PREZIDENT A JEHO PROTEKTOR

Historie je materie, která ovlivňuje současnost více než si uvědomujeme. Osudem malých států je závislost na velmocích. Při zjednodušujícím pohledu se naše dějiny jeví jako dějiny válek s Němci. Projevy kulturního prolínání a dílčích případů dobrého soužití ve zjednodušujícím nazírání zanikají. Je téměř zázrak, že jsme unikli osudu Pobaltských Slovanů, když v době pobělohorské do zániku národa mnoho nechybělo. Nejvíce jsme ovšem byli ohroženi německou okupací v letech 1939-1945, kdy vládl všudypřítomný strach z velkopanského chování starousedlých Němců a příslušníků německých ozbrojených složek. Kdyby hitlerovské Německo vyhrálo válku, historie Čechů by skončila.

Na Hradě sídlil prezident Protektorátu Čechy a Morava, nad Hradem vedle protektorátní vlajky vlála říšskoněmecká. Prezident musel ve všem brát ohled na přání říšskoněmeckého protektora.

Pamětníci německé okupace zažili toužebné očekávání příchodu Rudé armády a radost z osvobození. Byla to událost, která měla význam záchrany národa před zánikem částečnou germanizací a částečným vysídlením na Sibiř. Osvobození Československa zaplatilo 150 tisíc rudoarmějců svými životy. Na převažujícím vděčného vnímání osvobození větší části území Rudou armádou nezměnila nic ani  skutečnost, že osvoboditelé se k civilnímu obyvatelstvu  občas chovali jako na dobytém nepřátelském území.

Směs odporu k německým okupantům a vděčnosti rudoarmějcům zůstala v hlavách pamětníků hodně dlouho a někteří si ji dosud podrželi. Těsně poválečná generace nasávala vzpomínky a pocity z okupace s mateřským mlékem, takže postoje svých rodičů dlouho sdílela.

Nesporně to komplikovalo naše poválečné vztahy k Němcům, byť zločinec Klement Gottwald razil zásadu, že „není Němec jako Němec“, takže jsme měli rozlišovat Němce na „hodné“ z NDR a „zlé“ ze Spolkové republiky. Přesto dnes jsou vzájemné vztahy s Německem a Rakouskem oboustranně přátelské. Představitelé státu se běžně stýkají se svými německými a rakouskými protějšky. Stín německé okupace mezi ně nepadá. Ostatně její pamětníci jsou na vymření a jejich vnuci o ní mají jen matné tušení. Přítomnost četných německých a rakouských turistů je samozřejmostí, která nikoho nepobuřuje.

„Osvoboditelé“ se k nám vrátili v r.1968 na pozvání skupiny vlastizrádců, aby potlačili „pražské jaro“. Sovětské vojsko zde pak zůstalo déle než dvacet let. 21.srpen 1968 se nesmazatelně vryl do paměti současníků. Zvlášť citlivě jej vnímali pamětníci německé okupace. Určitě to zkomplikovalo vztahy velké části národa k bývalému Sovětskému svazu. Časová posloupnost zatlačila vzpomínky na květen r. 1945 do pozadí.

Okupace trvala mnohem déle než německá, ale vojska zůstávala zavřená v kasárnách a obyvatelstvo neobtěžovala zpěvem pochodových písní v ulicích měst. Lidé nenaráželi na vojáky v obchodech a restauracích. Nebyla zřízena žádná viditelná okupační správa s protektorem v čele a politický režim byl měkčí než v padesátých letech 20. století, kdy zde žádná vojska nebyla a všechno zlo páchali čeští a slovenští komunisté. V žádném případě nehrozil zánik národa. Stejně jako v případě německé okupace pamětníků ubývá a velké části mladé generace 21.srpen 1968 již nic neříká.

Dnes jsme znova v situaci, kdy jsme nuceni se vypořádat se vztahem k Rusku jako nástupnickému státu Sovětského svazu, jenž jednou do našich dějin vstoupil jako osvoboditel, podruhé jako utlačovatel, i když to tentokrát nemá přímý vztah k našim životům. Nutí nás k tomu ukrajinská krize, do které Rusko zasahuje způsobem, odporujícím mezinárodnímu právu. Jeho úlohu je možné při zanedbání potřeb jeho obranyschopnosti hodnotit jako agresi, s ohledem na porušení neutrálního statusu Ukrajiny ovšem přece jen méně přísně.

A v této složité situaci se rozhodl prezident republiky Miloš Zeman zúčastnit se v Moskvě oslav 75. výročí vítězství nad hitlerovským Německem. Vysloužil si pochvalu komunistů, kteří jsou proputinovští za jakýchkoli okolností, současně odpor pravicové opozice, která je protiputinovská za jakýchkoli okolností, a nelibost vlády, která se zásadně drží linie loajality k Evropské unii a NATO. Přesto tvrdohlavý Miloš Zeman do Moskvy pojede. Patrně vyhodnotil výše zmíněné tři uzlové body našich vztahů k Rusku tak, že osvobození Československa v r.1945 svým významem pro národ nad vším ostatním převažuje bez ohledu na tlumivé působení faktoru času na paměť národa a bez ohledu na nejednoznačnou úlohu Ruska v ukrajinské krizi. Pokud takto uvažoval, je třeba přiznat jeho úvahám racionalitu a nekamenovat ho.  

Je to ovšem jeho další krok, jímž se Česká republika projevuje ve vztahu k Rusku jako Ianus, bůh dvou tváří. Jednou tváří s ústy Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka dští na Rusko oheň a síru v podobě protiruských sankcí, druhou tváří s bohorovným úsměvem Miloše Zemana projevuje vůči ruské politice smířlivost. Zahraniční politika státu, jehož vláda „táhne hot“ a prezident „čehý“ je pro zahraniční partnery špatně čitelná a v každém případě její prestiž trpí.

Z hlediska této chvíle je takový stav špatný. Má ale možná výhodu pro budoucnost. Ukrajinská krize se časem nějak vyřeší, aniž by se přenesla do otevřeného mezistátního střetnutí, a svět se mlčky smíří se záborem Krymu, bez něhož by se v případě vstupu Ukrajiny do NATO dostala základna ruské černomořské flotily na potenciálně nepřátelské území. Stejně jako dnes nikoho nenapadne připomínat při každém setkání následníkům účastníků mnichovské dohody, co nám kdysi provedli, také o ukrajinské krizi se časem přestane mluvit a dojde na obnovování a rozvíjení vzájemně výhodných vztahů. Pokud by česká zahraniční politika byla jednobarevně protiruská, šlo by navazování vztahů po oteplení ztuha. Vzpomínka na Zemanovu vstřícně nataženou ruku je pak naopak usnadní.

V dané situaci považuji televizní vystoupení amerického velvyslance Andrew Shapira, kritizujícího  prezidentovo rozhodnutí, za krajně nevhodné a překvapuje mě, že média se většinově staví na jeho stranu. Před krátkým časem přitáhlo pozornost novinářů jeho setkání s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, ač se konalo mimo uzavřené prostory úřadu na očích veřejnosti. Vzbudilo jistou nevoli, byť jde o rutinní jednání diplomata, který přijel do nové země a zjišťuje, kdo je kdo. Udílení lekcí hlavě státu přes veřejné sdělovací prostředky ale součástí diplomatické rutiny není. Vláda U.S.A. jako nejmocnější stát NATO může samozřejmě mít k prezidentovu jednání výhrady, ale na jejich sdělení mají diplomaté přiměřené prostředky. Je možné, že Andrew Shapiro neúmyslně vyvolal v hlavě Miloše Zemana reminiscenci na postavení českých prezidentů, krčících se tu před říšským protektorem, jindy před sovětským velvyslancem a za ním stojícím generálním tajemníkem ÚV KSSS a vysloužil si tím překvapivě tvrdou odpověď. Zdá se, že pan velvyslanec dosud zcela nepochopil, co se stalo, když se vyjádřil, že pan prezident má u něj nadále dveře otevřené: pokud si skutečně myslí, že tato roztržka skončí Zemanovou „poutí do Canossy“, projevil nedostatek smyslu pro realitu. Miloš Zeman se zachoval jako prezident malého, avšak nezávislého státu a v tomto postoji nejspíš vytrvá. Nezviklá ho ani další  mávání červenými kartami.