Bulvár
včetně veřejnoprávní televize v pátek 15.ledna 2016 nadělal mnoho hluku se
zprávou o návrhu PČR na podání obžaloby
na předsedkyni Energetického regulačního
úřadu (dále jen ERÚ) Alenu Vitáskovou kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní
zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Spojil ji se zmínkou o soudním
řízení trestním, probíhajícím u Krajského soudu v Brně, o němž v nepravdivé
zlomyslné novinářské zkratce tvrdil, že v něm Alena Vitásková čelí obvinění z údajného
podvodu při vydání licencí dvěma chomutovským fotovoltaickým elektrárnám, ke
kterému sice došlo, ale ve funkčním období jejího předchůdce. Obraz doplnil o
zprávu o právnických překážkách, jež Alenu Vitáskovou zcela jistě vypudí z čela
úřadu, i kdyby orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání.
Tomu,
co se s Alenou Vitáskovou děje, se nelze divit. Byť se to snaží státní zástupci
a někteří presstituti bagatelizovat, mnozí příjemci finanční podpory
obnovitelných zdrojů energie a s nimi celé podhoubí na ně navázaných politiků a
lobbistů vnímají Alenu Vitáskovou jako “drzou holku na zabití”. 42 miliard
korun českých podpory obnovitelných zdrojů energie je částka dost velká na to,
aby mohla svést k zločinu, natož k úsilí o likvidaci cestou zneužití právních
prostředků. Dlouhodobě je předsedyně ERÚ ohrožena nejen sama, ale i její
souputníci, kteří rovněž dostávají bolestivé rány.
Její
případ lze považovat za sondu, odhalující nevalnou kvalitu českého právního
prostředí. Právo právního státu by mělo být logické, vyhovující obecnému pojetí
dobrých mravů, vnitřně souladné, stabilní,
s předvídatelnými účinky jeho použití, s pevností smluvních ujednání. Nezbytné
jsou pojistky proti zneužití nástrojů vymáhání práva k prosazení soukromých
nebo skupinových (včetně politických) zájmů.
Alena
Vitásková doplácí na nestabilitu právních poměrů a nepředvídatelnost jejich vývoje.
Když do funkce nastupovala, stát s ní v souladu s platným energetickým zákonem uzavřel
smlouvu na dobu určitou, s kterou nyní bezostyšně nakládá jako s cárem papíru. V době platnosti smlouvy
novelizací zákona zrušil k 1. lednu 2016 její funkci v původním pojetí nezávislého
orgánu a s účinností od 1. července 2017 ji nahradil pětičlenou závislou radou krásných
pět trafik pro nominanty politických stran
. Vzniklé bezvládí v mezidobí mezi zánikem fukce předsedy ERÚ a vznikem rady měla
překlenout novela energetického zákona, která měla zachovat postavení
předsedkyně ERÚ do 30. června 2017. Tu ale vládní koalice nedokázala včas
protáhnout legislativním procesem, takže ke schválení má dojít v lednu
letošního roku. Pak se ale vynořila další překážka pro setrvání Aleny Vitáskové
do konce jejího smluvního období ve funkci v podobě konfliktu energetického
zákona a zákona o státní službě, využitého ministerstvem vnitra k vynucování jejího
podřízení zákonu o státní službě s povinností složit do konce února r.2016 služební
slib. Pokud jej nesloží, její pracovní poměr okamžitě skončí. Ale i kdyby jej
složila, osudu neunikne: jako trestně stíhaná by byla okamžitě postavena mimo službu.
Je to zřejmě účelový nápad, protože
členové dosud neexistující Rady Energetického regulačního úřadu zákonu o státní
službě podléhat nebudou.
Aby
měli její protivníci jistotu, že se jí skutečně zbaví, přišly ke slovo
prostředky trestního práva. První trestní stíhání nepřímo souvisí se selháním
bývalého vedení ERÚ, za jehož působení vydal ERÚ o silvestrovské noci v r.2010
dvě licence k provozování fotovoltaických elektráren v majetku rodinného klanu “slováckého
miliardáře” Zdenka Zemka. V té době Alena Vitásková asi ještě ani netušila, že
bude v ERÚ působit. Trestní stíhání vyústilo v soudní monstrproces u Krajského
soudu v Brně,
v němž Alena Vitásková spolu se svou podřízenou Michaelou Schneidrovou sdílí
lavici obžalovaných s osmi lidmi, na jejichž údajné trestné činnosti se nemohla
podílet, i kdyby chtěla. Na spojení věcí doplácejí obě dámy výrazným navýšením
nákladů na obhajobu, ztrátami času a dlouhodobým vystavením stresu. Bývalí
šéfové ERÚ jsou v pohodě a vystupují
jako svědci obžaloby.Po jejich odpovědnosti za dění z 31.prosince 2010 se
orgány činné v trestním řízení nepídí, ač by k tomu asi byl důvod.
Obžaloba
spočívá na obvinění ze zastření “důvodných pochybností o nepodjatosti” ředitelky
licenčního odboru ERÚ v řízení o povolení
obnovy licenčního řízení s cílem odebrání dvou výše zmíněných licencí. Alenu
Vitáskovou dale viní, že své podřízené nezabránila ve vydání rozhodnutí o
zastavení zmíněného řízení. Tím měla spáchat “zvlášť závažný zločin účastenství
ve formě pomoci k trestému činu zneužití pravomoci uřední osoby, zčásí
dokonanému a zčasti ukončenému ve stádiu pokusu”. Za to pro ni žalobce žádá
trest odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč.
Rozsudek bude vyhlášen 22. února 2016 a ti, kdo chtějí Alenu Vitáskovou dostat
z úřadu, se jistě těší, že soud vyhoví návrhu žalobce. Na jejich místě bych se
ale tolik netěšil, protože na základě slyšeného v soudní síni a vyčteného z
listinných podkladů soudím, že podjatost ředitelky licenčního odboru je ničím
nepodložená bajka a k odebrání licencí
nebyl rozumný důvod, naopak jejich ponechání bylo projevem odpovědnosti a profesionální
vyspělosti “pachatelky”. Považuji ostatně za prokázané, že Alena Vitásková ani
neměla k disposici příslušný licenční spis, neznala jej, není jisté, že o
záměru své podřízené věděla a neměla ani pravomoc cokoli jí v této věci nařídit
nebo zakázat.
Poslední
pojistkou, která má zbavit nenáviděnou “drzou holku” moci, je výše zmíněné
trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Čirou
náhodou bylo vyvoláno trestním oznámením zaměstance ČEZu a policie je z počátku
odložila, aby se nakonec stroj trestního řízení rozjel do policejní razzie v
úřadovnách ERÚ.
Obvinění stojí na dvou výchozích předpokladech. Prvním je údajná nedostatečná
kvalifikace Renaty Vesecké pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ, daná tím, že
neodpracovala zákonem požadovaných sedm let v energetice. Předpokládám, že
zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se o tuto funkci někdy mohla ucházet
právnička s výjimečnou téměř třicetiletou právní praxí ve vysokých funkcích až
do funkce nejvyššího státního zástupce. Nedostatečná praxe je ale jen jedním z ukazatelů
způsobilosti, přičemž ostatním by Renata Vesecká jistě vyhověla. Ale protože
naše právo je extrémně formalistické, proto snad je možné zanedbání praxe přiznat
význam administrativního deliktu, avšak v žádném případě trestného činu. Dalším
předpokladem je údajná škoda, způsobená státu vyplácením mzdy Renatě Vesecké. Zde
již nejde o formalismus, ale o absenci zdravého selského rozumu: Renata Vesecká
skutečně v ERÚ pracuje a vykonává potřebnou práci. Mzda za účelně vykonanou
odbornou práci nemůže být škodou. Mimo to trestný čin musí mít naplněnu
subjektivní stránku: uvědomělost jednání a úmysl škodit.
Netuším, v čem najde dozorující státní zástupce při posuzování návrhu
vyšetřovatele náznaky naplnění subjektivní stránky trestného činu. Policisté a
státní zástupci, kteří se na této štvanici podílejí, zřejmě netuší, že
prostředky trestního práva jsou ultima
ratio, čili že subsidiarita trestního
práva patří k základním principům práva právního státu. Budou spokojeni, až
kromě nich všichni ostatní budou dýchat vzduch, cezený mřížemi.
Zmíněné
pokusy o kriminalizaci jednání Aleny Vitáskové mají vedlejší účinky, jež mají povahu
podvracení ústředního orgánu státní moci. Úředníci, podávající vysvětlení na
služebnách policie, jsou placeni za práci pro stát, ale místo své práce maří
čas uspokojováním zvídavosti policistů. Alena Vitásková v době, kdy sedí v
soudní síni, nemůže vykonávat svou práci, což se může nepříznivě odrážet v
chodu úřadu. Dohánění zanedbaných úkolů jde na úkor jejího zdraví a opět se zpětně odráží v činnosti úřadu. Samozřejmě,
ve srovnání se svržením vlády Petra Nečase je kriminalizace Aleny Vitáskové
pouze drobná nepřístojnost, ale i tak stojí za zmínku, že “politicky cinknuté”
kauzy se staly specialitou převážně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci
a jemu podřízených útvarů, přičemž v rozporu s principy územní příslušnosti dle
trestního řádu jeho státní zástupci někdy uplatňují celostátní působnost. Tolerance
k častému odchylování od základních procesních pravidel trestního řádu je
překvapivá a neslučitelná s pravidly fungování právního státu.
Žádné komentáře:
Okomentovat