K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 8.10.2017

Je známo, že sejdou-li se dva právníci, projeví nejméně tři právní názory. Nedbaje tohoto pravidla posadil Václav Moravec v Otázkách Vymývače mozků dne 8.října 2017 (pardon, v Otázkách Václava Moravce) ke kulatému stolu právníky hned tři, a to nikoli ledajaké: dva ministry současné a jednoho bývalého, každého z jiné politické strany: Roberta Pelikána (ANO), současného ministra spravedlnosti, Jana Chvojku (ČSSD), ministra pro legislativu, a Pavla Blažka (ODS), bývalého ministra spravedlnosti. V pořadu to proto řádně jiskřilo.Většinou probíhal názorový boj všech proti všem, ale nudný rozhodně nebyl. Oceňuji, že účastníci dali politikům příklad politické kulturnosti, když své názorové rozpory neznehodnotili projevy nesnášenlivosti a zacházením do osobního napadání.

Sleduje jejich debatu, uvědomil jsem si, že okřídlené obavy ministra Roberta Pelikána ze „zapouzdřenosti justice“ (jimiž m.j. odůvodňuje zdrženlivost k požadavkům politizujících soudců na ustavení soudcovské samosprávy) by se mohly vztahovat na celý právnický stav. Na uvažování mnohých právnických profesionálů – k nimž patří  i zmínění ministři - je totiž vidět, že žijí ve věži ze slonoviny své stavovské výlučnosti a mnoho případů bezpráví a kastovní neochoty čelit jim samoočistnými procesy, k nim vůbec nedoléhá. Pohled občanského aktivisty, střetávajícího se dlouhodobě se zaměňování pojmu nezávislost za nárok na  beztrestnost nemravného nebo dokonce nezákonného jednání a z toho plynoucího oprávnění ke svévoli, se nutně od jejich názorů musí lišit.

Z množství námětů, kvůli nimž se páni ministři přeli, bych chtěl vyzdvihnout především otázku vhodnosti rozhodnutí Roberta Pelikána podat kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou, soustavně vzdorující právnímu názoru odvolacího soudu. Výtky, že pan ministr popřel její právo na nezávislý právní názor, by byly oprávněné, pokud by skutečně šlo pouze o rozpory v právních názorech. Mám důvod si myslet, že v tomto případě by mohl odvolací soud brojit proti nedůslednosti ve vypořádání s jeho připomínkami, a pak by kárná žaloba mohla být důvodná. O tom, jak to doopravdy je, rozhodne až kárný soud.

Lichá je ale námitka, že odvolací soud má přece legitimní právo vzdorující soudkyni případ odebrat a vynutit si změnu v přidělení věci. Naléhavost kárného postihu se tím zmenší. V daném případě by to ale nemuselo fungovat. Předmětný odvolací senát má náklonnost k hraní ping-pongu s nalézacími soudy a skutečně si po třech zprošťujících rozsudcích občas vynutí změnu přidělení. Nový soudce pak obvykle vyhoví a vynese odsuzující rozsudek. Pokud se pak odsouzený brání odvoláním, může se dožít toho, že senát zadrží odeslání návrhu Nejvyššímu soudu ČR na odebrání věci zdejšímu soudu a její předání mimo obvod působnosti Vrchního soudu v Praze a v nepřítomnosti obžalovaného odsuzující rozsudek potvrdí. Co ale říci na případ, kdy odvolací senát odebral po třech zprošťujících rozsudcích případ soudkyni Heleně Králové, ale následně zrušil již dva zprošťující rozsudky její nástupkyně v nevýznamném řízení, které se táhne již sedm let. Všechny tyto případy působí dojmem, že odvolací senát slouží jako „pošťák“ žalobcům a vnucuje jejich vůli nalézacímu soudu, jehož nárok na vyhodnocování důkazů je nezpochybnitelný a stojí nad nárokem žalobce.

V této souvislosti páni ministři podhodnotili palčivost otázky, zda státním zástupcům přísluší podávat návrhy na kárné stíhání soudce. Občan smí činit vše, co nezakazuje zákon. Naproti tomu státní orgán smí činit jen to, co mu zákon výslovně přikazuje nebo povoluje. Zákon o řízení ve věcech soudců a státní zástupců sice neříká, kdo může podat podnět k podání kárné žaloby, ale státním zástupcům tuto kompetenci neposkytuje. Nevyplývá ani z jiného zákona. Vzhledem k rozdílnému postavení státního zastupitelství a soudů v ústavním systému státu by jeho vybavení takovou pravomocí bylo zřejmě nevhodné. Státní zástupci mají možnost brojit proti rozsudkům odvoláním, popřípadě až dovoláním nejvyššího státního zástupce, ale tím jejich pravomoci končí. Pokud se pustili do podávání kárných návrhů, je to další nebezpečný projev jejich stesku po postavení generální prokuratury předlistopadového režimu.

Mimochodem, ojedinělé kárné podněty žalobců proti soudcům jsou nevýznamná maličkost proti masovému ovlivňování rozhodování ministra spravedlnosti státními zástupci v jeho výlučné pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, které každoročně dostává. Nechává je proto přezkoumat státními zástupci, kteří pak fakticky rozhodují, zda mají ministrovi doporučit, aby dal stížností popud k připravení jejich kolegů o úspěch v trestním řízení. Na rozdíl od kárných podnětů tuto pravomoc státních zástupců upravuje podzákonný předpis.

Pokulhává námitka, že když už mělo dojít k řešení kárnou žalobou, měl ji podat kárný žalobce z řad předsedů soudů. Jenže soustava kárných žalobců prostě nefunguje. Pokud by šlo jen o mé tvrzení, dalo by se tomu zasmát, ale říká to i předsedkyně soudcovské unie Daniela Zemanová či moudrý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Většina kárných žalobců buď na návrh z veřejnosti na podání kárné žaloby vůbec nereaguje, nebo sdělí podateli, že v napadeném poklesku nic nemravného či dokonce nezákonného nespatřuje, čili žalobce se obratem ruky stane obhájcem původce pohoršení. Stejné, ba horší to je i u kárných žalobců ve státním zastupitelství.

Námitka, že místo ministra mohl přece podat kárnou žalobu předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal, který je trestním soudcem, by byla oprávněná, kdyby pan předseda šel kárným žalobcům nižšího stupně příkladem. Vede si ale stejně jako oni, ne-li hůře. Svědčí o tom například osud kárného návrhu proti soudkyni, která vyhlásila rozsudek nad vazebně stíhaným obžalovaným, jehož nedoprovázel obhájce. Kárný žalobce rozhodl, že nedošlo  ke kárnému poklesku ani nezákonnému jednání. Ale trestní senát jeho soudu rozhodl na základě stížnosti ministra pro porušení zákona, že soudkyně  porušila zákon v neprospěch obžalovaného.  Je porušení zákona v neprospěch obžalovaného etické ? O nic lépe si nevedou předsedové obou vrchních soudů. Předseda pražského vrchního soudu zlikvidoval jeden kárný návrh tím, že „zaúkoloval“ jeho vyřízením ministra spravedlnosti, a předseda olomouckého vrchního soudu poskytuje ochranu soudci, který opakovaně šikanoval veřejnost v soudní síni. Pavel Blažek správně poznamenal, že kárný žalobce, který odmítá plnit své povinnosti, zasluhuje kárnou žalobu, jež by ho připravila o postavení předsedy soudu. Snadno se mu to říká, když ho nikdo nemůže vzít za slovo. Jinak se na to dívá Robert Pelikán, který ví, že v případě podání takové kárné žaloby by se na něj sesypali politici i část odborné veřejnosti s námitkou, že zasahuje do nezávislosti justice. Je proto velmi zdrženlivý a dlouho váhá, než někoho obžaluje.

Podle mého vkusu by ale měl být Robert Pelikán přísnější a měl by odvážněji nést kůži na trh, protože téměř za každým nespravedlivým rozsudkem  se skrývá kus svévole kteréhokoli článku řetězce trestního řízení. Proto je třeba její projevy potírat. Zlo se má potírat vždy a všude třeba i železem, pravil klasik. Bezpráví, způsobené nespravedlivými rozsudky, přináší neštěstí nejen nespravedlivě odsouzenému, ale hlavně jeho společenskému zázemí, a je ostudou státu. Proto je třeba „přitáhnout šrouby“, byť kárná provinění ovlivňují jen nepatrný zlomek z celkového počtu rozsudků.

Páni ministři naznačili bezradnost nad pasivitou kárných žalobců. Ta je ale důkazem systémově špatného nastavení kárného řízení. Kapři si přece nikdy nevypustí svůj rybník. Cesta proto vede přes zřízení nezávislého mimoresortního orgánu dohledu  nad státním zastupitelstvím a soudnictvím a přes novelizaci zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Legislativní návrhy leží v eklepu Poslanecké sněmovny, ale vládní strany nedovolily jejích projednání. Námitka, že uskutečnění takových nápadů by bylo v rozporu s ochranou nezávislosti justice, není případná, protože nezávislost není totožná s beztrestností nemravného či nezákonného jednání a o případném trestu by stejně rozhodoval soud.

Na rozdíl od pánů ministrů neočekávám zásadní zrychlení trestního řízení po vydání nového trestního řádu. Na průtahy působí celá řada vlivů, jež novelizace trestního řádu nevyloučí. Jednání brzdí například nekázeň stran řízení, které neúčastí na jednání nutí soud k odročení, nebo různé neodstranitelné procesní překážky. Změnou právního předpisu nelze odstranit špatnou organizaci soudního jednání, která se například může projevit několikaměsíčním přerušením hlavního líčení kvůli špatně naplánovaným dovoleným či kvůli  benevolentnímu přístupu k výměnám obhájců. Někdy může být příčinou průtahů i nedostatek soudních síní nebo nedostatek pomocného personálu. A souhlasím s Robertem Pelikánem, že kvalita vznikajícího právního předpisu je důležitější než rychlost jeho pořízení, neboť nadměrný výskyt novelizací zákonů, ušitých horkou jehlou, působí soudům i občanům potíže.

Na rozdíl od Pelikánových odpůrců se necítím pohoršen jeho výhradami k postupu policie v kauze Čapí hnízdo. Obecně je naprosto správné, že se policie nezastavila před majestátem miliardáře a mocného politika, ale efektivita jejího postupu je skutečně sporná. Podle §160 tr.ř. musí policie bez průtahů zahájit úkony trestního stíhání, jakmile prověřováním údajů z trestního oznámení dospěje k názoru, že skutečně došlo k trestnému činu. Policie si jistě byla vědoma, komu jde po krku, a právě proto se dá předpokládat, že ve chvíli předložení žádosti o vydání poslanců Babiše a Faltýnka  byla zvlášť silně přesvědčena, že podmínky k postupu dle §160 tr.ř. jsou naplněny. Jistě si také uvědomovala, že do voleb zbývá pár dní, po jejichž uplynutí na zájmové osoby znova padne opona poslanecké imunity. Proto měla mít sdělení obvinění připraveno již ve chvíli, kdy se obrátila na Sněmovnu. Z veřejných zdrojů všichni víme, kdy Poslanecká sněmovna rozhodla o vydání, kdy pak doručila své rozhodnutí policii a kdy obdrželo státní zastupitelství na vědomí sdělení obvinění. Ve zbývajícím čase do voleb již policie nic podstatného nestihne. Dala tak za pravdu ministrovým pochybnostem o účelnosti jejího postupu od samého počátku.

Ministr naopak na tomto místě správně vytkl ministru Janu Chvojkovi, že politici jeho strany nectí presumpci neviny a dělají z Andreje Babiše zloděje a podvodníka, i když dosud není ani známa argumentace obvinění a o vině rozhoduje pouze soud.

V této souvislosti se ve Václavu Moravcovi projevil duch vymývače mozků, když vynucoval na Robertovi Pelikánovi odpověď, zda by chtěl sedět ve vládě, jejíž předseda čelí obvinění. Otázka je nesmyslná, protože trestní stíhání bude volbami přerušeno nebo možná skončí. Nikdo neví, zda policie po volbách znova požádá o vydání pánů Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání, a zda je  nová Sněmovna vydá. Samozřejmě, pokud dojde po volbách k obnovení trestního stíhání, případná přítomnosti obou poslanců ve vládě se stane prubířským kamenem politické kultury, byť s ohledem na presumpci neviny by neměla vadit. Ovšem máme-li věřit státním zástupcům, že Shahram Zadeh z vazby ustavil zločinné uskupení k zajištění důkazů v jeho prospěch, můžeme také uvěřit, že pro trestně stíhaného Andreje Babiše by nebylo obtížné řídit hnutí ANO bez ohledu na trestní řízení, i kdyby nebyl členem vlády. Jeho osobní účast na vládě není nezbytnou podmínkou pro dosažení jeho politických cílů. I z tohoto hlediska je Moravcova otázka předčasná, protože není jisté, že by trestně stíhaný Andrej Babiš skutečně do vlády vstoupil.

Moderátor stočil pozornost pánů ministrů k vývoji názorů prezidenta republiky na otázku zákonodárné iniciativy prezidenta republiky: v r. 2013 ji odmítal, nyní se jí dožaduje a k ní navíc chce další pravomoci ať již pro sebe nebo pro své nástupce. Sám názorový vývoj není zločin. Je sice zajímavé, že Miloš Zeman dnes říká něco jiného než v r.2013, ale nevyznívá to nutně v jeho neprospěch. Jen tupec nezmění názor, pokud jej nové poznatky přivedou k poznání o jeho mylnosti.  Skutečnost je taková, že zavedení přímé volby prezidenta zamezilo dalšímu pořádání podezřelých, nemravných a možná i nezákonných čachrů politických stran při nepřímé volbě.  Přímo zvolený prezident má mnohem silnější mandát než jeho nepřímo zvolení předchůdci. Požadavek na rozšíření jeho pravomoci je proto logický. Jeho uskutečnění by vedlo k dalšímu oslabení rozhodovacího monopolu politických stran, které pouze lákají voliče na sliby, jež od počátku nehodlají plnit a přisvojují si zásluhy o rozkvět země, který je z převážné části výsledkem usilování tvůrců reálných hodnot ( chtělo by se říci pracujícího lidu, kdyby tento pojem nezprofanovali komunisté, a jenž samozřejmě zahrnuje i podnikatele, inteligenci a další  tvůrce hodnot). Námitky, že rozšíření pravomoci jde proti duchu parlamentní demokracie, která je neslučitelná se zaváděním poloprezidentského nebo prezidentského systému, jsou liché. U.S.A. nebo Francii počítáme k demokraciím, i když svým prezidentům poskytují značné pravomoci. Funkční parlament je dostatečnou pojistkou proti zneužití moci prezidentem republiky  a naopak rozšíření jeho pravomoci by v některých situacích mohlo vést k urychlení rozhodovacích procesů v krizových situacích. Jako příklad uvádím spolkem Šalamoun navrhované rozšíření pravomoci hlavy státu o právo nařídit revizi trestního procesu. Jejím zavedením by se snížila společenská poptávka po milostech prezidenta republiky. Ostatně vzhledem k různým hrozbám, jež se na nás valí ze všech stran, zvýšení pružnosti politického rozhodování využitím rozšířené pravomoci prezidenta republiky by mohlo být prospěšné. Odpor proti změnám, opírající se o tabuizaci ústavy, není rozumný.