JUSTICE V RUKOU „VIZIGOTŮ“

Politické strany jsou vždy především výtahem k moci a k možnosti parazitování na veřejných rozpočtech. Patřívalo ale k dobrému tónu, že mocichtivou účelovost svého jednání strany skrývaly za předstírané ideové zakotvení, v které možná aspoň část řadových členů naivně věřila. Platilo to i pro polistopadovou neformální obdobu Národní fronty, tvořenou parlamentními a kolem Parlamentu aspoň kroužícími „tradičními“ stranami. Jenže systém novodobé „národní fronty“ se nakonec přežil. Projevil nezpůsobilost ušetřit zemi různých negativních úkazů a zejména čelit klientelismu a korupci.

Na scénu se proto začaly probíjet ryze pragmatické politické strany, které si s ideologií nelámaly hlavy a pouze prahly po moci, tvrdíce, že budou vše dělat jinak a lépe než strany „národní fronty“. Vezouce se na módní vlně odporu proti klientelismu a korupci se staly jejich vážnými konkurentkami. Z hlediska politické kultury novodobé „národní fronty“ jsou cizorodým prvkem na politické scéně. Proto jsem je kdysi označil za „vizigoty“, neboť vpadly do systému zvenčí a s úplně jinými myšlenkovými koncepty než naši dosavadní vládci. Není ostatně náhodou, že Andrej Babiš si nedávno veřejně posteskl, že má občas pocit, že hnutí ANO je ostatními stranami vnímáno jako vetřelec.

Je příznačné, že „vizigoty“ vedou velcí podnikatelé bez předchozí politické zkušenosti. Má to být znamením, že poměry ve státě jsou díky korupci a klientelismu tak špatné, že podnikatelé nemají rovné podmínky pro rozvoj svých firem, takže jim nezbývá nic jiného, než dát se do nezvyklé práce a napravit poměry. Je ale také možné, že vůdcové chtějí prostřednictvím uchopené politické moci získat převahu nad konkurencí, popřípadě urvat větší kus z koláče veřejných rozpočtů. Ať je to jakkoli, dochází k otevřené oligarchizaci politické moci a k oslabení demokracie.

Jako první prolomila hradby strana Věci veřejné. Na odražení jejího nástupu měli ještě obránci ustáleného řádu dostatek sil. Prozíravým nasazením kukaččích vajec se podařilo stranu rozvrátit zevnitř a zničit i odpadlickou skupinu LIDEM Karoliny Peake, které poslední ránu zasadila sama její proradná zakladatelka. Pověst Věcí veřejných padla za oběť trestnímu stíhání Víta Bárty, vyvolanému kriminálním jednáním odpadlíků.  Nezákonným „sestřelením“ nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, vzešlého z výběrového řízení, zorganizovaného „véčkařským“ ministrem vnitra, bylo zamezeno uplatnění možného „vizigótského“ vlivu na policii. Pachatelé obou darebáctví mají zajištěnu beztrestnost.

Mohutnému nástupu hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše se již ale nedalo zabránit a s ním proniklo do Parlamentu i hnutí Úsvit přímé demokracie podnikatele Tomia Okamury. ANO je druhou nejsilnější parlamentní stranou, voličskými preferencemi v průzkumech veřejného mínění předstihuje vítěze voleb ČSSD. Tváří se jako stálice politické scény a zřejmě si dělá naději na absolutní vítězství v příštích parlamentních volbách.

Mimo jiné šlo do voleb se ctižádostivým legislativním programem pro resort spravedlnosti, na jehož formulování se výrazně podílela pozdější ministryně spravedlnosti Helena Válková. Přinášel příslib nejhlubších změn v resortu od polistopadové reformy. Jeho zásady se dostaly do koaliční smlouvy i do vládního prohlášení. Hnutí ANO pak získalo do svého portfolia ministerstvo spravedlnosti, do jehož čela prosadilo tvůrkyni programu Helenu Válkovou. Zdálo se, že pro resort spravedlnosti se otvírají zářné zítřky.

Zde ale pohádka končí a začíná přehlídka rizik, spojených se vstupem „vizigotů“ do vlády.

Ukazuje se jejich slabost, spočívající v personální nepřipravenosti a nízké politické kultuře.

Helena Válková je nezpochybnitelná odbornice v oblasti trestního práva a kriminologie a má i jistou manažerskou zkušenost z řízení významného vydavatelství. Její legislativní program byl vskutku smělý, takže nic lepšího se nemohlo stát, než že jí byla svěřena do rukou jeho realizace. Pokud byly pochybnosti, zda vše, co vytýčila, lze uskutečnit za jedno volební období, bylo na ní, aby je vyvrátila. Jenže pak začaly každý její krok sledovat noviny, vlastněné předsedou hnutí Andrejem Babišem a napadaly ji za každý krok, který domýšliví a vesměs věci neznalí novináři považovali za špatný. Nedostalo se jí podpory od nikoho. Krátce po přijetí do hnutí ANO byla náhle odvolána z funkce bezprostředně po úspěšném vyjednání kompromisu mezi vládou a soudci ve věci jejich mzdových nároků.  Vydržela v úřadě pouhých třináct měsíců, ač bylo žádoucí, aby kvůli uskutečnění svých koncepci v něm zůstala aspoň po dvě volební období. Nebylo jí dáno, aby prokázala realizovatelnost záměrů, s nimiž na ministerstvo přišla. Z úřadu odešla s oprávněným pocitem ukřivděnosti.

Jedním z jejích záměrů, který se velmi líbil soudcům, bylo ustavení soudcovské samosprávy. Její odvolání posílilo zájem soudců o naplnění tohoto volebního slibu, protože nízká funkční „životnost“ ministrů spravedlnosti, spojená s častými změnami koncepce vývoje resortu, má zhoubné následky, jimiž trpí soudy.

Součástí její ministerské „pozůstalosti“ je ale také personálně zdecimovaný legislativní odbor ministerstva. Úprk legislativců z ministerstva sice osobně nezavinila, ale je skutečností, která se odráží ve zpomalení legislativních prací.

Všechny tyto okolnosti značně komplikují život nástupci Heleny Válkové, Robertu Pelikánovi, rovněž nominantovi ANO, který podobně jako ona se stal členem hnutí až po delší době od nástupu do úřadu. Zatímco Helena Válková má za sebou dlouhou odbornou praxi, během které vytvářela své představy o optimální podobě resortu, Robert Pelikán jen několik let výkonu advokacie, krátké působení na ministerstvu financí a posléze několik měsíců ve funkci 1. náměstka ministryně spravedlnosti.  Část odborné veřejnosti a politiků poměřuje  jeho způsobilost řídit resort sledováním, jak se vyrovnává se záměry Heleny Válkové. Robert Pelikán ale právě proto, že se dostal do nového prostředí a k novým úkolům, odmítá tabuizaci závazků své předchůdkyně a hledá svá vlastní řešení. Vynáší mu to nevoli zejména soudců, kteří se cítí ohroženi jeho úvahami o zvýšení tlaku na jejich odpovědnost za škodlivá rozhodnutí a zejména jeho zdrženlivostí ve věci ustavení soudcovské samosprávy. Škodí mu také neochota plnit časový harmonogram uvádění do života významných legislativních záměrů Heleny Válkové, potažmo programu hnutí ANO. V současnosti se nejvíce mluví o zpoždění prací na novém trestním řádu. Robert Pelikán ale poukazuje na skutečnost, že jiné velké kodexy se tvořily déle než deset let, z nich občanský zákoník stále vyvolává nespokojenost významné části odborníků. Necítí se vázán povinností vydat návrh trestního řádu sice rychle, ale s četnými vadami. Tvorba zákonů není přece dostih o ceny.

Aniž bych měl osobní výhrady k Robertu Pelikánovi, dovolím si na tomto místě vyslovit politování nad tím, že na místo Heleny Válkové nepřišel nástupce, který by pro ni byl pocitově neutrální. Kombinace roztrpčené bývalé ministryně ve významné  parlamentní funkci a jejího bývalého náměstka jako jejího nástupce nemůže nic dobrého přinést.

Robert Pelikán má proti Heleně Válkové nespornou výhodu, že novináři se k němu chovají celkem slušně. Soustavně „po krku“ mu jde pouze lobbistický server Česká justice, který je sice fundovaný, ale  jeho vliv patrně nepřesahuje hranice resortu. Zato jej při každé příležitosti veřejně kritizují čelní představitelé soudnictví, advokátní komory i exekutorů. Mnoho protivníků má mezi poslanci, mezi nimiž hrají prim obě bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešová a Helena Válková, obě činné v Ústavně právním výboru, Helena Válková jako předsedkyně jeho podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Lze proto očekávat tvrdý boj o přijetí nového zákona o státním zastupitelství, jemuž ani jedna z dam nepřeje. Marie Benešová nepociťuje potřebu změnit podobu státního zastupitelství do jiného tvaru, než na jaký byla zvyklá, zatímco Helena Válková hodlá dále hájit zachování vrchních státních zastupitelství, ač jako ministryně musela tomu odpovídající návrh zákona stáhnout.  Pozoruhodná je úloha poslanců za hnutí ANO, kteří se  podle tvrzení České justice na mimořádném zasedání Ústavně právního výboru, svolaného speciálně za účelem „ugrilování“ ministra,  nezastali Roberta Pelikána ani slůvkem a z jednání se nakonec vytratili.

A  tak se šíří chýry, že Andrej Babiš již lituje, že vyhodil Helenu Válkovou a nahradil ji právě Robertem Pelikánem a pod panem ministrem se prý houpe křeslo. Ovšem další odvolání ministra spravedlnosti po několika měsících v úřadu by především usvědčilo předsedu hnutí ANO ze špatné personální politiky a z neodpovědnosti vůči resortu spravedlnosti. Ze srovnání s celou galerií bývalých ministrů, které jsem měl možnost sledovat, usuzuji, že ani Helena Válková, ani Robert Pelikán, byť se chovají každý jinak, nemají na svědomí tak velké hříchy, aby museli být odvoláni po pár měsících. Naopak měli dostat dost času na to, aby se v resortu řádně zorientovali a dokončili aspoň část svých záměrů. Bezhlavá výměna ministra napáchá v každém případě více škod než trpělivost s průvodními jevy „zabíhání“ ministra po krátkou dobu po jeho jmenování. Je třeba vzít v úvahu, že v obou případech jde o lidi bez zkušenosti z politické činnosti nebo z řízení velkého úřadu. Bylo-li chybou odvolání Heleny Válkové, likvidace jejího nástupce po pár měsících ve funkci by ji umocnilo. 

Politická strana, která jmenuje ministra, pak mu neposkytne podporu, za pár měsíců jej nahradí nástupcem, jehož by opět za chvíli odvolala, by byla  skutečným unikátem. Pokud by se hnutí ANO touto cestou pustilo, ostatní koaliční partneři by měli žádat záruky, že nástupce nástupce bude tak silná osobnost, že  do konce volebního období ve funkci určitě vydrží. Pokud by ANO takovou osobnost nemělo, měly by se strany vládní koalice domluvit na přerozdělení resortů. Voliči by pak všem měli revidovat své představy o způsobilosti hnutí ANO řídit stát nejen jako firmu, ale jako úspěšnou firmu.

ZÁKON PROTI NEDOTKNUTELNOSTI

Jedním z údajných hříchů, kvůli němuž „grilovali“ 12. listopadu  2015 poslanci Ústavně právního výboru ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, je zpoždění nového zákona o státním zastupitelství, poprvé předloženého Poslanecké sněmovně  bývalým ministrem Pavlem Blažkem jako tisk 1054 již v r.2013. O jeho osudu dosud nebylo definitivně rozhodnuto, neboť po pádu Nečasovy vlády jej ze Sněmovny stáhla ministryně úřednické vlády Marie Benešová. Bylo pro ni zřejmě nepředstavitelné,  že by státní zastupitelství mohlo fungovat jinak a lépe než za jejích časů .  Od jejího zásahu  se dosud nepodařilo vrátit zákon znova do Parlamentu. Jeho vývoj prochází přes různá kolísání a vývrtky. V současnosti se mu  z pozic v Ústavně právním výboru  staví do cesty dvě bývalé ministryně spravedlnosti rozdílné politické orientace, ale v odporu k reformě státního zastupitelství jednotné: spolu s Marií Benešovou to je Helena Válková.

Přesto se neodvratně blíží okamžik, kdy Robert Pelikán předloží návrh zákona vládě s žádostí o jeho propuštění do Poslanecké sněmovny. Veřejnost, ohlušená rámusem kolem imigrační krize, si neuvědomuje, jak naléhavá je potřeba zásadních změn ve státním zastupitelství, k nimž nový zákon otvírá cestu, a proto na pravděpodobný výsledek jednání vlády neuzavírá sázky. Situace je ale vážná.  Na sklonku éry Renaty Vesecké v čele Nejvyššího státního zastupitelství se mluvilo o rozvalu státního zastupitelství, zmítaného „válkou žalobců“. Od Pavla Zemana se očekávalo, že udělá v úřadě pořádek. Zatím se ale rozval prohloubil: stát se rozpadl na dvě zóny působení vrchních státních zastupitelství  v Praze a Olomouci s rozdílným režimem vedení různých procesů v trestním řízení. Průvodním jevem je bujení státnězástupcovské svévole. Je na čase, aby po odstranění vrchních státních zastupitelství nejvyšší státní zástupce sjednotil režim výkonu  trestního práva státním zastupitelstvím na celém území státu.

V této situaci zesiluje svůj hlas v debatě  o konečné podobě nového zákona spolek Šalamoun, který pod formální záštitou poslance Marka Černocha vystoupí  18.listopadu 2015 s veřejnou kritikou ministerského návrhu, založenou na jeho srovnání s vlastním alternativním návrhem. Stane se tak na semináři, jehož se zúčastní i legislativci Ministerstva spravedlnosti. Silný ohlas na politické scéně na podobnou akci, zosnovanou spolkem Šalamoun v listopadu r.2014, pohřbil koncepci, prosazovanou tehdejší ministryní Helenou Válkovou. Jsou lidé, kteří se těší, že 18.listopad  2015 bude pro změnu osudný pro Pelikánův návrh.

To jsou ale přehnaná očekávání, protože rozdíly mezi ministerským a „šalamounským“ pojetím zákona se týkají sice velmi důležitých, ale přece jen detailů, zatímco v základních rysech si jsou obě podoby nápadně blízké. Ovšem – jak s oblibou říká nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman – ďábel se skrývá v detailu a rozpory v maličkostech mohou mít zásadní význam.

Za kritiku jistě stojí skutečnost, že na současném ministerském návrhu jsou výraznější stopy státnězástupcovského „spolupachatelství“ v podobě různých stavovských výhod než na tisku 1054 z r.2013. Například bude-li Pavel Zeman v den nabytí účinnosti zákona zastávat funkci nejvyššího státního zástupce, zůstane v ní bez výběrového řízení dalších sedm let, čili jeho celkové funkční období bude 14 let. Stane se tak  jednou z nejtrvanlivějších upomínek na personální politiku Nečasovy vlády a zhoubný vliv Jiřího Pospíšila a „kmotra“ Romana Jurečko. Všichni státní zástupci rušených vrchních státních zastupitelství mají přejít na Nejvyšší státní zastupitelství, což se může odrazit v jejich příjmech. Reforma se tím prodraží. Umístění tzv. „speciálu“ do Prahy je výhodou pro pražské státní zástupce a stane-li se jeho vedoucí Lenka Bradáčová, nebude muset po rozpuštění svého úřadu měnit kancelář. Konečně na rozdíl od „obyčejných“ úředníků, podřízených zákonu o státní službě a podléhajících každoročnímu hodnocení své práce, státní zástupci, nadaní mocí k ničení lidských osudů, mají být hodnocení jen jednou za tři roky.

Daleko zásadnější je ale rozpor v přístupech tvůrců ministerského návrhu zákona a „šalamounů“ k vynucování odpovědnosti za různá státnězástupcovská selhání. Je to výsledek rozdílnosti výchozích pozic zmíněných stran. Svět vypadá úplně jinak z kanceláří státních zástupců či ministerských úředníků a jinak z vězeňských cel. „Šalamounský“ pohled je silně ovlivněn častým vnímáním prožitků nespravedlivě stíhaných občanů, jejich rodin a blízkých.

Ministerský návrh přejímá prakticky beze změny bezzubá pravidla kárného řízení ze současného zákona. Jejich základem je definice kárného provinění, která je tak obecná a neurčitá, že se jen zřídka podaří přiznat konkrétnímu jednání státního zástupce  povahu stíhatelného prohřešku. Pravomoc vedoucích státních zástupců – kárných žalobců - se omezuje na prošetření podezření a podání kárné žaloby u kárného senátu Nejvyššího správního soudu, od něhož provinilci většinou odcházejí se zanedbatelnými tresty nebo zproštěni. Kární žalobci ale beztak  využívají svou pravomoc velmi neradi a zřídka. Vůči kárným podnětům občanů většinou zaujímají postoj „obrana hradu“. Lze se občas domoci trestu za nečinnost, za průtahy řízení, ale  nesprávné rozhodnutí je chráněno zárukou beztrestnosti bez ohledu na spáchané škody, na možnou úmyslnost. Kárný soud přiznává státním zástupcům právo vést trestní řízení na základě vnitřního přesvědčení o tom, že pravděpodobně došlo k trestnému činu, i když neměli dostatek přesvědčivých důkazů. Obtěžování slušných lidí se meze nekladou.

Důvodem k vyvinění v kárném řízení bývá napravení nesprávného postupu opravným prostředkem. To je výrazný projev kastovní nadřazenosti státních zástupců nad ostatní občany: běžný pachatel trestného činu jde za mříže, i když jím způsobená škoda byla nějakým způsobem napravena. U státních zástupců je důvodem k zproštění obvinění i náprava, provedená proti jejich vůli opravným prostředkem.

Dlouholeté uplatňování výsady beztrestnosti vede k výstřelkům svévole, jež někdy dosahují rozměrů obludnosti. Nedopouštějí se jich státní zástupci masově, většina pracuje neokázale a odvádí slušnou práci, ale výskyt „černých ovcí ve stádě“ není zanedbatelný. Názorným příkladem je jednání znojemské žalobkyně Jarmily Goldové v kauze obž. Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, odsouzených v r.2005 Okresním soudem ve Znojmě na základě její obžaloby za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. V r.2011 jiný senát téhož soudu odsoudil za stejný skutek jiné pachatele. Vznikla tak situace, odporující nejen právu, ale i fyzikálním zákonům a zdravému selskému rozumu: na jeden čin připadají dva pravomocně odsouzení pachatelé. Přesto senát JUDr. Jaromíra Kapinuse s podporou státní zástupkyně Jarmily Goldové nevyhověl v r.2012 žádosti Jaroslava Schindlera o povolení obnovy procesu. Zde k zpochybnění práva, fyzikálních zákonů a zdravého selského rozumu přistoupilo pohrdání obyčejnou lidskou slušností: lpění na formálně logické konstrukci rozsudku byly povýšeno nad mravní povinnost neprodleně přezkoumat podezření, že možná byli odsouzeni nevinní lidé. Po zásahu Nejvyššího soudu ČR z r.2013 musel soud nakonec řízení o povolení obnovy procesu přece jen zahájit. Souběžně proběhlo řízení o povolení obnovy procesu, v němž byli odsouzeni pachatelé z pozdějšího rozsudku. Velmi důkladné dokazování před soudem prohloubilo podezření, že nešťastníci byli v r. 2005 odsouzeni na základě policií vynuceného doznání; stalo se v přípravném řízení dozorovaném státní zástupkyní Jarmilou Goldovou. Soud pak v červenci r.2015 obnovu procesu povolil. Postiženým tak po třech letech svitla naděje, že se dočkají nápravy rozsudku z r. 2005. Odsouzení mělo ničivé účinky na jejich osobní životy, proto se z úspěchu oprávněně radovali. Ale státní zástupkyně Jarmila Goldová se rozhodla, že jim radost nedopřeje: proti usnesení o povolení obnovy procesu podala stížnost, o které měl rozhodnout Krajský soud v Brně. Nadřízené Krajské státní zastupitelství v Brně sice vzalo nakonec její stížnost zpět, ale zlu již v plném rozsahu nemohlo zabránit. Její zásah vyvolá několikaměsíční průtahy v zahájení obnoveného řízení ve věci samé. Státní zástupkyni nestačilo, že se postižení museli složitě domáhat vyvolání řízení o povolení obnovy procesu:ke třem letům čekání na spravedlnost jim přidala dalších několik měsíců. Zvětšila tím také základ pro výpočet odškodného za neoprávněné trestní stíhání. Škodila tím nejen postiženým, ale i státu. To vše zjevně v situaci, v které je naděje na obhájení rozsudku z r.2005 minimální, prakticky nulová. Její jednání má patrně zlovolný skrytý motiv, o němž nebudu spekulovat, neboť nemůže existovat žádný, který by nemravné jednání takového druhu omlouval.  

Dalo by se očekávat, že od žalobkyně, přistižené při takových selháních, „by pes kůrku nevzal“ a její nadřízení se jí rychle zbaví. Nestalo se jí ale vůbec nic a může se stejnou tupou arogancí směle škodit občanům této země dál až do odchodu do důchodu. Nedopustila se přece ničeho jiného, než uplatnění svého právního názoru, a jeho odůvodnění prý nepostrádá formální logiku. Bránit průchodu spravedlnosti je přece dovoleno.

V praxi spolku Šalamoun nejde zdaleka o ojedinělý případ. Zkušenost ovlivnila jeho přístup k nárokům na odpovědnost státních zástupců za svévolné jednání ke škodě stran řízení a vyústila v návrh právní úpravy, která je  zásadně odlišná od ministerské.

Především se zužuje prostor pro libovůli při výkladu pojmu „kárné provinění“ upřesněním definice výčtem tipů jednání, které mají obligatorní povahu kárného provinění. Zajišťuje se návaznost mezi finančním odškodněním obětí justičních přehmatů, kárným řízením a režimem vymáhání regresní spoluúčasti viníků na finančních ztrátách státu. Vedoucím státním zástupcům se stanoví povinnost stíhat každé provinění a zavádí se dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství; kárně obžalovanému i žalobci ale zůstává možnost obrátit se v případě nespokojenosti s druhostupňovým rozhodnutím na kárný soud (paradoxně se tak posiluje nezávislost státního zastupitelství na zásazích zvenčí, od jiné moci). K zostření tlaku na odpovědnost za odvedenou práci by přispělo i pracovní hodnocení státních zástupců v intervalu jednoho roku (shodně se zákonem o státní službě), nikoli jednou za tři roky, jež zavádí ministerský návrh.

Přijetí „šalamounských“ návrhů by mnoha žalobcům ztrpčilo život a naopak by jej ulehčilo „zákazníkům justice“. Státní zástupci  ale mohou klidně spát: o nutnosti zvýšení tlaku na jejich odpovědnost politici hodně mluví, ale když dojde na lámání chleba, rychle na ni zapomenou. „Šalamounské“ návrhy nejspíš zůstanou jen provokativním diskusním námětem.

NEZNALOST ZÁKONA ANI SOUDKYNI NEOMLOUVÁ

Před soudní síní č.4 liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. se dne 3. listopadu 2015  shromáždil hlouček zájemců o účast na  hlavním líčení v trestní věci kdysi vlivného lékaře Jaroslava Bartáka, dnes vězně, který si odpykává dvanáctiletý trest za špatné nakládání s jeho asistentkami  a zde čelí obžalobě za plánování tří vražd a vydírání tří osob, kterého se měl údajně dopustit při výkonu trestu. Kromě účastníků z úřední povinnosti zde byla veřejnost, v které převažovali novináři a kameramani.

Když úřednice otevřela dveře a vyzvala přítomné ke vstupu, nahrnuli se do soudní síně, nedbajíce jinde obvyklého pořadí, v němž mají přednost žalobci  a obhájci. Vzápětí se část z nich musela vrátit na chodbu, vykázána předsedkyní senátu Evou Drahotovou. V soudní síni směli zůstat jen novináři včetně kameramanů. Ani žalobce a obhájkyně nedostali výjimku. Tím paní soudkyně vyčlenila novináře z veřejnosti a vyzvedla je i nad přítomné úřední osoby. Důvod jejího jednání jsem nepochopil, protože za zavřenými dveřmi nesdělila novinářům nic, čím by mohla vyvolat pohoršení. V podstatě na ně apelovala, aby dbali osobní důstojnosti a soukromí osob, o nichž píší. Netuším, proč to nesměli slyšet vypovězení účastníci. Veřejnost smí být ze soudní síně vykázána jen za výjimečných okolností, vymezených zákonem. Kázání paní předsedkyně zákonným podmínkám určitě nevyhovovalo. A vypuzení žalobce, zmocněnce  poškozeného a obhájkyně za  dveře je nehoráznost, s kterou jsem se dosud nikde nesetkal. Soudce jako státní orgán smí činit jen to, co zákon umožňuje nebo přikazuje. Žádný právní předpis neumožňuje zvýhodnění novinářů proti ostatní veřejnosti a už vůbec ne vypovězení ze soudní síně osob, které do ní přišly z úřední povinnosti.

S poučováním, usměrňováním či napomínáním novinářů předsedou senátu jsem se jinde setkal opakovaně – vždy v přítomnosti ostatních účastníků řízení.

Tím se ale volný vztah paní předsedkyně  k zákonnosti nevyčerpal. Když jsem jí podle ustavení §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích oznámil, že budu pořizovat zvukový záznam, jeho pořizování zakázala a chtěla vědět, k čemu jej potřebuji. Zato povolila pořizování obrazových záznamů. Podle zákona se o souhlas s pořizováním zvukového záznamu nežádá, neb to je součást práva občanů na veřejnost procesu. Předseda senátu je pouze bere na vědomí.  Naproti tomu pořizování obrazového záznamu bez souhlasu je nepřípustné a obvykle se umožňuje jen při zahájení jednání. Soud může zakázat pořizování zvukového záznamu pouze  v případě, že by jeho pořizováním utrpěla důstojnost řízení. Provozem miniaturního digitálního záznamníku ale důstojnost řízení ohrozit nelze.

Pomyslel jsem si, že možná paní soudkyně chtěla znemožnit pouze  zaznamenání její promluvy k novinářům, proto jsem se po návratu „vyhnanců“, tedy po obnovení normálního stavu v soudní síni dotázal, zda zákaz platí nadále. Platil. Došlo pak ale ke skutečnému narušování důstojnosti řízení kameramany a fotografy, stojícími u zdi soudní síně, kteří natáčeli svědka při větší části výpovědi a vyrušovali fotoblesky.

Soudců, kteří necítí potřebu úzkostlivě dodržovat ustanovení zákona o soudech a soudcích, není mnoho, a nejčastěji jde o pohrobky normalizační justice. Tím spíš takový úkaz překvapí u krajského soudu a poměrně mladé soudkyně. Výše zmíněné nepřístojnosti nejsou příliš závažné, ale jde o to, zda nesignalizují volný vztah k zákonnosti i tam, kde dochází na lámání chleba.

Obavy, že ani z tohoto hlediska není v tomto případě vše v pořádku, vyplývají z poznatků ze svědecké  výpovědi vysokého policejního důstojníka  plk.  Josefa Mareše, který jako první činil oficiálně podchycené vyšetřovací úkony v této věci. Do jeho rukou se dostaly písemnosti s údaji o Bartákových zločinných plánech, ukradené  sedmkrát trestaným spoluvězněm M.L. který s policistou navázal spojení prostřednictvím neznámého „pošťáka“ na neznámém místě. Recidivista dodal jako další důkaz videozáznam svých rozhovorů s obžalovaným. K jeho pořízení použil hodinky s vestavěným záznamovým zařízením, kterými jej někdo pro tento účel vybavil. Je pozoruhodné, že policista neví, kdo jsou lidé, které za ním údajně poslal M.L., kdo vybavil M.L. hodinkami a kdo přenesl datový záznam z paměťové karty hodinek na flešku, kterou mu pak doručil. Vyprázdněnou flešku vrátil „pošťákovi“ tak, že ji zanechal v nějaké pražské restauraci, kterou nedokáže určit. Hodinky nejsou přiloženy ke spisu jako doličný předmět a není známo, kde se nacházejí. Pořízení videozáznamu samozřejmě nebylo povoleno soudem a hodinky byly údajně proneseny do věznice a opět vyneseny bez vědomí Vězeňské služby.

Pokud svědectví  plk. Josefa Mareše není kamufláží, kterou zastírá svou úlohu na počátku vyšetřování údajné trestné činnosti Jaroslava Bartáka, lze se domnívat, že ještě před jeho vstupem do případu někdo zahájil úkony k obstarání usvědčujících důkazů proti Jaroslavu Bartákovi a po jejich získání se stáhl do pozadí. Ať je tomu jakkoli, postup, zahrnující použití spoluvězně M.L. a  zejména pořízení videozáznamu bez souhlasu soudu, je nezákonný. Ale nezákonnost významného důkazu zřejmě neděsí ani žalobce Radima Kadlčka, ani soudkyni Evu Drahotovou. Pochybuji, že žalobce splnil zákonnou povinnost vyvolat trestní řízení kvůli manipulaci s hodinkami se záznamovým zařízením, uskutečněné bez souhlasu soudu.

Výsledek působí dojmem, že o osudu Jaroslava Bartáka je předem rozhodnuto a k jeho odsouzení je přípustný jakýkoli prostředek.

Zdejší soud odsoudil  dnes padesátisedmiletého Jaroslava Bartáka již jednou k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let..  Spolu se současným dvanáctiletým trestem měl Jaroslav Barták strávit ve vězení třicet let. Součet dvou trestů by měl povahu doživotí. Vrchní soud v Praze ale rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání.

V žádném případě netrpím sympatiemi k panu obžalovanému, a pokud by soud proti němu proběhl bezchybně, netroufl bych si jeho rozhodnutí zpochybnit. Ale zážitky ze soudní síně ze dne 3.listopadu 2015 mě vedou k opatrnosti. Vlastně se zde soudí obžalovaný s diagnózou narušené osobnosti za neuskutečnitelné fantasmagorie. I spřádání pomstychtivých snů je zřejmě vážným zločinem.

Netečnost k zákonnosti, kterou dne 3.listopadu 2015 projevila soudkyně Eva Drahotová, je výsledkem dlouholetého přesvědčování soudců o jejich právu na beztrestnost. K takovým maličkostem, jako je nepovolení pořizování zvukového záznamu, vede soudce vědomí, že mu vše projde. Ač jsem obecně zastáncem myšlenky na ustavení justiční samosprávy,takové případy mě vedou k obavám, že zejména v prvních letech jejího fungování by se posílil sklon justice ke svévolnému rozhodování. Rozumím proto zdrženlivosti, s kterou se k projektu ustavení soudcovské samosprávy staví pan ministr Robert Pelikán.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 1.11.2015.

Václav Moravec si do  první části svého nedělního pořadu pozval mimo jiné současného ministra vnitra Milana Chovance a jeho dávného předchůdce Jana Rumla. Jejich debata se točila zejména kolem dvou témat: „akce Vidkun“ a imigrační krize.

Ministr Milan Chovanec v úvodu svého vystoupení sdělil veřejnosti, že dosud neví, proč v kauze „Vidkun“ zasahoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu PČR (dále jen: ÚOOZ) a nikoli Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen: GIBS), která je ze zákona předurčena k prověřování podezření na trestnou činnost policistů. Zasahování policistů  proti policistům tam, kde ze zákona měla jednat GIBS, jej zřejmě popudilo. Považuje to ovšem za selhání GIBS, jejíž ředitel Ivan Bílek by měl jeho příčiny vysvětlit. V té souvislosti zmínil odpovědnost Ivana Bílka za zneužití GIBS při puči ke svržení policejního prezidenta Petra Lessyho.

Dotkl se témat, jimiž se dlouhodobě zabývám, a to způsobem, jenž mi je blízký.Ivana Bílka, k němuž nepociťuji osobní averzi, jsem v rozpětí jednoho roku dvakrát před odborným shromážděním veřejně vybídl, aby vyvodil odpovědnost z nezákonnosti zásahu GIBS proti policejnímu prezidentovi Petru Lessymu a dal svou funkci k disposici.

Skutečnost, že statutární místopředseda vládní ČSSD  a ministr vnitra v jedné osobě, do jehož resortu patří Policie ČR,  tři týdny po realizaci akce „Vidkun“ nezná důvody nezákonného nasazení ÚOOZ místo GIBS, je šokující: ilustruje hloubku švejkolandského právního nihilismu,  všudypřítomnost „obezličky“ a klientelistických vazeb ve státní správě. Není to ovšem vina Milana Chovance, že skandální akce dosud nebyla veřejnosti vysvětlena, dokonce se zdá, že ji ani nikdo nevyšetřuje a zatím za ni žádné hlavy nepadly. Z analogie z Kubiceho puče proti Petru Lessymu předjímám, že ani nepadnou. V tomto konkrétním případě je absence odpovědi na Chovancovy otázky výsledkem tvarohového alibismu a bezradnosti předsedy vlády Bohuslava Sobotky, který je nadřízeným ředitele GIBS Ivana Bílka (možná to neví, ale Ivan Bílek jej za nadřízeného považuje).

Milan Chovanec ale stejně pláče na nesprávném hrobě. Ivan Bílek přece vůbec nemusí vědět, proč jeho úřad zůstal mimo akci „Vidkun“. Zjevně ji řídilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Dotaz by měl tedy směřovat na státní zástupce. Ti budou patrně vysvětlovat důvody, proč GIBS obešli, nejspíš její nezpůsobilostí. Obešli ovšem netoliko GIBS, ale také zákon. Na místě jsou hned dvě  otázky. První se pídí po tom, zda vynechání GIBS bylo skutečně nezbytné. Kladná odpověď by musela mít za následek při nejmenším hluboké personální zemětřesení v GIBS, možná i rozpuštění služby nebo aspoň její vrácení pod kuratelu ministra vnitra. Druhá otázka zní, za jakých okolností a zda vůbec smí státní zástupci svými pokyny bezpečnostním sborům obcházet zákon. Kladná odpověď by byla přiznáním, že žijeme v policejně-státnězástupcovské republice Švejkoland. Záporná by naproti tomu měla přinejmenším vyvolat personální zemětřesení ve státním zastupitelství. Vlastně by bylo možno položit ještě třetí otázku: zda nejvyšší státní zástupce vnitřním pokynem přiznal olomouckému VSZ postavení „speciálu“ s celostátní působností pro řešení politicky akcentovaných kauz. Tento úřad je totiž proti pražskému VSZ přibližně třetinový, ale zasahuje i v českých krajích, vždy v politicky akcentovaných kauzách, aniž by recipročně pražské VSZ zasahovalo na Moravě. Při jisté dávce zlomyslnosti by se to dalo vykládat buď jako projev nedůvěry k pražské vrchní žalobkyni Lence Bradáčové, nebo opačně jako důsledek snazší manipulovatelnosti jejího olomouckého protějšku Ivo Ištvana.

Zajímavou částí diskuse obou ministrů byl jejich rozdílný náhled na tvrdošíjnost olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila, odmítajícího podrobit se názoru ústředního vedení ČSSD resignací na funkci kvůli pouhému nepravomocnému sdělení obvinění. Milan Chovanec zastává názor, že by obviněný měl zveřejnit obsah svého obvinění, což by naopak Jan Ruml považoval za jednání, hraničící s porušením zákona. Osobně považuji požadavek vedení ČSSD za unáhlený, protože usnesení o sdělení obvinění není dosud pravomocné. Chápu nechuť Jiřího Rozbořila nechat se srazit z vrcholu politické kariéry kvůli rozhodnutí, které může být ve stížnostním řízení zrušeno. Nicméně dávám zapravdu Milanu Chovancovi, že zveřejnění anonymizovaného sdělení obvinění by sice bylo na hraně zákonnosti, ale hlavně by umožnilo veřejnosti dospět k objektivnímu názoru na jeho odpor proti snahám o jeho politickou likvidaci.

Na politickou slušnost ošklivě doplatil Vít Bárta, který resignoval na postavení ministra dopravy zhruba půl roku před sdělením obvinění. Ačkoli byl později zproštěn obžaloby, zničení své politické strany nedokázal zabránit a pokus o návrat do Poslanecké sněmovny se mu nezdařil. Možná poučeni jeho příkladem Alena Vitásková a Jiří Rozbořil se vzepřeli a bojují. Jestliže v případě olomouckého hejtmana stát otevřeně obchází zákon zásadním způsobem, nelze obviněnému upřít právo na obranu politickými prostředky, k nimž samozřejmě patří zveřejnění obsahu obvinění. Je to jediný způsob, jak vyvolat pozornost veřejnosti a jejím prostřednictvím přimět politiky, aby státním zástupcům rázně vysvětlili, že jejich nezávislost není nezávislostí na zákonech této země a žádný strom neroste do nebe.

Milan Chovanec mne  příjemně překvapil kontinuálností svých postojů. Když nastoupil do úřadu, jeho první projevy působily dojmem, že Ivanu Bílkovi jako řediteli GIBS konečně začíná zvonit hrana (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014042401). Pak se ale zdálo, že pro nával jiných starostí na něj nakonec zapomněl. Ale zřejmě to byl jen klid před bouří, hon zřejmě pokračuje. Vůči Ivanu Bílkovi to ale není úplně spravedlivé, protože určitě nebyl hlavním iniciátorem puče proti policejnímu prezidentovi Petru Lessymu, Byl pouze poslušným vykonavatelem přání dosud neodhaleného hybatele. Daleko větší odpovědnost nese bývalý ministr vnitra Jan Kubice, o němž se Milan Chovanec nezmiňuje. Není vyloučeno, že Ivan Bílek je muletou, odpoutávající pozornost od Jana Kubiceho. Ale jeho podíl odpovědnosti za nezákonnosti, jichž se GIBS  pod jeho velením zúčastnila nebo naopak nezúčastnila, je i tak dostatečný na to, aby po projevech nespokojenosti předsedy vlády Bohuslava Sobotky se stavem GIBS a po jednoznačně formulovaném vyjádření ministra vnitra o neúnosnosti jeho dalšího setrvání v čele GIBS, si vzal aktovku a šel v klidu kouřit své doutníky zase o dům dál. V naší době nikdo nemůže sedět na horké židli donekonečna.

SOUDCI A JEJICH MINISTR

Třenice mezi soudcovským stavem a ministrem spravedlnosti jsou běžným jevem. Jen se zdá, že Robert Pelikán má větší nadání k jejich vyvolávání než jeho předchůdci. Pobouřil soudce kacířskými výroky o zapouzdřenosti justice, požadavkem, aby si uvědomili, že justice je službou občanům, a  záměrem provést legislativní úpravy, usnadňující vymáhání odpovědnosti soudců za pochybení včetně nárokování regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních přehmatů.

Ministrovo prohlášení  hodnotí zcela jinak než soudci „zákazníci“ justice, kteří utrpěli škodu následkem soudcovské nedbalosti, neznalosti nebo svévole. Zatímco většina soudcovského stavu žije s pocitem blahovolného sebeuspokojení nad svou neomylností a vysokou úrovní svých výkonů, a dokonce si nárokuje nadřazené postavení nad ostatními nositeli státní moci, oběti jejich přehmatů mají velké porozumění pro ministrovo kacířství.

Ve vnímání jednotlivých případů selhání soudů jsou mezi oběma stranami příznačné rozdíly, odpovídající přísloví „sytý hladovému nevěří“ (jež samozřejmě platí také v obráceném gardu). K jejich ilustraci dobře poslouží například „znojemský justiční skandál“, případ nepovolení obnovy procesu po zjištění, že za jeden odsouzený trestný čin justice pravomocně odsoudila dva na sobě nezávislé pachatele. Viděno očima soudce (strana „sytý“) se nic zvláštního nestalo. Nepovolení obnovy bylo sice pochybením, ale po zásahu ministryně spravedlnosti Marie Benešové a Nejvyššího soudu ČR je soud napravil. Oběti (strana „hladová“) naproti tomu silně vnímají ničivé vedlejší účinky nespravedlivého odsouzení  a volají po potrestání aspoň předsedy senátu. Neuznávají vynucené povolení obnovy procesu jako polehčující okolnost, neboť soudce k němu nepřikročil z vlastní iniciativy, ale donucen Nejvyšším soudem ČR. Namítají neoprávněné zjednání výhody soudci např. ve srovnání s dopadenými zloději: zloděj, jemuž policie zabavila jeho lup a vrátila jej majiteli, jde stejně do vězení, ale soudce, jemuž Nejvyšší soud ČR „odebral lup“nařízením nového projednání návrhu na povolení obnovy procesu, se nejspíš nedostane před kárný senát, protože pod zorným úhlem stavovské solidarity se ničeho závažného nedopustil.

V poměru k celkovému počtu souzených osob podobných selhání není mnoho, ale je dobře, že ministr si jich všiml a nahlíží na ně jako na zhoubný nádor, který škodí souzeným občanům, důvěryhodnosti justice i prestiži státu.

Stále více se prohlubuje příkop mezi soudci a jejich ministrem kvůli rozdílnosti názorů na účelnost ustavení soudcovské samosprávy. Soudci o ni usilují řadu let a díky porozumění bývalé ministryně Heleny Válkové pro jejich tužby se domnívali, že jejich naplnění mají na dosah ruky. Robert Pelikán se ale necítí vázán jejími záměry a dává najevo, že se zřízením Nejvyšší rady soudnictví nebude v žádném případě spěchat.

Obě strany se drží každá své krajnosti a nesnaží se dosáhnout sblížení, nalezení kompromisního řešení. Mostem mezi nimi by mohlo být ustavení poradního sboru ministra, členěného na profesní komory, s pevným funkčním obdobím, nezávislým na střídání ministrů. Sbor by byl stálým místem pro debaty o koncepci dalšího vývoje justice, o legislativních záměrech, personálních opatřeních a dalších problémech. Byl by jakýmsi zastřešením soudcovských rad. Jeho stanoviska by sice ministra spravedlnosti nezavazovala, ale pravidelná výměna názorů na vysoké úrovni by obě strany obohatila a jejich vztahům by ztupila hrany.

Záměr na ustavení soudcovské samosprávy jako cíl dalšího organizačního vývoje justice má své opodstatnění. Vznikl by representativní orgán moci soudní, který by byl partnerem vlády a parlamentu. Justice by byla aspoň z větší části ochráněna před důsledky častého střídání ministrů, jež znemožňuje řízení jejího vývoje na základě dobře promyšlené dlouhodobé koncepce.  Zejména řízení personálního vývoje justice by přestalo být oblastí působnosti exekutivy a prostorem pro uplatnění vlivu politiků. Už by se neopakovala výběrová řízení, jejichž výsledky neplatily, pokud se nelíbily politikům. Ostatně tuto formu správy justice uplatňuje většina evropských států.

Naopak důvodem ke zdrženlivosti k záměru na ustavení samosprávného orgánu justice je skutečnost, že jeho funkcionáři budou odváděni od výkonu své profese k administrativní a organizátorské činnosti, kterou by mohli vykonávat úředníci s nižší kvalifikací.

Zejména je na místě se obávat, že by se dále posílily tendence k vyvyšování justice nad ostatní složky státní moci, k sebeuspokojení a shovívavosti vůči pokleskům soudců. Výrazné prohloubení emancipace moci soudní by proto mělo být vyváženo vytvořením nezávislého orgánu vnějšího dohledu nad justicí, na jehož činnost by navazoval úřad veřejného kárného  žalobce. Toto je stará představa spolku Šalamoun  (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013020201).

Orgán vnějšího dohledu by byl jakousi analogií Generální inspekce bezpečnostních sborů. Zhodnocení výsledků vyšetřování a  dozor nad zákonností jeho postupu by vykonával úřad veřejného kárného žalobce, který by předkládal žaloby kárnému soudu.  Nebyla by tím porušena nezávislost justice, protože konečné rozhodnutí o poklescích soudců by nadále náleželo kárnému soudu, tedy stavovskému orgánu.

Záměr zřídit orgány vnějšího dohledu nad justicí by ovšem vzbudil ještě větší pohoršení soudcovské komunity než ministrova nechuť k ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Proto jeho uskutečnění nehrozí. Prosadit by jej mohla pouze silná parlamentní většina a na ni navazující silná vláda, které by se konečně odhodlaly nekompromisně proměnit Švejkoland v plnohodnotný právní stát s výkonnou, dobře fungující justicí.

DVĚ STRÁNKY AKCE VIDKUN

Jako jiné akce dvojice Ivo Ištvan – Robert Šlachta, také realizace „Vidkun“, zahájená 13. října 2015, byla režírována tak, aby udělala co největší dojem na veřejnost nebo možná na nějaké vlivné „kmotry“ v pozadí.  Bulvárního lesku jí dodalo zadržení bývalého ministra vnitra Ivana Langera, spojené s mnohahodinovou prohlídkou jeho bytů. Přísně utajovanou operaci provázelo rozmístění novinářů a kamer na místech, kde se mělo něco dít (rozmístila je nějaká jasnovidka). Podobně jako se na začátku „kauzy Nagyová“ mělo najít velké množství zlata a spousta peněz, zde  šla do éteru zpráva o ztracených 100 milionech Kč z prostředků za prodej fotovoltaické elektrárny v Ševětíně, které měly odputovat do neznáma přes účty advokátní kanceláře, blízké Ivanu Langerovi. Zatímco dodnes se neví, zda k nálezu zlata a peněz skutečně došlo, v tomto případě se veřejnost krátce po zahájení operace dověděla, že „kauza Vidkun“ se ve skutečnosti Ševětína přímo netýká. „Vylepšením“ proti dřívějším akcím je nápadně podrobná informovanost serveru Neovlivní.cz o jejím obsahu, podložená poznatky z policejních spisů, které nejsou běžně dostupné. Je to součást švejkolandského folklóru: cílené zásobování Sabiny Slonkové neveřejnými informacemi se nepovažuje za únik informací z policejního spisu.

Nepřímým efektem „akce Vidkun“ je vynoření etického problému únosnosti setrvání nepravomocně obviněného politika ve funkci. Orgány celostátního vedení ČSSD naléhají na olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila, aby okamžitě resignoval. V této fázi jde z jejich strany o zkratové jednání, protože pan obviněný podal stížnost proti usnesení o sdělení obvinění a hypoteticky se musí připustit, že stížnostní státní zastupitelství může jeho stíhání zrušit. Mohlo by se tedy stát, že vzápětí po resignaci důvody pro sdělení obvinění pominou, ale židle vypuzeného primátora již bude obsazena náhradníkem. V takové situaci by Jiří Rozbořil  vyhověním nátlaku přímo hazardoval s řádně nabytým mandátem, čili nátlak na něj ze strany vedení ČSSD má příchuť pouhé neodpovědné švejkolandské taškařice.  

Vážný problém vyvstane až v případě, že místně příslušné vyšší státní zastupitelství potvrdí platnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Nazíráno z výše věže ze slonoviny, v které žije většina vrcholových švejkolandských politiků, pak bude vše jasné: pro politiky platí presumpce viny a etické nároky na ně jsou mimořádně vysoké. Obviněný politik proto musí zmizet ze scény, aby nevrhal stín na stranu, která ho vepsala na svou kandidátku. Snad s ním strana bude mít ještě trpělivost až do případného podání obžaloby, ale v mezidobí stejně na něj nepřestane hartusit, aby se už konečně odklidil do ústraní. Neodstoupí-li ani po podání obžaloby, bude nejspíš vyloučen ze strany a morálně zadupán do země. Takový vývoj událostí by se dal očekávat v zemi s vyspělou politickou kulturou. Jde o to, zda Švejkoland takovou zemí je.

Rozumím důvodům, pro které se takto postižení veřejní činitelé zdráhají chovat podle výše uvedeného vzorce. Vyhověním jeho pravidlům mají být sraženi z tvrdě vydobytého vrcholu své kariéry do dlouhé etapy života v nejistotě. Musejí počítat s několikaletým trestním řízením, během něhož budou jejich možnosti společenského a pracovního uplatnění silně omezeny. Nejsou-li finančně nezávislí, mohou se dostat i do existenčních potíží. Naděje na návrat na výsluní po zprošťujícím rozsudku je sice hypoteticky možná, nikoli však zaručená. Přicházejí tak o vše, co až dosud vybudovali.

Známe odstrašující příklad Víta Bárty,  tvůrce úspěšného projektu vpádu „vizigotů“ ze strany Věci veřejné do Poslanecké sněmovny a do vlády a rázného ministra dopravy.  Soustředil na sebe nenávist některých představitelů kamenné novodobé národní fronty a betonářské lobby a vytlačil z vlivu na chod ministerstva vlivné lobbisty Tomáše Hrdličku, Ivo  Rittiga, Romana Janouška a Josefa Jindru. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat.

Jeho proradní blízcí spolupracovníci Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí vyvolali jeho trestní stíhání. Vít Bárta nečekal ani na sdělení obvinění a půl roku před ním se vzdal  ministerské funkce v naději, že se v průběhu trestního řízení domůže očisty svého jména, a pak se vrátí na výsluní vrcholové politiky. Zachoval se vzorně, v souladu s výše zmíněnými etickými předpoklady.  Soudní řízení s ním probíhalo v přímém televizním přenosu a za nenávistného doprovodu tisku. Byl zostuzen natolik, že ani zproštění obžaloby, potvrzené až Nejvyšším soudem ČR, mu k návratu do politiky nepomohlo. Česká politika přišla o inteligentního vzdělaného muže se silným vlasteneckým cítěním. A provokatéři, kteří jej dostali do  potíží, se těší neprolomitelné ochraně pražské policejně-státnězástupcovské kliky, která pohrdá rozhodnutím soudů a má jej nadále za viníka.

Ochotu vyhovět výzvám k resignaci může snižovat i poznatek o chatrnosti některých obžalob. Např. žalobce uvedl v neprospěch Aleny Vitáskové, že neupozornila svého podřízeného na postavení střetu zájmů ředitelky licenčního odboru Michaely Schneidrové, která měla udržovat styky s rodinou Zemků. Také Alena Vitásková měla mít blízko k „slováckému miliardáři“ Zdenkovi Zemkovi. Při dokazování před soudem ale vyšlo najevo, že Alena Vitásková neměla důvod podat zmíněné upozornění, protože o vztazích své podřízené k Zemkům nic nevěděla a hlavně, žádné takové vztahy neexistovaly. Nepravdivé je i tvrzení o jejím dobrém poměru k Zdenkovi Zemkovi. Žalobce z líhně Ivo Ištvana v tomto případě opřel obraz „zločinné“ Aleny Vitáskové o neprověřené klepy. V jiném případě jeho kolega postavil obžalobu na svědectví zločince, který si od obžalovaného vypůjčil několik milionů korun a „usvědčující“ výpověď vyhandloval s žalobcem za vypuštění z okruhu obviněných či obžalovaných (což je víc než vymožení postavení spolupracujícího obviněného). Lze oprávněně žádat po obviněných, aby si ničili kariéry ve jménu „vyššího principu mravního“ kvůli obvinění, pokud žalobci přistupují k sdělení obvinění a podání obžaloby s výše popsanou dávkou neodpovědnosti?

Otázku nechávám otevřenou. Je věcí rozumové zralosti a svědomí obviněného, jak se s nepříjemnou situací vypořádá. Obrazy skutkového děje, který podávají obviněný, žalobce a obhájce se sice překrývají, ale jen zřídka jsou totožné do posledního detailu. Pouze obviněný a bůh snad vědí, jaká je pravda, ale obviněný se obvykle sám neusvědčuje. Odmítnout resignaci může ze dvou důvodů: buď má jistotu, že obvinění je nesmyslné a věří, že se mu podaří včas prokázat nevinu, nebo věří na zázraky a doufá, že přece jen nějak unikne, i když je vinen. Počkejme si na odpověď na výše položenou otázku, kterou bude muset Jiří Rozbořil dát, ať už se mu to líbí či nikoli.

Dalším problémem, souvisejícím s akcí Vidkun, je důvodné podezření na nezákonnost účasti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen ÚOOZ) od samého začátku. Policie jako orgán státu smí činit pouze to, co jí zákon umožňuje či přikazuje. Policisté spolu s Vězeňskou službou a s celníky mají ze zákona  zvláštní „vymoženost“, spočívající v tom, že podezření na jejich trestnou činnost prověřuje, vyšetřuje a stíhá Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), která byla za tím účelem zákonem zřízena. Za normálních okolností ve chvíli, kdy policie narazí na podezření z trestné činnosti policistů, příslušníků Vězeňské služby ČR či celníků a je na místě zahájit prověřování, předává věc GIBS, která pak provádí další úkony. GIBS přebírá případy jako celek, tedy včetně vyšetřování civilních podezřelých, kteří jsou účastníky případu společně s policisty.

Při realizaci akce Vidkun tedy ÚOOZ ředitele Roberta Šlachty na sebe vzal pravomoc, jejímž výlučným nositelem je ze zákona GIBS. Okolnost, že Šlachtovi lidé provedli prohlídku v kanceláři ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Milana Pospíška je přímo hrůzostrašná: vždyť tento úřad metodicky řídí a koordinuje činnost policejních útvarů s celorepublikovou působností, tedy také ÚOOZ. Zkušený kriminalista Milan Pospíšek, za jehož působení při jeho úřadu vznikl dnes již legendární speciální tým Tempus, reagoval okamžitým odchodem ze služby u Policie ČR.

Robert Šlachta by nemohl takto postupovat, kdyby  nedostal souhlas nebo přímý pokyn Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které akci Vidkun dozorovalo. Olomoučtí žalobci měli jistě  k spornému postupu vážné důvody: možná předpokládali, že by z GIBS unikly informace o připravovaném zásahu, možná se obávali, že by zmařila důsledné vyšetření počínání podezřelých. Nemění to nic na skutečnosti, že na sebe vzali odpovědnost na porušení zákona, čímž překročili zákonné vymezení své pravomoci. Státní zastupitelství je strážcem zákonnosti v trestním řízení, v žádném případě není oprávněno zákon obcházet, křivit či dokonce jej účelově zbavovat účinnosti. Státní zástupci nestojí nad zákonem, jsou mu podřízeni. Bude pro tento stát špatné, nebude-li dána možnost soudu, aby vyhodnotil důvodnost jejich počínání a posoudil závažnost porušení zákona.

Je-li situace v GIBS skutečně tak špatná, že olomoučtí žalobci museli porušit zákon, aby mohli za účelem objektivního vyšetření podezření proti účastníkům „olomoucké kauzy“ nasadit ÚOOZ, je to důkaz, že za časů pravicové vládní koalice odpovědní neodpovědní si vedli při zřízení GIBS špatně. Tato služba v podstatě převzala téměř všechny příslušníky bývalé Inspekce Policie ČR se všemi jejich ctnostmi i nectnostmi, a ta zase obdobně vznikla z bývalé Inspekce ministra vnitra. V jejich historii lze nalézt cokoli. Bohužel vedle seriózního vyšetřování trestné činnosti policistů také protiústavní postupy k jejich škodě nebo naopak zastírání jejich poklesků, popř. aktivní účast na různých „válkách policajtů“ či součinnost s kriminálními živly. Obsazení funkce ředitele GIBS bylo dle dobového tisku výsledkem „kuhhandlu“ mezi stranou Věci veřejné a Petrem Nečasem, zuřícím kvůli obsazení funkce policejního prezidenta Petrem Lessym, vzešlým z výběrového řízení: když ODS ztratila vliv na PČR, jako protiváhu prý dostala možnost obsadit funkci ředitele GIBS svým mandantem. GIBS se pak odvděčila: nezákonným zahájením trestního stíhání policejního prezidenta Petra Lessyho umožnila uskutečnění dosud nepotrestaného puče k jeho svržení.

Podotýkám, že spolek Šalamoun navrhoval, aby Inspekce PČR byla rozpuštěna a aby GIBS byla založena „na zelené louce“ tak, že by všichni uchazeči o práci v ní prošli důkladným přijímacím řízením, dále, aby do jejího čela byl jmenován nepolicista. Mezi případnými uchazeči o funkci z řad vysokých policejních důstojníků se totiž sotva najde někdo, kdo by nebyl limitován přátelskými vazbami či averzemi, vzniklými během studia a dlouhých let společné služby.

Pokud se po provedení realizace Vidkun ptal předseda vlády Bohuslav Sobotka svého podřízeného ředitele GIBS Ivana Bílka, proč jeho služba zůstala v dané akci stranou, nejspíš plakal na nesprávném hrobě. Z logiky věci vyplývá, že o neúčasti GIBS nerozhodl její ředitel, ale někdo jiný. Hledá-li předseda vlády vysvětlení tam, kde je nemůže dostat, dokazuje pouze, že se v problematice vztahů GIBS a Policie ČR neorientuje. Spíše měl žádat vysvětlení ministrů spravedlnosti a vnitra, proč složky jejich resortů šly v „olomoucké kauze“ nad zákonný rámec vymezení jejich působnosti.

     

  

JAK PROLOMIT NEZÁVISLOST NEZÁVISLÉHO ÚŘADU

Nepřehlédnutelným prvkem koloritu současnosti je kriminalizace veřejného života, provázená  rozpínavostí policie a státního zastupitelství, zasahujících do takových oblastí veřejné správy, do nichž „za totality“ směly vstupovat jen se souhlasem státostrany. Často při tom porušují zákonná pravidla místní příslušnosti. Opakovaně do popředí vystupuje spojení olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana s ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robertem Šlachtou a podstatně méně nápadně s Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality. Třešničkou na dortu je mlčení nebo jen skoupé vyjadřování sfingoidního nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, bez jehož vědomí, souhlasu nebo dokonce pokynu by se Ivo Ištvan nemohl vůbec „utrhnout ze řetězu“ ( s ohledem na to je démonizace Ivo Ištvana poněkud přehnaná).

Jiným prvkem, veřejnosti méně viditelným, je náprava finančních a právních následků nezvládnutého solárního boomu z let 2009 a 2010, provázená proudem správních a trestních řízení. Vše se točí jako ve víru kolem Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ), jehož bývalé vedení při nejmenším nával žádostí o získání licence na provoz fotovoltaické elektrárny nezvládlo, pokud v jednotlivých případech jeho pracovníci přímo nelovili v kalných vodách pro sebe. Naproti tomu nové vedení muselo na sebe vzít krajně nepříjemný úkol připravit část majitelů elektráren o neoprávněné zisky.

Někdy se společenské procesy protnou. Jedním z příkladů jsou zásahy státního zastupitelství do chodu ERÚ, soustředěné hlavně na osobu jeho předsedkyně Aleny Vitáskové, stíhané již ve dvou trestních řízeních. Bez ohledu na to, jak oba procesy pro ni skončí, tlak, jemuž je vystavena, se musí nějak odrážet v chodu úřadu a v jeho vlivu na prostředí trhu s energiemi. Prvotním účinkem „péče“ státního zastupitelství je tak oslabení úřadu, které zprostředkovaně přináší dočasnou úlevu nebo aspoň pocit škodolibého zadostiučinění všem, kteří v procesech nápravy důsledků solárního boomu mohou přijít o nemalé peníze. Na místě je otázka, zda státní zastupitelství v tomto případě skutečně slouží pouze veřejnému zájmu, či zda jsou ve hře ještě nějaké jiné, a zda si vedení státního zastupitelství dvojlomnost svého tažení proti předsedkyni ERÚ uvědomuje.

Trestní řízení soudní u Krajského soudu v Brně, navazující na sdělení obvinění z 13.března 2013 a zahájení hlavního líčení z 2. června 2014 se utěšeně protahuje podle zásady „co se vleče, neuteče“ a s největší pravděpodobností letos neskončí. Od 2.dubna 2015 do 19.října 2015 se nesoudilo a hned 20. října 2015 bylo další jednání odročeno na 10. a 11. listopad 2015.  Obžalované představitelky ERÚ  Alena  Vitásková a Michaela Schneidrová žádné důvody k průtahům dosud nezadaly. Většinou je vyvolávali spoluobžalovaní či jejich obhájci, něco jde za organizací řízení ze strany soudu. Průběh procesu ozřejmuje genialitu nápadu spojit do jednoho celku „kauzu Vitásková&Schneidrová“ a projednání obžaloby proti osmi obžalovaným, kteří jsou zapleteni do podezřelého vydání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny o silvestrovské noci v r.2010. Případy spolu souvisí jen vzdáleně, jejich projednání se vzájemně nepodmiňuje a spojení hlavně nutí obžalované dámy bohapustě plýtvat časem a penězi, neboť podstatná část projednávané materie se jich vůbec netýká. Genialita nápadu spočívá v tom, že stíhání obou věcí odděleně by podstatně méně zatěžovalo peněženky  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové a méně by je stresovalo a odvádělo od práce.

Ani po ukončení brněnského monstrprocesu nebude mít Alena Vitásková klid, neboť je navíc stíhána kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké náměstkyní předsedkyně ERÚ, které svěřila řízení právní agendy úřadu. Dne 27. května 2015 provedla policie razzii ve třech provozovnách úřadu údajně za účelem vyzvednutí jmenovacího dekretu Renaty Vesecké, a 17.srpna 2015 policejní orgán sdělil Aleně Vitáskové obvinění pro podezření z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Stížnost proti jeho rozhodnutí jihlavský státní zástupce Kamil Špelda zamítl a převzal tím na sebe odpovědnost za spáchané nepřístojnosti.

ERÚ je ústřední orgán státní správy, vybavený nezávislostí, chráněnou českým zákonem a směrnicemi Evropské unie. Předsedkyně ERÚ má silnější postavení než nejvyšší státní zástupce, neboť je odvolatelná pouze rozhodnutím prezidenta republiky, a to pouze   za podmínek, stanovených zákonem. Ale postup policie a státního zastupitelství proti ní obsahuje prvky prolomení nezávislosti úřadu a znevážení postavení jeho předsedkyně. Státní zástupce Kamil Špelda se  z nejnižšího stupně soustavy fakticky staví do postavení nadřízeného orgánu nad ERÚ, který stojí v hierarchii státní správy v oblačné výši nad jeho úřadem. Drze rozumuje o správnosti vyhodnocení stavu právní agendy ERÚ jeho předsedkyní, které ji vedlo k rozhodnutí obnovit funkci náměstka, pověřeného její správou.  Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze vyvodit, že práce, kterou Alena Vitásková pověřila Renatu Veseckou, patrně nebyla potřebná. Tvrdí, že funkci náměstka zřídila neoprávněně, ač ze zákona jí tato pravomoc přísluší, počet náměstků není zákonem omezen a tato funkce do jejího příchodu do úřadu byla obsazena. Státní zástupce Kamil Špelda nemá potřebné znalosti, aby se mohl takového hodnocení odvážit, problematice vnitřního chodu ERÚ nemůže rozumět a přesto předstírá, že ví lépe než zkušená Alena Vitásková, co úřad potřebuje.  Mylně se domnívá, že vyzbrojen nevalnou znalostí trestněprávních předpisů rozumí úplně všemu.

Nedosti na tom. Kamil Špelda podnikl další krok k prolomení nezávislosti ERÚ, a to krok zásadního významu. Alena Vitásková vznesla proti němu námitku podjatosti kvůli způsobu, jakým hned na začátku trestního řízení  informoval veřejnost o důvodech k provedení razzie a jejího stíhání. Zřejmě se nechala vést ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR,  která podobným vystoupením přiznává povahu projevu podjatosti: není přípustné, aby soudce nebo státní zástupce ještě před uzavřením vyšetřování obhajoval postup orgánů nebo jím předpokládané odsuzující rozhodnutí. V trestním řízení rozhoduje prvostupňově o námitce podjatosti ten soudce nebo státního zástupce, proti němuž stížnost směřuje. Rozhodnout má bez průtahů. Úkony, které činí po napadení námitkou podjatosti, jsou problematické, protože v případě jejího kladného vyřízení by musely být opakovány jeho nástupcem. Kamil Špelda nerozhodl, ale dne 15.října 2015 ustanovil Energetickému regulačnímu úřadu jako opatrovnici jihlavskou advokátku Alenu Prchalovou, u které předpokládá, že bude s péčí řádného hospodáře hájit zájmy ERÚ proti jeho předsedkyni. Možnosti opatrovníka jsou významné: může například rozhodnout o připojení ERÚ v adhesním řízení ke stíhání obviněné s nárokem na náhradu škody a dostat tak Alenu Vitáskovou do „války“ s vlastním úřadem, tedy do vyhraněného postavení střetu zájmů. Pokud tak učiní, policie může upadnout v pokušení obstavit Aleně Vitáskové majetek, aby zajistila prostředky na uspokojení nároků ERÚ. Může se také jménem ERÚ vyjádřit k námitce podjatosti a doporučit, aby jí nebylo vyhověno.

Protože „válka“ s místním státním zastupitelstvím může advokátovi ztrpčovat život, dá se předpokládat, že místní advokátka splní státnímu zástupci Kamilu Špeldovi každé přání, které mu na očích uvidí.

Došlo k brutálnímu porušení nezávislosti úřadu dosazením něčeho na způsob „nuceného správce“, s čímž ovšem energetický zákon ani směrnice Evropské unie nepočítají.  Usnesení o ustanovení opatrovníka není pravomocné a ERÚ podal proti němu včas stížnost, o které bude rozhodovat Krajské státní zastupitelství v Brně. To je slabá útěcha, protože stížnostní orgány státního zastupitelství rozhodují v neprospěch státních zástupců jen občas. Po nezávislosti ERÚ je v případě právní moci rozhodnutí veta. Česká republika tím získá v Evropě nežádoucí prvenství.

Černý scénář, který jsem výše popsal, se ovšem nemusí naplnit. Záleží na odborné vyspělosti a zejména na šířce svědomí advokátky Aleny Prchalové, jak bude s pravomocí opatrovníka zacházet.