Politické tahanice kolem policie, jichž jsme v těchto
dnech svědky, přesahují hranice prostého politického boje o nadvládu nad
policií. Jistě jím jsou a občan si musí klást otázku, která ze svářejících se
stran má větší strach z ovlivnění
blížících se voleb policejním odhalením jejich nepravostí. Zneužití policie,
státního zastupitelství a médií k boji o politickou nadvládu je ovšem v rozporu
s oficiálně deklarovanou demokratickou povahou státu.
“Šlachtagate” navazuje svým způsobem s odstupem tří let na
“Nagygate”. Připusťme jako pracovní hypotézu, že vliv Jany Nagyové na státní
záležitosti, uplatňovaný prostřednictvím vlády nad Petrem Nečasem, byl natolik
silný, že setrvání tokajícího předsedy vlády v úřadě bylo nadále neúnosné.
Jistě ale bylo možné nepříjemnou situaci vyřešit politickými prostředky, např.
diskrétním vnitrostranickým vyjednáváním, vedoucím k odchodu mileneckého páru z
Úřadu vlády do ústraní. Sama skutečnost, že vývoj nešel touto cestou, je příznakem
selhání demokratického právního státu, který v kritickou chvíli nenašel vhodné
prostředky pro řešení poměrně malého problému civilizovaným způsobem.
Někdo v této situaci využil slabosti státu a podlehl
pokušení vyřešit vnitřní problém nejsilnější koaliční strany nahrazením demokratických
mechanismů silovými prostředky. Zatím
nevíme, kdo je ten, kdo se rozhodl pustit stát po této cestě do pekel, pryč od
demokracie směrem k diktatuře jihoamerického typu. Víme ale určitě, že
Šlachtovi zbrojnoši nedorazili na Úřad vlády, do budovy Vojenského zpravodajství
a leckam jinam jen proto, že jejich náčelníka osvítilo božské vnuknutí: bez
vědomí a souhlasu dozorujících státních zástupců by se nic nedělo. Jejich zásah
zaštítili státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kteří
podle prvoplánového výkladu trestního řádu neměli v Praze co pohledávat. Ivo
Ištvan by si nemohl dovolit pražské cirkusové vystoupení bez pokynu nebo aspoň
souhlasu brněnské sfingy, nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ale ani on jistě nevydumal své rozhodnutí z kávové
ssedliny, i jeho někdo mocný– a opět nevíme, kdo – poslal na špatnou cestu.
Výsledky zneužití orgánů činných v trestním řízení měly
povahu puče, naštěstí nekrvavého. Padla vláda, rozešla se sněmovna, vládla nám
pak vláda prezidentových oblíbenců bez důvěry parlamentu. Došlo sice k
dočasnému, leč významnému vzedmutí role prezidenta republiky nad obvyklou
hladinu. Opomíjena je zvláštní role Karoliny Peak, která nejdříve pomohla
“véčkařům” k rozkvětu, pak rozvrátila zevnitř stranu, poškozenou zákeřným
útokem Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky na Víta Bártu, aby posléze odchodem ze
sněmovního sálu před hlasováním zmařila naději na ustavení legitimní vlády
Miroslavy Němcové.
Zdálo se, že Miloš Zeman se těšil z dočasného posílení své
osobní moci, ale nedávno se vyjádřil, že
se cítí oklamaný Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou.
Vykonavatelé puče, zahájeného 13. června 2013, se snaží
zastřít jeho pravou povahu zneužití orgánů činných v trestním řízení k vyřešení
bagatelního vnitropolitického problému navazující řadou trestních stíhání,
jejichž výsledek je po třech letech žalostný: nedaří se zakrýt skutečnost, že
velikost nasazených prostředků a
teatrálnost provedení zásahu byly neúměrné proviněním, jež mají teprve být
odsouzena.
Nicméně moc má neodolatelnou chuť a džin společných akcí
olomouckých žalobců a ÚOOZ, jednou vypuštěný z lahve, se nechce nechat
znova zavřít. Po různých drobnějších aférách vyrazil do boje za ovládnutí
policie. Záminkou je dílčí reorganizace celorepublikových útvarů kriminální
policie, nikterak nenarušující Andrejem Babišem citovanou základní organizační
strukturu policie. Netuším, proč se policejní prezident Tomáš Tuhý rozhodl
právě teď sloučit ÚOOZ a ÚOKFK do Národní centrály boje proti organizovanému
zločinu. Možná k tomu přispěla rozpínavost ÚOOZ, který se stale častěji pouští
do kauz, jež svou povahou spadají do působnosti ÚOKFK, a dokonce opakovaně
vstoupil do hájemství Generální inspekce bezpečnostních sborů, vymezeného
zákonem.
Podstatné je, že džin vyhověl svému utajenému hybateli a
vyhlásil válku policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému a jeho náměstkovi pro
trestní řízení Zdeňkovi Laubemu. Nejdříve hysterický Robert Šlachta oznámil
odchod od policie se zdůvodněním, že s reorganizací nesouhlasí a ztratil důvěru
k policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi. Vyzval příslušníky svého útvaru k
následování, a několik z nich mu skutečně vyhovělo. Podporuje ho skupina
sedmnácti plukovníků, kteří se obrátili na
ministra vnitra dopisem, a dalších několik desítek signatářů jakési
petice. Šlachta nadále vystupuje v médiích, protestuje proti reorganizaci a
napadá policejního prezidenta, jeho náměstka a ministra vnitra. Vedle nich
vyslovuje nedůvěru Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zřejmě vystoupí na
zasedání Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny s informací o prorůstání
organizovaného zločinu do státní správy. Za ním na scénu vstupují olomoučtí
žalobci, kteří veřejně oznamují zahájení
úkonů trestního řízení proti dvěma důstojníkům Policejního prezidia a skutečně
je přicházejí vyslechnout. Veřejnost z jejich náznaků snadno identifikuje
podezřelé: policejního prezidenta a jeho náměstka. Zkušenost z “odstřelení”
policejního prezidenta Petra Lessyho varuje: oba jsou nyní vystaveni nebezpečí
sdělení obvinění, po němž by byli v nejlepším případě postaveni mimo službu. Do
hry vstupuje s kritikou postupu policejního prezidenta a ministra vnitra
nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který jedná v souladu se snahami politizujících
státních zástupců o dosažení postavení čtvrtého sloupu státní moci, v oboru své
působnosti nadřazeného všem ostatním složkám moci výkonné. Posléze přichází vedoucí ostravské expozitury ÚOOZ Jiří Komárek se závažným obviněním
policejního prezidenta z “brutálních” úniků informací z živých trestních kauz a
s nařčením Generální inspekce bezpečnostních sborů z pokusu o proniknutí do
spisu kauzy Vidkun. Pravděpodobnost sdělení obvinění policejnímu prezidentovi
se zvýšila.
Výše zmínění jednající policejní důstojníci bezostyšně
ignorují zásady služební kázně, stanovené zákonem o policii, a porušují trestní
řád, nabízejíce informace o údajné trestné činnosti svých nadřízených a o
nedůvěryhodnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů politickým orgánum a
médiím, ač by se měli obrátit k příslušným orgánům trestního řízení a měli by
se zdržet medializace.
Kdyby se Robert Šlachta dostal do rukou policejního
orgánu, posedlého stejnou touhou po usvědčování pachatelů za každou cenu, jaká určuje
jeho jednání, patrně by byl rychle obviněn z různých možných trestných činů a
nejspíš by putoval do vazby. Jeho “kat” by ho možná obvinil ze vzpoury. Podobně
si o pozornost Generální inspekce bezpečnostních sborů a o trestní stíhání říká
Jiří Komárek. Až na trestní oznámení policejního prezidenta na Jiřího Komárka
pro podezření na trestný čin pomluvy se ale nic neděje. Hřešící policisté a
státní zástupci neputují do vazby, ale budou vysvětlovat své názory Výboru pro
bezpečnost. Politici nejsou způsobilí nepřipustit obcházení a nedodržování
práva, ač by se jej měli držet do posledního dechu.
Stát selhává v ochraně demokracie a právního řádu. Není schopen nebo nechce se bránit, když jej
začnou rozvracet lidé, kteří mají v pracovní náplni ochranu jeho vnitřní
bezpečnosti.
Na druhé straně potvrzení pravdivosti podezření, která
proti policejnímu prezidentovi, jeho náměstkovi a Generální inspekci
bezpečnostních sborů vznáší Robert Šlachta a jeho spolubojovníci, by rovněž nepochybně
byla důkazem o selhání státu.
Pohled řadového občana na selhávající stát je deprimující:
buď stát nemá sílu, aby se vypořádal s kverulujícími policisty a s nimi
spolčenými státními zástupci, nebo nemá jinou možnost, než se v ochraně vnitřní
bezpečnosti opírat o lidi, kteří patří za mříže. Co je z pohledu řadového
občana větší zlo? Vybrat si zřejmě může, ale každá jeho volba bude špatná,
neboť stát je v rozkladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat