SNĚMOVNA DOHŘMĚLA

Schůze Poslanecké sněmovny v končícím volebním období byly bohužel prostorem pro uplatnění projevů nesnášenlivosti mezi opozicí a vládní koalicí, občas dosti nevkusných. Byly proto hodně bouřlivé a docházelo v nich k maření času. Ušetřena nebyla ani poslední schůze, původně plánovaná jako jednodenní, ale přelivší se nakonec do druhého dne. Jen schvalování programu trvalo více než 8 hodin a došlo při něm k trapnostem, jako např. k přetahování o mikrofon a vyhrožování vyvedením poslance ze sálu. 

V obsahu úvodních debat samozřejmě nechybělo přežvykování „bitcoinové kauzy“ a zpochybňování jednání paní ministryně Evy Decroix. Opoziční poslanci v tom ze setrvačnosti pokračovali, protože stále nedokáží pochopit, že překvapivý „úlet“ bývalého ministra Pavla Blažka & spol. je selháním jedince-jedinců, na němž není nic politického. Skutek se stal, nelze jej odestát a ministryni nezbývá než se vypořádat s administrativními a finančními problémy, jež z přijetí pochybného daru vyplynuly. Jinak nezbývá než čekat, zda vyvození politické odpovědnosti Pavlem Blažkem bude dostatečnou odvetou za jeho výstřelek, či zda se jím budou zabývat orgány činné v trestním řízení. Tlak opozičních poslanců nemůže mít na další vývoj vliv. Všechno jejich usilování bylo pouze plýtváním energií a časem. 

Naopak soudím, že propásli skvělou příležitost vyčíst vládní koalici vytvoření podmínek pro systémové selhání orgánů činných v trestním řízení v „kauze Jesenice“ (viz mé články Zločinci pod záštitou státu 1-6). V tomto případě orgány upustily od prověřování důvodného podezření, že na brutálním vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových se podíleli policisté. Ohledy na případné zničení jejich profesní kariéry byly silnější než povinnost potrestat pachatele zločinu, jenž vedl ke zničení výsledků celoživotní práce poškozených. Trpění takového přístupu k vyšetřování má povahu ohrožení vnitřní bezpečnosti státu. 

Ukončení mandátu Poslanecké sněmovny přineslo nastolení krátkého období životní nejistoty pro ty poslance, kteří se znova ucházejí o zvolení, neboť absolutní jistotu úspěchu nemají. V té souvislosti mě překvapil osud poslankyně  Heleny Válkové, profesorky trestního práva, bývalé ministryně spravedlnosti a aktivní členky ústavně právního výboru. Sledoval jsem řadu jejích televizních vystoupení, v nichž vysvětlovala právní stanoviska hnutí ANO. Vždy jsem si myslel, že by si ji „anoisté“ museli vymyslet, kdyby ji neměli. Ale asi jsem ji nadhodnotil. Vděčnosti se nedočkala. Na kandidátní listinu se dostala na osmém, prakticky nevolitelném místě. Zbývá ji pouze naděje, že nevůli vedení strany napraví voliči  kroužkováním. 

„Král zemřel, ať žije král“! Současná sněmovna skončila a nastal čas napjatého očekávání, jaká bude ta příští a jaká vláda z ní vzejde. Jsem skeptik: bezvadné vlády se nikde nevyskytují a špatnou vládu vystřídá jiná, která bude špatná možná více, možná méně, ale jiným způsobem. Až z praxe poznáme, jak se politické strany, jež se ujmou moci, vypořádají se sliby, jež dnes rozdávají plnými hrstmi. Možná  bude lépe, ale možná také hůře.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VOLBY A SPRAVEDLNOST

Soubor předvolebních vystoupení představitelů politických stran je nudný. Všechna jsou obsahově velmi  podobná. Sliby rozdávají plnými hrstmi a odpůrce ostouzejí nevybíravě. Odlišují se pouze postojem k ruské agresi proti Ukrajině a k účelnosti členství ČR v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Jejich jednotvárnost svědčí ve prospěch moudra bývalého prezidenta Václava Klause, který předpokládá, že volby nepřinesou zásadní změny v politickém  životě státu. 

Všechny účastníky předvolebního zápolení spojuje  nápadný nezájem o problematiku resortu spravedlnosti. Žádná strana nedává najevo, že považuje za vhodné provést v něm nějaké zásadní změny a že by dokonce chtěla programově k nim přispět. Tytam jsou časy, kdy předmětem politických úvah byla potřeba změn ve struktuře a způsobu vnitřního řízení státního  zastupitelství. Žádná strana nezvedla rukavici, hozenou nejvyšší státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou, která se chce vrátit k myšlence zjednodušení struktury státního zastupitelství, o kterou kdysi vedla boj po boku bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Úvahy mnoha soudců o nezbytnosti přehodnocení současné struktury soudů se snad ani pozornosti politiků nedomohly. Za těchto okolností samozřejmě politiky nezajímají ani „šalamounské“ podněty ke zdokonalení soustavy nástrojů vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců za zmetky. 

Politici vládních  stran jsou v tomto ohledu neteční. Představitelé opozice vystačí s bezúčelným přežvykováním „bitcoinové kauzy“, jejíž politický náboj je vyumělkovaný jejich snahou předvést se před voliči v roli zásadových bojovníků proti jejímu možnému „zametení pod koberec“. Kauza ale tvoří  dva samostatné skutky, které nenesou znaky usilování o nějaký politický cíl. Kauza Tomáše Jiřikovského má čistě kriminální povahu. Úlet bývalého ministra Pavla Blažka a jemu po boku stojícího náměstka Radomíra Daňhela je selhání jedinců, jež s politikou vysílající ODS nemá nic společného. Jejich skutek je zatím  uzavřený ztrátou postavení. NCOZ snad časem sdělí urbi et orbi, zda vyvození politické odpovědnosti odstoupením z funkce a pozastavením členství  ve straně bylo dostatečným trestem, či zda dojde na vyvození trestněprávní  odpovědnosti. Obtěžování ministryně Evy Decroix požadavky na transparentní objasnění skutku nemůže vést k požadovanému výsledku, protože sama musí čekat na výsledky policejního vyšetřování stejně jako každý jiný smrtelník. Ke štěstí jí jistě stačí sklízení Blažkovy setby následných administrativních a finančních problémů. Pronásledování kvůli samoúčelné zvědavosti politiků dostává navíc jako pochybný „bonus“. 

Soustředění na „bitcoinovou kauzu“ zbavuje opoziční politiky způsobilosti periferního vidění. Přehlížejí proto skvělou možnost kritizovat vládní činitele kvůli systémovému selhání státu v „kauze Jesenice“. Jde o případ brutálního vydírání s ničivými hospodářskými následky, jehož pachatelům se příslušné orgány snaží zajistit beztrestnost (pokud laskavý čtenář neví, o co jde, vše se dočte v sérii mých článků Zločinci pod záštitou státu 1-6) Opoziční politici mají unikátní příležitost    projevit smysl pro spravedlnost využitím „kauzy Jesenice“ k tlaku na odpovědné vládní činitele, aby  se postarali o postavení zločinců před soud, i když se to některým příslušníkům orgánů činných v trestním řízení nehodí. V r. 2016 soud uzavřel věc odsouzením zadavatele vydírání ods. Romana Šulyoka k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a jeho pomocníka Lukáše Loučku k podmíněnému trestu. Ostatní účastníci zločinu zůstali tehdy mimo dosah spravedlnosti, protože ods. Roman Šulyok je zaštítil mlčením. Přestože dnes spolupracuje a většinu zúčastněných usvědčuje, po čtyřletém vyšetřování jsme tam, kde jsme byli v r. 2016: nikdo další se nedostal před soud, ba nikomu nebylo sděleno obvinění. Nepřístojné jednání příslušných orgánů se celé odehrálo v době působení Fialovy vlády. Opozice by toho mohla účelově využít, ale zatím neprojevuje zájem. Zatímco v „kauze Blažek & spol.“ jde o selhání jedinců, v tomto případě jde o systémové selhání orgánů činných v trestním řízení, které volá po nápravě. O její dosažení by se mohli zasadit předseda vlády Petr Fiala, ministryně spravedlnosti Eva Decroix, částečně i ministr vnitra Vít Rakušan. Opozice by měla probudit jejich zájem a smysl pro spravedlnost. 

Pokusil jsem se získat podporu některých opozičních politiků přímým oslovením. Nikdo mi neodpověděl. Jsem pro ně póvl, jemuž není třeba odpovídat. Nedocenili, že bych mohl být jejich voličem. Podezírám je, že za póvl nepovažují jen mne.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

HRDINSKÝ ČIN MINISTRA ZEMĚDĚLSTVÍ

Zaujalo mě vystoupení ministra zemědělství, teologa Marka Výborného, který do předvolebního klání přispěl oznámením, že jeho úřad bude vymáhat po koncernu Agrofert vrácení pěti miliard Kč dotací, které získal v době, kdy jeho majitel byl členem vlády. 

Jako „předznamenání“ před vyjádřením k jeho hrdinskému činu uvádím základní téze:

1/Zemědělskopotravinářský komplex je nezastupitelnou částí národního hospodářství. Na konci škodlivého zásahu do jeho fungování hrozí hlad. Jde o svérázné podnikatelské prostředí, ozvláštněné každodenním soužitím s přírodou, ale také tradicemi a mentalitou zemědělců. Vztahovou stránku nedokázala úplně zahladit ani vynucená socializace zemědělství. Soudím, že resort by měl řídit vždy politik, který si v něm vysloužil ostruhy.

2/Oligarchové by neměli usilovat o přímý výkon politické moci v dominantním postavení. Pokud tak činí, narušují rovnováhu v konkurenčním prostředí politického soutěžení o hlasy voličů. A zásadně nesmí používat svého postavení ke zvýhodnění svých podnikatelských záměrů. Současně musejí počítat s tím, že nemají nadlidskou způsobilost zvládnout naplno jak své působení v politice, tak řízení firem, jež mohou strádat. Nemyslím tím konkrétně Andreje Babiše, ač právě jeho má ministrův čin poškodit.

3/Majitel a firma jsou odlišné právní subjekty. Opatření ke škodě firmy kvůli tomu, že se někomu nelíbí její majitel, narušují rovnost v konkurenčním prostředí. Jsou proto nepřípustná.

4/Přenechám právníkům spory o oprávnění Agrofertu přijímat nárokové dotace v době, kdy jej spravoval svěřenský fond (čili Andrej Babiš byl z přímého vlivu vyloučen a na nepřímý mu asi chyběl čas a energie).

5/Lituji, že se z politického prostředí vytratily do bezvýznamnosti prvorepublikové politické strany, které mohly zajistit zachování masarykovské politické kultury. Kromě vnějšího vlivu, jímž bylo polistopadové blouznění o nepolitické politice a  stín nutného soužití s KSČ  v Národní frontě to je osobní zásluha vedoucích představitelů těchto stran. Marek Výborný je významným činitelem KDU-ČSL, která byla silná za první republiky, v ilegalitě přečkala Protektorát a poměrně slušně přežila porobu v Národní frontě a z počátku si vedla nadějně i po Listopadu 1989.

6/Andrej Babiš patří k mým osobním nepřátelům. Nemám soukromý důvod hájit ho proti zlovůli politických trpaslíků. Pouze mě popouzí současný úpadek politické kultury, proti jehož projevům se vymezuji. 

K tahanici o dotace pro Agrofert přistupuji z pohledu své životní zkušenosti. Jsem „hnojař“ se sedmiletým vysokoškolským vzděláním a 35letou různorodou praxí v oboru. Skončil jsem v branži jako ředitel sekretariátu dvou posledních federálních ministrů zemědělství. Potkal jsem i některé předlistopadové ministry. Většina z nich rozuměla řemeslu, stejně tak téměř všichni polistopadoví. Pochybuji, že kdokoli z nich by použil jako předvolební heslo oznámení o úmyslu poškodit největší firmu resortu. Bylo by samozřejmě špatně, kdyby se dodatečně prokázalo, že úředníci přihrávali Agrofertu dotace jen proto, že v té době byl Andrej Babiš členem vlády, aniž by na ně měl Agrofert právní nárok. Ale nevím nic o tom, že něco takového už dříve odhalil nějaký oprávněný kontrolní orgán.

Vyvolání řízení o vrácení dotací krátce před volbami usvědčuje ministra také ze zlomyslnosti. Do voleb nezbývá tolik času, aby řízení dospělo k rozhodnutí ještě v době působení Fialovy vlády. Jde mu tedy zřejmě o to, aby kromě trestního stíhání Jany Nagyové a Andreje Babiše navíc kalily ovzduší před volbami také  pochybnosti  o oprávněnosti Agrofertu přijmout dotace a zvláště, aby se úsilím o vrácení dotací musela zabývat očekávaná Babišova vláda. 

Ministr Marek Výborný šel příkladem pro předsedy opozičních stran, kteří vyzvali vládu, aby neprodleně začala vymáhat vrácení dotací Agrofertu. Všechny věrozvěsty čistých mravů v dotační politice spojuje skutečnost, že žádný z nich se nemůže pochlubit, že za sebou zanechá aspoň něco tak hezkého, jako je resort Čapí hnízdo.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

STOPY PO PŮSOBENÍ EXMINISTRA PAVLA BLAŽKA

Záhadné rozhodnutí exministra Pavla Blažka přijmout pro  ministerstvo kuxusní dar od odsouzeného zločince je skutek, který se stal a nelze jej odestát. Není na něm nic politického. Lpí na něm podezření z trestného činu. Nemá nic společného s Blažkovým členstvím v ODS. Sám Pavel Blažek ztratil veřejný vliv. Zůstaly za ním ale stopy v podobě nepříjemností finančního a administrativního rázu, vyvolaných přijetím daru, s nimiž se musí vyrovnávat jeho nástupkyně, ministryně Eva Decroix, která k tomu přišla jako slepý k houslím.

Zůstaly za ním ale i jiné stopy. Například halasně vychvalovaná novela trestního zákoníku. Zářivou stopou měla být dekriminalizace neplacení výživného, provedená bez ohledu na děti, vystavené následkům zanedbání péče ze strany otců. Měla významně odlehčit přeplněným věznicím. Ale ani tato stopa není tak zářivá, jak měla být. Podle údajů Vězeňské služby k 18. srpnu 2025 se ve věznicích nacházelo 19 575 vězňů. Pouze asi tisícovka jsou odsouzení za zanedbání povinné výživy. Soudím, že jejich jednorázové propuštění k 1.lednu 2026 by situaci ve věznicích zásadně neovlivnilo. Ale k tomu ani nedojde. Někteří z nich mají na svědomí i jiné trestné činy, další mají nárok na uvěznění, protože neplněním vyživovací povinnosti dostali děti do stavu nouze. Ve skutečnosti na Nový rok vyjde na svobodu jen asi 130 odsouzených. Těmi ostatními se budou muset zabývat soudy. Několik set soudních procesů navíc, jež by bez novelizace trestního zákoníku nemusely proběhnout, je pořádná zátěž pro soudnictví, které i bez toho má co dělat, aby zvládlo nezbytná řízení. To ubírá této stopě působení Pavla Blažka na lesku vskutku významně. Příkoří spáchané na dětech nelze ospravedlnit takto provedenou dekriminalizací neplatičství.

Nebudu se zamýšlet nad stopami, jež Pavel Blažek zanechal ve vymezení vnitřních pravidel činnosti ministerstva, ale zaujala mě další stopa, již vytvořil až po odchodu z ministerstva, a to jeho vyjádření k zadržení obviněného Tomáše Jiřikovského. Podle jeho pábení policisté měli se zadrženým licitovat o výměnu informací o politicích za příslib podmíněného trestu a měli jej strašit tvrdým postupem soudu, který bude soudit podle přání veřejnosti. Jde o zpochybňování korektnosti postupu orgánů činných  v trestním řízení, jež slyšeno z úst bývalého ministra mohou občané vzít vážně. Má ovšem „vadu krásy“: Pavel Blažek nemohl takové poznatky získat, tedy jde o „lidovou tvořivost“. Jeho pábení je tak stejně nepochopitelné jako přijetí bitcoinového daru.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí proktalurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VZPOMÍNÁNÍ NA GESTAPO

Stalo se někdy v r.1941, v mých šesti letech. Skončili jsme nedělní oběd a někdo zazvonil na domovní zvonek. Služka šla otevřít. Za dveřmi stáli dva chlapi v kožácích. Pozdravili, prokázali se odznakem gestapa. Služka je uvedla do jídelny, kde začali německy rozmlouvat s rodiči. Rodiče mě vykázali do ložnice. Za chvíli tam za mnou přišel jeden gestapák, vysoký blondýn. Rozhrabal mamince prádelník a když nenašel kulomet, vrátil se do jídelny. Pak mě maminka zavolala zpět, abych se mohl rozloučit s tátou. Gestapáci ho pak odvedli v poutech. Až do té chvíle nezazněl žádný křik, rozhovory probíhaly normálním hlasem. Teprve po jejich odchodu se maminka hlasitě rozplakala, vyklonila se z okna a dívala se, kam tátu vedou. Vedli ho na blízkou radnici, kam přicházeli další zadržení. Později jsme se dověděli, že proběhl hromadný zátah na místní činovníky Sokola.

Samozřejmě vím, že poklidný průběh tátova zatčení není vzorkem standardního chování gestapa. Ale zážitek měl formativní vliv na mé vnímání policejních zásahů v budoucnosti.

Často jsem pochyboval o nezbytnosti zadržení zájmové osoby v jejím bydlišti,  když k němu mohlo dojít při podání vysvětlení v policejní služebně, bez obtěžování dalších osob.

Opakovaně jsem pochyboval o nutnosti provádět  zásahy v noci, zvláště v případech, kdy vpád policie vyděsil malé děti.

Vadí mi hulákání při zadržení zájmové osoby a hrozby násilím, vyhrocené připraveností použít beranidlo, a jejich případné použití.

A zvlášť mě pobuřuje součinnost policie s novináři a televizními štáby, přizvanými k zásahu. Zažil jsem jich už řadu. Většina zadržených má ústavněprávně chráněný nárok na uplatnění presumpce neviny a na ochranu osobní důstojnosti, ale velmi často toho policie nedbá a samozřejmě tím pohrdají novináři.

Všechny výše uvedené nectnosti poznamenaly zadržení podezř. Tomáše Jiřikovského a jeho následné přesuny. Proti trestnímu stíhání proti němu jako  takovému nemám námitky. Nemohu ale přehlédnout, že případ je zvlášť křiklavý tím, že mu nedávno nikdo nezabránil ve vycestování do Asie.

Zásah proti Tomáši Jiřikovskému si vysloužil oprávněnou  mediální kritiku různých komentátorů. Králem mezi nimi je ovšem bývalý ministr Pavel Blažek, který v článku na serveru Echo 24 (zde) z 19. srpna 2025 vytkl podrobnosti, které mohl znát jen přímý účastník zadržení. Tvrdí, že policisté nabízeli Tomáši Jiřikovskému zajištění podmíněného trestu, pokud jim řekne něco na nějakého politika a strašili ho tvrdým trestem, nevyhoví-li, protože soud jej bude soudit podle přání veřejnosti a nikdo mu nepomůže. Protože nikoho „nenapráskal“, šel do vazby.

Pavel Blažek samozřejmě účastníkem zadržení nebyl a určitě neměl možnost o něm s Tomášem Jiříkovským mluvit během jeho následných přesunů. V jeho pábení  se tak nejspíš odrážejí obavy z toho, co jej čeká, až si policisté přijdou pro něho. Pravděpodobnost, že s ním policisté budou chtít mluvit, a to kvůli jeho vlastním hříchům, je hodně vysoká. Uvidíme, zda se budou k němu chovat uctivěji než k Tomáši Jiřikovskému.

V článku je také zmínka, že ministryně spravedlnosti Eva Decroix vnímá způsob zveřejnění zadržení Tomáše Jiřikovského jako „kovbojku“. Z pozorovacího stanoviště ve výši 90 let to hodnotím jako lehkomyslný „výšplecht“ rozverného děvčete. Újma zadrženého na občanských právech by neměla být pro ministryni spravedlnosti zdrojem veselí.

Od žertování ale musím přejít ke konstatování, že „kovbojka“ není zdaleka první a patrně ani ne posledním zábavným představením, jež nám televize společně s policií připravila. Vzpomínám např. na způsob, jakým kdysi velmi dávno televize zveřejnila policejní zásah proti příbramskému fotbalovému bossovi Jaroslavu Starkovi: zastavili jeho auto na cestě z Příbrami do Prahy, vytáhli ho na vozovku a ležícímu nasadili  pouta. Náhodou (sic!) se  u toho vyskytly televizní kamery, ač do Prahy bylo daleko. Také vzpomínám  na šetrný postup eskorty při zadržení bývalého libereckého policejního ředitele, úmyslně vyváděného z budovy zadním východem. Šetrnost nebyla k ničemu, protože někdo dal „echo“ televizi a novinářům, kteří na eskortu stejně čekali.  Ostouzející bylo také předvádění Jany  Nečasové (Nagyové) v „medvědech“.

Případy policejního násilí obvykle vyvolávají veřejné pohoršení, které ovšem časem vyšumí. Domnívám se, že kultura policejních zásahů vyžaduje důkladné prozkoumání a možná i legislativní úpravu. Policisté samozřejmě musí mít právo postupovat tak, aby jim zadržovaný nemohl utéci a aby sami při akci neutrpěli úraz  nebo dokonce nepřišli  o  život. Ale na druhé straně by měli vždy jednat v souladu s ústavním právem a mimo to zbytečně neobtěžovat občany, kteří nemají s trestnou činností zadržovaného nic společného. Zvlášť by se měli vyhýbat strašení malých dětí. Od Listopadu 1989 se vystřídala v úřadech ministra vnitra a ministra spravedlnosti řada vesměs zkušených politiků, ale do  zásadní debaty o kultuře policejních zásahů se dosud nikomu nechtělo. A došli jsme tak daleko, že jeden z nejvýznamnějších bývalých ministrů spravedlnosti se musí bát toho, co zažije, až si pro něj přijde policie. Je samozřejmě především trapné, že právě on se z vlastní vůle dostal do této šlamastyky.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ait le také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu  v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

ZLOČINCI POD ZÁŠTITOU STÁTU 6

V pěti dílech seriálu „Zločinci pod záštitou státu“ (všechny dostupné na mém blogu zde) jsem se věnoval postupnému zveřejňování poznatků o skandálním způsobu vyšetřování „kauzy Jesenice“ – brutálního vydírání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků. Než se k jejich věci vrátím, odbočím do „bitcoinové kauzy“, protože až od čtvrtka 14. srpna 2025 považuji za potvrzený dojem, že stát neposkytl záštitu Tomáši Jiříkovskému, přestože chování různých žvanilů pro to nepřímo vytvářelo podmínky.  V několika článcích s námětem „bitcoinového skandálu“ jsem  opakovaně brojil proti bezuzdnému štvaní politiků, sápajících se na ministryni spravedlnosti Evu Decroix, která se pustila do odstraňování nepotřebných výplodů „bitcoinové“ hysterie, sloužících k zahlazení možného vlivu skandálu na náladu voličů. Věnovali se těmto nesmyslům s neutuchající energií a odsouvali pozornost od zločinu Tomáše Jiříkovského, jímž skandál začal. 

S uspokojením konstatuji, že NCOZ se nenechala zmást „bitcoinovou“ hysterií, držela se profesionálního přístupu a po počátečním zaváhání se vydala po stopách zločinu. Jsem nyní zvědav, jak daleko dojde a jak vyhodnotí jednání bývalého ministra Pavla Blažka & spol. Ač jde o mého osobního nepřítele (jemuž jsem nikdy neublížil), nepřeji mu nic zlého, ale nejsem si jist, že mu to pomůže. 

Ale vracím se zpět ke skandálnímu případu ochrany pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků  Pro čtenáře, kteří nesledují soustavně mé články, stručně zopakuji výchozí příběh: 

Bratři Lebánkové se 28. ledna r.2013 nechali vlákat zadavatelem vydírání, recidivistou Romanem Šulyokem, do jesenického penzionu U Kohouta, kde na ně měl čekat ruský zájemce o koupi jejich krásného zlínského Lesního hotelu. Netušili, že za pozváním stojí Roman Šulyok. Místo investora ale na ně čekalo čtyřčlenné komando zakuklenců, kteří je zbili, svázali a hodili na postele. Ráno se dostavil Roman Šulyok, který jim vysvětlil, že se  zdravou kůží se dostanou domů pouze tehdy, když podepíší listiny, které jim předloží „pánové v oblecích“. Po jednom a se svázanýma nohama je pak přistrkala dvojice ozbrojenců před notáře Václava Vodu, doprovázeného advokátem Martinem Rezkem. Z obavy o život podepsali listiny, jimiž uskutečnili majetkové převody ve prospěch Romana Šulyoka v nominální hodnotě 120 mil. Kč.  Skutečná škoda byla mnohem větší, protože listiny zneplatnil soud až v r.2019, a do té doby měli obstavené účty kvůli exekuci. Než dorazili do Zlína, Lesní hotel již nebyl jejich. 

Případ vyšetřovala středočeská kriminálka pod dozorem zkušeného státního zástupce Tomáše Milce, bývalého prokurátora. Roman Šulyok nevypovídal. Policii se proto nepodařilo ustanovit většinu spolupachatelů. Žalobce postavil před osud pouze Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Notáře Václava Vodu a advokáta Martina Rezka použil jako svědky, i když je usvědčovali Lebánkové. Krajský soud Praha odsoudil v r.2016  Romana Šulyoka k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, Lukáš Loučka vyvázl s podmíněným trestem. Zlínská pobočka Krajského soudu Brno později opakovaně použila ods. Romana Šulyoka jako svědka proti bratrům Lebánkovým v procesu, v němž společně s ním čelili obžalobě kvůli výrobě padělků cigaret Marlboro (jež nevyráběli). 

Po spáchání zločinu v Jesenici se Roman Šulyok vydal do Německa, odkud si přivezl další trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. 

Tento stav trval až do r.2019, kdy se mi jako předsedovi spolku Chamurappi podařilo přesvědčit Romana Šulyoka, že by se mu mohlo podařit zmírnění osudu, bude-li spolupracovat s policií. Spolek Chamurappi mu pak pomohl s vyvoláním neúspěšného pokusu o obnovu procesu. Při veřejném zasedání u Krajského soudu Praha dne 29.června 2020 ods. Roman Šulyok přednesl otřesnou výpověď. Její zápis v protokolu zabírá téměř 3 hustě popsané strany a samozřejmě je místy toporný a nesouvislý. Na úvod Roman Šulyok prohlásil: „K této trestné činnosti se doznávám. Zároveň bych se rád omluvil, protože je mi to nesmírně líto. Rozhodl jsem se, že dnes uvedu popravdě veškeré okolnosti, které by situaci mohly objasnit.“ Obsáhle pak popsal dvě nezdařené akce, které předcházely vydírání v Jesenici. Pokračoval pak: „takže jsme dospěli k závěru, že bude nejlepší je  vylákat za účelem prodeje Lesního hotelu. Vše jsem řekl panu Loučkovi a panu Frantovi.“ O panu Frantovi uvedl, že je policista, který dodal čtyři zakuklence, o nichž si Šulyok  myslel, že jde o policisty. Pan Franta je instruoval. O panu Frantovi dále uvedl: „Spřátelili jsme se a sblížili. Kdybyste mi položili fotky na stůl, poznal bych ho.“

Vydírané připravil na to, co je čeká. Přiznal se, že „k poškozeným jsem vedl výhružný monolog, abych je zastrašil. Nechtěl jsem jim nijak ublížit. Výpověď poškozených je ze 70-80% pravdivá až na to fyzické násilí.“

Když pak došlo na podpisování listin, poškození měli nohy spoutané lepicí páskou. Zacházeli s nimi drsně: „Když jeden z poškozených předmětné listiny podepsal, odvlekli ho ti zakuklenci za podpaždí a přitáhli druhého poškozeného“.

K dotazům předsedkyně senátu uvedl: Mgr. Rezek a Mgr. Voda o této akci věděli naprosto všechno Udělali to za 500 000 Kč, protože věděli, že já nikdy nespolupracuji s policií Účastnil jsem se společné schůzky s Rezkem a Vodou, kde se probíral plán celé akce. Poškození měli spoutané nohy, to museli všichni vidět. Museli se také dívat do stolu. Neměli příležitost přečíst si notářský zápis. Vzali jsme jim občanky, měli koukat pouze do stolu.“

Postěžoval si i na nákladnost poskytnuté služby: „Díky této záležitosti mě ostatní (Svoboda, Rezek, Loučka, Voda) „oholili“ po 500 000 Kč.

Na závěr uvedl: „Žádám, aby soud vyhověl mému návrhu na obnovu řízení, protože jsem uvedl všechno a nikdy jsem s policií nespolupracoval. Nikdo ten případ nemůže lépe rozklíčovat bez toho, aby to někdo neřekl tak, jak jsem to dnes uvedl já“.

S použitím jeho výkladu podal Chamurappi dne  8. prosince 2020 trestní oznámení proti neustanoveným a nepotrestaným pachatelům vydírání. K oznámení se připojili poškození bratři Lebánkové. Vyšetřováním se pak zabývala středočeská pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) pod dozorem Krajského státního zastupitelství Praha. 

Proti stavu, v kterém se řízení nacházelo při vyhlášení rozsudku v r. 2016 byla paleta podezřelých podstatně bohatší. K již známým právníkům Václavu Vodovi a Martinu Rezkovi přibyl teplický advokát Jan Svoboda ml., který měl celou akci vymyslet a vtáhnout do ní oba zmíněné jako osoby vhodné pro její zdárné provedení. Samozřejmě v ní byli čtyři „zakuklenci“ neznámé totožnosti, o nichž se Roman Šulyok domníval, že to byli najatí policisté. Dále pak policejní důstojník „kamarád Franta“, jehož příjmení Roman Šulyok neznal. Ten měl Šulyokovi přivést „zakuklence“ a měl by tedy znát jejich totožnost. 

GIBS byla na začátku prověřování úspěšná. S pomocí rekognice podle fotografií odhalila totožnost  „kamaráda Franty“ jako policisty „který dlouho slouží a dobře slouží“ a také se honosí titulem JUDr. Žádný další úspěch se ale pak již nekonal. 

GIBS se neodvážila  obtěžovat zasloužilého policistu a předvolala jej k podání vysvětlení až v červnu r.2024. Nepokusila se ale ani o vyvrácení podezření, které proti němu vznesl ods. Roman Šuyok. Případ dvakrát odložila, naposled v srpnu r.2024. Pokus o obnovení řízení na základě nově zjištěné skutečnosti byl neúspěšný, takže od „vyrozumění“, vydaného dozorovým státním zástupcem Martinem Suskou dne 4. června 2025, kauza stagnuje. Trestní stíhání nebylo zastaveno, pouze odloženo. Ale díky formalismu v myšlení důstojníků GIBS a státních zástupců a nedostatku „politické vůle“ je dovedení věci před soud krajně nepravděpodobné. A blíží se promlčení. 

Kauza je v podstatě ve stejném stavu, v jakém byla po rozsudku z r.2016. To je ovšem naprosté fiasko GIBS a dozorového a dohledového státního zastupitelství. Naše právo sice nezaručuje poškozeným právo na zhojení jejich strádání, ale stav, v jakém se nyní „kauza Jesenice“ právě nachází, je pustým výsměchem tvrzení, že Česká republika je právní stát. Došlo k jednoznačnému selhání státu. 

Hypotetickou moc napravit nežádoucí stav má nejvyšší státní zástupce, vybavený výjimečnou pravomocí nařídit přezkum skončené věci, kterou ovšem nemusí využít. O pomoc jsem proto požádal 2. ledna 2025 bývalého nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, bývalého vojenského prokurátora. Jeho úřad potvrdil přijetí podnětu. Když jsem ho pár dní před koncem jeho mandátu upozornil, že jsem dosud nedostal vyřízení, lhal mi, že podnět byl určitě vyřízen. Ve skutečnosti svou pravomoc nevyužil. 

Mohl bych podat podnět znova nové nejvyšší státní zástupkyni Lence Bradáčové. Byla by ale při jeho vyřizování ve střetu zájmů, protože podnět by směřoval proti jejímu bývalému úřadu. Čili tudy cesta nevede. 

Ač laik, na základě dlouholetých zkušeností ze sledování různých trestních procesů si troufám tvrdit, že GIBS a jemu nadřízená státní zastupitelství vedli věc od počátku tak, aby nemuseli podezřelé obvinit a aby věc vyšuměla do promlčení. Také nestáli o prokázání pravdivosti domněnky, že „zakuklenci“ byli policisté. K tomu dodávám, že mne nezajímá, zda to byli policisté nebo klášterní mniši, ale přeji si, aby stanuli před trestním soudem. 

Je možné, že důležitou roli  sehrálo vypravěčské umění výřečného Romana Šulyoka, který tvrdil, že mu Lebánkové nezaplatili za stroje na výrobu cigaret a jeho pohledávka je nedobytná. Je tedy možné, že pachatelé si mysleli, že poslouží dobré věci. Ale je dokonce také možné, že příslušníci GIBS a státní zástupci chtěli ušetřit „slušné lidi s akademickými tituly“ trestního stíhání za ochotu pomoci Romanovi Šulyokovi, jenž možná vymáhal reálnou pohledávku. 

Orgány státní moci nesmí ale v žádném případě připustit vymáhání jakýchkoli pohledávek nezákonnými postupy. Proto je jejich jednání v této kauze dle mého laického názoru nezákonné a trestuhodné. 

Prokázání důvodnosti mého tvrzení je prosté v případě zúčastněných právníků. Všichni tři věděli předem, že Lebánkové budou vystaveni omezení osobní svobody a hrozbám ohrožením na životě. Pokud přesto nechali násilí vystavené poškozené podepsat listiny jim neznámého obsahu, jednali v rozporu s právní úpravou povinnosti notáře a s vědomím, že poškozeným vznikne škoda.  Beztrestnost takového jednání by před soudem určitě neobhájili. Ale GIBS a státní zástupci jednali tak, aby se před soud nemohli dostat. 

Složitější je případ zasloužilého policisty „kamaráda Franty“. Podle tvrzení ods. Romana Šulyoka měl sestavit skupinu  čtyř „zakuklenců“, které podle jejich chování a výstroje považoval za najaté policisty. Jako laik soudím, že neznalost totožnosti „zakuklenců“ byla v době zahájení vyšetřování nejbolestivější dírou v důkazní situaci. Bylo proto  povinností GIBS pokusit se ji zaplnit co nejrychleji, a to jak jinak než vytěžením „kamaráda Franty“. Když se mi vyšetřovatel pplk. Ondřej Káčer pochlubil, že GIBS již zná jeho totožnost, navrhl jsem, aby jej předvolal k podání vysvětlení, aby jej současně poučil o  výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu kolusní vazbou, neprozradí-li totožnost „zakuklenců“. Vyšetřovatel mě ale poučil, že jde o policistu, který „dlouho slouží  a dobře slouží, takže s ním nelze drsně zacházet“. Přesně opačně si jej pak GIBS nevšímala až do 7.června 2024. Nevím o žádných aktivitách GIBS, jež by vedly k popření pravdivosti podezření, vysloveného ods. Romanem Šulyokem. Ostatně pokud by GIBS mohla prokázat, že ods. Roman Šulyok lhal, jednak by asi měla důvod požadovat po něm, aby uvedl jiný způsob, jakým se k „zakuklencům“ dostal, dále by mohla na něj  z úřední povinnosti podat trestní oznámení pro křivé svědectví. 

GIBS ale neudělala vůbec nic: ani „kamaráda Frantu“ nevytěžila, ani jej podezření nezprostila a prakticky žádný jiný účinný způsob zjištění totožnosti „zakuklenců“ neprovedla.  Jakýsi předem ztracený pokus obejít se bez „Franty“ sice později uskutečnil pplk..Lukáš Liolias, ale neuspěl. GIBS tedy jednala jednoznačně v neprospěch poškozených. 

GIBS se účelově vymlouvá na nevěrohodnost výpovědí recidivisty Romana Šulyoka. Mezi jeho výpovědí před soudem a svědectvím bratrů Lebánkových je v zásadě soulad. Nelže-li o věcech, které viděli Lebánkové, není důvod se domnívat, že jinde lže. Je si ostatně vědom, že za křivé svědectví by mohl být trestně stíhán a jistě si nemyslí, že by se jeho právnicky vzdělaní spolupachatelé báli  ho napadnout. Jeho svědectví je ve skutečnosti věrohodné. 

Nejde tedy jen o fiasko GIBS  a nadřazených státních zastupitelství, ale o úmyslné poškozování zájmů poškozených. Soudím, že za to by měl někdo nést odpovědnost. Nad tím by se měli zamyslet politici, kteří jsou za počínání dotčených orgánů státní moci politicky odpovědní. 

Je to např. předseda „strany a vlády“ Petr Fiala, který  možná netuší, že je nadřízeným ředitele GIBS. Jistě to je ministryně spravedlnosti Eva Decroix, která je nadřízenou (s velmi omezenou pravomocí) nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Přišla by k tomu ovšem jako „slepý k houslím“, protože vše špatné se odehrálo v době, kdy resort spravedlnosti řídil či neřídil Pavel Blažek. Ten mohl ovšem včas zasáhnout, ale navzdory našim dřívějším dobrým vztahům se mnou po pohodovém jednání ze dne 23.srpna 2022 přestal mluvit, takže jsem se na něj nemohl obrátit. 

Opoziční politici sice odpovědnost nenesou, ale zájmem o zřejmě nezákonný stav „kauzy Jesenice“ by prokázali, že jim záleží na zdraví našeho právního prostředí. 

Čtenářům jako laik vzkazuji: nedojde-li k rychlé nápravě v „kauze Jesenice“, nevěřte politikům, že žijete v právním státě.

=================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PAVEL BLAŽEK A TOMÁŠ JIŘÍKOVSKÝ NA TISKOVCE EVY DECROIX

Po vyslechnutí zvukového záznamu z tiskové konference paní ministryně Evy Decroix z 8.srpna 2025 se vracím k „bitcoinovému“ skandálu z pohledu jeho používání politiky a médii k předvolební agitaci. Je příznačné, že paní ministryně hned v úvodu uvedla, že ministerstvo spravedlnosti v okamžiku přijetí nabídky daru mělo dost informací, jejichž vyhodnocením mohlo dojít ke zjištění, že dar nemá přijmout. Za příjemce daru označila neosobní amébovitý útvar „ministerstvo“, ač je zřejmé, že šlo o neuvěřitelný výstřelek bývalého ministra Pavla Blažka a jeho souputníků. Jeho jméno nevyslovila během konference ani jednou a o roli odsouzeného Tomáše Jiříkovského se vůbec nezmínila. Ctí presumpci neviny až do krajnosti. Ale nic se nemá přehánět. Již Buddha učil, že se věcem mají dávat správná jména. Vyslovením Blažkova jména by přece neřekla, že se dopustil trestného činu. Ale veřejnost  může jeho zamlčení vnímat jako snahu o odvedení pozornosti od něj s cílem zajištění jeho beztrestnosti. Na tomto místě ale chci říci, že jeho čin je tak podivný, že si netroufám učinit závěr, že se nejspíš dopustil trestného jednání. 

Jako laik, zabývající se monitorováním problematických trestních procesů déle než dvacet let, považuji za vhodné především pochválit paní ministryni za to, že nakonec přistoupila k odbourání zbytečných opatření, přijatých pod vlivem hysterie, jíž propadli mnozí politici po zveřejnění zprávy Deníku N. Soudím ale, že opatření k ochraně důvěryhodnosti ministerstva spravedlnosti byla nadbytečná, že bylo spíše na místě distancovat se od výstřelku Pavla Blažka jako od nesystémového kroku, před nímž žádný úřad není chráněn a za normálních okolností by se v budoucnu nikdy nic podobného nemělo stát. Mívám k činností jednotlivých odborů ministerstva nebo i k ministrům spravedlnosti různé výhrady, ale „bitcoinový“ skandál právě pro svou výstřednost důvěryhodnost úřadu jako instituce nesnižuje. 

Vyslovuji jí také soucit kvůli nezbytností vypořádat vedlejší škody, způsobené přijetím bitcoinového daru. Mohla toho být ušetřena, kdyby zdánlivě skvělou nabídku Petra Fialy odmítla. 

Opakovaně chválím paní ministryni za přechod k důvěře k orgánům činným v trestním řízení. Jsem pouze zvědavý, kdo podal trestní oznámení, když NCOZ už zřejmě v době jejího příchodu na ministerstvo jednala. 

Vcelku soudím, že způsob, jakým se politici a média staví k „bitcoinovému“ skandálu dokazuje, že jejich jediným zájmem není pravda, ale hlasy voličů. Svědčí o tom nepoměr v rozsahu zájmu o  sekýrování ministryně a chování odsouzeného Tomáše Jiříkovského, ohroženého následky možného porušení podmínek, stanovených soudem při jeho propuštění z vězení po odpykání části trestu. Ze zpráv z veřejných zdrojů a ostatně i z poznatků z tiskové konference vyplývá podezření, že nakládal s bitcoiny nezákonného původu, přičemž přístup k nim získal oklamáním soudu, jemuž neprozradil přístupová hesla k některým notebookům. Jako laik se divím, že směl vycestovat do zahraničí, ač bych spíše chápal rychlé uvalení vazby útěkové a předstižné.  Místo tiskovky Evy Decroix bych rád zažil podobnou akci ministra vnitra  Víta Rakušana právě na téma Tomáš Jiřikovský. V té souvislosti podotýkám, že jsem zaznamenal ministrův zájem o  svěření ministerstva spravedlnosti v příští vládě jeho straně. Proti tomu není třeba mít námitky, ale jistě by nebylo správné mít policii a justici pod jedním ministerstvem. 

Zdá se, že po výše zmíněné konferenci a po provedení úkonů, jejichž uskutečnění paní ministryně slíbila na konec měsíce srpna, „bitcoinový“ skandál vyšumí a poslanci, členové vlády a následně novináři po návratu z dovolených nebudou mít k disposici jiné hračky. 

Dovoluji si proto preventivně nabídnout jim jiný předmět zájmu: snahu GIBS a státního zastupitelství o zajištění beztrestnosti pro zločineckou skupinu, která se dopustila brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových s použitím omezování osobní svobody a ohrožení na životě. V obavách o život podepsali pod nátlakem listiny, jejichž podpisem si přivodili škody, jež pro jejich podnikatelský život měly likvidační následky. 

Pokud by chtěl někdo namítat, že jde o starý trestný čin, namítám, že přímo v rodině mám důkaz o usvědčení vraha po 17 letech od činu, které se podařilo policejnímu týmu Tempus, tehdy pod velením gen. Martina Baláže. Jako laik se domnívám, že usvědčení všech pachatelů zločinu, spáchaného na Lebáncích, je stále možné. Chybí ale  tzv. „politická vůle“ 

Současný stav vyšetřování je dle mého laického názoru v rozporu s představou o podobě právního  státu a politici by na odstranění rozporu měli mít zájem. 

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.