ROZPAKY NAD OVM Z 2.6.2019

Ve veřejném prostoru víří spousta dohadů o současném a budoucím dění v resortu spravedlnosti. Od zveřejnění návrhu na podání obžaloby v kauze Čapí hnízdo napětí ve společnosti a hlad po informacích postupně rostou, neboť se stále něco děje. Pokračují snahy o zvrácení výsledků voleb, jejichž nositelům se hodí úplně cokoli.

Náhlá změna v čele ministerstva spravedlnosti a neuvážené výroky ministryně Marie Benešové  o jejích reformních záměrech vyvolaly obavy z přípravy vnějšího zásahu do kauzy Čapí hnízdo. Debatuje se, zda lze objednat trestní stíhání. Do ulic vyrazili demonstranti,  volající po nezávislosti justice, bránící nejvyššího státního zástupce před domnělou hrozbou odvolání a požadující odstoupení Andreje Babiše a Marie Benešové. Nemají sice představu, čím je ohrožena nezávislost justice a jak asi by mohla seniorka Marie Benešová zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo, ale spokojeni sami se sebou křičí.

Václav Moravec si do nedělního diskusního pořadu 2. června 2019 sezval  autority, jejichž moudrá slova asi měla vnést řád do informačního zmatku ve věcech justice (v nejširším pojetí obsahu slova). Přišel předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a náměstek ministryně spravedlnosti Jeroným Tejc (chválím Marii Benešovou, že zůstala doma). Mám obavu, že Moravcův záměr příliš nevyšel, neboť úvahy jeho hostů spíše svědčí o neujasněnosti jejich názorů a jejich vzdálenosti od praktického života.

Na zemi oběma nohama stál a nevznášel se ve výšinách vznešených úvah pouze Jeroným Tejc. K otázce po možnosti objednat trestní stíhání se stavěl střízlivě: snad jen jako výjimečný výstřelek neodpovědného jedince, který by se mohl vyskytnout mezi stovkami příslušníků orgánů činných v trestním řízení, vykonávajících řádně službu, ale i tak bez naděje na dotažení do pravomocného rozsudku. Dal správný rozměr zprávě, kterou na toto téma vypracovala pro prezidenta republiky Marie Benešová jako jeho neplacená poradkyně: její význam je omezen účelem a ohraničením prostoru působnosti, nelze ji chápat jako oficiální potvrzení, že objednávání trestních oznámení je běžnou záležitostí. Poukázal na vážný problém vyvolávání státními zástupci trestního stíhání osob, jež později soudy zprostily obžaloby, tedy jež zřejmě vůbec neměly být stíhány. Dostal se v tomto směru do polemiky s nejvyšším státním zástupcem, který tvrdil, že ministerstvo nemá správná čísla a problém je ve skutečnosti méně závažný. Jeroným Tejc ale trval na tom, že i v případě správnosti čísel, uváděných Pavlem Zemanem, se beztak jedná o závažný problém, protože trestní stíhání je velmi účinným a nepříjemným zásahem do života obviněných i jejich blízkých, a  také je třeba brát do úvahy rok od roku se zvyšující výdaje na odškodnění obětí nesprávně vedeného trestního řízení. Připustil v této souvislosti, že státní zastupitelství by možná nemělo být součástí moci výkonné, ale zdůraznil, že není naděje, že by kvůli změně jeho ústavněprávního zakotvení došlo ke změně ústavy. Nezdálo se mi, že by mu tento ryze teoretický až filozofický problém dělal velké starosti. Pronesl uklidňující slova o tom, že nehrozí žádná ukvapená reforma justice a státního zastupitelství. Slíbil, že do konce roku ministerstvo vypracuje analýzu stavu justice a státního zastupitelství, která bude východiskem pro přípravu reformních kroků příštích ministrů spravedlností.  

Jeho vystoupení působilo skutečně uklidňujícím dojmem. Musel jsem při něm přemýšlet, proč jej Andrej Babiš dvakrát obešel, když hledal vhodného nositele funkce ministra spravedlnosti. Kdysi jsem slyšel, že vadila jeho sociálně demokratická minulost, ale ta by měla ještě spíše vadit u Marie Benešové, kromě vlastního členství poznamenané vazbou na pana prezidenta, rovněž bývalého sociálního demokrata. Jeroným Tejc jako bývalý advokát ví cosi o tom, jak vypadá trestní řízení v praxi, a má značné politické zkušenosti, které zcela postrádal Jan Kněžínek. Byl náměstkem dvou ministrů spravedlnosti, čili zná úřad, neztrácel by čas seznamováním s jeho chodem. Navíc netrpí sklonem k ukvapenému vynášení soudů a neználkovské tlachavosti, vyvolávající neklid v odborné veřejnosti.

Pavel Rychetský se naproti tomu vznášel ve „velkých“ tématech, která nemají pro bezprostřední praxi výkonu služby justice a státního zastupitelství velký význam, pokud vůbec nějaký mají. Starosti mu dělá částečná neúspěšnost snahy justice o dosažení rovnovážného postavení s mocí zákonodárnou a výkonnou a s tím související nezávislosti. Zdůraznil, že jedinou její zbraní je důvěryhodnost jejích rozhodnutí. Zřejmě nevnímá syrovou skutečnost zneužívání nároku na rovnoprávnost a nezávislost justice k prosazování práva na nadřazování soudců nad ostatní občany a zejména na beztrestnost za přehmaty ke škodě stran řízení. Ostatně je-li zbraní justice důvěryhodnost jejích rozhodnutí, namítám, že její údržbu soudci často  zanedbávají.

Rozumně se vyjádřil k domněnce o možnosti „objednat“ trestní řízení. Upozornil, že se stalo módou podávat trestní oznámení pro cokoli proti komukoli a orgánům činným v trestním řízení nezbývá než je prověřovat. To je situace, která může vyvolat zkratové  vyjádření o možnosti objednat trestní řízení.

Velkou pozornost věnoval také ústavně právnímu začlenění státního zastupitelství do organizační struktury státního aparátu a rozhořčeně poukazoval na absenci pojmu „nezávislost státního zastupitelství“ v ústavě a v zákoně o státním zastupitelství. V tom ohledu se báječně doplňoval s Pavlem Zemanem, trpícím až sklonem k mesianismu. Oba pánové by rádi postavení státního zastupitelství povznesli do výšin, ale neříkají nic o tom, v kterých civilizovaných státech se vyskytují v postavení státního zastupitelství všechny vymoženosti, jichž se domáhají. Zřejmě chtějí jít specifickou českou cestou postupného nadřazení státního zastupitelství nad ostatní subsystémy státní správy. Pokud by se to povedlo, byli bychom na tom hůř než za totality, kdy prokuraturu držel na uzdě aparát KSČ, kdežto dnes je nejvyšší státní zástupce prakticky podřízen přímo pánubohu.

K vystoupení pana předsedy Ústavního soudu podotýkám, že kdo se chce vyjadřovat o problémech organizace justice a státního zastupitelství, měl by rozumět aspoň základním pojmům. Zmatenost, danou nezpůsobilostí odlišovat organizační strukturu od struktury řízení, následně články organizační struktury od stupňů struktury řízení nelze bagatelizovat jako věc sémantického významu. Také senzační objev absurdnosti územní struktury soudnictví, spočívající údajně v tom, že máme okresní soudy, nikoli však okresy, svědčí o přehlížení funkční provázanosti jednotlivých subsystémů státní správy. Územní struktura prvostupňových soudů kopíruje uspořádání státního zastupitelství, které navazuje na logickou strukturu policie, a ta opět na civilní územní správu. Těžiště práce státního zastupitelství spočívá v dohledu nad činností policie v předsoudní fázi trestního řízení. Překrývání jejich územních struktur usnadňuje život oběma složkám. A soudy jsou „spotřebiteli“ produktů součinnosti zmíněných orgánů, je proto logické, že jejich územní struktura na ně navazuje. Právě na tomto místě by se dalo hovořit o sémantickém zmatení pojmů: strůjci územní organizace policie nahradili okresní ředitelství územními odbory. Kdybychom tedy přejmenovali okresní soudy na obvodní nebo územní, pan předseda Ústavního soudu by se už nemusel pohoršovat nad absurdností jejich územní struktury.

Jinou stránkou problému je velikostní nevyváženost soustavy prvoinstančních soudů. To by se mělo řešit, ale nebylo by vhodné soustředěním soudů ztížit občanům přístup k nim.

Ani pohled  Pavla Rychetského na požadavek  zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců nesvědčí o dobrém přehledu ve věci. Lichá je námitka, že v celé státní správě, řídící se zákonem o státní službě, pevná funkční období neexistují a není tedy důvod, proč by měla být zavedena ve státním zastupitelství. Především: povaha činnosti státních zástupců a úředníků civilní administrativy se v mnohém liší. Státní zástupci proto nepodléhají zákonu o státní službě, ale zákonu o státním zastupitelství (ač např. v SRN a Rakousku tomu je jinak, státní zástupci mají status úředníků). Požadavek na zavedení pevného funkčního období se zrodil v době, kdy se po nástupu Jiřího Pospíšila do druhého mandátu začalo intenzivně pracovat na novém zákonu o státním zastupitelství. Mělo to dva důvody. Především na řadě vedoucích míst seděli možná až od Listopadu stále stejní „staří ještěři“ ( terminus technicus Marie Benešové), kteří sice vládli špatně, ale nebylo možné je z jejich pozic vykouřit. Zákon by tento problém vyřešil. Dalším důvodem je poznatek, že vedoucí státní zástupci jsou řídící pracovníci a u těch je rotace ve funkcích podmínkou zachování výkonnosti. Řídící pracovník, který je ve funkci „přes čas“, již nic nového své jednotce nepřináší, jen přežívá. Přesazen do jiného prostředí se musí „restartovat“ a zase funguje dalších pár let na přijatelné úrovni.

Posléze Pavel Rychetský vyjádřil uspokojení nad demonstracemi, jež právě probíhají, jako o důkazu emancipace občanské společnosti.  Zejména jej těší, že u nás jako v jediné evropské zemi  se demonstruje za nezávislost justice, která obvykle nebývá miláčkem davů. Nevšiml si, že u nás to jde bez zapalování aut a jiných projevů vandalismu.

Předseda Ústavního soudu čelil i všetečným otázkám a pochybnostem ze strany moderátora. Mimo jiné kvůli tomu, že u Ústavního soudu leží již tři roky ústavní stížnost proti tzv. lex Babiš. Vysvětlil, že vlastně Ústavní soud neřídí, neboť musí nechat na uvážení soudcům zpravodajům, kdy předloží stanovisko k ústavní stížnosti. Ač se jinak k rozhodnutím soudců Ústavního soudu nevyjadřuje, tentokrát prohlásil, že se stydí za rozhodnutí ve prospěch hoteliéra, který odmítl ubytovat ruské zájemce, kteří odmítli  distancovat se písemně od okupace Krymu.  

Pavel Zeman se především ohradil proti tvrzení Václava Moravce, že připustil možnost objednání trestního řízení. Naopak podle jeho názoru není možné beztrestné objednání trestního stíhání. Hovořil pak pochvalně o „střílení do vlastních řad“, ovšem viníků úplně jiných nepřístojností. Samozřejmě nepřipustil, že takových případů je v poměru k častému výskytu různých ničemností jako šafránu, či dokonce že jeho úřad různé ničemnosti kryje.

Za nejzávažnější považuji vyjádření Pavla Zemana ke konceptu auditorské zprávy Evropské komise, které je obsahově shodné s jinými jeho projevy na jiných místech. Povzbuzován otázkami a narážkami Václava Moravce pan nejvyšší státní zástupce projevil zájem nechat zprávu vyhodnotit vlastními silami státního zastupitelství s cílem prověřit, zda obsahuje informace, které by mohly posloužit jako záminky k podání trestního oznámení. Jako laik považuji jeho vyjádření za nepřijatelné. Zmíněný dokument má nulovou právní hodnotu, neboť se jedná o koncept, který má sloužit jako podklad pro diskuzi s národními orgány. Pokud kolem něj křepčí opoziční politici válečné tance, lze se tomu usmát, neb se pouze usvědčují z hlouposti. Ale právník v postavení nejvyššího státního zástupce by měl vyčkal až na dodání konečné verze dokumentu. Pokud jedná jinak, navozuje riziko, že vyvolá  trestní řízení proti nevinnému člověku nebo firmě. V daném případě dokonce může svým postupem nadělat nepříjemnosti legitimně zvoleným poslancům a jiným ústavním činitelům. Postup, v němž se budou zkoumat informace, o nichž není jisté, že jsou pravdivé, a cílem má být kriminalizace dosud nevinných osob,   je zřejmě nezákonný. Ze souvislostí lze vyvodit, že cílem této taškařice má nejspíš být předseda vlády. Nejvyšší státní zástupce tak směřuje k destabilizaci politických poměrů v zemi, za což by měl být přiměřeně potrestán. Jeho jednání je neslučitelné s postavením nástroje k realizaci trestní politiky vlády.

Nesmíme zapomenout na moderátora. Tentokrát se příliš neprojevoval a ponechal účastníkům debaty právo ztrapnit se sami. Nicméně neodolal pokušení projevit svou domnělou genialitu vyjádřením názoru, že by bylo na místě zrušit okresní soudy a zahajovat prvostupňové řízení přímo na krajských soudech. Občany by asi nepotěšila nutnost kvůli soudnímu řízení cestovat do krajského města i v případě nicotných problémů. Navíc by se smazala současná specializace prvostupňových senátů krajských soudů na závažnou trestnou činnost.

Ale uklidněme se. Marie Benešová bude nejspíš udržovat úřad v chodu, aniž by se pouštěla do „revolučních“ kroků. O vývoji kauzy Čapí hnízdo se bude dovídat z medií stejně jako obyčejní smrtelníci.