SPRAVEDLNOST PRO IVO IŠTVANA A DALŠÍ

Zpráva o omluvě ministerstva spravedlnosti bývalým poslancům Ivanu Fuksovi, Marku Šnajdrovi a Petru Tluchořovi, o vyplaceném odškodném za jejich nezákonné držení ve vazbě a zprávy o průběhu nicotného procesu proti Janě Nečasové, dříve Nagyové, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, rozčeřily znova vlnu zájmu veřejnosti o mohutné policejní manévry, zahájené pod dozorem olomouckých žalobců v noci z 12. na 13. června 2013, a o jejich skandálně hubené výsledky.  Pohoršení občanů má odraz v publicistice.

Za původce všeho zla je považován šéf olomouckého Vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan, na jehož hlavu padá odpovědnost za debakl celé „kauzy Nagygate“. Například Petr Štěpánek se přímo ptá, kdy se mocný žalobce kvůli debaklu své akce zastřelí. Podle věci neznalých mohou být i jiní viníci. Např. blogger Karel Januška chce volat k odpovědnosti předsedy vrcholných soudů, kteří na rozhodování státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení nemají žádný vliv. Ba dokonce to byl právě Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění bývalých poslanců z vazby, takže je „kladným hrdinou“.

V hodnocení celé akce se od Petra Štěpánka příliš neliším, a v podstatě jsem je sdílel již v minulosti. Určitě nejsem podjatý vůči propuštěným bývalým poslancům: koncipoval jsem nabídku společenské záruky spolku Šalamoun ve vazebním řízení Ivana Fuksy (dalšími dvěma poslanci jsme se nezabývali jen proto, že se na nás nikdo neobrátil s podkladovými informacemi). Naopak jsem opakovaně projevil názor, že důsledky „kauzy Nagygate“ pro politické poměry v zemi jsou tak zásadní, že akce nebezpečně připomíná puč, podniknutý prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení.

Přesto se domnívám, že útoky na Ivo Ištvana jsou střelbou na dobře viditelný, nicméně pouze zástupný terč. Jeho úřad přece nebyl příslušný pro dozorování akce mimo obvod jeho působnosti, která navíc podle viditelných výsledků patřila spíše do pravomoci orgánů na úrovni hlavního města Prahy. Pravidla pro vyjmutí věci z pravomoci místně příslušného státního zastupitelství jsou přísná a dosti přesná. Ivo Ištvan se nemohl sám rozhodnout, že vtrhne do Prahy a „udělá pořádek“ na Úřadě vlády ČR a pochytá domněle zkorumpované bývalé poslance. Dokonce se na tom ani nemohl kamarádsky domluvit s pražskou kolegyní Lenkou Bradáčovou. Jediný, kdo mohl olomoucké orgány vyslat do Prahy, bylo Nejvyšší státní zastupitelství. To se navíc nemůže vykroutit z odpovědnosti za to, co Šlachtovi lidé v Praze podnikali pod dozorem olomouckých žalobců, protože řešilo několik stížností v rámci zákonného dohledu nad jejich činností  a na jejich postupu neshledalo nic nezákonného.

Bylo by snad na místě zeptat se Ivo Ištvana, zda mu při jeho velkých zkušenostech nebylo na zadaném úkolu nic podezřelého, a proč se popřípadě proti přikázání choulostivé věci nevzepřel. Sehrála snad v jeho uvažování roli vzpomínka na odvolání z funkce Jiřím Pospíšilem na návrh Renaty Vesecké za odpor proti protiprávnímu zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do „kauzy Čunek“? Nebylo by nic divného na tom, kdyby si zkušenost zapamatoval a řídil se podle ní. Být podruhé vyhozen kvůli lpění na zákonnosti není nic, po čem by člověk musel toužit.

Veřejnost by se tedy měla ptát nejvyššího státního zástupce, proč  jeho úřad takto rozhodl, a proč akci včas nezastavil na základě vyhodnocení stížností advokátů (bohužel toto není jediná kauza, v které by takové otázky byly na místě). Ještě dříve než veřejnost by se měl ptát ministr spravedlnosti. Patrně by bylo také na místě zkoumat, jaké podklady pro takové rozhodnutí o předání věci z Prahy do Olomouce dodala PČR. To by ovšem byla otázka na ministra vnitra, který nese politickou odpovědnost za jednání Policie ČR.

Útoky na Ivo Ištvana v souvislosti s kauzou tří bývalých poslanců jsou střelbou na falešný terč ještě z dalšího důvodu. Nejvyšší soud ČR rozhodl o nezákonnosti jejich trestního stíhání a o propuštění z vazby nikoli na základě prokázání jejich neviny, ale proto, že jejich jednání bylo pokryto poslaneckou indemnitou. V tomto směru jim prospěl jen částečně: dostali se sice na svobodu, což pro ně bylo příjemné, ale soud je nezprostil podezření a ani do budoucna nebude možné jejich nevinu nezvratně prokázat. Z tohoto hlediska by pro ně byl prospěšnější, kdyby jejich trestní stíhání doběhlo do konce, nejlépe ke zprošťujícímu rozsudku.

Tvrdit, že Ivo Ištvan měl předem vědět, že zatčením bývalých poslanců jde proti zákonu, je nesmysl. Jde o velmi složitou právní otázku, na jejíž řešení má patrně vliv i osobní přístup posuzujících soudců. Rozsudek přece vyvolal překvapení a mnoho právníků jej kritizovalo. Rozpaky projevila i tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, tedy představená původců šokujícího rozhodnutí.

Hypoteticky se Ivo Ištvan  mohl v pochybnostech obrátit na Nejvyšší soud ČR s předběžnou otázkou a zařídit se pak podle jeho rozhodnutí. Jenže nikdo nemůže podat předběžnou otázku před zahájením akce, která má zůstat do poslední chvíle utajená.

Veřejnost by se tedy měla začít ptát, kdo namočil Ivo Ištvana do kauzy „Nagygate“, proč to udělal a jaké podklady měl pro rozhodnutí. Příslušné orgány by si měly posvítit také na výsledky práce PČR, zda poskytnutím nepřesných informací nezavedla státní zastupitelství na scestí.

V této souvislosti je na místě poznamenat, že soustředění pohledu na „akci Nagygate“ odvádí pozornost veřejnosti od skutečnosti, že její řízení olomouckým vrchním státním zastupitelstvím není úplně výjimečnou událostí. Účelové nařizování výjimky z ustanovení o věcné a místní příslušnosti se stalo v posledních letech častým jevem a používá se hlavně u případů s politickým pozadím nebo týkajících se podezřelých, kteří jsou něčím významní. Zvláštní oblibě se v tomto ohledu těší právě olomoucké vrchní státní zastupitelství a v obvodu jeho působnosti Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Platí ústavněprávní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a oběti nepříslušných olomouckých žalobců nakonec soudí soudy v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ale stejná zásada nechrání zájmové osoby před nebezpečím, že do vazby nebo před soud je dostrkají účelově vybraní místně nepříslušní žalobci. Vrcholem absurdity pak je vysílání místně nepříslušných žalobců k zastupování žaloby u místně příslušných soudů. Došlo k němu například v kauze bývalého ministra obrany Martina Bartáka, kterého pronásledoval žalobce z Krajského státního zastupitelství v Ostravě až k odvolacímu Vrchnímu soudu v Praze. Výjimku z pravidel o místní příslušnosti žalobců mu poskytl nejvyšší státní zástupce  Pavel Zeman, který jej za tím účelem dočasně přidělil k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.V případě soudního řízení proti Janě Nečasové, dříve Nagyové,  státní zástupce vrchního státního zastupitelství klesl až na úroveň žalobce u obvodního soudu. Slyšel jsem od soudců-pamětníků, že takové nakládání s místní příslušností by si komunistická prokuratura v období normalizace nedovolila.

Na okraj podotýkám, že neúspěch akce „Nagygate“ a její strašlivé důsledky a svévolné nakládání s místní příslušností žalobců jsou specifickým příspěvkem do debaty o podobě nového zákona o státním zastupitelství, zejména  o obsahu mantry o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství. Je na místě se ptát, do jakých akcí se v budoucnu žalobci po získání větší nezávislosti pustí, když s nedostatečně zajištěnou nezávislostí si mohli troufnout na operaci, která nepřímo vedla až k vypsání nových voleb.