Nalézt odpověď na nerudovskou otázku, když jde o věc,
vyhozenou z domácnosti, dá sice někdy fušku, ale obvykle se nakonec uspokojivé řešení najde. Když jde o
generála v nemilosti, je to horší. Vidíme to na potížích, souvisejících s dvojvládím ve
Vězeňské službě ČR.
Odvolání generálního ředitele lze provést snadno a
rychle, zvláště když se nemyslí na maléry, které mohou nastat, pokud se
odvolaný vzepře. Vznikne ale okamžitě problém s dalším osudem propuštěného.
Generální ředitelé Luděk Kula a Jiří Tregler vzali na vědomí, že upadli v
nemilost, uvědomili si, že “svoboda je správně pochopená nutnost” a
dobrovolně-nuceně podepsali resignaci. Opustili Vězeňskou službu ČR a rozhlédli
se po náhradním uplatnění. Ministrům spravedlnosti nepřidělávali starosti
požadavkem na další přiměřené zaměstnání, ač by na ně v případě odvolání měli
nárok. Znalosti a zkušenosti vrcholového vedoucího pracovníka jsou kapitál. Jejich vytlačením ze sboru o něj
stát přišel.
Zcela jiný je případ Petra Dohnala, kterého ministryně
Helena Válková odvolala krátce po svém nástupu do úřadu a následně neřešila
otázku “kam s ním”. Jeho odvoláním a jmenováním Pavla Ondráška pro ni věc
skončila. Petr Dohnal se tak dostal do právního vakua: byl sice odvolán, ale
zůstal nadále příslušníkem Vězeňské služby ČR bez nového pracovního zařazení. Rozhodnutí
o odvolání pocítil jako křivdu a postavil
se na odpor. Finančně státem zajištěn mohl se věnovat obhajobě svých zájmů jako
povolání. Plně toho využil: bránil se právními
prostředky a snažil se vířit svou věc přes média.
Ke změně jeho osudu nedošlo ani po vystřídání Heleny
Válkové Robertem Pelikánem. Ten pod tlakem správního soudu přezkoumal Dohnalův
rozklad proti rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání a zamítl jej. Tím na
sebe převzal odpovědnost jak za Dohnalovo odvolání, tak za jeho další ponechání
v postavení “placeného nezaměstnaného”. Ani on se nepokusil “zpacifikovat” jej
nabídkou důstojného náhradního uplatnění. Do situace pak jako deus ex machina
zasáhl Městský soud v Praze, který Petrovi Dohnalovi vrátil postavení
generálního ředitele Vězeňské služby ČR.
Vzniklo formálně právní dvojvládí, jež nelze vyřešit
jinak, než zbavením Pavla Ondráška funkce generálního ředitele zákonným
postupem. Naděje, že by Robert Pelikán mohl situaci zvrátit napadením rozsudku
Městského soudu v Praze kasační
stížností k Nejvyššímu správnímu soudu,
záhy padla. Z analýzy písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že kasační
stížnost by nemohla být úspěšná. Podat ji jen proto, aby se vytvořil dojem
nestrannosti ministrova postupu, by bylo plýtváním silami.
Tím ale pro změnu vznikne problém “kam s ním” po zrušení jmenování
Pavla Ondráška. Má právní nárok na přiměřené náhradní využití a dává jasně
najevo, že se jej nehodlá vzdát. Vyčítá-li se mu, že se kdysi vyjádřil, že v
případě rozhodnutí soudu ve prospěch Petra Dohnala uvolní místo a nyní svůj
slib neplní, není to na místě. Nikdy se nezavázal, že půjde tak daleko jako předchůdci
Luděk Kula a Jiří Tregler, tedy že dobrovolně opustí Vězeňskou službu ČR, v
které úspěšně působí již déle než dvacet let. Mimo to je třeba připustit, že
jeho vzdor může být reakcí na různá menší a větší příkoří, jichž se mu dostává
od návratu Petra Dohnala. Tlačit jej do opuštění Vězeňské služby ČR by bylo
neodpovědné: stát by byl ochuzen o kapitál, představovaný jeho znalostmi a
zkušenostmi. A bylo by to i nespravedlivé, protože Pavel Odrášek není odpovědný
za odvolání Petra Dohnala a nástupem na jeho místo se nedopustil ničeho
nemravného či nezákonného. Až dosud plnil svědomitě své služební povinnosti. Není
zde tedy objektivní důvod jej trestat.
Bylo by ideální, kdyby se podařilo ukončit dvojvládí ve
Vězeňské službě podobným způsobem, jaký známe z řešení dvojvládí policejních
prezidentů. Policejní prezidenti Petr Lessy a Martin Červíček se přesunuli na
jiné pozice a umožnili tak ministrovi vnitra jmenovat policejním prezidentem neutrálního
Tomáše Tuhého. Řešení ovšem umožnili odstupující policejní prezidenti zachováním
korektních vzájemných vztahů, což zřejmě není náš případ.
Každé jiné řešení než odsunutí Pavla Ondráška na pracovní
pozici, důstojně navazující na jeho dosavadní kariérní vývoj, nutně povede k
opakování postavení “placeného nezaměstnaného”, jež postihlo Petra Dohnala. Moudrý
člověk si ale bere z chyb poučení a neopakuje je.
Žádné komentáře:
Okomentovat