nutnost potkávat se denně s žalovaným, v některých případech jsem oslovil úřadujícího ministra spravedlnosti, protože nemohl mít k provinilci osobní vztah. 

Úspěch jsem dosáhl jen jednou. Jinak se vždy  uplatnila kastovní solidarita, která vedla kárného žalobce k popření nemravnosti počínání provinilce. A ministři se zpravidla vyřízení kárného podnětu nějak vyhnou, aby nemuseli čelit útokům stavovských unií kvůli domnělému zasahování do jejich nezávislosti. 

Opakovaně jsem psal o tom, že nevyhnutelným důsledkem bezzubosti systému kárného řízení je pocit soudců a státních zástupců, že je zaručena beztrestnost jejich chování, což je  povzbuzuje k nemravnému jednání. 

Toto vše jsem si vybavil, když jsem se dověděl, že policie vyšetřuje soudce Romana Kafku pro podezření ze závažné trestné činnosti. Ukáže-li se důvodnost podezření, budu litovat, že ho shovívaví kární žalobci nechali vyrůst do postavení, v němž se mohl dopustit trestné činnosti. Samozřejmě mu pomohla i pověst nelítostného žalobce z metanolové kauzy, v které si ovšem „slízl smetánku“ z dobře provedeného rozsáhlého policejního vyšetřování. Pověst mu zřejmě pomohla při povýšení z krajského státního zastupitelství na vrchní, a dále při získání postavení soudce okresního soudu a při brzkém přechodu na krajský soud, kde se dokonce neúspěšně ucházel o postavení místopředsedy soudu. 

Setkal jsem se s ním v r.2014 u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, kde intervenoval v řízení o povolení obnovy procesu, v němž došlo k odsouzení mladého muže za dopravní nehodu se smrtelným následkem. I místní tisk si v té době všiml, že v průběhu jednání se uplatnily emoce s neobvyklou silou. Veřejnost z větší části tvořili blízcí usmrceného, kteří kypěli hněvem proti žadateli o povolení obnovy a jeho rodině. Státní zástupce Roman Kafka využil atmosféru v neprospěch obhajoby a také ji zpětně pomáhal rozvíjet. V soudní síni si vedl způsobem, jaký jsem v žádném jiném trestním řízení nezažil, ač už jsem jich měl v té době za sebou slušnou řádku. Účinnost jeho vystupování zvyšovala skvělá výmluvnost. Působil dojmem velmi chytrého muže. 

O přestávkách besedoval v předsálí s novináři a veřejnosti tak, aby jejich hněv rozdmýchal. Když jsem se mu představil, jednal se mnou až podbízivě. Pochlubil se mi mimo jiné, že nechtěl mladému klukovi přivodit nepřiměřeně vysoký trest, proto mu v odvolání proti původnímu rozsudku navrhl mírnější trestní kvalifikaci. Netušil, že se dostanu k textu odvolání a zjistím, že mi lhal. 

Podle mého laického subjektivního názoru předpokladem pro způsobilost k výkonu povolání soudce je nestrannost, uvážlivost a slušné chování k účastníkům řízení. Když jsem se po výše uvedených zážitcích dověděl, že se Roman Kafka stal soudcem, divil jsem se a divil jsem se i jeho dalšímu vzestupu.  

Na to došlo ale až později. Bezprostředně po ukončení prvního jednacího dne veřejného zasedání jsem podal vrchnímu státnímu zástupci Ivo Ištvanovi jako kárnému žalobci podnět ke kárnému řízení se státním zástupcem Romanem Kafkou. Ivo Ištvan ale postoupil mé podání k vyřízení nižšímu kárnému žalobci, krajskému státnímu zástupci Janu Sladkému. Na základě dřívějších zkušeností jsem neočekával, že Jan Sladký vyhoví, a nemýlil jsem se. O nevyhovění jsem se dověděl od Romana Kafky dříve než od něj. V této situaci jsem podnět aktualizoval  dalším podáním Ivo Ištvanovi, v němž jsem  m.j.  uvedl: „Obnovuji proto výzvu, abyste na pana státního zástupce podal kárnou žalobu. Nemyslím při tom, že mu ublížíte. Je to nadějný člověk, kterého ctižádost a přehnaná horlivost ženou k překročení hranic slušného chování. Narazí-li kvůli tomu na počátku kariéry, sklon s ním neporoste a bude ušetřen větších excesů v budoucnosti. Zaštítíte-li ho, upevníte ho v sebejistotě o jeho dokonalosti a beztrestnosti, které s ním porostou.“ 

Podání kárné žaloby jsem se samozřejmě nedomohl. Ale kdyby se tehdy Roman Kafka dostal před kárný soud, byl by to šrám na jeho profesní pověsti, který by možná znemožnil jeho jmenování soudcem a možná by se pak vyvíjel jinak. 

Jinak je na tom příkladu vidět, jak rozdílně vnímají trestní řízení obvinění, jejich blízcí a obhájci na straně jedné a kární žalobci na straně druhé. Urážky občanů lze formalistickým výkladem vždy zbavit škodlivosti. Nebude lépe, dokud dohled nad profesní mravností soudců a státních zástupců bude probíhat „samoobslužným“ způsobem. Cesta jde přes zřízení Generální inspekce justice. 

Roman Kafka není jediný případ, o němž si myslím, že jeho škodlivý vývoj měli kární žalobci včas zastavit. Ale zatím nemá nikdo sílu zbavit notorické škodiče taláru a budou škodit lidem až do odchodu na odpočinek. 

============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

SMUTNÝ STAV POKUSU O DEMOKRACII A NASTOLENÍ VLÁDY PRÁVA

Cesta k demokracii a právnímu státu, kterou jsme nastoupili po 17. listopadu 1989, má sice celkově vzestupnou tendenci, ale  vede přes různé výkyvy a zákruty. Základem demokracie je přístup občanů ke správě věcí veřejných a rovnost v přístupu k právům a povinnostem. V poslední  době se mi zdá, že se v ledačems vracíme k předlistopadovým poměrům. Jsme si sice jako občané navzájem rovni, ale někteří jsou přece jen jaksi rovnější a celá „věrchuška“ podlehla bujícímu papalášství.

Příkladem budiž včerejší nepřístojnost v Poslanecké sněmovně (zde). Mnou ctěná poslankyně (ANO) prof. Helena Válková si pozvala jako poradce držitele střelné zbraně, který přinesenou zbraň zapomněl na toaletě. Policie ji pak 3 hodiny hledala a přijala různá bezpečnostní opatření. Všichni víme, že vnášení zbraní do Sněmovny je nepřípustné. Pokud slušný člověk přijde se zbraní, dá ji do úschovy policistům v recepci. Pan poradce zřejmě patřil k lidem, kteří jsou „rovnější“ než my ostatní a pravidla pro něj neplatí. Skutečnost, že si pak nepamatoval, kde zbraň zapomněl, vyvolává pochybnosti o hodnotě jeho rad.

Volání po zintenzivnění kontroly vstupujících do Sněmovny se zvláštním oprávněním, kteří nemají povinnost projít rámem, považuji za nadbytečné. Veřejnost by především měla pranýřovat všechny projevy papalášské nadřazenosti, na které narazí. Zejména politické strany by měly vést své aktivisty ke skromnosti a vstřícnosti při jednání s voliči. Projevy papalášství svých představitelů by měly potírat.

Příznaků návratu k předlistopadovým poměrům je více. Jistě k nim patří také postupné oklešťování práv zájmových organizací občanů v trestním řízení, z jejichž předlistopadového stavu zbyly jen drobnosti. Až  do konce r. 2021 stále ještě měly aspoň právo navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu po odpykání zákonem stanovené části. Novelizací trestního řádu za působení ministryně Marie Benešové toto právo zaniklo. Zůstalo zachováno pouze právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení odsouzeného. Z procesního hlediska došlo ke zhoršení kvality řízení. Počet osob, jejichž práce se ztížila, je nepatrný. Ze zákonodárců a úředníků ministerstva spravedlnosti se vedení řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu sotva kdo někdy zúčastnil, takže zhoršení nepociťují. Není zde nikdo, kdo by mohl na základě přímých vlastních poznatků dospět k názoru, že okleštění práva zájmových organizací občanů nepřineslo žádný prospěch, a proto by mělo dojít k nápravě.

Snížila se i ochota politiků bavit se s občany. Dlouhodobě si mi stěžuje čtenář, který se domáhá zhruba dva roky rozhovoru s poslancem, jemuž kdysi dal svůj hlas. Stále se panu poslanci připomíná, ale v nejlepším případě dostane vyrozumění od asistentky, že na něj pan poslanec nemá čas. Stěžovatel má smůlu: jeho poslanec je ministrem asociální vlády Petra Fialy, takže je skutečně hodně vytížený. Ale je známo, že si dokáže najít čas pro lobbistu nevalné pověsti nebo pro trestně stíhaného podnikatele. Ovšem rozhovor s voličem, který jej již v příštích volbách asi volit nebude, jej neláká.

Pokud sleduji vývoj z postavení justičního potížisty, obtěžujícího různé úřady a vlivové osobnosti v resortu spravedlnosti déle než dvacet let, zjišťuji, že „dobře již bylo“. Navzdory krátkému působení Marie Benešové ve vládě Andreje Babiše, kterou jsem nevyhledával, vzpomínám na celé období ovládání resortu spravedlnosti Hnutím Ano jako na „staré zlaté časy“.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

HLEDÁ SE VIKI

Stalo se zhruba před čtyřiceti lety. Slečnu Viky omrzela nuda v dětském domově a vrhla se do víru života tulačky. Bylo po ní vyhlášeno celostátní pátrání. V této situaci se připletla do cesty vojínovi základní služby Pepovi, který sloužil u protiletadlového pluku v Mariánských Lázních. Pepa měl dobrodružné sklony, byl vynalézavý a měl rád děvčata. Protože byl dobrák od kosti, nemohl strpět, aby hezoučká šestnáctka vedla život bezdomovkyně. Nevadilo mu, že je na útěku a ani se nestaral, jak se jmenuje: stačilo mu, že jí má říkat Viki. Propašoval ji do ostře hlídaných kasáren a nepoužívanou boudu na nářadí pro zedníky přebudoval na hnízdečko lásky. Dívence sem nosil jídlo, věnoval se jí i jinak. A protože nebyl skrblík a věděl, že milování není nikdy dost, pouštěl k ní i pár svých nejbližších kamarádů.

Propašování Viki do kasáren byl Pepův husarský kousek. Mariánskolázeňský pluk  nebyl jen tak ledajaká jednotka. Patřil mezi tzv. prvosledové útvary, které musely být stále připraveny k okamžitému bojovému nasazení. Byla v něm jinak „vojna jako řemen“, někdy až připomínající poměry v Cizinecké legii. Ostraha kasáren měla být tak dokonalá, že proniknutí nepovolané osoby dovnitř bylo nepředstavitelné. Ale Pepa všechna opatření překonal a slečnu v kasárnách ubytoval.

Idylka netrvala dlouho. Pobyt dívenky v zednické boudě a návštěvy milování chtivých vojáčků se nedaly utajit. Někdo, možná ze závisti, že nepatří mezi vyvolené návštěvníky, udal nepřístojnost velitelství pluku. Pro uprchlici si přijela policie. Její návštěvníci se museli podrobit venerologickému vyšetření, které naštěstí dopadlo dobře. Podrobili se také kázeňskému řízení. Pepu jako hlavního původce neplechy postihlo to nejhorší, co se tehdy vojákovi mohlo stát kromě popravy za velezradu: byl odsouzen k pobytu u kárné roty v Sabinově. S Viki se již nikdy nesetkal. Nevěděl ostatně, jak se jmenuje, kde ji hledat a po odpykání trestu měl jiné starosti.

Zůstala po ní jen příjemná  vzpomínka na dobrodružství neodpovědného mládí. Zdálo se, že kvůli Viki si již nikdy nebude muset dělat starosti. Ale minulost ho přece jen dohonila. Před časem náhodně potkal jednoho z kamarádů, kteří Viki navštěvovali v jejím kasárenskému azylu. Od něho se dověděl, že jejich dávnou společnou milenku někde potkal a dověděl se od ní, že hrátky v kasárenské boudě nezůstaly bez následků. Porodila holčičku, o které věří, že je Pepova dcera. Ale po otci nepátrala, protože stejně jako on neznal základní údaje o ní, nevěděla o něm vůbec nic. 

Představa, že možná někde žije jeho přibližně čtyřicetiletá dcera, která neví vůbec nic o zvláštních událostech, jež předcházely jejímu narození, nedává Pepovi spát. Dnes je z něj docela rozumný stárnoucí osamělý muž. Rád by si ověřil pravdivost zprávy o neznámé dceři, ale netuší, kudy na to. Může spoléhat jen na náhodu. Pokusil se vypátrat Viki, ale neuspěl. Vyptával se po různých dětských domovech, ale na příběh uprchlice, kterou zpět přivedla policie, si dnes nikdo nepamatuje. Není ostatně jisté, že by s ním chtěla mluvit a že by o seznámení s dobrodružným otcem stála dcera.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Také druhý díl je dostupný. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka. 

PREZIDENT ROZDÁVAL RADOST

Prezident republiky omilostnil dalších pět odsouzených s odůvodněním, proti němuž dle mého názoru nelze nic namítat. Využil skvělé pravomoci rozdávat lidem radost. Určitě potěšil  nejen omilostněné, ale také jejich blízké. K tomu lze pouze dodat „jen houšť a větší kapky“! 

Na příkladu onkologicky nemocného odsouzeného, jemuž soud opakovaně odložil výkon trestu, a nebýt omilostnění trápil by jej pořád dál,  lze dokázat účelnost zachování institutu milosti prezidenta republiky v našem právním řádu. Dlouhodobé udržování nemocného v obavách, že přece jen nakonec bude muset nastoupit trest, má blízko k psychickému týrání. Soud by asi nakonec také dospěl k rozhodnutí o upuštění od vykonání zbytku trestu. Jen by odsouzený do té doby psychicky stále strádal. Prezident  zdlouhavost justičního postupu rázně uťal. 

V řadě případů je možné dosáhnout standardním justičním postupem výsledku, požadovaného žádostí o milost. Např. „muž s vaginou“, o jehož případu jsem psal 16. února 2025 v článku „Odmítnutá milost“ (zde), se dostal na svobodu cestou podmíněného propuštění z výkonu trestu za tři měsíce po zamítnutí žádosti o milost. Ale s přihlédnutím k hodnotě života na svobodě by i  v takových případech mělo omilostnění dostávat přednost před zdlouhavým justičním řešením.  Podle mého názoru byly humanitární důvody pro jeho propuštění z vězení tak zřejmé, že by asi nikdo prezidentovi nevyčítal, že nepřenechal rozhodnutí o jeho osudu justici. 

Omilostnění pěti odsouzených lze pouze uvítat. Zůstává ale smutnou skutečností, že četnost prezidentových rozhodnutí je nepřiměřená přívalu žádostí, jež přicházejí do jeho kanceláře. Prezidenti přicházejí a odcházejí, zájem o omilostnění je během let přibližně stálý. Kdo má skvělou pravomoc udílet milost, měl by ji užívat přiměřeně odůvodněné poptávce. Rozdíly v počtech udělených milostí jednotlivými prezidenty jsou vysvětlitelné pouze rozdílnosti jejich subjektivních přístupů. Počet žádostí, které dorazily na Hrad v době působení Václava Klause byl asi řádově srovnatelný se současným. Bývalý prezident uděloval v průměru přibližně 40 milostí ročně. Jsem si jist, že nerozdával milosti lehkomyslně. A s odkazem na toto srovnání si dovoluji usuzovat, že také v souboru nevyřízených žádostí, s nimiž se žadatelé obrátili na prezidenta Petra Pavla, by se našly další, jež by v případě jiného subjektivního přístupu vedly k omilostnění. 

Milosti prezidenta republiky jsou užitečným nástrojem pro zahlazování utrpení odsouzených a jejich blízkých v situacích, kdy vedlejší účinky trestu odnětí svobody na odsouzené a jejich blízké přesahují bezprostřední škodlivost souzeného skutku. Kromě toho milost prezidenta republiky je užitečná v případě, kdy z procesních důvodů není dosažitelná náprava justičních přehmatů standardními postupy. O tom, že k nim dochází a nápravu zasluhují, svědčí obrovské náklady na odškodňování obětí vadně vedených procesů. Soudím prostě, že agenda milostí prezidenta republiky zasluhuje z jeho strany větší pozornost, než jí dosud věnuje. Chápu, že pojmy jako „soucit“ či „odpuštění“ nejsou ve slovníku vojáka nejdůležitější, ale funkce prezidenta republiky je převážně civilní.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Také druhý díl je dostupný. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

VOLBY A STAROST O PRÁVNÍ PROSTŘEDÍ

Předvolební kampaň snad žádných předcházejících voleb do Poslanecké sněmovny neprobíhala v tak rušném prostředí jako ta letošní. Odráží se to v pestrosti námětů  a slibů, jimiž se představitelé soutěžících stran snaží uhranout voliče nádavkem k zaujetí „povinných“ stanovisek k účelnosti setrvání v Evropské unii a NATO, Grean Dealu, válce na Ukrajině a zvyšování životních nákladů. 

Vzpomínám, že Věci  veřejné šly kdysi do voleb s propracovaným programem nápravy poměrů v právním prostředí. Strana zmizela v zapomnění a s ní i program. Trochu jiný osud stihl pečlivě propracovaný program Hnutí ANO při prvních vítězných volbách. V tomto případě se po vynucené resignaci ministryně Heleny Válkové na program zapomnělo, ale na jeho úrovni to nic nemění. 

Nic podobného se v současnosti neděje. Zdravé právní prostředí je nejméně stejně důležité jako čistota ovzduší a vod. Ale v předvolebních vystoupeních politiků se starost o ně neprojevuje: působí to dojmem, že podle jejich úsudku je v tomto ohledu u nás vše v naprostém pořádku, není co zlepšovat. Dle mého laického názoru to je důsledek masivního podlehnutí „věrchušky“ papalášství: trápení „malých“ lidí si politici nevšímají, popř. zájem pouze předstírají. 

Na základě poznatků z praxe „justičního potížisty“ v oblasti péče o zdravé právní prostředí vidím mnoho problémů, volajících po nápravě. Z velké části jsou výsledkem romantismu při provádění přechodu od předlistopadových poměrů k přístupům státu, usilujícího o demokracii a nastolení vlády práva. 

Soudnictví se vymanilo z podřízenosti sekretariátům vedoucí strany KSČ z, ale jeho nezávislost mnozí soudci vnímají jako nadřazenost nad ostatní složky státní moci. Právě v těchto dnech se to projevilo v přístupu k jistotě platů: zatímco předsedové soudů podpisují rozhodnutí o platech bez opory v zákoně, ostatní veřejní činitelé dostávají jen zálohy na plat. Daleko horší je ale víra, že nezávislost s sebou nese neodpovědnost za špatné procesní postupy, tedy beztrestnost vadného jednání. Kárné žaloby ministra spravedlnosti- nejvyššího kárného žalobce- soudci vnímají jako zásah do jejich nezávislosti. Výsledek se projevuje v dramatickém zvyšování nákladů státu na odškodnění obětí nesprávně vedených procesů. Původci vad, za které stát musí odškodňovat, se na odškodnění nepodílejí a většinou pokračují ve svém způsobu výkonu pravomoci i nadále. 

Často docházelo k „vylití vaničky i s dítětem“. Například z obavy z obnovení moci generálního prokurátora vzniklo státní zastupitelství, jehož struktura řízení vytlačuje nejvyššího státního zástupce do postavení, v němž smí užívat převážně jen prostředky nepřímého řízení a na nejnižší složky přímým řízením  ani nedosáhne: jeho přímými podřízenými jsou pouze zaměstnanci Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupci. 

Vnitřní organizační a řídící struktura státního zastupitelství kopíruje opuštěné zemské uspořádání státu. Nejvyšší státní zástupce tak nemůže ručit za jednotný výkon trestního práva na celém území republiky, protože skutečnou výkonnou moc mají  vrchní státní zástupci. 

Současně pravomoc generálního dohledu nad zákonností v trestním řízení, spojená s pravomocí stížnosti pro porušení zákona, přešla jako výsadní pravomoc na ministra spravedlnosti,  jemuž má ministerstvo sloužit jako servis bez vlastní rozhodovací pravomoci. Ministerstvo nemá ale přiměřenou personální kapacitu, takže  přezkum spisů ve většině případů musí zadat státnímu zastupitelství. 

Státní zastupitelství je zralé na zásadní reformu. Po nástupu do funkce se o ni pokusil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jenž se snažil prosadit nový zákon o státním zastupitelství. Účinnost státního zastupitelství jako orgánu vymáhání práva by se reformou zvýšila. Bylo ale příliš mnoho lidí, kteří o to nestáli a pokus o reformu zadusili v zárodku. Se zpožděním více než deseti let se podařilo prosadit aspoň některé prvky z původního záměru. 

Přesto má český nejvyšší státní zástupce silnější postavení než jeho kolegové např. ve Spolkové republice Německo nebo ve Španělsku. Odvolat ho může na návrh ministra spravedlnosti pouze vláda, a to za zákonem stanovených podmínek. V obou výše zmíněných státech si s jeho odvoláním prakticky poradí bez udání důvodu ministr spravedlnosti (formálně proces završí spolkový prezident nebo král). 

Politizující státní zástupci závidí soudcům jejich výsadní postavení  a usilují aspoň o samostatné ústavněprávní začlenění do struktury státních orgánů, zejména o vyčlenění ze svazku orgánů moci výkonné. Vyprávění o tom, že jejich němečtí  a rakouští kolegové mají postavení úředníků, je neovlivní. 

Společným problémem justice i státního zastupitelství je odlišnost jejich územního uspořádání od Policie České republiky a samosprávy. Zčásti se to zastírá tím, že některé krajské soudy a krajská státní zastupitelství mají pobočky mimo svá sídla, které suplují činnost krajských orgánů. 

Za pozornost stojí i postavení prezidenta republiky. Vymezení části jeho pravomocí je natolik neurčité (obecně, bez ohledu na osoby), že opakovaně vyvolává spory mezi ním a vládou nebo zastupitelskými sbory. Není známo, proč tvůrci Ústavy je takto vymezili. Opakovaně to vede k požadavkům na revizi Ústavy. Zákonodárci nereagovali na posílení mandátu prezidenta republiky jeho zvolením v přímé volbě. Oprávněně se ozývají názory, že by se pravomoc prezidenta republiky měla přiměřeně posílit. Např. bývalý prezident Miloš Zeman projevil názor, že by k přehlasování prezidentova veta měla být potřebná dvoutřetinová většina hlasů. Političtí pleticháři by ale spíše prezidentovu pravomoc rádi oslabili, takže k posílení asi nikdy nedojde. Pro ně je ideálem prezident-kladeč věnců, který se do ničeho neplete. Jako laik považuji za přirozené vyústění v poloprezidentském systému, který známe z Francie. 

Pokud by tedy politici chtěli získávat voliče na sliby o systémovém zlepšení v činnosti orgánů vymáhání práva, při bližším pohledu na jejich stav by snadno našli inspiraci. 

Kdyby chtěl být někdo hodně odvážný, mohl by se pokusit o prosazení generální revize postupu trestních a správních orgánů v „honu na solární barony“, který vypukl po r.2010 a trochu připomíná někdejší „hon na kulaky“. Stát tehdy v listopadu r.2010 zaskočil budovatele solárních elektráren výrazným snížením výkupních cen elektřiny s účinností od 1.ledna 2011 pro elektrárny, které nezískaly licenci Energetického regulačního úřadu do 31. prosince 2010. Vypukla pak vlna trestních a správních procesů proti investorům, kteří v závodu s časem získali licence koncem r.2010. Řada z nich vedla k ukládání nepodmíněných trestů nebo ke zpětnému odebírání licencí. 

Hon za získáním licence v nastalém chaosu provázela nepřesnost předpisů licenčního řízení, jejich pouze povrchní znalost jak investory, tak úředníky ERÚ, policisty, státními zástupci a obhájci. Některá rozhodnutí z té doby proto vyvolávají pochybnosti. 

Jako laik se domnívám, že obětí zmatků se mohlo stát až několik desítek revizních techniků, kteří provedli revize bezpečnosti nízkonapěťových rozvodů elektráren a na jejich základě vypracovali revizní zprávy, jež byly přílohami k žádostem o licenci. Pravidla správného postupu při revizi a náležitostí revizní zprávy stanovil Nejvyšší správní soud až v r.2013. Revizní technici, kteří prováděli revize v r. 2010, je nemohli znát a jejich postupy „podle místních zvyklostí“ se od nich v některých případech výrazně odlišovaly. Trestní orgány pak jejich počínání hodnotily jako podvodné a podle toho s nimi nakládaly. Až v ojedinělých opožděných rozsudcích z poslední doby jim přiznávají  právo na jednání v dobré víře a upouštějí od potrestání. Ti, kteří za stejných okolností museli do vězení, to mohou právem vnímat jako křivdu zvláště v případě, když u jimi kontrolovaných zařízení nedošlo k žádným nehodám nebo úrazům, způsobeným vadou rozvodů. Způsob zacházení s revizními techniky mi připadá také jako nepřiměřený jejich postavení v řídícím procesu. Byli pouhými zaměstnanci investorů a plnili jejich úkoly, aniž by rozhodovali o způsobu využití výsledků své práce. 

Samozřejmě moje pobídka ke kacířství se netýká padělatelů revizních zpráv nebo jejich autorů, kteří na staveniště elektrárny nikdy nevstoupili. 

Nedělám si ale iluze. Lákadel, jež odvádějí pozornost politiků od péče o zdravé právní prostředí, je v současnosti příliš mnoho a bájení o nich nevyžaduje speciální znalosti.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.