REKORD JUSTIČNÍ NESTYDATOSTI

Vztahy mezi ministry spravedlnosti a soudci bývají občas komplikované. Na nepochopení si stěžoval i legendární Otakar Motejl. Z hlediska vzájemného porozumění s nimi se dařilo poměrně velmi dobře Heleně Válkové, která se pokusila nastartovat různé změny, jež se soudcům líbí. O to hůř je na tom Robert Pelikán, který se od její programové linie odchyluje stále více. Popouzí soudce zejména záměrem upravit zákony tak, aby se stalo pravidlem vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu a odmítavým postojem k myšlence ustavení soudcovské samosprávy. Nelibost vyvolal i příklonem k záměru na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, který soudci vnímají jako začínající skrytý útok proti existenci vrchních soudů. Jeho postavení je o to nepříjemnější, že Helena Válková měla rozhodující slovo při formulování politických cílů hnutí ANO ve volebním programu, a její představy se promítly do koaliční smlouvy a následně do programového prohlášení vlády. Opuštěním záměrů své předchůdkyně se Robert Pelikán občas dostává do programového rozporu se stranou, která ho vyslala do vlády. Podle mého laického názoru to je špatně pro stabilitu jeho postavení, po věcné stránce to v některých ohledech může být i dobré.

Nedávno vypukla přestřelka mezi ním a částí odborné veřejnosti a politiků kvůli novele trestního řádu, kterou se má do našeho právního řádu zavést institut pořádkového zadržení na dobu 48 hod. osoby, která opakovaně narušuje soudní řízení neúčastí při jednání. Snad jediný, kdo se Roberta Pelikána aspoň nesměle zastal, je ústavní soudce Jaromír Jirsa . Strhl se obrovský pokřik o protiústavnosti a o nadbytečném omezování osobní svobody. Zrovna tento detail bych ale použil jako ilustraci aspoň částečné důvodnosti Pelikánových výroků o „zapouzdřenosti“ justice a mého oblíbeného tvrzení, že některé názory soudců a politiků jsou poznamenány dlouhým životem ve věži ze slonoviny. Ústavněprávně je zakotvena nejen ochrana osobní svobody, ale také nárok na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů a naopak zde není řeč o právu na vyvolávání průtahů. Zní to sice jako ze starých dobrých normalizačních časů, ale občan má skutečně nejen práva, ale i povinnosti. Narážejí na sebe dvě práva: těch, kterým se k soudu nechce a  těch, kteří mají zájem na rychlém ukončení řízení. Kritici straní jedné straně, té, kterou tísní zákon. Je pravda, že soud má možnost narušitele pořádku pokutovat, nebo také nechat jej předvést policií. Stává se ale, že policii se předvedení nezdaří, protože provinilec se o plánovaném zákroku doví a v kritický den se ukryje. Kdo se párkrát projel někam do horoucích pekel, aby se zúčastnil soudního řízení, a po půlhodinovém jednání musel nastoupit cestu zpět, protože se nedostavil neukázněný účastník řízení, pochopí, o čem je řeč. Uskutečnění tohoto ministrova návrhu by se nemuseli obávat slušní lidé, kteří vědí, že je občanskou povinností předstoupit na vyzvání před soud. K omezení jejich osobní svobody by nedocházelo. Dopadlo by pouze na jednotlivce, kteří buď obecně pohrdají soudem, nebo ze strachu strkají hlavu do písku a oddalují okamžik svého odsouzení.

Ale abych jen nechválil, vyslovuji údiv nad nápadem použít úřední záznamy o podání vysvětlení jako důkaz před soudem. Je pravda, že by tím odpadlo jedno  z opakování výslechů, která musí ůčastník řízení podstoupit a řízení by se o něco zrychlilo. Rychlost ale nesmí jít na úkor kvality a zachování základních práv. Každý, kdo se chvíli pohybuje v prostředí trestního řízení, ví, že osoby podávající vysvětlení jsou schopné ve stresu podepsat bez čtení i vyhlášení války Burkině Fasso. Představa, že by jako plnohodnotný důkaz měly sloužit protokoly z výslechů, vedených v nepřítomnosti advokáta, mi nahání hrůzu. Patrně by přibylo výpovědí, o nichž by později vyšlo najevo, že nebyly podány ze svobodné vůle nebo jsou plodem vzájemného nepochopení mezi vyslýchaným a policistou.

Všechny tyto úvahy se točí kolem základních práv účastníků trestního řízení. Je potěšující, že většina odborné veřejnosti při posuzování návrhu na zavedení pořádkového zadržení projevila vysokou citlivost k právu na nedotknutelnost osobní svobody, a soudci v odporu proti jejímu ohrožení ministerskou novelou stáli v první linii. Je pozoruhodné, že v jiných případech se chovají zcela opačně. Například jejich chuť posílat lidi do vazby a držet je v ní až do skonání světa je neuvěřitelná. Stejní lidé, kteří jinak vyznávají úctu k ústavním právům, ve chvíli, kdy dostanou možnost rozhodovat o vazbě, zapomenou na presumpci neviny, vjede do nich duch prokurátora Andreje Januarjeviče Vyšinského a začnou jednat s obviněným, kterého jim předhodil žalobce, jako by bylo jisté, že bude odsouzen a musí se předejít možnosti, že by se vyhnul spravedlivému trestu útěkem. Vždy mě překvapuje, že takto se chovají i někteří soudci, kteří si mimo oblast vazebního řízení vedou skvěle.

 S ochotou přijímají  návrhy žalobců na uvalení vazby, i když za předpokladu přísného dodržení trestního řádu by je museli odmítnout z důvodu místní a věcné nepříslušnosti. Je hojně rozšířený názor, že státní zástupci mají vytipované soudce, o nichž vědí, že vyhoví jakémukoli návrhu ve věci vazby, domovní prohlídky, obstavení majetku či povolení odposlechu, aniž by měli výčitky kvůli zjevnému porušení trestního řádu rozhodováním ve věci, pro kterou není dána jejich příslušnost.

Přesvědčení soudců, že jim obviněný darebák uteče, pokud ho propustí z vazby, je mnohdy sice nezlomné, ale praxe ukazuje, že bývá mylné. Někteří „darebáci“ jsou tak prohnaní, že se po propuštění nepřímo svému trýzniteli vysmívají tím, že pokojně docházejí do soudní síně a hájí se proti obžalobě. Mohl bych vyjmenovat celou řadu mediálně sledovaných i neznámých příkladů.

Za velkého zájmu médií byl stíhán domnělý vrah a úspěšný útěkář  Rostislav Roztočil, kterého orgány Spolkové republiky Německo vydaly do ČR s podmínkou, že nebude odsouzen za útěk z vězení a dostane se mu  spravedlivého procesu. Byl zatčen po příletu hned u letadla a byla na něj uvalena vazba. Po několika měsících Vrchní soud v Praze zjistil, že při posledním prodloužení vazby byl porušen zákon a nechal jej okamžitě propustit. Obžalovaný pak docházel k soudu až do prvostupňového rozsudku. Pak se vrátil do Německa, jehož orgány sice český rozsudek uznaly, ale jeho vydání do České republiky odmítly a nakonec od vykonání rozsudku upustily .

Kuriózní je příběh tří mladých mužů, českých občanů gruzínské národnosti, stíhaných vazebně za dvojí přepadení banky se zbraní a dvakrát odsouzených k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Po 21 měsících vazby je Vrchní soud v Praze nechal 10. ledna 2013 propustit na svobodu, protože zjistil, že v jejich procesu došlo k nepřiměřeným průtahům. Dostali skvělou příležitost k útěku do staré vlasti, která by je s největší pravděpodobností našim úřadům nevydala. Nevyužili jí a docházeli dále k soudu. Pro dva z nich vše skončilo až 25. srpna 2015 pravomocným zproštěním obžaloby, věc třetího vrátil odvolací soud k novému prvostupňovému projednání .

Městský soud v Praze propustil na svobodu brutálního vraha kvůli formálnímu pochybení prvostupňového soudu a Krajský soud v Praze stíhal tři roky na svobodě ženu, obžalovanou ze dvou vražd. Oba se ukázněně dostavovali k soudu a dočkali se uložení trestu.

Všichni výše zmínění jako obžalovaní z násilných trestných činů byli potenciálně nebezpeční pro obyvatelstvo. Přesto soudy v jejich případě dbali jejich práv a v žádném případě nepochybily.

Díky horlivosti médií veřejnost dlouhou dobu sledovala napínavý souboj vazebně stíhaného Davida Ratha s žalobcem Petrem Jirátem, který trval na tom, že obžalovaný po propuštění z vazby uteče do zahraničí, aby si užil peněz, které tam má „ulité“. Díky Ústavnímu soudu skore souboje je 1:0 pro Davida Ratha, který je na svobodě a dokonce dostal finanční odškodnění za půl roku nezákonné vazby. Proti Jirátovu odhadu ale nikam neutekl. Zatím ho  zlomyslně napíná a nechává ho čekat na šťastný okamžik, kdy konečně dá republice vale a celý svět se přesvědčí, že žalobce měl pravdu.

Nejdramatičtější případ vazebního stíhání ale dosud média neodhalila a veřejnost je ochuzena o senzace. V brzké době bude u Krajského soudu v Brně zahájen proces s údajně organizovanou skupinou šestnácti obžalovaných, kteří měli podle obžaloby za poměrně krátkou dobu třinácti měsíců způsobit  krácením daní škodu ve výši 2,3 miliard Kč. Hlavním obžalovaným je Shahram Abdullah Zadeh, který měl podle obžaloby řídit činnost zločinného uskupení, v němž měly kromě obžalovaných působit ještě další dosud neustanovené osoby (okolnost nevídaná, neslýchaná) a více než šedesát podvodných firem „bílých koní“, jež vznikaly a po splnění zadání zase po několika týdnech zmizely.

Shahram Zadeh je český a iránský občan iránské národnosti, který žije v České republice zhruba dvacet let a získal zde vysokoškolské vzdělání. Do vlasti se nemůže jako odpůrce režimu vrátit, proto ani nemůže provést úřední úkony, spojené se vzdáním se občanství. Má pouze český pas. Je to developer a finančník s nadnárodní působností, který vede spor s dubajským emírem o 1,9 miliard dolarů . Česká policie mu obstavila majetek v hodnotě 90 milionů Kč.

Do vazby se dostal ze všech tří vazebních důvodů 19.března 2014 rozhodnutím Okresního  soudu ve Znojmě, u něhož žalobce podal návrh na uvalení vazby, ač věc nemá ke Znojmu žádný vztah ani povahou trestné činnosti, ani bydlišti obviněných. „Folklorní“ zajímavostí vazebního řízení je skutečnost, že rozhodovala soudkyně, která netušila, že Anglie je součástí Evropské unie. Jednou ze dvou obhájkyň při vazebním řízení byla bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Obě se  skutečně hodně snažily, ale neuspěly. Dva vazební důvody časem vypršely, zůstává jen obava z útěku.

Shahram Zadeh zůstává dosud ve vazbě  jako jediný z obžalovaných. Ve fázi přípravného řízení jeho obhájci nabízeli složení kauce 40 milionů Kč, ale žalobce trval na jejím odmítnutí. Další dva obžalovaní se dostali na svobodu s kaucemi 2x 500 tis. Kč a Daniel Rudzan, jenž měl být druhou nejvýznamnější osobou v zločinném spolčení, musel složit 9.500.000 Kč.

Po podání obžaloby  dne 18. března 2015 podal pan obžalovaný novou žádost o propuštění z vazby. Vazební zasedání se konalo 17. dubna 2015. Písemné vyhotovení usnesení o zamítnutí žádosti obdržel až 10.června 2015, tedy po 54 dnech od podání návrhu. Tím byla více než pětinásobně překročena zákonná procesní lhůta. S vyřízením stížnosti proti ponechání ve vazbě trvalo toto jednání plných 154 dní. Důvody průtahů jsou výlučně na straně soudu. Při zatím posledním vazebním jednání dne 6. října 2015 obhajoba nabídla kauci ve výši 60 milionů Kč. Skládali se na ni příbuzní a přátelé obžalovaného. Mezi nimi je  jeden z osobních lékařů zesnulého prezidenta Václava Havla, který nabídl 17 milionů Kč z vlastních prostředků s vědomím, že by o ně v případě útěku Shahrama Zadeha přišel.

Soudu ale tato neuvěřitelně vysoká kauce nestačila a vydírá  pana obžalovaného požadavkem na složení kauce ve výši 100 milionů Kč, splatných do deseti dnů. Ve spojení s obstaveným majetkem tak fakticky za svobodu pro obžalovaného Shahrama Zadeha požaduje rekordní částku 190 milionů Kč. Pan  obžalovaný 100 milionů nemá  a v dané lhůtě si je ani nemůže opatřit. Soud to jistě ví a nejspíš zvýšil nároky na kauci proto, aby jej nemusel propustit a při tom mohl tvrdit, že chyba je na straně obžalovaného.

Lpěním na udržení Shahrama Zadeha ve vazbě soud dává najevo, že považuje především za velmi pravděpodobné, že pan obžalovaný bude odsouzen a útěkem by se mohl vyhýbat trestu. Presumpce neviny zde neplatí. Soud si vůbec nepřipouští, že by sázka na odsouzení nemusela vyjít, a proto si neuvědomuje riziko nutnosti vyplatit astronomické odškodné za zničené obchody a poškození dobrého jména pana obžalovaného. Toto je ovšem pochopitelné: i kdyby soudce tvrdošíjností připravil stát o stamiliony, na jejich uhrazení by nemusel přispět ani desetníkem, neboť současná legislativa jej před uplatněním nároku na účast na regresní náhradě prakticky chrání. Daňoví poplatníci za jeho neústupnost zaplatí rádi a s úsměvem.

Pro odůvodnění dalšího držení Shahrama Zadeha ve vazbě uplatňuje soud celkem obvyklé argumenty, kterými se útěková vazba odůvodňuje: obžalovanému hrozí vysoký trest, jemuž by se mohl útěkem vyhnout, navíc je národností Iránec s dvojím státním občanstvím, je jazykově vzdělaný, zvyklý cestovat a provozovat obchodní činnost kdekoli v zahraničí. Navíc je nevěrohodný, soudu lže, atd.

Na důvodnost držení pana obžalovaného ve vazbě lze ale nahlížet i z jiného úhlu pohledu, zkoumáním výhod  a nevýhod, jež by mu útěk přinesl. Ano, zbavil by se vazby a nezbytnosti zúčastnit se soudního jednání a v případě odsouzení by měl více možností, jak se vyhnout trestu. Naproti tomu by se vzdálil od přátel a rodiny, ztratil by náhradní vlast, v které za dvacet let života zdomácněl. Připravil by své blízké o složené kauce. Aby se vyhnul vydání zpět do ČR, musel by se ukrýt v některé zemi, s kterou ČR nemá smlouvu o vzájemné právní pomoci. Bez možnosti pohybovat se po světě kvůli mezinárodnímu zatykači by nemohl pokračovat ve svých obchodech. Ostatně s mezinárodně hledaným obžalovaným by nikdo neuzavřel smlouvu. Zakrátko by se finančně zhroutil.

Ostatně útěk by mohl být úspěšný jen dočasně. Policejní „lovci lebek“ dokáží dovézt uprchlíky zpět do vlasti i z velmi vzdálených končin a svoboda na vymezeném území, které uprchlík nesmí opustit (případ  Viktora Koženého či Borise Vostrého, z počátku též Radovana Krejčíře), není zrovna terno. Nedobrovolnému navrátilci navíc hrozí dodatečné trestní stíhání za „mařenu“. Inteligentní člověk nemůže na útěk pomýšlet. A Shahram Zadeh rozhodně není hlupák.

Z toho všeho plyne, že není v zájmu pana obžalovaného, aby utekl, ale naopak potřebuje setrvat v ČR a věnovat se intenzivně své obhajobě. Je pro něj existenční nutností dosáhnout zprošťujícího rozsudku. Bez něj by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Útěkem by nic nezískal, pouze by ztratil.

Nepřiměřenost přístupu k žádosti Shahrama Zadeha o propuštění z vazby vyplývá ze srovnání s postavením dalších obžalovaných. Shahram Zadeh zůstává za mřížemi jako jediný z celé skupiny. Míra jeho zavinění je v  očích soudu podstatně horší než u ostatních. Vyplývá to ze srovnání výší kauce. Danielu Rudzanovi, který měl ve „firmě“ působit jako číslo dvě řídící struktury, stačilo na vyproštění z vazby 9.500.00 Kč, dalším dvěma obžalovaným jen  po 500 tisících, v případě Shahrama Zadeha je 150 milionů (90 milionů obstaveného majetku + 60 milionů nabízená kauce) málo.

Řízení proti Shahramu Zadehovi má ještě jednu zvláštnost, která z něj činí nestandardní proces. V kauze Davida Ratha se veřejnost seznámila s živým vzorkem institutu „spolupracující obžalovaný“, který se dostal do našeho procesního práva nedávno. V Zadehově řízení se vyskytuje institut „spolupracující svědek“, který nemá oporu v právních normách a oficiálně se dosud u nás nevyskytoval, ač neoficiálně se v méně závažných kauzách uplatňoval i dříve. Je to svědek, který si „koupí“ od policie záruku beztrestnosti nebo mírnější právní kvalifikace výměnou za usvědčující svědectví, které může být i křivé. Takovou postavou má být údajně Petr Pfeifer, který se od počátku dělil o řízení „podniku“ s obžalovaným Danielem Rudzanem. Z výnosů  „obchodů“ uskupení měl značný příjem, našel Shahrama Zadeha, získal od něj půjčku pro firmu a navíc  si od něj půjčil několik milionů Kč, s jejichž vrácením nebude muset spěchat, bude-li věřitel ve vězení. Jeho svědectví je nejvýznamnějším důkazem, jenž má pomoci k usvědčení Shahrama  Zadeha. Nebylo mu sděleno obvinění a není v seznamu obžalovaných. Důkazy o jeho trestné činnosti žalobce před podáním obžaloby odstranil ze spisu. Za těchto okolností nelze ze zásadních důvodů považovat tento proces za zákonný a spravedlivý.

Obávám se, že v právním státě by experimentování s institutem „spolupracujícího svědka“ mělo pro „inovativního“ žalobce zhoubné následky, neboť porušil zákonnou povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví a porušil rovnost účastníků řízení. Žalobcova bezstarostnost svědčí o tom, že se nemá čeho obávat. Státní zástupci jsou přece nedotknutelní.

Toto vazební řízení je od počátku až dosud vedeno šikanózně. Požadovaná kauce, pokud by byla skutečně vyplacena, by byla rekordem. Ve spojení se zjevným porušením trestního řádu zavedením do děje  „spolupracujícího svědka“ a se zastavením jeho trestního stíhání si jako laik dovoluji tvrdit, že sice jde o rekord, ale o rekord justiční nestydatosti.

Postup soudu se zdá potvrzovat výše zmíněné upozornění na schizofrenní vztah soudců k svobodě jednotlivce, který je vede k zatvrzelosti při rozhodování o vazbě. Soudce, který takto nakládá s Shahramem Zadehem, je za normálních okolností uvážlivý, pečlivý a ve vztahu k právům obhajoby nesmírně ohleduplný. Ale ve vazebním řízení se jeho myšlení řídí jiným schématem.

  

     

PANEM ET CIRCENSES

Nic nepotěší lid obecný tolik jako cizí neštěstí, které zvlášť hřeje při naplněném žaludku. Proto římští imperátoři rozdávali luze chléb a dopřávali jí zábavu  na gladiátorských hrách. Dnes jsme  přece jen na vyšší civilizační úrovni, takže chléb zdarma nahrazuje navýšení důchodů o 40 Kč měsíčně a jiné drobné úlevy. Házení jinověrců lvům by obránci lidských práv kritizovali a odpuzovali by  vládnoucím vrstvám voliče, proto je nahrazují televizní přenosy sportovních utkání. Přibyly k ním reportáže o policejních manévrech proti veřejnosti známým jedincům, jež v sobě nesou žhavý příslib neštěstí cílové osoby. Není-li oběť veřejnosti známa, média z ní příležitostně udělají celebritu s temnou pověstí. Proto jsou tyto hrátky obecenstvem zvlášť oblíbené. Jejich osvědčenými režiséry bývá často populární dvojice Ivo Ištvan-Robert Šlachta, jeden vždy v elegantním, leč střízlivém úřednickém oblečku, druhý v převleku za velmi zanedbaného bezdomovce. Mají zřejmě nadání iluzionistů: jejich akce jsou sice utajené a k únikům informací od policie ani ze státního zastupitelství v žádném případě nedochází, nicméně již od začátku se na klíčových bodech operací náhodně vyskytují reportéři, kteří pak pohotově matou veřejnost.

Je zvláštní, že podobné hry nerozvíjí pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, na které lpí pověst nelítostné sekernice a podléhá jí přibližně třikrát více státních zástupců než jejímu olomouckému kolegovi Ivo Ištvanovi.  Je to o to zajímavější, že žalobci z malého olomouckého úřadu v poslední době občas řídí akce v obvodu působnosti pražského vrchního státního zastupitelství a zastupují žalobu u pražských soudů.  Lenka Bradáčová se chová nekolegiálně: aspoň jsem neslyšel o žádném případu, kdy by vyslala své podřízené na výpomoc na Moravu. Možná je to tím, že více podléhá právnímu pozitivismu a nemá dostatečné pochopení pro právní kreativitu. Ta  je naopak příznačná pro počínání moravských žalobců, kteří ovšem v žádném případě neplní politické zakázky (sic!), jsouce drženi na oprati sfingoidním nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem.

Zadržení pod přímým dohledem novinářů nebo dokonce v přímém televizním přenosu má spolehlivý účinek: oběť, která je z právního hlediska chráněna presumpcí neviny, dostane okamžitě punc podezřelého, ne-li přímo lumpa. Naváže-li na takto zahájené trestní řízení soud v přímém přenosu, doprovázený nenávistnými projevy státních zástupců na adresu oběti a s nimi soutěžících novinářů, cejchu darebáka se již nikdy nezbaví a v některých případech se zhroutí celá její pracně vybudovaná kariéra.

Divadlo, jež 13.října 2015 připravila veřejnosti dvojice Ivo Ištvan-Robert Šlachta, je zvlášť zdařilé. V každém případě překoná puč proti nepolitickému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu a blíží se zásahu na Úřadě vlády z 13.června 2013, i když vláda kvůli němu tentokrát patrně nepadne. Podařilo se totiž vrhnout stín nejen na bývalého ministra vnitra, mnohými nenáviděného arogantního Ivana Langera, ale také na veřejnosti prakticky neznámého zkušeného policistu, ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování PČR Milana Pospíška. I kdyby se očistil z podezření, jeho autorita zůstane podlomena. Neočistí-li se, vzhledem k jeho vysoké funkci to bude  těžká újma pro prestiž  Policie ČR: jak jí mají občané důvěřovat, když do jejího vedení mohou proniknout zločinci?

Režiséři ale tentokrát nevyužili všech možností žánru a Ivan Langer by si měl stěžovat na nerovné zacházení, neboť mu policisté při převozu do Olomouce nenasadili pouta, ani mu nenavlékli na hlavu pytel.  Může litovat, že není žena – to by ho možná vezli v „medvědech“. Péči o jeho bezpečí při přepravě věnovali nedostatečnou pozornost. V tomto případě žertuji, ale je to smutné žertování : naše policie používá při zadržování podezřelých násilí a omezování ve volném pohybu daleko intenzivněji než StB a dle mé osobní ojedinělé zkušenosti i gestapo.

V žádném případě nehájím apriorně nikoho z podezřelých z divadelního představení ze 13. října 2015 proti obvinění z nezákonností, jehož obsah ostatně neznám. Namítám však, že na všechny se vztahuje ústavní princip presumpce neviny a zásada, že orgány činné v trestním řízení mají důsledně chránit osobní důstojnost vyšetřovaných osob. Medializací realizace v daném rozsahu byla dotčena osobní důstojnost všech postižených, zejména Ivana Langera a plk. Milana Pospíška, to vše s morální podporou ministra vnitra Milana Chovance a policejního prezidenta Tomáše Tuhého. Jejich chlubení, že se policie nebála sáhnout do svých řad, nasvědčuje tomu, že mají jistotu o nezákonném jednání podezřelých policistů: o vině ale  zatím rozhoduje pouze nezávislý soud a presumpci neviny dosud z našeho právního řádu nikdo nevymazal.

Srovnávám poměry ve Švejkolandu z hlediska citlivosti k základním právům se Spolkovou republikou Německo a nabývám dojem, že pod taktovkou vlády tvarohově alibistického Bohuslava Sobotky jsme udělali velký krok ke změně v policejní stát. Dne 5. srpna 2015 odvolal spolkový ministr spravedlnosti z funkce spolkového generálního státního zástupce, protože zahájil vyšetřování pro podezření z vlastizrady vůči dvěma bloggerům, kteří veřejně projevili nevhodné názory (jeho postup se velmi nelíbí Lence Bradáčové). Přemýšlím, jak by pánové Milan Chovanec a Tomáš Tuhý obstáli před veřejností Spolkové republiky Německo. U  nás budou nepochybně za hrdiny.

       

DUSNO KOLEM ZÁKONA

Nějaký čas se zdálo, že návrh nového zákona o státním zastupitelství upadl v zapomnění. Probíhalo sice meziresortní připomínkové řízení, z kterého vzešla spousta připomínek, ale o tom veřejnost mnoho nevěděla. Zablýsklo se, až když ministr Robert Pelikán uspořádal dne 29. září tiskovou konferenci, na které  představil základní obrysy podoby návrhu, v které jej hodlá na přelomu letošního a příštího roku předložit vládě.

Jak se postoupení zákona do vlády přibližuje, roste nervozita, provázená puzením k veřejnému projevení postojů. Odborná veřejnost, politici a novináři jsou stále rozděleni na dva zásadní tábory: na zastánce zachování současné čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a na stoupence přechodu na soustavu třístupňovou. Odpůrci nového zákona to mají jednoduché: prostě žádnou zásadní změnu nechtějí tvrdíce,  že státní zastupitelství ve své současné podobě funguje bez velkých závad. A straší návratem k prokuratuře, ke kterému by vedlo přijetí nového zákona v podobě ministerského návrhu. Namítají odtržení soustavy státního zastupitelství od organizace soudnictví, ke kterému skutečně zdánlivě dojde zrušením vrchních státních zastupitelství, dosud obsluhujících vrchní soudy. A předjímají rozvrat justice, zahájený následným rušením vrchních soudů. Byli by ochotni nanejvýš souhlasit s nějakou malou novelkou, pokud by je nevynesla z vyhřátých židlí.   

Ale ani stoupenci změny nejsou jednotní, lišíce se v přístupu k některým dílčím problémům zákona. Citlivým bodem je speciální státní zastupitelství, dle ministerského návrhu až na drobné detaily podřízené přímo pánubohu. Někteří toto řešení vítají jako jedinou spolehlivou pojistku proti zhoubnému vlivu politiků, jiní je odmítají jako obnovení generální prokuratury a požadují jeho podřízení dohledu nejvyššího státního zástupce a ještě další považují jeho zřízení vůbec za zbytečnost. O jiných rozporech se zatím tolik nemluví, i když některé mají zásadní význam. Je zřejmé, že někteří státní zástupci se zhlédli v pojetí státního zastupitelství jako orgánu veřejné žaloby, povýšeného nad všechny orgány veřejné správy a absolutně nezávislého, zejména ochráněného proti zasahování politiků. Ministra spravedlnosti vnímají jako politika, čili div ne jako zemského škůdce, ačkoli je orgánem odborného dohledu a řízení resortu, má právnické vzdělání a má k ruce odborné pracovníky ministerstva. Jiní naopak nazírají na státní zastupitelství jako na vykonavatele trestní politiky vlády a advokáta státu a chtějí je mít pod přísně vymezeným dohledem a řízením ministra spravedlnosti. Do krajnosti je tato představa vyvedena v tzv. alternativním návrhu zákona, uveřejněném na internetových stránkách spolku Šalamoun.

O věcných důvodech k zachování čtyřstupňové soustavy i k jejímu opuštění bylo snad již řečeno vše. Vedle nich ovšem stojí subjektivní důvody k zaujímání rozdílných stanovisek, které by stály za odbornou studii. Jako laik soudím, že pro stoupence zavedení třístupňové soustavy je hybatelem jejich snah touha po snazším prosazování osobního názoru a vůle. Reformou nemohou získat nic více než větší odpovědnost a větší zatížení úkony operativního řízení, více konfliktů s podřízenými, větší tlak médií na chování soustavy podle představ novinářů. Jinak je tomu u vedoucích státních zástupců, kteří jsou všichni ohroženi ztrátou postavení. Mohou proto reagovat podrážděně na odůvodnění nutnosti reformy potřebou zlepšit výkony státního zastupitelství. Typickým příkladem je vystoupení městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové v České justici dne 12.října 2015. Popudil ji výrok ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, že krajští státní zástupci reformou přijdou o „pohodový život“. Jana Hercegová odpověděla obhajobou úrovně práce svého úřadu, nedbajíc přísloví, že „sebechvála smrdí“. Nevidím do hlavy ministra, nevím, co měl na mysli, nicméně připomínám, že se městská státní zástupkyně nechlubila případy nezahájení řízení u některých podezření na trestný čin, neochoty dovést některé věci do fáze obžaloby a zpochybňování pravomocných zprošťujících rozsudků, které státním zástupcům vůbec nepřísluší. Vedle úspěšných obžalob by se určitě našly  při podrobné analýze činnosti jejího úřadu i takové kauzy. Ministr má jistě své informace a zvenčí vypadá úroveň činnosti úřadu vždy jinak než z pohledu lidí z jeho útrob. Nicméně slabiny v práci jednotlivých krajských státních zástupců nejsou hlavním důvodem, proč všichni přijdou o „pohodový život“: podle ministerského návrhu zákona všem krajským státním zástupcům vyprší mandát nejpozději do dvou let od nabytí účinnosti zákona. Budou-li chtít dále působit ve vedoucí funkci, budou muset projít výběrovým řízením. Někteří realisticky usuzují, že jím hladce neprojdou a brojí proti zákonu, jenž je ohrožuje.

Také politici mají své subjektivní důvody k odmítání nebo podpoře návrhu nového zákona. Část z nich žije dlouhé  roky ve věži ze slonoviny a své postoje vytvářejí na základě povrchních představ o fungování státního zastupitelství. Nicméně si jsou jisti, že problematiku ovládají lépe než tvůrci koncepce třístupňové soustavy, kteří vedle přiměřeného odborného vzdělání mají značné osobní zkušenosti. Zvláštním druhem podnětů k odmítání přechodu na třístupňovou soustavu je boj o politickou moc. Případná porážka ministra spravedlnosti v přetahování o nový zákon o státním zastupitelství  by citelně poškodila prestiž hnutí ANO, jež ho do úřadu vyslalo. Nabourávání ministrových záměrů opozičními politiky může sice někdy způsobit více škody než užitku, ale je nepřekvapivým dílčím projevem politického boje. Ovšem ryze švejkolandským úletem je „okopávání kotníků“ pana ministra ze strany koaličních politiků pod jakoukoli záminkou, která se namane. Odráží se v něm nesourodost vládní koalice.

V listopadu r. 2014 se kolbištěm pro utkání stoupenců čtyřstupňové a třístupňové soustavy mimovolně stal seminář v Poslanecké sněmovně, iniciovaný a doslova vyvzdorovaný spolkem Šalamoun. Jeho výsledkem bylo stažení ministerského návrhu zákona, zachovávajícího čtyřstupňovou soustavu. V listopadu r.2015 proběhne další „šalamounský“ seminář na toto téma a stoupenci čtyřstupňové soustavy doufají, že jeho ohlas bude dost silný na to, aby pro změnu byl stažen ministerský návrh, prosazující třístupňovou soustavu. V programu již ale není vedení sporu mezi oběma koncepcemi, nýbrž porovnání řešení dílčích problémů ministerským a „šalamounským alternativním“ návrhem, obou prosazujících třístupňovou soustavu.

ŠVEJKOLANDSKÝ ZÁVĚR KAUZY „KATARSKÉHO PRINCE“.

Nepravomocným rozsudkem senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2 skončila dne 8. října 2015  bez velkého mediálního ohlasu kauza „katarského prince“ Hamada ben Abdullaha al Thani. Řízení proběhlo se souhlasem obžalovaného v jeho nepřítomnosti. V době svého vyvrcholení v r. 2005 případ silně zaměstnával média a jeho ohlas ve veřejnosti dozníval pak ještě několik let , a ještě i v současnosti občas vyvolává vášně. Odrazil se v politickém životě země.  Tehdejší ministr spravedlnosti, místopředseda vlády a předseda vládní politické  strany Unie svobody Pavel  Němec vyhověl doporučení ministerstva zahraničí a předal trestní řízení do Kataru výměnou za příslib reciprocity a otevření cesty k uzavření smlouvy o vzájemné právní pomoci mezi oběma státy. Cena tohoto „obchodu“ se zdála být přiměřená: Katar je sice malý, ale nesmírně bohatý a vlivný stát. Mít s ním dobře uspořádané vztahy by bylo pro obě země přínosné. Tato stránka věci ovšem veřejnost nezajímala a ani se o ní díky tendenčnímu mediálnímu zpravodajství nevědělo. Proto vypukla  bouře nevole proti Pavlu Němcovi.. Novináři jej přímo křižovali. Díky jim lid obecný uvěřil, že „princ“ unikl zcela bez trestu, ač strávil 11 měsíců a 8 dní ve vazbě, jež byla zčásti nezákonná. Následně skončila Němcova nadějná politická kariéra. Následky se táhnou až do současnosti. Dosud jako by nad ním visela klatba. Stáhl s sebou svou politickou stranu, která skončila  v politickém propadlišti.

Aféra ale srazila z vrcholu kariéry také předlistopadovou prokurátorku Marii Benešovou, v té době nejvyšší státní zástupkyni . Hrála významnou roli v povzbuzování soudu k neposlušnosti vůči ministrovi a v související mediální štvanici proti němu. Vláda ji odvolala z funkce. Její další vývoj má rysy švejkolandského trapasu:pronásledovatelka „katarského prince“  se po vyhazovu z NSZ paradoxně stala společnicí advokátní  kanceláře, která zastupovala zájmy Kataru a Hamada al Thani v České republice, a odtud se uchýlila pod ochranu finanční skupiny KKCG, která měla zájmy v oblasti Perského zálivu. Stala se dokonce na čas členkou statuárního orgánu jedné z akciových společností ve skupině. O motivech jejího podivného vývoje můžeme pouze spekulovat, protože orgány činné v trestním řízení se jejím jednáním nikdy nechtěly zabývat. Zatímco Pavel Němec  se z politického života zcela vytratil, Marie Benešová se vrátila díky triku, jenž umožnil její zapsání na kandidátku ČSSD pro volby do Poslanecké sněmovny: protože nevyhověla vnitrostranickým pravidlům pro výběr kandidátů, účelově vystoupila ze strany, která ji pak nominovala jako kandidátku bez stranické příslušnosti.

Skutková podstata kauzy není příliš zajímavá a důkazní situace byla průhledná: sexuchtivý „princ“ si nechával čtyřmi naháněčkami přivádět do bytu mladičké dívky, s nimiž souložil. Všem zúčastněným slušně platil a navíc jim dával drahé dárky. Některé z nich dosáhly desetitisícových příjmů, v jednom případě až 180 tis.Kč. Platil i těm, které mu nakonec ukojení apetitu odepřely. Není divu, že sprostě nadávaly u dveří jeho bytu, když potřebovaly peníze a dobročinný samec  se někde toulal. Ale obecně si chválily jeho hezké chování k nim a jedna dokonce před soudem hrdě vyznala, že ho milovala. Za těžce vydělané peníze si většinou vylepšovaly šatník nebo jimi dokonce doplňovaly rodinné rozpočty. Odmyslíme-li si mravní stránku věci, viděno z vnějšku, byl to poklidný obchod, popř. vzájemně výhodná směna „zboží“ mezi ziskuchtivými příležitostnými prostitutkami a sexuchtivým zákazníkem.

Zamlčovanou součástí skutkové podstaty je zanedbávání péče o „princovy“ oběti ze strany rodičů, kteří nechali své dcery zpustnout na úroveň příležitostných prostitutek a případně přijímali jejich takto vydělané peníze. Tolerance orgánů činných  v trestním řízení k jejich selhání je jedním z ryze švejkolandských rysů kauzy.

Pro tento způsob „princovy“ kratochvíle neměly pochopení orgány činné v trestním řízení, které proti němu  zahájily trestní stíhání. Uvalily na něj vazbu a  30.května 2005 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Tresty si vysloužily i naháněčky mimo té nejpilnější, která se včas vytratila: policie ji nedokázala (nebo možná nechtěla) ustanovit. Díky laskavosti obhájce jsem se směl zúčastnit celého hlavního líčení včetně jeho uzavřených částí. Proto si mohu dovolit s čistým svědomím prohlásit,že podle mého laického úsudku hlavní líčení bylo vedeno korektně a rozsudky byl spravedlivé. Na okraj věci podotýkám, že při sledování mediálních zpráv jsem často měl dojem, že jsem se zúčastnil nějakého jiného procesu, než toho,  o němž vědoucně referovali novináři.

Přes své klady  mělo soudní řízení nezhojitelnou ošklivou vadu: bylo zahájeno nezákonně. Podle trestního řádu orgány činné v trestním řízení nesmí pokračovat v započatém řízení, jež bylo předáno do  zahraničí. Bývalá členka KSČ a soudkyně ve službách protiprávního režimu Monika Křikavová zřejmě nepociťovala vděčnost za to, že navzdory své minulosti smí být soudkyní demokratického právního státu a v rozporu se zákonem držela „prince“ dále ve vazbě, spustila hlavní líčení a odsoudila jej. Při zahájení hlavního líčení se zpupně vyjádřila, že „tento soud se nesníží k tomu, aby se podřídil rozhodnutí ministra“. V nezákonném jednání ji mediálně podporovala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová. Obě dámy tak vyhlásily nezávislost soudu a státního zastupitelství na zákonu. Není divu: v době, kdy profesně zrály, zákon platil a byl přísně dodržován, pokud tomu nebránilo rozhodnutí aparátu KSČ.  Následné pokusy o jejich trestní stíhání za zneužití moci byly neúspěšné : „mafie“ pohrobků normalizace ve státním zastupitelství kolem nich vytvořila ochranný val, který se nepodařilo prorazit ani cestou přezkumu ukončené věci, nařízeného nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Je to smutné a bohužel příznačné pro poměry ve Švejkolandu: když se pár pohrobků normalizace rozhodlo, že jejich právní názory, zájmy a vůle stojí nad zákonem, jejich svévolné počínání mělo zaručenu beztrestnost. Vstoupili tak v rozhodovacím procesu do prostoru, který museli vyklidit aparátčíci zločinné státostrany.

Nejvyšší soud ČR prohlásil trestní stíhání  Hamada al Thani za nezákonné a ukončil jeho vazbu (z vazby jej tedy nepropustil Pavel Němec, ale Nejvyšší soud ČR). Z jeho rozsudku vyplývá poznání, že soudkyně Monika Křikavová, pokud by byla dbalá zákona, neměla hlavní líčení vůbec zahájit.

 „Princ“ odletěl po propuštění do Kataru, jehož generální prokurátor po seznámení s trestním spisem rozhodl, že jedenáctiměsíční  vazba byla dostatečným trestem, a řízení zastavil. Naše orgány posoudily  katarské rozhodnutí jako porušení vydávacích podmínek a rozhodly se v řízení proti „princi“ pokračovat. Nezačaly od začátku prvostupňovým hlavním líčením, ale navázaly na nezákonné řízení senátu Moniky Křikavové, jako by nebylo stiženo žádnou vadou. Kladu jako laik otázku, zda se jeho nezákonnost nepřenesla na všechny navazující úkony, až po výše zmíněný nepravomocný rozsudek senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2  ze dne 8. října 2015, byť jde o rozhodnutí, které jinak nemá vadu. Jako laik soudím, že nedbání nezákonnosti jedné části řetězce procesních fází řízení  je ryze švejkolandskou justiční taškařicí.

To je stín, který padá na poslední  výstup z řízení proti „katarskému princi“:uzavřít věc uložením nepodmíněného trestu ve výši 11 měsíců 8 dní  a pokrýt tak vazbu, je moudré rozhodnutí a paní předsedkyně je v soudní síni elegantně odůvodnila. Obhájce obžalovaného Josef Lžičař, jenž „prince“ obhajoval i u hlavního líčení v r.2005, projevil před novináři spokojenost, i když navrhoval zproštění obžaloby. Spokojený byl i žalobce Kamil Švec, rovněž „veterán“ procesu, který rozsudek označil za inteligentní kompromis, i když požadoval tříletý nepodmíněný trest. Oba protihráči si navzdory hlasitě projevené spokojenosti  vzali lhůtu na rozmyšlenou.Přesto máme naději, že se „kauza katarského prince“   již nikdy do soudních síní nevrátí.

ODBOJ ŽALOBCŮ

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán představil na tiskové konferenci dne 29.září 2015 návrh nového zákona o státním zastupitelství v podobě, v které má být na přelomu let 2015/2016 projednán ve vládě ČR. V brilantním výkladu vykreslil na první pohled sympatické rysy navrhované úpravy: soustava státního zastupitelství se zjednoduší, bude lépe zajištěna procesní nezávislost jednotlivých státních zástupců při souběžném zvýšení tlaku na jejich odpovědnost za výsledky práce včetně usnadnění vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění za důsledky nesprávného úředního postupu, procesy vnitřního řízení budou jednoduší a přehlednější a posléze zřízení speciálního státního zastupitelství přinese prohloubení specializace státních zástupců spolu se zvýšením jejich odbornosti. Reformovaná soustava bude dynamičtější  a bude lépe plnit úkoly. Výhrady k návrhu, které se tu a tam ozývají, jsou dle pana ministra neoprávněné

Projednávání zákona v Parlamentu bude zasvěcen r.2016, s nabytím účinnosti se počítá od poloviny r.2017. Celkové  vyznění ministrova výkladu včetně odpovědí na otázky novinářů bylo velmi optimistické.

Robert Pelikán se ve výkladu nezabýval podrobnostmi.  Jak se ale říká, „ďábel se skrývá v detailu“, takže na základě jeho sdělení nelze komplexně posoudit kvalitu návrhu. Spolek Šalamoun, který je dlouhodobě neúprosným kritikem výstřelků státních zástupců a  vývoj nového zákona proto soustavně sleduje, podporuje přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu a zřízení speciálního státního zastupitelství. Právě kvůli výhradám k podrobnostem ministerského návrhu zákona v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, vydal jako soubornou připomínku svůj alternativní  návrh zákona, který je dostupný na jeho internetových stránkách. Zdá se, že v rámci vypořádání připomínek z meziresortního připomínkového řízení se ministerský návrh zákona přiblížil „šalamounskému“. Například již se nepočítá se zastupováním obžaloby u vrchních soudů státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství, ale tato úloha přejde na krajská státní zastupitelství. Má to logiku: u druhostupňových soudů budou intervenovat druhostupňoví žalobci. Odvrací se nebezpečí, že by se rušení vrchních státních zastupitelství scvrklo na pouhé „přemalování cedulí na vratech“, které by státním zástupcům umožnilo setrvat pod jinou hlavičkou až do důchodu v kancelářích, v nichž se někteří zabydleli ještě v neblahých dobách existence komunistické prokuratury. Další sblížení obou návrhů se týká struktury speciálního státního zastupitelství, v němž mají působit jako pomocníci státních zástupců odborníci z neprávnických profesí. Bohužel je současně patrné, že v ministerském návrhu zůstala zachována bezzubá alibistická úprava přístupu ke kárným proviněním státních zástupců.

Z optimistického vyznění ministrova výkladu nelze automaticky vyvozovat, že cesta návrhu ke schválení Parlamentem bude hladká. Naopak soudím, že povede „trním a hložím“, neboť odpůrců nejen návrhu nového zákona, ale jakékoli změny poměrů ve státním zastupitelství je více než dost. Signalizuje to například  nevlídný článek na lobbistickém serveru Česká justice, vydaný v den konání tiskové konference uvádějící podrobné informace o výhradách k návrhu, obsažených ve vyjádřeních, která na žádost redakce jí zaslala všechna  krajská státní zastupitelství. Výhrady lze shrnout do několika málo bodů. Odpůrci především soudí, že není vhodné rozbíjet soustavu, která se osvědčila a funguje bez větších závad. Chválí tedy svou  práci, ale  staré české přísloví říká, že „samochvála smrdí“. Zlobí se kvůli tomu, že u druhostupňových vrchních soudů již nebudou intervenovat státní zástupci z třetího stupně soustavy. Nechtějí ani slyšet o možnosti, že by se po  státních zástupcích mohla vymáhat regresní spoluúčast na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu. Velmi jim vadí vznik speciálního státního zastupitelství, jež má být značně nezávislým úřadem. V krajní poloze odpůrci soudí, že zákon vůbec není potřebný, v nejhorším by jej nahradila malá novela.

Protože ideovými původci návrhu na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu jsou Pavel Zeman a jeho blízcí, jsme svědky vnitřního rozpolcení komunity státních zástupců, v němž hraje ministerstvo zástupnou úlohu.

Nehodlám se na tomto místě zabývat obhajobou záměru přejít na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřídit speciální státní zastupitelství, neboť bych se pouze opakoval.  Námitky proti návrhu na vydání nového zákona, které uplatnili krajští státní zástupci, považuji za zástupné. Pravé důvody jejich odporu k hrozící reformě mají povahu existenciální: jde o obranu zavedeného stylu života a práce a „dobrého bydla“.

Znepokojení státních zástupců krajských a vrchních státních zastupitelství je pochopitelné: reforma by se dotkla jejich existenčních podmínek a záměr na její uskutečnění je uvádí  do nejistoty o jejich dalších osudech. Státní zástupci vrchních státních zastupitelství mají obavu, že se budou muset přemístit do neznámého pracovního prostředí, byť se zachováním vysloužených platů. Všichni vedoucí státní zástupci vědí, že neodvratným důsledkem přijetí zákona bude dříve nebo později konec jejich mandátu a nutnost podrobit se výběrovému řízení při jeho obnově nebo při pokusu o získání jiného. Krajští státní zástupci si uvědomují, že z přímé podřízenosti nejvyššímu státnímu zástupci vyplynou vyšší nároky na jejich výkonnost a kvalitu práce. Ti, kteří se postavili na odpor, si možná střízlivě spočítali, že jejich naděje na pokračování ve funkci po nabytí účinnosti zákona je nulová.

Odpůrci reformy získali podporu  části novinářů a některých politiků, zatímco  ministrovi téměř nikdo netleská. Nepříjemné chvilky patrně prožil při vystoupení v Událostech, komentářích dne 29.září 2015, kdy ho moderátor tísnil připomínáním jeho dřívějších názorů na podobu zákona, zásadně odlišných od současných. To ale nebylo férové. Přirozeným důsledkem skomírání polistopadové novodobé „národní fronty“ tradičních stran a zaujetí jejich míst v Parlamentu „vizigoty“ má přirozeně za následek nahrazení zkušených politických harcovníků vytlačených politických stran mandanty „vizigotů“, postrádajícími politické zkušenosti a bez dostatečně širokého rozhledu po spravovaném resortu. Rozpor mezi starými a současnými názory Roberta Pelikána neznamená nic jiného než tolik, že pan ministr sbírá zkušenosti a názorově se vyvíjí.

Nevoli kvůli tiskové konferencí projevili někteří poslanci vládních i opozičních stran, kteří se cítí dotčeni tím, že nebyli seznámeni s návrhem zákona dříve než novináři. Robert Pelikán vysvětlil, že nemá smysl poslance informovat dříve, než dá vláda souhlas k předložení návrhu Poslanecké sněmovně. To je sice pravda, ale spíše se nabízí otázka,

k jakému účelu sloužilo seznámení novinářů s hrubými obrysy návrhu zákona, když k jeho předložení vládě dojde až za několik měsíců. Ministrovým cílem určitě nebylo popudit politiky a novináře, ale povedlo se mu to. Nechce-li již na zdokonalení konceptu zákona dále pracovat s použitím podnětů z veřejné diskuse, považuji časování tiskové konference za mimořádně nešťastné.

NEDOTKNUTELNÍ JSOU NEDOTKNUTELNÍ

Jak praví klasik ústy Mefistofela „šedivá je teorie, zelený strom života“. Nepochybně to platí i pro chování českých (a asi nejen českých) orgánů činných v trestním řízení. Platnost veřejně hlásané zásady „padni komu padni“, která je lapidárním vyjádřením ústavou chráněné rovnosti občanů před zákonem, se v teorii obecně uznává, ale její uplatnění v praxi je někdy sporné.

Když zkrachovala Investiční a Poštovní banka, nuceného správce doprovodili do budovy policejní zakuklenci a zajistili počítače a důležité listiny . Trestní oznámení české větve Microsoftu na jejího tehdy největšího konkurenta, českou počítačovou firmu Mironet, vyvolalo policejní razzii v jejím ústředí, při které byly zabaveny všechny počítače, servery, data a účetnictví. Majitele Roberta Novotného policie obvinila z porušení autorského práva. Mironetu byla na několik let prakticky znemožněna činnost.  Podezření se nakonec ukázalo jako neopodstatněné, mezitím ale Mironetu vznikly nenapravitelné škody. Podobných příkladů bychom našli i více.

Při krachu  Sazky, jímž tělovýchovné organizace a věřitelé utrpěli astronomické ztráty, bylo vše jinak. Orgány činné v trestním řízení neprovedly žádná preventivní opatření, jež by znemožnila odstranění možných důkazů pro případ prověřování podezření, že pád do propasti insolvence byl výsledkem trestného jednání vedení společnosti především jejího generálního ředitele Aleše Husáka. Z počátku se zdálo, že si snad příslušné orgány ani nevšimly, že se stalo cosi mimořádného. Když pak napadlo několik trestních oznámení, žádné policejní manévry nevypukly. S trochou nadsázky si jako laik dovolím tvrdit, že se policie pustila do vyšetřování s vervou, spíše přiměřenou krádeži kola, a státní zastupitelství její přístup posvětilo.

Vzpomínky na tento podivný případ se mi vybavily pod vlivem informací o výpovědi předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala před soudem v občanskoprávním řízení proti Aleši Hušákovi, po němž vymáhá Česká unie sportu dva miliony korun jako odškodnění za poškození dobrého jména svazu a českého sportu obecně . V poměru k celkovým škodám, způsobeným pádem Sazky, jde o směšnou částku, ale to není podstatné. Závažnější je věcný obsah Kejvalovy výpovědi a předmětné žaloby v podání médií : z laického pohledu se ve svému souhrnu zdají naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů proti majetku a právům, které zná náš trestní zákoník.

Samozřejmě nemohu vědět, zda si uvedené zprávy všimli státní zástupci, jimž zákon ukládá stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. Jinak se s velkou chutí pouštějí do kriminalizace významných osobností, takže pokyn Policii ČR, aby začala prověřovat informace ze zmíněného občanskoprávního řízení, by neměl nikoho překvapit. Bylo by ale předčasné těšit se na zprávu o sdělení obvinění Aleši Hušákovi. Dřívější pokusy o jeho usvědčení ztroskotaly a není jisté, že by tentokrát byly orgány činné v trestním řízení úspěšnější. Ostatně, kdoví, zda by jejich horlivost netlumilo vědomí, že vedlejším výstupem z prověřování by mohly být informace o tom, kdo všechno těžil z rozdávání prostředků a výhod, jímž si Aleš Hušák zajišťoval postavení vůdce smečky parazitů, vysávajících loterijní společnost Sazka. Síť klientelistických vztahů tak může být příčinou jeho nedotknutelnosti. 

ŽALOBKYNĚ NA VÁLEČNÉ STEZCE

Radek Nohl, komentátor internetového deníku Aktuálně.cz, se ve středu 9.září 2015 rozepsal o staronové zprávě o rozhodnutí  pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové  podat kárnou žalobu na okresního státního zástupce v Chomutově Ladislava Kosána. Podle jejího názoru selhal v řízení o podmíněném propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu odnětí svobody tím, že  (citováno dle Aktuálně.cz) „nereagoval na nezákonné rozhodnutí soudu, vzdal se podání stížnosti, nenavrhl provedení dalších důkazů.“ Nenápadná zpráva se ve skutečnosti týká počinu významné žalobkyně, který má průlomovou povahu a jako precedens se může svými následky dotknout nejen žalovaného státního zástupce, ale celé státnězástupcovké komunity.Za jistých okolností by se ovšem mohl obrátit proti ní samé. Její rozhodnutí zaslouží posouzení v širších souvislostech.

Nemám k disposici trestní spis Alexandra Nováka, proto mi nezbývá než vyjít z pracovní hypotézy, že skutečně přijal úplatek ve výši 43 milionů Kč a soud jej za to spravedlivě potrestal. Právě ta velká částka jeho případ ozvláštňuje a dodává mimořádný význam otázce, zda  si stát dokázal cestou soudních rozhodnutí zajistit aspoň podíl na jeho kořisti.

Nepochybuji o tom, že Alexandr Novák se jako inteligentní člověk choval ve výkonu trestu tak, aby naplnil podmínky, jež jsou dle zákona u běžného vězně dostačující pro dosažení podmíněného propuštění. Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže z jeho chování ve výkonu trestu lze usuzovat na jeho polepšení a dá se očekávat, že po propuštění povede řádný život. Vhodná společenská záruka propuštění usnadňuje.

Naplnění zákonných podmínek nemůže být pro odsouzeného typu Alexandra Nováka příliš obtížné. Podle běžné praxe bývají soudy vstřícné k žádostem odsouzených, kteří se propracovali do 1. diferenciační skupiny, nemají v záznamech kázeňské tresty, ale naopak sbírali pochvaly, mají venku zázemí, do kterého se mohou vrátit a nebudou mít potíže s nalezením zaměstnání. Kámen úrazu je v ustanovení, které soudu ukládá, aby m.j. přihlédl k přístupu odsouzeného k povinnosti nahradit škodu nebo vydat bezdůvodné obohacení, nabyté trestnou činností.

Kdyby byl Alexandr Novák odsouzen za triviální trestný čin, např. za následky dopravní nehody, způsobené pod vlivem alkoholu, rozhodnutí chomutovského soudu by patrně nevzbudilo pozornost. Ale zmíněných 43 milionů může vyvolávat vášně: pokud by mu zůstaly, dalo by se říci, že dva roky ve vězení jsou velmi výhodnou cenou za jejich ponechání.

Kromě toho okolnost, že soud přijal společenskou záruku motorkářského spolku Gryphons, který vznikl před krátkou dobou, dodala řízení povahu švejkolandské taškařice. Pro srovnání: spolek Šalamoun, který má dvacetiletou tradici působení v justici, občas nabízí společenské záruky za vězně, s nimiž pracoval řadu let. Z jeho chráněnců se ještě žádný nevrátil za mříže. Přesto některé soudy opakovaně jeho záruky odmítají. Gryphons se v podobné souvislosti dříve neprojevil, takže posouzení spolehlivosti jeho záruky je obtížné.

Není divu, že za těchto okolností soudní rozhodnutí  a souhlas žalobce s ním vyvolaly od počátku nevoli veřejnosti, kterou nahlas projevily i osoby tak významné, jako ministr spravedlnosti Robert Pelikán a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, kteří dali na vědomí, že zvažují kárnou žalobu na příslušného soudce i na intervenujícího žalobce, shodou okolností vedoucího okresního státního zastupitelsví. Krajský státní zástupce v Ústí n.L. Jan Jakovec podal ministrovi spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Alexandra Nováka a ministerstvo zahájilo příslušné šetření.

Nakonec hlavy vychladly. Ministr nepodal stížnost pro porušení zákona a stejně jako Pavel Zeman a Jan Jakovec  opustil záměr podat proti „pachatelům“ Novákova propuštění kárnou žalobu.

Důvody pro jejich ústup z bojiště jsou nasnadě. Za kárné provinění se podle zákona považuje „ zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obecně lze tuto definici vztáhnout na cokoli nebo na nic. Z desítek rozhodnutí o zamítnutí kárných podnětů různými vedoucími státními zástupci s pravomocí kárného žalobce, která se nacházejí v archivu spolku Šalamoun, lze abstrahovat poznatek, že nalezení shody mezi výtkami vůči státnímu zástupci a definicí je jen o málo pravděpodobnější než vysoká výhra ve sportce. Ostatně ani praxe kárného soudu při Nejvyšším správním soudu se od uvedeného závěru příliš neodlišuje. Připomeňme si poměrně nedávný případ chebského státního zástupce Viktora Böhma, kterého žalovala krajská státní zástupkyně Anna Maříková  kvůli obtěžování nevinných lidí nedůvodnou obžalobou. Kárný soud jej sice shledal vinným, ale přiznal mu právo na podání obžaloby na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“ a uznal samo projednání věci před kárným soudem za dostatečný trest.

Státním zástupcům se takto přiznává právo na nezávislé vyhodnocení důkazní situace a zaručuje se jim beztrestnost v případě nesprávného rozhodnutí. Za těchto okolností je kárná žaloba dobrodružstvím ze strany žalobce, hodným dona Quijota nebo spolku Šalamoun. V tom právě je průlomovost rozhodnutí Lenky Bradáčové. Lze je chápat jako náznak obratu v přístupu k hodnocení přehmatů státních zástupců. Napříště by se měli státní zástupci v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze obávat ztráty beztrestnosti nesprávného rozhodování, jímž došlo k poškození veřejného zájmu.

Nejedná-li se o pouhý náhodný exces v používání kárné pravomoci paní vrchní státní zástupkyně, je na místě ocenit důslednost, s kterou jako jediná z oprávněných kárných žalobců vystoupila proti domnělé svévoli svého podřízeného. Zlu se má odporovat vždy a všude, i když jeho odpůrce může při tom napoprvé dostat výprask. Bylo by na místě uvítat změnu v přístupu kárných žalobců k přehmatům státních zástupců, protože  jejich dlouholeté působení v chráněném skanzenu beztrestnosti přeje vzniku nepřístojností, kterých se dopouštějí někteří jednotlivci ke škodě účastníků trestního řízení.

Lence Bradáčové by se v této kauze nepochybně jednalo snáze, kdyby místo vágní definice kárného provinění a jednostupňového řízení u bezzubého kárného soudu platila pravidla, uvedená v alternativním návrhu zákona o státním zastupitelství, uveřejněném na internetových stránkách spolku Šalamoun. Jenže tomu tak není a změnu nepřinese ani nový zákon, jehož vládní návrh je nepřijatelně vstřícný vůči stavovským zájmům státních zástupců.

Přestože chápu a respektuji důvody, které vedly Lenku Bradáčovou k podání kárné žaloby, upozorňuji, že zde jsou dvě „ale“, která přece jen její postup zpochybňují. Podle Radka Nohla vrchní žalobkyně spatřuje naplnění skutkové podstaty kárného provinění státního zástupce v tom, že nenavrhl soudu, aby se zabýval tím, zda se Alexandr Novák nevyhýbal nástupu do vězení. Dále se měl provinit tím, že nenavrhl provedení dalších důkazů a dožadoval se pouze přečtení nabídky společenské záruky spolku Gryphons, posléze navrhl, aby soud vyhověl Novákově žádosti a po vyhlášení rozhodnutí se vzdal práva na stížnost. Pokud Radek Nohl (který na rozdíl ode mne má k disposici text kárné žaloby) její argumenty správně interpretuje, pak je na místě upozornit na jejich spornost. Především vše vytýkané by mělo smysl pouze v případě, že by státní zástupce měl pochybnosti o argumentech, jimiž byla podložena žádost o podmíněné propuštění a následně také o správnosti soudního rozhodnutí. Je zřejmé, že Ladislav Kosán pochybnosti neměl, proto k požadovanému jednání neměl důvod. Možná se zmýlil, ale – jak výše uvedeno- na omyl mu dosavadní kárná praxe přiznává právo. Zejména soud neměl důvod zkoumat okolnosti nástupu Alexandra Nováka do výkonu trestu. Vyhýbání se nástupu trestu je trestným činem a orgány činné v trestním řízení měly více než dva roky na to, aby stíhání zahájily. Pokud nezahájily, zjevně jeho chování mezi právní mocí rozsudku a zatčením za vyhýbání se nástupu nepovažovaly. Celkově paní vrchní žalobkyně zpochybňuje právo žalobce na nezávislé posouzení věci  a jde tak proti dobovému trendu tlaku na prohloubení nezávislosti státních zástupců.

Druhé „ale“ se týká jejího vyhodnocení soudního rozhodnutí  jako nezákonného. K posouzení zákonnosti soudního rozhodnutí jsou příslušné pouze nadřízené soudy. Ve vyjádření Lenky Bradáčové se ozývá reminiscence na předlistopadové poměry, v kterých měla prokuratura silnější neformální postavení v soustavě orgánů činných v trestním řízení než soudy. Je to nebezpečná tendence. Každý náznak snahy o obnovení předlistopadových poměrů v justici je třeba odmítnout.

I když předjímám neúspěch kárné žaloby a jsem si vědom závažnosti výše zmíněných „ale“, soudím, že Lenka Bradáčová svým rozhodnutím při nejmenším ničemu neuškodila. Sama okolnost, že se státní zástupce dostane do existenciální nejistoty, vyvolané podáním kárné žaloby, a následně se musí podrobit řízení před kárným soudem, může mít výchovný účinek a působit jako varování pro celou komunitu. Jen houšť a větší kapky!