DEZINFORMACE NA SEMINÁŘI

V naší zmatené době narážíme na klamné informace na každém kroku. Vyskakují na nás překvapivě i tam, kde bychom je nejméně očekávali. Dokonce i z prostor Poslanecké sněmovny, kde dne 13. dubna 2023 proběhl seminář, pořádaný pod záštitou Ústavně právního výboru proslulým spolkem Šalamoun pod mnohoslibným názvem (Ne)Spravedlnost v české justici a její excesy. Jeho uspořádání samo o  sobě je záslužným  činem. Zazněla tam pozoruhodná vystoupení, např. přednášky Václava Peričeviče a Miroslava Špadrny či podnětné příspěvky prof. Heleny Válkové a Renáty Vesecké.

Než se pustím do věcného výkladu o dezinformacích, považuji za vhodné vysvětlit svůj vztah k pořádajícímu spolku. Byl jsem jeho členem zhruba 20 let a patřil jsem k blízkým spolupracovníkům bývalého předsedy pana Johna Boka, jehož jsem považoval za blízkého osobního přítele. Byl jsem aktivním členem a troufnu si tvrdit, že jsem svou prací přispěl k vytváření dobré pověsti spolku. Ostatně se o mně příznivě vyjádřil pan John Bok v článku v zakázaném 2.díle knihy Zločiny beze zbraní. V r. 2017 mě pan John Bok nechal ze spolku vyloučit. Abych mohl pokračovat na rozpracovaných kauzách, založil jsem s hrstkou přátel spolek Chamurappi s obdobnou náplní činnosti. Oba spolky pak žily vedle sebe. Pracovali jsme každý na svých případech, aniž bychom si vzájemně překáželi.

Byl jsem proto velmi překvapen, když jsem v prosinci r.2022 zaznamenal vystoupení nového předsedy spolku pana Václava Peričeviče v pořadu Xaver Live, v němž oznámil, že se spolek ujal podpory podnikatele Pavla Buráně, jenž brojí proti  zprošťujícímu rozsudku v procesu, v němž měl postavení poškozeného.  Netuším, zda Václav Peričevič věděl, že nový chráněnec spolku Šalamoun čelí obvinění NCOZ z podvodu se škodou 140 mil. Kč (bude podporovat jeho obhajobu i v tomto řízení ?)

Podle mých zkušeností došlo k vybočení z tradic spolku, jenž se v době mého působení zásadně zabýval podporou nespravedlivě stíhaných občanů a nepouštěl se do vyvolávání trestního řízení nebo bourání zprošťujících rozsudků.

Zde vznikla konfliktní situace. Spolek Chamurappi se od r.2017 zabýval stejným procesem, ale v opačném gardu. Podporoval obhajobu manželů Jaroslava a Jarmily Novotných v řízení, které vyvolal pan Pavel Buráň udáním, podle něhož jej nechali unést s pomocí „falešných policistů“ do své vily. Ti jej tam pak ohrožovali na životě pistolí a injekční stříkačkou, čímž jej přinutili k podpisu připraveného uznání obrovského dluhu.

Násilníci měli být čtyři. Jejich velitele policie nikdy neidentifikovala. Třem sdělila obvinění a později se dostali s Novotnými před soud.

Na tomto místě musím vysvětlit, že pánové Buráň a Novotný byli kdysi rovnocennými společníky ve velké firmě, působící v byznysu s hazardem. Pavel Buráň koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Složil zálohu, zbytek kupní ceny dodnes neuhradil a různými cestami se neúspěšně snažil dosáhnout odpuštění cca 150 milionů Kč.

Případem se zabývala zlínská pobočka Krajského soudu Brno. Celé soudní řízení jsem od počátku sledoval v soudní síni a provázel jsem je komentáři, jež jsou stále dostupné na mém blogu a webu spolku Chamurappi. V soudní síni jsem celkem strávil přibližně 20 dní. Zúčastnil jsem se i veřejného zasedání Vrchního soudu  v Olomouci v odvolacím řízení dne 14.prosince 2022.

Protože jsem z počátku nedůvěřoval obžalovaným, nechal jsem si předložit obsáhlý spis z přípravného řízení, který jsem bedlivě prostudoval.

Řízení je pro zproštěné obžalované velmi citlivou záležitostí. V době zahájení trestního stíhání oba působili jako pedagogičtí pracovníci na vysoké škole a paní  docentka měla naději na brzké udělení profesury. Místo toho byli oba ze školy vyhozeni.

Hned při vyhlášení prvního rozsudku v r. 2018 se konstrukce obžaloby začala bortit: soud pravomocně zprostil obžaloby jednoho z „únosců“. Manžele odsoudil k trestům odnětí svobody v trvání 8 a 5 let. K odvolání odsouzených Vrchní soud v Olomouci vrátil věc na 1.stupeň se závaznými pokyny na doplnění dokazování. Borcení konstrukce obžaloby pak pokračovalo. Předseda senátu se snažil virtuózně vedenými výslechy prolomit alibi zbylých dvou „únosců“. Když se mu to nepodařilo, dalším rozsudkem v prosinci r.2019 je soud rovněž pravomocně zprostil obžaloby. Manžele Novotné ale odsoudil na 7 a 4 roky. Po vyhlášení rozsudku vyšel předseda senátu do předsálí, kde mi sdělil, že se cítí nešťastný, že musel vynést tento rozsudek, a to zvlášť kvůli paní docentce, která bude muset do vězení. Namítl jsem, že ji nemusel poslat do vězení. Mohl jí přece uložit trest tří let s podmíněným odkladem. Zarazil se, ale pak mi vysvětlil, že rozsudek musí být předjímatelný. Protože v jiných podobných případech se ukládají 4 roky, nemohl uložit nižší trest. Dodnes přemýšlím, proč řekl, že rozsudek vynést musel.

Pravděpodobnost, že by rozsudek odolal odvolání obžalovaných, byla velmi nízká: únos bez únosců je zřejmý nesmysl. Ostatně v průběhu hlavního líčení se ukázalo, že údajný poškozený viděl údajné únosce pouze zpovzdálí při rekognici in natura. A odvolací soud skutečně opět vrátil věc nalézacímu soudu s dalšími pokyny k doplnění dokazování.

Mimo jiné přikázal projednání v novém složení senátu. V takovém případě obvykle věc přechází do rukou jiného předsedy senátu. Ale v tomto případě došlo ke změně senátu tím, že jeden z přísedících musel resignovat na své postavení, protože spolupracoval s pachateli trestné činnosti ke škodě pana obžalovaného. Předseda senátu si tak mohl ( i když nemusel) případ ponechat.

Sdělil pak obhájcům, že budou nutné další tři jednací dny, ale nakonec se s odvoláním vypořádal za 2,5 hodiny zprošťujícím rozsudkem s tím, že se žalovaný skutek nestal. Výrokovou větu ale oslabil v odůvodnění, v němž uvedl, že obžalované v podstatě zprostil jen proto, aby vyhověl odvolacímu soudu. Tím nahrál na smeč žalobci, jenž se proti rozsudku odvolal. Bylo to poněkud komické, protože bez jeho součinnosti při zprošťování „únosců“ by se konstrukce obžaloby tak snadno nezbortila.

Zprošťující rozsudek byl pro chráněnce spolku Šalamoun Pavla Buráně pohromou: otvíral věřiteli Jaroslavu Novotnému cestu k obnově přerušeného obchodněprávního soudního řízení o vymožení stamilionové pohledávky. V následujících měsících se snažil ovlivnit veřejnost a snad i Vrchní soud v Olomouci v neprospěch Novotných. Naverboval několik novinářů, kteří napsali články, kritizující zprošťující rozsudek. Dosáhl zapojení RadiaXaver Luboše Xavera Veselého a zejména se dohodl na financování vydání 2.dílu knihy Zločiny beze zbraní. Byl jsem členem autorského kolektivu 1.dílu a organizátoři mi nabídli účast na druhém dílu. Měli zájem o případ „hříšného doktora“ Jaroslava Bartáka, jehož případ jsem sledoval několik let a zejména jsem mu pomohl v řízení o podmíněné propuštění. Odmítl jsem s tím, že za peníze Pavla Buráně bych nemohl psát.

Knihu jsme viděli na obrazovce pořadu Xaver Live 10.prosince 2022. Podle novinářských komentářů je její obsah nepříznivý hlavně pro pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou. To mne příliš nezajímá. Ale její první kapitola, podepsaná Marií Formáčkovou, je naplněna ostouzením manželů Novotných a zpochybňováním zprošťujícího rozsudku zlínské pobočky  Krajského soudu Brno.

Avšak 14.prosince 2022 Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání žalobce proti zprošťujícímu rozsudku. Vydavatel se neodvážil poslat knihu na trh.

Zproštění je pravomocné. Pavlu Buráňovi zůstala pouze naděje, že nejvyšší státní zástupce Igor Stříž napadne usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovoláním, a že Nejvyšší soud ČR dovolání vyhoví. Mediální brojení proto pokračovalo. Kromě nějakých článků a relací pořadu Xaver Ĺive se jako vhodný nástroj pro „zaslání vzkazu“ nejvyššímu státnímu zástupci jevilo zveřejnění výhrad k zproštění na semináři spolku Šalamoun pod záštitou Ústavně právního výboru. Procesní lhůta na podání dovolání vyprší 18. dubna 2023, seminář se konal 13.dubna 2023.

Na seminář jsem samozřejmě nedostal pozvánku, natož abych dostal v programu místo pro čelení klamavým informacím v neprospěch chráněnců spolku Chamurappi. Obrana údajného pana poškozeného musela být jednostranná.

Mezitím se Novotní začali bránit mediálním útokům ze strany novinářů, naverbovaných Pavlem Buráněm. Zahájili proti nim řízení na ochranu osobnosti a dosáhli vydání předběžného opatření Městského soudu v Brně o zákazu distribuce 2.dílu Zločinů beze zbraně. Tři z aktérů semináře čelili předžalobní výzvě s hrozbou zahájení řízení na ochranu osobnosti, pokud se neomluví Novotným ve lhůtě a způsobem, stanoveným v předžalobní výzvě.

V programu semináře bylo představení „zakázané“ knihy. Nakonec k němu nedošlo. Marie Formáčková si sice postěžovala na útok proti svobodě slova, ale představila jen 1. díl knihy. K prolomení soudního zákazu nedošlo. K tomu podotýkám, že svoboda slova nezakládá automatickou povinnost postižených strpět neoprávněné veřejné ostouzení, zvláště ne, je-li zaplaceno penězi škůdce.

Nástrojem „zneškodnění“ rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouuci se ale stalo vystoupení advokáta Jana Rosáka. Pan advokát oznámil chvályhodný záměr zabývat se slabým postavením poškozených v trestním řízení a nejednotným rozhodováním soudů. Jako příklad si vzal příběh údajného poškozeného Pavla Buráně, jemuž se dle jeho názoru zproštěním obžalovaných stala křivda. Jména obžalovaných neuvedl, čímž se pojistil proti stíhání v řízení na ochranu osobnosti. Samozřejmě se nezmínil o postavení jeho chráněnce jako dlužníka. Zejména však před posluchači zatajil, že jej obhajuje v řízení, v němž jej stíhá NCOZ pro podezření z podvodu se škodou 140 mil. Kč a v semináři je nástrojem pro šíření jeho pravdy.

Ve svém výkladu pojal výpověď Pavla Buráně o únosu a vydírání jako zjevenou pravdu, o níž nelze pochybovat. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci nezůstal kámen na kameni. Když horlil o nadužití postavení odvolacího soudu, přemýšlel jsem, jak mohl složit advokátní zkoušku. Bylo zřejmé, že kauzu zná jen povrchně, což ani nemohlo být jinak. Zkritizoval nejvyššího státního zástupce za  údajné vyjádření, že nepodá dovolání, protože věc je pro něj uzavřená. Největšího faux pas se dopustil nařčením pravomocně zproštěného obžalovaného tvrzením, že chtěl podplácet soud a za tím účelem složil peníze. Navázal na to tvrzením, že pachatelé, kteří měli podplácení provést, se scházeli se státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a intervenující státní zástupce v odvolacím řízení byl pasivní a dokonce se odmítl zabývat novým nabídnutým svědectvím v neprospěch zproštěných.

Skutečnost je ale jiná. Pana pravomocně zproštěného v průběhu řízení navštívil jakýsi Patrik Kalous řečený Kotleta a nabídl mu zajištění zprošťujícího rozsudku za odpovídající odměnu, která se nakonec vyšplhala až na 25 mil. Kč. Jenže oslovený se obrátil na policii a jeho další jednání s podvodníkem již probíhalo pod kontrolou NCOZ. Policie nakonec provedla za účelem usvědčení trojice pachatelů předstíraný převod 10 mil. Kč. Pachatelé návnadu přijali a všichni tři byli zadrženi a putovali do cely předběžného zadržení. S nimi přísedící ze senátu, který soudil obžalované. Zásoboval totiž pachatele informacemi z útrob soudu, jejichž znalostmi se pak chlubili, aby si před podváděným dodali na věrohodnosti. Tři zadržení se dostali do vazby a nakonec byli pravomocně odsouzeni k nepodmíněným trestům, z toho dva cestou dohody o vině a trestu. Pan přísedící po propuštění z cely předběžného zadržení okamžitě resignoval na svou funkci, takže se ani nedostal před kárný senát.

Uskutečnila se jediná schůzka pachatelů se státním zástupcem, jenž je spolužákem jednoho z nich. Měla posloužit jako důkaz o stycích se státním zastupitelstvím pro podváděného, jenž se na ni směl zpovzdálí podívat.

Intervenující státní zástupce se poctivě snažil dosáhnout vrácení věci nalézacímu soudu, ale žádný nový svědek jej neoslovil. I tato kritika chování státních zástupců byla neoprávněná.

Pan advokát ukončil své vystoupení pábením o možnosti ústavní stížnosti nebo dokonce postupu k Evropskému soudu pro lidská práva. Takovou možnost ale poškozený podle současné právní úpravy nemá.

Moderátor semináře Jan Hrbáček vyhodnotil vystoupení pana advokáta jako silné a věřím, že jako nástroj ke zmatení myslí posluchačů mohlo být účinné. Václav Peričevič je vtipně doplnil příslovím, dovezeným ze Slovenska: proč bychom si kupovali drahé policisty, když si můžeme koupit levné soudce. Chtěl tím naznačit, že soudci odvolacího soudu byli zaplacení? Možnost jejich korupčního ovlivnění již ostatně naznačil v jednom vystoupení i Luboš Xaver Veselý, významná figura mezi ochránci Pavla Buráně.

Pokud nejvyšší státní zástupce Igor Stříž nepodá dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, někdo rozumný by měl panu Pavlu Buráňovi poradit, aby vzal rozum do hrsti a začal splácet dluh. Bude mít dost starostí i bez sporů s bývalým společníkem.

Vystoupení advokáta Jana Rosáka by měly věnovat pozornost pohaněné orgány. Svoboda slova má své hranice.  O svobodě slova advokáta to platí dvojnásob.

Spolek Šalamoun se necítí vázán rozhodnutím Městského soudu Brno. Uveřejnil na svých stránkách inkriminovanou 1.kapitolu ze zakázané knihy. Ctihodný strážce zákonnosti tím vrhl podivné světlo na svou úctu k soudnímu rozhodnutí. Nemá vlastní poznatky, na jejichž základě by mohl kauzu hodnotit. Jediným zdrojem jeho poznání je pábení pana Pavla Buráně. Stejně je na tom autorka Marie Formáčková.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

ROZHOVOR PRO PARLAMENTNI LISTY

Tento rozhovor vyšel na Parlamentních listech 9.4.2023:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Skudci-v-talaru-II-O-tom-co-bezne-nevidime-s-autorem-Zdenkem-Jemelikem-734011

Zdeňku Jemelíkovi vyjde v blízké době druhý díl knihy Škůdci v taláru. Píše o kauzách, které sám sledoval v soudní síni a většinou zná alespoň podstatné části spisu z přípravného řízení. „Jde zejména o kauzy, které dospěly k právní moci rozsudku, takže nejde o vzkazy soudcům, jak by měli uzavřít rozpracovaný případ. Některé kauzy patří nenávratně do historie a jejich probírání může pouze sloužit k pochopení různých souvislostí v dění v justici nebo ve veřejném životě,“ uvedl Jemelík v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Pane Jemelíku, v dohledné době vám vyjde druhý díl knihy Škůdci v taláru. Jak hodnotíte ten první?

Musím upřesnit informaci. Druhý díl „Škůdců“ již vyšel, ale zatím jen v digitální podobě na webu Bezvydavatele. „Papírového“ vydání se ale dočkáme během pár dní. Promiňte mi, že neodpovím na vaši otázku. Nemohu přece hodnotit své dílo. Otázku byste měl položit čtenářům. K prvnímu dílu bych pouze poznamenal, že jsem měl obrovské potíže s nalezením nakladatele, který byl ochoten „Škůdce“ vydat bez mé účasti na nákladech. Takže oceňuji, že první díl prošlapal cestičku tomu druhému. Dále uvádím, že první díl neměl podporu v reklamě, takže se špatně prodával. Měl navíc smůlu, že vyšel současně s knihou Roberta Šlachty Třicet let pod přísahou, které byly plné výlohy knihkupectví a Česká justice z ní uveřejňovala ukázky, zatímco „Škůdce“ knihkupci vystavili jen ojediněle a Česká justice odmítla uveřejnit aspoň recenzi Jana Schneidera.

V soudních síních trávíte mnoho času. Jakým způsobem se posouvá kultura uvnitř těchto prostor? 

Za významné považuji zavedení pořizování zvukových záznamů v trestním řízení, jemuž se z počátku soudci bránili. Má ovšem také své „mouchy“. Dříve předseda senátu diktoval hlasitě protokol, kdežto dnes protokol vzniká až dodatečně podle zvukového záznamu a jeho úroveň ovlivňuje zdatnost zpracovatele. Otvírá se tím prostor pro deformace, jejichž náprava bývá obtížná. Uvedu příklad „ze života“: z jistého protokolu vypadla svědkova výpověď, podle které nebožtík nosil za největších veder dlouhé spodky. Ve skutečnosti mrtvola, vylovená z Labe, měla krátké spodky. Obhájkyně podala stížnost, na kterou soudce odvolacího soudu reagoval sdělením, že do protokolu se zapisují jen důležité informace, ale tato důležitá nebyla: z toho, že nebožtík nosil stále dlouhé spodky nelze vyvodit, že zrovna v den své smrti si z nějakého důvodu nemohl vzít krátké. Další významná změna je běžné používání zvukových záznamů veřejností. Kdysi jejich pořizování soudci v rozporu se zákonem zakazovali, pak už jen bylo nebezpečí, že bude ze soudní síně vykázán účastník, který na začátku hlavního líčení pořizování záznamu neohlásil a dnes už většina soudců ani oznámení nevyžaduje. Například v kauze „Čapí hnízdo“ soudce Jan Šott na začátku hlavního líčení pořizování hromadně povolil a dokonce dovolil zájemcům, aby si diktafony nakladli na řečniště. Někdy ale dochází k porušování zásady anonymity veřejnosti. Někteří soudci se dožadují představení účastníka, jenž je něčím znepokojil. Byl jsem například vystaven šikaně ze strany soudce Aleše Novotného, který při jednom jednání prohlásil, že zná pana Boka a pana Jemelíka, ale hned na dalším se dožadoval, abych povstal a představil se. 

Se zřejmou nejednotností vedení řízení jsem se setkal v řízení o podmíněné propuštění odsouzených, kdy se mnou jako s předkladatelem návrhu nebo nabídky společenské záruky soudy jednaly různě: někde mě posadili na místo obhájce a jednali se mnou tomu přiměřeně, ale jinde jsem směl sedět mezi veřejností a na konci jednání jsem dostal vyhotovení rozhodnutí, aniž bych dostal příležitost do dění zasáhnout.

 Nicméně celkově hodnotím vývoj kultury jednání příznivě.

 O jakých kauzách bude zmíněné pokračování?

 Píši pouze o kauzách, které jsem sledoval v soudní síni a většinou navíc znám aspoň podstatné části spisu z přípravného řízení a zejména kauzy dospěly k právní moci rozsudku, takže nejde o vzkazy soudcům, jak by měli uzavřít rozpracovaný případ. Některé kauzy patří nenávratně do historie a jejich probírání může pouze sloužit k pochopení různých souvislostí v dění v justici nebo ve veřejném životě. Proto jsem se např. vrátil ke kauze „katarského prince“, o které stále kolují různé fámy. Dále jsem zařadil veřejnosti celkem neznámý, ale nesmírně zajímavý případ „záhadného pana R.R.“, jehož trestní stíhání zahájily československé orgány až v době, kdy byl bezpečně v emigraci. Vrátil jsem se také k zajímavému případu Shahrama Zadeha, v němž nastal nový vývoj po vydání prvního dílu. Podotýkám, že jsem jeho případ sledoval od r. 2014 až do ukončení dohodou o vině a trestu v r. 2021, i když mezi námi nakonec došlo k porušení důvěry, jež mě vedlo k vypovězení podpory. 

Velkou pozornost věnuji kauze Aleny Vitáskové, její podřízené Michaely Schneidrové a pronásledování podnikatelského klanu Zemků, všech uvedených stíhaných ve společném procesu. Potěšilo mě zproštění obžaloby obou výše zmíněných dam, ale rmoutí mě odsouzení všech tří Zemků a některých jejich spoluobžalovaných, jež považuji za hrubý justiční přehmat zahájený obžalobou, jež má dle mého laického názoru povahu křivého obvinění. 

Aktuální je „zlínský horor“, příběh manželů Novotných, které dostal trestním oznámením do potíží údajný poškozený Pavel Buráň, jenž se pokusil zbavit se věřitele Jaroslava Novotného jeho odesláním za mříže. Odnesla to i manželka věřitele, která neměla s manželovými obchody nic společného a doplatila ztrátou naděje na získání akademické hodnosti profesorky a vyhazovem z vysoké školy, v které působila jako docentka. Případ nabyl zvláštní aktuálnost: nespokojený „poškozený“ Pavel Buráň se pokusil naklonit si veřejnost a možná i soudce v době, kdy se čekalo na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Získal pro svou podporu několik novinářů a spustil mediální kampaň. V jejím rámci vznikl druhý díly knihy Zločiny beze zbraní. Vývoj pokračuje podáním trestního oznámení na něj pro křivou výpověď a poškozování cizích práv, které na něj podal jeho věřitel a s ním dva účastníci jeho údajného únosu a vydírání. Dále se rozběhlo občanskoprávní řízení na ochranu osobnosti proti účastníkům mediální kampaně, v jehož rámci soud zakázal distribuci výše zmíněné knihy. 

Za zmínku jistě stojí případ „hříšného doktora“ Jaroslava Bartáka, původně odsouzeného za špatné nakládání se zaměstnankyněmi, jež ho provázely na zahraničních cestách. V době pobytu ve vězení se stal obětí komplotu organizované skupiny, která proti němu vykonstruovala obvinění z přípravy útěku z vězení, vražd a vydírání jeho nepřátel. Po letech nakonec dosáhl zprošťujícího rozsudku. Kromě toho, že jsem jeho případ sledoval u soudu, zasáhl jsem v jeho prospěch do řízení o podmíněné propuštění. Na okraj všech zmiňovaných kauz uvádím, že jsem hlavní líčení soudní sice doprovázel komentáři, ale publicistickému doprovodu nepřičítám vliv na příznivé výsledky. 

Pracoval jste na knize sám, nebo vám někdo pomáhal? 

Stejně jako v případě článků, jsem jediným pachatelem zločinu. 

Mediálně sledované byly kauzy Petra Kramného a Čapího hnízda. Jak je s drobným odstupem času hodnotíte názvem vaší knihy? 

Tato kniha nemá se zmíněnými kauzami nic společného. Případem Petra Kramného se nezabývá spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou, ale spolek Šalamoun. Vím, o co v ní jde, ale nezabývám se jí. Proto o ní ve „Škůdcích“ nemůže být zmínka. Kauzu Čapí hnízdo jsem sice sledoval v soudní síni, ale v době uzavření textu knihy bylo ještě do prvostupňového rozsudku daleko a zatím není jasné, zda se žalobce odvolá. Takže hlavní líčení jsem sice provázel komentáři, ale v knize se jí nezabývám. Dodávám, že kauza mě zaujala jako příklad zneužití trestního řízení k politickým cílům a jako příklad selhání kontrolní moci státu. Podle mého laického názoru měli být přednostně stíháni státní úředníci, kteří nechali dotaci vyplatit. Jinak kauza není věcně příliš zajímavá, dotace posloužila k úhradě malé části pořizovacích nákladů užitečné investice a Agrofert nakonec dotaci vrátil. Čili dle mého soudu nejde o žádné velké drama. Správně jsem předjímal zprošťující rozsudek nad Andrejem Babišem dříve než jeho obhájce, v případě Jany Nagyové jsem si nebyl jist. V tuto chvíli ještě nemám k disposici písemné vyhotovení rozsudku, ale nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá. 

Kde bude kniha k sehnání? 

V běžné distribuční síti, hromadné odběry přímo u nakladatele.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEJISTOTY OBĚTÍ ZLOČINU

V našem právním řádu není ústavněprávně  zakotven nárok oběti zločinu na dopadení a potrestání pachatele. Na první pohled se zdá, že je to újma na občanských právech, ale není tomu tak: i kdyby se takové ustanovení v Ústavě nacházelo, nárok by byl nevymahatelný, protože vždy mohou vyvstat objektivní okolnosti, jež by jeho naplnění znemožnily. Když nic jiného, v cestě stojí např. institut promlčení, ztráta způsobilosti pachatele podrobit se trestnímu řízení aj.

Obětem nezbývá než svěřit  vymáhání jejich práva do rukou orgánů činných v trestním řízení a spolehnout se, že z úřední povinnosti udělají vše, co je  v jejich silách, aby jim bez zbytečných průtahů zjednaly spravedlnost. Nemají ovšem jistotu, že se jejich naděje naplní, že vše bude fungovat tak, jak očekávají.

Může se stát, že oběť ztratí důvěru, např. pod dojmem skutečnosti, že nějaký orgán sice přijal trestní oznámení a začal s jeho prověřováním, ale čas běží a žádné viditelné  výsledky nejsou. Např. sleduji řízení, vedené u nejmenované složky Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která zahájila prověřování koncem r. 2019, ale dosud nedospěla ke sdělení obvinění. V případě je podezření na trestnou činnost tabuizovaných podezřelých a hrozí promlčení. V jiném případě si složky GIBS téměř celý rok případ přehazovaly jako horký brambor, aby pak ta, které nakonec zůstal v ruce černý Petr, oznámení založila ad acta a úmyslně popírá existenci prokazatelných skutečností. Takové události samozřejmě vyvolávají nedůvěru a z ní vyplývající netrpělivost poškozených.

Možnosti poškozených udělat si vlastní představu, zda se orgány věnují jejich záležitosti s přiměřeným úsilím a odborností, jsou velmi omezené, téměř žádné. Dospěje-li prověřování jejich oznámení k zahájení úkonů trestního řízení, získají právo nahlížet do spisu. Ale trestní řád umožňuje vyšetřovateli v odůvodněných případech přístup do spisu odepřít. Poškozený většinou nemá možnost prověřit závažnost důvodů k odmítnutí ani je vyvrátit. Bývá to například obava z vynesení informací k nepovolaným osobám. Jakékoli vysvětlení je pro poškozené nepřesvědčivé, protože nevylučuje možnost, že nahlédnutí do spisu by vedlo k odhalení liknavosti. Vyšetřovatel si takto může s poškozenými  hrát neomezeně dlouho. Např. sleduji případ, v němž poškození projevili přání nahlédnout do spisu 23. června 2021 a splnění řady opakovaných  žádostí se dočkali až 8.února 2023 a i pak dostali k nahlédnutí jen rudiment. Správnost rozhodnutí o nepovolení nahlédnutí do spisu opakovaně potvrdil dozorový státní zástupce, který se na začátku snažil vyšetřování znemožnit. Poškozeným se vybavuje přísloví o kozlu zahradníkem.

Odmítání nahlížení do spisu může skutečně mít racionální důvody. Vrchnostenský přístup k poškozeným má ale také stinnou stránku: vyšetřovatel se jím vzdává možnosti, že by v dialogu s poškozenými získal dosud přehlížené opomenuté důkazy.

Trestní řád nabízí poškozeným možnost obrátit se na dozorové státní zastupitelství s žádostí o vykonání dohledu nad činností vyšetřujícího orgánu. V případě, že s výsledkem dohledu nejsou spokojeni, mohou jej nechat přezkoumat vyšším státním zastupitelstvím, jehož rozhodnutí je konečné. Nemají-li ani pak úspěch, doporučuje se osvědčené řešení: vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Nastavení pronásledování pachatelů tak, že nad vyšetřujícím orgánem (ať je to PČR nebo GIBS) bdí dozorové státní  zastupitelství, hypoteticky zajišťuje, že poškozeným se nakonec dostane spravedlnosti, byť někdy se zpožděním. Většinou to funguje. Ale občas dochází k selhání: pachatele se nepodaří usvědčit, nebo až v době, kdy nastalo promlčení trestného činu. A nelze vyloučit možnost, že dozorový státní zástupce z jakýchkoli důvodů liknavost vyšetřujícího orgánu prostě zakryje, třeba i proto, že mu vyhovuje promlčení.

Trestní řízení totiž neprobíhá ve vzduchoprázdnu. Někdy na jeho průběh působí vlivy, s nimiž trestní řád nepočítá a ani počítat nemůže. Ve hře jsou samozřejmě osobnostní vlastnosti a vazby příslušných vykonavatelů spravedlnosti. Nebo to mohou být místní poměry, které se promítnou do podjatosti ať již vůči pachateli nebo vůči poškozeným. Bohatý podnikatel se může setkat s nechutí ke stíhání pachatele útoku na něj, protože vyvolal závist.  Jednotlivé oblasti mají svá specifika. Např. Zlínsko má pověst oblasti s hojným výskytem podivných, nevysvětlitelných příhod v trestním řízení. Nepřehlédnutelný je kastovní přístup. Z úst vysokého činitele PČR jsem vyslechl názor, že policie nemůže vyšetřovat státního zástupce jako podezřelého, protože to je osoba ve zvláštním postavení vůči policii. Ale s nadměrnou zdrženlivostí v přístupu k usvědčování policistů a státních zástupců jsem se setkal i na nižší úrovni. Jsou prostě lidé, kteří jsou pro orgány činné v trestním řízení psychologicky  tabu, i když je žádný právní předpis apriorně nechrání. Zvláštní vztahy mohou působit u Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která doplňuje stavy z řad příslušníků PČR. Není vyloučené, že nějaké složce GIBS napadne oznámení proti policistům, kteří mezitím přešli do stavu GIBS. Měli by pak vyšetřovat bývalé kamarády nebo možná i sebe. Nejhorší jsou korupční vlivy. Nemusí jít vždy o uplácení, ale také o poskytování pachatelem zvláštních služeb nebo výhod orgánům, jež ho mají pronásledovat. Znám případ nabízení dobrého zaměstnání v případě odchodu policistů do civilu. V nejmenované lokalitě koluje mezi policisty fáma o 30 milionech Kč, které vyčlenil bohatý podnikatel na ovlivnění intenzity trestního řízení. Při přijetí a vyplacení úplatku nebyl nikdo přistižen, ani se o to nikdo nepokoušel. Ale v řízení se odehrály věci, které jsou neuvěřitelné a pozorovatele zvenčí nutně napadá, že na účinkující působila nějaká „magie“. Speciální případ jsou soudci, které chrání zákon: nemohou být stíháni bez souhlasu prezidenta republiky.

Nechci ovšem tvrdit, že trestní řízení jako celek je nespolehlivým nástrojem odvety za škody, způsobené obětem. Většina procesů probíhá přesně podle trestního řádu. Objasněnost trestných činů je vysoká. Ojedinělé selhání jedinců, vedoucí k nezákonným postupům v trestním řízeni, ať již ve prospěch pachatelů nebo naopak v neprospěch nevinných občanů ovšem nelze žádnými prostředky úplně vyloučit. 

Do zvlášť slabého postavení se oběti trestného činu dostávají v případě, že nalézací soud zprostí domnělé pachatele obžaloby. Zákon nedává poškozeným možnost odvolat se v neprospěch obžalovaných. Může se odvolat pouze žalobce. Ale pokud odvolací soud jeho odvolání nevyhoví, zproštění je pravomocné. Jeho zvrácení je dosažitelné jen zcela výjimečně dovoláním nejvyššího státního zástupce, jemuž ovšem Nejvyšší soud ČR nemusí vyhovět.

Řekl bych, že poškozený, jenž upíná svou naději pouze k nejvyššímu státnímu zástupci, by měl začít realisticky uvažovat, jak se naučit žít s prohrou. Je to rozumnější než pustit se do nákladných  pokusů o zrušení soudního rozhodnutí mimoprávními prostředky.

Ctěné případné čtenáře upozorňuji, že jsem  laik, a dle vyjádření jednoho velmi vysokého činitele z bezpečnostní komunity mé postoje jsou „jakobínské“, takže mé úvahy je třeba zkoumat s nejvyšší možnou opatrností..

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ OBVINĚNÝCH POSVĚCENO

Dne  24. ledna 2023 jsem formou otevřeného dopisu poslal předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi a ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi již třetí podnět ke kárnému řízení se soudcem Alešem Novotným, který stále nechával čekat skupinu odsouzených na písemné vyhotovení rozsudku, vyhlášeného  21. října 2021. Další podnět jsem zaslal pouze předsedovi soudu 27. února 2023, když jsem  se dověděl, že soud rozeslal rozsudky 24.února 2023. Otevřený dopis zůstal bez jakékoli odezvy, odpověď předsedy soudu na podání z 27.února dorazila do spolkové datové schránky dne 24. března 2023. 24. den v měsíci se v této kauze tváří jako osudový.

Připustil jsem, že oslovení kární žalobci nechtěli jakkoli vystoupit  proti napadenému  soudci, aby nezasáhli do jeho nezávislosti, či aby jej v náročné práci nezdržovali. Očekával jsem však, že po rozeslání písemných vyhotovení půjdou ohledy stranou a dojde k nestrannému posouzení délky 16 měsíců na zpracování rozsudku a bude následovat aspoň důtka, ne-li kárná žaloba s návrhem na zbavení mandátu.

Nestalo se. Předseda soudu Milan Čečotka setrval na své ochranářské pozici: celé období čekání na odevzdání písemného vyhotovení rozsudku prý bylo pokryto důvodnými prodlouženími lhůty dle ustanovení trestního řádu. Datum 24.února 2023 mu stanovil jako poslední závazný termín a vzorný soudce to stihl.

Jako laik hodnotím rozhodnutí předsedy soudu jako ochranářský postoj k soudcovské bezohlednosti k obviněným. V protokolu z hlavního líčení lze vyčíst fakta o jednání mezi obžalovanými a státním zástupcem Alešem Sosíkem, který jim nabízel nízké tresty, půjdou-li  cestou dohody o vině a trestu. Tak Elišce O., matce dvou malých dětí, nabízel podmíněný trest. Protože se nepodrobila, senát Aleše Novotného ji obdařil trestem odnětí svobody v trvání 8 let a 2,5 milionu Kč peněžitého trestu. Potrestal i děti osmiletým odtržením od matky. Podobně se vedlo všem obžalovaným. Samozřejmě na ně padla hrůza a měli zájem rychle podat odvolání, ale odvolat se nemohli, protože neměli rozsudek. Účinek dlouhého čekání na rozsudek má povahu psychického týrání. Právo soudce na psychické týrání obžalovaných bylo takto posvěceno.

Kárný žalobce Pavel Blažek nereagoval ani na jedno z mých podání. Rozhodnutím kárného žalobce Milana Čečotky není vázán, takže by mohl naložit se soudcem Alešem Novotným odlišně. Není to dlouho, co odmítl jmenovat jej místopředsedou soudu, takže zřejmě má dosti realistickou představu o jeho kvalitách. Ale zřejmě jej zajímají jiné věci, takže útrapy jakýchsi nepravomocně odsouzených k němu nedoléhají.

Dlouhé dodací lhůty při vypracování písemných vyhotovení rozsudku se v agendě soudce Aleše Novotného vyskytly již dříve. Bývalý předseda soudu Milan Bořek jej za to jednou kázeňsky potrestal. Bohužel výše zmínění nepravomocně odsouzení asi nebudou poslední, kdo bude na rozsudek Aleše Novotného v budoucnu čekat nepřístojně dlouho. Přitom oba kární žalobci měli skvělou příležitost tomu předejít.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

OHLÉDNUTÍ ZA KAUZOU „VYTUNELOVÁNÍ“ MOSTECKÉ UHELNÉ

Hérakleitova poučka „nevkročíš dvakrát do stejné řeky“ má obecnou platnost. V letošním roce jsem shodou okolností dvakrát vstoupil to trestního řízení soudního v soudní síni č.101 Městského soudu v Praze a pokaždé bylo ledacos jinak. V době, kdy probíhalo řízení ve věci „Čapí hnízdo“ se okolí soudní síně hemžilo novináři a zvědavci. V 8:30 se otevřely dveře pro veřejnost a soudní síň se začala plnit. Přesně v 9:00 vplul do soudní síně senát, jehož příchod uctila veřejnost povstáním. Ve dnech 13.-16.března, kdy se soud zabýval „vytunelováním“ Mostecké uhelné společnosti, bylo v okolí soudní síně pusto, prázdno. Dveře pro veřejnost se neotvíraly, takže vstupovala dveřmi pro strany řízení. Líčení pravidelně začínalo se zpožděním.

Shodou náhod jsem se po letech znova setkal s předsedy senátů, jejichž výkony jsem kdysi monitoroval v jiných kauzách. Soudce Jana Šotta jsem zažil před mnoha lety v on-line procesu proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Jeho a žalobčina poctivá snaha dostat pana obžalovaného „do tepláků“ tehdy vyzněla naprázdno.

Soudkyni Sylvii Slepičkovou jsem sledoval v procesu s Vladimírem Mlynářem. Spolu s panem obžalovaným, četnými novináři a zvědavci z řad veřejnosti jsem zažil šok, když v rozporu s obecným míněním přítomných jej odsoudila na 5 let do vězení. Odvolací soud jej samozřejmě zprostil viny.

K druhé návštěvě soudní síně č.101 mě přilákala závěrečná část čtyřletého procesu o „vytunelování“ společnosti Mostecká uhelná skupinou jejích manažerů, kteří si od  ní půjčili peníze na nákup jejích akcií, jímž společnost ovládli. Podle dobové lidové mluvy společnost „vytunelovali“ a vysloužili si označení „tuneláři“. Tehdy byl menšinovým vlastníkem akcií stát, něco držely vybrané obce a zbytek kuponoví akcionáři.

Kauza ovšem vyvolávala zájem veřejnosti i dříve, vlastně od samého počátku, kdy se k ní vyjadřoval také tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Vzrušení vyvolaly i zprávy o zahájení procesu s některými „tuneláři“ u švýcarského trestního soudu. Česká republika tehdy propásla lhůtu pro připojení k švýcarskému procesu s nárokem na náhradu škody. Švýcarská termínovaná výzva k připojení, zaslaná podle československo-švýcarské smlouvy o právní pomoci na ministerstvo spravedlnosti, jen aparátem ministerstva prosvištěla dál a ministři spravedlnosti Jiří Pospíšil a financí Miroslav Kalousek se pak dohadovali o příslušnost tak dlouho, až lhůta vypršela. Jiří Pospíšil pak sváděl chybu na vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu, který ovšem znal výsledky předchozího vyšetřování, podle něhož žádná škoda nevznikla.

Pokud mě paměť neklame, jde o třetí řízení v ČR, směřující k potrestání účastníků tunelování, ale první, v němž vyšetřování vedlo ke zjištění škody a následně k obžalobě. Kdoví, zda by k současnému řízení vůbec došlo, kdyby české orgány nepředběhla švýcarská justice, která část z „tunelářů“ postavila před soud a za 12 dní odsoudila na první pokus. Pochybuji, že by v našich právních podmínkách švýcarský rozsudek obstál, protože soud nectil právo obžalovaných na projednání věci v jejich mateřské řeči. Řízení se vedlo ve francouzštině bez nároku na tlumočníka a překladatele. České listiny si švýcarské orgány nenechaly přeložit a většinou je jako důkaz odmítly. Prokuratuře pomáhala úřednice polské národnosti, která si troufala  díky „podobnosti baltických jazyků“ pochopit obsah českých sdělení. Rozsudek přišel pouze ve  francouzštině, ačkoli u nás je pomoc tlumočníka obžalovaným a překlad rozsudku do jazyka cizince samozřejmostí.

Český žalobce ovšem musel přizpůsobit popis žalovaného skutku tak, aby se nepřekrýval se švýcarskou obžalobou, protože nikdo nemůže být stíhán dvakrát za totéž provinění. Odsouzení švýcarským soudem tak nechrání před dalším trestem od Městského soudu v Praze.

Žalobce Radek Bartoš, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, obžaloval šest osob: Antonio Koláčka, Jiřího Diviše, Petra Krause, Oldřicha Klimeckého, Marka Čmejlu a Roberta Sýkoru. Antonio Koláčka „překřtil“ na Antonína. Kromě Roberta Sýkory si všichni již přinesli tresty od švýcarského soudu. V soudní síni sedí pouze Antonio Koláček, protože Oldřich Klimecký a Robert Sýkora získali souhlas soudu s jejich neúčastí při jednání a trestní stíhání Jiřího Diviše a Marka Čmejly soud zastavil s ohledem na jejich odsouzení švýcarským trestním soudem. Petr Kraus se kaje ve švýcarském vězení, kam se dostal proti své vůli, když přicestoval do Švýcarska za svým obhájcem.

Žalobce prvních pět mužů obvinil, že v období od března 1997 do 29. května 2002 ovládli společnost Mostecká, od které si na to od ní půjčili peníze, čímž si obstarali významný vlastní prospěch. Jejich akce se zúčastnil také Luboš Měkota, jenž mezitím zemřel. Zúčastnili se i další, kteří z neznámých důvodů zůstali mimo zorné pole orgánů činných v trestním řízení a posloužili  pak jako svědci na straně obžaloby.

Za účelem naplnění plánu „tuneláři“ vytvořili složitou síť početných obchodních společností v různých částech světa, jež řídili jako členové jejich statutárních orgánů. Vypůjčené prostředky dle názoru žalobce do společnosti Mostecká uhelná nikdy nevrátili, což zastírali různými převody peněz uvnitř vytvořené sítě.

Dále v období od března 1997 do 20.srpna 1999 v této činnosti pokračovali   a dosáhli souhlasu vlády s privatizací 46,29% akcií Mostecké uhelné pro jednu z jimi ovládaných společností, skrývajíce před vládou skutečnost, že jsou jejími vlastníky.

Ve výsledku měli České republice způsobit škodu ve výši 3.934.352.006 Kč a zaplacené kupní ceny 650.000.000 Kč, o které obohatili jednu z jimi ovládaných společností.

Podle žalobce získali podporu Roberta Sýkory, náměstka ministra obchodu a průmyslu, jemuž vyplatili ve švýcarských francích 2.999.663 Kč. Žalobce ale v obžalobě nespecifikuje, v čem měla jeho podpora spočívat, čili co obvinění „tuneláři“ za  své peníze s jeho pomocí získali.

Obviněný Antonio Koláček se tak měl dopustit zločinu zneužití informace a postavení v obchodním  styku a zločinu podvodu. Ostatní jmenovaní se pak měli dopustit zločinu účastenství na jeho nekalém jednání. Robert Sýkora se měl dopustit zločinu přijímání úplatku.

Tvrzení o vzniklé škodě žalobce opřel o znalecké posudky.

Státní zástupce soudu navrhl, aby uložil ochranné opatření zabrání věcí, čímž mínil peníze na účtech, pohledávky a jiné hodnoty.

Po skončeném dokazování žalobce v dvouhodinové závěrečné řeči obhajoval důvodnost podání obžaloby. V některých bodech se odvolal na poznatky švýcarských orgánů. Pro Antonio Koláčka požaduje trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, propadnutí veškerého majetku a zákaz činnosti ve vedení firem. Pro 83letého Oldřicha Klimeše požaduje trest odnětí svobody v rozpětí 5-7,5 roku. Pro Roberta Sýkoru navrhl trest ve spodní polovině pětileté sazby a peněžitý trest ve výši 4,5 milionů Kč a zákaz činnosti ve státní správě.

Obžalovaní samozřejmě vinu popírají. Praktikující budhista Antonio Koláček s věrohodností opřenou o víru zdůraznil, že osobně se žalovanou činností neobohatil a naopak poukázal na  to, že  někteří účastníci „tunelování“ zůstali stranou zájmu orgánů činných v trestním řízení a vystupovali jako svědci na straně obžaloby.  Pozoruhodná je skutečnost, že ve prospěch obžalovaných se vyjádřil jako dobový svědek  tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Uvedl, že vláda byla ráda, že se zbavila menšinového podílu v této společnosti. Další bývalí  ministři jeho vlády slyšení jako svědci v podstatě o kauze nic nevěděli, přestože na rizika této operace upozorňovala BIS.  

Klíčovým bodem střetu mezi obžalobou a obhajobou je zřejmě problém škody. Názory znalců na straně obžaloby a obhajoby jsou přesně protikladné. Soud by jistě nepochybil, kdyby za účelem jejich porovnání nechal vypracovat ústavní revizní posudek. Protože tak neučinil, bude mít při posuzování otázky vzniku škody obtížnou práci. Vzhledem k tomu, že v dřívějších trestních řízeních škoda zjištěna nebyla, měl by postupovat s maximální opatrností.

Za obludnost jako laik považuji skutečnost, že se má o vině obžalovaných rozhodovat s obrovským časovým odstupem od domnělého trestného jednání. Mezi právním prostředím v době „divoké“ privatizace a současností jsou velké rozdíly, takže posuzování „pravěkých“ událostí dnešníma očima může být scestné. Pojmy „tunel“ a „tunelování“ tehdy získaly ryze český specifický význam. Platí to přinejmenším o posuzování přiměřenosti trestů. Nelze si nevšimnout, že vůle trestat se u českých orgánů činných v trestním řízení  prosadila teprve tehdy, když údajné provinilce začaly stíhat švýcarské orgány, zatímco předchozí české pokusy skončily zastavením. Zavání to podlézavostí vůči „vznešené“ cizině.

Záměr na propadnutí veškerého majetku Antonio Koláčka mi připadá přímo „jakobínský“. Netvrdím, že by mu v případě uznání viny neměl být uložen žádný majetkový trest. Ale pan obžalovaný nevybudoval svůj majetek pouze z výnosů „vytunelování“ Mostecké uhelné. Pracoval i na jiných projektech, z nichž měl příjmy. Propadnutí celého majetku by za těchto okolností znamenalo znehodnocení jeho celoživotního pracovního nasazení.

Uložení navrženého trestu obž. Ondřeji Klimešovi bych jako laik považoval vzhledem k jeho věku za nehumánní.

Celkově je tato kauza natolik složitá, nepřehledná a plná rozporů, že senátu Sylvie Slepičkové není co  závidět.  Problematičnost kauzy současně zakládá předpoklad pro užití mimořádných opravných prostředků, protože je pravděpodobné, že některá strana se odvolá a později sáhne i po nich. Řízení může tedy po rozsudku pokračovat i několik let.

Rozsudek bude vyhlášen 12. června 2023. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

  

POTLAČENÉ VÝROČÍ

Zaujetí několikadenním sledováním procesu v soudní síni mi zúžilo prostor pro vnímání dění ve vnějším světě. Podvědomí mě ale neodbytně upozorňovalo, že v mediálním obrazu světa ve dnech 14. a 15. března cosi chybí. Až dodatečně mi došlo, že snad poprvé od r. 1945 chybí obvyklé připomínání zahájení německé okupace v roce 1939. Mezi střepinami vizuální pamětí z raného dětství vězí nesmazatelné obrazy, jež mi nedovolují zapomenout:  táty, rukujícího za mobilizace v uniformě záložního důstojníka a dále vjezdu německého tanku a za ním dupající pěchoty na náměstí mého rodného města.  Ale připomínky těchto událostí letos zmizely z obsahu mediálních zpráv. Zřejmě je jako švihnutím bičem vytlačila politická korektnost a snaha oslabovat kolektivní paměť národa, která postihla většinu redakcí.

Úcta k velké německé a ruské kultuře je pojistkou, která mě chrání před nacionalistickým šovinismem. Přesto si myslím, že na výše zmíněné události by se nemělo zapomínat. Ne proto, abychom si připomínali stinné stránky tisíciletého soužití Čechů a Němců, ale jako varovného dokladu o beznadějnosti víry velmocí v možnost zastavení rozpínavosti agresora obětováním malého národa. 

Tehdy obětovali malé Československo, dnes je v sázce nezávislost a územní nedotknutelnost Ukrajiny. Putinovy snahy o obnovení mocenské sféry Sovětského svazu jsou nepřehlédnutelné. Padne-li Ukrajina, vyvstane otázka, kdo přijde na řadu po ní. Jistě to hned nebude Česká republika, protože nemáme společné hranice s Ruskem, ale mohlo by později přece jen dojít na nás, pokud by se Rusku podařilo ovládnout některý ze sousedních států. Kdysi jsme byli hraničním státem sovětského impéria. Snahu o ovládnutí České republiky v nějaké vzdálenější budoucnosti proto nelze vyloučit. 

Zažil jsem dvě okupace, nerad bych se dožil třetí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

OPOMÍJENÁ ZVLÁŠTNOST PREZIDENTSKÉ KAMPANĚ

Letošní kampaň, provázející volbu prezidenta republiky, má opomíjenou zvláštnost, která se přelila i do mediálních výstupů prezidenta Petra Pavla po jeho zvolení. Odlišuje ji od průběhu dřívějších voleb prezidenta republiky po skončení mandátu Václava Havla. 

Václav Havel se mimo jiné zapsal do paměti současníků marnotratností při vyhlašování amnestií a v udílení milosti prezidenta republiky. V rozhodování o žádostech se dělil o vyhodnocování s úředníky Ministerstva spravedlnosti mimo případů, jež vyčlenil do své výlučné pravomoci. Neuchránilo ho to před několika přešlapy.  Udělil několik tzv. podivných milostí a v době jeho mandátu se rozšířilo přesvědčení, že milost si lze koupit prostřednictvím vhodného prostředníka. „Nákup“ měl probíhat tak, že žadatel o milost zaplatil všivých pár set tisíc nevratné zálohy. Když mu prezident udělil milost, doplatil pak konečnou cenu, nejčastěji 1 milion Kč za každý ušetřený rok vězení. Ale když milost nedostal, záloha se mu nevrátila. Institut milosti tak vyvolal podezíravou nevoli veřejnosti. Když pak došlo na volbu jeho nástupce, každý uchazeč se musel zpovídat novinářům, jak bude nakládat s pravomocí udílet milost. 

Václav Klaus tehdy voličům slíbil, že „milostí bude jako šafránu“. Slib splnil. Vyloučil ministerské úředníky ze spolurozhodování, místo nich se opřel o své poradce a v konečné fázi se žádostmi zabýval osobně. Bylo to pracné, ale spolehlivé. Nedošlo k žádnému dalšímu skandálu. Vyhodnocování žádostí o milost zřejmě přivedlo Václava Klause k poznání, že občas dochází k bolestivým přehmatům v trestním řízení a snažil se o zlepšení stavu. Na konci mandátu vyhlásil amnestii, která popudila mnoho jeho odpůrců. Osobně ji považuji za jeden z nejšlechetnějších činů v jeho kariéře. Pokračoval v tomto směru i nějaký čas po vypršení mandátu a jeho slovník se obohatil o pojem „soudcokracie“. 

Miloš Zeman byl ještě radikálnější než Václav Klaus. Z počátku tvrdil, že pravomoc udělovat milost a vyhlašovat amnestii nebude využívat. Nakonec ale přece jen pár milostí udělil. Veřejnost zaujalo jeho rozhodnutí udělit milost Jiřímu Kajínkovi. Udělení milosti Miloši Balákovi má punc kamarádičkovského zneužití pravomoci. Naopak hanebně se zachoval k nevinné Michaele Schneidrové, spolupracovnici  a spoluobžalované předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Zlopověstný soudce Aleš Novotný je obě poslal do vězení na 8,5 roku. Odvolací soud Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, ale Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest, takže jí nezbylo než nastoupit do „domu smutku“ ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Miloš Zeman žádost o milost neudělil, byť žadatelku mediálně mocně podporoval Jaroslav Soukup a s udělením souhlasil ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Nejvyšší soud ČR ji naštěstí po sedmi měsících propustil z vězení a v dalším řízení ji nakonec navzdory běsnění státního zástupce Radka Mezlíka zprostil obžaloby stejný soudce Aleš Novotný, který ji původně odsoudil. 

Žádného z letošních uchazečů o úřad prezidenta republiky nebombardovali novináři otázkami na jejich záměry v nakládání s institutem milosti. Ani Petr Pavel ani Andrej Babiš této věci nevěnovali samovolnou pozornost. Takže nevíme, zda  Petr Pavel připustí účast  necitlivých ministerských byrokratů na rozhodovacím procesu a jaká je vůbec jeho představa o institutu milosti jako takové. Jako laik bych uvítal, kdyby následoval v opatrně odpovědném přístupu Václava Klause, ale aby byl nejméně o třetinu štědřejší než on. Jsem si vědom, že splnění mého přání by pana prezidenta zatížilo nesmírně nepříjemnou a časově náročnou agendou, ale soudím, že stát má mít pojistný ventil, jímž odvrátí od lidí neštěstí, když systémové nástroje selžou. Takovým ventilem je právě milost prezidenta republiky a  kdo má moc odvracet od lidí neštěstí, má ji uměřeně využívat.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.