„VYVLASTNĚNÍ“ ZAMINI

Obvykle potlačím chuť vyjádřit se článkem o čemkoli jiném než o problematice vad trestního řízení. Ale prožitek dvou okupací a blížící se výročí Vítězného února prohlubují mou nevoli nad děním na vnitropolitické scéně, takže jsem tentokrát neodolal. Článek ale nevyjde na webu Chamurappi z.s.

Vstup politicky nezralých pidistran do vlády vyvolává neúnosné situace, v nichž trpí její funkčnost. Petr Macinka, ministr zahraničí z božího dopuštění, jednoznačně povyšuje nárok Filipa Turka na sinekuru podle jeho výběru  nad zájem státu a pouští se do sporu s prezidentem republiky, jehož důsledky ochromí vládu. Nejdříve se zasadil o zrušení jmenování diplomatů, připraveného bývalou vládou, pak si dovolil nutit pana prezidenta  k jmenování Filipa Turka aspoň ministrem životního prostředí způsobem, jenž sice není vydíráním ve smyslu trestného činu dle trestního zákoníku, ale vydíráním v obecném smyslu zcela jistě ano. A když neuspěl, hrozí, že nejen on osobně, ale celé Zamini bude pana prezidenta ignorovat.

Neuvědomuje si, jaké je jeho reálné postavení v hierarchii orgánů veřejné moci. Jako ministr zahraničí je sice spolutvůrcem zahraniční politiky a vykonavatelem příslušných zahraničněpolitických úkonů, ale nemá monopolní nadřazené postavení nad vládou a jejím předsedou, čili jeho postavení je podružné. Hrozba, že „od něho nebude mít prezident pokoj“, je lichá, protože pan prezident si ho prostě přestane všímat. Určitě není oprávněn ignorovat prezidenta republiky s celým úřadem, protože ministerstvo musí zajišťovat různé služby, k jejichž plnění je  nezbytný podpis pana prezidenta jako ústavního představitele státu navenek. „Vyvlastnil“ si úřad, jenž bude při plnění svých úkolů zadrhávat vždy, když bude potřebovat prezidentův podpis . Prezident republiky ho ale nejmenoval proto, aby mu dal moc fungování ministerstva narušovat. Opozice je proto v právu, pokud se dožaduje jeho odvolání.

Spolek Milion chvilek ve správný čas připomněl národu, že pravomoc přímo voleného prezidenta je silnější než předchůdců, vzešlých z nepřímé volby. Ve výjimečných případech může sehrát úlohu pojistky proti zakolísání předsedy vlády a jiných činitelů moci výkonné. Ústava mu nedovoluje, aby jmenoval ministrem bez návrhu předsedy vlády kohokoli, koho bude chtít. Ale nedegraduje ho na poslušného vykonavatele  vůle předsedy vlády. Současně zvolení poslancem nezakládá automatický  nárok na jmenování ministrem dle vlastního výběru. Předseda pidistrany není v takovém postavení, aby směl ohrozit funkčnost vlády nebo některého ministerstva vynucováním sinekury pro svého favorita.

V dané situaci ovšem Petr Macinka působí potíže i předsedovi vlády, jenž navrhl jeho jmenování, za jeho výkon odpovídá většinovým voličům  a má právo ho odvolat. Ve skutečnosti Andrej Babiš se snaží čelit hysterii, kterou svým frackovitým chováním vyvolal. Určitě nechce reagovat na jeho nevhodné chování odvoláním, protože nestojí o odchod Motoristů z vlády, jež sotva získala důvěru. Ministra zahraničí v „odboji“ proti panu prezidentovi nepodporuje a zřejmě bude usilovat o jeho ústup na rozumnou pozici. To ale není projev slabosti, nýbrž uvážlivosti. Vyvolání zbytečného dalšího pokusu o vyslovení nedůvěry vládě je vůči předsedovi vlády nekorektní.

Překvapuje mě ale pokles sebedůvěry Andreje Babiše. Projevil se již ve vztahu k jeho účasti na soudním řízení v kauze „Čapí hnízdo“. Zatímco dříve se dožadoval vydání Sněmovnou k trestnímu stíhání a dožil se dvou zprošťujících rozsudků, teď se chystá žádat poslance, aby ho nevydali. Je to nemilá zpráva pro hlavní obžalovanou, která v tom zůstane sama. Jeho stíhání se pouze odsune, je to tedy řešení pouze prozatímní. Protože se nezměnila důkazní situace ani soudní senát, nadále lze očekávat opakované  zproštění obžaloby. Ale jsou-li závěry odvolacího soudu tak děsivé, že se dá očekávat odsouzení, nechápu, proč obžalovaní zmařili projednání návrhu spolku Chamurappi na udělení abolice. Bylo by to řešení spravedlivé, právnicky čisté a definitivní: ostuda české justice by přestala otravovat vzduch.

Dodávám, že spolek Chamurappi žádost obnovil, takže pan prezident má stále ještě čas jednou provždy sprovodit přízrak „Čapáku“ ze světa.

Oslabení sebedůvěry předsedy vlády se projevuje i ve vztahu k výstřelkům představitelů pidistran, které přibral do vlády, aby si zajistil většinové vládnutí. Cena, kterou platí za podporu, je příliš vysoká. Ale vše zde již bylo a kdyby se Andrej Babiš zahloubal nad minulými ději, jistě by přišel na to, že by se bez „vzbouřenců“ mohl obejít. Stačilo by upustit od vyhraněně konfrontačního chování k opozici. Kdyby si zašel na „kafe ve třech“, pánové Miloš Zeman a Václav Klaus by mu jistě dobře poradili. V krajním případě by si mohl na nějaké spiritistické seanci nechat vyvolat duch Klementa Gottwalda, z jehož příkladu by si ovšem směl vybrat jen obratnost při řešení vládní  krize. Nic z toho, co přišlo potom.

Andrej Babiš se ke mně chová jako osobní nepřítel. Přesto soudím, že by měl dále bojovat s justicí o zproštění obžaloby v kauze „Čapí hnízdo“ a  neměl by vládnout s koaličními partnery, kteří mu budou každou chvíli podrážet nohy nebo  dělat ostudu. Má výhodu, že při řešení rekonstrukce vlády  by měl za sebou silného, přímo voleného prezidenta.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JESENICKÝ ZLOČIN A NOVÁ VLÁDA

 Vracím se k vymáhání spravedlnosti pro organizovanou zločineckou skupinu, která se na konci ledna r. 2013 dopustila hrůzostrašného vydírání zlínských podnikatelů, bratrů Lebánkových, a způsobila jim škody, z nichž se dosud nevzpamatovali. Vyšetřování, vyvolané trestním oznámením z 8.prosince 2020, dosud nedospělo ani ke sdělení obvinění a v druhé polovině roku 2024 bylo odloženo (nikoli zastaveno), protože prý podezřelým nebylo trestné jednání prokázáno. A od té doby probíhá jen stížnostní řízení od instance k instanci, které konečně dospělo k vrcholům moci výkonné (připomínám, že státní zastupitelství je součásti moci výkonné, takže se nedomáhám zasahování do nezávislosti justice).

Těšil jsem se, že s vládou Andreje Babiše „přijde zákon“, tedy že můj nepřítel AB (k němuž nepřátelství necítím) rázně skoncuje s kejkli, jimiž se příslušní státní zástupci snaží vyšetřování protahovat tak, aby konečně dospělo k promlčení. Bezpráví dosáhlo takového rozměru, že významem překročilo hranice trestního práva a jeho potírání se stalo věcí veřejného práva. Ale pan předseda vlády nemá možnost zabývat se užitečným řešením problémů právního státu, protože představitelé koaličních pidistran spolu s hysterickou opozicí ho stále odvádějí někam jinam. Vždyť mu ani neumožnili řádně zkonsolidovat vládu, která poprvé v polistopadové historii dostala důvěru, ač v ní jako vylomený zub ční ministerstvo bez ministra a na rozdíl od ostatních civilizovaných zemí ministrem obrany je voják, dokonce vysloužilý předlistopadový generál. Obcházení ústavy vytvořením nepotřebné agendy pro Filipa Turka za peníze bezbranných daňových poplatníků jeho vládě lesk nedodá. 

Převládající trvalou příčinou nežádoucího stavu je nadřazování nadnesených prestižních nároků bezvýznamného Filipa Turka, za které bezhlavě bojuje politicky nezkušený, nicméně nenadále nabytou mocí okouzlený Petr Macinka. Jeho výstřelky vyvrcholily pokusem o vnucení jeho vůle panu prezidentovi, který vyvolal hysterické projevy politiků a novinářů. K hysterii ale nebyl důvod: předseda Motoristů se pouze ztrapnil, protože převaha politické síly přímo voleného prezidenta nad jeho nicotností je tak velká, že rozčilování je nemístné: pan prezident si ho prostě nebude všímat. Macinkova následná ochota jednat s Petrem Pavlem je směšná, protože se zapomněl zeptat, zda se s ním chce pan prezident bavit. Nic ho k tomu totiž nenutí. Bude platit to, co mezi sebou dohodnou prezident s předsedou vlády, který za své ministry odpovídá a také má právo navrhnout jejich odvolání, budou-li střečkovat příliš. Že to tak bude, je zřejmé ze skutečnosti, že pan prezident pozval na středeční schůzku na Hrad pouze pana Andreje Babiše. Předseda vlády se zachoval rozumně, když po Macinkově „úletu“ zachoval mlčení: nemohl jednat jinak, dokud se výtržník nevrátil ze zahraniční cesty a nemohl s ním promluvit. Hysterický záměr opozice usilovat kvůli tomu o vyslovení nedůvěry vládě si nezasloužil. 

Kromě toho politické špičky mařily čas sporem o vhodnost prodeje čtyř bitevníků Ukrajině. Mělo to být jasné: na Ukrajině by posloužily ochraně civilního obyvatelstva před decimováním dronovými útoky. To by ale pohněvalo agresora, což se jeho stoupencům nehodí. Ve sporu stojí proti  sobě předseda vlády a vysloužilý předlistopadový generál a proti nim vrchní velitel armády spolu s náčelníkem generálního štábu, oba s hodností armádního generála. Jejich odborná způsobilost posoudit potřeby armády a vhodnost nasazení bitevníků k obraně civilního obyvatelstva je nezpochybnitelná. 

A sotva otočíme list v kalendáři, začnou bouřlivé debaty o tom, zda má Sněmovna vydat předsedu vlády k trestnímu stíhání. Vyjádřil jsem se již opakovaně, že „kauzu Čapí hnízdo“ považuji za ostudu české justice a divím se, proč se obžalovaný Andrej Babiš chce vzdát potěšení z pravomocného zprošťujícího rozsudku. Uznávám ale, že účast při hlavním líčení ve zbytečné kauze je otravnou ztrátou času. Situaci by proto  mohl elegantně zklidnit pan prezident, kdyby se obžalovaných na nic neptal a vyhověl by druhému návrhu spolku Chamurappi na vyhlášení abolice, i když jeho rozhodnutí o prvním návrhu zabránili nezdvořilostí. 

Za zmínku stojí účinek nadhodnocení významu jeho postavení Petrem Macinkou  ve  vztahu k panu prezidentovi, s nímž jistě nepočítal: probuzení „spícího obra“, tedy Milionu chvilek, jenž vydal výzvu na podporu pana prezidenta, kterou do této chvíle podepsalo 543 395 sympatizantů (i já) a svolává shromáždění na Staroměstské náměstí.  Tyto aktivity určitě nenarušují práci předsedy vlády a pan prezident není tolik ohrožen, že by bylo nezbytné jej chránit. Je ale dobře, že „chvilkaři“ vyslali signál, že postavení přímo voleného prezidenta je mnohem silnější než bylo v případě jeho předchůdců a ústavní právníci by se měli konečně rozhoupat k upravení jeho ústavně právního postavení, samozřejmě ve smyslu jeho posílení. 

Je nejvyšší čas, aby se politici přestali zabývat řečněním o nadbytečných výstřelcích a věnovali se těžkostem každodenního života občanů. Právo na postavení jesenických zločinců před soud do tohoto požadavku zapadá. 

Ač laik, troufám si tvrdit, že z věcného hlediska je přístup státních zástupců k požadavku na postavení jesenických zločinců před soud jednoznačně nesprávný a jde až do skutkové podstaty trestných činů nadržování a zneužití pravomoci. Nejsnáze je to patrné na popření viny tří zločinců s úplným vysokoškolským právnickým vzděláním: notáře Václava Vody a advokátů Jana Svobody a Martina Rezka ( jejichž jména jsem zveřejnil již dříve). Všichni se zúčastnili přípravných schůzek, všichni věděli, co se v penzionu odehraje. A podle tvrzení Romana Šulyoka přijali nadstandardní odměnu (Romana Šulyoka dle jeho slov „oholili“)  

Notář, nikoli zcela neznámý orgánům činným v trestním řízení,  nechal poškozené podepsat listiny s  obchodněprávními účinky, jejichž obsah neznali. Přivedli je před něho každého zvlášť se svázanýma nohama vždy dva pochopové. Není pochyb o tom, že  notář věděl, že nepodpisují ze svobodné vůle, aniž by věděli, co přesně tím způsobí. Advokát Jan Svoboda sice tvrdí, že Romanu Šulyokovi radil, aby se svého práva domáhal zákonnou cestou, ale přesto považoval za nutné, aby obstaral pro akci vhodného notáře a použil k tomu pomoc kamaráda, advokáta Martina Rezka. Vina všech tří je dobře viditelná. Mimo jiné zavinili, že poškození přišli o luxusní Lesní hotel dříve, než dojeli z Jesenice do Zlína. 

Na jejich vině nemění nic ani skutečnost, že v původním řízení v r.2013 a násl. žalobce Tomáš Milec Václava Vodu a advokáta Martina Rezka neobžaloval, pouze je použil jako svědky. O Janu Svobodovi nemohl vědět. Řízení tehdy probíhalo pod tlakem času: mělo skončit co nejrychleji, aby bylo možné dosáhnout zneplatnění listin, podepsaných pod nátlakem. Pachatele usvědčovali jen Lebánkové (osamělý důkaz má malou váhu) a jako právníci by určitě obhajobou řízení co nejvíce protahovali. Dva ředitelé Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) mi nezávisle na sobě a s časovým odstupem vysvětlili, že pro žalobce je lepší dobrý svědek než nejistý obžalovaný. Dnešní situace je jiná: pachatele usvědčují jak Lebánkové, tak zadavatel vydírání Roman Šulyok. Bez jejich nezákonného jednání by Roman Šulyok nezískal požadovaný majetkový prospěch, převyšující 100 mil. Kč. Pochybuje snad někdo o jejich vině? 

Složitější je případ policisty Františka Heřmana, kterého usvědčuje Roman Šulyok z obstarání a instruování čtyřčlenného komanda zakuklenců, kteří se dopouštěli na Lebáncích násilí a omezování jejich osobní svobody. Ve výkladu se opírám o Šulyokovu výpověď před soudem při veřejném zasedání ve věci žádosti o povolení obnovy procesu. Ocitoval jsem ji podle  soudního protokolu v článku Zločinci pod záštitou státu č.6, ač navíc znám jeho výpovědi ze tří setkání ve věznici a z vysvětlení, podaných u GIBS. Ač byli policista s Romanem Šulyokem podle jeho tvrzení přátelé, neznal jeho příjmení. Jeho ztotožnění dokončil až při rekognici podle fotografií na GIBS. 

Když se mi vyšetřovatel Ondřej Káčer pochlubil, že konečně znají i příjmení „kamaráda Franty“, navrhl jsem mu, aby ho předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud neudá totožnost „zakuklenců“. Odpověď zněla, že tak drsně s ním nelze zacházet, protože „dlouho slouží a dobře slouží“. Dne 17. července 2023 GIBS případ odložila, aniž by „kamaráda Frantu“ vyslechla. Státní zástupce ale tentokrát ještě vyhověl mé stížnosti zmocněnce poškozených a přikázal GIBS doplnit dokazování. Pak ho ale předvolali k podání vysvětlení až jako úplně posledního dne 7.srpna 2024 . Pak GIBS věc znova  odložila, což schválil po mé stížnosti státní zástupce Martin Suska dne 24.října 2024. A od té doby probíhá jen válka stížnostmí a jejich zamítáním z ryze formálních důvodů, popř. zneužitím síly úřadu nad občanem. 

Policista je blízkým přítelem Šulyokova  spoluodsouzeného Lukáše Loučky, který ho seznámil s Romanem Šulyokem. Při podání vysvětlení popřel svou účast na vydírání a GIBS nevyhověla mým požadavkům na prověření pravdivosti jeho výpovědi. Zásadním argumentem jeho ochránců je údajná nevěrohodnost Romana Šulyoka jako svědka, opírající se o skutečnost, že je recidivista a v jeho výpovědích před GIBS se našly drobné rozpory. Na rozdíl od Heřmanových ochránců považuji Romana Šulyoka v tomto ohledu za vysoce věrohodného. Dříve než před GIBS vypovídal před soudem při veřejném zasedání, poučen předsedkyní senátu o právních důsledcích případné křivé výpovědi. Roman Šulyok je sice recidivista, ale je vysoce inteligentní a má za sebou 12 let ve vězení. Nedovolí si jednání, které by ho přivedlo znova do vězení. Zvláště ne nyní, kdy se v řízení o podmíněné propuštění z VTOS dostal na svobodu o 30 měsíců dříve před vypršením trestu. Odsouzen za křivou výpověď by musel 30 měsíců „dosedět“ a k tomu by měl navíc nový trest. To by prostě neriskoval. Naopak policista se usvědčuje sám tím, že se proti Šulyokovým i mým tvrzením nebrání právními prostředky. 

Věřím, že můj nepřítel (jemuž nejsem nepřítelem) předseda vlády Andrej Babiš nebude stát o to, aby se na jeho vládu hledělo jako na orgán, který mlčky schvaluje beztrestnost  pro brutální zločince. Na rozdíl od jeho trestního stíhání, z kterého se jistě jednou dostane zprošťujícím rozsudkem, tato ostuda by ulpěla na jeho vládě nesmazatelně. Stát, který strpí tolerování zločinu takové závažnosti, nemá nárok na uznání za právní stát. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PRAVDA NEVÍTĚZÍ

Vlajka prezidente republiky nese hrdé heslo „Pravda vítězí“ a školáčky učí o Janu Husovi jako o vzoru, jenž se za pravdu nechal upálit. Bohužel věci  nestojí tak, že by „pravda“ vítězila vždy a všude zcela samozřejmě. Ve skutečnosti většinou bývá nutné za pravdu tvrdě bojovat a leckdy se ji nepodaří prosadit. Sám proces hledání pravdy ve sporných případech bývá složitý, zdlouhavý a často v něm dochází k faulování.

Jeden zajímavý příklad můžeme sledovat právě v těchto dnech. Došlo ke střetu vlivných veřejných činitelů v otázce, zda má Česká republika vyhovět žádosti Ukrajiny o prodej čtyř bitevníků L-159 Alca. Můj osobní nepřítel (k němuž nepřátelství necítím), předseda vlády Andrej Babiš a ministr obrany Jaromír Zůna, činitelé, z jejichž projevů jako sláma z bot čouhají obtížně potlačované sympatie s agresorem, prodej odmítají s tím, že letadla jsou pro armádu nepostradatelná. Proto je Ukrajina nedostane. Naproti tomu vrchní velitel armády, prezident republiky Petr Pavel a náčelník generálního štábu Karel Řehka soudí, že armáda by je mohla postrádat bez újmy na obranyschopnosti státu. Na čí straně je pravda? A proč sympatizanti s agresorem nevysvětlí, proč Ukrajina nesmí bitevníky dostat, když z výkladu „válečných štváčů“ je známo, že by sloužily ochraně lidských životů proti útokům agresora? Je snad udržování pilotních dovedností v míru důležitější? Znají sympatizanti s agresorem stud?

Jsem podjatý: prožil jsem dvě okupace a vnímám Rusko jako nástupnický stát po Sovětském svazu. Proto soudím, že bojující Ukrajina má dostat maximální podporu. Je to pojistka proti možnému opakování událostí z 21. srpna 1968 v budoucnu.  Obětování Československa v r.1938 Hitlera nezastavilo. Tvrzení, že nehrozí nové obrácení ruské rozpínavosti proti naší vlasti, protože Rusko k ní nic nepopouzí, je nesmysl. Měl snad Sovětský svaz v r.1968 ospravedlnitelné důvody k agresi proti Československu?  

V mé praxi justičního potížisty jsou ovšem důležitější potíže s prosazováním pravdy v obhajobě obžalovaných. Kolem mne prošla řada obviněných, kteří jsou pevně přesvědčeni o své nevině, ale neustáli obhajobu a dočkali se pravomocného odsouzení. Nadále mají neotřesitelnou víru ve svou nevinu a snaží se svou pravdu obhájit  až do úplného finančního zruinování v mimořádných opravných prostředcích. To je ale cesta plná formálně právních překážek a někdy i povrchnosti či dokonce zlé vůle soudců, takže k požadovanému cíli se po ní hledač pravdy dostane jen někdy. Veřejnost se o nemilém stavu dovídá jen zřídka. Zaznamenala patrně jméno Roberta Templa, původně odsouzeného za dvojnásobnou vraždu k doživotnímu trestu, ale nakonec po letech propuštěného na svobodu. Nebo jí opakovaně Spolek Šalamoun připomíná případ Petra Kramného, který ve vězení tvrdošíjně popírá vinu na smrti manželky a dcery. Vedle těchto případů ale existují desítky dalších, o kterých veřejnost nemá nejmenší tušení.  Není známo, kolik z dvaceti tisíc vězňů mlčky trvá na své nevině navzdory pravomocnému odsouzení, protože to nikdo nezjišťuje. Ze zkušenosti odhaduji, že jich je několik desítek. Jejich osudy jsou nenapravitelností tragické.

Sám právě sleduji pokus bratrů Lebánkových o obnovu procesu, v němž je senát zlínské soudkyně Ivety Šperlichové odsoudil za nezaplacení spotřební daně z tabáku, jehož vlastnictví jimi nic nedokazuje a hlavně daň prokazatelně zaplatili. Původní rozsudek zanikl po uznání podjatosti Ivety Šperlichové Ústavním soudem. Nástupnický senát předsedy Jířího Dufka vady jejího postupu nenapravil, ale aspoň nahradil nepodmíněný  trest kombinací trestu s podmíněným odkladem a peněžitého trestu, který nakonec museli zaplatit. Opravnými prostředky řádnými i mimořádnými se až dosud nikam nedostali, proto požádali o povolení obnovy procesu. Po novelizaci zákona se již obnovou procesu nemůže zabývat původní senát, ale zůstává v rukou původního soudu. 

Obtížné hledání pravdy probíhá i v jiné větvi osudů bratrů Lebánkových. V lednu r.2013 je nechal recidivista Roman Šulyok vlákat do jesenického penzionu U Kohouta, kde na ně měl čekat ruský investor, který se měl zajímat o koupi jejich krásného Lesního hotelu ve Zlíně. Ve skutečnosti je napadlo komando zakuklenců, kteří je svázali a nechali čekat na postelích do rána. Ráno jim Roman Šulyok vysvětlil, že vyváznou se životem, podepíší-li jakési listiny. Než pak dorazili do Zlína, hotel již nebyl jejich (psal jsem o tom v řadě článků, např. v seriálu „Zločinci pod záštitou státu 1-6“).

Za tento hrůzný skutek byl odsouzen pouze Roman Šulyok k trestu odnětí  svobody v trvání 7,5 roku a jeho pomocník Lukáš Loučka vyvázl s podmíněným trestem. Tento stav trvá dosud, přestože jsem 8.prosice 2020 podal trestní oznámení proti neustanoveným pachatelům. Vyvolání vyšetřování umožnil Roman Šulyok, kterého se mi podařilo „rozpovídat“. Ale vyšetřování se zastavilo na ohledech vyšetřovatele a státních zástupců k policistovi, který měl dodat čtveřici zakuklenců. Když jsem vyšetřovateli doporučil, aby ho předvolal k podání  vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud neodhalí totožnost zakuklenců, dověděl jsem se, že se jedná o policistu, který „dlouho a dobře slouží, takže s ním nelze drsně zacházet“.  K podání vysvětlení ho vyšetřovatel předvolal jako úplně posledního až v červnu r.2024 a krátce po jeho výslechu případ odložil s tím, že nikdo z podezřelých se nedopustil trestného činu. Policista při podání vysvětlení svou účast na zločinu popřel a můj požadavek na přezkoumání nejspíš nepravdivé výpovědi státní zástupce odmítl. Tento stav trvá dodnes, přestože se ve stížnostním řízení postupně dostal až na stůl nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Zatím vše působí dojmem, že se státní zástupci rozhodli zajistit osmičlenné zločinecké bandě beztrestnost promlčením.  Jsem přesvědčen, že policista při podání vysvětlení lhal a snažím se svou pravdu obhájit. Stojí ale proti mně obranný kruh státních zástupců všech stupňů, kteří si vzájemně kryjí záda. S policistou se vezou tři zločinci s vysokoškolským právnickým vzděláním, kteří umožnili Romanu Šulyokovi zmocnit se majetku poškozených.

Na pozadí tvrdošíjnosti obhajoby neviny „obyčejných“ obviněných mě překvapuje současný přístup k obhajobě obžalovaného Andreje Babiše v kauze „Čapí hnízdo“.Zatím má za sebou dva zprošťující rozsudky. V minulých kolech procesu žádal Sněmovnu, aby ho vydala k trestnímu stíhání. Nyní ale oznámil, že „se nechá nevydat“, protože nedůvěřuje některým soudcům, již nesoudí nestranně. Formulace jeho stanoviska svědčí o jeho jistotě, že poslanci rozhodnou podle jeho vůle jako organizované stádo. Neméně závažné je zpochybnění důvěryhodnosti justice před veřejností přímo  předsedou vlády.

Ke kauze „Čapí hnízdo“ jsem se v minulosti vyjádřil opakovaně, vždy ve prospěch obhajoby. Především zpochybňuji způsobilost orgánů činných v trestním řízení popřít správnost rozhodnutí oprávněného správce dotačních prostředků o přidělení dotace společnosti Farma Čapí hnízdo. Pokud však bylo rozhodnutí skutečně nesprávné, pak by měl na lavici obžalovaných sedět přednostně ten, kdo o poskytnutí dotace rozhodl. Měl odpovědnost za svěřené státní prostředky a byl odborně vybaven ke správnému vyhodnocení dodaných podkladů.  Žádat o úvěr nebo o dotaci je přece samozřejmé právo podnikatele, jímž nelze spáchat trestný čin, pokud žadatel  neoklamal poskytující úřad podvodnou žádostí. Ale žádost, vypracovaná obž. Janou Nagyovou, je v pořádku. Podivná je i skutečnost, že mimořádně dlouhé přípravné řízení vedlo ke zjištění, že nedošlo ke spáchání trestného činu, a  proto k zastavení trestního stíhání všech obviněných. Až zásah bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vedl k podání obžaloby. A bývalý dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch se stal žalobcem a podal obžalobu, která směřuje proti jeho původním závěrům.

Senát předsedy Jana Šotta po řádně vedeném procesu obžalobě nevyhověl. Vyhlásil zprošťující rozsudek. Po jeho zrušení odvolacím Vrchním soudem v Praze si s rušícím rozhodnutím poradil doslova „během chvíle“ a vydal druhé zprošťující rozhodnutí. Během té doby nedošlo k žádné změně v důkazní situaci, proto mě druhé odvolací rozhodnutí překvapilo. Netuším, co k němu odvolací soud vedlo, protože jsem se s ním nesměl seznámit (stejně, jako jsem před zahájením hlavního líčení nesměl mít přístup k obžalobě). Třetí kolo bude znova soudit senát předsedy Jana Šotta, jehož by současná nedůvěra obž. Andreje Babiše mohla urazit. V každém případě si myslím, že obžalovaní mají všechny předpoklady k obhajobě své pravdy proti mínění odvolacího senátu. A proti „zlu se má odporovat vždy a všude“, jak pravil TGM.

Chápu, že účast obžalovaných na soudním jednání je pro obžalované, kteří si jsou jisti svou nevinou, zbytečnou ztrátou času. Ale až dosud s nimi soud zacházel slušně, na rozdíl od Aleny Vitáskové, kterou nalézací soud potrápil trestem odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Určitě by třetí, doufejme, že poslední, kolo prvostupňového řízení  ve zdraví přežili.

V souladu s názorem, že žalobce neměl obžalobu podat, připouštím, že další jednání nalézacího soudu je zbytečným obtěžováním. Proto jsem prosadil žádost spolku Chamurappi panu prezidentovi, aby obžalovaným udělil abolici. Bylo by to účelné a elegantní východisko ze situace. Samozřejmě neručím za to, že by Petr Pavel naší žádosti vyhověl a že by předseda vlády Petr Fiala jeho rozhodnutí s radostí kontrasignoval. Ale nemá smysl o tom uvažovat, protože nezdvořilí obžalovaní neodpověděli na žádost Kanceláře prezidenta republiky o vyjádření. Tím vyhlášení abolice znemožnili, protože pan prezident nemohl riskovat, že jeho milost odmítnou.

Řešení nevydáním k pokračování v trestním řízení považuji za iracionální. Neplánuje-li Andrej Babiš ukončení života po skončení volebního období, dá se předpokládat, že znova získá mandát voliče a soud bude muset opět žádat poslance, aby ho vydali.  Takto přece nelze pokračovat doživotně. Každý jiný výsledek procesu než pravomocný zprošťující rozsudek je nepřijatelný.

Uplatnění imunity považuji za neférové vůči hlavní obžalované, europoslankyni Janě Nagyové. Řízení  proti ní bude pokračovat, jakmile Sněmovna rozhodne o nevydání jejího pomocníka, obž. Andreje Babiše. Její pozice bude nepříjemná.

Ale do rozhodnutí imunitního výboru Poslanecké sněmovny a do hlasování plenární schůze zbývá ještě dost času. Budu doufat, že jinak uvážlivý obž. Andrej Babiš se postaví k důsledkům podivného myšlení soudců Vrchního soudu v Praze jako chlap, a pravda o nevině obžalovaných nakonec zvítězí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZVÍTĚZÍ POLITICKÁ MOC NAD PRÁVEM ?

Po třech dnech přebujelého žvanění Sněmovna uznala výsledek voleb přiznáním důvěry vládě. Národ prý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tedy nereptejme, neb nám do dalších voleb  stejně nic jiného nezbývá. Neklame-li mě paměť, jde o první neúplnou vládu, která kdy žádala o důvěru. Vláda bude od začátku chromá až do té doby, než se Andrej Babiš postará o doplnění.  Nemohu si odpustit poznámku, že předseda vlády si nezaslouží ty dva rozporuplné přílepky, s nimiž se musí dělit o moc. Jejich představitelům by slušelo více skromnosti v bezvýznamnosti. Tomio Okamura by neměl vykřikovat zásady zahraniční politiky mé vlasti a nemají-li Motoristé nezpochybnitelného kandidáta na funkci ministra životního prostředí, měli ponechat Andreje Babiše, aby obsazení křesla vyřešil bez nich. Okázalé přezírání prezidenta by si představitelé přílepků neměli dovolovat, protože s jeho voličskou podporou mu nemohou konkurovat. Prezident republiky nemusí automaticky plnit přání Filipa Turka.

Sotva utichlo sněmovní rámusení, začíná povyk kvůli žádosti justice o vydání Andreje Babiše a Tomia Okamury k trestnímu stíhání. Je přece na místě řádně jim „osladit“ politický úspěch.

Oba politici by se  zřejmě rádi schovali za záda Sněmovny, i když Andrej Babiš se dříve třikrát nechal vydat a dokonce odmítl nabídku abolice Miloše Zemana. A návrh spolku Chamurappi na abolici pro obž. Janu Nagyovou a jejího pomocníka obž. Andreje Babiše  nestál obžalovaným za vyjádření Kanceláři prezidenta republiky. Samozřejmě nemám zaručeno, že by pan  prezident vyhověl a Petr Fiala konsignoval, ale takto o tom nemohli ani uvažovat. A kdyby to bývalo nakonec vyšlo, bylo by to elegantní řešení, proti němuž by nebyly možné právní výhrady. Osobně si skutečně přeji, aby ostudná kauza Čapí hnízdo skončila, a to zproštěním obžalovaných.

Z pohledu starého justičního potížisty se mi rozhodnutí obou obžalovaných politiků o záchranu Sněmovnou především jeví jako neracionální. Ochrání je jen na čtyři roky volebního období a žádný z nich nemůže vědět s jistotou, že i v budoucnosti budou mít stejnou možnost. Nebylo by rozumnější věci raději vypořádat bez průtahů? A je přípustné dožadovat se imunity za jednání, jež s jejich politickým působením ve sněmovně nemá nic společného? V daném případě se politici dožadují, aby se jejich trestním případem justice nezabývala jen proto, že mají velkou politickou moc. Říká-li Andrej Babiš, že se nenechá vydat, vyjadřuje přesvědčení, že má nejméně nad vládní části Sněmovny právo přikazovat.  Politická  moc by ale neměla převažovat nad mocí soudní, neboť to vede k bezpráví a porušení rovnosti občanů. Césarské choutky politiků by měla Sněmovna potlačovat. 

Andrej Babiš se nechal slyšet, že se nenechá vydat, protože soudy nejsou nestranné, někteří soudci snad dokonce soudí politicky. Zpochybňuje tím důvěryhodnost justice a zřejmě by mu nevadilo, kdyby opustil hlavní obžalovanou, které se bez něho v opakovaném nalézacím řízení povede hůře. Jsem častým kritikem jednotlivých soudů, ale nemyslím, že justice zasluhuje obecnou nedůvěru a zejména její stav nikoho neopravňuje, aby se vymykal moci soudní. 

Předseda Nejvyššího soudu ČR Petr Angyalossy i prezident Soudcovské unie Libor Vávra k námitce Andreje Babiše namítli, že čeští soudci rozhodují podle zákona, nikoli na základě politických motivů. Zapomněli ovšem dodat, že někteří také občas soudí hloupě (byť i nepoliticky) a vyšší instance to musí napravovat. Kde je napsané, že právě usnesení Vrchního soudu v Praze,  popouzející obžalovaného předsedu vlády, nemá nějakou menší vadu? Soudci ovšem mají proti politikům výhodu, že případné hlouposti trousí v tichu soudní síně, takže se o nich moc neví, zatímco politici je vykřikují do Sněmovny, sdělovacích prostředků a jinam. 

Na pozadí této kacířské úvahy oběma politikům vytýkám, že jim chybí sebevědomí, aby  se s justicí za svá práva řádně poprali. Měl snad skutečně Tomio Okamura ten špatný úmysl s použitím nevkusného letáčku, za který jej orgány činné v trestním řízení pronásledují ? Lze mu to nezpochybnitelně dokázat? Kdybych byl soudcem, pověřeným projednáním obžaloby, sdělil bych žalobci, že mám o její důvodnosti vážné pochyby a odmítám ji projednat. Můj subjektivní názor ovšem není směrodatný. Do jednání se určitě vloží znalci, z nichž jedni budou mluvit ve prospěch pana obžalovaného a druzí ho budou odsuzovat, takže není jasné, jak to na konec dopadne. Ale vzdávat se bez boje? To je chlapské řešení? 

Jasnější mi je kauza Čapí hnízdo. Je přece svatým právem podnikatele, který má zajímavý podnikatelský záměr, aby se pro  peníze na jeho financování třeba i sehnul na chodník, pokud tam někde leží v prachu. Samozřejmě smí žádat o dotaci, nedopouští se tím žádné nemravnosti. Samo o sobě to nemůže být v žádném případě trestné, zvlášť když jde jen o malý příspěvek (později ostatně vrácený) k obrovským investičním nákladům na vybudování veřejně prospěšného zařízení. Vzdělaná odbornice  obž. Jana Nagyová předložila příslušnému úřadu řádnou žádost, vypracovanou podle jeho požadavků a poskytla mu všechny potřebné údaje, jež potřeboval pro odpovědné posouzení žádosti. Nic nezatajila, nezkreslila. Úřad, vybavený kompetenci a odbornými znalostmi k obhospodařování dotačních prostředků, přidělil společnosti Farma Čapí hnízdo požadovanou dotaci, již  obž. Jana Nagyová  v dobré víře přijala. V čem spočívá nezákonnost vyžádání a přijetí dotace v dobré víře ? Přidělila ji snad společnosti Farma Čapí hnízdo obž. Jana Nagyové z vlastní moci? Oklamala snad úřad? Nikoli. Kde je tedy trestný čin?. Pokud dnes přicházejí orgány, činné v trestním řízení, které patrně nejsou v ekonomice na stejné kvalifikační úrovni jako poskytovatelé dotace, a tvrdí, že dotace neměla být vydána, je to odpovědnost toho, kdo ji vydal, nikoli toho, kdo ji v dobé víře přijal a účelně zužitkoval. 

Jsem tedy přesvědčen, že obž. Janu Nagyovou a jejího pomocníka Adreje Babiše asi čeká ještě několikrát pár hodin v soudní síni, ale nakonec se domohou pravomocného zproštění a nepřátelsky se chovajícím soudcům sklapne. 

Oba obžalovaní politici by si měli vzít vzor z bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitásková, která měla prožitek z pronásledování justicí „vylepšený“ odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, svého postavení se navzdory tomu nevzdala a bojovala až do pravomocného zprošťujícího rozsudku. Naproti tomu obžalovaný předseda vlády má za sebou dvakrát zproštění, což je přece jen o trochu příjemnější než 8,5 roku vězení. 

Speciálně k obž. Andreji Babiši mám navíc dojem, že jsem našel drobnou mezeru v důkazní situaci, jejíž využití obhajobou by vedlo k jeho vyvinění. Ale pro nabytí jistoty mi chybí detailní informace, kterou bych mohl získat pouze od něho. Jenže můj osobní nepřítel AB mi nedovolí, abych mu položil otázku. Ale ke zprošťujícímu rozsudku se nakonec stejně dostane.    

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZA HLOUPOST A ZA SLITOVNOST DO VĚZENÍ

Byl jsem mnoho let blízkým spolupracovníkem disidenta Johna Boka, předsedy spolku Šalamoun, který se stal mým osobním přítelem. V r. 2017 mě můj guru nechal ze spolku vyloučit. Zabýval jsem se v té době případy chráněnců, z nichž někteří si přáli, abych v péči o ně přesto pokračoval. Jako soukromá osoba bych nemohl navštěvovat odsouzené ve vězení. Proto mi nezbylo než v listopadu r.2017 s hrstkou přátel založit spolek Chamurappi, který v podstatě vykonává pro své chráněnce stejnou činnost jako Šalamoun. 

Shodou náhod se do náplně činnosti ve větší míře prosadila podpora žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zasáhli jsme do šestnácti  případů. Ve čtrnácti případech soudy vyhověly námi podporovaným žadatelům. Řízení svou povahou umožňuje bližší nahlédnutí do osudů chráněnců a také jejich sledování po propuštění z vězení. Mezi propuštěnými jsou čtyři ženy. Tři z nich  se brzy staly matkami miminek  a stále plní můj archiv fotografiemi krásných mrňat. 

Mezi všemi případy jen v jednom doprovázela odsouzeného po dobu devíti let žena, která trvale hledala cesty k jeho návratu na svobodu. Po dvou neúspěšných pokusech o obnovu procesu se dostal na svobodu na základě našeho návrhu (tehdy nám zákon umožňoval podávat návrhy na propuštění). Tito partneři jako jediní spolu žijí dosud. 

Ošklivý je případ matky samoživitelky s  třemi dětmi ve věku 3, 11 a 14 let. Dostala se dvakrát do vězení za nevýznamnou majetkovou trestnou činnost, vždy zásluhou partnera, který se do výkonu trestu dostal také. Během druhého uvěznění s ním již neudržovala spojení a když se v řízení o podmíněné propuštění dostala na svobodu, vyhlásila zásadu „již nikdy více“. Ujala se pak péče o děti a v březnu r.2022 porodila zdařilou holčičku. Děti jsou dobře vychované, milé a hezké. Zčásti díky Šatníku Nory Fridrichové se hezky oblékají. Starší děti se skvěle chovají k malé sestřičce. Jsem spokojen, že jsem pomohl dětem k dřívějšímu návratu do mateřské péče. 

Před koncem roku 2021 se bývalý partner dostal na svobodu. Vypátral adresu bydliště a číslo mobilního telefonu bývalé partnerky . Náhodou jsem ho 9. ledna 2022 cestou k soudu potkal na ulici. Oslovil mě. Sdělil mi, že partnerka je s ním těhotná. Nezaujalo mě to, šel jsem dál. Pak se pokusil o návštěvu u ní, ale od rozkopávaných dveří ho odvedla policie v poutech. Policie ale jeho počin vyhodnotila pouze jako přestupek. V přestupkovém řízení se postavení poškozené dostalo majitelce bytu, která se zahájením přestupkového řízení nesouhlasila, takže výtržník unikl trestu. Jenže za pár dní se stejně dostal znova za mříže. A dříve, než si odpykal nový trest, čelí nové obžalobě. 

Partner se znova ozval v jarních měsících r. 2024. Začal bývalé partnerce telefonovat a přemlouval ji, aby mu obstarala polský tabák, který je levnější než český. Žena si vzpomněla, že kdysi mu poslala polský tabák v balíku jeho matky. Proto se slitovala. Tabák jí obstaral partner její mladší sestry. Balíček poslala na udanou adresu ženy, o které se domnívala, že jej nejspíš vloží do balíku pro „svého“ vězně. Nepovažovala za nutné ověřit obsah zásilky. Když sestřin partner přišel s dalším balíčkem, který nebyl zalepený, zjistila, že neobsahuje tabák, ale nějaké tablety. Jeho odeslání odmítla. 

Oba zúčastnění muži samozřejmě věděli, že do svého „kšeftu“ vtahují ženu ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění a doručitel zásilek dokonce všechny tři děti dosti často vídal. 

Když jsem jí později vytýkal, že se k zaslání „tabáku“ neměla nechat navést, protože jde o porušení vězeňského řádu, a to bez ohledu na povahu obsahu, odvětila, že tak se to přece ve vězení běžně dělá. Delším pobytem ve vězeňské komunitě si odsouzená zřejmě vytvořila přiměřené zvyklostní normy jednání. 

Brzy se přesvědčila, že hrubě pochybila. Policisté připravili jí i jejím dětem drsné probuzení domovní prohlídkou v časných ranních hodinách. Žádné drogy u ní nenašli. Aniž by po příznivé domovní prohlídce dostala příležitost k vysvětlení svého jednání, hned následující den jí policie doručila sdělení obvinění. V následné obžalobě žalobce požaduje pro recidivistu, jenž akci vyvolal, šest let odnětí svobody, pro ni pět, zato pro doručitele zásilek pouze 3,5 roku. Výměra trestu obžalované zřejmě odpovídá domněnce, že se v době zkušební lhůty z podmíněného propuštění dopustila trestného činu, a z předpokladu, že soud zruší rozsudek, z jehož výkonu byla propuštěna a uloží jí souhrnný trest, pokrývající i dříve nevykonanou část původního trestu. Od té doby ale zkušební lhůta již skončila. Zejména mám jako laik pochybnost: platí přece pravidlo „in dubio pro reo“. Není známo, co si o něm myslí žalobce. Je sporné, zda obžalovaná skutečně spáchala trestný čin, když nevěděla, co do věznice poslala a odmítnutím další zásilky dala najevo, že s počínáním bývalého partnera nesouhlasí. V každém případě udělala něco, co udělat neměla. Je ale sporné, zda zaslání zásilky neznámého obsahu dosahuje intenzity trestného činu. Ještě více mě ale překvapuje poměrně nízký trest pro doručitele zásilek. Zřejmě horlivou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení dosáhl toho, že žalobce byl vůči němu o tolik mírnější, o kolik byl přísnější k matce malých dětí. Nepohoršilo ho, že obviněný vědomě ohrozil děti a jejich matku. 

S výše uvedenými pochybnostmi se nakonec soudy nějak vypořádají a nezbyde, než jejich rozhodnutí vzít na vědomí a naučit se s ním žít. Děs mě ale jímá při představě, co bude s dětmi, jež přijdou dočasně o starostlivou mámu. Ty starší zřejmě půjdou do dětského domova, což není to nejhorší, co by je mohlo postihnout. Ale pro holčičku, která je s maminkou od narození celé dny, je na ní závislá a v březnu má teprve začít chodit do školky, bude změna poměrů krutá. Tyto okolnosti trestní právo bere do úvahy jen velmi okrajově. Škody na dětské dušičce jsou neměřitelné. A dítě postihnou ani ne tolik kvůli hlouposti a slitovnosti matky, ale především kvůli neodpovědnosti dvou  mužů, kteří si založili „kšeft“ na drogové závislosti vězňů a ohrožení dětí a jejich matky jim nepřekáželo.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

BEZTRESTNOST ZLOČINCŮ ZAJIŠTĚNA KOTĚCÍ TLAPKOU

 

Již dlouhou dobu obtěžuji čtenáře vyprávěním o „kauze Jesenice“ – příběhu brutálního vydírání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků, kteří díky zvláštnímu chování orgánů činných v trestním řízení se nemohou domoci potrestání části organizované tlupy pachatelů. Začal jsem případ postupně zveřejňovat v naději, že tlak veřejnosti přiměje příslušné úřady, aby přestaly brát ohledy na podezřelého, jenž se těší jakémusi zvláštnímu postavení. Ale veřejný prostor ovládá hejno vydatných bavičů (pardon, politiků😊), kteří odvádějí pozornost veřejnosti k úplně jiné problematice. Takže např. chuť Donalda Trumpa na zábor Gronska, usilování Filipa Turka o jakékoli ministerské křeslo či podpora ruské agrese Tomio Okamurou jsou pro lidové masy daleko zajímavější než beztrestnost státem chráněných zločinců. A politici nemají čas ani energii na takové nesmysly, jako je spravedlnost pro poškozené či bezpečnost  občanů před řáděním zločinců. 

O potrestání neustanovených a nepotrestaných pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků, jež museli strpět v jesenickém penzionu U Kohouta dne 28.ledna 2013 (blíže v seriálu článků Zločinci pod záštitou státu 1-6, soustředěných na mém blogu www.jemelikzdenek.cz) jsem začal usilovat v r.2019. V obavách o život a vystaveni omezení osobní svobody a brachiálnímu  násilí Lebánkové podepsali před notářem Václavem Vodou a doprovázejícím advokátem Martinem Rezkem listiny jim neznámého obsahu, jež použil ke svému obohacení zadavatel vydírání ods. Roman Šulyok. Vznikla jim přímá škoda cca 120 mil. Kč. Než dojeli z Jesenice do Zlína, jejich krásný Lesní hotel jim již nepatřil. 

Zločin vyšetřovala středočeská kriminální služba. Ods. Roman Šulyok nevypovídal a policistům se bez jeho pomoci nepodařilo odhalit totožnost členů organizované zločinecké skupiny, která vyhověla jeho zájmům. Jinak neúprosný žalobce, exprokurátor Tomáš Milec, postavil před soud jen zadavatele Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Notáře Václava Vodu a advokáta Martina Rezka pouze použil jako svědky. Krajský soud Praha odsoudil dne 27. září 2016 Romana Šulyoka k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Lukáš Loučka vyvázl s podmíněným trestem. 

V tomto stavu se případ nachází dodnes, ač jsem vynaložil velké úsilí, aby se před soud dostalo nejméně osm dalších zločinců. Zúčastněné orgány trestního řízení takto vystavily hanebné vysvědčení úrovni České republiky jako právního státu. 

Můj zájem o kauzu vyvolal sám ods. Roman Šulyok, který dne 20.června 2019 nechal rozeslat do světa dopis, v němž sice uznal spravedlivost rozsudku, ale přesto naříkal na svůj osud. Během návštěvy ve věznici jsme se pak dohodli, že ods. Roman Šulyok nadále bude spolupracovat z příslušnými úřady a vydá své kumpány do rukou spravedlnosti. Za odměnu mu spolek Chamurappi pomohl s vyvoláním řízení o povolení obnovy procesu. Současně jsem mu slíbil, že v případě neúspěchu pokusu o obnovu procesu podpořím jeho případnou pozdější žádost o podmíněné propuštění. Okresní soud v Liberci pak rozhodl o jeho podmíněném propuštění dne 27.února 2025. 

Oba jsme sliby splnili. Roman Šulyok vystoupil 29. června 2020 před soudem jako „svědek pod přísahou“. Popsal podrobně, co předcházelo násilí v Jesenici, průběh zločinného nakládání s poškozenými v penzionu a odhalil podrobnosti hanebné výkonu pachatelů zločinu. Neznal totožnost zakuklenců, kteří zle nakládali s poškozenými, ale prozradil, že mu je obstaral blízký kamarád Franta, policista, jehož příjmení tehdy neznal. Na návrh státního zástupce Martina Susky senát  Ivy Říhové Krajského soudu Praha žádosti o povolení obnovy procesu nevyhověl. Následně jsem podal 8. prosince 2020 trestní oznámení proti neustanoveným pachatelům vydírání. Bratři Lebánkové se připojili a ustanovili mě svým zmocněncem. V dalším vyprávění se odkazuji na svědeckou výpověď ods. Romana Šulyoka před soudem, kterou jsem bohatě ocitoval podle soudního protokolu v článku Zločinci pod záštitou státu č.6. Samozřejmě ji pro sebe srovnávám s protokoly z vyšetřování. 

Vyšetřování se ujala středočeská pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) pod dozorem státního zástupce Martina Susky – téhož, který se postavil proti povolení obnovy procesu. Hned na začátku se vyšetřovateli podařilo zjistit příjmení „kamaráda Franty“: je to JUDr. Heřman (uvedl jsem již dříve). Později mi vyprávěli poškození, že ho podezírala již středočeská kriminálka, ale nedokázala ho usvědčit. Vyšetřovatel měl z úspěchu radost. Protože jsem „dobrák od kosti“, navrhl jsem mu, aby policistu předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a případně uvalil koluzní vazbu, pokud by nechtěl vydat údaje o totožnosti „zakuklenců“. Jak jsem již psal i jinde, vyšetřovatelova odpověď zněla, že podezřelý „dlouho slouží a dobře slouží, takže s ním nelze drsně zacházet“. Jeho nedotknutelnost pak zachovala GIBS až do konce. K podání vysvětlení se dostavil jako úplně poslední až 7.června 2024. GIBS pak případ odložila a dozorový státní zástupce její rozhodnutí „posvětil“ 24.října 2024. 

Od té doby jsem uskutečnil řadu bezvýsledných úkonů, které až dosud nikam nevedly. Mými protihráči jsou státní zástupci všech stupňů, kteří přišli s věcí do styku. Zneužívají všech procesních možností k odrážení mých pokusů o dovedení vyšetřování až do postavení zločinců před soud. Oblíbeným trikem je překroucení podání na něco, čím není, např. trestního oznámení na podnět k vykonání dohledu, protahování vyřízení podání do maximálně možné dvouměsíční lhůty, ignorování věcného obsahu popisu skutku nebo prostě nevyřízení podání. Ba i lež o tom, že zcela jistě bylo podání vyřízeno, když ve skutečnosti o něm oslovený státní zástupce nerozhodl. Specialitou je zneužití rozdílu mezi oprávněním poškozených a jejich zmocněncem a téže osoby, píšící s použitím formuláře spolku Chamurappi a užívajícího datovou schránku spolku a tím zbaveného pravomocí. Musel jsem změnit kvůli tomu organizaci digitálního archivu a psát na soukromém dopisním papíru přes soukromou datovou schránku.

Bezvýsledná formálněprávní hra se státními zástupci dosud nevedla k výsledku. Vzhledem k hrůzám, jež v Jesenici prožili Lebánkové, jsem nakonec dospěl k závěru, že sabotující příslušníci orgánů činných v trestním řízení zasluhují, aby se museli zodpovídat. Nejdříve jsem podal podnět k prověření podezření ze spáchání trestného činu na dvojici příslušníků GIBS a nad nimi nadřazených dozorových a dohledových státních zástupců. V konečné fázi podání „zneutralizovala“ státní zástupkyně s půvabným jménem Michaela Koťátková (to není výsměch jménu, které je skutečně krásné). 

Ale „ránu z milosti“ jsem si zasadil po vyhodnocení protokolu z podání vysvětlení podezř. JUDr. Františka Heřmana. Po porovnání obsahu jeho výpovědi se všemi údaji, které o něm poskytl ods. Roman Šulyok a spoluodsouzený Lukáš Loučka (blízký přítel, který s ním chodil do školy, zúčastnil se jeho svatby a údajně ho seznámil s ods. Romanem Šulyokem) jsem dospěl k vážným pochybnostem o pravdivosti jeho sdělení vyslýchajícímu. Mám ostatně dojem, že mu nevěřil ani vyslýchající. Podal jsem proto proti policistovi  podnět k prověření podezření ze spáchání trestného činu. Upozorňuji, že jde o pouhé podezření, nikoli o důkaz viny. Protože jde o policistu, jehož případnou trestnou činnost by měla posuzovat GIBS a byl jsem v rozpacích, které středisko by jeho případ mělo šetřit, obrátil jsem se na státní zastupitelství. 

Státní zástupce, který dostane takové podání, musí především posoudit, zda podezření má nějaký rozumný podklad. Myslím, že v tomto případě, vzhledem k hrůzám, jež prožili poškození a k závažnosti věcného obsahu svědectví ods.Romana Šulyoka, na podezření může něco být. V takovém případě by pak státní zástupce měl zvolit příslušnou součást GIBS a zadat jí  prověření podání. To se ale nestalo. Mé podání opět dostala k „zneškodnění“ milá státní zástupkyně Michaela Koťátková a s něžností kotěcí tlapky mě poslala na nedefinovatelná místa. Podání  vyhodnotila jako opakovaný podnět k dohledu. Protože překročila procesní lhůtu, kterou jí vyměřil nadřízený, dne 6. ledna 2026 jsem přijal  proti ní jisté právní opatření. A ejhle: dne 7. ledna 2026 do mé osobní datové schránky (užívané příležitostně jako datová schránka zmocněnce poškozených) dorazilo její „vyrozumění o vyřízení věci“ z 23. prosince 2025 (!!!). Mimo spousty právnických formalistických řečí obsahovalo podstatné sdělení: „Tato věc byla vyřízena konečným způsobem v celé soustavě státního zastupitelství, tedy nejen u Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale i u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „NSZ“). Na výsledku tohoto trestního řízení tak již nemůže změnit nic činění dalších podání, byť označovaných jako trestní oznámení, která směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení, podílejících se na vyřízení této kauzy, a to ani příslušníků policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů či státních zástupců, kteří následně tento postup přezkoumávali a s jejichž postupem rovněž opakovaně vyslovujete nesouhlas.“ 

Do její argumentace se vloudila drobná věcná chybička. Zmíněný policista není orgánem, který by se „podílel na vyřízení této kauzy“, ale podezřelý ze zneužití pravomoci, křivé výpovědi a maření spravedlnosti. Totéž se týká dvou příslušníků GIBS a dvou státních zástupců z dřívějšího podnětu. Nicméně jsem realista: vyšetřování skončilo, zapomeňme. Vždyť v závěru „vyrozumění“ z 23.prosindce 2025 se mi dostalo zřetelného ponaučení: „ případná další obsahově shodná podání v této věci budou státním zastupitelstvím odkládána bez přezkoumání a jejich příjem nebude potvrzován“. 

Připouštím, že rozhodnutí státní zástupkyně Michaely Koťátkové je vůči mně přímo milosrdné: na dosah věku 91 mě snad již přestane marný boj s větrnými mlýny pokoušet. 

Budu ovšem sledovat, zda změna vlády přinese změnu vývoje „kauzy Jesenice“. Až do pádu bývalé vlády mohl mírně zasáhnout předseda vlády Petr Fiala, který je nadřízeným ředitele GIBS. Ale informaci k sobě vůbec nepustil. Na úroveň rozhodování státních zástupců se případ dostal až v době covidového skandálu. Ministryně Eva Decroix měla v tomto ohledu pravomoc zcela nepatrnou. Přijala informaci, ale její mandát vypršel rychleji, než jsem očekával. Zda se k malérům malých lidí sníží vláda Andreje Babiše, si netroufám odhadnout. Spíše očekávám, že případ zůstane pochovaný jako pod sarkofágem. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PŘEDKRM K OBĚDU MOCNÝCH

Životy politiků se často odvíjejí přes poněkud  bizarní situace. Jednou z nich bude oběd na Hradě dne 7. ledna 2026, na který pan prezident Petr Pavel pozval pana předsedu vlády Andreje Babiše.  Novoroční obědy prezidenta s předsedou vlády patří k ustáleným zvyklostem, které nenařizuje zákon. Není ale obvyklé, že by spolu obědvali bývalí soupeři z boje o úřad prezidenta republiky, tedy vítěz jako hostitel a poražený jako host. Po tom, co jsme na politické scéně zažili v  minulosti, bychom se nemohli divit, kdyby pan prezident pana předsedu vlády nepozval, nebo naopak, kdyby se Andrej Babiš vymluvil na chřipku. 

Ale pánové Petr Pavel a Andrej Babiš se chovají kulturně. Mají za sebou již několik jednání, jimž se nemohli vyhnout kvůli zachování procesních pravidel ustavení nové vlády. Obědu by se vyhnout mohli. Skutečnost, že možnost nevyužijí, je dobrým znamením: přijatelnost společenských styků bývalých soupeřů je příznakem politické kultury vyšší úrovně. Proti nekulturním projevům, jež provázely různé   předvolební a povolební střety, to je příklad hodný následování. 

Připomíná mi to ducha 1.republiky, jejíž demokracii „kazil“ institut „parlamentní pětky“: pravidelných porad vůdců pěti hlavních demokratických stran, na nichž si vládní a opoziční politici vyměňovali  názory a nemuseli se pak chovat nekulturně na veřejnosti. Kdyby ovšem měl duch 1.republiky ovládnout oběd 7. ledna, musel by se zúčastnit i Petr Fiala. Tak daleko ovšem ještě nejsme. 

Některé čtenáře určitě popudí představa, že připouštím možnost, že by spolu mohli sedět u jednoho stolu vůdce vítězné vládní koalice a představitel poražených, který přece zavinil úplně neuvěřitelné nepřístojnosti. Ale pokud si vzpomeneme, co se vyčítalo Andreji Babišovi, když jím vedená koalice kdysi prohrála volby, a dnes Petru Fialovi, zdá se neuvěřitelné, že stát v jejich postupné péči dosud nezkrachoval. A je pak nepochopitelné, že pan prezident v novoročním projevu navzdory těm hrůzám hovořil o šťastné zemi, která je na vzestupu. Můj pohled devadesátníka se ale od jeho neodlišuje. 

V souvislosti s ději, které provázejí ustavení nové vlády, jsem na internetu zaznamenal poznámky, že Petr Pavel si možná tím či oním krokem připravuje příznivou atmosféru pro druhé zvolení prezidentem republiky. Kupodivu ale dosud nikdo nepřipomněl, že příští prezidentské volby by mohly být novou příležitostí pro Andreje Babiše. Jako kdyby jeho obdivovatelé nabyli dojem, že získáním postavení předsedy vlády již dosáhl maximálně možného a o nic víc nemá usilovat. Netuším, zda by oba zmíněné skutečně mohla pokoušet myšlenka na zvolení prezidentem republiky, nicméně jejich další utkání by bylo velmi zajímavé. Oba jsou silné charismatické osobnosti. 

Oběma pánům přeji, aby jim spolu chutnalo. A doufám, že uklidňující vjem z jejich vzájemné snášenlivosti nenaruší Motoristé rozbitím koalice, pokud by výsledkem jejich rozhovoru „mezi sýrem a hruškou“ nebylo bezpodmínečné uznání osudového nároku poslance Filipa Turka na jmenování ministrem úplně čehokoli a za každou cenu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.