VĚZEŇSKÝ ADVENT

Advent je čas sváteční, čas radostného očekávání. Pro české vězně spíše časem stesku po domově. Ani ti, kterým zbývá do vypršení trestu jen pár dní nebo týdnů, nejsou výjimkou. Lépe jsou na tom jejich „kolegové“ v Německu a Rakousku, kteří se mohou kojit nadějí, že se na ně usměje štěstí v podobě „Weinachtsgnade“ (vánoční milosti), udělované ministrem spravedlnosti těm, kteří „to mají za pár“ a vysloužili si vstřícnost vedení věznice.

V jiných případech je advent  časem čekání na osudová  soudní rozhodnutí. Letos jsou mezi čekajícími dvě ženy, jejichž osudy jsem se opakovaně zabýval. Je to bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“)Alena Vitásková, která se po pěti letech týrání trestním stíháním sice dočkala pravomocného zprošťujícího rozsudku, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jej napadl dovoláním v její neprospěch: dožaduje se revize zprošťujícího rozsudku a uložení aspoň podmíněného trestu. Vzhledem k tomu, že ji jihlavský okresní soud nepravomocně odsoudil k podmíněnému trestu, Zemanova zlomyslnost by ji mohla „přivést do tepláků“.

Ale Alena Vitásková aspoň čeká na svůj osud na svobodě, zatímco její bývalá podřízená a dlouholetá spolupracovnice Michaela Schneidrová čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jejím dovolání v tísnivém prostředí „domu smutku“ ve Světlé n.S. na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“.

Obě dámy se „svezly“ s dalšími osmi  obžalovanými v trestním řízení, vyvolaném kvůli vydání licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r. 2010. Tažení proti celé skupině obviněných stálo na křivém obvinění, že elektrárny nebyly dokončeny „ani zčásti“ a vydáním licencí získaly nárok na výkupní cenu 12.150 Kč/GWhod. Ve skutečnosti elektrárnám, vybudovaným nákladem 1,3 mlrd Kč s použitím miliardového úvěru, chyběly do úplnosti v den vydání licencí jen drobné nedodělky v hodnotě cca 60 tis. Kč a právní nárok na vysokou výkupní cenu nezískaly. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací slova „ani zčásti“ z výrokové věty rozsudku vypustil.

Krajský soud v Brně senátem předsedy Aleše Novotného nadělil oběma dámám stejně: 8,5 roku odnětí svobody. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací senátem předsedy Ivo Lajdy Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, ale Michaele Schneidrové pouze trest snížil na „pouhých“ sedm let, „vylepšených“ peněžitým trestem.

Michaela Schneidrová se měla provinit tím, že jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila řízení o povolení obnovy licenčního řízení, které hypoteticky mohlo vést k odnětí „silvestrovských“ licencí. Alena Vitásková pak tím, že jí ve „zločinném“ jednání nezabránila.

Kdyby nebyla obviněna Michaela Schneidrová, nevznikla by záminka k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové.

Michaela Schneidrová má smůlu: je klíčovou pozicí ve štvanici na Alenu Vitáskovou.

Krajský soud v Brně v tomto případě předvedl, jak si představuje spravedlnost. Před Michaelou Schneidrovou se stejného „zločinu“ dopustil její předchůdce ve funkci Jaroslav Vítek. Od soudu odešel s podmíněným trestem tří let odnětí svobody.

Mezi skutky obou „zločinců“ jsou podstatné rozdíly. Michaela Schneidrová zaštítila elektrárny, které byly prakticky dokončené. V případě Jaroslava Vítka naproti tomu šlo o elektrárny, které v době vydání licencí byly ve fázi zrodu. Rozdíly byly i ve vlastnících elektráren: v případě Jaroslava Vítka patřily společnosti ČEZ, zatímco Michaela Schneidrová pomohla soukromému vlastníkovi – Z Group Steel Holdingu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a jeho rodiny. Je to pozoruhodný projev smyslu pro přiměřenost trestů: čím horší skutek, tím mírnější trest.

Jaroslav Vítek se s mírným trestem nespokojil: podal odvolání, jemuž Vrchní soud v Olomouci nevyhověl. Oslovil pak Nejvyšší soud ČR dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl již 29.srpna 2018: zrušil rozhodnutí nižších soudů a vrátil věc na Krajský soud v Brně s právním výkladem, jenž sotva dovolí rozhodnout nově jinak než zproštěním. Jeho právní úvahy jsou velmi přesně použitelné pro přehodnocení rozsudků nad Michaelou Schneidrovou.

Dovolání podala z vězení také Michaela Schneidrová. V něm současně požádala Nejvyšší soud, aby předběžným opatřením přerušil výkon jejího trestu až do meritorního rozhodnutí.

Když vyšlo na světlo světa rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci Jaroslava Vítka, předpokládali jsme, že během několika dnů soud přeruší Michaele Schneidrové výkon trestu, protože má-li splnit podmínku předvídatelnosti soudních rozhodnutí, sotva může výhledově rozhodnout v její věci  odlišně od případu Jaroslava Vítka.

Nestalo se ale vůbec nic. A mám obavy, že Nejvyšší soud ČR předvede pokřivenou představu o tom, jak má vypadat předvídatelnost, nestrannost a spravedlnost jeho rozhodnutí: dovolání nevyhoví a předseda senátu si umyje ruce a s pocitem dobře vykonaného díla odejde do důchodu. Vyhověním jejímu dovolání by se totiž znemožnilo vyhovění dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v neprospěch Aleny Vitáskové, neboť jeho nesmyslnost by se nedala zakrýt žádnými formálně právními floskulemi. A „dáma, která se nikdy nevzdá“, musí přece být konečně pokořena a potrestána: v prvé řadě za to, že po dobu šesti let nedovolila zvyšování cen elektřiny, čímž přiškrtila penězovody, na nichž jsou svými benefity navázáni bossové energetické mafie, za druhé proto, že bez ohledu na své nejisté postavení čekatelky na rozhodnutí o dovolání vyzývá k odvolání Pavla Zemana z funkce nejvyššího státního zástupce.

Případnou rozdílnost přístupů Nejvyššího soudu ČR ke kauzám Jaroslava Vítka a Michaely Schneidrové by pravděpodobně napravil Ústavní soud, ale do té doby by uteklo hodně času a oběma pronásledovaným by mezitím vznikla nenapravitelná škoda.

Někomu se může zdát, že „maluji čerta na zeď“ předčasně.  Obavy ale vyvolává sama skutečnost, že Nejvyšší soud ČR se sám, bez upozornění z vnějšku, nepozastavil nad rozdílností závažnosti „zločinů“ a trestů obou odsouzených a nesjednotil bez průtahů právní názor na oba případy. Od konce srpna na to měl přebytek času a lidská svoboda je nad zlato. Ukáže-li se nakonec, že za trváním na věznění Michaely Schneidrové není nic než stav řízení soudu, v němž neví pravice, co dělá levice, bude to příjemné zjištění.

MALÁ ŽENA VE STÍNU VELKÉ ŠÉFKY

Je tak útlá, že policisté museli vyvrtat dírku do řemene “medvědů”, aby ji v nich mohli vyvést z pracoviště. Ponižujícímu zacházení s ní pak přihlíželi spolupracovníci,  účelově vyhnaní z kanceláří, jejichž špalírem musela projít. Je  to slušná, dosud netrestaná žena, která by se určitě dostavila na předvolání na policejní služebnu k podání vysvětlení. Nikoho nezavraždila, nikoho neohrožovala, nekladla policistům odpor. Přesto s ní zacházeli  jako s vražednici  a požadovali, aby ji soud vzal do vazby. Měla přece jen trochu štěstí: rozumný soudce ji nechal propustit na svobodu.

To byla předehra k účasti Michaely Schneidrové na soudním řízení u Krajského soudu v Brně proti deseti obžalovaným, jehož hlavní líčení bylo zahájeno 2.června 2014, doklopýtalo 11. prosince 2015 k závěrečným řečem, 22. února 2016 k ústnímu vyhlášení rozsudku a pokračuje čekáním na písemné vyhotovení rozsudku, jež odsouzení kupodivu nedostali bezprostředně po ústním vyhlášení. V komentářích, jimiž jsem provázel celý jeho průběh jsem řízení označil za „monstrproces“.  Soud vede případ pod označením „Vladimír Čimpera & spol.“, ale veřejnost jej spíše zná jako případ Aleny Vitáskové, ke které se stáčí pozornost novinářů i některých politiků. Michaela Schneidrová zůstává po celou dobu řízení pro veřejnost téměř neviditelná.

Je to vlastně dvojproces: osm obžalovaných se zodpovídá z vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdenek Sun o silvestrovské noci r.2010. Obě jsou majetkem rodinného klanu Zemků. Žalobce přihodil k osmici obžalovaných předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alenu Vitáskovou a ředitelku licenčního odboru úřadu Michaelu Schneidrovou. Spojení dvou kauz do jednoho procesu je ďábelskou zlomyslností vůči zmíněným dámam. Události ze Silvestra r.2010 se jich netýkají, v té době ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ, ale jejich projednávání se musí zúčastnit  aspoň vysláním advokátů. Jejich obvinění věnoval soud jen zlomek celkové spotřeby času, ale zatěžují je náklady účasti a zastupování za celou dobu, a to včetně průtahů řízení, které nevyvolaly. Návrhy obhajoby na vyloučení jejich věci do samostatného řízení soud zamítl. Zvlášť tvrdě spojení kauz do jedné dopadlo právě na Michaelu Schneidrovou, která podléhá zákonu o státní službě, takže byla postavena mimo službu a pobírá poloviční plat.

Režie „monstrprocesu“ svědčí o tom, že jsme stále zemí Franze Kafky. Události, jichž jsme svědky, si nezadají s absurditou zápletek jeho románů. Skutkový děj, kvůli němuž stojí před soudem osmičlenná skupina obžalovaných, je  projevem  nezvládnutí přívalu žádostí o licence v letech 2009-2010 bývalým vedením ERÚ. Alena Vitásková, která přišla do čela ERÚ v srpnu r.2011 mimo jiné s posláním napravit důsledky selhání úřadu v této věci, stojí před soudem, ale bývalí vedoucí pracovníci důstojně vystupují jako svědci obžaloby.

Soustředění pozornosti na Vladimíra Čimperu a Alenu Vitáskovou neodpovídá skutečnému významu postav v této „kafkárně“. Vladimír Čimpera je okrajová figurka, revizní technik, který provedl jakási měření na elektroinstalacích a o jejich výsledcích  podal zaměstnavateli zprávu na standardním tiskopisu. Alena Vitásková je ve skutečnosti statistka, která zachovala nečinnost v situaci, v které podle názoru žalobce měla jednat, i když vlastně o existenci problému k řešení vůbec nevěděla a k jednání tedy neměla důvod. Její provinění má spočívat v tom, že neupozornila nadřízeného Michaely Schneidrové na její (ve skutečnosti neexistující) dobré vztahy se Zemky a nezabránila jí v ponechání silvestrovských licencí v platnosti. Že v dokazování před soudem byla legenda o vztazích se Zemky vyvrácena? Že jiné elektrárny v majetku Zemkova klanu za působení dvojice Vitásková- Schneidrová o licence přišly? Co na tom? Koho to zajímá? Žalobce i soud se tváří, že žádné dokazování před soudem neproběhlo a vše je tak, jak uvedl žalobce v obžalobě.

Klíčovou postavou tedy není Alena Vitásková, ale Michaela Schneidrová, která jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila správní řízení, jež mohlo vyústit v odebrání “silvestrovských” licencí. Samozřejmě, cílovou osobou strůjců “monstrporcesu” je Alena Vitásková, jež má spoustu nepřátel, kteří nevynechají žádný prostředek k jejímu vytlačení z funkce. Ale bez zmíněného rozhodnutí Michaely Schneidrové by se nenašel důvod k tomuto jejímu trestnímu stíhání.

Kriminalizace postupu Michaely Schneidrové je důkazem účelovosti tohoto procesu. O tom, že vydání licencí o silvestrovské noci byl nešťastný nápad, bývalé vedení ERÚ dobře vědělo, takže řízení k nápravě mohlo zahájit hned 2. ledna 2011. Přípravou rozhodnutí se skutečně úředníci ERÚ zabývali, a místopředseda ERÚ Antonín Panák dokonce podal trestní oznámení kvůli přiložení padělané revizní zprávy k žádosti o licenci. Z jakýchkoli důvodů se ale nikdo nepodepsal pod připravené správní rozhodnutí. Podepsat je měla až Michaela Schneidrová “než se rozkouká”. Tvůrci této taktiky zjevně netušili, že narazili na tvrdou profesionálku, která se vyzná ve svém řemesle a řídí se pouze radami svého dobře fungujícího mozku. Když pochopila, co by podpisem připraveného rozhodnutí způsobila, zhrozila se a vydala se jiným směrem.

Účelovost kriminalizace jednání Michaely Schneidrové je zřejmá i ze srovnání s jinými podobnými případy sporných licencí. Chomutovské elektrárny v době vydání licencí skutečně stály. Je to zřejmé z družicových fotografií, které nebyly u soudu jako důkaz uplatněny. Nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, zčásti zaviněné útoky vandalů na nezabezpečené staveniště, byly zanedbatelné ve srovnání s hodnotou investice ve výši 1,3 miliardy Kč. “Přimhouření oka” nad nimi bylo poměrně malým hříchem ve srovnání s posuzováním návrhu na odnětí licencí elektrárně společnosti ČEZ- obnovitelné zdroje, které ERÚ udělil licenci ve stavu, v kterém bylo do dokončení výstavby velmi daleko. Předchůdce Michaely Schneidrové Jaroslav Vítek ale návrh na zahájení řízení k odnětí licence zamítl bez odůvodnění. Opakované pokusy ERÚ o jeho trestní stíhání ztroskotaly, m.j. také na rozhodnutí žalobce z “monstrprocesu” (rozhodoval podle zásady “padni komu padni”). Zřejmě se orgány činné v trestním řízení rozpomněly na přísloví, podle něhož “komu přeje pánbůh, tomu též všichni svatí”: mezi polostátním ČEZem a klanem “slováckého miliardáře” Zdenka Zemka jsou asi nějaké rozdíly, oku obyčejného občana nepostřehnutelné, které opravňují orgány činné v trestním řízení k rozdílnému postupu. Nebo mají jiná měřítka na počínání “vetřelců” v čele s Alenou Vitáskovou a skvadrou bývalého předsedy Josefa Fiřta.

Michaela Schneidrová se řídila správním řádem a vnitřními resortními předpisy. Podle tehdy platných pravidel bylo vydání licence ryze formálním rozhodnutím a podmínky pro vyhovění žádosti byly poměrně nenáročné a stanovené dosti vágně. Naproti tomu pravidla zrušení správního rozhodnutí jsou nastavena tak, aby jeho adresát, který je přijal v dobré víře o správnosti, byl co nejvíce chráněn před změnami právních názorů úředníků. V tomto konkrétním případě by odnětí licencí neznamenalo, že se vyrobená energie bude prodávat za nižší ceny dle cenového rozhodnutí pro r.2011, jak si kdekdo myslí, ale elektrárny by musely zastavit výrobu až do případného nového udělení licencí. Jedná se o investici v objemu 1,3 miliardy Kč, na jejíž pořízení si investor vzal úvěr ve výši 1 miliardy Kč. Odříznut od prodeje vyrobené elektřiny by neměl prostředky na splácení úvěru. Zkrachoval by se všemi důsledky z toho plynoucími včetně ztráty zaměstnání pro několik tisíc lidí.

Odnímání licencí je skutečně obtížné. Postižený investor se zpravidla brání a dochází k rozvleklým  a nákladným sporům ve správním soudnictví, jejichž výsledky nelze vždy dobře předjímat. Dokladem toho je osud 22 správních žalob na odnětí licencí, které ve veřejném zájmu podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jejich projednávání není zdaleka ukončeno, ale zatím se zdá, že žalobce uspěje jen u části z nich. Přinejmenším neuspěl v části prvostupňových rozhodnutí. Přitom vybíral z přibližně 120 sporných případů, postoupených k přezkoumání ERÚ, a čtyři přidal vlastním výběrem. Právem očekával stoprocentní hladký úspěch, který se ale nedostavil.

Za obdobných okolností rozhodovala Michaela Schneidrová. Zjistila, že vady rozhodnutí oprávněné úřednice Ilony Florianové nejsou tak jednoznačné, aby rozhodnutí o odebrání licencí muselo obstát v případném správním soudním sporu či arbitráži. Odnětím licencí by investorům vznikla obrovská škoda, možná by došlo k zničení jejich firmy. Ale v případě jejich úspěchu v soudním řízení by se stát nedoplatil. Výsledek soudního řízení správního či arbitráže nemohla předjímat. Šla tedy cestou minimalizace škod a návrh na zahájení řízení k odnětí licencí zamítla s vědomím, že rozhodnutí má povahu dočasnosti, protože v případě změny podmínek může být kdykoli v budoucnosti změněno. Věděla např., že již probíhá policejní vyšetřování. Pokud by soud v trestním řízení rozhodl, že vydáním licencí došlo k trestnému činu, byl by to důvod k jejich odnětí ve správním řízení, proti němuž by soudní obrana byla beznadějná. Přezkoumání jejího rozhodnutí nezávislou advokátní kanceláří vyznělo v její prospěch.

Můj laický závěr zní, že v případě potvrzení nepravomocného rozsudku odvolacím soudem bude Michaela Schneidrová potrestána za uvážlivé rozhodnutí trestem, přiměřeným těžkému ublížení na zdraví s  následkem smrti. Soud byl poněkud smířlivější než žalobce, který kromě vyšší sazby odnětí svobody požadoval také peněžitý trest ve výši 1 milionu Kč.  Zajímavé je i srovnání s přístupem soudu k vině oprávněné úřednice Ilony Floriánové, která licence vydala: soud vzal na vědomí, že za stejné jednání byla potrestána podmíněným trestem v jiné kauze a nepovažoval za nutné její trest zpřísnit. Projednání věci soudem mělo být pro její potrestání dostatečné ( nereptám!). Celkem správně soud usoudil, že za konkrétních podmínek onoho silvestrovkého večera se Ilona Floriánová provinila jen nepatrně. Zato Michaela Schneidrová, která znemožnila napravení jejího pochybení, se dopustila těžkého zločinu. A  původci situace, ve které  k vydání licencí došlo, se smějí potížím Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové z pozic svědků obžaloby.

Na pozadí  absurdnosti odsouzení Michaely Schneidrové se mému laickému oku jeví rozsudek nad Alenou Vitáskovou jako obzvlášť nesmyslný. Soudce Aleš Novotný vzal výsledky dokazování na vědomí aspoň do té míry, že již neopakoval tvrzení o jejím srdečném vztahu k “slováckému miliardáři” Zdenkovi Zemkovi a dokonce připustil, že není přímý důkaz pro tvrzení, že dala souhlas Michaele Schneidrové k zastavení řízení, které mělo poškodit klan Zemků, či že by jí dala přímý příkaz. Pouze uvěřil, že “muselo dojít k nějakým rozhovorům mezi nimi”. Na trest, přiměřený těžkému ublížení na zdraví s následkem smrti, je jeho víra dostačující.

Zajímavé to je i ve vztahu k mediálnímu vyjádření žalobce Radka Mezlíka v rozhovoru pro MF Dnes z 24.2.2016, který připouští, že Josef Fiřt jako druhostupňový orgán nemohl zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi jako orgánu prvostupňovému v postupu k neoprávněnému vydání licencí, když se jeho  nesouhlasu s vydáním licencí vzepřel. Současně ale navrhl potrestat Alenu Vitáskovou, která byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném právním postavení jako druhdy Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi a na přípustnost odnětí licencí vůbec nemusela mít právní názor a ani jej nikdy neprojevila (popřípadě žádný její prokazatelný názor nebyl v řízení před soudem doložen). Co si nemohl dovolit Josef Fiřt, Alena Vitásková si dle názoru žalobce dovolit měla. Lidé si jsou přece před zákonem rovni, jen v myšlení žalobců a soudců bývá rovnítko nahrazeno křivkami paragrafu: kdo chce psa bít, hůl si najde. Alena Vitásková zřejmě musí být zničena, i kdyby se Spravedlnost měla utopit v potocích slz.

SUROVOST OTALÁROVANÉHO LHÁŘE

Ve středu 24.června 2020 proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad  ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit  Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové.

Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v r.2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení.

Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení   nezvládlo licenční boom v r.2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase  jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Daniel Pinka neomezil  svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v r.2012 postavila do  cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové.

Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze dne 31.prosince 2010 nic společného  a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil k stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce.

V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že dne 29.listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument, určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu.  Byl to úhledný kámen  posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v  den vydání licencí byly na investici za více než 1 miliardu Kč jen nedodělky za pár tisíc Kč, které na provozuschopnost neměly vliv.

Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán.

Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014.

Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši  Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku z 22.února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za„strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání.

Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17.ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na 7 let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky.

Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Dovolání  nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat  s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu.

Proběhly   pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke  stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout.

Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup,  který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace.

Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990 , tedy ve věznici ve Světlé n.S.

Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11.prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby.

Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena  aspoň k podmíněnému trestu.

Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný. Právní názor Nejvyššího soudu ČR byl závazný i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové.

Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11.prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti.  Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu.

Z toho důvodu jsem dne 15.listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Rozhodl dne 7. ledna 2020 vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan, samozřejmě ve prospěch hříšníka.

Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí pana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem z 9. března 2020. Mimo jiné jsem se z něj dověděl, že vrchní státní zástupce Ivo Ištvan vyhodnotil písemné vyhotovení odvolání jako mimořádně kvalitní.

Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud  v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení.  Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti.

Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo  Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.června  2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce.   V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc.

Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek.  Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se.

Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil.

Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost.  

==================================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

KAUZA VITÁSKOVÁ: ABSURDNÍ SOUD

Dne 8. ledna 2018 začne Vrchní soud v Olomouci projednávat odvolání nepravomocně odsouzených z rozsudku Krajského soudu v Brně z 22.února 2016 v případu, ve svých počátcích veřejnosti známém jako „kauza Vitásková“ podle významné obžalované Aleny Vitáskové, tehdy předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Její role byla ovšem okrajová. Jednalo se především o stíhání osob, zapletených do vydání licencí na provoz fotovoltaických elektráren, vlastněných společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. z holdingu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka. K tomu došlo o silvestrovské noci r.2010, kdy Alena Vitásková a spoluobžalovaná Michaela Schneidrová ještě netušily, že budou někdy působit v ERÚ. Podle názoru orgánů činných v trestním řízení i podle právního názoru správního soudu byly licence vydány nezákonně, ale na tom se nepodílely.

Absurdní je již sama okolnost, že soud přijal obžalobu, v které byly „přifařeny“ k obžalovaným, s jejichž jednáním neměly nic společného a podstatná část dokazování se jich vůbec netýkala. Musely ale mařit čas a peníze účastí na monstrózním hlavním líčení, které trvalo od 2. června 2014 do 22. února 2016. Když neseděly v soudní síni samy, musely tam stejně  mít obhájce. Od 22.února 2016 čekaly na zahájení odvolacího řízení, jehož zdržení je patrně způsobeno mimořádným objemem odvolání ostatních nepravomocně odsouzených. Jejich trestní stíhání bylo zahájeno v jarních měsících r.2013, žijí tedy „pod napětím“ již necelých pět let, což samo o sobě je krutým trestem. Pro nepřátele Aleny Vitáskové bylo její trestní stíhání záminkou k soustavnému napadání a vyvíjení tlaku na odchod z funkce.  Usilovali o její vypuzení z ERÚ od samého počátku jejího působení. Mnohým vadila, protože vyvolala prověřování několika desítek podezřelých licencí fotovoltaických elektráren, zmařila zahájení obdobného subvenčního financování budování biometanových stanic  a zejména zastavila každoroční zvyšování cen energií pro domácnost. Znechutila se tím různým vlivným lidem, kteří parazitují na penězovodech, spjatých s provozováním přenosové soustavy a obchodováním s energiemi a již se těšili na příjmy z „biometanového tunelu“.

Další absurditou je skutečnost, že výchozí příčinou vyvolání trestního stíhání byla neodpovědnost podřízených techniků subdodavatele výstavby fotovoltaických elektráren, kteří k žádosti o udělení licencí přiložili padělané revizní zprávy.  Jejich existenci odhalil až na jaře roku 2011  místopředseda ERÚ Antonín Panák, který na základě tohoto zjištění podal trestní oznámení. Šel s tím přímo na protikorupční policii. Ta se pak neomezila na řízení proti padělatelům, ale začala kriminalizovat výše postavené odpovědné  osoby až po jednatele investorských společností, z nichž žádný k padělání nedal pokyn, ani o něm nevěděl.  V té době ještě nebylo známo, že na uvolněné místo předsedy ERÚ nastoupí Alena Vitásková a obecně se očekávalo, že je získá místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček. Díky horlivosti Antonína Panáka tak nastala možnost, že by nového předsedu jeho kamarád dostal do maléru. Nepadl do pasti jen díky nečekanému rozhodnutí předsedy vlády Petra Nečase, který nechtěl svěřit řízení ERÚ nikomu z manažerů, kteří prokazatelně administrativně nezvládli  solární boom let 2009-2010 a obklopovaly je pověsti o zkorumpovanosti. Domnívám se, že ani Antonín Panák netušil, jaké následky může mít jeho součinnost s policií. Pokud soudil, že by bylo na místě odebrat licence,  vydané 31.prosince 2010, ERÚ měl pravomoc dosáhnout toho ve  správním řízení ještě před nástupem Aleny Vitáskové. Jistě věděl, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio.

Absurdní je i osud perfekcionalistky  Michaely Schneidrové, kterou si přivedla Alena Vitásková a dosadila ji na neobsazené místo ředitelky licenčního odboru. Bývalé vedení připravilo rozhodnutí o povolení řízení o obnově licenčního řízení, na jehož konci mělo být odnětí licencí výše zmíněným elektrárnám. Každý věděl, že odebrání licencí vyvolá tuhý odpor Zemkova holdingu, který by byl jeho důsledky ohrožen krachem. Dotčen by byl i zájem úvěrující Commerzbank, která by se zřejmě nedočkala splacení úvěru a možná by vyvolala mezinárodní arbitráž kvůli poškození své investice. Úředníci, spjatí s  bývalým vedením proto otáleli s podepsáním připraveného rozhodnutí. Když nastoupila Michaela Schneidrová, neznalá poměrů, přišla jejich chvíle: podsunuli jí rozhodnutí k podpisu, aniž by jí k němu přidali licenční spis.

Ale novopečená ředitelka se nějak ke spisu dostala. Po jeho prostudování seznala, že v případě odnětí licence by investoři cestou opravného prostředku patrně dosáhli jejího obnovení, což se později potvrdilo. Věděla ale, že pokud by se obnova licence nezdařila, byla by ohrožena sama existence investorského holdingu, který by se bránil všemi dosažitelnými právními prostředky. Případný prohraný spor s investorem by byl pro ERÚ, potažmo pro stát, finanční pohromou. Kromě toho věděla, že probíhá trestní řízení. Počítala s možností nezpochybnitelného odnětí licence, pokud by se prokázala trestnost vydání licencí. Proto návrh na povolení obnovy licenčního řízení zamítla. Jednala s péčí řádného hospodáře. Vyvolala ale hněv Antonína Panáka a stala se také předmětem zájmu protikorupční policie.

Žalobce se domníval, že se nechala ovlivnit osobní známostí s šéfem holdingu Zdeňkem Zemkem st., ale z dokazování před soudem vyplynulo, že k němu žádný vztah neměla. Nenašel se žádný důkaz o jejím prospěchu z rozhodnutí. Subjektivní stránka domnělého trestného činu nebyla prokázána.

Alena Vitásková byla ve funkci poměrně krátkou dobu a o problému s chomutovskými elektrárnami neměla tušení. V dané situaci si opatřila právní přezkum rozhodnutí Michaely Schneidrové, který vyzněl pro ni příznivě. Když ji ale policie předvolala jako svědkyni k podání vysvětlení a vyšetřovatel jí „off record“ napovídal, že předmětné elektrárny v den vydání licence nestály, nařídila provedení přezkumu rozhodnutí Michaely Schneidrové, který vedl k jeho zrušení. V obnoveném licenčním řízení ERÚ sice elektrárnám původní licence z 31.prosince 2010 odebral, ale nahradil je novými se stejným datem účinnosti. Ještě dříve jí ale policie také sdělila obvinění. Podezírala ji, že o záměru Michaely Schneidrové věděla a nezabránila mu, nebo k jeho uskutečnění dokonce dala pokyn.

Michaela Schneidrová propásla skvělou příležitost přihlásit se o postavení spolupracující obžalované a „utopit“ svou nadřízenou sdělením, že o jejím rozhodnutí věděla a souhlasila s ním, případně jí dokonce sama přikázala, aby tímto způsobem postupovala. Ale Michaela Schneidrová se za záda své nadřízené neschovala.  Tím prokázala pevnost charakteru.

Vrcholem absurdity byl výrok předsedy senátu Aleše Novotného při  ústním vyhlášení rozsudku, kdy prohlásil, že sice pro to nemá důkaz, ale přesto si myslí, že mezi paní obžalovanou a její podřízenou došlo před vydáním rozhodnutí k nějaké komunikaci, která správnost postupu Michaely Schneidrové potvrdila, a proto paní obžalované Aleně Vitáskové ukládá trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Pan soudce se domníval, že bez souhlasu nadřízené by si Michaela Schneidrová nedovolila návrh na povolení obnovy licenčního řízení zamítnout. Neznám žádný jiný případ, kdy by soudce veřejně přiznal, že ukládá vysoký trest bez důkazů. Je to o to horší, že obsáhlé vyšetřování vedlo ke zjištění, že Alena Vitásková neměla z rozhodnutí Michaely Schneidrové žádný prospěch, čili nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Jako laik si myslím, že z gramatického výkladu výroku Aleše Novotného vyplývá, že přes veškeré úsilí orgánů činných v trestním řízení Alena Vitásková zůstala v postavení podezřelé a trest jí tedy neměl být uložen.

Pan předseda měl asi 22.února 2016 vůbec špatný den, protože kromě toho tvrdil, že se Alena Vitásková stala předsedkyní ERÚ na základě „nějakého jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“. Z dokazování takový poznatek nevyplývá  a ani neodpovídá realitě: jmenování Aleny Vitáskové navrhl předsedovi vlády ministr obchodu a průmyslu a schválila je vláda jako kolektivní orgán jednomyslným hlasováním . Prohlášení pana soudce  nelze chápat jinak než jako  snahu dehonestovat paní obžalovanou jejím spojením s profanovanou osobou.

To nestačilo: Aleš Novotný se podivoval, proč si z úředníků starého vedení ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ve skutečnosti do úřadu přišla později než její nadřízená.

Z obou uvedených detailů jako laik vyvozuji, že rozsudek vydal soudce, který byl vůči Aleně Vitáskové silně podjatý a navíc k vyhodnocení výsledků dokazování přistupoval nedbale.

Absurdní mi připadá i rozhodování o výši trestu. Oběma obžalovaným dámám soud uložil trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku, který převyšuje tresty všech obžalovaných, kteří se dle jeho úsudku podíleli na nezákonném postupu při vyžadování licencí. Úřednice, která vadné licence vydala, odešla od soudu s uznáním viny bez navýšení podmíněného trestu z jiného řízení. Ale Michaelu Schneidrovou, která nechtěla její bona fide selhání napravit, odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu. Bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který proti odporu bývalého předsedy ERÚ vyjednal provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010 a s vydávající úřednicí její postup telefonicky konzultoval, senát Aleše Novotného zprostil viny, ačkoli žalobce pro něj žádal 10 let. Odpor proti návrhu na odnětí licencí a tím vyvolanému poškození investorů senát Aleše Novotného  zřejmě považuje za daleko horší provinění než samo vydání vadných licencí  a kroky, jež k němu vedly. Je-li rozhodnutí o trestu pro Michaelu Schneidrovou pochybné, sotva lze ospravedlnit výši trestu Aleny Vitáskové, v jejímž případě soud přiznal, že o jejím trestném jednání nemá důkazy.

Trapně absurdní je skutečnost, že celá honička za vydáním licence ještě před půlnocí 31. prosince 2010 byla zbytečná: později se ukázalo, že prosté včasné získání licence nezakládá samo o sobě nárok na získání nejvyšší výkupní ceny. Omylu podlehla i policie, která si neopatřila řádný znalecký posudek a jako pomůcku pro stanovení výše škody použila chybné odborné vyjádření.

Ovlivnění licenčního řízení trestným jednáním je nezpochybnitelným důvodem k odebrání licencí. Vrchní soud má tedy v rukou mocný prostředek, jak podpořit rozhodnutí správního soudu o odebrání licencí a vyvolat katastrofické následky pro investory. Ale odebrání licencí elektrárnám, které bezporuchově a bezúrazově dodávají do sítě proud již  sedm let, by bylo korunou všech absurdit, jež se v tomto řízení vyskytují.

ZAHÁJENÍ ODVOLACÍHO ŘÍZENÍ ALENY VITÁSKOVÉ & SPOL. I-III

Část I.

Krajský soud v Brně vede tuto věc pod spisovou značkou 46 T 7/2013 a označením “Vladimír Čimpera & spol.”, ale veřejnost ji vnímá jako “kauzu Vitásková”, neboť předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dale jen “ERÚ”) je nejznámější mezi původně deseti obžalovanými. Nic na tom nemění ani skutečnost, že řízení proti ní a její podřízené Michaele Schneidrové souvisí se záležitostmi ostatních obžalovaných jen zprostředkovaně a objemově představuje pouze zlomek z obsáhlého spisu a nepatrnou část ze spotřebovaného času.

Skutkovou podstatou procesu je údajně neoprávněné vydání licencí o silvestrovské noci v r.2010 chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku holdingu miliardáře Zdeňka Zemka, kterého investoři měli m.j. dosáhnout předložením nepravdivých údajů, zejména pak padělaných revizních zpráv z 26. a 27. prosince 2010. Majitelé se domnívali, že získání licencí v posledních minutách roku jim zajistí zvýhodněnou výkupní cenu za vyrobenou elektřinu ve výši 12.150 Kč/MWhod., s kterou počítali ve splátkovém kalendáři miliardového  úvěru. Obžalované Alena Vitásková a Michaela Schneidrová přišly do ERÚ až v 2. polovině r. 2011, takže na vydání sporných licencí se nepodílely.

Podle názoru soudu se obžalovaní účastníci výstavby elektráren o podvod  pokusili již tím, že podali žádost o udělení licencí ještě před dokončením díla. Museli pak strpět ohledání zářízení úředníky ERÚ dne 20.prosince 2010, které ještě nevedlo k vydání licencí. Až potud soud hodnotil jejich jednání jako pokus o podvod. V této souvislosti tvrdě postihl revizního technika Vladimíra Čimperu, který na základě pokynu nadřízeného vypracoval revizní zprávy z 5. a 6. prosince na rozvody elektráren a odevzdal je. Soud mu podsunul úmysl pomoci k oklamání ERÚ za účelem obstarání neoprávněného prospěchu pro investory. Zprávy uznal za nepravdivé, protože se domníval, že mají být dokladem o dokončenosti výstavby elektráren. K jeho  usvědčování ze zlého úmyslu vydatně využil procesně nepoužitelný protokol z podání vysvětlení na policii. Obsahu protokolu soud prakticky přiznal větší váhu než výpovědim v přípravném řízení a před soudem, které se od obsahu prvotního výslechu částečně lišily. Podle zásady in dubio contra reo pravdivé bylo to vyjádření, které obžalovanému škodilo a nevadilo, že je soud vůbec neměl použít. Vladimír Čimpera později “off record” v soukromí vysvětlil, že nikdy dříve nebyl u výslechu a protokol podepsal, aniž by jej četl.

Teprve po další obhlídce, která se konala 31.prosince 2010, došlo k vydání licencí a tím k dokonání činu. O jejich vydání rozhodla pověřená úřední osoba ERÚ Ilona Floriánová sice s formálním přihlédnutím k předloženým dokladům, ale zejména na základě vyjádření tříčlené komise úředníků ERÚ, složené z neodborníků, a pod tlakem nadřízeného, který si sice vynutil na bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas s provedením obhlídky zařízení, ale  na kritický den si moudře vzal dovolenou a pouze zasahoval telefonicky a zasíláním e-mailů. O dva měsíce později vzniklo podezření, že revizní zprávy z 26. a 27.prosince 2010, které manažeři subdodavatele přiložili k žádostem o licence, jsou padělky, které Ilona Floriánová neodhalila. Místopředseda ERÚ Antonín Panák pak podal kvůli nálezu podezřelých listin trestní oznámení. Policie je vyhodnotila jako padělky, a takto je hodnotí žalobce i soud.

V době, kdy se toto vše odehrávalo, Alena Vitásková ještě ani netušila, že by se mohla stát předsedkyní ERÚ, stejně jako Michaele Schneidrové se o dráze ředitelky licenčního odboru ERÚ nemohlo zdát ani v nejbujnějších snech. Před soud se dostaly proto, že neumožnily nápravu údajného pochybení ERÚ z 31. prosince 2010, jednajíce ve prospěch Zemků, s nimiž se měly znát. Přičlenění jejich věci k stíhání dalších osmi obžalovaných je výrazem zvláštní zlomyslné péče především ze strany žalobce, který se takto přičinil o jejich zatížení desítkami hodin zbytečně promarněného času a zcela neúčelným zvýšením nákladů na obhajobu a ze všeho nejvíc bezohledným dlouhotrvajícím vystavením stresu. Bez viny ovšem není ani soud, který mohl a měl vyčlenit věc obou dam do samostatného řízení.

Nicméně vše zlé je k něčemu dobré:  poznatky o událostech z r.2010 jsou klíčem k pochopení nesmyslnosti odsouzení  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.

Hlavní líčení ve věci bylo zahájeno 2. června 2014, závěrečné řeči odezněly 10. a 11.prosince 2015. K veřejnému vyhlášení rozsudku došlo až 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný na ně patrně nebyl dobře připraven, což mu ale nebránilo ve vyvolání zděšení mezi obžalovanými rozdáním vysokých trestů, v případě nejhůře postižených Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové  přiměřených závažné násilné trestné činnosti. Většině obžalovaných soud “osladil” rozsudek uložením peněžitých trestů a zákazů činnosti. Žalobci Radku Mezlíkovi to nestačí: odvoláním z 21.června 2016 se dožaduje v některých případech zvýšení trestů odnětí svobody, dále  uložení peněžitých trestů  Michaele Schneidrové  a Aleně Vitáskové, u ní také zákazu činnosti.

 Písemné vyhotovení rozsudku dorazilo do datové schránky obhájce Aleny Vitáskové až dne 15. června 2016, tedy za 114 dní od vyhlášení rozsudku a 187 dní od přednesení závěrečných řečí.

Rozsudek má sice 167 stran, ale jeho výroková část byla hotová již 22.února 2016 a odůvodnění je z velké části poskládáno z textů protokolů  hlavního líčení, takže výrazné překročení zákonného časového limitu nelze omluvit. Průtahy tohoto druhu nejsou v historii činnosti předsedy senátu Aleše Novotného ojedinělé. Dokonce jimi nepřekonal svůj rekord z jiné kauzy, v které si obžalovaní museli počkat na písemné vyhotovení rozsudku plných devět měsíců od ústního vyhlášení. Zdlouhavé bývá i doručování protokolů z hlavního líčení: přijdou-li osm dní po doručení rozsudku, jako pomůcka obhájce při psaní odvolání již neposlouží.

Nadměrné průtahy při přípravě rozsudku a následně jeho písemného vyhotovení zasluhují odsouzení  jako cynické psychické týrání obžalovaných bezohledným prodlužováním stresu. Soudce si ovšem může vůči sprostým obžalovaným beztrestně dovolit cokoli, zvlášť když si může být jist záštitou nadřízených.

Doplňkem obrazu současného stavu kauzy je souběžné správní řízení, které proběhlo  rovněž u Krajského soudu v Brně na základě správní žaloby, podané ve veřejném zájmu nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Soud přezkoumal postup ERÚ, který rozhodnutím obžalované Michaely Schneidrové nejdříve nepovolil obnovu licenčního řízení, později v přezkumném řízení její rozhodnutí zrušil a vydal elektrárnám nové licence, opět s účinností od 31.prosince 2010. Krajský soud licence odebral jako neoprávněně vydané a vrátil věc ERÚ k novému projednání.

Je to smutný konec společensky prospěšného projektu, který měl holdingu Zemků umožnit překlenout dopady krize v ocelářském průmyslu. Tehdy došlo k hlubokému poklesu poptávky po jejich tradičních výrobcích – lešení a bezešvých trubkách. Pružným přechodem na výrobu nosných konstrukcí pro fotovoltaické elektárny se firma zachránila před krachem, provázeným propouštěním tisíců zaměstnanců. Cesta od výroby nosných konstrukcí k nápadu na zužitkování nevyužitých ploch ve vlastních objektech  budováním FV elektráren byla přirozená.

Odebrání licencí ve správním řízení soudním je nepříjemné i pro obžalované, protože se tím potvrzuje názor žalobce, že ERÚ neměl licence 31.prosince 2010 vydat a Michaela Schneidrová neměla bránit jejich odebrání.

Pro úplnost je třeba v této souvislosti zmínit, že na ERÚ v současnosti probíhá t.zv. sporné řízení, v němž se posuzuje oprávněnost nároku předmětných FV elektáren na výkupní cenu 12.150 Kč/MWhod. Podle prvostupňového rozhodnutí ERÚ na ni nebyl od počátku nárok a je pravděpodobné, že v případě potvrzení jeho výsledku v odvolacím řízení bude muset Zemkův holding neprávem přijaté částky vrátit do státní pokladny. Ostatně od 1. ledna r.2013 již majitelé dostávají za vyrobenou elekřinu jen 5.500 Kč/MWhod.

V této situaci  obžalovaní podali odvolání a ERÚ i majitelé elektráren se vzepřeli pravomocným rozhodnutím správního soudu podáním kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Výsledky obou řízení nelze předjímat, pouze můžeme celkem určitě předpokládat, že v dalším vývoji může dojít na mimořádné opravné prostředky a možná  i na postoupení věcí nadnárodním soudům či arbitrážím.

Okamžitý stav kauzy je úděsný. Zařízení, vybudovaná nákladem 1,4 miliardy Kč, jejichž bezpečnost a provozsuchopnost od počátku r.2011 je dokázána bezporuchovým provozem a absencí pracovních úrazů, zastavila výrobu. Rozhodnutí správního soudu má likvidační účinek. Majitelé byli jeho rozhodnutím připraveni o příjem, z něhož hradili splátky úvěru, a hrozí jim krach s následkem propuštění několika tisíc zaměstnanců. Mohou sice ERÚ požádat o vydání nových licencí, ale na jejich základě by již prodávali vyrobenou elektřinu za pouhých 1.000 Kč/MWhod. místo současných 5.500 Kč. Výroba by za těchto okolností byla natolik ztrátová, že by nezbylo než elektrárny zrušit.Všichni, kdo měli co do činění s jejich výstavbou, jsou nuceni vyrovnávat se s představou, že za několik týdnů či měsíců obdrží příkaz k nástupu výkonu trestu. Stejnou vyhlídku, ale s výrazně vyšší trestní sazbou, mají Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, které se vznikem problému nemají nic společného. Pracovníci bývalého vedení ERÚ, mimo úřednice, která vydala problematické licence, jsou v pohodě, přestože  v r.2010 v nejlepším případě nezvládli nával žádostí o licence a pro okamžitou nápravu pochybení nic neudělali. U soudu vystupují jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové.

Přemýšlím, zda by soudci a státní zástupci se stejnou neodpovědnou lehkostí působili škody podnikatelům a zda by rozdávali  kruté tresty realizátorům státem vyprovokovaných projektů, kdyby věděli, že v případě vyplacení odškodnění za zhoubné následky nesprávných rozhodnutí by se museli na náhradách finančně podílet. Zatím jim ovšem nic takového nehrozí, i když současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán sní o možnosti takové “příkoří” soudcům a státním zástupcům zavést.

Část II.

Z mého laického pohledu způsob hodnocení jednání obžalovaných, který použil žalobce a soud, není jediný možný, zvláště též proto, že při hodnocení důkazů důsledně uplatnili nepřípustnou zásadu in dubio contra reo.  Případ by se měl především posuzovat v souvislosti s neodpovědnou energetickou politikou státu, který nejdříve vyvolal zájem investorů o investování do obnovitelných zdrojů energie nabídkou marnotratné finanční podpory, aby pak bez varování 8.listopadu 2010 oznámil, že dnem 31.prosince 2010 bezuzdné plýtvání penězi končí. Výstavba fotovoltaické elektrárny je střednědobý projekt, z kterého nelze beze škod vyskočit ze dne na den. Investor nemá jinou možnost, než se  snažit dílo dokončit, aby úplně neztratil již vložené prostředky. Většina zájemců, která naletěla na neodpovědnou státní pobídku, se zadlužila u bank a splátkový kalendář stavěla na příjmech, s nimiž počítala podle původního zadání. Náhlá změna podmínek ohrozila jejich způsobilost splácet, následně je vystavila nebezpečí krachu a propouštění. Dokončení výstavby za platnosti původních podmínek se tak doslova stalo bojem o přežití, a v jeho rámci pak mohly vznikat krajní situace. Závod s časem ztížily investorům v závěru r.2010  sněžení a silné mrazy. Poctivý stát by připustil své silné viktimologické zavinění. Myslím si, že za daných podmínek by měl  při posuzování žádostí o licence promíjet drobné nedodělky na zařízeních. Jsou dány jasné podmínky pro změkčování tvrdosti zákona. Nechci tím ovšem říci, že by měl stát promíjet zjevně podvodné jednání včetně udělování licencí elektrárnám ve stavu zrodu.

Mimo zorné pole soudu zůstal možný podíl odpovědnosti bývalého vedení ERÚ, jmenovitě jeho předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka a ředitele legislativního odboru Antonína Panáka, pozdějšího místopředsedy ERÚ.Případ chomutovských elektráren od počátku pojednávali poněkud odlišně od jiných. Například neobjednali jejich posouzení Státní energetickou inspekcí, kterou jinak poslali do  134 elektráren, žádajících o licence koncem r.2010. Tím otevřeli prostor pro dohady o dokončenosti a bezpečnosti elektráren, kontrolovaných neodbornými komisemi ERÚ. Josef Fiřt zásadně nesouhlasil s dokončením  jejich licenčního řízení ještě v r.2010 a ustoupil v tomto směru řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi až po jeho hrozbě resignací, ač nemusel. Od jednoho z členů komise věděl, že k vydání licencí došlo za podezřelých okolností až v nočních hodinách, ale o zjednání nápravy se nepokusil, ač mohl. Až na základě vnějšího popudu přikázal Antonínu Panákovi, aby prověřil příslušné spisy. Výsledkem pak bylo odhalení padělaných revizních zpráv, na ně dne 4.března 2011 navazující trestní oznámení Antonína Panáka a další události, jejichž dočasně konečným výsledkem je pojednávaný rozsudek.

Druhou stránkou téže mince byl ale  otevřený, dobovým zvyklostem se vymykající zájem ředitele licenčního odboru ERÚ Luďka Pražáka, aby po neúspěchu obhlídky elektráren z 20.prosince 2010 byla umožněna ještě další před koncem roku, s předpokladem, že mezitím budou odstraněny nedodělky. Souhlas s provedením druhé obhlídky si na předsedovi ERÚ vynutil hrozbou resignací. Prokázán je také jeho tlak na Ilonu Floriánovou, aby o silvestrovské  noci zůstala na pracovišti i po pracovní době a jeho nezpochybnitelné doporučení, aby licence vydala. Nevíme zatím, jak jeho jednání vyhodnotí soud, protože kvůli jeho dlouhodobému onemocnění vyčlenil jeho věc k samostatnému projednání. Z mého laického pohledu ale pomohl dobré věci.

Soud se ovšem nemohl zabývat odpovědností bývalého vedení ERÚ, protože žalobce Radek Mezlík z jeho příslušníků obžaloval pouze ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka. K případné trestněprávní odpovědnosti bývalého předsedy a místopředsedů ERÚ zaujal přesně opačný postoj než k jednání Aleny Vitáskové.  V rozhovoru pro MF Dnes z 24.února 2016 se vyjádřil jednoznačně:  “Úlohou bývalého vedení jsme se zabývali a zjistili jsme,že tehdejší předseda Josef Fiřt byl odpůrcem udělení licencí těmto elektrárnám. Ale bývalý ředitel odboru licencí Luděk Pražák se jeho pokynům vzpříčil a jeho podřízená Ilona Floriánová nakonec licence vydala. Předseda úřadu není oprávněn přímo vydávat pokyny k licenčnímu řízení a jeho názor nebyl respektován.” Alena Vitásková byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném postavení jako Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi. Zatímco žalobce omlouvá (a z formálně právního hlediska má pravdu) pasivní postoj Josefa Fiřta, jenž znal sporný záměr svého podřízeného, pro Alenu Vitáskovou požadoval drakonický trest za to, že nezmařila rozhodnutí Michaely Schneidrové, které předem neznala.

Ostatně také Michaele Schneidrové se dostalo zásadně odlišného zacházení než Iloně Floriánové, jejíž pochybení odmítla napravit. Soud podává  na str. 149 a 152 rozsudku popis přímo hrůzostrašných chyb, jichž se úřednice o silvestrovské noci dopustila. Opomíjí při tom skutečnost, o které možná neví, že v ten den vydala ještě i další licence, z nichž některé se rovněž staly předmětem zájmu policie. Nakonec ale za vadné vydání licencí, souzené ve dvou soudních procesech, jí uložil pouze trest dočasného zákazu činnosti. Michaela Schneidrová, která nechtěla vystavit ERÚ riziku odškodnění za případnou prohranou arbitráž a zabránila odnětí domněle neprávem vydaných licencí, má jít na osm a půl roku do vězení, jako by někoho zabila. Ještě drastičtější je rozdíl v hodnocení jejího jednání proti názoru žalobce Radka Mezlíka na konání jejího předchůdce Jaroslava Vítka, který bez odůvodnění zastavil řízení o nařízení obnovy licenčního řízení elektrárny v majetku společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, která v době udělení licence měla instalovánu pouze sedminu z celkového počtu fotovoltaických panelů. Pokusy ERÚ o vyvolání jeho trestního  stíhání jsou až dosud neúspěšné. Policie pod dozorem žalobce Radka Mezlíka se zdráhá jej stíhat, stejně jako se původně nechtěla pustit do případu FVE Vranovská Ves, v kterém nakonec proti jeho původnímu názoru přece jen padla obžaloba.

Hodnocení skutkových zjištění v celém rozsudku je poznamenáno rozporem mezi nazíráním na různé úkony a situace z pohledu techniků a znalců na straně jedné a orgánů činných v trestním řízení na straně druhé. Kdyby nebyl vydán tak tvrdý rozsudek, bylo by snad možné omluvit nadměrné sebevědomí žalobce a soudu, kteří do hodnocení skutků vnášeli své diletantské názory, neboť právní předpisy, oborové normy a postoje znalců v této nové oblasti podnikání nebyly ustálené a rychle se vyvíjely. Výsledkem je rozpor mezi negativním formálně právním hodnocením stavu elektráren ke  dni 31. prosince 2010 soudem a jejich reálnou způsobilostí k zahájení dodávek elektřiny od 1.ledna 2011 a bezúrazovostí jejich provozu.   

Soud  v rozsudku opakovaně konstatuje nedokončenost předmětných fotovoltaických elektráren v době jejich obhlídek pracovníky ERÚ, tedy 20. a 31.prosince 2010. Nejde ale o jeden z pověstných případů žádostí o licence pro elektrárny, jejichž výstavba byla v počátcích. Existují fotografie, pořízené 26. prosince 2010 družicí NASA, z nichž je zřejmé, že tyto elektrárny skutečně stály. Soud je ale neviděl, protože je neuplatnil ani žalobce, ani obhajoba. Promítaly se jen videozáznamy drobných nedodělků, natočené při obhlídce dne 31.prosince 2010 úředníkem Rostislavem Krejcarem, před výjezdem instruovaným předsedou ERÚ Josefem Fiřtem.V té době ostatně v žádném předpisu nebyl stanoven požadavek úplného dokončení výstavby jako podmínky pro poskytnutí licence a ani nebyl definován přesný způsob prokázání dokončenosti. Elektrárny již dříve  získaly povolení ke zkušebnímu provozu a při prvním paralelním připojení k přenosové síti byla pracovníky distribuční firmy prověřena bezpečnost vysokonapěťových rozvodů (tuto podrobnost soud vůbec nepochopil a některým obžalovaným vyčítá zanedbání bezpečnosti vysokonapěťových rozvodů).Od počátku r. 2011 elektrárny skutečně dodávaly proud do sítě a během jejich provozu až dosud nedošlo k žádnému úrazu elektrickým proudem, čili v době vydání licencí byla zařízení způsobilá bezpečného provozu.

V rozsudku je spousta slov o nedokončenosti elektráren, ale soud se vůbec nezabýval jejím rozsahem a jejími důsledky pro provozuschopnost a bezpečnost zařízení. Provedla to za něj mezinárodně uznávaná poradenská společnost PricewaterhouseCoopers znaleckým posudkem, který soud ve svém diletantismu a aroganci opominul s vyjádřením, že jeho závěry jsou bezvýznamné. Ve skutečnosti z exaktní analýzy účetních dokladů vyplynulo, že nedodělky ke dni provedení důkazu obhlídkou elektráren činí ve finančním vyjádření několik tisícin procenta z pořizovacích nákladů: kvůli několika desítkám tisíc Kč má být zmařena investice za 1,4 mlrd. Kč. Z toho a z důkazu praxí lze vyvodit, že nedodělky byly zanedbatelné a nebránily uvedení elektráren do bezpečného provozu.

Ostatně tomu nasvědčují i výsledky komisionelní obhlídky z 31. prosince 2010. Členové komise ERÚ, z nichž žádný nebyl odborníkem v oboru, se  v názoru na provozuschopnost a bezpečnost  elektráren částečně rozcházeli, ale nakonec umožnili rozhodnutí Ilony Floriánové o vydání licencí. Rostislav Krejcar, zásadní odpůrce udělení licencí mezi nimi, podle svědecké výpovědi Zdeňka Zemka st. před soudem mu dokonce k udělení licencí telefonicky blahopřál. Spolu s úředníky ERÚ ale procházeli elektrárny skuteční odborníci, vesměs soudní znalci, jejichž přítomnost není v protokolu ERÚ zaznamenána. Např. pro financující banku Commerzbank AG stav elektráren kontrolovala mezinárodně uznávaná poradenská společnost Energetické poradenství a analýzy s.r.o. Stanoviska externích odborníků byla jednoznačně ve prospěch udělení licencí.Jejich písemná vyjádření se ovšem do spisu dostala až dodatečně.

Použití vysokých trestních sazeb má vazbu na výpočet škody, způsobené údajně neoprávněným vydáním licencí dne 31.prosince 2010. Ta  je v každém případě vyšší než 5 milionů Kč, což je spodní hranice pro použití nejvyšších trestních sazeb. Soud ale při jejím výpočtu podlehl omylu, když tvrdí (viz str. 128 rozsudku), že získáním licence po předchozím úspěšném provedení prvního paralelního připojení předmětným elektrárnám vznikl nárok na prodej elektřiny za 12.150 Kč/MWhod. Ve skutečnosti v době vydání licencí platil přísnější cenový výměr ERÚ z r.2009, podle něhož nárok na vyšší subvencovanou cenu vznikl pouze v případě, že elektrárna začala po vydání licence dodávat elektřinu do distribuční sítě ještě v r.2010. Takový stav ovšem v tomto případě nemohl nastat, protože ani kvůli Zemkům v noci nesvítilo slunce. Teprve cenovým výměrem z 8.listopadu 2010 došlo s účinností od 1.ledna 2011 ke změkčení podmínek, a skutečně pak stačilo první paralelní připojení jako jedna z podmínek pro přiznání dotované ceny. Je paradoxní, že hned na str.129 a 130 se v rozsudku uvádí správný popis vývoje podmínek pro poskytování dotované ceny. Úvahy soudu na str. 128 jsou ve zjevném rozporu s cenovými výměry, o nichž v rozsudku referuje, a je proto na místě se tázat, co je příčinou jejich neprávného výkladu: zda nezpůsobilost soudu pochopit vývoj cenových rozhodnutí nebo záměr usvědčit obžalované ze způsobení vysoké škody stůj co stůj. Nesprávnost úvah soudu potvrzuje i praxe: po převzetí odpovědnosti za výplatu podpory obnovitelným zdrojům energie státní společností OTE a.s. skončilo používání sazby 12.150 Kč/MWhod. za energii, dodávanou společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Došlo pak ke sporu mezi společnostmi ČEZ Prodej a.s. a Actherm s.r.o., neboť ČEZ odmítl kompenzovat Acthermu proplácení elektřiny ze zmíněných elektráren za zvýšenou cenu. Spor se řeší v t.zv. sporném řízení v ERÚ, které zatím dospělo k prvostupňovému rozhodnutí, podle něhož Actherm vyplácel “Zemkovým” elektrárnám zvýšenou cenu nezákonně. Pokud se Acthermu nepodaří v odvolacím řízení toto stanovisko zvrátit, lze očekávat, že bude po společnostech Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. požadovat vrácení přeplatku za r. 2011 a 2012. Tím by došlo k vynulování škody netrestní cestou.

Poznatky o sporném řízení ovšem zpochybňují příčinnou souvislost mezi vydáním licencí 31. prosince 2010 a jejich pozdějším obnovením na straně jedné a  vzniklou škodou na straně druhé. “Zemkovy” elektrárny fakturovaly Acthermu s cenami dle cenového výměru z r. 2009. Nevíme, zda si jejich manažeři byli vědomi neoprávněnosti vyfakturovaných pohledávek, či zda jednali v dobré víře. Soud si nebyl vědom skutečného stavu věcí a toto nezkoumal. V každém případě Actherm byl zodpovědný za obhospodařování podpory obnovitelných zdrojů a faktury neměl v požadované výši proplácet. Nelze vyloučit právní hodnocení, podle něhož škoda sice vznikla, avšak zaviněním třetí strany, jejímž jednáním se soud nemohl v tomto řízení zabývat, protože je žalobce nezahrnul do žalovaného skutkového děje. Je to klíčová otázka, která zasluhuje nové přezkoumání.

Škoda, způsobená údajně státu, kterou se soud zabývá, není jediná, ke které v souvislosti se souzeným skutkovým dějem došlo. Připustíme-li, že ztroskotání licenčního řízení bylo výsledkem klamavého jednání některých obžalovaných, pak je třeba take uznat, že škodu díky manažerům subdodavatelské firmy utrpěly také společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o., jejichž investice v objemu 1,4 mlrd. Kč byly v důsledku odebrání licencí zmařeny. Mělo by to mít vliv na postavení jednatelů poškozených společností v souboru obžalovaných, které soud považuje za spolupachatele. Domnívám se, že jejich zájmy a motivace byly jiné než zájmy a motivace manažerů subdodavatelských společností a nepovažuji za dostatečně prokázané, že se vědomě podíleli na úkonech, které soud považuje za klamavé. Mám na mysli např. jejich podpis na předávacích protokolech, jimiž jejich společnosti převzaly zařízení elektráren do svého majetku předčasně bez výhrad: soud jim podsouvá úmysl jejich předložením prokázat dokončenost nedokončených zařízení, ač primární účel jejich sepsání je pouze prokázání vlastnického vztahu k elektrárnám a podepsání s velkým časovým předstihem před předložením ERÚ takový úmysl vylučuje (nemohli předjímat s tak velkým předstihem, že ještě 31.prosince 2010 budou na díle nějaké nedodělky). Zejména není vůbec prokázáno, že by bratři Zemkovi  znali skutečnou povahu revizních zpráv z 26. a 27.prosince 2010, které soud považuje za padělky, a navíc chybí jakýkoli důkaz o tom, že by k danému způsobu pořízení revizních zpráv dali souhlas, či si jej přímo objednali. Jejich osud je ukázkou ošidnosti postavení vedoucícho pracovníka ve velké, vertikálně značně rozčleněné řídící struktuře firmy. Společnosti Saša Sun a Zdeněk Sun vznikly na popud úvěrující banky. Bratři Zemkovi se stali jednateli jako představitelé rodinného klanu, vlastnícího holding. Až do té doby zastávali ve vedení holding nepříliš významné funkce. Jako jednatelé odpovídají za vše, co se v jimi řízené společnosti děje, i když ve skutečnosti “na vše mají své lidi” ze subdodavatelské firmy a podstatná část dění při výstavbě běží mimo ně.

V této souvislosti upozorňuji, že soud opakovaně nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že podezření na podvodnou povahu těchto zpráv pojal jako první Antonín Panák až v únoru r.2011,  a není prokázáno, že by do té doby kromě jejich původců kdokoli další věděl, že došlo k nějaké nepravosti. Názor soudu, že bez výjimky všichni obžalovaní, kteří měli co do činění s licenčním řízením ze dne 31.prosince 2010, věděli o podvodné povaze zmíněných zpráv, nemá oporu v dokazování a je nejspíš mylný včetně vývodů, jež z něj soud odvozuje.

Posléze musíme vzít v úvahu možnost, že v budoucnu může vzniknout další škoda státu, pokud budou v navazujících soudních řízeních či arbitrážích zvráceny závěry výše zmíněných rozsudků. Zejména v případě, že by společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. prokázaly, že přišly o licence neprávem, mohl by jim vzniknout nárok na odškodnění řádově až v miliardách Kč. Netroufám si tvrdit, že se tak zcela jistě stane, ale jako laik soudím, že to nelze úplně vyloučit. Soud tuto možnost hrubě podcenil.

Soud měl ztíženo porozumění souzeným dějům take skutečností, že fotovoltaický boom provázela nepropracovanost a neustálenost norem a pravidel úředních postupů, které se vyvíjely ještě i po r.2010. Projevuje se to např. v rozdílném hodnocení významu revizních zpráv z 5. a 6.prosince 2010, kterým soud přikládá význam dokladu o dokončenosti elektrárny a vyčítá jim nepravdivost, protože v době jejich pořízení nebyly ještě instalovány všechny panely a rozvody na ně nebyly napojeny.

Požadavek, aby měření pro revizní zprávy byla prováděna až na dobudovaném zařízení a za podmínky připojení rozvodů na panely, judikoval Nejvyšší správní soud daleko později. Ještě v r.2011 Státní úřad bezpečnosti práce v šetření pro Státní energetickou inspekci připouštěl měření na nepřipojených rozvodech s tím, že proměřování bezpečnosti panelů je nadbytečné, protože mají vlastní systém zabezpečení. Je pravděpodobné, že ve dnech 5. a 6. prosince 2010 byly již rozvody položeny v plném rozsahu a revizní technik Vladimír Čimpera mohl do zpráv zahrnout výsledky měření, která prováděl postupně během každodenního pobytu na staveništi. Jestliže se pak již rozvody dále neměnily, podle tehdejšího stavu odborného vědomí nebylo nutné provádět o tři týdny později další revize.

Současně soud nedocenil účinek prudké změny cenových podmínek výměrem z 8.listopadu 2010 na logistiku přípravy licenčního řízení a dokončovacích prací na straně žadatelů. Na jedné straně subdodavatel musel nasadit skutečně vysoký počet dělníků, aby zvládl dokončovací práce do 31.prosince 2010, současně nedokázal dokumentačně podchytit úplně přesně jejich vývoj. Nepřesnosti pak využil soud k usvědčování obžalovaných. Na druhé straně žadatelé museli provést potřebné administrativní úkony tak, aby se vůbec v řízení u ERÚ dostali do konce roku na řadu. Bylo vyloučeno, aby s podáním žádostí o licence a vydáním doprovodných dokumentů vyčkali až do úplného končení stavby, protože v tom případě by licenční řízení v r.2010 neproběhlo.

Část III.

Všechny výše uvedené složitosti se promítly do dalšího jednání ERÚ od jarních měsíců r.2011 a také do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Policie vyzvala 20. června 2011 ERÚ k zahájení řízení o nařízení obnovy licenčního řízení. ERÚ vyhověl 10. července 2011. Řízení pak probíhalo nezávisle na personálních změnách v ERÚ: 1. srpna 2011 nastoupila do čela úřadu Alena Vitásková, od 1.prosince 2011 se ředitelkou licenčního odboru stala Michaela Schneidrová.  Přípravou rozhodnutí se zabývali úředníci, loajální k bývalému vedení  ERÚ, podřízení Antonína Panáka, tehdy již místopředsedy ERÚ. Nespěchali, nikdo neměl chuť se podepsat pod rozhodutí o odebrání licencí, protože se počítalo s tuhým odporem investora. Ale nakonec bylo přece jen 19. ledna 2012 připraveno k podpisu. O tomto dění neměla Alena Vitásková žádné informace. Dověděla se o něm až od Antonína Panáka, který jí poskytl nepravdivou informaci o nutnosti rychle rozhodnout v zájmu zachování procesní lhůty. Antonín Panák ale tlačil také na Michaelu Schneidrovou, aby urychleně vydala rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod. Naopak se nabízela možnost řízení přerušit a předat spis Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které o něj žádalo, neboť začalo zkoumat možnost odnětí licencí cestou správní žaloby ve veřejném zájmu.  Jenže Antonín Panák novou předsedkyni ERÚ o této situaci  neinformoval a současně za jejími zády komunikoval s policií, kterou  se snažil nasměrovat k “správnému” pohledu na nezákonnost vydání licencí elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Jeho jednání tak zapadlo do tichého odporu proti předsedkyni – nevítané vetřelkyni, na němž se podílela celá skupina úředníků, tesknících po bývalém vedení, ale lze je chápat i jako pokračování nepřátelského postoje bývalého vedení k žádostem společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o licence.

Michaela Schneidrová vycítila, že je na ni nastražena past jako na nezkušené, sotva přišedší děvče, které se dosud neorientuje v prostředí. Po  prostudování spisu se rozhodla, že podsunuté rozhodnutí svého předchůdce nepodepíše. Pochopila totiž pravý stav věcí přibližně ve stejném smyslu, v jakém jsem se jej klopotně snažil čtenáři přiblížit výše. Tím se stala klíčovou osobou v tažení orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové.  

Zjistila, že se sice  ve spisu nachází padělané revizní zprávy z 26.a 27. prosince 2010, ale kromě nich také různá dokumentace z konce r.2010, doručená až po vydání licencí, která osvědčovala způsobilost elektráren k bezpečnému provozu v den vydání licence. Uznala způsobilost revizních zpráv z 5. a 6. prosince 2010 k prokázání bezpečnosti zařízení i 31.prosince 2010 (na rozvodech se nic nezměnilo). Byla si vědoma likvidačního účinku odebrání licencí a věděla, že Zemkův holding je silný protivník, který bude bojovat do posledního dechu a neměla jistotu, že by ERÚ odebrání licencí u soudu obhájil. Ve prospěch Zemků svědčil ve správním řízení institut dobré víry: pokud přijali licence v dobré víře, že  byly vydány právem, následky případného špatného rozhodnutí ERÚ měly právem padnout na stát. Mimo to obnova správního řízení se nemá povolovat, je-li od začátku jasné, že v obnoveném řízení by jeho výsledek byl znova potvrzen. Bylo jí také jasné, že  pravomocné odebrání licencí by mělo nevratné následky, zatímco její případné chybné rozhodnutí bylo možné napravit různými způsoby. Věděla také o probíhajícím policejní vyšetřování. Vyjednávala proto s Antonínem Panákem odsun rozhodnutí až do výsledku trestního řízení. Je-li totiž důvodem ke změně správního rozhodnutí prokázaný trestný čin, není ve správním řízení proti obrany. S tím Antonín Panák nesouhlasil a navíc ji neinformoval o zájmu Nejvyššího státního zastupitelství o tento případ, potažmo o možnosti přesunout odpovědnost do rukou nejvyššího státního zástupce. V obtížné rozhodovací situaci se pokusila hledat oporu u předsedkyně ERÚ, v které se naučila vidět autoritu již v dřívější práci pro její soukromou firmu Klub podnikatelů v plynárenství. Ale nepochodila: Alena Vitásková neznala a ani nemohla, ba dokonce nesměla  znát příslušné spisy a složité právní problematice nerozuměla. Poslala ji za právníky a za jejím přímým nadřízeným Antonínem Panákem. Pouze jí na základě informací od něho doporučila, aby rozhodla bez průtahů. Což se stalo, ovšem jinak, než si přál její nadřízený Antonín Panák: Michaela Schneidrová dne 13. února 2012 zastavila řízení o nařízení obnovy licenčního procesu, čímž rozhořčila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka a ostatní úředníky, loajální k bývalému vedení ERÚ. Jak je ovšem  zřejmé z výše popsaného vývoje, odebrání licencí pouze odsunula a odpovědnost za ně přesunula z ERÚ na správní soud. Mezitím se rozběhlo take řízení, které může vést k vrácení do státní pokladny neoprávněného přeplatku ceny za elektřinu, dodanou elektrárnami Saša Sun a Zdeněk Sun do sítě v letech 2011 a 2012.

Soud tyto složitosti nepochopil a v odůvodnění rozsudku se durdí kvůli tomu, že paní obžalovaná se chtěla držet bezpečné cesty odnětí licence z důvodu spáchání trestného činu, když se jí přece nabízela lákavá možnost  odebrání licencí kvůli padělaným revizním zprávám, která ovšem mohla skončit zatížením státu odškodným za neoprávněné odebrání licencí.

Připusťme ale,  že Michaela Schneidrová v danou chvíli rozhodla špatně. To ale ještě samo o sobě nestačí, aby se z administrativního pochybení stal trestný  čin. K tomu je třeba prokázat zlý úmysl a pro ten se má najít motiv. Aby bylo možné kriminalizovat – dle mého soukromého názoru laika – opatrné a velmi odpovědné jednání Michaely Schneidrové, orgány činné v trestním řízení vytvořily legendu o jejích blízkých vztazích se Zdeňkem Zemkem st., nejvyšším představeným holdingu. Jednala pak podle nich protiprávně, aby svému známému prospěla. K vytvoření legendy posloužila její e-mailová korespondence z doby, kdy pracovala pro Klub podnikatelů v plynárenství (přechávám obhajobě a soudu zkoumání otázky, zda použití této korespondence bylo zákonné). Z ní je patrné, že pilná včelička Michaela Schneidrová se úporně snažila získat pro Klub zakázku od holdingu Zemkových. Postupně se prokousávala jeho pyramidální řídící strukturou a dovídala se, že jediný, kdo o jejím zájmu může rozhodnout, je pouze sám generální ředitel Zdeněk Zemek st. Houževnatě se snažila s ním osobně jednat. E-mailová korespondence ale neobsahuje žádný důkaz o zájmu z jeho strany a nakonec ji nepřijal, ani když přijela na schůzku, zprostředkovanou jeho sekretariátem. Setkala se s ním pouze na poradě Klubu, na kterou mu “z úřední povinnosti” poslala pozvánku. Tam jej jako pomocná síla usadila na místo a vydala mu zapomenutý kabát, pro který se vrátil. Žádné obchodní jednání s ním ani tehdy nevedla. Legendu, vytvořenou na základě zneužité staré e-mailové korespondence, vyvracejí i různé výpovědi z hlavního líčení. Prostě Michaela Schneidrová se se Zemkovými neznala a neměla ani jiný důvod jednat v jejich prospěch. Jiné pohnutky, kvůli nimž by měla chtít škodit státu, se ani soud nepokusil vymyslet. Přestože žádný důkaz o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. neexistuje, soud na legendě tvrdošíjně lpí a v této víře ukládá trest osm a půl let vězení.

Rozhodnutí o zablokování cesty k odebrání licencí vyneslo Michaele Schneidrové  trestní stíhání. Dne 23. října 2012 jí policejní eskorta nasadila “medvědy” a před zraky všech spolupracovníků ji vyvedla z budovy a předvedla před místně nepříslušného soudce s návrhem na uvalení vazby. “Medvědy” museli policisté pro útlou ženu speciálně upravit. Dozorující státní zástupce Radek Mezlík ale neměl vazební řízení u nepříslušného soudu “ošéfované” podobně jako jeho kolega z kanceláře Aleš Sosík, který obviněného Shahrama Zadeha nechal kvůli uvalení vazby zavléci z Prahy až do Znojma: soudce Městského soudu v Brně návrh na uvalení vazby zamítl nejen u Michaely Schneidrové, ale i u dalších zadržených. 

Kriminalizace jednání Michaely Schneidrové byla předstupněm k útoku na Alenu Vitáskovou, který začal sdělením obvinění ze dne 13. března 2013.  Hledání motivu k protiprávnímu jednání narazil žalobce na stejné kopyto jako v případě Michaely Schneidrové: na vztah k Zdeňkovi Zemkovi st. Podle něj se Alena Vitásková s ním dobře znala (rozumí se, že to byl důvod, aby jednala v jeho prospěch), navíc se měla provinit tím, že neupozornila Antonína Panáka na časté styky Michaely Schneidrové s  ním, což měl být důvod k jejímu vyloučení z  řízení pro podjatost. Je zřejmé, že o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. Alena Vitásková nemohla informovat, protože o neexistujícím vztahu nemohla vědět. Ale také její soukromý vztah k němu patří do říše legend. S tvrzením o něm přišel jako svědek 1.místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček, který se odvolával na informaci od Antonína Panáka. Ten se k ní jako svědek “pod přísahou” ale nehlásil.

Zločin Aleny Vitáskové má podle soudu spočívat v tom, že nějakým blíže neurčeným způsobem dala souhlas Michaele Schneidrové k jejímu rozhodnutí neotevřít cestu k odebrání  licencí FV elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Soudce, který ví, že bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt nedokázal zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi v umožnění vydání těchto licencí, protože k tomu nebyl jako druhostupňový organ oprávněn, najednou tvrdí, že Michaela Scheidrová by si bez jejího souhlasu nedovolila vydat své rozhodnutí z 13. února 2012, aniž by vysvětlil, proč při stejném vzájemném postavení jednajících osob jednou předseda ERÚ jako druhostupňový organ nesmí zasahovat do rozhodování prvního stupně, ale v jiném případě může a zasahuje. Prostě: kdo chce psa bít, hůl si najde. Soudce Aleš Novotný je přesvědčen, že mezi spoluobžalovanými dámami musela v této věci proběhnout nějaká komunikace. Domnívá se, že Alena Vitásková znala záměr Michaely Schneidrové z přílohy e-mailu, který jí spoluobžalovaná poslala do její soukromé e-mailové schránky. Paní předsedkyně ERÚ ale namítá, že přílohu vůbec neotevřela, a stejně by k jejímu obsahu žádné stanovisko nemohla zaujmout, i kdyby ji četla, protože neznala předmětný spis a neměla potřebné právnické znalosti. Skutečně neexistuje žádný důkaz, že by se Alena Vitásková k návrhu rozhodnutí Michaely Schneidrové jakkoli vyjádřila. Soud jí tedy uložil  trest jako za ublížení na zdraví s následkem smrti na základě spekulací až psychopatické povahy, naprosto nepodložených jakýmikoli důkazy, neprávem vydávaných za ucelený řetěz nepřímých důkazů.

Úvahy senátu Aleše Novotného zpochybňuje svým chováním take spoluobžalovaná Michaela Schneidrová. Měla vice příležitostí vyjádřit se o vlivu předsedkyně ERÚ na její rozhodnutí z 13.února 2012. Jistě věděla, že pouhé vyslovení domněnky, že Alena Vitásková její postup schvalovala, by změkčilo přístup soudu k její domnělé vině. Nikdy ale ani nenaznačila, že by znala vůli své nadřízené a že by v ní nalezla oporu, i když o ni nepochybně stála. Nemluvě o tom, že nevyužila lákavé možnosti ucházet se o postavení spolupracující obviněné.

Dodávám, že Michaela Schneidrová sice pracuje pro Alenu Vitáskovou řadu let, ale zachoval se mezi nimi odstup, přiměřený rozdílnosti jejich postavení.  Jejich vztah není důvěrný.

Rozhodnutí bez důkazů je dle mého laického názoru nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi. Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na  ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost, páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli, vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným.

Pokud odvolací soud potvrdí rozsudek nad Alenou Vitáskovou, vyšle vzkaz orgánům činným v trestním řízení, že důkazy k usvědčování podezřelých nadále nejsou potřebné. Domněnky stačí, jsou-li posvěceny božskou neomylností soudce. Občané se pak stanou nehájenou lovnou zvěří.

Zamyšlení zasluhuje i škála uložených trestů odnětí svobody. Přijímám bez výhrad shovívavost soudu k Iloně Floriánové, která se sice podle něj dopustila hrozných věcí, ale zcela nepochybně jednala pod tlakem nadřízeného. Jako laik jsem nepochopil, čím se provinil Vladimír Čimpera, nicméně přijímám jeho trest jako nejnižší příčku žebříčku a věc se mi jeví tak, že uložené tresty odpovídají pouze postavení obžalovaných v hierarchii řídících funkcí bez ohledu na to, čeho se jednotlivci dopustili a čím a jak se podíleli na vzniku  hypotetické škody, kterou (zřejmě nesprávně) vypočítal soud. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč Alena Vitásková a Michaela Schneidrová dostaly z celé skupiny obžalovaných nejvyšší tresty, přestože se nepodílely na jednání, jímž ke škodě mělo dojít, popř. proč rozhodnutí Michaely Schneidrové nenapravit údajné pochybení Ilony Floriánové jí vyneslo přísnější trest než technikům subdodavatelských firem, kteří se dle soudu dopustili podvodu. A osm a půl roku pro Alenu Vitáskovou, jejíž trestné jednání se odehrálo pouze v hlavě soudce Aleše Novotného, je vrcholem absurdity. Celkově žebříček uložených trestů nebezpečně připomíná třídní princip, občas uplatňovaný soudy v dobách nedávno minulých.

K ozvláštnění tohoto procesu přispěl neúmyslně Ústavní soud nálezem z 19. dubna 2016, jímž zdůraznil význam ústavněprávního institutu zákonného soudce jako základní podmínky spravedlivého procesu. Inspiroval obhájce některých obžalovaných ke zkoumání, zda předseda senátu Aleš Novotný je skutečně zákonným soudcem jejich klientů, a zda take výběr přísedících proběhl podle zákonných pravidel. Využili jako nástroje poznání zákona o svobodném přístupu informací a na základě údajů, poskytnutých administrativou Krajského soudu v Brně dospěli k podezření, že tato kauza byla soudci Aleši Novotnému přidělena mimo pořadí, a k jistotě, že výběr přísedících  je projevem libovůle buď předsedy senátu nebo soudce Aleše Flídra, pověřeného výkonem funkce místopředsedy soudu. V odvolání proto uplatňují námitku protiústavnosti řízení, vedeného nepříslušným předsedou senátu a nezákonně sestaveným senátem. Dožadují se zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně, ovšem v jiném složení senátu.

Domnívám se, že důvodů k vrácení věci na první stupeň a její následné odebrání senátu Aleše Novotného je dost i bez přitakání ústavněprávním výhradám. V případě Aleny Vitáskové by důvodem mohla být i zjevná podjatost Aleše Novotného vůči ní, která se projevila při ústním vyhlášení rozsudku, kdy ji pohaněl zjevně nepravdivým tvrzením, že se do čela ERÚ dostala díky “nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové”.   Vrácení kauzy na 1.stupeň by mělo být příležitostí k vyčlenění věci Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové do samostatného řízení.

V každém případě v tuto chvíli nezbývá než doufat v nestrannost a profesionalitu odvolacího soudu, který samozřejmě není vázán ani rozsudkem, ani odvoláním, tím méně publicistickými úvahami. Ze všech možných variant jeho možného rozhodnutí považuji za nejméně pravděpodobné zproštění aspoň některých obžalovaných po provedeném dokazování před odvolacím soudem a nejvíce se obávám potvrzení rozsudku v neveřejném zasedání, po němž by obžalovaní obdrželi s rozhodnutím i příkaz k nástupu trestu.

Pro úplnost dodávám, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR  Šalamoun v souladu s ustanovením §§3 a 6 trestního řádu nabídl Krajskému soudu v Brně společenskou záruku za obě obžalované. Tato skutečnost zůstala pod rozlišovací úrovní senátu Aleše Novotného: v rozsudku o ní není zmínka. Je to jen jedna z  ukázek dvojlomnosti vztahu justice k veřejnosti: soudci na jedné straně vychvalují účast laických přísedících v senátech jako formu veřejné kontroly činnosti soudů, na druhé straně projevují opovržení k projevům občanů, ať již jednotlivců nebo organizovaných ve specializovaném spolku (netýká se to jen spolku Šalamoun), kteří se jakkoli vyjadřují k jejich činnosti a chování.