KAJÍCNÍCI PŘED SOUDEM

Se zájmem sleduji galimatyáš v slovenských orgánech činných v trestním řízení. Republikoví kriminalisté zatýkají policisty, prokurátory, soudce a pouští se i  do policejní inspekce, naproti tomu policejní inspektoři zatýkají republikové kriminalisty, takže zatýkající se náhle stávají zatčenými. A najdou se prokurátoři a soudci, kteří některé zatčené pouštějí na svobodu. Významnou roli v usvědčování zadržených hrají „kajícníci“ – lidé s „máslem na hlavě“, kteří se vyhnou důkladnému vyšetřování a jeho možným důsledkům tím, že něco málo na sebe přiznají, ale navíc „práskají“ na jiné zadržené. Hlavně pomáhají usvědčit  takové, které jim někdo vytipuje. Když na ně nic nemají, něco si vymyslí.

U nás je (zatím) klid, ale některé úkazy svědčí o tom, že i naše orgány dokáží využít ke spolupráci  ochoty trestně stíhaných osob, jež mají důvod a zájem ulehčit svůj soud. Začalo to zavedením institutu spolupracujícího obviněného do naší praxe. A uzákonění dohody o vině a trestu rozšířilo možnosti využívání ochoty „kajícníků“, žádajících o dohodu. Každá mince má rub a líc.  Vše, co má sloužit k obecnému prospěchu, se dá také zneužít k obecné škodě.

Dochází k případům překvapivého přechodu od houževnaté obrany a popírání viny k žádosti o uzavření dohody o vině a trestu. Žadatel musí učinit doznání v rozsahu, vymezeném obžalobou. Odpadne pak další dokazování. Dohoda přinese úlevu všem: obžalovaný má jistotu, že orgány nebudou pokračovat ve zkoumání jeho věci do větší hloubky a odnese si od soudu nižší trest, než by mu hrozilo před dohodou. Státní zástupce se nemusí starat o vyplnění případných  mezer v dokazování, soud si ušetří spoustu práce a zjednoduší se odůvodnění rozsudku.

 Zajímavým případem je schválení dohody o vině a trestu v kauze miliardáře Zdenka Zemka st., obžalovaného kvůli údajnému pokusu o podvod v přípravě licenčního řízení chomutovské střešní fotovoltaické elektrárny. K projednání dohody došlo v pátek 8.října 2021 u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Petra Jirsy.

 Zdenek Zemek  byl jedním ze čtyř obžalovaných, z nichž dva byli zproštěni obžaloby, což samo o sobě vypovídá o její kvalitě. Trestného činu se měl dopustit se spolupachatelem Janem Hudečkem. Jeho dlouhodobá nemoc způsobila, že se nepostavili před soud společně. Spoluobžalovanému uložil soud souhrnný trest 7,5 roku odnětí svobody. Zdenek Zemek se připravoval na obhajobu velmi důkladně. Jako laik soudím, že měl slušnou naději, že argumentaci obžaloby rozbije. O nedůvodnosti obžaloby jsem se ostatně vyjádřil v několika článcích, na jejichž závěrech nadále trvám.  Avšak současně jsem si nedovedl představit, že soudce, jenž jednoho z dvojice spolupachatelů odsoudil k vysokému trestu, jeho souputníka zprostí. Obával jsem se tedy, že Zdenek Zemek st. skončí ve vězení bez ohledu na materiální pravdu. Sedmdesátiletého otce malých dětí a jeho rodiny by mi bylo líto.

Nevidím do jeho hlavy, netuším, co jej přivedlo k vyjednání dohody o vině a trestu. Učinil doznání ve smyslu obžaloby. Neposkytl však žádné svědectví, jež by komukoli ublížilo.  Za „pokání“ si vysloužil podmíněný trest a peněžitý trest. Až na to, že jako laik považuji trest za uložený nevinnému, připouštím, že je přiměřený délce času od spáchání údajného trestného činu (tedy od r.2010) do  dneška, i věku pana odsouzeného. Uzavřenou dohodu hodnotím jako kompromis mezi hrdostí nevinného a nelítostnou skutečností. 

Souběžně se senát předsedy Aleše Novotného téhož soudu začal zabývat vypořádáním žádostí o vině a trestu obžalovaných z kauzy, o které obvykle píši jako o „kauze Zadeh“ nebo „velká daňová kauza“. Vesměs jde o „malé ryby“ a soud jejich dohody schválil. Na vypořádání žádosti o dohodu Shahrama Zadeha došlo v pondělí 11. srpna 2021. 

Jeho  případ jsem začal sledovat v r.2015. Nikdy jsem nezpozoroval zaváhání pana  obžalovaného v obhajobě. Nakonec ale došlo k ohromujícímu  zlomu, který nikdo nečekal. Hlavní obžalovaný Shahram Zadeh překvapivě požádal o dohodu o vině a trestu, ačkoli až dosud vedl tvrdou obhajobu, občas provázenou hádkami s předsedou senátu. Obrat doprovodil poskytnutím různých poznatků ke škodě některých spoluobžalovaných, zejména Daniela Rudzana. Se státním zástupcem se nakonec dohodl na souhrnném trestu 9 let odnětí svobody s peněžitým trestem 17 milionů Kč (v případě nezaplacení se odnětí svobody zvýší náhradním trestem téměř  na 12 let), zabavení zadržených věcí a povinnost uhradit škodu. O jeho důvodech k tomuto kroku bych mohl pouze spekulovat, ale nemá to smysl. Důležitý je výsledek. Pokud by soud přijal předložený návrh dohody, mohl by Shahram Zadeh požádat o podmíněné propuštění po odpykání části trestu. 

Jednání netrvalo ani hodinu. Státní zástupce Aleš Sosík přečetl z papíru příslušný návrh, žadatel Shahram Zadeh se odvolal na podání, vypracované jeho obhájcem. Předseda senátu se pak ujistil, že Shahram Zadeh je obeznámen s právní úpravou institutu dohody o vině a trestu, vzdává  se práva na projednání věci v hlavním líčení a je si vědom, že proti schválené dohodě se nelze odvolat. Návrh  pak rozebral „do posledního šroubku“. Vytkl řadu drobných nedostatků. Vyjádřil se, že v předložené podobě soud nemůže dohodu přijmout, protože podání má mnoho drobných vad. Nabídl předkladatelům dohody možnost podat návrh v nové podobě, v které se vyhnou vytčeným pochybením. Nedošlo tedy k procesně dokonanému zamítnutí připravené dohody, pouze k vynucení dopracování a drobných úprav textu. Soudcův postup odpovídá pojmu „dohoda“: než k ní strany dojdou, jednají spolu. Státní zástupce Aleš Sosík v rozhovoru s novináři po opuštění soudní síně vyjádřil optimismus  stran záměru soudu, jenž si pouze vyžádal opravu formálních vad podání. Za několik dní se dovíme, zda byl jeho optimismus oprávněný.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

 

POPRASK KOLEM ALENY VITÁSKOVÉ

Nejen chlebem živ je člověk a nejen volbami se zabývají novináři. Proto se Alena Vitásková dostala znova do ohniska zájmu novinářů, jež zneklidňuje již od r.2012, kdy se překvapivě stala předsedkyní Energetického regulačního úřadu. Ještě více zaujala v r.2013, kdy ji začala stíhat policie a provázeli ji pak po celé trestní řízení, jež definitivně skončilo v r. 2018. Nyní se zájem obnovil díky tomu, že se opět projevila přiléhavost jejího označení za „drzou holku“: prokázala drzost tím, že se nespokojila s odškodněním ve výši 400 tis. Kč za neoprávněné trestní stíhání a domáhá se milionových částek.

Přiznání odškodnění ve výši 400 tis. Kč za dlouholeté ničení jejího života stresem z nesmyslného trestního stíhání a nepravomocného odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody je drzým plivnutím ministerstva do očí poškozené. Má-li soudce trochu slušnosti v těle, určitě aspoň částečně vyhoví jejím požadavkům, protože dopady nespravedlivého trestního stíhání ji poškodily nejen na zdraví a nezpůsobily jen víceleté psychické trýznění, ale  také ji připravily o možnost dalšího kariérního rozvoje. Aspoň částečné vyhovění bude stát bolet: státní rozpočet přijde o miliony.

Zatímco úvahy se točí kolem přiměřenosti jejích nároků, pozornosti uniká skutečnost, že jsou výsledkem nepřístojností konkrétních činitelů justice. Je to především bývalý  státní zástupce Radek Mezlík, který ji obžaloval kvůli  jednání, jež dle Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem, k jejímu „usvědčení“ použil křivého  nařčení a hysterickými výkřiky o údajné nedokončenosti „ani z části“ předmětných fotovoltaických elektráren vytvořil atmosféru příznivou ukládání drakonických trestů. Dále se přičinil soudce Aleš Novotný, který nekriticky převzal Mezlíkovy bludy a vylepšil je o tvrzení, že se Alena Vitásková dostala do funkce díky „nějakému jednání Jany Nagyové“, ač z dokazování  nic takového nevyplývalo. Neznalost spisu potvrdil údivem nad tím, že z celého „starého“ vedení ERÚ si ponechala právě jen spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, která je ve skutečnosti dlouholetou spolupracovnicí Aleny Vitáskové, nikdy dříve v ERÚ nepracovala a přišla do něj později než její nadřízená.

Bylo by jistě spravedlivé, aby původci trápení Aleny Vitáskové státu přispěli na odškodnění za své profesní selhání.  K tomu ale nedojde. Radek Mezlík, kterého mimo jiné zprošťující rozsudky nad Alenou Vitáskovou a Michaelou Schneidrovou usvědčují z profesní nezpůsobilosti, dělá kariéru v úřadě Evropského žalobce, jako by škod, napáchaných doma, nebylo dost. Aleš Novotný klidně soudí dále. Jejich ochranou před spravedlností je především zažité přesvědčení všech složek orgánů činných v trestním řízení, že jejich příslušníci mají samozřejmý nárok na beztrestnost. Proto jsou marné pokusy o kárné stíhání zloduchů, přičemž trestní oznámení obvykle končí v odpadkovém koši.

Odškodňovací zákon připouští, že by viníci neoprávněného týrání nevinných osob mohli státu přispět na odškodnění cestou regresního řízení. To je ale iluze. Uplatnění regresního nároku je přípustné v případě, že domnělý povinný byl v dané kauze odsouzen kárným soudem. Jenže návrh na kárné řízení lze podat pouze do tří let od spáchání trestného činu.

V době, kdy končí náročné trestní řízení, lhůta již dávno vypršela. Kárnou žalobu před pravomocným rozsudkem si nedovolí podat žádný  kárný žalobce, aby se vyhnul obvinění ze zásahu do živého procesu.

Nastavením legislativy poskytl stát ochranu pachatelům nepřístojností v trestním řízení a připravil se tak o možnost žádat po nich, aby přispěli ze své kapsy na úhradu odškodnění jejich obětí. Špatné je již to, že poškození se musí odškodnění doprošovat, ač stát-pachatel by je měl nabídnout z vlastní iniciativy ve chvíli, kdy se o poškození doví.

Případ Aleny Vitáskové není sice úplně častý, nikoli však ojedinělý. Měl by vést k revizi obecného přístupu státu ke škodám, způsobeným jeho nehodnými úředníky a k odpovídající změně legislativy. Především je nezbytné opustit axiom o zaručené beztrestnosti soudců a státních zástupců. Potírání nepravostí by mělo přejít do rukou nezávislého mimoresortního úřadu, protože nefunguje samoobsluha kárných žalobců, svázaných kastovní solidaritou. A nárok původců škod na podíl  na odškodnění jejich obětí by měl být samozřejmý a nepromlčitelný.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

 

ŠTVANICE NA PODNIKATELSKÝ KLAN ZEMKŮ POKRAČUJE

V nejbližších dnech stane před soudem Zdeněk Zemek st., zakladatel a šéf holdingu, jenž podlehl vábení státu a pustil se do výstavby fotovoltaických elektráren. Zatížil holding miliardovým úvěrem a jako mnozí jiní byl přinucen zúčastnit se běhu o závod s časem o získání licencí Energetického regulačního úřadu na provozování tří rozestavěných chomutovských fotovoltaických elektráren.  Startovním výstřelem bylo náhlé snížení  výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických elektráren v listopadu r. 2010 s účinností od 1. ledna 2011. Snížení bylo likvidační, neboť ohrožovalo způsobilost holdingu splatit úvěr. Tím stát nepřímo navodil nebezpečí jeho krachu. Pokud by holding nedoběhl do cíle včas a stal se nezpůsobilým splácet úvěr, čtyřem tisícovkám zaměstnanců by hrozilo propouštění. 

Na okraj podotýkám, že škodu současně utrpěl i stát, neboť se připravil o daňové  výnosy v  desítkách miliard Kč, které  by získal při zachování  původních vyšších tržeb. Nositelé nápadu na rychlé zásadní snížení výkupních cen zřejmě nebyli způsobilí zákeřný krok promyslet ve všech souvislostech. 

Holding nakonec doběhl do cíle včas: získal licence o silvestrovské noci. Pak ale přišla pohroma: trestní oznámení místopředsedy Energetického regulačního úřadu Antonína Panáka z počátku r. 2011 spustilo proces, jenž vedl k odebrání licencí a uvěznění několika  účastníků licenčního řízení k dvěma pozemním chomutovským fotovoltaickým elektrárnám.  Mezi odsouzenými byli synové  Zdenka Zemka st. To byla první „odměna“, kterou se mu stát odvděčil za důvěru. V r. 2013 pokračovala štvanice trestním oznámením proti účastníkům licenčního řízení ke třetí, střešní elektrárně. Mezi čtyřmi obžalovanými je Zdenek Zemek st. Kruh štvanice na podnikatelský klan Zemků se  uzavřel.

Soudím, že nutnost vyrovnat se s uvězněním synů je pro sedmdesátníka otce tvrdým trestem. Stát se ale snaží dostat za mříže i jeho. Stejně jako synové i Zdeněk Zemek st. byl obžalován kvůli protokolárnímu převzetí zařízení elektráren od dodavatele do vlastnictví holdingu krátce před jejich úplným dokončením. Sepsání protokolů bylo nutné, protože podmínkou vydání licence bylo prokázání vlastnictví zařízení. Žalobce Radek Mezlík rozhodl, že důvodem jejich  sepsání  byl záměr oklamat Energetický regulační úřad a podvodně získat licenci. Tvrdil, že elektrárny nebyly v době sepsání protokolů „dohotoveny ani zčásti“. Podvodný záměr se ale zrodil pouze v jeho hlavě. Není žádný důkaz o tom, že by obžalovaní sepsali protokoly s podvodným úmyslem. Pouze se s předstihem administrativně připravili na blížící se licenční řízení.  Ostatně v té době již bylo povoleno zahájení zkušebního provozu elektráren a za pár dní byly připojeny na distribuční síť a začaly dodávat zatím bezplatně elektřinu. Na konci prosince r. 2010 družice NASA vyfotografovala dobudované elektrárny a z protokolu o provedené obhlídce elektráren vyplývá, že elektroměr ve velínu elektráren se točil. Od spuštění  elektráren až do dneška v nich nedošlo k úrazu elektrickým proudem a dodávky proudu nebyly přerušeny.

Nepatřičnosti výroku o nedokončenosti elektráren „ani zčásti“ si bylo vědomo i Nejvyšší státní zastupitelství, které jej bagatelizovalo tvrzením, že slůvko „ani“ byla písařská chyba. Na upozornění, že uvedená formulace se vyskytuje v obžalobě, závěrečné řeči žalobce, ústním odůvodnění rozsudku a v jeho písemném vyhotovení, tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nereagoval. 

Smyslem nepravdivého výroku  státního zástupce Radka Mezlíka bylo navození psychické atmosféry, v které měla veřejnost vnímat žalované skutky jako hrozný zločin, jemuž budou přiměřené drakonické tresty. 

Proces proti Zdenkovi Zemkovi st. se od stíhání jeho synů liší v některých detailech. Absurdní povahu mu dodává skutečnost, že v současnosti již provozovatelé fotovoltaických elektráren nepotřebují licenci Energetického regulačního úřadu. Kdyby v r. 2010 platila současná právní úprava, obž. Zdenek Zemek st. by se asi před soud nedostal. 

Za pozornost stojí  i odstup 11 let od domnělého spáchání trestného činu. Průtahy jsou  zaviněny převážně extrémně dlouhým přípravným řízením, o jehož kvalitě  vypovídá skutečnost, že dva ze čtyř obžalovaných byli pravomocně zproštěni obžaloby. Menší část průtahů způsobil  zásah vis maior: vážné onemocnění obž. Zdenka Zemka st., jemuž zdravotní stav dlouho nedovolil postavit se před soud. 

Za přehlíženou významnou okolnost považuji skutečnost, že k domněle neoprávněnému vydání licencí nedošlo kvůli nepravdivým protokolům o převzetí zařízení fotovoltaických elektráren, ale na základě prověření stavu elektráren vyslanou skupinou pracovníků Energetického regulačního úřadu, kteří je navštívili v den vydání licencí a dali souhlas příslušné úřednici k jejich vydání. Energetický regulační úřad měl tehdy zákonnou povinnost přesvědčit se o způsobilosti elektráren  k bezpečnému provozu. Pikantní je skutečnost, že obhlídku elektráren sice uskutečnili s časovým odstupem dvakrát, ale s vystoupením na střechu se neobtěžovali ani jednou. Dali tedy pokyn k vydání licence pro střešní elektrárnu, aniž by její stav znali. Pokud bychom souhlasili s tvrzením obžaloby a později soudu, že vydání licence vedlo ke škodě řádově v desítkách milionů Kč, museli bychom se divit, že nedbalí úředníci nebyli jako původci škody postaveni před soud místo Zdenka Zemka st. a jeho synů. Ovšem nikdo proti nim trestní řízení nevyvolal, neboť zjevně patří k těm, o nichž se říká, že jsou „rovnější mezi rovnými“. 

Stejně jako v případě Alexandra a Zdenka Zemkových také ve věci Zdenka Zemka st. soud bude muset posoudit míru odpovědnosti statutárního zástupce společnosti za žalované prohřešky v situaci, kdy nebylo v jeho fyzických možnostech objektivně přezkoumat pravdivost podkladů, předložených statutárním představitelem dodavatele zařízení. „Po lopatě“ :soud se bude muset vyjádřit, zda bylo povinností pana obžalovaného před podpisem protokolů vystoupit na střechu a přesvědčit se o stavu zařízení. 

Jako laik si myslím, že za předpokladu dbaní principu „in dubio pro reo“ by obž. Zdenek Zemek měl být zproštěn obžaloby. Obávám se však, že skutečnost bude podstatně jiná.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

KUNKTÁTOROVA MOUDROST

Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Toto přísloví jsem si vybavil, když jsem se dověděl, že dohled Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen VSZ) vyzněl v neprospěch dozorového státního zástupce kauzy Čapí hnízdo Jaroslava  Šarocha: vyvolal v řízení průtahy tím, že vrátil policii případ k došetření až na konci srpna, ačkoli svědectví, jež si přál vyhodnotit, měl k disposici již v červenci. Takové hodnocení se může případně promítnout až do jeho kázeňského postihu. 

V tom rozsahu, v jakém o stanovisku VSZ informovaly veřejné zdroje, s ním naprosto souhlasím. Jaroslav Šaroch skutečně průtahy vyvolal a i v minulosti nespěchal s dovedením případu k rozhodnutí. Předpokládám, že hlavním důvodem jeho postupu byla nabídka svědectví Andreje Babiše ml. Jako laik si myslím, že jeho policejní výslech nebyl nezbytný pro případné podání obžaloby. Těžiště dokazování v trestním řízení spočívá na soudu. Výslech svědka Andreje Babiše ml. mohl přece provést soud. Žalobce není povinen žalovat až po vyčerpání všech postupně se vynořujících důkazů. Na druhé straně bych dokázal omluvit opomenutí tohoto výslechu a zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, pokud to dosavadní stav dokazování dovoloval. Zřejmé zneužívání syna jeho loutkovodiči proti otci mi totiž jako laikovi  připadá nemravné. Jaroslav Šaroch by si takový postup mohl dovolit, aniž by mohl být obviněn z bránění průchodu  spravedlnosti, neboť jeho rozhodnutí by nemuselo být konečné. S největší pravděpodobností by je přezkoumal nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, jenž by jeho případné pochybení mohl napravit.

 Tento případ je ale specifický vzhledem k jeho vlivu na veřejné mínění, takže je na místě hodnotit postup státního zástupce Jaroslava Šarocha i z jiných hledisek, než z pohledu plnění trestního řádu. Kauza Čapí hnízdo nepochybně vypukla s cílem vymýtit ďábla Andreje Babiše z politického života. Díky zdlouhavému vyšetřování se ale stala ohranou písničkou, která už téměř nikoho nezajímá a na rozhodování voličů nemůže mít zásadní vliv. Ovšem jak podání obžaloby, tak zastavení trestního stíhání by vyvolalo oživení zájmu, jehož by opozice určitě využila k vyvolání hysterické reakce médií, následně k ovlivnění voličských nálad. Dnes je zřejmé, že Jaroslav Šaroch nemusí a ani prakticky nemůže vydat konečné rozhodnutí ještě těsně před  volbami. Po volbách již nebude mít závažné účinky.  Nebude tak dosaženo účelu, pro který neznámí „dobrodinci“ kdysi podali trestní oznámení. Zneužívání nástrojů trestního práva k ovlivňování politického vývoje považuji za darebáctví. Nemám názor na důvodnost obvinění Andreje Babiše, protože nemám přístup k příslušným informacím. Uvítal bych, kdyby ji před očima veřejnosti přezkoumal nezávislý soud ( pokud by si zachoval nezávislost, což není jisté). Případný zprošťující rozsudek by měl pro Andreje Babiše cenu zlata, odsouzení by jeho vliv na veřejnost podstatně oslabilo.  Ale skutečnost, že se v kauze před volbami nic vzrušujícího neodehraje, oceňuji, a proto na závěr volám: bravo, kunktátore Šarochu!  

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

AUTOGRAMIÁDA 23.9.2021

 

Svět knihy, Výstaviště Holešovice, stánek vydavatelství Olympia.

HON NA HYENY

 V článku „Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK“ z 14.srpna 2021 jsem komentoval zprávu CTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím.

Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je  skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost. 

Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J.N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P.B.  Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K.E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P.B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K.E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání.

 J.N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K.E. a jeho průvodce P.K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ.

 V této části děje byl P.K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila.  Oslovil znova opatrného J.N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 mil. Kč na úplatky  a jeho provizi.  Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale  nabízená služba podražila o 5 mil. Kč. Přicházel pak  opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie . Předstíral, že mluví za skupinu, která  má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce.

 Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V.N., jenž se dobře znal s K.J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J.N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil.  Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná  s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J.N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P.B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno.

P.K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání:  měli podporovat obhajobu J.N. a těšit se na provizi za úspěch. P.K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J.N. jim po zproštění obžaloby svěří  vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P.B. 

Nakonec na P.K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J.N. 10 milionů Kč v bankovkách „ jako zálohu“.  Do zatčení stačil z nich utratit necelé 2 mil. Kč a zbytek někde dobře uschoval. 

 Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J.K. Ve vazbě ale zůstal jen P.K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče resignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky.

Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání  měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obž. P.K. a pošk. JN. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání obž. P.K.  ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu.

 Obvinění P.K. a S.N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V.N. brání svou nevinu přímo  sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání  v lese s J.N. a s P.K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá.  Je prokázané, že k ní došlo a mimo P.K. a J.N. se jí zúčastnil další muž, jehož J.N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S.N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V.N. alibi. Pro obž. V.V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obžaloby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obž. P.K. o jím získávané informace od přísedícího K.J. 

Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je  ovšem holou skutečností, že  policie obž. P.K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože pošk. J. N. by v žádném případě požadované  výpalné nezaplatil.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz 

 

V RESORTU SPRAVEDLNOSTI JE VŠE O.K.

Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela  nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. 

Je nápadné, že se všechny strany tváří,  že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. 

Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny  zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se  tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze.  Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a  definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě ? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. 

V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné  k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. 

 Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. 

Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví  by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení  státního zastupitelství přímo pánubohu. 

Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb r.2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové  se ale na program zapomnělo a většina jeho  cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění  trestním stíháním jeho  předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli.

Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz