SPRAVEDLNOST PRO MANŽELE ZADEHOVY

Internetový portál Česká justice mě dne 28.dubna 2025 potěšil článkem „Nejvyšší soud: V kauze Zadeh bylo porušeno právo na soukromí při nakládání s daty“(zde). Informuje v něm o úspěchu manželů Zadehových ve sporu se státem o odškodnění za nezákonné nakládání s přepisy mobilních zařízení Shahrama Zadeha v trestním řízení soudním. Přepisy obsahovaly jednak zápisy o komunikaci s obhájci, ale také soukromé záznamy včetně intimních fotografií. Kromě zmíněného článku přinesla Česká justice více podrobností již v r.2018 v článku „Advokáti chtějí kárně stíhat Zadehova soudce Kabelíka, měl pustit žalobce ke strategii obhajoby“ (zde). 

Článek z 28. dubna vnímám kladně jako důkaz, že i odsouzenému k vysokému nepodmíněnému trestu se ve vedlejším souvisejícím řízení může dostat spravedlnosti. V záplavě špatných zpráv to je zářná výjimka, maličkost, která potěší. 

Zmíněný  článek není úplně přesný. Uvádí, že Shahram Zadeh byl v době zmíněných soudních nepřístojností obžalovaný ve dvou souběžných trestních řízeních soudních, ale neupřesňuje, že ke skandální události došlo u Městského soudu v Brně, v procesu, vedeném předsedou Michalem Kabelíkem. 

Zpráva mě vzrušila i z jiných důvodů: byl jsem totiž přítomen nezákonnému jednání soudu, neboť jsem jako statutární představitel spolku Chamurappi z.s. podporoval obhajobu obž. Shahrama Zadeha. Má přítomnost v soudní síni měla poněkud pikantní příchuť. Předseda senátu Michal Kabelík byl dlouhodobým přispěvatelem internetového portálu Neviditelný pes a v článku z 10. června 2013 „Jistě, pane ministře!“ (zde) ocenil úroveň mých článků o soudním řízení. Uvedl „ Zajímavé, a pro mne trapné, je kopírovat názor v tomto listu (4.6.2013) pana Jemelíka. Ten kope za spolek Šalamoun… Takže bych to ani neměl říkat, ale podrobnou věcnost o leckterých procesech se odjinud nedozvím.“ Určitě netušil, že bych mohl jednou přijít do jeho soudní síně. Nevím, zda si neopravil názor, když pak četl články, jimiž jsem doprovázel proces proti Shahramu Zadehovi. 

Jsem dodnes přesvědčen, že podporou Zadehovy obhajoby jsem dělal dobrou věc. Není ostatně bez zajímavosti, že jej ve vazebním řízení skvěle obhajovala Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně a dvojnásobná ministryně spravedlnosti. Bylo přirozené, že spolek Chamurappi nabídl soudu společenskou záruku za jeho propuštění z vazby (zde), ale nebylo to nic platné.

Brněnské policejně-státnězastupitelsko-soudcovské účelové uskupení totiž s panem obžalovaným nakládalo neslýchaným způsobem. Tomuto procesu předcházelo jeho propuštění z vazby po složení rekordní kauce 150 milionů Kč, která později propadla státu. Soudce Aleš Novotný ji přijal s vědomím, že Shahrama Zadeha hned po propuštění zadrží policie za účelem uvalení předběžné vazby, která je časově neomezená a kauce se na ni nevztahuje. Pokus nevyšel, neboť vazební soud se neztotožnil s názorem státního zástupce Jiřího Kadlece na důvodnost uvalení vazby. 

Neuspěl jsem s podnětem ke kárnému řízení se státním zástupcem Jiřím Kadlecem, jenž zavinil neoprávněné omezení osobní svobody Shahrama Zadeha a k tomu utrpení rodiny a přátel, marně na něho čekajících před věznicí. 

Shahram Zadeh se pak oženil a půl roku si užíval rodinného života. Ale účelové policejně-státnězástupcovsko-soudcovské uskupení mu pokojný život nedopřálo. Vyvolali proti němu trestní stíhání kvůli obstarání nepravdivých svědeckých prohlášení, jež měla posloužit k posílení jeho obhajoby ve velké daňové kauze.A bez ohledu na kauci šel znova do vazby. 

Jako laik na tomto místě upozorňuji, že podle trestního řádu má obviněný právo obstarávat si důkazy pro svou obhajobu a volit vhodnou taktiku obhajoby. Mám proto pochybnost o zákonnosti popsaného postupu. Dodávám navíc, že dodnes lituji, že obhajoba nevnutila soudu mé svědectví. Mohl jsem dosvědčit, že Shahram Zadeh si byl vědom nepoužitelnosti draze zaplacených listin a s jejich užitím v soudním řízení nepočítal. Ostatně krátce před zatčením vypovídal devět dní ve velké daňové kauze, ale o předmětných listinách se nezmínil. 

Samozřejmě jsem byl přítomen rozruchu, který v soudní síni vypukl, když soudce začal rozdávat nosiče dat s neoprávněně získanými záznamy. Sdílel jsem a sdílím rozhořčení poškozených manželů Zadehových a obhájců, což jsem veřejně okomentoval (zde). 

Obhajobu jsem podporoval různými prostředky. Např. jsem podal podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona proti usnesení o uvalení vazby, protože jsem na základě dokazování nabyl přesvědčení, že se Shahram Zadeh stal obětí intriky, na které původci bezcenných svědeckých prohlášení spolupracovali s policií. 

Případ má ovšem další souvislosti. Soudní rozhodnutí konečně potvrdilo nezákonnost nakládání s osobními daty manželů Zadehových a stát je musí odškodnit. Původci zla se na odškodnění podílet nebudou. Zaplatí to nevinní daňoví poplatníci. Je to dáno nastavením zákonných pravidel odškodňování. Mimo jiné předpokladem pro vymáhání odpovědnosti soudce by bylo  jeho kárné stíhání. Pokusili se je vyvolat advokáti, ale již před nimi spolek Chamurappi z.s., který oslovil předsedy Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci a posléze ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Všichni vespolek jsme nedosáhli ničeho. 

V souvislosti s touto kauzou jsem činil  i jiné úkony, jež k ničemu nevedly. Nemá smysl se jimi podrobně zabývat, protože patří do minulosti. Ale jeden účinek přece jen měly: vyvolaly nevoli bývalého místopředsedy Krajského soudu v Brně Aleše Flídra. Napadl mě proto velmi neslušným dopisem. Jeho kárného stíhání jsem nedosáhl, ale aspoň se mi za jeho chování omluvil ministr a předseda soudu. 

V tomto směru má zpráva o úspěchu manželů Zadehových význam výstrahy. Upozorňuje na udržování nežádoucího stavu ve vymáhání odpovědnosti za nesprávně vedená řízení. Politikům a ministrům spravedlnosti dlouhodobě nevadí, že se soustavně zvyšují náklady na odškodňování obětí justičních přehmatů. Obávám se, že jim především nevadí pokračující řada přehmatů, což je ještě horší. Pachatelů přehmatů se nárůst nákladů nijak netýká. Pokračují proto v pohodě ve svém obvyklém přístupu k práci a vyvolávají další náklady. Někteří z nich se pravděpodobně neostýchají soudit se se státem o plat. Zrušení nepřijatelného stavu považuji za naléhavější, než usilování o odlehčení věznicím dekriminalizací neplacení výživného. Jenže současné „věrchušce“ asi nevadí ani přehmaty, ani náklady na odškodnění. Není jisté, že si její příslušníci vůbec uvědomují hrůznost situace, neboť odmítají naslouchat lidu (ač proto jim stát vydržuje poslanecké kanceláře, aby mohli naslouchat v pohodlí). Kdyby si nežádoucí stav věcí uvědomovali, museli by konat.

=========================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy  Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SROVNÁNÍ NESROVNATELNÝCH PROCESŮ

Na Parlamentních listech vyšel dne 28. dubna 2025 článek „Šokující obraty v justici! Dvě známé kauzy, stejný soudce, ale zcela opačný postup. Jak je to možné?“ (zde), jímž se autor pokusil na základě srovnání dvou hojně medializovaných procesů zpochybnit profesionalitu Vrchního soudu v Olomouci. Mám k článku výhrady převážně metodické povahy. Především nevidím rozdílnost průběhu obou procesů jako něco ze zásady nepředvídatelného a nepřípustného. Každý proces je jiný, každý má svá specifika. Pokud se týká zpochybňování Vrchního soudu v Olomouci, upozorňuji, že v každém z procesů rozhodoval jiný senát. Zúčastnění předsedové senátů jsou nezávislí, zkušení a jsou výrazné osobnosti. To je přirozené vysvětlení pro odlišnost postupů. 

V článku se dále projevuje častý novinářský nešvar: zneužívání neznalosti postupů trestního řízení laickou veřejností, které se cíleně podstrkují v nejlepším případě polopravdy, v horším čisté lži. 

Příklad se nachází již v úvodu článku, kde autor tvrdí, že odvolací soud v kauze Pavla Buráně „ důkazy vesele hodnotil, aniž by se jimi podrobně zabýval, ba dokonce některé sám přidal“.

Zúčastnil jsem se zmíněného veřejného zasedání soudu, takže mohu potvrdit, že došlo na hodnocení důkazní situace na základě dokazování nalézacího soudu. Soud se vyhodnocením důkazů zabýval pečlivě. Ostatně předseda senátu přečetl a okomentoval dopis Pavla Buráně, který jej napsal, ač proti zprošťujícímu rozsudku se ze zákonných důvodů nesměl odvolat. Protože odvolací soud neprováděl vlastní dokazování (neprováděl, protože to nebylo třeba), nemohl přidat žádné vlastní důkazy navíc. 

Nemohu se vyjádřit k úvahám o kauze „Slopné“, o které vím jen to, co jsem četl v médiích. Je pravda, že se mi zdá „divná“ a nemíním autorovy závěry zpochybňovat. Pozastavím se ale u části, týkající se „únosu bez únosců“ Pavla Buráně, zorganizovaného jeho bývalým společníkem a současným věřitelem Jaroslavem Novotným, v které  autor průběh procesu zásadně skresluje. Novinář by se měl důsledně držet materiální pravdy, což se zde dle mého názoru neděje. Strávil jsem celé hlavní líčení u nalézacího soudu, takže si mohu dovolit tvrdit, že věci jsou z velké části jinak, než je autor popisuje. Veřejnosti se v článku vnucuje představa, že nalézací soud nejdříve Jaroslava Novotného dvakrát odsoudil, a pak nakonec na příkaz odvolacího soudu překvapivě zprostil obžaloby. Autor patrně nezná pikantní drobnost: senát, který odsoudil dvakrát Jaroslava Novotného, není totožný se senátem, který jej zprostil. První dva rozsudky vydal senát, v němž zasedal přísedící, spolupracující s pachateli podvodu ke škodě Jaroslava Novotného, kteří byli v souběžném procesu odsouzeni k nepodmíněným trestům. Přísedícího policie zadržela a umístila v cele předběžného zadržení, ale nakonec jej neobvinila. Pouze přišel o postavení soudce-přísedícího. Protože oba odsuzující rozsudky se jevily odvolacímu soudu jako vadné, při zrušení druhého rozsudku nařídil nové projednání ve změněném složení senátu. Podstatné ale je, že v průběhu jednání, jež vyústilo v odsuzující rozsudky, se postupně zhroutila konstrukce obžaloby. Pavel Buráň totiž při rekognici „poznal“ tři „únosce“. Předseda senátu Radomír Koudela se poctivě snažil usvědčit je virtuózně vedenými výslechy jich samých a četných svědků,  ale nakonec je zprostil obžaloby, a to pravomocně, čili se souhlasem žalobce. Navodil tak důkazní situaci „únosu bez únosců“ a odvolací soud postupně oba rozsudky zrušil, neboť nic jiného udělat nemohl. 

Předseda senátu nalézacího soudu Radomír Koudela hypoteticky mohl na odsouzení Jaroslava Novotného trvat, ovšem musel by zmizení „únosců“ vyvážit jinými nezpochybnitelnými důkazy. Autor sice tvrdí, že důkazů bylo hodně, ale není to pravda: další důkazy, o které se opírala obžaloba, nebyly významné a v dokazování před nalézacím soudem neobstály. 

Předsedovi senátu Radomíru Koudelovi nezbylo, než Jaroslava Novotného zprostit obžaloby s odůvodněním ve výrokové větě, že  není prokázáno, že se stal žalovaný skutek (zde). Je pravda, že v odůvodnění rozsudku pan soudce výrokovou větu zpochybnil, ale právní účinky má pouze výroková věta rozsudku. O důvodech, proč vznikl takový zvláštní rozsudek, můžeme pouze spekulovat (zde). Ale podstatné je, že obstál v odvolacím řízení, nejvyšší státní zástupce odmítl podat dovolání v neprospěch Jaroslava Novotného a Ústavní soud nevyhověl  stížnosti Pavla Buráně. Neexistují žádné další opravné prostředky, jež by mohly zvrátit  zproštění Jaroslava Novotného. 

Autor na podporu svých úvah cituje výroky Pavla Buráně. Nebudu je komentovat, protože jde o výpověď podjatého svědka. Jako důkaz nemají žádnou hodnotu. 

Je možné, že díky způsobu, jimž nakládá se skutečnostmi, autor vyvolá nedůvěru čtenářů k Vrchnímu soudu v Olomouci, ale Pavlu Buráňovi ke zvrácení zprošťujícího rozsudku nad Jaroslavem Novotným stejně nepomůže, protože „únos bez únosců“ zůstane nesmyslem navzdory jeho pachtění.  Zda prospěl odsouzeným z kauzy „Slopné“, se snad časem dovíme.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OBTÍŽNÝ STAŘEC

V červenci dosáhnu věku, jemuž se často dává přívlastek „požehnaný“. Občas mi někdo k dosaženému věku a zachovalému stavu blahopřeje jako k vymoženosti. Občas mi někdo poděkuje za prokázanou pomoc. Poslední byl odsouzený, kterému jsem v únoru 2024 po 20 měsících nepříjemných jednání pomohl ke zkrácení trestu o 40 měsíců.

Není ale všecko zlato, co se třpytí. Ve skutečnosti jsem se dostal do stavu, v němž závidím švagrovi a sestře, kteří – každý jindy - šli večer spát a ráno se neprobudili (nebyly to sebevraždy).  Náhle jsem se dostal do situace, v které mi vzdorují různé orgány v akcích ve prospěch chráněnců Chamurappi a spolek opustili sponzoři. Hledám pomoc politickou, přímluvou i finanční, ale nemám šanci na úspěch.

Vytvořil se kolem mne kruh Mlčících, kteří se mnou prostě nemluví, ač kdysi jsme vedli plodné diskuse. Vesměs jde o lidi, s nimiž se znám nejméně deset let a někteří se prohlašovali za mé přátele. Pomoc Chamurappi z.s. při  obhajobě obětí justičních nepravostí dnes zřejmě považují za bezcennou hříčku pro mé potěšení. Nepřímo mi dávají najevo, že bych měl přestat prudit a nejlépe bych udělal, kdybych konečně odtáhl do pekla. Není jiné východisko, než jim vyhovět. Uznávám, že zde „straším“ už příliš dlouho.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SPOLEK CHAMURAPPI VYDAL VÝZVU UCHAZEČŮM O ZVOLENÍ DO SNĚMOVNY

Spolek Chamurappi z.s. vydal dne   24. dubna 2025 Výzvu uchazečům o zvolení do Poslanecké sněmovny v r.2025. Uveřejnil ji v sekci „stanoviska a petice“ svých internetových stránek (zde). Justiční potížisté (pardon: občanští aktivisté) v ní vyjádřili nevoli nad nedostatečnou pozorností, kterou uchazeči o zvolení do Poslanecké sněmovny věnují v předvolebních debatách problematice práva a spravedlnosti, zejména vadám trestního řízení. Upozornili především na naléhavost  řešení odpovědnosti soudců a státních zástupců za zmetková řízení, zvláště s ohledem na obrovské náklady státu na odškodňování obětí nesprávně vedených procesů. Dále zmínili úvahy o potřebě reorganizace státního zastupitelství a soudnictví. Projevili názor, že uchazeči o zvolení by měli voliče připravit na způsob, jakým se k uvedeným námětům budou stavět v případě zvolení.

Pohledy justičních potížistů na danou problematiku jsou samozřejmě velmi odlišné od přístupů politiků, což je dáno rozdílností jejich postavení v ní. Potížisté se s ní seznamují „v první linii“ se všemi souvisejícími nepříjemnostmi, zatímco většina politiků se na ni dívá jen z velké dálky. Ani pohledy potížistů a ministerských úředníků  si nejsou blízké: zatímco jedni prožívají trampoty účastníků trestního řízení společně s nimi, pro úředníky to jsou mrtvé spisy a někteří se nikdy řízení aktivně nezúčastnili. A o něčem jiném jsou samozřejmě pohledy soudců a státních zástupců, postižených „profesní slepotou“ (terminus technicus, vymyšlený doc. Františkem Čubou, nepřekonatelným odborníkem ve věcech organizace a řízení).

Příkladem rozdílnosti pohledů může být např. reakce na extrémní událost v občanskoprávním řízení: Novinky přinesly dne 18.dubna 2025 zprávu o ukončení občanskoprávního řízení o vymožení dluhu pravomocným rozsudkem po 25 letech od zahájení sporu (zde). Rozum zůstává stát nad tím, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít. Očekával bych, že poslanci ve Sněmovně zasypou ministra spravedlnosti otázkami a že se vyrojí spousta novinářských komentářů. Ale po zprávě se slehla zem, žádné vzrušení nevyvolala.   

Potížisté se mohou rozcházet s kárnými žalobci a ministerskými úředníky ve vymezení prostého pojmu „průtahy“. Byl jsem účastníkem řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu, které se vleklo 20 měsíců. Jsem přesvědčen, že mohlo být zhruba o 7 měsíců kratší, kdyby si soudkyně vedla poněkud jinak. První veřejné zasedání anuloval stížnostní soud jako nezákonně vedené, protože v protokolu z jednání chyběla významná informace. Náhradní veřejné zasedání proběhlo až o několik měsíců později. Rozhodnutí stížnostního soudu o přibrání znalců uskutečnila soudkyně až po mém upozornění po pěti měsících. Promarněný čas mezi dvěma zasedáními soudu a od příkazu k přibrání znalců do jeho provedení běžně označuji jako průtahy. Vadí mi  na nich, že se o ně odsunul návrat žadatele o podmíněné propuštění  na svobodu. Hodnota času prožitého na svobodě, o který přišel, je nevyčíslitelná. Ale kárná žalobkyně konstatovala, že v řízení nedošlo k průtahům a podle vyjádření ministerského úředníka rozhodla v souladu s materiální pravdou. Poučení: nedbalostí promarněný čas v řízení nelze považovat za průtahy (sic!).

Patrně nejostřejší rozdíly v pohledech na problematiku vyvstávají ve věci odpovědnosti soudců a státních zástupců. Podle zvykového práva jsou chráněni před potrestáním s ohledem na jejich nezávislost. Kární žalobci z řad předsedů soudů a vedoucích státních zástupců provinění svých podřízených pokud možno zlehčují nebo vůbec popírají, možná proto, že je jim nepříjemné denně se s nimi potkávat. Ministři spravedlnosti se jako nejvyšší kární žalobci  obecně využití své pravomoci vyhýbají, mimo jiné proto, že v případě podání kárné žaloby by možná čelili stížnostem stavovských organizací kvůli zásahu do nezávislosti. Přestože kárná pravomoc je osobní výsadou ministra, zatímco ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá a pouze slouží ministrovi jako pomocná služba, v praxi dochází k tomu, že ochranu provinilce před účinky kárného podnětu zvládne kdokoli, kdo umí čist a psát. Stěžovat si na to lze snad na lampárně hlavního nádraží (sic!) 

V každém případě zvědavost na názory budoucích nových či staronových poslanců je na místě.

=============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního  vydání mé knihy Škůdci v taláru. Také  druhý díl je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KACÍŘSKY O REFORMĚ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ

Nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová nepouští záměr na reformu státního zastupitelství ze zřetele, i když se domnívá, že mluvit o něm před volbami není vhodné. Ale občas se pár slovy přece jen připomene. Překvapila mě výrokem, že nepočítá s protikorupčním speciálem. Prý už to je překonané. A už o jejích plánech začali mudrovat politici, kteří poukazují na nutnost řešit současně také strukturu soudnictví.  Pokud lidé, kteří o  státním zastupitelství nic nevědí, budou usilovat o podmínění jeho reformy úvahami o změnách v justici, spolehlivě dosáhnou výsledku, již jednou dosaženému: dalších deset let žádná reforma nebude.

Lenka Bradáčová má nesporně pravdu: současná struktura organizace a řízení státního zastupitelství je trvale neúnosná. Především konzervuje zemské uspořádání státu, čímž ztěžuje zachování jednoty způsobu vedení trestního řízení na celém území. Nadto územní  struktura státního zastupitelství není v souladu s uspořádáním policie, které naopak je v souladu se strukturou místní samosprávy. Vztah mezi státním zastupitelstvím a policií je velmi těsný, protože jedním z hlavních úkolů státního zastupitelství je dohled nad zákonností postupu policie v předžalobních fázích trestního řízení. Také obecné požadavky teorie řízení vyznívají ve prospěch záměrů nejvyšší státní zástupkyně: řízení je obousměrným přenosem informací. Čím složitější je kanál přenosu informací, tím častější jsou jejich přenosy mezi články, a při těch dochází ke ztrátám informací. „Polopatisticky“ řečeno: čím složitější je struktura organizace a řízení, tím nižší je výkonnost soustavy.

Překvapuje mě ale, že námětu, který Lenka Bradáčová nastolila, se bez ohledu na její názor o nutnosti zahájit diskusi až po volbách, nechopili někteří politici. Svědčí  to o jejich obecném  nezájmu o obecný stav trestního řízení, který není dobrý a snižuje kvalitu života občanů. Ale zajímá vůbec politiky kvalita života občanů ?

Do debat kolem návrhu zákona o státním zastupitelství, prosazovaného bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem (jemuž stála Lenka Bradáčová po boku) jenž měl přinést zrušení vrchních státních zastupitelství, jsem se aktivně zapojil jako člen Spolku Šalamoun. Spolek předložil svůj návrh zákona, který se dokonce dostal do eklepu Poslanecké sněmovny, ale k jeho projednání nedošlo. Tehdejší doba ale byla  jiná než dnešní: papalášství ještě tolik nebujelo a občanští aktivisté byli vítanými účastníky diskusí, dokonce se s námi pracovně bavili ministři.

Nejvyšší státní zástupkyni budu samozřejmě v reformním úsilí podporovat. Ale napadá mě, že problémy by se možná daly řešit i jiným způsobem. Srovnání s velikostně podobným Rakouskem mě vede k úvaze, zda zjednodušení struktury by nebylo možné zrušením nejen vrchních, ale i nejvyššího státního zastupitelství a vytvořením ústředního bodu řízení státního zastupitelství z ministerstva spravedlnosti, posíleného rozšířením pravomocí a odpovědnosti a personálním dobudováním. Rakousko totiž nejvyšší státní zastupitelství nemá. Každá ze  čtyř spolkových zemí má vrchní státní zastupitelství, dále existuje státní zastupitelství pro stíhání hospodářské  trestné činnosti a korupce, a generální prokuratura se speciálními úkoly, přičleněná k Nejvyššímu soudu. Vedoucí těchto útvarů  jsou přímými podřízenými ministra spravedlnosti. Generální prokurátor není nadřízeným vrchních  státních zástupců, nepleťme si jej s naším nejvyšším státním zástupcem.

Naše současné uspořádání bude proti rakouskému  urputně hájit každý ministr spravedlnosti, protože je přece jen pohodlnější dívat se na soustavu státního zastupitelství z dálky, než mít ji v moci a nést za ni osobní odpovědnost. Ministr by se stal přímým nadřízeným krajských státních zástupců. Byla by to velká moc, ale také velká odpovědnost a mnoho práce.

Nevýhodou by bylo i kratší funkční období ministra- nejvyššího šéfa státního zastupitelství. Ale v Rakousku státní zastupitelství přesto funguje. A zdá se, že poměry v resortu spravedlnosti u našich sousedů jsou celkově „kulturnější“ než u nás. Ostatně krátké funkční období nejvyššího šéfa státního zastupitelství má i Španělsko, jehož státní zastupitelství má postavení ministerstva a nejvyšší státní zástupce je členem vlády, s kterou přichází a odchází.

Kdyby Lenka Bradáčová během sedmiletého funkčního období prosadila model státního zastupitelství, přímo podřízeného ministrovi spravedlnosti, mohla by pak pokračovat v řízení soustavy státního zastupitelství z pozice ministryně, případně po dvě volební období. To stojí za úvahu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POLICIE NEDBÁ NÁZORŮ LENKY BRADÁČOVÉ

V neděli 6. dubna 2025 jsme v Otázkách Václava Moravce mimo jiné vyslechli úvahu nastupující nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové o jejím přístupu k chronickému neřádstvu vynášení informací z trestních spisů. Vyjádřila se, že na rozdíl od prezidenta republiky nechce tuto nepřístojnost potírat jako trestný čin, ale nástroji správního práva. Vysvětlila to  tím, že při posuzování úniků ze spisů je na místě posuzovat i otázku veřejného zájmu a zdůraznila odpovědnost redakcí, které s takto získanými informacemi následně nakládají (zde).

Ale hned v pondělí 7. dubna 2025 SeznamZprávy sdělil čtenářům, že policie zahájila trestní stíhání bývalého soudce Městského soudu v Praze Kamila Kydalky za neoprávněné obstarání redakci České justice usnesení Vrchního soudu v Praze o zrušení zprošťujícího rozsudku senátu předsedy Jana Šotta v kauze Čapí hnízdo (zde).

Rychlý sled rozporných informací má kouzlo nechtěného žertu. Ve skutečnosti je ale důvodem k vážnému zamyšlení nad tím, co se stalo, a nad přístupem policie. Pamatuji si soudce Kamila Kydalku z kauzy H-systém a subjektivně jej vnímám jako problematickou osobnost. Za pomoc, kterou poskytl České justici, jej nemohu chválit mimo jiné i proto, že nebyl soudcem kauzy Čapí hnízdo.

Chápu ovšem novináře. Pro porozumění dění v soudní síni je dobré znát podklady procesu do největší možné hloubky. Na získávání informace pro sebe sama není nic špatného. Jiná věc je, zda následné zveřejnění neoprávněně získaného dokumentu je skutečně přiměřené opodstatněnosti veřejného zájmu.

V případě kauzy Čapí hnízdo mám shodou okolností zvláštní osobní zkušenost. Andrej Babiš zavázal své lidi k odmítání jakýchkoli pokusů novinářů a jiných zvědavců o získání podkladů ze spisu. Monitoroval jsem řadu trestních řízení a ke všem mám bohatou dokumentaci, ale až v tomto případě jsem nezískal ani obžalobu. Písemné žádosti o ni  Andreji Babišovi, který se mnou v jiných věcech jednal korektně, měly účinek házení hrachu na zeď.  Znám se osobně s obhájci a starý kamarád Michael Bartončík měl zájem, abych o případu psal, ale obžalobu mi neposlal. Měl jsem účelovou schůzku s asistentkou Andreje Babiše, ale ani přes ni jsem se k obžalobě nedostal. Je samozřejmé, že o dalších podkladech, jako je žádost o dotaci, jsem si nemohl ani nechat zdát. Nebyl mi umožněn pohovor s hlavní obžalovanou Janou Nagyovou, s kterou se neznám a měl bych na ni otázky.

Přesto jsem hlavní líčení absolvoval a provázel komentáři, protože v něm zásadně vidím neoprávněné zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům a navíc postrádám vyvození odpovědnosti státních úředníků, kteří dotaci nechali vyplatit, je-li ovšem pravda, že na ni skutečně nebyl nárok. Popudilo mě jako sprosté zneužití zdravotních potíží dětí Andreje Babiše k útokům na něj.

Nemám z Andreje Babiše žádný prospěch. Ale znám jej ještě v jiné poloze než v té, v které obstrukcemi ve Sněmovně  a urážením protivníků čelí válcování opozice vládní koalicí. Ctím jej jako přemýšlivého člověka se smyslem pro humor a sociálním cítěním. Nemohu se proto k němu chovat nepřátelsky.

Když jsem se dověděl, že Vrchní soud v Praze zrušil Šottův rozsudek, domáhal jsem se stejného usnesení, které soudce Kamil Kydalka vydal České justici, a to nikoli za účelem zveřejnění jeho kritiky, ale abych se mohl připravit na 2. kolo hlavního líčení. Protože jsem je nezískal, do soudní síně jsem se nevrátil. Nebylo to ostatně třeba, protože senát Jana Šotta vydal velmi rychle nový zprošťující rozsudek.

Česká justice ovšem použila usnesení k vydání pečlivě vypracovaného článku z 15.listopadu 2013 její šéfredaktory Evy Pasekové (zde), jímž s rozsudkem naložila jako s trhacím kalendářem. S trochou nadsázky je možné jej vyložit jako vzkaz soudci Janu Šottovi, aby dále neváhal a poslal zloducha Andreje Babiše do tepláků.  Teprve tím nabyl poklesek Kamila Kydalky společenskou škodlivost.

Za těchto  okolností jako laik považuji trestní stíhání bývalého soudce Kamila Kydalky za nespravedlivé a vydání článku Evy Pasekové za zneužití jeho laskavosti. Samozřejmě nemohu jeho vstřícnost vůči České justici považovat za chvályhodnou. Kdyby však článek nevyšel, ani by nikoho nenapadlo, že by jej bylo třeba stíhat. Česká justice za vydání článku samozřejmě neponese odpovědnost. Případný pokus o její trestní stíhání by patrně byl předem odsouzen k neúspěchu. Bude se oprávněně ohánět veřejným zájmem a právem na svobodu slova. Asi se nebude bránit odkazem na skutečnost, že Jan Šott novým rozsudkem znehodnotil důvodnost názorů, uvedených ve zmíněném článku.

Soudci jsou proti ukvapenému zahájení trestního stíhání chráněni zákonem: policie musí o zahájení úkonů trestního řízení informovat ministra spravedlnosti a sdělení obvinění je přípustné pouze se souhlasem prezidenta republiky. Kamil Kydalka se resignací na funkci soudce této ochrany vzdal. Prezident republiky by ovšem mohl uvážit, zda by neměl zastavit jeho trestní stíhání využitím své obecné pravomoci k udělení abolice. Důvodem by mohla být právě přirozená beztrestnost České justice, která zbavuje bývalého soudce rovnoprávného postavení. Proti beztrestnosti České justice tím nebrojím,  neboť se mi jako laikovi jeví jako nezpochybnitelná. Ostatně obžalované nepoškodila, i když si to asi přála.

Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání může ale zrušit dozorový státní zástupce usnesením, proti němuž není stížnost přípustná. Na místě prezidenta republiky bych se na to nespoléhal.

==================================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PŮLHODINA PRO LENKU BRADÁČOVOU

Protože si Václav Moravec nechal v Otázkách Václava Moravce dne 6.dubna 2025 to nejlepší na konec, čekaje na vystoupení Lenky Bradáčové jsem přetrpěl celou předcházející část. Opětovně jsem se přesvědčil, že je zcela nesmyslné sebevědomé prohlášení, že Otázky jsou pořadem o věcech, o nichž se bude mluvit po jeho odvysílání. Jako kdykoli dříve, Václav Moravec a jeho hosté nenastolili žádné téma, jež je pro diváky nové. Celá debata se zabývala záležitostmi,  které se intenzivně probíraly již nejméně týden v Poslanecké sněmovně a v médiích. Uniká mi, v čem je takový pořad nepostradatelný pro daňové poplatníky, z jejichž peněz jej Česká televize financuje. 

Pouze závěrečná část, věnovaná představení Lenky Bradáčové v nové roli nejvyšší státní zástupkyně, byla z hlediska obohacení veřejnosti o nové poznatky z větší části přínosem a obsahově byla velmi hutná. Nemění na tom nic ani skutečnost, že ji uvedly připomínky kritických hlasů proti jejímu jmenování. Vhodným doplňkem byla informace o jmenování jejího náměstka Zdeňka Štěpánka vrchním státním zástupcem v Praze. Následoval přehled priorit, na které se nová nejvyšší státní zástupkyně hodlá zaměřit: sjednocení úrovně trestů, digitalizaci, potírání kyberkriminality, boji proti korupci a nenávistným projevům. 

Hodnotu vystoupení  Lenky Bradáčové připouštím  s vědomím, že úvodní vysvětlení o jmenování Zdeňka Kasala 1. náměstkem Lenky Bradáčové je zajímavé jen pro úzký okruh diváků. Totéž platí o výkladu o osudu obou náměstků bývalého nejvyššího státního zástupce Igora Stříže i o funkčnosti tří náměstků nejvyššího státního zástupce. Ale pro úplnost bylo správné se těmito podrobnostmi zabývat. Důležitý je poznatek, že nová nejvyšší státní zástupkyně hodlá pohovořit se všemi padesáti sedmi podřízenými o jejich současném a budoucím pracovním zařazení a o směřování úřadu, a teprve pak rozhodnout o případných změnách ve vedoucích funkcích. Není ale pochyb o tom, že kontinualitu s dosavadním  chodem úřadu nehodlá bezvýhradně zachovat. 

Z vystoupení je zjevná vnímavost Lenky Bradáčové k novým formám trestné činnosti, z nichž největší starosti  jí dělá kyberkriminalita, u níž ji znepokojuje současná nízká úroveň objasněnosti i pasivita dozorové činnosti státního zastupitelství nad činností policie. Je dobře, že se chce této problematice intenzivně věnovat, protože důsledkem její novosti je patrně nedostatečná vybavenost policie odborníky a obdobně i neuspokojivá zkušenost dozorujících státních zástupců. 

Zaslouženou pozornost moderátora si vysloužila problematika úniku informací z trestních spisů. Lenka Bradáčová má pověst spíše přehnaně tvrdé žalobkyně. Překvapila mě proto její zdrženlivost. Oproti prezidentovi republiky, jenž v únicích vidí trestné jednání, dává přednost potírání bez použití nástrojů trestního práva. Připouští, že zveřejnění informace z trestního řízení může výjimečně být ve veřejném zájmu. V této souvislosti se pozornost obrátila i k současné snaze některých politiků postavit se proti zveřejňování totožnosti trestně stíhaných osob. Je to logické: ústavněprávně je zakotvena zásada nevinnosti občana, pokud nebyl usvědčen, a je skutečností, že může dojít k mediálnímu lynčování trestně stíhaných osob, které budou nakonec zproštěny obvinění. Lenka Bradáčová v tomto směru ale poukazuje na veřejný zájem, jenž může zveřejnění ospravedlnit. V této souvislosti kladu jako laik otázku, zda je ve veřejném zájmu, aby slušní občané, kteří se po čtrnácti letech trestního stíhání domohli pravomocného zproštění obžaloby, museli snášet další tři roky beztrestné  mediální ostouzení. Tato otázka ale na přetřes nepřišla. 

Moderátor se dále zajímal o úspěšnost dovolání nejvyššího státního zástupce. Úspěšnost byla dosud asi dvoutřetinová. Lenka Bradáčová zřejmě bude podávat dovolání i v některých případech, jež by její předchůdci nechali běžet. Na tomto místě se opět vynořila výtka odpovědnosti Lenky Bradáčové za neúspěšné trestní stíhání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Byl to jediný případ, v němž Igor Stříž nevyhověl návrhu Lenky Bradáčové na podání dovolání. Moderátor v této souvislosti upozornil na přibývání případů, v nichž se trestně stíhaní občané domohou odškodnění od státu. Lenka Bradáčová ovšem namítla, že jen v některých z nich se odškodnění týkalo pochybení státních zástupců. Upozornila, že jí vyčítané trestní stíhání Vlasty Parkanové nemohlo být nezákonné, protože k projednání obžaloby dal příkaz vyšší soud. K tomu jako laik podotýkám, že chybující soud „vaří“ často z podkladů, dodaných státním zastupitelstvím, které ovšem navazuje na výstupy z policejní činnosti. 

Nakonec došlo i na záměr Lenky Bradáčové usilovat o zjednodušení struktury státního zastupitelství zrušením vrchních státních zastupitelství. Z jejího vyjádření je zřejmé, že se poučila zkušenostmi z neúspěšného pokusu o reformu státního zastupitelství, zahájeného bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jemuž byla vydatnou oporou. Dnes trvá na záměru jednat ve prospěch zrušení vrchních státních zastupitelství, ale nepředpokládá, že během sedmiletého funkčního období dosáhne úspěchu. Jako pamětník a aktivní účastník debat kolem minulého pokusu o reformu k té věci uvádím, že v justici přežívá zemské uspořádání státu, takže nelze bezvadně zajistit jednotný výkon trestního práva na celém území státu. Struktura justice je nesouladná se strukturou samosprávných orgánů a policie. Vznik dané struktury státního zastupitelství je částečně výsledkem strachu polistopadových legislativců z obnovy silné moci generálního prokurátora. Proto byla výkonná moc nejvyššího státního zástupce okleštěna. Dá se očekávat, že proti rušení vrchních státních zastupitelství může opět vzniknout odpor, protože dojde k ohrožení existenčních jistot státních zástupců vrchních státních zastupitelství. Neklid se může přenést i mezi soudce, protože v souvislosti se záměrem na reformování státního zastupitelství se začalo debatovat i o nutnosti změnit strukturu soudnictví.Zrušení vrchních státních zastupitelství povede k posílení moci nejvyššího státního zastupitelství s následným zvýšením efektivity celé soustavy. Z toho nebude mít radost deepstate.  Nezbytná bude novelizace trestního řádu. Určitě se najdou odpůrci, kteří budou doporučovat upřednostnění změny trestního řádu, a pak až po letech (co nejpozději nebo nikdy) zrušení vrchních státních zastupitelství. Někteří těžko pochopí, že vrchní soudy jsou soudy druhého stupně, takže zřízení třetího stupně státního zastupitelství není nezbytné. A určitě se najdou i tací, kteří budou klást odpor z nechuti k ní samé. Takže Lenku Bradáčovou čeká těžký boj, jehož vítězné zakončení by bylo ku prospěchu státu. 

Na závěr nezbývá než jí přát, aby záměry, jež v Otázkách představila, byly úspěšné aspoň ze dvou třetin.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.