PSANÍ Z BASY

Napsal mi chovanec jedné moravské věznice, kterému kdosi doporučil Chamurappi  jako poslední záchranu proti nespravedlivému rozhodování justice. Pisatel se považuje za nevinného. Přesto jej soud poslal za mříže na dlouhých 7 let. Podle jeho názoru naprosto selhala obhajoba. Opakovaně se pokoušel o povolení obnovy procesu, ale neuspěl. Obhájci jej finančně zcela vyčerpali, aniž by pomohli. Na další vedení boje za spravedlnost s využitím služby advokátů již nemá peníze. Proto se obrací na nás v naději, že napravíme nedostatečnost výkonu advokátů. Nepřímo naznačuje, že případné náklady, které nám jednáním v jeho prospěch vzniknou, půjdou na náš účet. 

Podobných dopisů jsem četl již více. Je to vždy stejná písnička: obhájci selhali a finančně nás vyčerpali, napravte jejich pochybení, a to zdarma. V uvedeném dopisu jsou tyto myšlenky vyjádřeny zvlášť názorně, proto se jím zde zabývám. Zapadají do mých aktuálních úvah o smyslu činnosti zájmových organizací občanů, podporujících odsouzené, hledající spravedlnost. 

Důvodnost stížností pisatele nemohu v tuto chvíli objektivně posoudit, protože jsem se nemohl dosud seznámit s případem. Obecně připouštím, že občas dochází k nespravedlivému odsouzení, ale selhání obhajoby bývá příčinou je výjimečně. Případy zanedbání zájmů klienta obhájci jsou vzácné. Advokáti jsou v podstatě živnostníci, takže jejich nárok na palmáre je legitimní. Při dlouhých procesech mohou náklady na obhajobu skutečně jít do milionů. Naproti tomu spolky typu Chamurappi nejsou neziskovky, přisáté na státní rozpočet, ale úhradu  nákladů na činnost  ve prospěch chráněnců nesmí požadovat . Kryjí je ze sponzorských darů, přičemž sponzorování nepatří k oblíbeným způsobům utrácení volných prostředků zámožnými jedinci  a korporacemi. Když PPF opustila Institut Václava Klause, okamžitě přispěchal Pavel Tykač a ujal se ho. Institut Václava Klause jako nástroj šíření názorů váženého bývalého pana prezidenta a jeho spolupracovníků si podporu samozřejmě zasluhuje. Nám se něco takového stát  nemůže. Podpora fotbalistů, hokejistů a jiných sportovních spolků je přitažlivější. 

Ve srovnání s advokacií je užitečnost podpory nespravedlivě stíhaných zájmovými organizacemi občanů sporná. Nemáme srovnatelné nástroje. Naše možnosti pomoci jsou velmi omezené. Poněkud lepší je situace v řízení o podmíněné propuštění z výkonu vazby a trestu po odpykání části trestu. I zde se ale podmínky zhoršily. Až do konce roku 2021 jsme měli právo přímo navrhovat podmíněné propuštění. V řízení jsme pak měli prakticky stejné postavení jako obhájci. Novelizací trestního řádu za působnosti ministryně Marie Benešové jsme o tuto možnost přišli. Zůstalo právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení odsouzeného. Přesto v našem případě máme jakési výsledky. Od založení spolku v listopadu r.2017 jsme se zúčastnili šestnácti řízení, zhruba z poloviny přímým podáním návrhu. K úspěchu jsme pomohli čtrnácti žadatelům, z nichž se zatím žádný nevrátil za mříže. Některým z nich by soudy bez naší pomoci asi nevyhověly. Poslední se dostal na svobodu 27.února 2025 po řízení, které trvalo 20 měsíců a vyžádalo si účast na třech mimopražských soudních jednání. Poměrná úspěšnost je ovšem dána zejména pečlivostí výběru podporovaných. Až na výjimky jsme se ujali odsouzených, které jsme podporovali v úsilí o zvrácení nespravedlivého rozsudku i několik let. Nejvíce si cením případů tří žen, které si krátce po propuštění pořídily krásná miminka. 

K zvrácení nespravedlivého rozsudku nemáme žádné nástroje. Můžeme se pouze pokusit přesvědčit ministra spravedlnosti, aby ve prospěch našeho chráněnce podal stížnost pro porušení zákona. Z hlediska ochoty ministrů vyjít nám vstříc jsou mezi nimi určité rozdíly. Téměř neměnná je ale nechuť státních zástupců a úředníků ministerstva k vyhovění podnětům. A když už se na nás štěstí usměje a ministr podá stížnost, nemáme vyhráno, protože Nejvyšší soud ČR vyhoví stížnosti ministra jen někdy. Paradoxně nejvýznamnější stížnost pro porušení zákona nám podala ministryně Marie Benešová, která kdysi vyvolala mé trestní stíhání pro narušování trestního řízení. Na spočítání úplně úspěšných případů  za dlouhé roky působení v podpoře nespravedlivě odsouzených mi zatím stačí prsty na rukou. 

Za daných okolností je neuvěřitelné, že po naší pomoci je stále poptávka. Kromě zájemců, kteří svou situaci považují za beznadějnou a obracejí se na nás ze zoufalství, přicházejí i žadatelé, kteří uvažují racionálně. Ti si váží i morální a publicistické podpory.

Podporu obětí selhání justice občanskými aktivisty  stále považuji za potřebnou a věřím v účelnost pomoci  žadatelům o podmínění propuštění. Celkově je ale mezi vynaloženým úsilím a výjimečností úspěchů nepřehlédnutelný nepoměr. Proto stále více pochybuji o smyslu pachtění spolku Chamurappi za zlepšením údělu nespravedlivě stíhaných. Zřejmě brzy „zavřu krám“.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

DEEP STATE SE PLÍŽÍ S PŘÁTELSKÝM ÚSMĚVEM

Sleduje povolební dění, připadám si, jako bych sledoval něco podobného akci „Mládež řídí Brno“ z r.1949, ovšem povýšené na mnohem vyšší úroveň. Ale ta trvala jen tři dny a její stvořitel Otta Šling později skončil na šibenici, takže v porovnání se sestavováním vlády byla neškodná. 

V současnosti se do vládnutí hrnou mezi jinými také lidé, kteří sice projevují ušlechtilé politické názory, ale nikdy nic neřídili, ani nic nevybudovali. Oslňuje je představa, že je lidé budou oslovovat „pane ministře“. Jsou si jisti, že s nenadále získanou mocí jim pánbíček nadělí také tolik rozumu, aby neskončili po krátkém čase odvoláním z funkce. 

Pokud někdo zpochybňuje jejich způsobilost zvládnout úřad ministra, křičí o snaze o přepisování voleb. Ale zvolením získali prvotně pouze přístup do moci zákonodárné, jehož nabytí skutečně nelze zpochybňovat, zatímco nárok na podíl na moci výkonné je druhotný a musejí jej obhájit. Vlastně jim ho musí vítězná strana ANO postoupit. 

V této souvislosti mě např. zajímá, jakými osobnostními kvalitami disponuje Filip Turek, které právě jeho jako představitele malé skupiny voličů činí povolaným k řízení zahraniční politiky státu. Nechávám stranou útoky na něj kvůli problematickým projevům na sociálních sítích. Patřím ale k nepřehlédnutelné většině národa, která Motoristy nevolila, a nechápu, proč by měl stát v zahraniční zastupovat představitel nevýznamné menšiny. 

Chování Petra Macinky  potvrzuje věčnou platnost latinského přísloví „pecunia non olet“. Nejen jemu, ale i jiným politikům peníze nejenže nepáchnou, ale přímo voní a obluzují je do té míry, že nejen je rádi přijímají, ale ani nepátrají po způsobu, jakým je jejich dárce nabyl, a co je vlastně zač. Petr Macinka je asi osobně slušný člověk a těší se jisté zdrženlivé podpoře pana bývalého prezidenta Václava Klause, což nepochybně svědčí v jeho prospěch. Ale nenabyl zkušenostmi vytvořenou podezíravost a opatrnost v přijímání darů. Neví, že dárci  bývají nezištní jen ve zcela výjimečných případech. Přijal podporu v předvolební kampani od štědrého mecenáše, nestaraje se o jeho osobnostní profil a původ jeho majetku. Neuvědomil  si, že tím otevřel dvířka pro deep state,  neboť mecenáš věnuje značné úsilí a finanční prostředky na získání určitých neoprávněných výhod mimoprávními prostředky. Asi se sice dověděl, že mecenáš je trestně stíhaný NCOZ pro podvod, protože o tom psal DeníkN, avšak o závažném, rovněž stíhaném poklesku podplacení svědka za účelem dosažení změny výpovědi asi nevěděl. Jistě neví, že velkorysý mecenáš vyvolal trestní stíhání pěti nevinných osob, které až do zprošťujících rozsudků musely protrpět dlouhých osm let. Určitě netuší, co ho k nepřístojnému jednání přivedlo a jaké noční můry se potřebuje zbavit mimoprávními prostředky. Neočekává, že na něj mecenáš jednou zatlačí, aby se připojil k pomýleným bojovníkům za uspokojení jeho zájmů, ale není pojištěný proti takové hrozbě. 

Andrej Babiš se ani nemůže spolehnout, že ho ochrání prezident republiky proti nutnosti jmenování ministra, ohroženého možností nátlaku ze strany deep state. I kdyby Petr Pavel věděl o problému, nemohl by udělat nic, než jmenování odtahovat. Je to důsledek omezené pravomoci prezidenta, nepřiměřené váze postavení přímého zástupce lidu, silnější než podpora, kterou získalo v parlamentních volbách hnutí ANO. Političtí pleticháři  obecně vidí v prezidentovi nežádoucí konkurenci a proto dosud nepřistoupili k  posílení jeho pravomoci na důstojnou úroveň odpovídající úpravou Ústavy.

==========================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PODVODY Z FACEBOOKU

 Po Listopadu 1989 se Československo stalo zemí zaslíbenou pro různé zahraniční podvodníky, kteří se pokoušeli využít důvěřivosti Čechů a Slováků k snadnému obohacení. Zajímavá byla vlna nigerijských podvodných nabídek levných úvěrů. Podvod spočíval v tom, že zájemce mohl získat úvěr v desítkách milionů USD po zaslání poplatku řádově v tisících USD. Podvodníci postup úspěšně vyzkoušeli již dříve např. v Anglii, kde kvůli tomu tamní policie zřídila speciální brigádu. Podvod získal mezinárodní označení „fraud 419“ podle čísla paragrafu v nigerijském trestním zákoníku nebo „advanced fee fraud“, popř. „advanced fee scam“. Znám jediný případ podlehnutí nabídce. Zájemce odeslal 6.000 USD na zadaný bankovní účet a těšil se na levný úvěr v desítkách milionů USD. Když se pak dlouho nic nedělo, zatelefonoval řediteli odboru zahraničního platebního styku nigerijské centrální banky, s nímž se znal z jeho předlistopadového pobytu v Praze. Dověděl se, že úvěr je pro něj připravený, ale účet, na který poslal 6.000 USD, byl podvodný. Nedostal nic.

Podobné nabídky později přicházely i z jiných zemí, hlavně z Toga. Některé jsem se pokusil prozkoumat. Samozřejmě jsem žádný poplatek předem neposlal. „Inovací“ byla nabídka bezúročné půjčky na úhradu požadovaného poplatku, provedená zasláním padělaného šeku, který vydávací banka vrátila s razítkem „fraud“. Cílem odesilatelů bylo potrestat mě vyvoláním nepříjemností s policií.

V poslední době začaly proudit na můj facebookový profil nabídky darů řádově v desítkách až stovkách tisíc euro. Dárkyněmi byly ve všech případech osamělé ženy pokročilého věku, žijící v zahraničí, nábožensky založené, nemocné rakovinou a cítící blížící se konec. Hledaly poctivého příjemce daru, který jej využije k uspokojování potřeb sociálně slabých rodin, matek samoživitelek a jiných potřebných. Vytipovaly si mě prý podle mých projevů na síti.

Nabídky byly v češtině, slovenštině nebo podivné směsici obou jazyků. Občas některá dárkyně poslala cudnou fotografii z nemocničního lůžka. Některé vyprávěnky   byly až dojemné a ve výjimečných případech působily dojmem, že snad dárkyně skutečně má poctivý úmysl. V takovém případě jsem projevil ochotu dar přijmout za předpokladu, že na transakční náklady nezaplatím předem ani 1 euro, dar musí dárkyně složit do bankovní úschovy v mé bance, která mi jej pak vydá, až zaplatím dárkyní požadované poplatky. Pak následovalo postoupení mého případu zaručeně poctivému notáři, bez jehož pomoci dárkyně nemohla provést převod. Žádná z nich mi nechtěla věřit, že operaci by mohla provést s pomocí své banky, aniž by musela platit notáři. Ale dárkyně svým notářům bezmezně důvěřovaly a na jejich službě trvaly. Notář mě pak seznámil s podrobnostmi složité procedury, vyžádal si osobní údaje včetně kopie dokladu totožnosti a vyměřil poplatek řádově v desítkách až tisících euro. Vysvětlil mi, z jakých „právních důvodů“  můj model cesty přes bankovní úschovu nelze použít: část poplatku měli dostat různí příjemci: ministerstvo, správce daně aj. A zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Nigerijské nabídky byly zábavnější, protože mi posloužily jako cvičení v angličtině a nepopouzely mě hanebnou češtinou notářů.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

Z RÁJE DO OČISTCE

Po týdenní dovolené v pohodovém prostředí rodiny se v pondělí můj nepřítel Andrej Babiš vrátí k drsnému povolebnímu vyjednávání s možnými budoucími koaličními partnery. Nečeká ho procházka růžovou zahrádkou, protože šéfové obou stran se domnívají, že ho mají v hrsti, neboť si jistě uvědomuje, že bez dohody s nimi nepostaví vládu a podpora třetiny národa mu bude k ničemu.

Možná dojde znova na přetahovanou o místo ministra zahraničí pro Filipa Turka, o kterého až dosud předseda hnutí ANO neměl zájem. Místo toho žádal po Petru Macinkovi, aby jeho strana nabídla odborníky. Divím se, že za těchto okolností Motoristé nevyjdou vstříc nabídkou Renaty Vesecké jako možné adeptky na postavení ministryně spravedlnosti. Tím, že ji dosud nenabídli, zúžili Andreji Babišovi prostor pro výběr ze tří kvalitních uchazečů na dva.

Renata Vesecká je bývalá nejvyšší státní zástupkyně a působila navíc jako místopředsedkyně pro právní agendu v Energetickém regulačním úřadu, vedeném tehdy předsedkyní Alenou Vitáskovou. Samozřejmě jsem zaznamenal námitku, že přece patřila k justiční mafii. To je ale nesmysl, vyslovený někým, kdo  neví, jak tato fáma vznikla. Bylo to tak, že zesnulá exprokurátorka Marie Benešová, zahořklá kvůli odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně, nařkla několik vysoce postavených právníků, že z pozadí ovlivňují soudní rozhodnutí. Mezi nimi byla i Renata Vesecká, tehdy ještě nejvyšší státní zástupkyně. Postup Marie Benešové připomínal vytváření seznamů protistátních spikleneckých skupin předlistopadovými orgány ve vykonstruovaných procesech. Případu se ujalo několik novinářů, kteří přišli s označením vybraných právníků za „justiční mafii“. Spolek Šalamoun tehdy postiženým radil, aby se bránili trestním oznámením, ale ti chtěli být slušní a dali přednost žalobě na ochranu osobnosti. Následoval poměrně dlouhý soudní spor, o němž se někdy mluví jako o „soudu s justiční mafií“, v němž úspěch přecházel z jedné strany na druhou tak dlouho, až se strany nakonec dohodly na smíru. Nikomu z žalobců ale soud neprokázal ovlivňování soudních rozhodnutí ze zákulisí, tedy i Renata Vesecká odešla od soudu s čistým štítem.

Celé soudní řízení jsem sledoval v soudní síni. Byl to nezapomenutelný zážitek, hlavně při prvostupňovém řízení, jež svérázně vedl soudce Vojtěch Cepl ml., syn legendárního ústavního soudce. U žádného jiného procesu se mi nestalo, že by nás vrátní vypouštěli z budovy v noci zadními vraty. Zajímavost spočívala v informacích, které se dostávaly na povrch a ve výstupech zajímavých svědků a advokátů obou stran.

Renata Vesecká navíc vyvolala pohoršení, když se nechala slyšet, že by jako ministryně zřídila při ministerstvu úřad, jenž by přezkoumával systémová pochybení justice. Okamžitě se zvedl pokřik, že by chtěla nechat přezkoumávat soudní rozhodnutí, což by byl útok na nezávislost justice. Kdekdo si totiž plete nezávislost soudců a státních zástupců za právo na neodpovědnost a beztrestnost. Kdo se nechal poučit doc. Františkem Čubou, slavným předsedou JZD Agrokombinát Slušovice, o profesní slepotě odborníků, věděl by, že Renatě Vesecké by nic takového nemohlo přijít na mysl, protože i pro ni je rozhodovací nezávislost soudců a státních zástupců posvátným tabu. Ale cesta ke špatným rozsudkům vede přes nesprávné procesní postupy, služební  nekázeň a jiné hříchy, jejichž dosavadní beztrestnost nelze hájit. Státní rozpočet významně zatěžuje odškodňování obětí selhání justice a jiných úřadů, o čemž se lze přesvědčit ze statistik  na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti. Původci škod mají své příjmy pečlivě chráněné, ve sporech se státem díky Ústavnímu soudu vždy vyhrávají, ale na úhradu odškodnění nepřispívají. Současný systém kárného řízení je bezzubý a nezahrnuje orgán profesionálního přípravného řízení. Je to problém, jehož dlouhodobé neřešení škodí státu.

Takže bojovná Renata by možná zapůsobila jako štika v zahnívajícím rybníce. Zřejmě by Motoristům ostudu neudělala. Ale pokud ji nenabídnou, zůstane pro ně její odbornost nevyužitá. I kdyby ji Andrej Babiš chtěl do své vlády, přes hlavy vedení Motoristů by jí nabídku neměl učinit.

Zajímá mě, zda a jak ovlivňuje postupy Petra Macinky sponzor, jenž ho podporoval v průběhu předvolební kampaně. Je to podnikatel, kterého stíhá NCOZ pro závažnou trestnou činnost a současně čelí občanskoprávnímu řízení o vymožení stamilionového dluhu. Znám velmi dobře jeho modus operandi, takže si myslím, že se Petr Macinka mýlí, pokud se domnívá, že nebude nikdy čelit požadavku, aby se za podporu odvděčil svým vlivem. Mít ve vládě zavázaného ministra je lepší než zaměstnávat manželku vedoucího pobočky krajského soudu. Sponzor je prostě šikovný chlapec.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VARIACE NA TÉMA AB

 Oligarcha AB, jemuž kvůli jeho ohromné moci v úzkém kruhu přátel přezdíváme „Vezír“, dosáhl věku 71 let. V žádném případě nepůsobí dojmem starého muže. Je v perfektní psychické i fyzické formě. Překypuje energií, je úspěšný jako podnikatel i jako stvořitel nejsilnějšího politického hnutí. Pokud jedná s voliči na veřejnosti mimo sál Poslanecké sněmovny, dokáže projevit smysl pro humor, má jisté charisma. Je finančně zabezpečený. Má všechny předpoklady pro příjemné stárnutí, zpestřené sbíráním všech možných požitků, jež svět nabízí. Nevšímá si ale, že mu možná ujíždí vlak a vrhl všechny síly do politického života. Podezírám ho, že se pustil do politiky, protože mu prostředí konsolidovaného holdingu Agrofert již neposkytovalo dostatek příležitostí k vybíjení nezměrné energie a tvorby adrenalinu, provázející konflikty s odpůrci.

Ke mně se chová nepřátelsky. Dokonce mi nevěří, že jsem po vyhodnocení dokazování z hlavního líčení asi našel skutková zjištění, nevyužitá obhajobou v jeho prospěch. Mé nepřátelství ale nevyvolal. Jsem vůči  němu neutrální.

Zaznamenal další velký úspěch výrazným vítězstvím hnutí ANO v parlamentních volbách. Stojí za ním přibližně třetina národa. Je opět v postavení oprávněného uchazeče o úřad předsedy vlády. Ale dění v politice nelze naplánovat a zorganizovat tak přesně jako ve firmě, takže v povolebním období se kolem něho pohybují různá „strašidla“, která se snaží úspěch mu vzít.

Již tradičně se mu předhazuje jako vada střet zájmů oligarchy s výkonem vládní funkce. Toto „strašidlo“ mě popouzí. Jeho šiřitelům uniká, že významnou roli hraje také souběh zájmů státu a firmy. Agrofert může prosperovat pouze ve správně řízeném státě se zdravým hospodářským a právním prostředím a prosperující Agrofert je významným plátcem daní a zaměstnavatelem tisíců občanů. Střet zájmů určitě nespočívá v možném rozptylování pozornosti předsedy vlády starostmi o chod Agrofertu. Na to prostě nemůže mít čas. Vlivu na řízení firmy se prostě nějakým způsobem zbaví. Je přece odpovědný a svědomitý. Odpůrci ovšem sýčkují, že jako předseda vlády  by mohl ve prospěch Agrofertu přijímat nějaká opatření, škodící státu. Ale jeho pravomoc v tomto ohledu bude prakticky nulová. V cestě stojí různé mechanismy, jež jeho možnosti omezují. Závistivci křičí o zvýhodňování Agrofertu v dotační politice. Dokonce se vynořil záměr odebrat Agrofertu dotace, přiznané v době, kdy byl ve správě svěřenského fondu.

Bylo by samozřejmě špatné, kdyby Agrofert dostával dotace jen proto,že jeho majitel je vládním činitelem. Neslyšel jsem ale o žádném případu věcného vyšetřování, jímž by se prokázalo, že postavení AV mělo takový vliv na poskytování dotací. Na druhé straně nelze souhlasit s narušením rovnosti v konkurenčním prostředí trestáním firmy pouze za to, že její majitel je vládním činitelem. Pravidla poskytování dotací musí být jednoznačná a rovná pro všechny.

Střet zájmů má být v tomto případě preventivním trestem za něco, co se nestalo a asi nikdy nestane. Víme, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Když to nejde jinak, AB má vypadnout ze hry kvůli pomyslnému střetu zájmů, jehož věcné projevy nikdo neprokázal.

Nepříjemným „strašidlem“ je starost o sestavení vlády, způsobilé získat důvěru Poslanecké sněmovny, a popřípadě pak vládnout do konce volebního období. Malé strany, které jsou ochotné jít do koalice s Hnutím Ano, před volbami tvrdily, že by do koalice s AB nešly a obráceně AB jejich možné partnerství okázale odmítal. Ale voliči rozdali karty po svém a okamžitě po zveřejnění výsledků je všecko jinak. Předáci obou malých stran jsou přímo opojení radostí z naděje na získání významných křesel v jeho vládě. Domnívají se, že AB mají v hrsti, a podle toho se chovají, mnohdy neodpovědně. Ale není to tak jednoznačné: pokud se nedohodnou s AB na rozumném řešení, ustavení vlády mu sice zmaří, ale nikdo je za to nepochválí ani neodmění, protože protibabišovská koalice je nebude potřebovat. A dál budou malí a nepotřební, zatímco AB bude dál aspoň nepřehlédnutelným vůdcem opozice.

Zvlášť obtížným „strašidlem“ je opět „kauza Čapí hnízdo“. Vyjádřil jsem se opakovaně, že tento proces je ostudou české justice, neboť se táhne mnoho let a od počátku se jedná o zneužití prostředků trestního práva k vypuzení mého nepřítele AB z politiky v situaci, kdy politickými prostředky to nejde. Obdržela-li společnost „Farma Čapí hnízdo“ dotaci neoprávněně, jak tvrdí žalobce, pak na lavici obžalovaných neměla sedět Jana Nagyová s Andrejem Babišem, ale státní úředník, odpovědný za správu příslušných fondů, neboť v precisně zpracované žádosti o dotaci byl dostatek důkazů, na jejichž základě  mohl „správně“ rozhodnout. Odpovědnost správce státních peněz a manažerky malé soukromé firmy mají nesouměřitelnou hodnotu.

Situace je nejistá. Může se stát, že poslanci odmítnou žádost justice o vydání AB k trestnímu stíhání. V tom případě se řešení osudu „strašidla“ odsune o 4 roky. Ale bude to nepříjemné pro hlavní obžalovanou Janu Nagyovou, která ponese sama tíhu obhajoby. V případě odsouzení by přišla o mandát europoslankyně.

K vydání ale může dojít, a pak tedy může „kauza Čapí hnízdo“ narušovat chod vlády ještě i několik let. Ale dovedu si představit, že „strašidlo“ vypustí duši při prvním stání v pokračujícím procesu, a to tak, že senát Jana Šotta vyhoví odvolacímu soudu „plichtou“: uzná vinu obžalovaných, ale s ohledem na nepřijatelnou délku řízení a stáří skutku upustí od uložení trestu.

Spolek Chamurappi z.s. chtěl zmatkům předejít, proto v červnu r. 2025 požádal pana prezidenta, aby ostudné řízení zastavil abolicí. Petr Pavel ale nemohl rozhodnout, protože nezdvořilí obžalovaní se k návrhu nevyjádřili. Pan prezident nemohl riskovat, že milost nepřijmou. Samozřejmě nemám jistotu, že by abolici skutečně udělil, a netuším, zda by ji předseda vlády Petr Fiala kontrasignoval, ale nemění to nic na tom, že by to bylo elegantní východisko ze situace.

Předpokládám, že příští parlamentní volby nepřinesou zásadní změnu v rozložení voličských preferencí. ANO  zůstane na svém, ale dále podstatně neporoste. Za těchto okolností je mi velkého bojovníka AB docela líto. Další čtyři roky se bude pachtit, ale podstatně lepšího výsledku ANO již nedosáhne. A bude mít 75 let. Za  těchto okolností připomínám starou moudrost: vrchol kariéry je nejlepším postavením pro dobrovolný odchod. Kdyby se AB stáhl do postavení Jaroslava Kacziňského, „strašidla“ by zmizela a mohl by se věnovat příjemnějším věcem než výše uvedeným. ANO by určitě zůstalo i nadále silnou stranou,  navenek vedenou lidmi, kteří vyrostli vedle něho. Stále mu zbývá pár hodin či dní na osudové rozhodnutí o odhození ubíjejících starostí. Takto to vidím z výšin dosažených 90 let. 

============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ALENA VITÁSKOVÁ PROTI ADVOKÁTŮM

Veřejnosti  známá osobnost Alena Vitásková, bývalá ředitelka Energetického regulačního úřadu, spisovatelka a nositelka státního vyznamenání, se článkem „Ďáblův advokát“ na Parlamentních listech ze dne 13.října 2025 (zde) pustila do úvah o snižování důvěryhodnosti advokacie v důsledku různých poklesků, jimiž advokáti poškodili klienty. 

Drsnost článku dodala zvláště stížností na selhání věhlasné advokátní kanceláře prof. Tomáše Gřivny, vedoucího katedry trestního práva na Karlově universitě, nositele titulu „Právník roku“. 

Pana advokáta znám osobně. Poznal jsem ho jako skvělého obhájce Aleny Vitáskové ve dvou jejích trestních procesech, jimiž jsem ji provázel. Od r.2018 ji pak zastupoval v řízení proti státu o odškodnění za újmu, kterou utrpěla následkem neoprávněného trestního stíhání. Až zde došlo k nehodě, která rozvrátila jejich vztahy. Pan profesor jako právní zástupce Aleny Vitáskové přenesl některé dílčí úkony na advokáta, zaměstnaného v jeho kanceláři a asi ho nepohlídal dost pečlivě. Podřízený propásl lhůtu pro podání dovolání a v jiném procesu nevyhověl požadavku soudu na doplnění podání. Oba procesy se zastavily bez možnosti obnovení. Aleně Vitáskové se uzavřela cesta k  naplnění jejich nároků. Provinivší se advokát přišel o zaměstnání, kancelář na něj podala stížnost České advokátní komoře a poškozené vrátila palmare. To ale Alena Vitásková nemůže uznat jako odškodnění za zmaření příležitosti k dosažení kýženého prospěchu. 

Propásnutí lhůty pro vykonání úkonu ve prospěch klienta je skutečně hrubý, nízký, neomluvitelný poklesek advokáta. Hněv Aleny Vitáskové je oprávněný. Ale jeho veřejný projev může mít pro slovutného advokáta prof. Tomáše Gřivnu těžko odhadnutelné nepříjemné důsledky. Někomu by se proto mohlo zdát, že její vystoupení je přehnaně ostré. 

Vysvětluji si jeho tvrdost tím, že uvedená „nehoda“ je (zatím) posledním článkem řetězce pohrom, které ji nepřetržitě stíhají od chvíle, kdy ji předseda vlády Petr Nečas v r.2011 dosadil do funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Sáhl po ní, protože „plynová královna“ měla za sebou velké manažerské úspěchy a neměla žádné vazby do korupčního prostředí fotovoltaického byznysu. Energetická mafie z jejího jmenování neměla radost a od samého počátku jejího působení v ERÚ podnikala různé akce, které ji měly přimět k resignaci. Nepřátelsky se k ní chovala i část zaměstnanců úřadu. Zarputilá bojovnice se ale nevzdala. Proto přišlo na řadu použití nástrojů trestního práva. 

Především proti ní vytáhli s podezřením, že spolu se svou podřízenou Michaelou Schneidrovou zneužila pravomoc k podpoře podnikatelského klanu Zemků, který získal licence pro provoz fotovoltaických elektráren v noci 31.prosince 2010 a zajistil si tak zvýhodněné ceny při prodeji vyrobené  elektřiny. Žalobce Radek Mezlík přiřadil jejich miniaturní trestní věc k rozsáhlému případu osmi obžalovaných „Zemkovců“, ač obsahově se kauzy neprolínaly. Větší část rozvleklého soudního jednání se jich vůbec netýkala, ale musely marnit čas v soudní síni a s nimi jejich obhájci. Alena Vitásková musela strávit projev morální nadřazenosti soudce Aleše Novotného, jenž ji nabádal, aby se zamyslela, kam se dostala a strašil ji možností vysokého trestu. V závěrečné řeči ji nařkl, že do vysoké funkce se dostala z vůle Jany Nagyové a podivoval se, proč z bývalých vedoucích pracovníků ERÚ si ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ovšem přišla do ERÚ později než Alena Vitásková. Soudní síň opustily s vědomím, že jim hrozí 8,5 roku života ve vězení. To byl nezapomenutelný zážitek. 

Pak se životy spoluodsouzených rozdělily. Alena Vitásková uspěla s odvoláním a dosáhla zprošťujícího rozsudku. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozhodnutí dovoláním, ale Nejvyšší soud mu vyhověl způsobem, jenž vedl pouze k potvrzení zprošťujícího rozsudku. Takže jednu pohromu měla úspěšně za sebou. 

Michaele Schneidrové se vedlo  hůře. Na začátku stíhání ji policisté vyvedli z její kanceláře v „medvědech“ a státní zástupce pro ni žádal vazbu. Ale soudce byl rozumný, poslal ji domů. U odvolacího soudu dosáhla pouze malého zmírnění trestu a musela do vězení. Spolek Chamurappi požádal s doporučením ministra Roberta Pelikána o milost prezidenta Miloše Zemana. Neuspěli jsme. Ale po sedmi měsících „zotavené“ v domě smutku na vtipné adrese „Rozkoš 990“ ve Světlé n. Sázavou  ji Nejvyšší soud ČR na základě dovolání nechal propustit na svobodu. Postupně pak během dvou let dosáhla pravomocného zprošťujícího rozsudku. Neústupný žalobce Radek Mezlík prodloužil jednání o několik měsíců předem ztraceným odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku. 

Když se povedené dvojici Radek Mezlík a Aleš Novotný nepodařilo dostat Alenu Vitáskovou do vězení, zkusil to jinak jihlavský státní zástupce Kamil Špelda, který ji obvinil z porušení povinností při správě svěřeného majetku a zneužití pravomoci tím, že ustanovila místopředsedkyní ERÚ pro právní agendu bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou. Tvrdil dokonce, že Renata Vesecká nemá pro takovou práci kvalifikaci, a protože její nekvalifikovaná práce byla údajně nicotná, dožadoval se, aby Alena Vitásková uhradila její mzdu jako způsobenou škodu. Tvrdošíjně trval na svém, i když mu soud opakovaně nevyhověl. Okázale vedené přípravné trestní řízení se sice obešlo bez ohňostroje, ale pro jmenovací dekret Renaty Vesecké si do tří objektů ERÚ přijelo 30 policistů, a to právě, když měla Alena Vitásková poradu s představiteli energetiky. Vše nakonec skončilo šťastně pravomocným zproštěním obžaloby. A Aleně Vitáskové vypršel mandát. Skutečnost, že pod tlakem trestního stíhání dokázala řídit ERÚ až do konce mandátu, je dokladem o její houževnatosti. 

Alena Vitásková měla po skončení trestního řízení a vypršení mandátu dost energie na to, aby mohla pokračovat v jiném  zaměstnání, v němž by uplatnila svou odbornost a získala odpovídající ohodnocení. Takové možnosti jsou vzácné. Jedna se našla, ale zájemce o její práci nemohl čekat na ukončení jihlavského trestního řízení a místo obsadil jiným uchazečem. Kromě psychického strádání, zdravotních potíží, narušení osobního života a nákladů na obhajobu toto je újma navíc, způsobená zneužitím orgánů činných v trestním řízení k jejímu vytlačení z postavení předsedkyně ERÚ. Není divu, že zablokování úsilí o získání přiměřeného odškodnění vnímá úkorně a proti viníkům postupuje neomaleně. 

V závěru článku Alena Vitásková vyslovuje pochybnost, zda zastavení dvou jejích řízení je pouze výsledkem náhodného „zpackání“.  K tomu nemám komentář. 

Alena Vitásková je jednou z mnoha obětí justičních přehmatů, jimž nezbývá než se soudit se státem o přiměřené odškodnění. Přitom stát vynakládá na jejich odškodnění desítky milionů Kč ročně a objem vyplacených prostředků rok od roku roste. Zajímavá je časově náhodná shoda jejího vystoupení s pobouřením, jež vyvolala v článku zmiňovaná Renata Vesecká jako uchazečka o úřad ministryně spravedlnosti. Prohlásila, že by chtěla zřídit při ministerstvu spravedlnosti úřad, který by prověřoval systémová pochybení orgánů v trestním řízení. Pokud by se její záměr naplnil, možná by mohlo dojít na přezkoumání postupů, jež přivedly Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou před soud. Úřad by se možná také mohl doslova „vyřádit“ na stíhání Zemků ve fotovoltaické kauze. Ale okamžitě se zvedl odpor pod záminkou, že uskutečnění záměru by bylo útokem na nezávislost soudců a státních zástupců. Bohužel přetrvává zmatení jazyka: příslušní činitelé zaměňují pojem „nezávislost“ za „právo na neodpovědnost a beztrestnost“. Náklady na odškodňování stále rostou, ale viníky přehmatů nikdo nehledá a na odškodňování ze svého nepřispívají. Tomu by úřad Renaty Vesecké učinil přítrž. Proto se ministryní nesmí stát. Vždyť by někdo nakonec mohl dostat nápad, že by mělo dojít na přezkoumání vyvolání a víceletého protahování kauzy „ Čapí hnízdo“. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JUSTICE NEMŮŽE PLNIT NESPLNITELNÁ PŘÁNÍ

Jako vzdálená odezva civilního procesu, v němž se J.N. domáhá po bývalém společníkovi P.B. vymožení obrovského dluhu, se celkem pravidelně objevují články, jimiž dlužník P.B. projevuje nespokojenost s neúspěchem jeho pokusu o odsunutí věřitele a jeho manželky na několik let za mříže. Působí to dojmem snahy o nepřímé ovlivnění myšlení soudce. Nedokáži na ně nereagovat, protože znám dokonale trestní spis, zúčastnil jsem celého jednání soudu a prostě vím, o co se jedná. Myslím si, že zproštění manželé si dostatečně užili osmiletého obtěžování orgány činnými v trestním řízení, mají nárok na klid a nezaslouží si, abych jejich křivé obvinění stále někdo rozviřoval. 

Tentokrát je to článek z 13.října 2025 na Parlamentních listech (zde), jímž si dlužník stěžuje, že „ani jedenáct let od únosu se justice nevypořádala“ s jeho kauzou. Žádná jeho kauza ale nebyla. Ve skutečnosti šlo o jím vyvolané trestní stíhání jeho  věřitele a jeho manželky. A není pravda, že se „justice nevypořádala“, když ve skutečnosti se vypořádala pravomocným zprošťujícím rozsudkem, jenž odolal odvolání státního zástupce, návrhu na podání dovolání nejvyšším státním zástupcem a ústavní stížnosti. Byť po tom P.B. touží, justice nemůže poslat za mříže obžalované, když údajné únosce nalézací soud dvěma rozsudky pravomocně – tedy se souhlasem státního zástupce - zprostil obžaloby. Únos bez únosců je zřejmý nesmysl a jiné nesporné důkazy nejsou. Kromě pana P.B. únosce nikdo neviděl. Ostatně žalobce neobžaloval manžele z únosu, ale z vydírání. Ale i to je nesmysl, protože nebylo nikoho, kdo by na dlužníka vyvíjel nátlak. Po podpisu listin se pánové na usmířenou spolu zpili pod obraz.

Podobných článků vyšlo na Parlamentních listech více než deset a obsahově se celkem neliší. Uvádějí nepravdy a polopravdy. Např. v  článku z 13.řjna 2025 dlužník tvrdí, že měl pod  nátlakem „podepsat sadu dokumentů, které ho ekonomicky zlikvidují a převedou takřka veškerý jeho majetek do rukou“  věřitele N. Už ale neříká, že mu dlužil nedoplatek kupní ceny za jeho polovinu jejich společné firmy a podpisem listin zvýšil naději věřitele, že skutečně dostane zaplaceno. V průběhu hlavního líčení trestního procesu při tom dvakrát potvrdil existenci dluhu (byl jsem u toho).  Zmatečné jsou i stížnosti na křivdy ze strany justice. Čtenáři jsou proti dezinformacím bezbranní: neznají trestní spis, neúčastnili se řízení a většina z nich nezná pravidla, podle nichž proces probíhá. Mnozí netuší,  že poškozený nemá právo odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Nevědí, že odvolací soud neměl sice důvod vyslechnout P.B. jako svědka, ale předseda senátu přečetl hlasitě jeho dopis, který měl povahu odvolání. 

Podstatnou vadou dlužníkových stížností je skutečnost, že policie nedodala důkazy, potvrzující obvinění proti věřiteli. Nalézací senát  by možná jeho tužbám rád vyhověl. Je to zřejmé z toho, že druhým rozsudkem obžalované odsoudil, i když současně zproštěním údajných únosců obžaloby navodil stav „únos bez únosců“. Ale nemohl odsouzení zopakovat, když odvolací soud jeho nepochopitelný rozsudek zrušil. Je zvláštní, že P.B. stále žehrá na justici, když nepochybně „pláče na nesprávném hrobě“. Neúspěch jeho tažení proti věřiteli přece zavinila policie, která nedokázala dopadnout neexistující únosce (na holé dlani chlup nenalezneš). 

Všechny články, tento nevyjímaje, obsahují vesměs neoprávněné výtky soudcům odvolacího soudu. Některé výroky by byly žalovatelné v řízení na ochranu osobnosti. Ale žádný ze soudců, ani napadaný soud jako instituce, se neohradil. Soudci dbají zásady, že veřejní činitelé musí být odolní vůči veřejnému napadání, byť je neoprávněné. 

Potěšilo by mě, kdybych se už nikdy nemusel zabývat nesmyslem o únosu bez únosců. Dlužník by měl pochopit, že bajka o únosu bez únosců asi soudce civilního procesu nezmate. Udělal by lépe, kdyby hledal cestu k dohodě s věřitelem. Zla už bylo dost.

=================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi , ePřehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.