JSEM BLOGER A KDO JE VÍC ?

 Nadpis článku je parafrází hesla „jsem horník a kdo je víc?“, které se kdysi ucházelo o mou pozornost denně. Sloužilo k podněcování zájmu o hornické povolání. Vznikl tehdy také pojem „hornický plat“, jímž stát výrazně vyzdvihoval horníky nad jiné vrstvy pracujících. Situace byla zlá: bylo málo horníků, netěžilo se dost uhlí. Tehdy jsem se také trochu seznámil s povahou povolání. Když kvůli nedostatku uhlí vypukly uhelné prázdniny, jako „mládež nová, mládež Gottwaldova“ bez ohledu na rozdíly ve vztahu k „rodné straně“ jsme družně vyjeli do dolu, sfárali, přičinili se společně s horníky a bez ohledu na státní plán pak důl poslal škole uhlí, aby mohla pokračovat ve výuce. 

V mém případě má ale nadpis úplně jinou povahu. Vyjadřuje spokojenost se společenským postavením, do kterého jsem se nakonec dostal především díky vysokému věku, pak samozřejmě také díky technickému pokroku a vynálezu dříve neznámé formy komunikace jednotlivce s veřejností. 

Protože jsem se narodil v bouřlivé době, poznamenané zničením Československa, dostával jsem od dětství podněty, abych si všímal dění kolem sebe a přemýšlel o něm. Klidných časů jsem se dosud nedožil, ač mi je 90 let. Potřeba sdílet názory, dojmy a pocity s bližními je lidská. Časem mě přivedla k pokusům o předvádění soukromých pohledů na svět slovem a písmem. Postupně mě omrzelo vnucovat se redakcím „papírových“ novin a vměstnávat se rozměrově do prostoru na stránce. Internet byl od počátku svobodnějším prostředím, takže jsem zanechal stopy v různých internetových novinách, z nichž většina již dávno zanikla. 

Ale ani takto jsem nedosáhl takového respektu k mé svobodě slova, abych mohl být spokojen. Opakovaně se mi stalo, že redakce některý můj článek odmítla. A dokonce jsem se dočkal úplného vyobcování z redakčního kruhu autorů. Například když jsem v době prezidentské volební kampaně psal „proti srsti“ majitele novin, skončil jsem jednou provždy jako vyhnanec z ráje a ztratil jsem čtenáře. I když v archivu se během dvacetileté součinnosti nahromadilo několik desítek mých článků, nic to na věci nezměnilo. 

Až založením blogu jsem se dostal do důstojného postavení svobodného občana, požívajícího občanského práva svobody slova. Píši, o čem chci, kdy a jak chci, na rozdíl od skutečných novinářů bez honoráře. Samozřejmě odpovídám za obsah svých textů. Připouštím, že někdy jsou na hraně. Např.  by mě nepřekvapilo, kdy proti mně použil právní nebo i mimoprávní prostředky „kamarád Franta“ z kauzy „Jesenice“, jehož příjmení Heřman jsem již zveřejnil. Na mém blogu visí k dnešku 837 článků. Negativní názory na jejich obsah jsou běžná záležitost ( „demokracie je diskuse“) ale dosud mě nikdo nenapadl právními ani mimoprávními prostředky. 

Na pozadí vlastní zkušenosti popírám, že v době působení Fialovy vlády se lidé museli bát mluvit. Nechápu, jaká újma by jim hrozila, kdyby vystupovali proti vládní politice. Došlo snad k propouštění z práce z politických důvodů nebo k umlčování autorů? Základní občanská práva jsou chráněna Ústavou a nikdo si nemůže dovolit je mařit. Připouštím několik excesů od pravidla, ale jsou to jednotlivosti, které na celkovém obrazu věci nic nemění. Samozřejmě vulgarita, antisemitismus, rasismus, projevy sympatií s nacismem a fašismem, ale i schvalování agrese proti Ukrajině nejsou pod ochranou Ústavy. Pokud tedy někdo říká, že se bál mluvit, měl by se sám nad sebou zamyslet. 

Věci se poněkud komplikují, když se bloger rozhodne přenést šíření svých názorů na externí velkou platformu. Přenáší na ni i právní odpovědnost za obsah textů. Vydavatel samozřejmě musí chránit svou bezpečnost před následky neodpovědností drzých grafomanů (takto mě kdysi označili pánově Bohumil Doležal a Radko Kubíčko) a vykonávat dohled. Neoficiální skrytá cenzura je běžná věc. Nelze si na ni stěžovat, protože není komu a nelze se proti ní bránit. Často vzniká „kafkovská“ atmosféra: článek buď vůbec nevyjde nebo brzy zmizí, nikdo na to autora neupozorní, důvody nevysvětlí. Žádat po cenzorech, aby s autorem debatovali a vysvětlili výhrady k jeho vidění světa, by bylo příliš. Dostat se do debaty s majitelem platformy nepřipadá v úvahu. S bohy na Olympu přece ve starověku lidé nedebatovali. 

V poslední době často přemýšlím, proč investoři vkládají prostředky do zřizování a provozování platforem pro šíření myšlenek cizích lidí. Nepozoruji, že by autory usměrňovali k podpoře jejich vlastních záměrů. Je to jen běžný goodwill? Nebo snad obětování volných finančních prostředků, jež by jinak špatný hospodář stát odčerpal daněmi? To se asi nikdy nedovíme. 

Naproti tomu záměr blogera by měl být jasný. V mém případě jde převážně o volání po pomoci veřejnosti proti zneužívání moci orgány vymáhání práva. V poslední době jde zejména o hledání podpory pro spolek Chamurappi, jenž sleduje ušlechtilý cíl dostat před soud osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových. Kolem zločinců se vytvořil kruh státem placených ochránců, kteří jim chtějí zabezpečit beztrestnost. Také někteří z ochránců by podle Chamurappi měli stanout před soudem. 

Vztah mezi majitelem platformy a blogerem má také ekonomickou stránku. Investor dává k disposici zařízení a obslužný personál, aniž by za šíření blogerových myšlenek žádal finanční náhradu, zatímco jiní podnikatelé zveřejňují tvorbu externích autorů jen za úplatu. Pro blogera je bezplatná služba velkou výhodou. Na druhé straně bloger investuje čas, své zkušenosti a znalosti a způsobilost ztvárnit je do zveřejnitelné podoby. Majitel platformy chce mít z nějakých důvodů stránky zaplněné zajímavým čtivem. Čili bloger mu poskytuje službu, jejíž hodnotu by bylo možné finančně ocenit a vydavatel ji rád přijímá. Nabízí se otázka, kdo do  toho „obchodu“ vkládá víc. 

Na závěr uvádím, že skandální stav v kauze „Jesenice“ vznikl v době působení vlády Petra Fialy. Měl osobní možnost určitým způsobem zasáhnout ve prospěch nastolení práva, ale odmítl přijmout informaci, takže ani nic podniknout nemohl. Domnívám se, že vláda Andreje Babiše v rámci obecného úklidu Augiášových chlévů po své předchůdkyni skoncuje také s ochranou nepotrestaných zločinců a s jejími vykonavateli. Žijeme přece v právním státě. 

Mnoho času do promlčení zločinu ale nezbývá. Kromě toho bych se rád dožil uzavření této kauzy a ani mého času už mnoho nezbývá. 

PRAMENY:

1/mé články Zločinci pod záštitou státu 1-6

2/ můj článek Trocha kriminální historie nikoho nezabije.

Všechny články jsou dostupné přehledně na mém blogu www.jemelikzdenek.cz 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie a nově na Čtení na každý den. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

CO PŘINESE DO RESORTU SPRAVEDLNOSTI MINISTR JERONÝM TEJC

Na počátku povolebních debat se mluvilo o třech nejpravděpodobnějších uchazečích o postavení ministra spravedlnosti. Renata Vesecká a Radek Vondráček vyvolali pozornost, ba i nevoli, představením záměrů na zásadní reformy v resortu. Nic takového nebylo slyšet o Jeronýmu Tejcovi a přesto právě on se stal ministrem. Jeho předností proti oběma výše jmenovaným je skutečnost, že má praktickou znalost resortu. Byl řadu let náměstkem ministra spravedlnosti a po odchodu z ministerstva působil jako náměstek generálního ředitele Vězeňské služby ČR. 

Podle zpráv z veřejných sdělovacích prostředků nepřichází do úřadu s nabubřelými „revolučními“ záměry. Předmětem jeho zájmu jsou především přízemní záležitosti: peníze pro pomocný personál v justici a vytvoření digitálního soudního spisu. Tedy žádné pozlátko, ale tvrdá práce. Sociální demokrat se nezapře. 

Snahou o zlepšení finančních poměrů pomocného personálu se Jeroným Tejc pouští do pokusu o nápravu podhodnocení resortu spravedlnosti všemi polistopadovými vládami. Vývoj dospěl ke vzniku kritických poměrů právě v naší době. Naděje Jeronýma Tejce na úspěch v péči o pracovníky svěřeného resortu snižuje skutečnost, že finanční situace státu je nevalná a o zvyšování platů se zasazují i jiní ministři, kteří budou působit jako konkurence. 

Ovšem veřejnost by se měla zamyslet, kolik stojí finanční podhodnocení personálu soudů, státních zastupitelství, ministerstva a dalších úřadů. Dané poměry činí jednotlivé složky resortu zcela nezajímavými pro středoškolsky nebo bakalářsky vzdělané zájemce o zaměstnání. Nastoupit na místo s mizerným platem nikoho neláká. Nabídku zaměstnání mohou přijmout jen uchazeči, kteří pro její přijetí buď mají nějaké specifické důvody, nebo by se jinde neuplatnili. Zaměstnavatelé, kteří potřebují obsadit místa, si nemohou vybírat. To se pak projevuje v průměrné kvalitě personálu. 

Když pak např. zapisovatelka zapomene zapsat do protokolu ze soudního jednání, že obžalovaný souhlasil s konáním jednání, přestože nebylo zachováno jeho právo na doručení obsílky ve lhůtě 5 dnů, a kvůli tomu odvolací soud zruší jednání jako nezákonně vedené a je nutné za několik měsíců jednat znova, kdo vyhodnotí, kolik stát zaplatí za lemplovství úřednice? Co říct na skutečnost, že úředníci vyřídili stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím po 9 letech? Příkladů selhání úředníků lze najít spoustu. Ministr Jeroným Tejc ve skutečnosti na sebe bere dva úkoly: zabezpečit zvýšení platů a současně zkvalitnit úroveň personálu tak, aby nevznikaly ztráty, způsobené nedostatky v práci. 

Další břemeno, které na sebe vzal, je snad ještě těžší: zavedení digitálního soudního spisu. To je věc, veřejnosti méně srozumitelná a současně obtížností srovnatelná s digitalizací stavebního řízení, jejíž krach vyvolal skandál. Soudní spisy někdy obsahují desítky tisíc stran. Soud musí mít při každém rozhodování k disposici kompletní spis. Někdy ale nastane situace, kdy spis potřebují dva i tři soudy současně. Jednat může ale jen jeden z nich. Výsledkem může pak být odsunutí zahájení řízení třeba až o 3-4 roky. Soud, který rozhoduje bez znalosti spisu, se může dopustit závažného pochybení. Znám z praxe případ propuštění z vazby obžalovaného z vraždy v situaci nedosažitelnosti spisu: soudkyně rozhodla o prodloužení vazby, ačkoli neměla k disposici spis a nadřízený soud nařídil jeho okamžité propuštění na svobodu. V jiném případě soud nesprávně vyhodnotil důkazní situaci a odsoudil nevinné obžalované, protože neznal spis z předcházejícího řízení. 

Je tedy nutné vytvořit digitální knihovnu soudních spisů se softwarovým vybavením, které umožní bezpečné nahlížení do spisu dvěma i více soudcům současně. Zřejmě jde o náročný programátorský úkol, s náklady možná až v desítkách milionů Kč. Určitě se najdou programátoři s dosti vysokou odbornou úrovní, kteří úkol zvládnou. Ale stát musí opatřit potřebné finanční prostředky, protože daleko více se získá zrychlením soudního řízení. 

Pan ministr zabrousil také do legislativy. Naznačil kritický pohled na některé legislativní novinky, jež přijala Sněmovna před koncem minulého funkčního období. Zřejmě se neztotožňuje s dekriminalizací zanedbání vyživovací povinnosti a s vrstvením více podmíněných trestů na sebe. Zdá se, že bude usilovat o utužení trestní politiky. Zcela jistě jej budu podporovat, zvlášť proto, že s ním mám zkušenost z dřívějších působišť a považuji ho za slušného člověka. Navíc proti dekriminalizaci zanedbávání vyživovací povinnosti vystoupil v době projednávání novely spolek Chamurappi a já jsem proti ní brojil jako bloger.

Pan ministr Jeroným Tejc bude čelit konkurenčním tlakům svých kolegů  a jeho legislativní stanoviska patrně vyvolají nevoli alespoň části opozice. Do vlády ho vyslalo hnutí SPD, jehož není členem. Nebude mít za sebou silnou politickou podporu. O to více bude závislý na podpoře předsedy vlády Andreje Babiše. Přeji mu, aby se mu v tomto ohledu vedlo lépe než kdysi ministrům, vyslaným hnutím ANO, tedy prof. Heleně Válkové, Robertu Pelikánovi a Janu Kněžínkovi.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

TROCHA KRIMINÁLNÍ HISTORIE NIKOHO NEZABIJE

Orgány činné v trestním řízení jsou apolitické a nezávislé. Odchodu vlády Petra Fialy a nástupu vlády Andreje Babiše by si neměly všímat a v souladu se zákonem by měly stíhat zločiny, o kterých se dovědí. Protože vše souvisí se vším, přesto může být změna vlády podnětem k soukromé bilanci stavu konkrétního řízení.

Formálně není žádný prostor pro úvahy, že by si snad někdo z vysokých policejních  šéfů nebo vedoucích státních zástupců měl dělat starosti, zda mu nehrozí ztráta postavení. Ze strany Andreje Babiše a jeho blízkých dosud nezaznělo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se pod někým z vysokých vymahatelů práva mohla houpat židle.

Není to úplně samozřejmé. Například ve Španělsku nejvyšší státní zástupce přichází a odchází s vládou, jejímž je členem, jmenovaným králem. Ale i u nás jsme zažili poněkud komickou situaci volání opozičního poslance Jiřího Pospíšila po nutnosti odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a spuštění reformy státního zastupitelství, které se  po vítězných volbách změnilo v stydlivé usilování ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Renaty Vesecké, skrývajícího se za opakovaně zdůrazňovanou záštitou předsedy vlády Petra Nečase. O podobě halasně oznamované reformy státního zastupitelství neměl vůbec představu. O její formulování a uskutečnění změnou zákona se pak pokusil až nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Po 15 letech víme, že všechny pokusy tohoto druhu skončily „v kopřivách“ a všechny náznaky, že by je někdo chtěl obnovit, opět  vyvolávají hněvivý ohlas odpůrců, protože vždy se najde někdo, komu opakované selhávání státního zastupitelství vyhovuje.

Příkladem takové situace může být osmičlenná organizovaná skupina zločinců, kteří v lednu r. 2013 připravili v jesenickém penzionu hrůzostrašnou noc zlínským podnikatelům Ladislavu a Janu Lebánkovým, kteří z vydírání vyvázli zdravím a možná i životem podpisem listin, jímž přišli o výsledky celoživotní práce. Opakovaně o tom píši v nehonorovaných článcích jako o „kauze Jesenice“, neboť trvám na tom, že nepotrestaní zločinci se musí dostat před soud dříve, než dojde k promlčení. Nebudu zde opakovat do podrobností, co se v Jesenici stalo. V článku  Zločinci pod záštitou státu č.6  (1) jsem událost popsal včetně vyjmenování viditelných pachatelů: zadavatele vydírání recidivistu Romana Šulyoka, kterého soud poslal do vězení na 7,5 roku, a dosud nepotrestané vysokoškolsky vzdělané právníky Václava Vodu, Martina Rezka a Jana Svobodu, kteří nechali poškozené podepsat listiny, díky nimž se Roman Šulyok dostal k majetku v hodnotě převyšující 100 mil. Kč. Také jsem popsal úlohu policisty, který podle Šulyokova tvrzení dodal čtyřčlennou skupinu násilníků, již se na Lebáncích dopustili násilí a omezování osobní svobody. Roman Šulyok se o něm zmiňuje jako o „příteli Frantovi“, jehož příjmení neznal. Nicméně dnes již víme, že při původním vyšetřování jej měla v hledáčku středočeská kriminálka, ale nedokázala ho usvědčit. V obnoveném vyšetřování, vyvolaném trestním oznámením z 8.prosince 2020, již ale orgány jeho příjmení zjistily. Není důvod nadále jej zvýhodňovat proti výše zmíněným právníkům. Stejně jako oni se honosí titulem JUDr. a jeho příjmení je Heřman. V článcích jsem uvedl, že vyšetřovatel jej od začátku chránil, protože „dlouho sloužil a dobře sloužil, takže nemá nárok na drsné zacházení“. K podání vysvětlení ho vyšetřovatel pozval až v červnu r. 2024, tedy po čtyřech letech od zahájení vyšetřování. Vypovídal jako úplně poslední před odložením případu.

Ochota vysokoškolsky vzdělaných právníků posloužit za nehoráznou odměnu k provedení brutálního vydírání, je neuvěřitelná.  Stav kauzy je stejný jako po rozsudku z r.2016: nikdo další si nevyslechl obvinění, protože prý nebyla nalezena žádná zjištění, jež by opravňovala zahájit trestní stíhání. Za deklarovanou nemohoucnost příslušných orgánů se nikdo nestydí. Nezákonnost jednání právníků je viditelná na první pohled, ale těží z ochrany policisty a spokojeně čekají na promlčení.

Složitější je postavení policisty, který údajně neměl s Romanem Šulyokem nic společného. Zde právě vidím příklad spokojenosti se selháváním státního zastupitelství. Nikdo raději nedá souhlas s prověřením pravdivosti policistovy výpovědi, protože si „nezasluhuje drsné zacházení“. Tím jsou ovšem chráněni i zločinci, na které je vidět.

Podotýkám, že jsem zmocněncem poškozených v této kauze. Získal jsem legitimní přístup do vyšetřovacího spisu. Ale v článcích se držím pouze poznatků z veřejných soudních jednání: z rozsudku Krajského soudu Praha z r. 2016 a z usnesení a protokolu z veřejného řízení o povolení obnovy procesu u Krajského soudu Praha z 29.června 2020. Nicméně nenašel jsem nic, co by mě jako laika vedlo k názoru, že Roman Šulyok lhal v neprospěch policisty. Odložené vyšetřování proto trvale  považuji za neukončené. Et autem censeo, že všichni, kdo brání jeho obnovení a dovedení kauzy před soud, by měli být voláni k odpovědnosti, padni komu padni.

V článku „Motivace a svědomí zločinců“ ze 7.prosince 2025 (2) se zamýšlím nad mravním aspektem chování podezřelých. Pokud kdokoli z nich tvrdí, že informace ods. Romana Šulyoka z tohoto řízení jsou nepravdivé a dotýkají se jeho cti a pověsti, měl by bez průtahů uplatnit právní prostředky na svou ochranu. Roman Šulyok je ve zkušební lhůtě z podmíněného propuštění z výkonu trestu. Usvědčení z křivého svědectví by ho rychle vrátilo za mříže. Ale v případě neudržitelnosti obhajoby by podezřelí měli sáhnout po nástrojích, jimiž si mohou zajistit smířlivý přístup soudu.

Nezbývá mi, než doufat, že nová vláda a jmenovitě předseda vlády Andrej Babiš nebudou chtít nadále trpět ochranu osmičlenné organizované zločinecké skupiny, v které pokračovaly úřady, podléhající  vládě Petra Fialy. Nikoli náhodou kladu důraz na postoj předsedy vlády, který se dle mého názoru oprávněně cítí poškozen postupem orgánů vymáhání práva v kauze „Čapí hnízdo“. Měl by proto mít pochopení pro nesouhlas pošk. bratrů Lebánkových s přístupem státních orgánů k zločinu, jehož jsou obětí.  Zlu se má odporovat vždy a všude.

Protože jsem v této věci neuspěl u příslušných orgánů veřejné moci, obracím  se touto cestou k veřejnosti. Odvolávám se na svobodu slova, která má ovšem význam jen tehdy, pokud se slova dostanou k veřejnosti, bude-li ovšem veřejnost ochotná přemýšlet a reagovat. A jsem si vědom, že sice nemáme zlopověstný ČUTI, ale cenzura  a autocenzura kvetou „jako za bolševika“, byť jiným způsobem, takže jsem si možná cosi napsal jen pro sebe. 

PRAMENY:

1/článek Zločinci pod záštitou státu č.6  z 6.8.2025

   https://www.jemelikzdenek.cz/2025/08/zlocinci-pod-zastitou-statu-6.html

2/článek Motivace a svědomí zločinců ze 7.12.2025

   https://www.jemelikzdenek.cz/2025/12/motivace-svedomi-zlocincu.html 

==================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OHLÉDNUTÍ ZA PANÍ MINISTRYNÍ EVOU DECROIX

Činnost občanského aktivisty v oblasti trestního řízení (justičního potížisty) občas provází potřeba jednat o věcech v zájmu jeho chráněnců s ministrem spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je vysoký státní úředník, jenž vládne dvěma mimořádnými osobními pravomocemi. Je to především pravomoc napadnout pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zastupitelství stížností pro porušení zákona. Dále to je pravomoc universálního kárného žalobce proti soudcům, státním zástupcům a exekutorům. V obou případech se na ministra smí obrátit každý občan. Není nutné zprostředkování advokátem, nezbytné dokonce není ani právnické vzdělání. Pravomoc je osobní pravomocí ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo jako úřad poskytuje službu. Styk ministra s občanskými aktivisty má navíc „přidanou hodnotu“, spočívající v jeho seznamování s informacemi, ke kterým by se jinak nedostal, popř. by je před  nim úředníci utajili. (to se stává). 

Právo občana na oslovení ministra jsem postupně uplatnil u všech ministrů počínaje skvělým Pavlem Němcem, kteří se v době mého působení v úřadě vystřídali. S výjimkou Marie Benešové jsem se občas domáhal osobního projednání, pokud jsem považoval za vhodné položit na problémy našich chráněnců zvláštní důraz, nebo narazil-li jsem na nepochopení u úředníků, připravujících ministrova rozhodnutí. V případě ministra  Jiřího Pospíšila jsem dával přednost jednání s jeho báječným prvním náměstkem Vladimírem Králem, pozdějším soudcem Vrchního soudu v Praze. Přijetí u ministra jsem nakonec vždy dosáhl. Zvláštností byl vztah s Pavlem Blažkem, s nímž jsme měli dobrý vztah v době výkonu jeho prvního mandátu. Když se do úřadu vrátil ve vládě Petra Fialy, přijal mě 23. srpna 2022 přímo srdečně, ale další dva roky již se mnou nechtěl mluvit. Věnoval mi pouze pár minut 5.prosince 2024 ve Sněmovně, kde v mé přítomnosti vydal telefonické příkazy v mých věcech, jež ale zůstaly nesplněny. Znova mě již k sobě nepustil. 

S úředníky byly někdy potíže. Ministerští úředníci nejsou pečlivě vybraná elita právníků, ale především lidé,  kterým z nějakých důvodů vyhovuje zaměstnání v Praze. Kdysi se mezi nimi vyskytovali „pohrobci normalizace“, vesměs bývalí soudci, kteří kvůli svému chování v době předlistopadové nemohli již své původní povolání vykonávat. V některých případech jejich myšlení neslo stopy jejich minulosti.  Ti už snad ale odešli na odpočinek. V minulosti ministři vylepšovali kvalitu úřednického sboru přijímáním stážistů z řad soudců či státních zástupců, které pověřovali zpracováním zvlášť složitých spisů. Ale tuto možnost později zrušil Ústavní soud, který působení soudců na ministerstvu považoval za ohrožení soudcovské nezávislosti. 

Vše výše uvedené ovlivňovalo vztahy mezi ministrem a občanskými aktivisty a ovlivnilo také vzpomínky po skončení mandátu (jistě se to netýká jen mých prožitků). A právě teď se nacházíme v období, kdy na paní ministryni Evu Decroix budeme jen vzpomínat, bez naděje, že bychom mohli rozvíjet navázaný kontakt a přinést obětem justičních přehmatů nějaký prospěch. 

Paní Eva Decroix přímo „spadla“ do funkce za nejhorších možných okolností. Na zvládnutí funkce nebyla připravena dřívějším řízením nějakého jiného velkého úřadu a kolem ministerstva se rozpoutal mimořádně bouřlivý „bitcoinový“ skandál. Jeho vnímání nabylo převážně politickou povahu a vedení strany ji natlačilo do přijetí opatření k rychlému uhašení požáru, která jsem tehdy kritizoval jako nadbytečná. Čelila proto smršti kritických až nepřátelských projevů opozice a novinářů, aniž by jí vysílající ODS poskytla zcela neprůstřelnou oporu. „Úlet“ Pavla Blažka a jeho pomocníků byl přece od počátku trestní záležitostí a takto se měl řešit, aniž by se při tom zapomínalo na presumpci neviny. Ovšem paní ministryně se rychle zorientovala a nesmyslná opatření zrušila. Dnes přetrvávají jen pochybnosti, že možná jednala  tak, aby „bitcoinový výstřelek“ Pavla Blažka & spol. zametla pod koberec. Ale počáteční výčitky se utišily. Zájem veřejnosti se pod vlivem předvolebních a povolebních rozmíšek stočil úplně jinam. Ostatně bývalá opozice má nyní po návratu do vlády možnost stav vyšetřování prověřit. Osobně věřím, že policejní postup jede podle vnitřních pravidel, která nemají nic společného s dohadováním, kdo bude sedět v nové vládě a jeho výstupem bude objektivní zpráva o tom, co se vlastně stalo a jaká je odpovědnost účastníků případu. 

Pokud jsem pak sledoval další jednání paní Evy Decroix, vyšel mi obrázek neokázalé věcnosti, která se projevovala až do konce. I když jako ministryně v demisi to „měla za pár“, vedla si, jako by měla v úřadě pokračovat ještě hodně dlouho. Přijala několik potřebných opatření. Dokonce podala kárnou žalobu, čímž se odlišila od většiny svých předchůdců, kteří z obavy z obviňování z útoku na nezávislost justice raději nechávali nešvary vyhnít. Před kárným soudem bude ale asi žalobu obhajovat až nástupce. 

Přijetí k osobnímu jednání jsem dosáhl v přiměřené lhůtě. Pro její jednání se mnou  byla příznačná neokázalá věcnost. Věřím, že za jiných okolností by toto setkání nebylo poslední. 

Nicméně  kromě projednání kárné žaloby paní ministryně zanechá svému nástupci dluh, zděděný po předchůdcích, který je tak neobyčejný, že jsem se rozhodl využít této příležitosti, abych jej naservíroval veřejnosti.  Předpokládám, že příznivý obraz jejího působení tím ale neutrpí. 

Čtenář si mi postěžoval, že poslal na ministerstvo stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle zákona lhůta pro vyřízení stížnosti je 15 dní. Ale ministerstvo moudře mlčelo, aby ji pak vyřídilo po  DEVÍTI  LETECH, a to dokonce kladně tak, že zrušilo napadené rozhodnutí a hříšníkovi přikázalo, aby ve věci rozhodl znova. A hříšník i po devítileté pauze skutečně vydal nové rozhodnutí. Případ se dostal i do novin. Dne 5.května 2025 jsem vyzval ministra Pavla Blažka, aby nechal prověřit příčiny vzniku této neobvyklé události a aby případně přijal opatření, jež by její opakování vyloučila. Později jsem odpověď urgoval, pak znova marně u pí. ministryně Evy Decroix. Snad se dočkám u jejího nástupce.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MOTIVACE A SVĚDOMÍ ZLOČINCŮ

V pondělí 8.prosince 2025 uplyne pět let od podání trestního oznámení proti nepotrestaným pachatelům zločinu vydírání, spáchaného v jesenickém penzionu U Kohouta na zlínských podnikatelích bratrech Ladislavu a Janovi Lebánkovým. Středočeská kriminálka na objasňování případu ztroskotala hlavně díky neochotě zadavatele vydírání ods. Romana Šulyoka ke spolupráci. Poškození sice svědčili proti notáři a advokátovi, kteří je nechali podepsat pod nátlakem listiny, jejichž obsah neznali, ale jindy neúprosný žalobce, exprokurátor Tomáš Milec, je pouze použil jako svědky. Krajský soud v Praze odsoudil dne 27.září 2016 Romana Šulyoka k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a Lukáše Loučku k podmíněnému trestu. Ods. Roman Šulyok si již před odsouzením přivezl z Německa trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku za obchodování s drogami.  Na tomto stavu se do dnešního dne nezměnilo vůbec nic, přestože  ods. Roman Šulyok výpovědí před Krajským soudem v Praze dne 29.června 2020 umožnil doplnění vyšetřování do úplného stavu. 

Napsal jsem řadu článků (např. seriál Zločinci pod záštitou státu  1-6), v nichž jsem popsal svérázný způsob vyšetřování a opatření k ochraně osmi nepotrestaných pachatelů, která mohou způsobit promlčení zločinu. Rozhodl  jsem se doplnit obraz kauzy zamyšlením nad  motivaci a svědomím pěti zviditelněných pachatelů, či přinejmenším podezřelých. 

Všechny spojuje snaha o získání majetkového prospěchu. Ods. Roman Šulyok  si po nezjištěnou dobu opatřoval obživu výrobou padělků cigaret Marlboro na provozovně v Malhosticích. V obavách z trestního stíhání výrobu zastavil a stroje přestěhoval do skladu společnosti Vltava holding a.s. v Lužkovicích ve vlastnictví Lebánků. Tam je chtěl zprovoznit, předvést ukrajinskému zájemci a prodat je. Jeho záměry zmařil Pátrací odbor Celní správy vpádem do skladu 26. srpna 2012. Pořizovací cenu strojů udával v desítkách milionů Kč. Jeho ztráta byla značná. Ve vydírání majetných bratří Lebánkových viděl cestu k získání odškodnění za ztrátu zdroje obživy a majetku. Motivace zločinného jednání je jasná. Svědomí recidivistu zřejmě netrápilo. 

Pozoruhodný je ovšem zásadní obrat ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, jimž nakonec vydal spolupachatele. Probudilo se v něm svědomí? Není to jisté, ale v každém případě se rozešel s dřívějším způsobem života kriminálníka. Uspěl s žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Od 27.února 2025 je na svobodě a zatím žije obyčejným životem: pracuje, stará se o rodinu. Snad to tak zůstane. Na rozdíl od větší části tlupy podstatnou část trestu odpykal. 

Své  spolupachatele zmátl bajkou o prodeji strojů bratrům Lebánkovým, kteří mu je dle jeho tvrzení nezaplatili. Na rozhodnutí pomoci mu k majetku to jistě mělo vliv, ale je neuvěřitelné, že cestou vymáhání domnělého dluhu poškozených s použitím lsti, omezení osobní svobody a násilí se pustili čtyři pachatelé s úplným vysokoškolským právnickým vzděláním. Všichni bezpochyby věděli, že jdou po nezákonné cestě, v rozporu s etickými pravidly jejich povolání. Pikantní to je zvláště v případě policisty JUDr. Františka H., jehož ods. Roman Šulyok označil za stvořitele tlupy zakuklenců, kteří se dopouštěli násilí na poškozených. Je-li svědectví pravdivé,  heslo „pomáhat a chránit“ si vyložil vskutku překvapivým způsobem. Svědomí jim všem zřejmě zadusila „mastná“ finanční odměna. 

Advokáti a notář nemají v této době jinou možnost než doufat, že se státním zachráncům podaří protahovat trestní řízení až do blížícího se promlčení. Svědectví poškozených a ods. Romana Šulyoka se shodují. Pokud dojde k obnovení odloženého řízení, rozumní lidé na místě podezřelých by hledali cestu k dohodě o vině a trestu. O úloze advokáta Jana S. Lebánkové nevěděli. Mezi jeho výpovědí při podání vysvětlení a svědectvím Romana Šulyoka je určitý rozdíl. Advokát vinu nepřiznává a při akci nebyl v penzionu, ale připouští účast na přípravných schůzkách, čili věděl o všem, co se poškozeným stane.  Navíc vtáhl další dva právníky do zločinné akce. Roman Šulyok dokonce tvrdí, že akci vymyslel. Také bych proto panu advokátovi doporučil hledání cesty k dohodě o vině a trestu. 

Zcela odlišné  je postavení policisty. Svou účast na zločinu popírá. Jak jsem uvedl v různých článcích, (viz např. Co není zločin)  vyšetřovatel i státní zachránci považují svědectví zadavatele vydírání za nevěrohodné a od počátku vyšetřování na jaře r. 2021 stíhání policisty  odmítali. Jsem pevně přesvědčen, že se mýlí hrubě a navíc úmyslně.  Nepochybuji, že při řádně vedeném vyšetřování podezřelému zapírání nepomůže. Jeho postoj chápu. Případné odsouzení by pro něho mělo velmi nepříznivé důsledky: pošpinění vynikající pověsti a asi ztrátu zaměstnání a výsluhy. Ale pokud by se v něm přece jen probudilo svědomí a přijal by odpovědnost, nakonec by si aspoň zachoval čest. Všichni čtyři by mohli počítat s mírnými tresty, protože jde o velmi starý případ. 

Je na místě zamyslit se nad stupněm rozvinutí svědomí a úctou k vykonávanému povolání také v případě všech chybujících účastníků  vyšetřování a opatření k ochraně zločinců. Za své počínání by měli nést odpovědnost. Ale kdo je k jejímu vymáhání povolá ?

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ŠPATNÝ OBCHOD AB

 Vždy jsem zásadně odmítal jako pustě formalistickou námitku střetu zájmů proti jmenování mého nepřítele Andreje Babiše do vysoké vládní funkce, nevyváženou souběhem zájmů Agrofertu a státu. AB ale nakonec uznal, že musí překážku odstranit  a  posléze  to provedl způsobem, jejž považuji za velmi špatný obchod. Poměr hodnoty toho, co získá a zaplacené ceny je zcela nepřiměřený a jednoznačně v jeho neprospěch.

Nevíme, co vše se může stát během nastávajícího období působení jeho vlády. V demokratických státech se často stává, že vláda přes veškerou snahu během funkčního období odpudí voliče. AB nemá pojištěno, že nemůže skončit jako Winston Churchill, jenž se po vítězné válce již nikdy nevrátil do vysoké vládní funkce. Na konci funkčního období bude mít 75 let. Bude-li mít smůlu a dožije se mého současného (90) nebo i vyššího věku, bude po celou dlouho dobu  svědkem znehodnocování soukromého majetku inflací a jeho rodina bude dlouho čekat na jeho smrt, aby se dostala zpět k akciím Agrofertu.

Tres faciunt collegium. Pokud trvá ruská agrese proti Ukrajině, nestojím o to, aby předseda české vlády doplnil do trojlístku pány Orbána a Fica. Ale přesto si myslím, že oběť, kterou nabízí Andrej Babiš, je nelidská a národ by ji měl velkoryse odmítnout. Muž, jenž je ochoten takovou oběť nabídnout, určitě nenadřadí svůj osobní zájem nad prospěch státu. Et autem censeo, že v jeho případě uplatnění námitky střetu zájmů není na místě.

=======================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 ===========================================================================

CO NENÍ ZLOČIN

Přišel mi další z řady dopisů od mocného úřadu Sdružení zachránců (dále jen SZ), jehož formalistický výklad lze shrnout do vzkazu, že s posedlostí po potrestání zločinců z „kauzy Jesenice“ se mám konečně nechat vycpat, protože SZ je neomylnější než papež a proti jeho rozhodnutí zajistit pachatelům beztrestnost se žádný disputát nepřipouští. 

Nemohu si ale pomoci:  s takovým stanoviskem zachránců zločinců se nemohu smířit. O kauze „Jesenice“ jsem napsal řadu článků (např. seriál Zločinci pod záštitou státu 1-6), takže čtenáři mohou mít představu o hrůzostrašném zážitku bratrů Lebánkových v jesenickém penzionu U Kohouta a obrovské finanční újmě, kterou jim vydírání způsobilo. Tvrzení státního zachránce zločinců, že se orgánům nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, je pouze důkazem o jejich nezpůsobilosti a zpochybňuje zákonnost jejich jednání. 

Hlavní zádrhel spočívá v neochotě příslušných orgánů vzít vážně svědectví zadavatele vydírání recidivisty Romana Šulyoka, že komando zakuklenců, již se dopouštěli násilí na poškozených, obstaral jeho tehdejší přítel, policista JUDr. František H. Ignorují skutečnost, že ods.Roman Šulyok vypovídal před soudem jako „svědek pod přísahou“, což má jinou právní účinnost než jeho výpovědi při rozhovorech se mnou ve věznici nebo při podání vysvětlení u příslušného orgánu. Státní zachránce zločinců si pomohl tvrzením, že neprokázal jeho přítomnost při akci proti Lebánkům. Jenže důležitá není jeho případná přítomnost v penzionu při akci, ale jeho vztah k zakuklencům. Ods. Roman Šulyok je sice recidivista, ale je nadprůměrně inteligentní, takže by neriskoval trestní stíhání za křivé obvinění. Ostatně policista se usvědčuje sám víceletým nereagováním na svědectví, které ho existenčně ohrožuje. Kdyby byl nevinný, jistě by se ohradil. 

Od počátku vyšetřování bylo jasné, že vyšetřovatel bude policistu chránit. Když se mi pochlubil, že již zná jeho totožnost, poradil jsem mu, aby podezřelého předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného, aby mu případně pohrozil koluzní vazbou a vyzval ho k poskytnutí úplných a pravdivých informací. Vyšetřovatel mi odpověděl, že takový postup není možný, protože se jedná o policistu, který „dlouho slouží a dobře slouží a nezaslouží si drsné zacházení“. Tuto taktiku pak zachoval až do konce. Policistu předvolal k podání vysvětlení až po čtyřech letech jako úplně posledního. Hrdina při  této příležitosti vše zapřel a vypovídal tak, že vyslýchající mu patrně nevěřil. A mé stížnosti a požadavku na prověření pravdivost výpovědi nebylo vyhověno, aby nemohla vyjít pravda najevo. 

Ale budiž. Mohu připustit, že v tomto případě díky svéráznému postupu vyšetřovatele není dosud doložena pravdivost podezření proti policistovi. Ve hře jsou ale tři další pachatelé, kteří jsou dobře viditelní a ochrana policisty je svými účinky pro ně milosrdenstvím. Jde o tři právníky, kteří umožnili zadavateli vydírání domoci se požadovaného hmotného prospěchu. Zorganizoval je teplický advokát Jan S., který prostřednictvím kamaráda, pražského advokáta M.R. vtáhl do hry V.V. jako „specificky vhodného notáře“ Všichni tři se zúčastnili přípravných schůzek se zadavatelem vydírání, všichni tři věděli, co se Lebánkům bude dít po vstupu do penzionu a všichni tři údajně dostali tučnou odměnu. Podpisu listin  neznámého obsahu se zúčastnil jen notář a doprovázející advokát M.R. Oba viděli, že Lebánky přivádějí ozbrojenci každého zvlášť a mohli si všimnout, že mají svázané nohy. Ač věděli, že jednají pod nátlakem  nechali je podepsat listiny a způsobit si tak škodu přesahující 100 mil. Kč. Chce snad někdo ze státních zachránců zločinců tvrdit, že jednali lege artis, takže nemají být odsouzeni za zneužití pravomoci  a spolupachatelství při vydírání? A mají uniknout trestu díky tomu, že státní zachránci zločinců nehodlají stíhat podezřelého policistu? 

Je tedy zřejmé, že odložení případu bylo nesprávné a svědčí pouze o snaze zajistit zločincům beztrestnost dovedením věci k promlčení. Nezbývá mi, než se dožadovat, aby příslušné orgány začaly neprodleně konat svou povinnost tak, jak jim ukládá zákon. Volám po podpoře veřejností. 

Do popředí ale nově vystupuje také otázka odpovědnosti příslušných činitelů za svérázný způsob vedení řízení, jenž zavání korupcí (protiprávní zvýhodnění kamaráda lze hodnotit jako korupční jednání). Skutečnost, že po čtyřech letech vyšetřování si zločinci nevyslechli ani sdělení obvinění, je skandální a viníci by si zasloužili patřičnou „odměnu“. Když probíhalo vyšetřování v letech 2013-16, orgány se vymlouvaly na mlčení zadavatele vydírání. Bez jeho spolupráce nedokázaly případ řádně objasnit. Ale navzdory tomu, že recidivista Roman Šulyok promluvil před soudem a podal úplnou informaci o zločinu, spáchaném na bratrech Lebánkových, výsledek řízení zůstává stejný a nikdo se za to nestydí. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.