ZA HLOUPOST A ZA SLITOVNOST DO VĚZENÍ

Byl jsem mnoho let blízkým spolupracovníkem disidenta Johna Boka, předsedy spolku Šalamoun, který se stal mým osobním přítelem. V r. 2017 mě můj guru nechal ze spolku vyloučit. Zabýval jsem se v té době případy chráněnců, z nichž někteří si přáli, abych v péči o ně přesto pokračoval. Jako soukromá osoba bych nemohl navštěvovat odsouzené ve vězení. Proto mi nezbylo než v listopadu r.2017 s hrstkou přátel založit spolek Chamurappi, který v podstatě vykonává pro své chráněnce stejnou činnost jako Šalamoun. 

Shodou náhod se do náplně činnosti ve větší míře prosadila podpora žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zasáhli jsme do šestnácti  případů. Ve čtrnácti případech soudy vyhověly námi podporovaným žadatelům. Řízení svou povahou umožňuje bližší nahlédnutí do osudů chráněnců a také jejich sledování po propuštění z vězení. Mezi propuštěnými jsou čtyři ženy. Tři z nich  se brzy staly matkami miminek  a stále plní můj archiv fotografiemi krásných mrňat. 

Mezi všemi případy jen v jednom doprovázela odsouzeného po dobu devíti let žena, která trvale hledala cesty k jeho návratu na svobodu. Po dvou neúspěšných pokusech o obnovu procesu se dostal na svobodu na základě našeho návrhu (tehdy nám zákon umožňoval podávat návrhy na propuštění). Tito partneři jako jediní spolu žijí dosud. 

Ošklivý je případ matky samoživitelky s  třemi dětmi ve věku 3, 11 a 14 let. Dostala se dvakrát do vězení za nevýznamnou majetkovou trestnou činnost, vždy zásluhou partnera, který se do výkonu trestu dostal také. Během druhého uvěznění s ním již neudržovala spojení a když se v řízení o podmíněné propuštění dostala na svobodu, vyhlásila zásadu „již nikdy více“. Ujala se pak péče o děti a v březnu r.2022 porodila zdařilou holčičku. Děti jsou dobře vychované, milé a hezké. Zčásti díky Šatníku Nory Fridrichové se hezky oblékají. Starší děti se skvěle chovají k malé sestřičce. Jsem spokojen, že jsem pomohl dětem k dřívějšímu návratu do mateřské péče. 

Před koncem roku 2021 se bývalý partner dostal na svobodu. Vypátral adresu bydliště a číslo mobilního telefonu bývalé partnerky . Náhodou jsem ho 9. ledna 2022 cestou k soudu potkal na ulici. Oslovil mě. Sdělil mi, že partnerka je s ním těhotná. Nezaujalo mě to, šel jsem dál. Pak se pokusil o návštěvu u ní, ale od rozkopávaných dveří ho odvedla policie v poutech. Policie ale jeho počin vyhodnotila pouze jako přestupek. V přestupkovém řízení se postavení poškozené dostalo majitelce bytu, která se zahájením přestupkového řízení nesouhlasila, takže výtržník unikl trestu. Jenže za pár dní se stejně dostal znova za mříže. A dříve, než si odpykal nový trest, čelí nové obžalobě. 

Partner se znova ozval v jarních měsících r. 2024. Začal bývalé partnerce telefonovat a přemlouval ji, aby mu obstarala polský tabák, který je levnější než český. Žena si vzpomněla, že kdysi mu poslala polský tabák v balíku jeho matky. Proto se slitovala. Tabák jí obstaral partner její mladší sestry. Balíček poslala na udanou adresu ženy, o které se domnívala, že jej nejspíš vloží do balíku pro „svého“ vězně. Nepovažovala za nutné ověřit obsah zásilky. Když sestřin partner přišel s dalším balíčkem, který nebyl zalepený, zjistila, že neobsahuje tabák, ale nějaké tablety. Jeho odeslání odmítla. 

Oba zúčastnění muži samozřejmě věděli, že do svého „kšeftu“ vtahují ženu ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění a doručitel zásilek dokonce všechny tři děti dosti často vídal. 

Když jsem jí později vytýkal, že se k zaslání „tabáku“ neměla nechat navést, protože jde o porušení vězeňského řádu, a to bez ohledu na povahu obsahu, odvětila, že tak se to přece ve vězení běžně dělá. Delším pobytem ve vězeňské komunitě si odsouzená zřejmě vytvořila přiměřené zvyklostní normy jednání. 

Brzy se přesvědčila, že hrubě pochybila. Policisté připravili jí i jejím dětem drsné probuzení domovní prohlídkou v časných ranních hodinách. Žádné drogy u ní nenašli. Aniž by po příznivé domovní prohlídce dostala příležitost k vysvětlení svého jednání, hned následující den jí policie doručila sdělení obvinění. V následné obžalobě žalobce požaduje pro recidivistu, jenž akci vyvolal, šest let odnětí svobody, pro ni pět, zato pro doručitele zásilek pouze 3,5 roku. Výměra trestu obžalované zřejmě odpovídá domněnce, že se v době zkušební lhůty z podmíněného propuštění dopustila trestného činu, a z předpokladu, že soud zruší rozsudek, z jehož výkonu byla propuštěna a uloží jí souhrnný trest, pokrývající i dříve nevykonanou část původního trestu. Od té doby ale zkušební lhůta již skončila. Zejména mám jako laik pochybnost: platí přece pravidlo „in dubio pro reo“. Není známo, co si o něm myslí žalobce. Je sporné, zda obžalovaná skutečně spáchala trestný čin, když nevěděla, co do věznice poslala a odmítnutím další zásilky dala najevo, že s počínáním bývalého partnera nesouhlasí. V každém případě udělala něco, co udělat neměla. Je ale sporné, zda zaslání zásilky neznámého obsahu dosahuje intenzity trestného činu. Ještě více mě ale překvapuje poměrně nízký trest pro doručitele zásilek. Zřejmě horlivou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení dosáhl toho, že žalobce byl vůči němu o tolik mírnější, o kolik byl přísnější k matce malých dětí. Nepohoršilo ho, že obviněný vědomě ohrozil děti a jejich matku. 

S výše uvedenými pochybnostmi se nakonec soudy nějak vypořádají a nezbyde, než jejich rozhodnutí vzít na vědomí a naučit se s ním žít. Děs mě ale jímá při představě, co bude s dětmi, jež přijdou dočasně o starostlivou mámu. Ty starší zřejmě půjdou do dětského domova, což není to nejhorší, co by je mohlo postihnout. Ale pro holčičku, která je s maminkou od narození celé dny, je na ní závislá a v březnu má teprve začít chodit do školky, bude změna poměrů krutá. Tyto okolnosti trestní právo bere do úvahy jen velmi okrajově. Škody na dětské dušičce jsou neměřitelné. A dítě postihnou ani ne tolik kvůli hlouposti a slitovnosti matky, ale především kvůli neodpovědnosti dvou  mužů, kteří si založili „kšeft“ na drogové závislosti vězňů a ohrožení dětí a jejich matky jim nepřekáželo.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

BEZTRESTNOST ZLOČINCŮ ZAJIŠTĚNA KOTĚCÍ TLAPKOU

 

Již dlouhou dobu obtěžuji čtenáře vyprávěním o „kauze Jesenice“ – příběhu brutálního vydírání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků, kteří díky zvláštnímu chování orgánů činných v trestním řízení se nemohou domoci potrestání části organizované tlupy pachatelů. Začal jsem případ postupně zveřejňovat v naději, že tlak veřejnosti přiměje příslušné úřady, aby přestaly brát ohledy na podezřelého, jenž se těší jakémusi zvláštnímu postavení. Ale veřejný prostor ovládá hejno vydatných bavičů (pardon, politiků😊), kteří odvádějí pozornost veřejnosti k úplně jiné problematice. Takže např. chuť Donalda Trumpa na zábor Gronska, usilování Filipa Turka o jakékoli ministerské křeslo či podpora ruské agrese Tomio Okamurou jsou pro lidové masy daleko zajímavější než beztrestnost státem chráněných zločinců. A politici nemají čas ani energii na takové nesmysly, jako je spravedlnost pro poškozené či bezpečnost  občanů před řáděním zločinců. 

O potrestání neustanovených a nepotrestaných pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánků, jež museli strpět v jesenickém penzionu U Kohouta dne 28.ledna 2013 (blíže v seriálu článků Zločinci pod záštitou státu 1-6, soustředěných na mém blogu www.jemelikzdenek.cz) jsem začal usilovat v r.2019. V obavách o život a vystaveni omezení osobní svobody a brachiálnímu  násilí Lebánkové podepsali před notářem Václavem Vodou a doprovázejícím advokátem Martinem Rezkem listiny jim neznámého obsahu, jež použil ke svému obohacení zadavatel vydírání ods. Roman Šulyok. Vznikla jim přímá škoda cca 120 mil. Kč. Než dojeli z Jesenice do Zlína, jejich krásný Lesní hotel jim již nepatřil. 

Zločin vyšetřovala středočeská kriminální služba. Ods. Roman Šulyok nevypovídal a policistům se bez jeho pomoci nepodařilo odhalit totožnost členů organizované zločinecké skupiny, která vyhověla jeho zájmům. Jinak neúprosný žalobce, exprokurátor Tomáš Milec, postavil před soud jen zadavatele Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Notáře Václava Vodu a advokáta Martina Rezka pouze použil jako svědky. Krajský soud Praha odsoudil dne 27. září 2016 Romana Šulyoka k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Lukáš Loučka vyvázl s podmíněným trestem. 

V tomto stavu se případ nachází dodnes, ač jsem vynaložil velké úsilí, aby se před soud dostalo nejméně osm dalších zločinců. Zúčastněné orgány trestního řízení takto vystavily hanebné vysvědčení úrovni České republiky jako právního státu. 

Můj zájem o kauzu vyvolal sám ods. Roman Šulyok, který dne 20.června 2019 nechal rozeslat do světa dopis, v němž sice uznal spravedlivost rozsudku, ale přesto naříkal na svůj osud. Během návštěvy ve věznici jsme se pak dohodli, že ods. Roman Šulyok nadále bude spolupracovat z příslušnými úřady a vydá své kumpány do rukou spravedlnosti. Za odměnu mu spolek Chamurappi pomohl s vyvoláním řízení o povolení obnovy procesu. Současně jsem mu slíbil, že v případě neúspěchu pokusu o obnovu procesu podpořím jeho případnou pozdější žádost o podmíněné propuštění. Okresní soud v Liberci pak rozhodl o jeho podmíněném propuštění dne 27.února 2025. 

Oba jsme sliby splnili. Roman Šulyok vystoupil 29. června 2020 před soudem jako „svědek pod přísahou“. Popsal podrobně, co předcházelo násilí v Jesenici, průběh zločinného nakládání s poškozenými v penzionu a odhalil podrobnosti hanebné výkonu pachatelů zločinu. Neznal totožnost zakuklenců, kteří zle nakládali s poškozenými, ale prozradil, že mu je obstaral blízký kamarád Franta, policista, jehož příjmení tehdy neznal. Na návrh státního zástupce Martina Susky senát  Ivy Říhové Krajského soudu Praha žádosti o povolení obnovy procesu nevyhověl. Následně jsem podal 8. prosince 2020 trestní oznámení proti neustanoveným pachatelům vydírání. Bratři Lebánkové se připojili a ustanovili mě svým zmocněncem. V dalším vyprávění se odkazuji na svědeckou výpověď ods. Romana Šulyoka před soudem, kterou jsem bohatě ocitoval podle soudního protokolu v článku Zločinci pod záštitou státu č.6. Samozřejmě ji pro sebe srovnávám s protokoly z vyšetřování. 

Vyšetřování se ujala středočeská pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) pod dozorem státního zástupce Martina Susky – téhož, který se postavil proti povolení obnovy procesu. Hned na začátku se vyšetřovateli podařilo zjistit příjmení „kamaráda Franty“: je to JUDr. Heřman (uvedl jsem již dříve). Později mi vyprávěli poškození, že ho podezírala již středočeská kriminálka, ale nedokázala ho usvědčit. Vyšetřovatel měl z úspěchu radost. Protože jsem „dobrák od kosti“, navrhl jsem mu, aby policistu předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a případně uvalil koluzní vazbu, pokud by nechtěl vydat údaje o totožnosti „zakuklenců“. Jak jsem již psal i jinde, vyšetřovatelova odpověď zněla, že podezřelý „dlouho slouží a dobře slouží, takže s ním nelze drsně zacházet“. Jeho nedotknutelnost pak zachovala GIBS až do konce. K podání vysvětlení se dostavil jako úplně poslední až 7.června 2024. GIBS pak případ odložila a dozorový státní zástupce její rozhodnutí „posvětil“ 24.října 2024. 

Od té doby jsem uskutečnil řadu bezvýsledných úkonů, které až dosud nikam nevedly. Mými protihráči jsou státní zástupci všech stupňů, kteří přišli s věcí do styku. Zneužívají všech procesních možností k odrážení mých pokusů o dovedení vyšetřování až do postavení zločinců před soud. Oblíbeným trikem je překroucení podání na něco, čím není, např. trestního oznámení na podnět k vykonání dohledu, protahování vyřízení podání do maximálně možné dvouměsíční lhůty, ignorování věcného obsahu popisu skutku nebo prostě nevyřízení podání. Ba i lež o tom, že zcela jistě bylo podání vyřízeno, když ve skutečnosti o něm oslovený státní zástupce nerozhodl. Specialitou je zneužití rozdílu mezi oprávněním poškozených a jejich zmocněncem a téže osoby, píšící s použitím formuláře spolku Chamurappi a užívajícího datovou schránku spolku a tím zbaveného pravomocí. Musel jsem změnit kvůli tomu organizaci digitálního archivu a psát na soukromém dopisním papíru přes soukromou datovou schránku.

Bezvýsledná formálněprávní hra se státními zástupci dosud nevedla k výsledku. Vzhledem k hrůzám, jež v Jesenici prožili Lebánkové, jsem nakonec dospěl k závěru, že sabotující příslušníci orgánů činných v trestním řízení zasluhují, aby se museli zodpovídat. Nejdříve jsem podal podnět k prověření podezření ze spáchání trestného činu na dvojici příslušníků GIBS a nad nimi nadřazených dozorových a dohledových státních zástupců. V konečné fázi podání „zneutralizovala“ státní zástupkyně s půvabným jménem Michaela Koťátková (to není výsměch jménu, které je skutečně krásné). 

Ale „ránu z milosti“ jsem si zasadil po vyhodnocení protokolu z podání vysvětlení podezř. JUDr. Františka Heřmana. Po porovnání obsahu jeho výpovědi se všemi údaji, které o něm poskytl ods. Roman Šulyok a spoluodsouzený Lukáš Loučka (blízký přítel, který s ním chodil do školy, zúčastnil se jeho svatby a údajně ho seznámil s ods. Romanem Šulyokem) jsem dospěl k vážným pochybnostem o pravdivosti jeho sdělení vyslýchajícímu. Mám ostatně dojem, že mu nevěřil ani vyslýchající. Podal jsem proto proti policistovi  podnět k prověření podezření ze spáchání trestného činu. Upozorňuji, že jde o pouhé podezření, nikoli o důkaz viny. Protože jde o policistu, jehož případnou trestnou činnost by měla posuzovat GIBS a byl jsem v rozpacích, které středisko by jeho případ mělo šetřit, obrátil jsem se na státní zastupitelství. 

Státní zástupce, který dostane takové podání, musí především posoudit, zda podezření má nějaký rozumný podklad. Myslím, že v tomto případě, vzhledem k hrůzám, jež prožili poškození a k závažnosti věcného obsahu svědectví ods.Romana Šulyoka, na podezření může něco být. V takovém případě by pak státní zástupce měl zvolit příslušnou součást GIBS a zadat jí  prověření podání. To se ale nestalo. Mé podání opět dostala k „zneškodnění“ milá státní zástupkyně Michaela Koťátková a s něžností kotěcí tlapky mě poslala na nedefinovatelná místa. Podání  vyhodnotila jako opakovaný podnět k dohledu. Protože překročila procesní lhůtu, kterou jí vyměřil nadřízený, dne 6. ledna 2026 jsem přijal  proti ní jisté právní opatření. A ejhle: dne 7. ledna 2026 do mé osobní datové schránky (užívané příležitostně jako datová schránka zmocněnce poškozených) dorazilo její „vyrozumění o vyřízení věci“ z 23. prosince 2025 (!!!). Mimo spousty právnických formalistických řečí obsahovalo podstatné sdělení: „Tato věc byla vyřízena konečným způsobem v celé soustavě státního zastupitelství, tedy nejen u Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale i u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „NSZ“). Na výsledku tohoto trestního řízení tak již nemůže změnit nic činění dalších podání, byť označovaných jako trestní oznámení, která směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení, podílejících se na vyřízení této kauzy, a to ani příslušníků policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů či státních zástupců, kteří následně tento postup přezkoumávali a s jejichž postupem rovněž opakovaně vyslovujete nesouhlas.“ 

Do její argumentace se vloudila drobná věcná chybička. Zmíněný policista není orgánem, který by se „podílel na vyřízení této kauzy“, ale podezřelý ze zneužití pravomoci, křivé výpovědi a maření spravedlnosti. Totéž se týká dvou příslušníků GIBS a dvou státních zástupců z dřívějšího podnětu. Nicméně jsem realista: vyšetřování skončilo, zapomeňme. Vždyť v závěru „vyrozumění“ z 23.prosindce 2025 se mi dostalo zřetelného ponaučení: „ případná další obsahově shodná podání v této věci budou státním zastupitelstvím odkládána bez přezkoumání a jejich příjem nebude potvrzován“. 

Připouštím, že rozhodnutí státní zástupkyně Michaely Koťátkové je vůči mně přímo milosrdné: na dosah věku 91 mě snad již přestane marný boj s větrnými mlýny pokoušet. 

Budu ovšem sledovat, zda změna vlády přinese změnu vývoje „kauzy Jesenice“. Až do pádu bývalé vlády mohl mírně zasáhnout předseda vlády Petr Fiala, který je nadřízeným ředitele GIBS. Ale informaci k sobě vůbec nepustil. Na úroveň rozhodování státních zástupců se případ dostal až v době covidového skandálu. Ministryně Eva Decroix měla v tomto ohledu pravomoc zcela nepatrnou. Přijala informaci, ale její mandát vypršel rychleji, než jsem očekával. Zda se k malérům malých lidí sníží vláda Andreje Babiše, si netroufám odhadnout. Spíše očekávám, že případ zůstane pochovaný jako pod sarkofágem. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PŘEDKRM K OBĚDU MOCNÝCH

Životy politiků se často odvíjejí přes poněkud  bizarní situace. Jednou z nich bude oběd na Hradě dne 7. ledna 2026, na který pan prezident Petr Pavel pozval pana předsedu vlády Andreje Babiše.  Novoroční obědy prezidenta s předsedou vlády patří k ustáleným zvyklostem, které nenařizuje zákon. Není ale obvyklé, že by spolu obědvali bývalí soupeři z boje o úřad prezidenta republiky, tedy vítěz jako hostitel a poražený jako host. Po tom, co jsme na politické scéně zažili v  minulosti, bychom se nemohli divit, kdyby pan prezident pana předsedu vlády nepozval, nebo naopak, kdyby se Andrej Babiš vymluvil na chřipku. 

Ale pánové Petr Pavel a Andrej Babiš se chovají kulturně. Mají za sebou již několik jednání, jimž se nemohli vyhnout kvůli zachování procesních pravidel ustavení nové vlády. Obědu by se vyhnout mohli. Skutečnost, že možnost nevyužijí, je dobrým znamením: přijatelnost společenských styků bývalých soupeřů je příznakem politické kultury vyšší úrovně. Proti nekulturním projevům, jež provázely různé   předvolební a povolební střety, to je příklad hodný následování. 

Připomíná mi to ducha 1.republiky, jejíž demokracii „kazil“ institut „parlamentní pětky“: pravidelných porad vůdců pěti hlavních demokratických stran, na nichž si vládní a opoziční politici vyměňovali  názory a nemuseli se pak chovat nekulturně na veřejnosti. Kdyby ovšem měl duch 1.republiky ovládnout oběd 7. ledna, musel by se zúčastnit i Petr Fiala. Tak daleko ovšem ještě nejsme. 

Některé čtenáře určitě popudí představa, že připouštím možnost, že by spolu mohli sedět u jednoho stolu vůdce vítězné vládní koalice a představitel poražených, který přece zavinil úplně neuvěřitelné nepřístojnosti. Ale pokud si vzpomeneme, co se vyčítalo Andreji Babišovi, když jím vedená koalice kdysi prohrála volby, a dnes Petru Fialovi, zdá se neuvěřitelné, že stát v jejich postupné péči dosud nezkrachoval. A je pak nepochopitelné, že pan prezident v novoročním projevu navzdory těm hrůzám hovořil o šťastné zemi, která je na vzestupu. Můj pohled devadesátníka se ale od jeho neodlišuje. 

V souvislosti s ději, které provázejí ustavení nové vlády, jsem na internetu zaznamenal poznámky, že Petr Pavel si možná tím či oním krokem připravuje příznivou atmosféru pro druhé zvolení prezidentem republiky. Kupodivu ale dosud nikdo nepřipomněl, že příští prezidentské volby by mohly být novou příležitostí pro Andreje Babiše. Jako kdyby jeho obdivovatelé nabyli dojem, že získáním postavení předsedy vlády již dosáhl maximálně možného a o nic víc nemá usilovat. Netuším, zda by oba zmíněné skutečně mohla pokoušet myšlenka na zvolení prezidentem republiky, nicméně jejich další utkání by bylo velmi zajímavé. Oba jsou silné charismatické osobnosti. 

Oběma pánům přeji, aby jim spolu chutnalo. A doufám, že uklidňující vjem z jejich vzájemné snášenlivosti nenaruší Motoristé rozbitím koalice, pokud by výsledkem jejich rozhovoru „mezi sýrem a hruškou“ nebylo bezpodmínečné uznání osudového nároku poslance Filipa Turka na jmenování ministrem úplně čehokoli a za každou cenu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

VÝHLED Z MINULOSTI

Úvahy mnou ctěného exprezidenta Václava Klause o vlivu přítomnosti ukrajinských uprchlíků na naši přítomnost a budoucnost ve mně probudily vzpomínky na stmívání nad Československem roku 1938, a pak na další vývoj. Den před mobilizací se narodila má sestra a mám v paměti obraz mobilizovaného táty ve vojenské uniformě při návštěvě u maminčiny postele. Ale také mám v paměti fotografii rodiny mé tety, prchající ze Sudet s nejnutnějším majetkem naházeným na žebřiňák tažený krávou. Bylo to mé první setkání s jevem uprchlictví, o němž se tehdy také hodně mluvilo. Tehdy do byl útěk dovnitř ohrožené země, beztak ale bolestný: lidé, vytržení z navyklého způsobu života a z prostředí, v němž některé rodiny žily po generace, byli náhle odkázáni na péči a milosrdenství státu, který se jim musel postarat o střechu nad hlavou a o náhradní zdroj obživy . 

Na okraj podotýkám, že prožitek zničení Československa v r.1938 a invaze do Československa 21.srpna 1968 mi účinně brání tolerovat ruskou agresi proti Ukrajině. 

Uloupení Sudet jsem sdílel zprostředkovaně s rodinou, neboť po celou okupaci se vracelo jako bolavý námět rozhovorů. V smrtonosné době se vnímání vnějšího prostředí muselo probudit dříve než v době míru. Impulsy byly nepominutelné: večer u nás hráli přátelé rodičů žolíky a v poledne po návratu ze školy jsem z rádia s oranžovou cedulkou s nápisem „Pamatuj, pamatuj, poslouchání cizího rozhlasu trestá se vězením nebo i smrtí“ vyslechl zprávu, že celá rodina skončila zastřelením v Kounicových kolejích. 

Samozřejmě také ve vnitrozemí žili němečtí starousedlíci, jejichž přítomnost nepřekážela až do vypuknutí nákazy henleinovstvím. Ale k nim najednou přibyli s říšskými institucemi jejich zaměstnanci s rodinami. Všude jsme na ně naráželi a každý večer se nad městem nesl zpěv pochodujících vojáků při čepobití v místních kasárnách. Proporce českého a německého živlu se důkladně změnily a už to nebylo dřívější pokojné soužití. 

Tisíciletá říše se zhroutila, válka skončila, zmizeli Němci a zdánlivě přišel čas radovánek. Jenže vypukl komunistický převrat v únoru r.1948 a s ním další důvod utíkat. Tentokrát to ale byl útěk pryč z vlasti bez naděje na návrat. A neutíkalo se „mezi své“, ale první zastávkou pro většinu uprchlíků bylo poražené Německo. Obleva „pražského jara“ umožnila některým uprchlíkům návrat, ale zdaleka ne všichni ji využili. Mnozí se v „kapitalistické cizině“ osvědčili a dobře se zabydleli. Nic jiného jim nezbývalo, neboť stejně jako většina národa netušili, jak se vymknout naplnění věštby „ se Sovětským svazem na věčné časy“ A pak přišel 21. srpen 1968, který dal nový popud k útěku, opět přes německy mluvící země, tentokrát již zotavené. 

„Tisíciletá říše“ skončila poměrně rychle a nakonec ani „věčné časy“ nebyly nekonečné. Od  17. listopadu 1989 je najednou všechno jinak. Již před koncem „věčných časů“ vládnoucí strana povolila Ukrajincům hledat zde práci. Nebylo to nic divného, vždyť v České republice jsme používali i slovenské „gastarbeitery“. Ukrajinci, kteří se zde tehdy začali usazovat, nebyli v žádném případě uprchlíci. 

Ti se k nám začali hrnout až po vypuknutí ruské agrese dne 24.února 2022 stejně jako kdysi uprchlíci ze Sudet. Poháněl je strach o zdraví a život. Opustili přátele, sousedy, zavedený způsob života a obživy. Jsou odkázáni na pomoc hostitelské země včetně neoficiální podpory částí obyvatelstva. Zasluhují soucit stejně jako kdysi jejich čeští předchůdci. Stejně jako uprchlíci ze Sudet postupně splývají s hostiteli. Zaplňují mezery v uspokojení poptávky po pracovní síle a vyvažují úbytek obyvatelstva. Věru, nemáme důvod násilím je vyhánět, pokud by zde po skončení války někteří chtěli zůstat trvale. Poměr českého a ukrajinského živlu se kvůli uprchlíkům změnil. Necítím ale, že by nás ohrožoval. A vůbec nerozumím, proč by po skončení války měla přijít další uprchlická vlna, když už jim na Ukrajině nebudou padat na hlavy bomby, bude tam bezpečno a dost práce při obnově poničené země. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JSEM BLOGER A KDO JE VÍC ?

 Nadpis článku je parafrází hesla „jsem horník a kdo je víc?“, které se kdysi ucházelo o mou pozornost denně. Sloužilo k podněcování zájmu o hornické povolání. Vznikl tehdy také pojem „hornický plat“, jímž stát výrazně vyzdvihoval horníky nad jiné vrstvy pracujících. Situace byla zlá: bylo málo horníků, netěžilo se dost uhlí. Tehdy jsem se také trochu seznámil s povahou povolání. Když kvůli nedostatku uhlí vypukly uhelné prázdniny, jako „mládež nová, mládež Gottwaldova“ bez ohledu na rozdíly ve vztahu k „rodné straně“ jsme družně vyjeli do dolu, sfárali, přičinili se společně s horníky a bez ohledu na státní plán pak důl poslal škole uhlí, aby mohla pokračovat ve výuce. 

V mém případě má ale nadpis úplně jinou povahu. Vyjadřuje spokojenost se společenským postavením, do kterého jsem se nakonec dostal především díky vysokému věku, pak samozřejmě také díky technickému pokroku a vynálezu dříve neznámé formy komunikace jednotlivce s veřejností. 

Protože jsem se narodil v bouřlivé době, poznamenané zničením Československa, dostával jsem od dětství podněty, abych si všímal dění kolem sebe a přemýšlel o něm. Klidných časů jsem se dosud nedožil, ač mi je 90 let. Potřeba sdílet názory, dojmy a pocity s bližními je lidská. Časem mě přivedla k pokusům o předvádění soukromých pohledů na svět slovem a písmem. Postupně mě omrzelo vnucovat se redakcím „papírových“ novin a vměstnávat se rozměrově do prostoru na stránce. Internet byl od počátku svobodnějším prostředím, takže jsem zanechal stopy v různých internetových novinách, z nichž většina již dávno zanikla. 

Ale ani takto jsem nedosáhl takového respektu k mé svobodě slova, abych mohl být spokojen. Opakovaně se mi stalo, že redakce některý můj článek odmítla. A dokonce jsem se dočkal úplného vyobcování z redakčního kruhu autorů. Například když jsem v době prezidentské volební kampaně psal „proti srsti“ majitele novin, skončil jsem jednou provždy jako vyhnanec z ráje a ztratil jsem čtenáře. I když v archivu se během dvacetileté součinnosti nahromadilo několik desítek mých článků, nic to na věci nezměnilo. 

Až založením blogu jsem se dostal do důstojného postavení svobodného občana, požívajícího občanského práva svobody slova. Píši, o čem chci, kdy a jak chci, na rozdíl od skutečných novinářů bez honoráře. Samozřejmě odpovídám za obsah svých textů. Připouštím, že někdy jsou na hraně. Např.  by mě nepřekvapilo, kdy proti mně použil právní nebo i mimoprávní prostředky „kamarád Franta“ z kauzy „Jesenice“, jehož příjmení Heřman jsem již zveřejnil. Na mém blogu visí k dnešku 837 článků. Negativní názory na jejich obsah jsou běžná záležitost ( „demokracie je diskuse“) ale dosud mě nikdo nenapadl právními ani mimoprávními prostředky. 

Na pozadí vlastní zkušenosti popírám, že v době působení Fialovy vlády se lidé museli bát mluvit. Nechápu, jaká újma by jim hrozila, kdyby vystupovali proti vládní politice. Došlo snad k propouštění z práce z politických důvodů nebo k umlčování autorů? Základní občanská práva jsou chráněna Ústavou a nikdo si nemůže dovolit je mařit. Připouštím několik excesů od pravidla, ale jsou to jednotlivosti, které na celkovém obrazu věci nic nemění. Samozřejmě vulgarita, antisemitismus, rasismus, projevy sympatií s nacismem a fašismem, ale i schvalování agrese proti Ukrajině nejsou pod ochranou Ústavy. Pokud tedy někdo říká, že se bál mluvit, měl by se sám nad sebou zamyslet. 

Věci se poněkud komplikují, když se bloger rozhodne přenést šíření svých názorů na externí velkou platformu. Přenáší na ni i právní odpovědnost za obsah textů. Vydavatel samozřejmě musí chránit svou bezpečnost před následky neodpovědností drzých grafomanů (takto mě kdysi označili pánově Bohumil Doležal a Radko Kubíčko) a vykonávat dohled. Neoficiální skrytá cenzura je běžná věc. Nelze si na ni stěžovat, protože není komu a nelze se proti ní bránit. Často vzniká „kafkovská“ atmosféra: článek buď vůbec nevyjde nebo brzy zmizí, nikdo na to autora neupozorní, důvody nevysvětlí. Žádat po cenzorech, aby s autorem debatovali a vysvětlili výhrady k jeho vidění světa, by bylo příliš. Dostat se do debaty s majitelem platformy nepřipadá v úvahu. S bohy na Olympu přece ve starověku lidé nedebatovali. 

V poslední době často přemýšlím, proč investoři vkládají prostředky do zřizování a provozování platforem pro šíření myšlenek cizích lidí. Nepozoruji, že by autory usměrňovali k podpoře jejich vlastních záměrů. Je to jen běžný goodwill? Nebo snad obětování volných finančních prostředků, jež by jinak špatný hospodář stát odčerpal daněmi? To se asi nikdy nedovíme. 

Naproti tomu záměr blogera by měl být jasný. V mém případě jde převážně o volání po pomoci veřejnosti proti zneužívání moci orgány vymáhání práva. V poslední době jde zejména o hledání podpory pro spolek Chamurappi, jenž sleduje ušlechtilý cíl dostat před soud osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových. Kolem zločinců se vytvořil kruh státem placených ochránců, kteří jim chtějí zabezpečit beztrestnost. Také někteří z ochránců by podle Chamurappi měli stanout před soudem. 

Vztah mezi majitelem platformy a blogerem má také ekonomickou stránku. Investor dává k disposici zařízení a obslužný personál, aniž by za šíření blogerových myšlenek žádal finanční náhradu, zatímco jiní podnikatelé zveřejňují tvorbu externích autorů jen za úplatu. Pro blogera je bezplatná služba velkou výhodou. Na druhé straně bloger investuje čas, své zkušenosti a znalosti a způsobilost ztvárnit je do zveřejnitelné podoby. Majitel platformy chce mít z nějakých důvodů stránky zaplněné zajímavým čtivem. Čili bloger mu poskytuje službu, jejíž hodnotu by bylo možné finančně ocenit a vydavatel ji rád přijímá. Nabízí se otázka, kdo do  toho „obchodu“ vkládá víc. 

Na závěr uvádím, že skandální stav v kauze „Jesenice“ vznikl v době působení vlády Petra Fialy. Měl osobní možnost určitým způsobem zasáhnout ve prospěch nastolení práva, ale odmítl přijmout informaci, takže ani nic podniknout nemohl. Domnívám se, že vláda Andreje Babiše v rámci obecného úklidu Augiášových chlévů po své předchůdkyni skoncuje také s ochranou nepotrestaných zločinců a s jejími vykonavateli. Žijeme přece v právním státě. 

Mnoho času do promlčení zločinu ale nezbývá. Kromě toho bych se rád dožil uzavření této kauzy a ani mého času už mnoho nezbývá. 

PRAMENY:

1/mé články Zločinci pod záštitou státu 1-6

2/ můj článek Trocha kriminální historie nikoho nezabije.

Všechny články jsou dostupné přehledně na mém blogu www.jemelikzdenek.cz 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie a nově na Čtení na každý den. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

CO PŘINESE DO RESORTU SPRAVEDLNOSTI MINISTR JERONÝM TEJC

Na počátku povolebních debat se mluvilo o třech nejpravděpodobnějších uchazečích o postavení ministra spravedlnosti. Renata Vesecká a Radek Vondráček vyvolali pozornost, ba i nevoli, představením záměrů na zásadní reformy v resortu. Nic takového nebylo slyšet o Jeronýmu Tejcovi a přesto právě on se stal ministrem. Jeho předností proti oběma výše jmenovaným je skutečnost, že má praktickou znalost resortu. Byl řadu let náměstkem ministra spravedlnosti a po odchodu z ministerstva působil jako náměstek generálního ředitele Vězeňské služby ČR. 

Podle zpráv z veřejných sdělovacích prostředků nepřichází do úřadu s nabubřelými „revolučními“ záměry. Předmětem jeho zájmu jsou především přízemní záležitosti: peníze pro pomocný personál v justici a vytvoření digitálního soudního spisu. Tedy žádné pozlátko, ale tvrdá práce. Sociální demokrat se nezapře. 

Snahou o zlepšení finančních poměrů pomocného personálu se Jeroným Tejc pouští do pokusu o nápravu podhodnocení resortu spravedlnosti všemi polistopadovými vládami. Vývoj dospěl ke vzniku kritických poměrů právě v naší době. Naděje Jeronýma Tejce na úspěch v péči o pracovníky svěřeného resortu snižuje skutečnost, že finanční situace státu je nevalná a o zvyšování platů se zasazují i jiní ministři, kteří budou působit jako konkurence. 

Ovšem veřejnost by se měla zamyslet, kolik stojí finanční podhodnocení personálu soudů, státních zastupitelství, ministerstva a dalších úřadů. Dané poměry činí jednotlivé složky resortu zcela nezajímavými pro středoškolsky nebo bakalářsky vzdělané zájemce o zaměstnání. Nastoupit na místo s mizerným platem nikoho neláká. Nabídku zaměstnání mohou přijmout jen uchazeči, kteří pro její přijetí buď mají nějaké specifické důvody, nebo by se jinde neuplatnili. Zaměstnavatelé, kteří potřebují obsadit místa, si nemohou vybírat. To se pak projevuje v průměrné kvalitě personálu. 

Když pak např. zapisovatelka zapomene zapsat do protokolu ze soudního jednání, že obžalovaný souhlasil s konáním jednání, přestože nebylo zachováno jeho právo na doručení obsílky ve lhůtě 5 dnů, a kvůli tomu odvolací soud zruší jednání jako nezákonně vedené a je nutné za několik měsíců jednat znova, kdo vyhodnotí, kolik stát zaplatí za lemplovství úřednice? Co říct na skutečnost, že úředníci vyřídili stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím po 9 letech? Příkladů selhání úředníků lze najít spoustu. Ministr Jeroným Tejc ve skutečnosti na sebe bere dva úkoly: zabezpečit zvýšení platů a současně zkvalitnit úroveň personálu tak, aby nevznikaly ztráty, způsobené nedostatky v práci. 

Další břemeno, které na sebe vzal, je snad ještě těžší: zavedení digitálního soudního spisu. To je věc, veřejnosti méně srozumitelná a současně obtížností srovnatelná s digitalizací stavebního řízení, jejíž krach vyvolal skandál. Soudní spisy někdy obsahují desítky tisíc stran. Soud musí mít při každém rozhodování k disposici kompletní spis. Někdy ale nastane situace, kdy spis potřebují dva i tři soudy současně. Jednat může ale jen jeden z nich. Výsledkem může pak být odsunutí zahájení řízení třeba až o 3-4 roky. Soud, který rozhoduje bez znalosti spisu, se může dopustit závažného pochybení. Znám z praxe případ propuštění z vazby obžalovaného z vraždy v situaci nedosažitelnosti spisu: soudkyně rozhodla o prodloužení vazby, ačkoli neměla k disposici spis a nadřízený soud nařídil jeho okamžité propuštění na svobodu. V jiném případě soud nesprávně vyhodnotil důkazní situaci a odsoudil nevinné obžalované, protože neznal spis z předcházejícího řízení. 

Je tedy nutné vytvořit digitální knihovnu soudních spisů se softwarovým vybavením, které umožní bezpečné nahlížení do spisu dvěma i více soudcům současně. Zřejmě jde o náročný programátorský úkol, s náklady možná až v desítkách milionů Kč. Určitě se najdou programátoři s dosti vysokou odbornou úrovní, kteří úkol zvládnou. Ale stát musí opatřit potřebné finanční prostředky, protože daleko více se získá zrychlením soudního řízení. 

Pan ministr zabrousil také do legislativy. Naznačil kritický pohled na některé legislativní novinky, jež přijala Sněmovna před koncem minulého funkčního období. Zřejmě se neztotožňuje s dekriminalizací zanedbání vyživovací povinnosti a s vrstvením více podmíněných trestů na sebe. Zdá se, že bude usilovat o utužení trestní politiky. Zcela jistě jej budu podporovat, zvlášť proto, že s ním mám zkušenost z dřívějších působišť a považuji ho za slušného člověka. Navíc proti dekriminalizaci zanedbávání vyživovací povinnosti vystoupil v době projednávání novely spolek Chamurappi a já jsem proti ní brojil jako bloger.

Pan ministr Jeroným Tejc bude čelit konkurenčním tlakům svých kolegů  a jeho legislativní stanoviska patrně vyvolají nevoli alespoň části opozice. Do vlády ho vyslalo hnutí SPD, jehož není členem. Nebude mít za sebou silnou politickou podporu. O to více bude závislý na podpoře předsedy vlády Andreje Babiše. Přeji mu, aby se mu v tomto ohledu vedlo lépe než kdysi ministrům, vyslaným hnutím ANO, tedy prof. Heleně Válkové, Robertu Pelikánovi a Janu Kněžínkovi.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

TROCHA KRIMINÁLNÍ HISTORIE NIKOHO NEZABIJE

Orgány činné v trestním řízení jsou apolitické a nezávislé. Odchodu vlády Petra Fialy a nástupu vlády Andreje Babiše by si neměly všímat a v souladu se zákonem by měly stíhat zločiny, o kterých se dovědí. Protože vše souvisí se vším, přesto může být změna vlády podnětem k soukromé bilanci stavu konkrétního řízení.

Formálně není žádný prostor pro úvahy, že by si snad někdo z vysokých policejních  šéfů nebo vedoucích státních zástupců měl dělat starosti, zda mu nehrozí ztráta postavení. Ze strany Andreje Babiše a jeho blízkých dosud nezaznělo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se pod někým z vysokých vymahatelů práva mohla houpat židle.

Není to úplně samozřejmé. Například ve Španělsku nejvyšší státní zástupce přichází a odchází s vládou, jejímž je členem, jmenovaným králem. Ale i u nás jsme zažili poněkud komickou situaci volání opozičního poslance Jiřího Pospíšila po nutnosti odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a spuštění reformy státního zastupitelství, které se  po vítězných volbách změnilo v stydlivé usilování ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Renaty Vesecké, skrývajícího se za opakovaně zdůrazňovanou záštitou předsedy vlády Petra Nečase. O podobě halasně oznamované reformy státního zastupitelství neměl vůbec představu. O její formulování a uskutečnění změnou zákona se pak pokusil až nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Po 15 letech víme, že všechny pokusy tohoto druhu skončily „v kopřivách“ a všechny náznaky, že by je někdo chtěl obnovit, opět  vyvolávají hněvivý ohlas odpůrců, protože vždy se najde někdo, komu opakované selhávání státního zastupitelství vyhovuje.

Příkladem takové situace může být osmičlenná organizovaná skupina zločinců, kteří v lednu r. 2013 připravili v jesenickém penzionu hrůzostrašnou noc zlínským podnikatelům Ladislavu a Janu Lebánkovým, kteří z vydírání vyvázli zdravím a možná i životem podpisem listin, jímž přišli o výsledky celoživotní práce. Opakovaně o tom píši v nehonorovaných článcích jako o „kauze Jesenice“, neboť trvám na tom, že nepotrestaní zločinci se musí dostat před soud dříve, než dojde k promlčení. Nebudu zde opakovat do podrobností, co se v Jesenici stalo. V článku  Zločinci pod záštitou státu č.6  (1) jsem událost popsal včetně vyjmenování viditelných pachatelů: zadavatele vydírání recidivistu Romana Šulyoka, kterého soud poslal do vězení na 7,5 roku, a dosud nepotrestané vysokoškolsky vzdělané právníky Václava Vodu, Martina Rezka a Jana Svobodu, kteří nechali poškozené podepsat listiny, díky nimž se Roman Šulyok dostal k majetku v hodnotě převyšující 100 mil. Kč. Také jsem popsal úlohu policisty, který podle Šulyokova tvrzení dodal čtyřčlennou skupinu násilníků, již se na Lebáncích dopustili násilí a omezování osobní svobody. Roman Šulyok se o něm zmiňuje jako o „příteli Frantovi“, jehož příjmení neznal. Nicméně dnes již víme, že při původním vyšetřování jej měla v hledáčku středočeská kriminálka, ale nedokázala ho usvědčit. V obnoveném vyšetřování, vyvolaném trestním oznámením z 8.prosince 2020, již ale orgány jeho příjmení zjistily. Není důvod nadále jej zvýhodňovat proti výše zmíněným právníkům. Stejně jako oni se honosí titulem JUDr. a jeho příjmení je Heřman. V článcích jsem uvedl, že vyšetřovatel jej od začátku chránil, protože „dlouho sloužil a dobře sloužil, takže nemá nárok na drsné zacházení“. K podání vysvětlení ho vyšetřovatel pozval až v červnu r. 2024, tedy po čtyřech letech od zahájení vyšetřování. Vypovídal jako úplně poslední před odložením případu.

Ochota vysokoškolsky vzdělaných právníků posloužit za nehoráznou odměnu k provedení brutálního vydírání, je neuvěřitelná.  Stav kauzy je stejný jako po rozsudku z r.2016: nikdo další si nevyslechl obvinění, protože prý nebyla nalezena žádná zjištění, jež by opravňovala zahájit trestní stíhání. Za deklarovanou nemohoucnost příslušných orgánů se nikdo nestydí. Nezákonnost jednání právníků je viditelná na první pohled, ale těží z ochrany policisty a spokojeně čekají na promlčení.

Složitější je postavení policisty, který údajně neměl s Romanem Šulyokem nic společného. Zde právě vidím příklad spokojenosti se selháváním státního zastupitelství. Nikdo raději nedá souhlas s prověřením pravdivosti policistovy výpovědi, protože si „nezasluhuje drsné zacházení“. Tím jsou ovšem chráněni i zločinci, na které je vidět.

Podotýkám, že jsem zmocněncem poškozených v této kauze. Získal jsem legitimní přístup do vyšetřovacího spisu. Ale v článcích se držím pouze poznatků z veřejných soudních jednání: z rozsudku Krajského soudu Praha z r. 2016 a z usnesení a protokolu z veřejného řízení o povolení obnovy procesu u Krajského soudu Praha z 29.června 2020. Nicméně nenašel jsem nic, co by mě jako laika vedlo k názoru, že Roman Šulyok lhal v neprospěch policisty. Odložené vyšetřování proto trvale  považuji za neukončené. Et autem censeo, že všichni, kdo brání jeho obnovení a dovedení kauzy před soud, by měli být voláni k odpovědnosti, padni komu padni.

V článku „Motivace a svědomí zločinců“ ze 7.prosince 2025 (2) se zamýšlím nad mravním aspektem chování podezřelých. Pokud kdokoli z nich tvrdí, že informace ods. Romana Šulyoka z tohoto řízení jsou nepravdivé a dotýkají se jeho cti a pověsti, měl by bez průtahů uplatnit právní prostředky na svou ochranu. Roman Šulyok je ve zkušební lhůtě z podmíněného propuštění z výkonu trestu. Usvědčení z křivého svědectví by ho rychle vrátilo za mříže. Ale v případě neudržitelnosti obhajoby by podezřelí měli sáhnout po nástrojích, jimiž si mohou zajistit smířlivý přístup soudu.

Nezbývá mi, než doufat, že nová vláda a jmenovitě předseda vlády Andrej Babiš nebudou chtít nadále trpět ochranu osmičlenné organizované zločinecké skupiny, v které pokračovaly úřady, podléhající  vládě Petra Fialy. Nikoli náhodou kladu důraz na postoj předsedy vlády, který se dle mého názoru oprávněně cítí poškozen postupem orgánů vymáhání práva v kauze „Čapí hnízdo“. Měl by proto mít pochopení pro nesouhlas pošk. bratrů Lebánkových s přístupem státních orgánů k zločinu, jehož jsou obětí.  Zlu se má odporovat vždy a všude.

Protože jsem v této věci neuspěl u příslušných orgánů veřejné moci, obracím  se touto cestou k veřejnosti. Odvolávám se na svobodu slova, která má ovšem význam jen tehdy, pokud se slova dostanou k veřejnosti, bude-li ovšem veřejnost ochotná přemýšlet a reagovat. A jsem si vědom, že sice nemáme zlopověstný ČUTI, ale cenzura  a autocenzura kvetou „jako za bolševika“, byť jiným způsobem, takže jsem si možná cosi napsal jen pro sebe. 

PRAMENY:

1/článek Zločinci pod záštitou státu č.6  z 6.8.2025

   https://www.jemelikzdenek.cz/2025/08/zlocinci-pod-zastitou-statu-6.html

2/článek Motivace a svědomí zločinců ze 7.12.2025

   https://www.jemelikzdenek.cz/2025/12/motivace-svedomi-zlocincu.html 

==================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.