Část I.
Krajský soud v Brně vede tuto věc pod spisovou značkou 46
T 7/2013 a označením “Vladimír Čimpera & spol.”, ale veřejnost ji vnímá
jako “kauzu Vitásková”, neboť předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dale
jen “ERÚ”) je nejznámější mezi původně deseti obžalovanými. Nic na tom nemění
ani skutečnost, že řízení proti ní a její podřízené Michaele Schneidrové souvisí
se záležitostmi ostatních obžalovaných jen zprostředkovaně a objemově
představuje pouze zlomek z obsáhlého spisu a nepatrnou část ze spotřebovaného
času.
Skutkovou podstatou procesu je údajně neoprávněné vydání
licencí o silvestrovské noci v r.2010 chomutovským fotovoltaickým elektrárnám
Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku holdingu miliardáře Zdeňka Zemka, kterého
investoři měli m.j. dosáhnout předložením nepravdivých údajů, zejména pak padělaných
revizních zpráv z 26. a 27. prosince 2010. Majitelé se domnívali, že získání
licencí v posledních minutách roku jim zajistí zvýhodněnou výkupní cenu za
vyrobenou elektřinu ve výši 12.150 Kč/MWhod., s kterou počítali ve splátkovém
kalendáři miliardového úvěru. Obžalované
Alena Vitásková a Michaela Schneidrová přišly do ERÚ až v 2. polovině r. 2011,
takže na vydání sporných licencí se nepodílely.
Podle názoru soudu se obžalovaní účastníci výstavby
elektráren o podvod pokusili již tím, že
podali žádost o udělení licencí ještě před dokončením díla. Museli pak strpět
ohledání zářízení úředníky ERÚ dne 20.prosince 2010, které ještě nevedlo k
vydání licencí. Až potud soud hodnotil jejich jednání jako pokus o podvod. V
této souvislosti tvrdě postihl revizního technika Vladimíra Čimperu, který na
základě pokynu nadřízeného vypracoval revizní zprávy z 5. a 6. prosince na
rozvody elektráren a odevzdal je. Soud mu podsunul úmysl pomoci k oklamání ERÚ
za účelem obstarání neoprávněného prospěchu pro investory. Zprávy uznal za
nepravdivé, protože se domníval, že mají být dokladem o dokončenosti výstavby
elektráren. K jeho usvědčování ze zlého
úmyslu vydatně využil procesně nepoužitelný protokol z podání vysvětlení na
policii. Obsahu protokolu soud prakticky přiznal větší váhu než výpovědim v
přípravném řízení a před soudem, které se od obsahu prvotního výslechu částečně
lišily. Podle zásady in dubio contra reo
pravdivé bylo to vyjádření, které obžalovanému škodilo a nevadilo, že je soud
vůbec neměl použít. Vladimír Čimpera později “off record” v soukromí vysvětlil,
že nikdy dříve nebyl u výslechu a protokol podepsal, aniž by jej četl.
Teprve po další obhlídce, která se konala 31.prosince 2010,
došlo k vydání licencí a tím k dokonání činu. O jejich vydání rozhodla pověřená
úřední osoba ERÚ Ilona Floriánová sice s formálním přihlédnutím k předloženým
dokladům, ale zejména na základě vyjádření tříčlené komise úředníků ERÚ,
složené z neodborníků, a pod tlakem nadřízeného, který si sice vynutil na
bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas s provedením obhlídky zařízení,
ale na kritický den si moudře vzal
dovolenou a pouze zasahoval telefonicky a zasíláním e-mailů. O dva měsíce později
vzniklo podezření, že revizní zprávy z 26. a 27.prosince 2010, které manažeři
subdodavatele přiložili k žádostem o licence, jsou padělky, které Ilona Floriánová
neodhalila. Místopředseda ERÚ Antonín Panák pak podal kvůli nálezu podezřelých
listin trestní oznámení. Policie je vyhodnotila jako padělky, a takto je
hodnotí žalobce i soud.
V době, kdy se toto vše odehrávalo, Alena Vitásková ještě
ani netušila, že by se mohla stát předsedkyní ERÚ, stejně jako Michaele
Schneidrové se o dráze ředitelky licenčního odboru ERÚ nemohlo zdát ani v
nejbujnějších snech. Před soud se dostaly proto, že neumožnily nápravu údajného
pochybení ERÚ z 31. prosince 2010, jednajíce ve prospěch Zemků, s nimiž se měly
znát. Přičlenění jejich věci k stíhání dalších osmi obžalovaných je výrazem
zvláštní zlomyslné péče především ze strany žalobce, který se takto přičinil o
jejich zatížení desítkami hodin zbytečně promarněného času a zcela neúčelným
zvýšením nákladů na obhajobu a ze všeho nejvíc bezohledným dlouhotrvajícím
vystavením stresu. Bez viny ovšem není ani soud, který mohl a měl vyčlenit věc
obou dam do samostatného řízení.
Nicméně vše zlé je k něčemu dobré: poznatky o událostech z r.2010 jsou klíčem k
pochopení nesmyslnosti odsouzení Aleny
Vitáskové a Michaely Schneidrové.
Hlavní líčení ve věci bylo zahájeno 2. června 2014,
závěrečné řeči odezněly 10. a 11.prosince 2015. K veřejnému vyhlášení rozsudku došlo
až 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný na ně patrně nebyl dobře připraven, což mu ale nebránilo ve vyvolání
zděšení mezi obžalovanými rozdáním vysokých trestů, v případě nejhůře
postižených Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové přiměřených závažné násilné trestné činnosti.
Většině obžalovaných soud “osladil” rozsudek uložením peněžitých trestů a
zákazů činnosti. Žalobci Radku Mezlíkovi to nestačí: odvoláním z 21.června 2016 se dožaduje v
některých případech zvýšení trestů odnětí svobody, dále uložení peněžitých trestů Michaele Schneidrové a Aleně Vitáskové, u ní také zákazu činnosti.
Písemné vyhotovení rozsudku dorazilo do datové schránky obhájce Aleny
Vitáskové až dne 15. června 2016, tedy za 114 dní od vyhlášení rozsudku a 187
dní od přednesení závěrečných řečí.
Rozsudek má sice 167 stran, ale jeho výroková část byla
hotová již 22.února 2016 a odůvodnění je z velké části poskládáno z textů
protokolů hlavního líčení, takže výrazné
překročení zákonného časového limitu nelze omluvit. Průtahy tohoto druhu nejsou
v historii činnosti předsedy senátu Aleše Novotného ojedinělé. Dokonce jimi
nepřekonal svůj rekord z jiné kauzy, v které si obžalovaní museli počkat na
písemné vyhotovení rozsudku plných devět měsíců od ústního vyhlášení. Zdlouhavé
bývá i doručování protokolů z hlavního líčení: přijdou-li osm dní po doručení
rozsudku, jako pomůcka obhájce při psaní odvolání již neposlouží.
Nadměrné průtahy při přípravě rozsudku a následně jeho
písemného vyhotovení zasluhují odsouzení jako cynické psychické týrání obžalovaných
bezohledným prodlužováním stresu. Soudce si ovšem může vůči sprostým
obžalovaným beztrestně dovolit cokoli, zvlášť když si může být jist záštitou
nadřízených.
Doplňkem obrazu současného stavu kauzy je souběžné správní
řízení, které proběhlo rovněž u
Krajského soudu v Brně na základě správní žaloby, podané ve veřejném zájmu
nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Soud přezkoumal postup ERÚ, který rozhodnutím obžalované
Michaely Schneidrové nejdříve nepovolil obnovu licenčního řízení, později v
přezkumném řízení její rozhodnutí zrušil a vydal elektrárnám nové licence, opět
s účinností od 31.prosince 2010. Krajský soud licence odebral jako neoprávněně
vydané a vrátil věc ERÚ k novému projednání.
Je to smutný konec společensky prospěšného projektu, který
měl holdingu Zemků umožnit překlenout dopady krize v ocelářském průmyslu. Tehdy
došlo k hlubokému poklesu poptávky po jejich tradičních výrobcích – lešení a
bezešvých trubkách. Pružným přechodem na výrobu nosných konstrukcí pro
fotovoltaické elektárny se firma zachránila před krachem, provázeným
propouštěním tisíců zaměstnanců. Cesta od výroby nosných konstrukcí k nápadu na
zužitkování nevyužitých ploch ve vlastních objektech budováním FV elektráren byla přirozená.
Odebrání licencí ve správním řízení soudním je nepříjemné
i pro obžalované, protože se tím potvrzuje názor žalobce, že ERÚ neměl licence
31.prosince 2010 vydat a Michaela Schneidrová neměla bránit jejich odebrání.
Pro úplnost je třeba v této souvislosti zmínit, že na ERÚ
v současnosti probíhá t.zv. sporné řízení, v němž se posuzuje oprávněnost
nároku předmětných FV elektáren na výkupní cenu 12.150 Kč/MWhod. Podle
prvostupňového rozhodnutí ERÚ na ni nebyl od počátku nárok a je pravděpodobné,
že v případě potvrzení jeho výsledku v odvolacím řízení bude muset Zemkův
holding neprávem přijaté částky vrátit do státní pokladny. Ostatně od 1. ledna
r.2013 již majitelé dostávají za vyrobenou elekřinu jen 5.500 Kč/MWhod.
V této situaci
obžalovaní podali odvolání a ERÚ i majitelé elektráren se vzepřeli
pravomocným rozhodnutím správního soudu podáním kasačních stížností k
Nejvyššímu správnímu soudu. Výsledky obou řízení nelze předjímat, pouze můžeme
celkem určitě předpokládat, že v dalším vývoji může dojít na mimořádné opravné
prostředky a možná i na postoupení věcí
nadnárodním soudům či arbitrážím.
Okamžitý stav kauzy je úděsný. Zařízení, vybudovaná
nákladem 1,4 miliardy Kč, jejichž bezpečnost a provozsuchopnost od počátku
r.2011 je dokázána bezporuchovým provozem a absencí pracovních úrazů, zastavila
výrobu. Rozhodnutí správního soudu má likvidační účinek. Majitelé byli jeho rozhodnutím
připraveni o příjem, z něhož hradili splátky úvěru, a hrozí jim krach s
následkem propuštění několika tisíc zaměstnanců. Mohou sice ERÚ požádat o
vydání nových licencí, ale na jejich základě by již prodávali vyrobenou
elektřinu za pouhých 1.000 Kč/MWhod. místo současných 5.500 Kč. Výroba by za
těchto okolností byla natolik ztrátová, že by nezbylo než elektrárny zrušit.Všichni,
kdo měli co do činění s jejich výstavbou, jsou nuceni vyrovnávat se s
představou, že za několik týdnů či měsíců obdrží příkaz k nástupu výkonu
trestu. Stejnou vyhlídku, ale s výrazně vyšší trestní sazbou, mají Alena
Vitásková a Michaela Schneidrová, které se vznikem problému nemají nic
společného. Pracovníci bývalého vedení ERÚ, mimo úřednice, která vydala
problematické licence, jsou v pohodě, přestože v r.2010 v nejlepším případě nezvládli nával
žádostí o licence a pro okamžitou nápravu pochybení nic neudělali. U soudu
vystupují jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové.
Přemýšlím, zda by soudci a státní zástupci se stejnou
neodpovědnou lehkostí působili škody podnikatelům a zda by rozdávali kruté tresty realizátorům státem
vyprovokovaných projektů, kdyby věděli, že v případě vyplacení odškodnění za
zhoubné následky nesprávných rozhodnutí by se museli na náhradách finančně
podílet. Zatím jim ovšem nic takového nehrozí, i když současný ministr spravedlnosti
Robert Pelikán sní o možnosti takové “příkoří” soudcům a státním zástupcům
zavést.
Část II.
Z mého laického pohledu způsob hodnocení jednání
obžalovaných, který použil žalobce a soud, není jediný možný, zvláště též
proto, že při hodnocení důkazů důsledně uplatnili nepřípustnou zásadu in dubio contra reo. Případ by se měl především posuzovat v
souvislosti s neodpovědnou energetickou politikou státu, který nejdříve vyvolal
zájem investorů o investování do obnovitelných zdrojů energie nabídkou
marnotratné finanční podpory, aby pak bez varování 8.listopadu 2010 oznámil, že
dnem 31.prosince 2010 bezuzdné plýtvání penězi končí. Výstavba fotovoltaické
elektrárny je střednědobý projekt, z kterého nelze beze škod vyskočit ze dne na
den. Investor nemá jinou možnost, než se
snažit dílo dokončit, aby úplně neztratil již vložené prostředky.
Většina zájemců, která naletěla na neodpovědnou státní pobídku, se zadlužila u
bank a splátkový kalendář stavěla na příjmech, s nimiž počítala podle původního
zadání. Náhlá změna podmínek ohrozila jejich způsobilost splácet, následně je
vystavila nebezpečí krachu a propouštění. Dokončení výstavby za platnosti
původních podmínek se tak doslova stalo bojem o přežití, a v jeho rámci pak
mohly vznikat krajní situace. Závod s časem ztížily investorům v závěru
r.2010 sněžení a silné mrazy. Poctivý
stát by připustil své silné viktimologické zavinění. Myslím si, že za daných
podmínek by měl při posuzování žádostí o
licence promíjet drobné nedodělky na zařízeních. Jsou dány jasné podmínky pro
změkčování tvrdosti zákona. Nechci tím ovšem říci, že by měl stát promíjet
zjevně podvodné jednání včetně udělování licencí elektrárnám ve stavu zrodu.
Mimo zorné pole soudu zůstal možný podíl odpovědnosti
bývalého vedení ERÚ, jmenovitě jeho předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy
Blahoslava Němečka a ředitele legislativního odboru Antonína Panáka, pozdějšího
místopředsedy ERÚ.Případ chomutovských elektráren od počátku pojednávali
poněkud odlišně od jiných. Například neobjednali jejich posouzení Státní
energetickou inspekcí, kterou jinak poslali do
134 elektráren, žádajících o licence koncem r.2010. Tím otevřeli prostor
pro dohady o dokončenosti a bezpečnosti elektráren, kontrolovaných neodbornými
komisemi ERÚ. Josef Fiřt zásadně nesouhlasil s dokončením jejich licenčního řízení ještě v r.2010 a
ustoupil v tomto směru řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi až po jeho
hrozbě resignací, ač nemusel. Od jednoho z členů komise věděl, že k vydání
licencí došlo za podezřelých okolností až v nočních hodinách, ale o zjednání
nápravy se nepokusil, ač mohl. Až na základě vnějšího popudu přikázal Antonínu
Panákovi, aby prověřil příslušné spisy. Výsledkem pak bylo odhalení padělaných revizních
zpráv, na ně dne 4.března 2011 navazující trestní oznámení Antonína Panáka a
další události, jejichž dočasně konečným výsledkem je pojednávaný rozsudek.
Druhou stránkou téže mince byl ale otevřený, dobovým zvyklostem se vymykající
zájem ředitele licenčního odboru ERÚ Luďka Pražáka, aby po neúspěchu obhlídky
elektráren z 20.prosince 2010 byla umožněna ještě další před koncem roku, s
předpokladem, že mezitím budou odstraněny nedodělky. Souhlas s provedením druhé
obhlídky si na předsedovi ERÚ vynutil hrozbou resignací. Prokázán je také jeho
tlak na Ilonu Floriánovou, aby o silvestrovské
noci zůstala na pracovišti i po pracovní době a jeho nezpochybnitelné
doporučení, aby licence vydala. Nevíme zatím, jak jeho jednání vyhodnotí soud,
protože kvůli jeho dlouhodobému onemocnění vyčlenil jeho věc k samostatnému
projednání. Z mého laického pohledu ale pomohl dobré věci.
Soud se ovšem nemohl zabývat odpovědností bývalého vedení
ERÚ, protože žalobce Radek Mezlík z jeho příslušníků obžaloval pouze ředitele
licenčního odboru Luďka Pražáka. K případné trestněprávní odpovědnosti bývalého
předsedy a místopředsedů ERÚ zaujal přesně opačný postoj než k jednání Aleny
Vitáskové. V rozhovoru pro MF Dnes z
24.února 2016 se vyjádřil jednoznačně: “Úlohou
bývalého vedení jsme se zabývali a zjistili jsme,že tehdejší předseda Josef Fiřt byl odpůrcem udělení licencí těmto
elektrárnám. Ale bývalý ředitel odboru licencí Luděk Pražák se jeho pokynům
vzpříčil a jeho podřízená Ilona Floriánová nakonec licence vydala. Předseda
úřadu není oprávněn přímo vydávat pokyny k licenčnímu řízení a jeho názor nebyl
respektován.” Alena Vitásková byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném
postavení jako Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi. Zatímco žalobce omlouvá (a z
formálně právního hlediska má pravdu) pasivní postoj Josefa Fiřta, jenž znal sporný
záměr svého podřízeného, pro Alenu Vitáskovou požadoval drakonický trest za to,
že nezmařila rozhodnutí Michaely Schneidrové, které předem neznala.
Ostatně také Michaele Schneidrové se dostalo zásadně
odlišného zacházení než Iloně Floriánové, jejíž pochybení odmítla napravit. Soud
podává na str. 149 a 152 rozsudku popis přímo
hrůzostrašných chyb, jichž se úřednice o silvestrovské noci dopustila. Opomíjí
při tom skutečnost, o které možná neví, že v ten den vydala ještě i další
licence, z nichž některé se rovněž staly předmětem zájmu policie. Nakonec ale
za vadné vydání licencí, souzené ve dvou soudních procesech, jí uložil pouze
trest dočasného zákazu činnosti. Michaela Schneidrová, která nechtěla vystavit
ERÚ riziku odškodnění za případnou prohranou arbitráž a zabránila odnětí
domněle neprávem vydaných licencí, má jít na osm a půl roku do vězení, jako by
někoho zabila. Ještě drastičtější je rozdíl v hodnocení jejího jednání proti názoru
žalobce Radka Mezlíka na konání jejího předchůdce Jaroslava Vítka, který bez
odůvodnění zastavil řízení o nařízení obnovy licenčního řízení elektrárny v
majetku společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, která v době udělení licence měla
instalovánu pouze sedminu z celkového počtu fotovoltaických panelů. Pokusy ERÚ
o vyvolání jeho trestního stíhání jsou
až dosud neúspěšné. Policie pod dozorem žalobce Radka Mezlíka se zdráhá jej
stíhat, stejně jako se původně nechtěla pustit do případu FVE Vranovská Ves, v
kterém nakonec proti jeho původnímu názoru přece jen padla obžaloba.
Hodnocení skutkových zjištění v celém rozsudku je
poznamenáno rozporem mezi nazíráním na různé úkony a situace z pohledu techniků
a znalců na straně jedné a orgánů činných v trestním řízení na straně druhé.
Kdyby nebyl vydán tak tvrdý rozsudek, bylo by snad možné omluvit nadměrné
sebevědomí žalobce a soudu, kteří do hodnocení skutků vnášeli své diletantské
názory, neboť právní předpisy, oborové normy a postoje znalců v této nové
oblasti podnikání nebyly ustálené a rychle se vyvíjely. Výsledkem je rozpor
mezi negativním formálně právním hodnocením stavu elektráren ke dni 31. prosince 2010 soudem a jejich reálnou
způsobilostí k zahájení dodávek elektřiny od 1.ledna 2011 a bezúrazovostí
jejich provozu.
Soud v rozsudku
opakovaně konstatuje nedokončenost předmětných fotovoltaických elektráren v
době jejich obhlídek pracovníky ERÚ, tedy 20. a 31.prosince 2010. Nejde ale o jeden
z pověstných případů žádostí o licence pro elektrárny, jejichž výstavba byla v
počátcích. Existují fotografie, pořízené 26. prosince 2010 družicí NASA, z
nichž je zřejmé, že tyto elektrárny skutečně stály. Soud je ale neviděl,
protože je neuplatnil ani žalobce, ani obhajoba. Promítaly se jen videozáznamy
drobných nedodělků, natočené při obhlídce dne 31.prosince 2010 úředníkem Rostislavem
Krejcarem, před výjezdem instruovaným předsedou ERÚ Josefem Fiřtem.V té době
ostatně v žádném předpisu nebyl stanoven požadavek úplného dokončení výstavby
jako podmínky pro poskytnutí licence a ani nebyl definován přesný způsob
prokázání dokončenosti. Elektrárny již dříve získaly povolení ke zkušebnímu provozu a při
prvním paralelním připojení k přenosové síti byla pracovníky distribuční firmy prověřena
bezpečnost vysokonapěťových rozvodů (tuto podrobnost soud vůbec nepochopil a
některým obžalovaným vyčítá zanedbání bezpečnosti vysokonapěťových rozvodů).Od
počátku r. 2011 elektrárny skutečně dodávaly proud do sítě a během jejich
provozu až dosud nedošlo k žádnému úrazu elektrickým proudem, čili v době
vydání licencí byla zařízení způsobilá bezpečného provozu.
V rozsudku je spousta slov o nedokončenosti elektráren,
ale soud se vůbec nezabýval jejím rozsahem a jejími důsledky pro
provozuschopnost a bezpečnost zařízení. Provedla to za něj mezinárodně uznávaná
poradenská společnost PricewaterhouseCoopers znaleckým posudkem, který soud ve
svém diletantismu a aroganci opominul s vyjádřením, že jeho závěry jsou bezvýznamné.
Ve skutečnosti z exaktní analýzy účetních dokladů vyplynulo, že nedodělky ke
dni provedení důkazu obhlídkou elektráren činí ve finančním vyjádření několik tisícin
procenta z pořizovacích nákladů: kvůli několika desítkám tisíc Kč má být
zmařena investice za 1,4 mlrd. Kč. Z toho a z důkazu praxí lze vyvodit, že
nedodělky byly zanedbatelné a nebránily uvedení elektráren do bezpečného
provozu.
Ostatně tomu nasvědčují i výsledky komisionelní obhlídky z
31. prosince 2010. Členové komise ERÚ, z nichž žádný nebyl odborníkem v oboru,
se v názoru na provozuschopnost a
bezpečnost elektráren částečně
rozcházeli, ale nakonec umožnili rozhodnutí Ilony Floriánové o vydání licencí.
Rostislav Krejcar, zásadní odpůrce udělení licencí mezi nimi, podle svědecké
výpovědi Zdeňka Zemka st. před soudem mu dokonce k udělení licencí telefonicky
blahopřál. Spolu s úředníky ERÚ ale procházeli elektrárny skuteční odborníci, vesměs
soudní znalci, jejichž přítomnost není v protokolu ERÚ zaznamenána. Např. pro
financující banku Commerzbank AG stav elektráren kontrolovala mezinárodně
uznávaná poradenská společnost Energetické poradenství a analýzy s.r.o.
Stanoviska externích odborníků byla jednoznačně ve prospěch udělení licencí.Jejich
písemná vyjádření se ovšem do spisu dostala až dodatečně.
Použití vysokých trestních sazeb má vazbu na výpočet
škody, způsobené údajně neoprávněným vydáním licencí dne 31.prosince 2010.
Ta je v každém případě vyšší než 5
milionů Kč, což je spodní hranice pro použití nejvyšších trestních sazeb. Soud
ale při jejím výpočtu podlehl omylu, když tvrdí (viz str. 128 rozsudku), že
získáním licence po předchozím úspěšném provedení prvního paralelního připojení
předmětným elektrárnám vznikl nárok na prodej elektřiny za 12.150 Kč/MWhod. Ve
skutečnosti v době vydání licencí platil přísnější cenový výměr ERÚ z r.2009,
podle něhož nárok na vyšší subvencovanou cenu vznikl pouze v případě, že
elektrárna začala po vydání licence dodávat elektřinu do distribuční sítě ještě
v r.2010. Takový stav ovšem v tomto případě nemohl nastat, protože ani kvůli
Zemkům v noci nesvítilo slunce. Teprve cenovým výměrem z 8.listopadu 2010 došlo
s účinností od 1.ledna 2011 ke změkčení podmínek, a skutečně pak stačilo první
paralelní připojení jako jedna z podmínek pro přiznání dotované ceny. Je
paradoxní, že hned na str.129 a 130 se v rozsudku uvádí správný popis vývoje
podmínek pro poskytování dotované ceny. Úvahy soudu na str. 128 jsou ve zjevném
rozporu s cenovými výměry, o nichž v rozsudku referuje, a je proto na místě se
tázat, co je příčinou jejich neprávného výkladu: zda nezpůsobilost soudu
pochopit vývoj cenových rozhodnutí nebo záměr usvědčit obžalované ze způsobení
vysoké škody stůj co stůj. Nesprávnost úvah soudu potvrzuje i praxe: po
převzetí odpovědnosti za výplatu podpory obnovitelným zdrojům energie státní
společností OTE a.s. skončilo používání sazby 12.150 Kč/MWhod. za energii,
dodávanou společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Došlo pak ke sporu
mezi společnostmi ČEZ Prodej a.s. a Actherm s.r.o., neboť ČEZ odmítl
kompenzovat Acthermu proplácení elektřiny ze zmíněných elektráren za zvýšenou
cenu. Spor se řeší v t.zv. sporném řízení v ERÚ, které zatím dospělo k
prvostupňovému rozhodnutí, podle něhož Actherm vyplácel “Zemkovým” elektrárnám
zvýšenou cenu nezákonně. Pokud se Acthermu nepodaří v odvolacím řízení toto
stanovisko zvrátit, lze očekávat, že bude po společnostech Saša Sun s.r.o. a
Zdeněk Sun s.r.o. požadovat vrácení přeplatku za r. 2011 a 2012. Tím by došlo k
vynulování škody netrestní cestou.
Poznatky o sporném řízení ovšem zpochybňují příčinnou
souvislost mezi vydáním licencí 31. prosince 2010 a jejich pozdějším obnovením
na straně jedné a vzniklou škodou na
straně druhé. “Zemkovy” elektrárny fakturovaly Acthermu s cenami dle cenového
výměru z r. 2009. Nevíme, zda si jejich manažeři byli vědomi neoprávněnosti vyfakturovaných
pohledávek, či zda jednali v dobré víře. Soud si nebyl vědom skutečného stavu
věcí a toto nezkoumal. V každém případě Actherm byl zodpovědný za
obhospodařování podpory obnovitelných zdrojů a faktury neměl v požadované výši
proplácet. Nelze vyloučit právní hodnocení, podle něhož škoda sice vznikla, avšak
zaviněním třetí strany, jejímž jednáním se soud nemohl v tomto řízení zabývat,
protože je žalobce nezahrnul do žalovaného skutkového děje. Je to klíčová
otázka, která zasluhuje nové přezkoumání.
Škoda, způsobená údajně státu, kterou se soud zabývá, není
jediná, ke které v souvislosti se souzeným skutkovým dějem došlo.
Připustíme-li, že ztroskotání licenčního řízení bylo výsledkem klamavého
jednání některých obžalovaných, pak je třeba take uznat, že škodu díky
manažerům subdodavatelské firmy utrpěly také společnosti Saša Sun s.r.o. a
Zdeněk Sun s.r.o., jejichž investice v objemu 1,4 mlrd. Kč byly v důsledku
odebrání licencí zmařeny. Mělo by to mít vliv na postavení jednatelů
poškozených společností v souboru obžalovaných, které soud považuje za
spolupachatele. Domnívám se, že jejich zájmy a motivace byly jiné než zájmy a
motivace manažerů subdodavatelských společností a nepovažuji za dostatečně
prokázané, že se vědomě podíleli na úkonech, které soud považuje za klamavé.
Mám na mysli např. jejich podpis na předávacích protokolech, jimiž jejich
společnosti převzaly zařízení elektráren do svého majetku předčasně bez výhrad:
soud jim podsouvá úmysl jejich předložením prokázat dokončenost nedokončených zařízení,
ač primární účel jejich sepsání je pouze prokázání vlastnického vztahu k
elektrárnám a podepsání s velkým časovým předstihem před předložením ERÚ takový
úmysl vylučuje (nemohli předjímat s tak velkým předstihem, že ještě 31.prosince
2010 budou na díle nějaké nedodělky). Zejména není vůbec prokázáno, že by
bratři Zemkovi znali skutečnou povahu
revizních zpráv z 26. a 27.prosince 2010, které soud považuje za padělky, a navíc
chybí jakýkoli důkaz o tom, že by k danému způsobu pořízení revizních zpráv
dali souhlas, či si jej přímo objednali. Jejich osud je ukázkou ošidnosti
postavení vedoucícho pracovníka ve velké, vertikálně značně rozčleněné řídící
struktuře firmy. Společnosti Saša Sun a Zdeněk Sun vznikly na popud úvěrující
banky. Bratři Zemkovi se stali jednateli jako představitelé rodinného klanu,
vlastnícího holding. Až do té doby zastávali ve vedení holding nepříliš
významné funkce. Jako jednatelé odpovídají za vše, co se v jimi řízené
společnosti děje, i když ve skutečnosti “na vše mají své lidi” ze
subdodavatelské firmy a podstatná část dění při výstavbě běží mimo ně.
V této souvislosti upozorňuji, že soud opakovaně nevyvodil
důsledky ze skutečnosti, že podezření na podvodnou povahu těchto zpráv pojal
jako první Antonín Panák až v únoru r.2011, a není prokázáno, že by do té doby kromě
jejich původců kdokoli další věděl, že došlo k nějaké nepravosti. Názor soudu,
že bez výjimky všichni obžalovaní, kteří měli co do činění s licenčním řízením
ze dne 31.prosince 2010, věděli o podvodné povaze zmíněných zpráv, nemá oporu v
dokazování a je nejspíš mylný včetně vývodů, jež z něj soud odvozuje.
Posléze musíme vzít v úvahu možnost, že v budoucnu může
vzniknout další škoda státu, pokud budou v navazujících soudních řízeních či
arbitrážích zvráceny závěry výše zmíněných rozsudků. Zejména v případě, že by
společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. prokázaly, že přišly o licence
neprávem, mohl by jim vzniknout nárok na odškodnění řádově až v miliardách Kč.
Netroufám si tvrdit, že se tak zcela jistě stane, ale jako laik soudím, že to
nelze úplně vyloučit. Soud tuto možnost hrubě podcenil.
Soud měl ztíženo porozumění souzeným dějům take
skutečností, že fotovoltaický boom provázela nepropracovanost a neustálenost
norem a pravidel úředních postupů, které se vyvíjely ještě i po r.2010.
Projevuje se to např. v rozdílném hodnocení významu revizních zpráv z 5. a
6.prosince 2010, kterým soud přikládá význam dokladu o dokončenosti elektrárny
a vyčítá jim nepravdivost, protože v době jejich pořízení nebyly ještě
instalovány všechny panely a rozvody na ně nebyly napojeny.
Požadavek, aby měření pro revizní zprávy byla prováděna až
na dobudovaném zařízení a za podmínky připojení rozvodů na panely, judikoval
Nejvyšší správní soud daleko později. Ještě v r.2011 Státní úřad bezpečnosti
práce v šetření pro Státní energetickou inspekci připouštěl měření na
nepřipojených rozvodech s tím, že proměřování bezpečnosti panelů je nadbytečné,
protože mají vlastní systém zabezpečení. Je pravděpodobné, že ve dnech 5. a 6.
prosince 2010 byly již rozvody položeny v plném rozsahu a revizní technik
Vladimír Čimpera mohl do zpráv zahrnout výsledky měření, která prováděl
postupně během každodenního pobytu na staveništi. Jestliže se pak již rozvody
dále neměnily, podle tehdejšího stavu odborného vědomí nebylo nutné provádět o
tři týdny později další revize.
Současně soud nedocenil účinek prudké změny cenových
podmínek výměrem z 8.listopadu 2010 na logistiku přípravy licenčního řízení a dokončovacích
prací na straně žadatelů. Na jedné straně subdodavatel musel nasadit skutečně
vysoký počet dělníků, aby zvládl dokončovací práce do 31.prosince 2010,
současně nedokázal dokumentačně podchytit úplně přesně jejich vývoj.
Nepřesnosti pak využil soud k usvědčování obžalovaných. Na druhé straně
žadatelé museli provést potřebné administrativní úkony tak, aby se vůbec v
řízení u ERÚ dostali do konce roku na řadu. Bylo vyloučeno, aby s podáním
žádostí o licence a vydáním doprovodných dokumentů vyčkali až do úplného
končení stavby, protože v tom případě by licenční řízení v r.2010 neproběhlo.
Část III.
Všechny výše uvedené složitosti se promítly do dalšího
jednání ERÚ od jarních měsíců r.2011 a také do činnosti orgánů činných v
trestním řízení. Policie vyzvala 20. června 2011 ERÚ k zahájení řízení o nařízení
obnovy licenčního řízení. ERÚ vyhověl 10. července 2011. Řízení pak probíhalo
nezávisle na personálních změnách v ERÚ: 1. srpna 2011 nastoupila do čela úřadu
Alena Vitásková, od 1.prosince 2011 se ředitelkou licenčního odboru stala
Michaela Schneidrová. Přípravou
rozhodnutí se zabývali úředníci, loajální k bývalému vedení ERÚ, podřízení Antonína Panáka, tehdy již
místopředsedy ERÚ. Nespěchali, nikdo neměl chuť se podepsat pod rozhodutí o
odebrání licencí, protože se počítalo s tuhým odporem investora. Ale nakonec
bylo přece jen 19. ledna 2012 připraveno k podpisu. O tomto dění neměla Alena
Vitásková žádné informace. Dověděla se o něm až od Antonína Panáka, který jí
poskytl nepravdivou informaci o nutnosti rychle rozhodnout v zájmu zachování
procesní lhůty. Antonín Panák ale tlačil také na Michaelu Schneidrovou, aby
urychleně vydala rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem. Nebyl k tomu žádný
rozumný důvod. Naopak se nabízela možnost řízení přerušit a předat spis
Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které o něj žádalo, neboť začalo zkoumat
možnost odnětí licencí cestou správní žaloby ve veřejném zájmu. Jenže Antonín Panák novou předsedkyni ERÚ o
této situaci neinformoval a současně za
jejími zády komunikoval s policií, kterou se snažil nasměrovat k “správnému” pohledu na
nezákonnost vydání licencí elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Jeho jednání tak
zapadlo do tichého odporu proti předsedkyni – nevítané vetřelkyni, na němž se
podílela celá skupina úředníků, tesknících po bývalém vedení, ale lze je chápat
i jako pokračování nepřátelského postoje bývalého vedení k žádostem společností
Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o licence.
Michaela Schneidrová vycítila, že je na ni nastražena past
jako na nezkušené, sotva přišedší děvče, které se dosud neorientuje v prostředí.
Po prostudování spisu se rozhodla, že
podsunuté rozhodnutí svého předchůdce nepodepíše. Pochopila totiž pravý stav
věcí přibližně ve stejném smyslu, v jakém jsem se jej klopotně snažil čtenáři
přiblížit výše. Tím se stala klíčovou osobou v tažení orgánů činných v trestním řízení proti Aleně
Vitáskové.
Zjistila, že se sice ve spisu nachází padělané revizní zprávy z 26.a
27. prosince 2010, ale kromě nich také různá dokumentace z konce r.2010, doručená
až po vydání licencí, která osvědčovala způsobilost elektráren k bezpečnému
provozu v den vydání licence. Uznala způsobilost revizních zpráv z 5. a 6. prosince
2010 k prokázání bezpečnosti zařízení i 31.prosince 2010 (na rozvodech se nic
nezměnilo). Byla si vědoma likvidačního účinku odebrání licencí a věděla, že
Zemkův holding je silný protivník, který bude bojovat do posledního dechu a
neměla jistotu, že by ERÚ odebrání licencí u soudu obhájil. Ve prospěch Zemků
svědčil ve správním řízení institut dobré víry: pokud přijali licence v dobré
víře, že byly vydány právem, následky
případného špatného rozhodnutí ERÚ měly právem padnout na stát. Mimo to obnova
správního řízení se nemá povolovat, je-li od začátku jasné, že v obnoveném
řízení by jeho výsledek byl znova potvrzen. Bylo jí také jasné, že pravomocné odebrání licencí by mělo nevratné
následky, zatímco její případné chybné rozhodnutí bylo možné napravit různými
způsoby. Věděla také o probíhajícím policejní vyšetřování. Vyjednávala proto s
Antonínem Panákem odsun rozhodnutí až do výsledku trestního řízení. Je-li totiž
důvodem ke změně správního rozhodnutí prokázaný trestný čin, není ve správním
řízení proti obrany. S tím Antonín Panák nesouhlasil a navíc ji neinformoval o
zájmu Nejvyššího státního zastupitelství o tento případ, potažmo o možnosti
přesunout odpovědnost do rukou nejvyššího státního zástupce. V obtížné
rozhodovací situaci se pokusila hledat oporu u předsedkyně ERÚ, v které se
naučila vidět autoritu již v dřívější práci pro její soukromou firmu Klub
podnikatelů v plynárenství. Ale nepochodila: Alena Vitásková neznala a ani
nemohla, ba dokonce nesměla znát
příslušné spisy a složité právní problematice nerozuměla. Poslala ji za
právníky a za jejím přímým nadřízeným Antonínem Panákem. Pouze jí na základě
informací od něho doporučila, aby rozhodla bez průtahů. Což se stalo, ovšem
jinak, než si přál její nadřízený Antonín Panák: Michaela Schneidrová dne 13.
února 2012 zastavila řízení o nařízení obnovy licenčního procesu, čímž
rozhořčila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka a ostatní úředníky, loajální k
bývalému vedení ERÚ. Jak je ovšem zřejmé
z výše popsaného vývoje, odebrání licencí pouze odsunula a odpovědnost za ně
přesunula z ERÚ na správní soud. Mezitím se rozběhlo take řízení, které může
vést k vrácení do státní pokladny neoprávněného přeplatku ceny za elektřinu,
dodanou elektrárnami Saša Sun a Zdeněk Sun do sítě v letech 2011 a 2012.
Soud tyto složitosti nepochopil a v odůvodnění rozsudku se
durdí kvůli tomu, že paní obžalovaná se chtěla držet bezpečné cesty odnětí
licence z důvodu spáchání trestného činu, když se jí přece nabízela lákavá
možnost odebrání licencí kvůli padělaným
revizním zprávám, která ovšem mohla skončit zatížením státu odškodným za
neoprávněné odebrání licencí.
Připusťme ale, že
Michaela Schneidrová v danou chvíli rozhodla špatně. To ale ještě samo o sobě
nestačí, aby se z administrativního pochybení stal trestný čin. K tomu je třeba prokázat zlý úmysl a pro
ten se má najít motiv. Aby bylo možné kriminalizovat – dle mého soukromého
názoru laika – opatrné a velmi odpovědné jednání Michaely Schneidrové, orgány
činné v trestním řízení vytvořily legendu o jejích blízkých vztazích se Zdeňkem
Zemkem st., nejvyšším představeným holdingu. Jednala pak podle nich protiprávně,
aby svému známému prospěla. K vytvoření legendy posloužila její e-mailová
korespondence z doby, kdy pracovala pro Klub podnikatelů v plynárenství
(přechávám obhajobě a soudu zkoumání otázky, zda použití této korespondence
bylo zákonné). Z ní je patrné, že pilná včelička Michaela Schneidrová se úporně
snažila získat pro Klub zakázku od holdingu Zemkových. Postupně se prokousávala
jeho pyramidální řídící strukturou a dovídala se, že jediný, kdo o jejím zájmu
může rozhodnout, je pouze sám generální ředitel Zdeněk Zemek st. Houževnatě se
snažila s ním osobně jednat. E-mailová korespondence ale neobsahuje žádný důkaz
o zájmu z jeho strany a nakonec ji nepřijal, ani když přijela na schůzku,
zprostředkovanou jeho sekretariátem. Setkala se s ním pouze na poradě Klubu, na
kterou mu “z úřední povinnosti” poslala pozvánku. Tam jej jako pomocná síla
usadila na místo a vydala mu zapomenutý kabát, pro který se vrátil. Žádné
obchodní jednání s ním ani tehdy nevedla. Legendu, vytvořenou na základě
zneužité staré e-mailové korespondence, vyvracejí i různé výpovědi z hlavního
líčení. Prostě Michaela Schneidrová se se Zemkovými neznala a neměla ani jiný
důvod jednat v jejich prospěch. Jiné pohnutky, kvůli nimž by měla chtít škodit
státu, se ani soud nepokusil vymyslet. Přestože žádný důkaz o vztahu Michaely
Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. neexistuje, soud na legendě tvrdošíjně lpí a
v této víře ukládá trest osm a půl let vězení.
Rozhodnutí o zablokování cesty k odebrání licencí vyneslo
Michaele Schneidrové trestní stíhání.
Dne 23. října 2012 jí policejní eskorta nasadila “medvědy” a před zraky všech
spolupracovníků ji vyvedla z budovy a předvedla před místně nepříslušného
soudce s návrhem na uvalení vazby. “Medvědy” museli policisté pro útlou ženu
speciálně upravit. Dozorující státní zástupce Radek Mezlík ale neměl vazební
řízení u nepříslušného soudu “ošéfované” podobně jako jeho kolega z kanceláře
Aleš Sosík, který obviněného Shahrama Zadeha nechal kvůli uvalení vazby zavléci
z Prahy až do Znojma: soudce Městského soudu v Brně návrh na uvalení vazby
zamítl nejen u Michaely Schneidrové, ale i u dalších zadržených.
Kriminalizace jednání Michaely Schneidrové byla
předstupněm k útoku na Alenu Vitáskovou, který začal sdělením obvinění ze dne
13. března 2013. Hledání motivu k
protiprávnímu jednání narazil žalobce na stejné kopyto jako v případě Michaely
Schneidrové: na vztah k Zdeňkovi Zemkovi st. Podle něj se Alena Vitásková s ním
dobře znala (rozumí se, že to byl důvod, aby jednala v jeho prospěch), navíc se
měla provinit tím, že neupozornila Antonína Panáka na časté styky Michaely
Schneidrové s ním, což měl být důvod k
jejímu vyloučení z řízení pro podjatost.
Je zřejmé, že o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. Alena
Vitásková nemohla informovat, protože o neexistujícím vztahu nemohla vědět. Ale
také její soukromý vztah k němu patří do říše legend. S tvrzením o něm přišel
jako svědek 1.místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček, který se odvolával na informaci
od Antonína Panáka. Ten se k ní jako svědek “pod přísahou” ale nehlásil.
Zločin Aleny Vitáskové má podle soudu spočívat v tom, že
nějakým blíže neurčeným způsobem dala souhlas Michaele Schneidrové k jejímu
rozhodnutí neotevřít cestu k odebrání
licencí FV elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Soudce, který ví, že
bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt nedokázal zabránit řediteli licenčního odboru
Luďkovi Pražákovi v umožnění vydání těchto licencí, protože k tomu nebyl jako
druhostupňový organ oprávněn, najednou tvrdí, že Michaela Scheidrová by si bez
jejího souhlasu nedovolila vydat své rozhodnutí z 13. února 2012, aniž by
vysvětlil, proč při stejném vzájemném postavení jednajících osob jednou
předseda ERÚ jako druhostupňový organ nesmí zasahovat do rozhodování prvního
stupně, ale v jiném případě může a zasahuje. Prostě: kdo chce psa bít, hůl si
najde. Soudce Aleš Novotný je přesvědčen, že mezi spoluobžalovanými dámami
musela v této věci proběhnout nějaká komunikace. Domnívá se, že Alena Vitásková
znala záměr Michaely Schneidrové z přílohy e-mailu, který jí spoluobžalovaná
poslala do její soukromé e-mailové schránky. Paní předsedkyně ERÚ ale namítá,
že přílohu vůbec neotevřela, a stejně by k jejímu obsahu žádné stanovisko
nemohla zaujmout, i kdyby ji četla, protože neznala předmětný spis a neměla
potřebné právnické znalosti. Skutečně neexistuje žádný důkaz, že by se Alena
Vitásková k návrhu rozhodnutí Michaely Schneidrové jakkoli vyjádřila. Soud jí
tedy uložil trest jako za ublížení na
zdraví s následkem smrti na základě spekulací až psychopatické povahy, naprosto
nepodložených jakýmikoli důkazy, neprávem vydávaných za ucelený řetěz nepřímých
důkazů.
Úvahy senátu Aleše Novotného zpochybňuje svým chováním take
spoluobžalovaná Michaela Schneidrová. Měla vice příležitostí vyjádřit se o
vlivu předsedkyně ERÚ na její rozhodnutí z 13.února 2012. Jistě věděla, že
pouhé vyslovení domněnky, že Alena Vitásková její postup schvalovala, by
změkčilo přístup soudu k její domnělé vině. Nikdy ale ani nenaznačila, že by
znala vůli své nadřízené a že by v ní nalezla oporu, i když o ni nepochybně
stála. Nemluvě o tom, že nevyužila lákavé možnosti ucházet se o postavení
spolupracující obviněné.
Dodávám, že Michaela Schneidrová sice pracuje pro Alenu
Vitáskovou řadu let, ale zachoval se mezi nimi odstup, přiměřený rozdílnosti
jejich postavení. Jejich vztah není
důvěrný.
Rozhodnutí bez důkazů je dle mého laického názoru
nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě
prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi.
Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný
stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské
justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání
obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost,
páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli,
vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným.
Pokud odvolací soud potvrdí rozsudek nad Alenou
Vitáskovou, vyšle vzkaz orgánům činným v trestním řízení, že důkazy k
usvědčování podezřelých nadále nejsou potřebné. Domněnky stačí, jsou-li
posvěceny božskou neomylností soudce. Občané se pak stanou nehájenou lovnou
zvěří.
Zamyšlení zasluhuje i škála uložených trestů odnětí svobody.
Přijímám bez výhrad shovívavost soudu k Iloně Floriánové, která se sice podle
něj dopustila hrozných věcí, ale zcela nepochybně jednala pod tlakem
nadřízeného. Jako laik jsem nepochopil, čím se provinil Vladimír Čimpera,
nicméně přijímám jeho trest jako nejnižší příčku žebříčku a věc se mi jeví tak,
že uložené tresty odpovídají pouze postavení obžalovaných v hierarchii řídících
funkcí bez ohledu na to, čeho se jednotlivci dopustili a čím a jak se podíleli
na vzniku hypotetické škody, kterou
(zřejmě nesprávně) vypočítal soud. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč Alena
Vitásková a Michaela Schneidrová dostaly z celé skupiny obžalovaných nejvyšší
tresty, přestože se nepodílely na jednání, jímž ke škodě mělo dojít, popř. proč
rozhodnutí Michaely Schneidrové nenapravit údajné pochybení Ilony Floriánové jí
vyneslo přísnější trest než technikům subdodavatelských firem, kteří se dle
soudu dopustili podvodu. A osm a půl roku pro Alenu Vitáskovou, jejíž trestné
jednání se odehrálo pouze v hlavě soudce Aleše Novotného, je vrcholem
absurdity. Celkově žebříček uložených trestů nebezpečně připomíná třídní
princip, občas uplatňovaný soudy v dobách nedávno minulých.
K ozvláštnění tohoto procesu přispěl neúmyslně Ústavní
soud nálezem z 19. dubna 2016, jímž zdůraznil význam ústavněprávního institutu
zákonného soudce jako základní podmínky spravedlivého procesu. Inspiroval
obhájce některých obžalovaných ke zkoumání, zda předseda senátu Aleš Novotný je
skutečně zákonným soudcem jejich klientů, a zda take výběr přísedících proběhl
podle zákonných pravidel. Využili jako nástroje poznání zákona o svobodném
přístupu informací a na základě údajů, poskytnutých administrativou Krajského
soudu v Brně dospěli k podezření, že tato kauza byla soudci Aleši Novotnému
přidělena mimo pořadí, a k jistotě, že výběr přísedících je projevem libovůle buď předsedy senátu nebo
soudce Aleše Flídra, pověřeného výkonem funkce místopředsedy soudu. V odvolání
proto uplatňují námitku protiústavnosti řízení, vedeného nepříslušným předsedou
senátu a nezákonně sestaveným senátem. Dožadují se zrušení rozsudku a vrácení
věci k novému projednání soudu prvního stupně, ovšem v jiném složení senátu.
Domnívám se, že důvodů k vrácení věci na první stupeň a
její následné odebrání senátu Aleše Novotného je dost i bez přitakání
ústavněprávním výhradám. V případě Aleny Vitáskové by důvodem mohla být i
zjevná podjatost Aleše Novotného vůči ní, která se projevila při ústním
vyhlášení rozsudku, kdy ji pohaněl zjevně nepravdivým tvrzením, že se do čela
ERÚ dostala díky “nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové”. Vrácení kauzy na 1.stupeň by mělo být
příležitostí k vyčlenění věci Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové do
samostatného řízení.
V každém případě v tuto chvíli nezbývá než doufat v
nestrannost a profesionalitu odvolacího soudu, který samozřejmě není vázán ani
rozsudkem, ani odvoláním, tím méně publicistickými úvahami. Ze všech možných
variant jeho možného rozhodnutí považuji za nejméně pravděpodobné zproštění aspoň
některých obžalovaných po provedeném dokazování před odvolacím soudem a nejvíce
se obávám potvrzení rozsudku v neveřejném zasedání, po němž by obžalovaní
obdrželi s rozhodnutím i příkaz k nástupu trestu.
Pro úplnost dodávám, že Spolek na podporu nezávislé
justice v ČR Šalamoun v souladu s
ustanovením §§3 a 6 trestního řádu nabídl Krajskému soudu v Brně společenskou
záruku za obě obžalované. Tato skutečnost zůstala pod rozlišovací úrovní senátu
Aleše Novotného: v rozsudku o ní není zmínka. Je to jen jedna z ukázek dvojlomnosti vztahu justice k
veřejnosti: soudci na jedné straně vychvalují účast laických přísedících v
senátech jako formu veřejné kontroly činnosti soudů, na druhé straně projevují
opovržení k projevům občanů, ať již jednotlivců nebo organizovaných ve
specializovaném spolku (netýká se to jen spolku Šalamoun), kteří se jakkoli
vyjadřují k jejich činnosti a chování.
Žádné komentáře:
Okomentovat