MINISTROVY SMOLNÉ DNY

Někdy se s nepříjemnostmi roztrhne pytel a i silný jedinec má co dělat, aby mu jejich příval nepodrazil nohy.  Smolné dny prožívá nyní ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Obecně se očekávalo, že na rozdíl od Heleny Válkové bude mít silnou  podporu ze strany vysílajícího hnutí ANO, což by mu mělo zajistit klidné panování. Praxe ukazuje, že vše je jinak: podporu (zatím) asi má, ale jsou zádrhele, které nelze překonat stranickým vlivem a firma-stát se přece jen občas vymyká přímému řízení Andrejem Babišem.

Od roku 2010 je prokletím ministrů spravedlnosti návrh nového zákona o státním zastupitelství. Džina z lahve vypustil politizující advokátní koncipient, ministr Jiří Pospíšil (ODS). Zhmotnil jej předlohou z dílny legislativců státního zastupitelství, ale do potupného vyhazovu z úřadu  nestihl ani prosadit její projednání ve vládě. Úspěšnější byl jeho nástupce Pavel Blažek (ODS), který ji  v roce 2013 dostal až do prvního čtení ve Sněmovně. Jenže padla vláda a jeho nástupkyně, staromilská exprokurátorka Marie Benešová (ČSSD), ji vzala zpět a pokusila se zablokovat záměr na přijetí nového zákona prosazením nanicovaté novely. Naštěstí s ní neuspěla ve vládě.   

Také současná vládní koalice se přihlásila k záměru přijmout nový zákon. Exministryně Helena Válková (ANO)  se při jeho naplňování pustila proti proudu. Přišla s kuriózním, vskutku ryze švejkolandským řešením: místo zrušení dvou vrchních státních zastupitelství chtěla zřídit ještě třetí, jež mělo odříznout nejvyššího státního zástupce od přímého vlivu na tzv. speciální státní zastupitelství, zřizované k potírání korupce a vyšetřování velkých kauz hospodářské kriminality. V rámci pokračujících příprav na minulou válku chtěla bránit hromadění moci v rukou nejvyššího státního zástupce. Kvůli hlasitému odporu ze všech možných stran musela ale návrh stáhnout k přepracování. Výsledek úprav, o nichž pak vyjednávala se státními zástupci, nestačila předvést veřejnosti, protože byla přinucena k resignaci.

Černého Petra zdědil  Robert Pelikán (ANO), který se vrátil k záměru zrušení vrchních státních zastupitelství. Potlesku se ale nedočkal. Naopak, čelí smršti námitek( viz Kyvadlový vývoj zákona I-VI), která je zvlášť vydatná díky tomu, že ji obohacují výstupy z meziresortního připomínkového řízení. Kromě výhrad teoretického rázu nebo odporu proti zakotvení neoprávněných kastovních výsad státních zástupců se hlasitě ozývají profesní skupiny, jež se cítí ohroženy utužením režimu. Mávají při tom mantrou nezávislosti, které lze rozumět jako volání po nekontrolovatelnosti až po vyžadování tolerance k nemravnostem. Například se zdvihl velký povyk kvůli úpravám procesních lhůt kárného řízení a kvůli nebezpečí, že po chybujících státních zástupcích by mohla být  vymáhána regresní spoluúčast na náhradách obětem nesprávného úředního postupu. Nejhlasitěji křičí soudci, jichž se Pelikánův legislativní balíček dotýká nepřímo. Bouří se také  policisté proti zvýraznění postavení státního zástupce  jako pána přípravného řízení trestního. Je žádoucí, aby ministr v dalším vývoji projevy skupinových zájmů odmítl, popř. aby šrouby přitáhl ještě silněji.

Základní koncepce návrhu zákona je ale zdravá, takže  je věcí ministra spravedlnosti, aby nechal předlohu upravit s využitím připomínek. Zvláštní pozornost by měl věnovat vymezení jednoznačných vztahů mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem a vytvoření formálních podmínek pro zvýšení tlaku na dodržování pravidel profesní etiky státních zástupců a na účinné vymáhání jejich odpovědnosti za zmetky. Neměl by připustit, aby přijetí zákona přineslo neoprávněné osobní výhody komukoli ze současných vedoucích státních zástupců. Inspiraci by mohl najít v poslaneckém návrhu Olgy Havlové (sněmovní tisk 432), který obsahuje velmi účinné řešení těchto problémů.

Nemilé bylo utkání pana ministra v Otázkách Vymývače mozků (OVM ČT24) s předsedou České advokátní komory Martinem Vychopeněm. Pan ministr, sám původním povoláním advokát, žehral na netečnost České advokátní komory ve vztahu k etice jednání advokátů, což mu Martin Vychopeň oplatil oprávněnou výtkou, že Česká advokátní komora předložila ministerstvu opakovaně návrh novely zákona o advokacii, jehož přijetí by rozšířilo oprávnění komory právě v tomto směru. Následovalo zveřejnění článku Dušana Šrámka na České justici, jenž má ministrovy výtky definitivně vyvrátit. V tomto sporu ministr tahá za kratší konec, protože nemá možnost se přesvědčit, zda osvobozující rozhodnutí nebo upuštění od uložení trestu jsou výsledkem přísného, leč uvážlivého a spravedlivého rozhodování kárných orgánů nebo projevem shovívavé stavovské solidarity. Advokáti totiž mají výsadu až feudálního rázu, kterou jim mohou závidět i soudci: kárné řízení v České advokátní komoře je zásadně neveřejné a ani poškozený nemá právo se dovědět, jaký trest byl uložen chybujícímu advokátovi. Je to nespravedlivé vůči soudcům, kteří jsou souzeni veřejně a mohou přímo v soudní síni narazit  na hlasité protesty proti rozhodnutí kárného senátu. Dojde-li někdy k novelizaci zákona o advokacii, bylo by na místě přehodnotit vhodnost tohoto stavovského privilegia.

Radost neudělala panu ministrovi ani vláda, která přerušila projednávání návrhu na změnu zákona o soudních poplatcích, jímž měly být zpoplatněny žaloby na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem. Účelem novelizace je omezení přílivu žalob. S tímto nápadem přišel již kdysi exministr Jiří Pospíšil, ale v Parlamentu nepochodil. Základní myšlenka mi připadá zvrhlá: stát nekvalitními vykonavateli trestní politiky způsobí občanovi škodu jednáním, o které nebyl žádán, a poškozený se pak musí doprošovat odškodnění u soudu a za vyřízení žádosti si má zaplatit. Takové uspořádání vztahů občana a úřadu odporuje dobrým mravům: způsobil-li stát škodu, měl by se o odškodnění postarat automaticky, z vlastní vůle, na svůj náklad. V tomto případě jde ostatně o škody, které nelze žádnými penězi nahradit: psychické strádání nevinně stíhaných a jejich rodin, rozpady rodin a společenských vztahů, bankroty obviněných, kteří během ztráty svobody  přestali splácet své závazky, a jiné hrůzy.

Ale budiž: zahrnování soudů žádostmi poškozených způsobuje nežádoucí prodlužování vyřízení stížnosti. Avšak stát se brání obtížím, které sám vyvolal a obětmi jeho obrany se mají znova stát poškození. Proto by měl vyvážit svou obranu účinnými opatřeními proti poškozování občanů svévolí a neumětelstvím černých ovcí mezi jeho zaměstnanci. Žádná ale zatím nevidím. Pokud vůbec existují nástroje, jež by mohly odrazovat příslušníky orgánů činných v trestním řízení od nedbalého přístupu k výkonu povolání či dokonce od zneužívání postavení, téměř se nevyužívají. Zatím platí axiom, že státní zástupci a soudci jsou vždy odborně na výši a dbají etických pravidel chování. Jejich představení jejich poklesky svorně zakrývají a ministerstvo spravedlnosti nevybočuje v tomto ohledu z řady.

S nápadem na zpoplatnění žalob proti státu o odškodnění za jím spáchané škody by pan ministr neměl uspět, mají-li jeho kolegové ve vládě smysl pro obyčejnou lidskou slušnost.

Pod ministrovýma nohama nyní vybuchla časovaná nálož, kterou si neúmyslně pro sebe připravila jeho předchůdkyně Helena Válková: Městský soud v Praze mu přikázal, aby rozhodl o rozkladu, který proti svému odvolání z funkce generálního ředitele Vězeňské služby podal generál Petr Dohnal. Toto rozhodnutí jednou muselo padnout, jen se nedalo přesně předvídat, kdy k tomu dojde. Není to jednoznačné vítězství generála Petra Dohnala, neboť soud nezkoumal, zda byl odvolán právem. O tom bude nyní muset za Helenu Válkovou rozhodnout Robert Pelikán. Ať rozhodne jakkoli, čekají jej následné nepříjemnosti. Vyhoví-li obhajobě Petra Dohnala, bude muset řešit nepřípustnou situaci souběžné existence dvou generálních ředitelů Vězeňské služby. Případné odvolání současného generálního ředitele generála Pavla Ondráška je téměř neproveditelné, zbavit jej generálské hodnosti nelze vůbec. Ministr bude muset vyřešit kvadraturu kruhu. O mnoho lépe se mu nepovede, potvrdí-li správnost rozhodnutí Heleny Válkové: s pravděpodobností blízkou jistotě lze předpokládat, že generál Petr Dohnal se znova obrátí k soudu a stav nejistoty bude trvat dalších možná i několik let. Nikomu by to neprospělo, dokonce ani odvolanému generálnímu řediteli, jehož život v právním vakuu je dlouhodobě pro něj škodlivý.

Tato situace ale zpochybňuje současný právnický přístup k existenčním jistotám špičkových vedoucích pracovníků: jednoznačně se nadřazuje individuální právo nad zájem spravované instituce, popř. státu. Jaksi automaticky se nepředpokládá, že by vedoucí pracovník měl pociťovat povinnost nadřadit zájem státu nad svůj. Nepřihlíží se také k významu souladných mezilidských vztahů v kolektivech řídících pracovníků. Špičkový vedoucí pracovník by měl mít právo obklopit se lidmi, s kterými chce pracovat, protože nesouladné společenské okolí by snižovalo jeho výkonnost. Z toho přirozeně vyplývá právo zbavit se těch, s kterými nechce pracovat.

Aby toho nebylo málo, na dvoudenní konferenci o různých formách správy soudnictví, která  za mezinárodní účasti proběhla ve dnech 13.-14.května 2015 v Brně, si pan ministr vyslechl slova obecně vážených představitelů soudnictví o trvalém selhávání ministerstva, o tom, že systém správy soudnictví prostřednictvím ministerstva spravedlnosti  se přežil,  a proto je nutný vznik justiční samosprávy. Setkal se také s projevy nevole, že ve vztahu k justiční samosprávě nejde ve stopách své předchůdkyně, která vznik samosprávného orgánu podporovala a pověřila předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu ustavením komise, která měla jeho ustavení připravit.

Robert Pelikán neplane nadšením pro zřízení soudcovské samosprávy a zejména chce problém řešit vlastními silami ministerstva. Úsilí Josefa Baxy deklasoval na soukromou iniciativu. Jeho záměr soustředit legislativní iniciativy na ministerstvo a obejít se bez expertní pomoci externistů je chvályhodný, protože je v souladu s vlastním smyslem existence jeho úřadu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žádný z jeho předchůdců se bez pomoci zvenčí neobešel. Pan ministr se v tomto směru vyvíjí: když se musel bezprostředně po nástupu do funkce vypořádat s úkolem předložení návrhu zákona o státním zastupitelství, vděčně sáhl po službě státního zastupitelství. Zdá se, že dnes považuje proces konsolidace ministerstva za natolik pokročilý, že se bez pomoci odjinud může obejít. Na místě jsou ovšem obavy, zda tým jeho spolupracovníků bude úrovní znalostí věcných problémů justice na srovnatelné úrovni s komisí, kterou by vytvořil zkušený Josef Baxa. A zvlášť důvodné jsou obavy, že přerušení kontinuity předčasnou výměnou ministrů přinese společensky škodlivé zpoždění vyřešení tohoto ( a i jiných) problému.

Současně se zde nabízí viditelný důkaz o účelnosti ustavení justiční samosprávy: je to jediný způsob ochrany justice před zhoubnými účinky častého střídání ministrů spravedlnosti a před uplatněním diktátorských choutek politiků při výběru soudních funkcionářů. Kdyby švejkolandské poměry umožňovaly setrvání ministra ve funkci po dvě až tři volební období a politici by se přísně drželi zásady, že do vnitřních poměrů v justici nemají strkat prsty, souhlasil bych s Robertem Pelikánem, že vznik justiční samosprávy není potřebný. Skutečnost, že potřeba  zabývat se správními záležitostmi bude odvádět významné osobnosti soudcovského stavu od vlastního výkonu poslání, není radostná a mluví proti zřízení samosprávy, ale výše uvedené přednosti samosprávy jsou silnější. Ani obavy, že dojde k „zapouzdření“ justice nejsou liché. Hlásím se ke kacířskému návrhu, že vznik samosprávy musí vyvážit zřízení mimoresortního nezávislého dozoru nad dodržováním pravidel profesní etiky a zákonnosti soudci a státními zástupci.

Uvedeným nepříjemnostem, jež v posledních dnech potkaly ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, dodává zvláštní příchuť skutečnost, že v odborných legislativních sporech musí čelit konstruktivní opozici přicházející zevnitř politického hnutí, jež ho na ministerstvo vyslalo. Vzhledem k intelektuální zdatnosti paní profesorky Heleny Válkové, opevněné v její sněmovní funkci, to není opozice ledajaká. Bude klást mimořádně vysoké nároky na propracovanost návrhů, jež bude ministerstvo posílat do Sněmovny.

Třešničkou na dortu je chování další bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešové, socialistky ve službách velkého kapitálu, která v případě zákona o státním zastupitelství podporuje Helenu Válkovou v jejích opozičních aktivitách. S výjimkou případné ztráty přízně Andreje Babiše nemohlo Roberta Pelikána postihnout nic horšího než opozice dvou bývalých ministryň.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 3.5.2015

Významná část Otázek Vymývače mozků v neděli 3.května 2015 byla zaměřena na vybrané problémy resortu spravedlnosti. S moderátorem debatovala zajímavá sestava: ministr spravedlnosti Robert Pelikán, senátorka Eliška Wagnerová a předseda České advokátní komory Martin Vychopeň, nepochybně lidé znalí věci. Nehodlám se zabývat celým jejich vystoupením, jen několika zajímavostmi, jež v něm zazněly.

Výchozím předmětem jejich zájmu bylo soudní řízení s Davidem Rathem & spol., k němuž se rozproudila výměna názorů o obecných příčinách průtahů řízení, o etičnosti zdržovací taktiky obhajoby či o vlivu zdravotních potíží obžalovaných a obhájců na průběh řízení. Poměrně velkou pozornost věnovali účastníci debaty uplatnění námitky podjatosti soudce či senátu jako nástroje k zdržování řízení. Nezasvěcený divák by si mohl právem odnést z této části Otázek dojem, že podáním  návrhu na vyloučení soudce či senátu pro podjatost lze kdykoli soudní řízení přerušit, a to i na dlouhou dobu. Nikoho z diskutujících nenapadlo upozornit diváky, že to neplatí doslova.

Účinky vznesení námitky podjatosti  nebývají ve skutečnosti nijak dramatické. V trestním řízení ji vyhodnocuje soudce nebo senát, proti němuž podnět na vyloučení pro podjatost směřuje. Je tedy sám sobě soudcem. Během stovek hodin, strávených v soudních síních různých soudů jsem nabyl dojem, že valná část soudců se cítí vyslovením podezření na podjatost dotčena. Tím je vysvětleno, proč  se prvostupňový návrh na vyloučení většinou zamítá. Mohl bych uvést jako příklad jistého soudce, který opakovaně v rozhovoru pro televizi kritizoval nepřiměřenost uloženého trestu v kauze, v které rozhodoval o žádostech o povolení obnovy. S vědomím, že rozsudek není v pořádku, žádost o obnovu procesu opakovaně zamítl. Přestože několikrát veřejně vyjádřil svůj vztah k projednávané věci, za podjatého se nepovažoval a jeho vyloučení se nepodařilo prosadit.

Rozhodování o námitce podjatosti obvykle trvá několik minut, výjimečně několik málo desítek minut. Čili významné průtahy nevznikají..

Odmítnutý stěžovatel má ovšem právo podat stížnost proti nevyhovění návrhu. O té rozhodne soud nejblíže vyššího stupně. Stížnost ale nemá odkladný účinek. Napadenému soudci nic nebrání pokračovat v hlavním líčení, ovšem s rizikem, že v případě vyhovění stížnosti by byla  věc přikázána jinému soudci, který by musel opakovat úkony, provedené po podání námitky podjatosti. Po skončení hlavního líčení musí  ovšem poslat stížnost bez průtahů stížnostnímu soudu a s ní celý trestní spis. Až do jeho vrácení nemůže pokračovat v jednání.  Zde již k průtahům dochází, ale stížnostní soudy většinou rozhodují rychle. Ostatně k vzdorování se odhodlá jen část odmítnutých stěžovatelů, takže škody nebývají velké.

Kdyby nešlo o vážnou věc, řekl bych, že pořad zpestřila jako zábavná vložka přestřelka mezi ministrem a předsedou advokátní komory kvůli rozpornému náhledu na úroveň dohledu České advokátní komory nad etikou advokátů. Ministr, sám původní profesí advokát, vytýkal advokátní komoře nedůraznost jejího chování v této oblasti a mírné tresty, neodpovídající společenskému dosahu advokátských nepřístojností. Martin Vychopeň bránil advokátní komoru odkazem na nedostatečnost nástrojů, jejichž použitím by mohla při prověřování podezření proti kárně žalovanému advokátovi postupovat rychleji a přitom jít při obstarávání důkazů do větší hloubky. Upozornil, že v posledních čtyřech letech Česká advokátní komora každému nově jmenovanému ministrovi nabídla návrh novely zákona o České advokátní komoře, podstatně rozšiřující její možnosti při obstarávání důkazů. Na odpověď dosud  čeká marně, ani Robert Pelikán se nezachoval jinak než jeho předchůdci. Pointa jeho vystoupení byla jistě panu ministrovi nepříjemná. Jeho odpověď, že se věcí zabývá, pouze se dosud nevyjádřil písemně, na zahlazení nepříznivého dojmu z Vychopeňova výpadu nestačila.

Předseda advokátní komory ale jistě ví, že návrh novely, byť je adresován ministrovi, se na jeho stůl nemusí dostat. Se zásilkami nakládají úřednici, kteří někdy hrají sotva pochopitelné hry. Občas dochází k „odklonům“ důležitých podání do bezpečné vzdálenosti od ministrových očí. Je to možná výsledek skutečnosti, že ministři se střídají jako apoštolové na orloji, zatímco úředníci setrvávají na svých místech celá desetiletí a nabývají pocit, že vědí lépe než ministr, jak se mají  věci vyřizovat. Věřím, že po nedělní nepříjemnosti se Robert Pelikán bude zajímat, kdo před ním tak významnou věc ukryl.

Debata se nemohla vyhnout záměru ministra spravedlnosti na změnu pravidel kárného řízení se soudci, státními zástupci a exekutory. Jde o záležitost, která se v posledních dnech stala nejhlučněji projednávanou výhradou k návrhu nového zákona o státním zastupitelství, uplatňovanou významnými představiteli soudcovské komunity. Zabýval jsem se jí v dostatečném rozsahu již dříve na jiném místě, nicméně Robert Pelikán zdůraznil jednu část problému, která stojí za zamyšlení. Vysvětloval, že při současném nastavení pravidel odškodňovacího řízení je téměř nemožné domoci se regresní účasti původců škod na náhradách, které stát vyplácí obětem nesprávného úředního postupu, protože její vymáhání je možné jen vůči osobám, odsouzeným kárným soudem. Stejně jako předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová konstatoval, že kární žalobci žalují zřídka a nejraději vůbec, takže cesta k regresní účasti viníků je neprůchodná. V tom má jistě pravdu. Poslanecký návrh si s tímto problémem poradil tak, že založil povinnost kárného žalobce zahájit řízení vždy, když Ministerstvo spravedlnosti oznámí vyplacení odškodnění za řízení, které vedli činitelé, podléhající jeho kárné pravomoci.

Domnívám se ale, že v tomto směru by se dalo dělat daleko více než dosud i bez změny zákona, s využitím stávajících možností. Především ministerstvu nic nebrání podat příslušnému kárnému žalobci návrh na podání kárné žaloby na osoby, u nichž je důvodné podezření, že nárok poškozeného na náhradu škody vznikl jejich zásluhou. Mimo to kárné žaloby by mohl podávat sám ministr spravedlnosti, který je kárným žalobcem vůči všem soudcům, státním zástupcům a exekutorům České republiky.

Rozhovor tří představitelů kastovně sblížených veřejných činitelů byl tentokrát inspirativní.

  

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA VI. – PALBA Z VĚŽÍ ZE SLONOVINY

Není vždy příjemné být ve vlastní zemi prorokem, zvláště když Hálkova výzva „nekamenujte proroky…“dávno upadla v zapomenutí. Na vlastní kůži to v současnosti pociťuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán, prosazující návrh nového zákona o státním zastupitelství, který přináší změny až revoluční. Zavděčil se jen málokomu a musí za to platit.

Mezi významnými veřejnými kritiky předkládaného zákona převládají osoby sídlící ve věží ze slonoviny, kteří nevědí nic o skutečném vnitřním stavu státního zastupitelství, ani o bolestech občanů, postižených svévolí státních zástupců. Přistupují k hodnocení ministerského návrhu převážně z pozice obrany úzkých stavovských zájmů, skrytých za vnějškově ušlechtilými úvahami.

Neústupnou kritičkou předlohy je Marie Benešová, bývalá dlouholetá  prokurátorka, později státní zástupkyně VSZ v Praze, pak advokátka, posléze nejvyšší státní zástupkyně, znova advokátka, ministryně Rusnokovy vlády a nyní také poslankyně za ČSSD, z které kvůli umožnění zapsání na kandidátní listinu vystoupila (vítězství touhy po moci nad slušností). Její nechuť k jakékoli zásadní změně poměrů ve státním zastupitelství je obecně známa. Návrh zákona z r.2013 stáhla ze Sněmovny a prosazovala svou nicotnou novelu, kterou vláda naštěstí odmítla. Robert Pelikán její odpor zaznamenal, ale zdá se, že jeho nebezpečnost podceňuje.

Dne 30. dubna 2015 vyšel v 18. čísle Reflexu její rozhovor s Bohumilem Pečínkou se zvýrazněným nadpisem „Zeman je pod vlivem Bradáčové“, který má být ostrou kritikou ministerského návrhu zákona. Vyhraněně záporný vztah paní exprokurátorky k nynější pražské vrchní žalobkyni Lence Bradáčové je od pradávna známá věc. Psychoanalytik by možná zjistil, že právě v něm je klíč k odporu proti zákonu. Pro Marii Benešovou je patrně vše, co od Lenky Bradáčové pochází, dílem ďablovým a sama sebevědomá žalobkyně je pro ni zplozenkyní státnězástupcovského pekla.

Mezi jejími námitkami proti předloženému návrhu oceňuji  pouze nesouhlas s postavením speciálního státního zastupitelství jako úřadu, nepodléhajícího dohledu jakékoli „vrchnosti“, oprávněného vybírat si případy, na  nichž chce pracovat a jiné předávat dalším útvarům státního zastupitelství. Vše ostatní z jejích argumentů je „samá voda“.

Paní exprokurátorka oficiálně návrh zákona odmítá, protože prý je skrytou formou návratu k centralizované prokuratuře, kterou považuje za nepřekonatelné zlo: kdysi jí prý vadilo, že si občas vzal generální prokurátor vybranou kauzu a manipuloval s ní. Nerozumím tomu, proč tedy setrvala téměř dvacet let v organizaci, v které panovaly poměry, jež jí zásadně vadily. Hlavně ale namítám, že prokuratura fungovala v poměrech duálního řízení státu. Vedoucí činitelé byli současně nomenklaturními podřízenými  orgánů KSČ, které se neřídily trestním řádem, ale politickými úvahami. Mohlo proto docházet k zásahům nadřízených do vyšetřování, které byly nesrozumitelné nižším článkům prokuratury. Přesto podle vyprávění pamětníků by nebyly možné tak rozsáhlé manipulace s místní a věcnou příslušností státního zastupitelství, s jakými se od r.2007 stále častěji setkáváme při vyšetřování podezření proti jedincům, kteří jsou čímkoli významní. Trestní orgány totalitního režimu v posledních letech před jeho pádem lpěly úzkostlivě na předstírání zákonnosti procesů a formalisticky se držely psaných pravidel. Ostatně řídící vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství jsou v návrhu nového zákona nastaveny tak, že neumožňuji manipulaci toho druhu, jaké se Marie Benešová údajně obává. Nejvyšší státní zástupce není nadřízeným všech státních zástupců v republice, čili nemá pravomoc generálního prokurátora. Zákon dokonce zakazuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství provádění dohledu nad dohledovou činností krajských státních zastupitelství. Pokud tento nesmysl nesmažou poslanci pozměňovacími návrhy, základní masa státních zástupců, rozmístěná v okresních a obvodních státních zastupitelstvích, zůstane mimo dosah dohledové pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství. Námitka proti návratu k prokuratuře platí pouze v případě „speciálního“ státního zastupitelství, které nemá mít nad sebou dohled a jeho vedoucí bude přímým nadřízeným všech  přidělených státních zástupců.

V dalším obhajuje správnost vytlačení nejvyššího státního zástupce do role převážně metodického orgánu. Na počátku polistopadové éry  ji propagovali tvůrci platného zákona v rámci „preventivních příprav na minulou válku“, jež měly vyloučit zneužití moci silným nejvyšším státním zástupcem. V minulosti ale problém nebyl v tom, že generální prokurátor byl nositelem velké pravomoci, nýbrž v jeho podřízenosti politickým orgánům, která dnes nepřichází v úvahu. Nesmyslnost představy ostatně vyplývá ze srovnání s průmyslovým podnikem: v případě prosazení představ  Marie Benešové by firmu  řídili mistři, vůči nimž by byl generální ředitel v postavení poradce. Marii Benešové dále nedochází, že organizace, která je v denním pracovním styku s policií a dalšími ozbrojenými sbory a vykonává nad nimi dohled, musí být řízena pružně a jednotně na celém území státu. Samozřejmě si nevšimla, že prosazuje typicky českou cestu, kterou nejde jiný evropský stát a neobtěžuje se vysvětlením, proč je ta naše lepší než kolektivní evropská zkušenost.

 „Speciální“ státní zastupitelství považuje Marie Benešová za neužitečný výmysl, inspirovaný mocenskými ambicemi Lenky Bradáčové. Konzervativně horuje pro zachování speciálních odborů vrchních státních zastupitelství. Uniká jí, že ty si vylámaly zuby na značné části velkých kauz, jejichž vyšetřování dozorovaly. Nechápe, že dvě vrchní státní zastupitelství se začleněnými „speciály“ nezapadají do unitární struktury státu. Jejich existence znemožňuje důsledné uplatnění jednotného vedení trestního řízení na celém území státu. Působení dvou orgánů tam, kde stačí jeden, vytváří předpoklady pro uskutečňování výjimek z pravidel místní a věcné příslušnosti státního zastupitelství. V tom Marie Benešová dokonce spatřuje výhodu, ač jde o závadu.

Marie Benešová již dávno ztratila přímý styk se státním zastupitelstvím, což ostatně kdysi přiznala v Otázkách Václava Moravce. Na jeho potřeby a problémy nahlíží z velmi vysoké věže ze slonoviny. Pouze si myslí, že je nad všemi: prý zná názory většiny vedoucích státních zástupců a ví, že Pelikánovu koncepci odmítají. Sám Robert Pelikán je pro ni „kluk“ (jak by se jí líbilo, kdyby se o ní vyjádřil jako o „babce“?), který patrně podlehl politickému rozhodnutí hnutí ANO. Dobré je jen to, v čem žila v době aktivního výkonu služby. Její myšlení je nesmazatelně poznamenáno dvacetiletým působením na prokuratuře, které s sebou neslo pocit kastovní nadřazenosti, vyplývající z těsného vztahu prokuratury k vládnoucí straně.

Na rozhovoru je překvapivé vynechání námětu kárné odpovědnosti. Pokud by to bylo signálem, že Marie Benešová pochopila nesprávnost svých dosavadních názorů, byla by to dobrá zpráva pro veřejnost a špatná pro pokleslé státní  zástupce. Jinak je ale známo, že až dosud patřila k významným odpůrcům přijetí opatření, která by zvýšila pravděpodobnost postihu státního zástupce za špatně odvedenou práci. Vždy v minulosti zastávala doktrínu ochrany státních zástupců před útoky zvenčí, čili zásadu zajištění jejich beztrestnosti. Je tak spoluodpovědná za současné poměry ve státním zastupitelství, za kterých dochází k  excesům v postupech žalobců. Jak známo, akce vyvolává reakci: pěstováním pocitu beztrestnosti státních zástupců nepřímo přispěla k vytvoření nálady ve společnosti, příznivé pro volání veřejnosti po „zkrácení opratí“.

Z jiné věže ze slonoviny střílí na ministra Roberta Pelikána předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jinak obecně vážená osobnost. Nepřekvapuje, že pro své názory nachází mezi soudci podporu . Rozžhavila ho změna pravidel kárného řízení, kterou chce Robert |Pelikán uskutečnit doprovodnou novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Josef Baxa ji vnímá jako útok na nezávislost zmíněných kast. Dráždí ho, že tak Robert Pelikán učinil bez projednání (rozuměj: bez laskavého svolení) se soudcovskou komunitou, a v tomto ohledu má jen částečně pravdu: projednání ano, upuštění od záměru v žádném případě. Soudci si musí konečně uvědomit, že dělbě moci ve státě odpovídá postavení ministerstva spravedlnosti jako iniciátora legislativních změn, zatímco soudcům přísluší úloha uživatelů a vykladačů zákonů. To je sice nevylučuje z veřejné debaty, vedené v průběhu tvorby zákonů, ale více práv nemají. Vidí-li ve zpřísnění podmínek kárného řízení ohrožení své nezávislosti, nejsou v právu: soudnictví je službou státu občanům, proto nezávislost soudců končí tam, kde začínají škody, páchané občanům justičními přehmaty. Baxovo tvrzení, že navržené změny kárného řízení jsou zbytečné, protiústavní, věcně nesouvisející se zákonem o státním zastupitelství a mají být proto staženy, je až fundamentalisticky přehnané.

Čertovo kopýtko vyčnívá z další námitky Josefa Baxy: z požadavku na odsunutí změny zákona až po provedení rekodifikace trestního řádu. Vyhovění jeho požadavku by odsunulo reformu státního zastupitelství o mnoho let. A o to mu právě jde: jen ne žádné změny!

Rekodifikace velkých kodexů, ke kterým došlo za působení exministra Jiřího Pospíšila, se připravovaly déle než deset let. Při častém střídání ministrů spravedlnosti a změnách názorů zákonodárců, souvisejících s vývojem spektra parlamentních stran, není záruka, že vypracování a přijetí nového trestního řádu proběhne úplně jinak, a to bez překážek a potíží a velmi rychle.

Stav jistého nesouladu mezi trestním řádem z r.1961 a zákonem o státním zastupitelství z r.1993 trvá a orgány činné v trestním řízení se s ním naučily žít. Zlepšení kondice státního zastupitelství změnami, vyvolanými novým zákonem, se v každém případě odrazí v lepším nakládání s trestním řádem, ať již jde o ten současný nebo o budoucí. Konzervovat současné poměry ve státním zastupitelství kvůli vidině nového trestního řádu, o němž nikdo neví, jak bude vypadat a kdy skutečně vznikne, by bylo neodpovědné.   

Josef Baxa je nesporně jednou z nejkvalitnějších osobností v resortu spravedlnosti. Za normálních okolností se vyznačuje úctyhodnou přesností svých úvah. Pokud si přesto dovoluji tvrdit, že v tomto případě střílí z věže ze slonoviny, vedou mě k tomu dva detaily  jeho úvah.

Především to je výrazné nadřazení významu žalobní funkce státního zastupitelství nad postavení gestora zákonnosti přípravného řízení. Na pohled to odpovídá ústavnímu vymezení postavení státního zastupitelství: článek 80 Ústavy výslovně uvádí pouze funkci žalobní, všechny ostatní přenechává úpravám zákonem. Tím ale význam dozoru nad předsoudními fázemi trestního řízení přímo nepopírá. Ten je ale pro „konzumenty služeb justice“ prakticky důležitější než počínání státních zástupců v žalobě. Jako žalobci jsou podrobeni kontrole ve veřejném soudním procesu a moc rozhodovat přebírá soud, ale k nezákonnostem a k poškozování práv účastníků řízení dochází hlavně v předsoudní fázi trestního řízení, která je neveřejná a obrana proti nepřístojnostem zlotřilých jedinců je nesmírně obtížná, s malou nadějí na úspěch. Josef Baxa má štěstí, že patří k privilegované kastě, jejíž seznamování „na vlastní kůži“ s excesy pokleslých jedinců mezi státními zástupci prakticky nepřichází v úvahu. Proto nedoceňuje význam role státního zastupitelství jako gestora zákonnosti předsoudních fází trestního řízení.

Dále Josef Baxa podhodnocuje dopady deliktního jednání soudců, státních zástupců a exekutorů na společnost, a to na základě poznatku, že nejčastějšími delikty, řešenými kárnými senáty jeho soudu jsou nepřiměřená délka řízení a nečinnost. To je právě „pohled z věže ze slonoviny“, který mu nedovoluje vidět latentní delikvenci, kterou ze stavovské solidarity  nikdo z kárných žalobců nenapadne, ačkoli je většinou škodlivější než ta, o které se zmiňuje Josef Baxa.

Jako příklad tolerovaného provinění soudce uvádím zamítnutí žádosti o povolení obnovy procesu žadatele, jenž si je vědom své neviny a dověděl se, že k jeho domnělému trestnému jednání se doznal skutečný pachatel, který za ně byl rovněž pravomocně odsouzen. Jiným příkladem je odsouzení obžalovaného na základě křivého obvinění tzv. poškozené, z jejíhož popisu místa činu je nepochybně dáno, že na něm nikdy nebyla a kromě její křivé výpovědi žádný další důkaz není. Není kárným proviněním zmaření řízení o povolení obnovy nepřipuštěním důkazů, které jsou výsledkem obsáhlého šetření obhajoby nebo vyjednávání se zahraničními orgány činnými v trestním řízení.   Není kárným proviněním lenost státní zástupkyně, které se v pátek odpoledne nechtělo sepisovat protokol o podání trestního oznámení a odeslala poškozenou na policii. Není kárným proviněním alkoholismus státního zástupce, který se při jednání s advokátem občerstvuje tvrdým alkoholem, až se přivede do stavu podnapilosti. Není kárným proviněním jednání žalobce, který během hlavního líčení v soudní síni vykřikuje urážky na adresu znalců, obhájců a rodičů obžalovaného a o přestávkách tyto osoby pomlouvá před ochotnými novináři z lokálního tisku a napomáhá tak vyvolání štvavé kampaně proti obžalovanému a jeho blízkým .

Jako celek tak zůstávají námitky pana předsedy Nejvyššího správního soudu „mimo mísu“. Souhlasím s ním ale v upozornění na protiústavnost označení státního zastupitelství v §1 návrhu za justiční orgán.

Cesta, kterou se pustil Robert Pelikán, je v zásadě správná. Očistí-li návrh zákona od nánosu nepřiměřených kastovních nároků státních zástupců, a vnese-li do něj skutečně účinná opatření k zvýšení jejich odpovědnosti za odváděnou práci, udělá záslužný čin. Doporučuji mu, aby z výšin profesní nadřazenosti nahlédl do poslaneckého návrhu zákona a uvážil převzetí některých jeho ustanovení. Ve vztahu ke kárnému řízení by se měl zamyslet nad skutečností, že soustava kárných žalobců funguje velmi špatně. Nebude lépe, dokud nevznikne nezávislý orgán vnějšího dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím a na něj navazující úřad speciálního nezávislého veřejného žalobce.

V AMERICKÉM CENTRU O ETICE ČESKÝCH SOUDCŮ

Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo na serveru justice stručnou zprávu o konferenci Soudcovské unie, věnované etice povolání soudce. Konala se 28. dubna 2015 v Americkém centru v Praze. Za předsednickým stolem seděl americký velvyslanec Andrew Shapiro, vedle něj předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, ministr spravedlnosti Robert Pelikán a předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Jeroným Tejc. Zúčastnili se soudci, státní zástupci, advokáti a další pozvaní hosté.

Velvyslanec Andrew Shapiro zmínil dlouholetou tradici působení velvyslanectví na myšlení českých právníků ve státních službách, které si odborná i laická veřejnost skutečně všimla a ne vždy ji přijímá s plným porozuměním: občas se někdo zamyslí nad tím, zda jsou tyto aktivity amerického velvyslanectví v souladu s respektem k naší státní suverenitě, zda nemají vést myšlení našich právníků směrem, který nemusí vždy vyhovovat našim národním tradicím a zájmům, a zda vůbec je americká justice tím správným příkladem k následování (jako laik bych hledal vzor nejspíš v Rakousku).

Pan velvyslanec ocenil, že se konference zabývá morálkou a etikou soudce, protože je nezbytné, aby je soudci ctili. Americká justice je podle něj postavena na přísných etických základech. Nemám důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, nicméně namítám, že ani to ji nechrání před osudovými přehmaty: americká justice za sebou zanechává krvavou stopu stovek poprav nevinných lidí a dalších, kteří popravě unikli v poslední chvíli, až v cele smrti. Oceňuji ovšem americkou drsnou otevřenost: přestože zprávy o těchto tragédiích poškozují obraz Spojených států jako místa pro lidský život, před veřejností se neutajují. Je to příklad hodný následování. U nás naštěstí neužíváme trest smrti, ale v našich věznicích se zcela nepochybně vyskytují nespravedlivě odsouzení jednotlivci. Možná jich jsou desítky, možná stovky. Skutečný rozsah této skvrny na štítě rádoby právního státu není znám především proto, že příslušné úřady se tváří, že neexistuje.

Veřejnost se o tom dovídá jen náhodně, např. když se dostane na svobodu někdo, k jehož vině se přiznal pravý pachatel. O vzácných případech, kdy k napravení justičního přehmatu došlo v obnoveném soudním procesu, vyvolaném užitím mimořádných opravných prostředků, se obvykle nepíše. A celá justice i ministerstvo nespravedlnosti se klaní zlatému teleti neprolomitelnosti soudního rozhodnut.  Cíleně jednají tak, aby napravených přehmatů bylo co nejméně, nejraději žádné. Svou bezvýznamností frustrovaní ministerští úředníci proto doporučují ke kladnému vyřízení jen pár procent z mnoha set podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Pozornost nevzbuzují ani případy dlouhodobě vazebně stíhaných, kteří se nakonec dočkali zprošťujícího rozsudku. O pochybeních se zpravidla mlčí, a když dojde k jejich odhalení, na zastření je každý prostředek dobrý: od mlžení přes sdělování polopravd až po čistou lež. Smutný stav je ovšem důkazem, že důraz na morálku a etiku je na místě, a to nejen v případě soudců: totéž platí pro státní zástupce, úředníky ministerstva a policisty.  

Důraz na morálku a etiku prohlásil ve svém vystoupení za trvalou součást svého přístupu k soudcovské komunitě  také ministr spravedlnosti Robert Pelikán.  Současně uvedl, že soudci by  neměli tvořit zákony, ale měli by je ve své praxi aplikovat a případně svými rozhodnutími korigovat ve smyslu obecné spravedlnosti. Snaží se omezovat účast soudců na legislativní činnosti a byl by rád, kdyby odborná veřejnost přijala jeho snahu s porozuměním.

O ministrově pochopení pro význam morálky a etiky soudcovského povolání nemám pochyb a cením si, že jeho pojetí etiky zahrnuje i kladný vztah k lidem. Ale na rozdíl od něj dialog s veřejností, a to nejen s odbornou, považuji za důležitou součást tvorby zákonů, za pojistku proti vzniku zmetků a nedodělků, které vyžadují ustavičné novelizace již od nabytí účinnosti. Představa o neomylnosti uzoučkého kruhu zasvěcených odborníků je mylná. Nedávám páně ministrově žádosti o pochopení naději: odmítavá odezva na tichou přípravu změny pravidel kárného řízení, spojenou s předložením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, v tomto směru nic dobrého nevěstí.

Ostatně je na místě položit otázku, proč mají být z účasti na tvorbě zákonů vyloučeni právě soudci, když se na druhé straně ministerstvo neobešlo  bez vedoucí role státních zástupců při přípravě návrhu zákona o státním zastupitelství.

Mám obavy, že páně ministrovo vystoupení na této jistě důležité konferenci jeho oblíbenosti mezi soudci neprospěje. Kdoví, zda právě proto je z něj k disposici jen pár vět.   

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA V. - OCHRANA NEODPOVĚDNOSTI STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ

Mediální zájem o přípravu zákona o státní zastupitelství ochabl. Jeho posledním  významnějším projevem je rozhovor s ministrem Robertem Pelikánem v Právu dne 21.dubna 2015. Oživení mohlo přinést výjezdní zasedání Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny 23.dubna 2015, které ale proběhlo jako neveřejné a mnoho z něho neuniklo.

Robert Pelikán se v rozhovoru vyjadřoval optimisticky. Odmítl námitky proti označení státního zastupitelství za justiční orgán. Prý se jedná o nové pojetí, všude v Evropě rozšířené, které znamená posun státního zastupitelství ze začlenění v soustavě moci výkonné někam na pomezí k justici a jeho přeměny ze státního žalobce na veřejného.

Liboval si, že vytvořením nezávislého speciálního státního zastupitelství zabránil nahromadění nadměrné moci v rukou nejvyššího státního zástupce a tento významný útvar izoloval od státní a politické moci, čímž mu zajistil nezávislost.

Podivil se odporu, který návrhu zákona klade bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková ve své nové roli v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny. Odmítl její výhrady ke zrušení vrchních státních zastupitelství s tím, že naopak bude výhodou, když prvostupňový žalobce krajského státního zastupitelství bude svou věc obhajovat v odvolacím řízení u vrchního soudu. Dosavadní systém předávání věci mezi stupni státního zastupitelství se prý neosvědčil, neboť druhostupňový žalobce se někdy ani s věcí řádně neseznámil.

Projevil také uspokojení, že pravidelným hodnocením státních zástupců jejich nadřízenými konečně dojde ke kontrole kvality jejich práce.

Cítil se silný, neboť opozice proti zákonu prý není početná, tvoří ji jen paní profesorka Válková, bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová a s nimi část opozičních poslanců, kteří mají kladení odporu vládním návrhům v náplni práce.

Mám obavy, že při důkladnějším „výslechu“ by se pan ministr dostal do úzkých. Nárok na označení státního zastupitelství za justiční orgán by asi nemohl doložit odkazem na zahraniční právní úpravy. Sotva by srozumitelně vysvětlil rozdíl mezi státní a veřejnou žalobou tak, aby to dávalo smysl: žaloba podaná státním orgánem není státní ? státní žaloba je neveřejná? Výkladem o výhodnosti doprovázení věci jedním žalobcem v prvostupňovém a odvolacím řízení asi předběhl vývoj, protože zveřejněný návrh zákona počítá se zřízením poboček Nejvyššího státního zastupitelství při vrchních soudech. Jeho hodnocení občasného nedostatečného výkonu žalobců v odvolacím řízení je nezvykle upřímné, smutné, ale nelze je paušalizovat. Jím vychvalovaný způsob zastupování žaloby u vrchního soudu prosazuje poslanecký návrh zákona, předložený Olgou Havlovou. Nevšiml si, že bezdohledovým „speciálem“ chce zřídit úřad, který se bude od předlistopadové prokuratury lišit hlavně tím,  že generálního prokurátora protiprávního režimu držely na oprati orgány KSČ, zatímco šéf „speciálu“ bude podřízen přímo pánubohu. Příležitostný přezkum jednotlivých rozhodnutí státních zástupců soudem soustavný dohled nenahradí. Opět je na místě otázka, v které jiné evropské zemi mají bezdohledový „speciál“ a jak se osvědčuje. Při zmínce o zavedení pravidelného hodnocení státních zástupců pan ministr nepřiznal, že zákon o státní službě zavádí každoroční hodnocení úředníků, zatímco státní zástupci, kteří  patrně mají blíže k andělům než ostatní státní úředníci, budou hodnoceni v tříletých intervalech. Při odhadu síly opozice se patrně spoléhá na možnost jejího převálcování koaliční hlasovací mašinerií podobně, jak se to stalo při prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Potíže s přijetím novely energetického zákona ale ukazují, že to nemusí vždy vyjít.  

V rozhovoru přišla řeč i na překvapivý názorový obrat pana ministra, jenž ještě před krátkou dobu hájil zachování čtyřstupňové soustavy. Ať to vysvětluje jakkoli, podstatné je, že prokázal schopnost přijímat nové informace a impulsy, vypořádat se s námitkami a nelpět dogmaticky na neprolomitelnosti názoru ministra. Lze si jen přát, aby se stejně pružně choval i v jiných věcech.

Úvahy pana ministra mají skrytý obecný rys: apriorní nedůvěru ke státním zástupcům, politikům a představitelům státu. V jejím důsledku nelze nejvyššímu státnímu zástupci (bez ohledu na osobu) svěřit do ruky tolik moci, kolik mají generální prokurátoři, nejvyšší státní zástupci a ministři spravedlnosti všech evropských zemí. Státní zástupci „speciálu“ mají být izolováni od politiků a státu, což je unikátní české řešení. Mlčky se vyslovuje předpoklad, že nikomu nelze bezvýhradně věřit, všichni jsou zkorumpovatelní, všichni jsou schopni zneužít moc. Souvisí s tím i snaha vymanit státní zastupitelství ze začlenění do soustavy  moci výkonné, ovládané údajně zkorumpovatelnými úředníky a politiky. Hraničí to s popíráním základních principů dělby moci v demokratickém státu, před kterým nedávno varoval Václav Klaus, hovořící o hrozbě ústupu od demokracie k „expertokracii“. Státní zástupci odvozují svou moc od vůle zákonodárců a vlády, kterým ji svěřili voliči, a mohou ji mít jen tolik, kolik jim stát svěří. Samozřejmě, mají-li plnit svou funkci ve prospěch celé společnosti, pravidla uplatnění vlivu  nadřízených orgánů musí být nastavena tak, aby je chránila před zneužitím úzkými zájmovými skupinami nebo jednotlivci, a to od nejnižšího článku soustavy až na její vrchol a aby byla zajištěna procesní nezávislost státního zástupce při plnění úkonů trestního řízení, ale na absolutní nezávislost soustavy a jejích složek nemají nárok.

Z toho mála, co přece jen uniklo z kroměřížského zasedání Ústavně právního výboru, je nejdůležitější poznatek, že státní zástupci se brání snahám o přijetí opatření k vynucování odpovědnosti za špatnou práci, a ministerstvo je v tom podporuje převzetím dosud platných pravidel vymáhání kárné odpovědnosti do předloženého návrhu zákona. Zvlášť silně se projevuje nesouhlas s případným usnadněním vymáhání regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních selhání. Poslancům napříč politickým spektrem chybí politická vůle vyslyšet přání lidu a postavit se skupinovým zájmům žalobců. Automatické spuštění kárného řízení v návaznosti na vyplacení odškodnění obětem justičních a státnězástupcovských přehmatů, které by v případě schválení zavedl poslanecký návrh Olgy Havlové, odmítají jako výstřednost.

Nečekané nepřímé podpory zastáncům neodpovědnosti za způsobené škody se dostalo ze strany obecně váženého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, kterého rozhořčilo, že ministerstvo v tichosti připojilo k návrhu zákona o státním zastupitelství malou doprovodnou novelu, která mění pravidla promlčení kárného provinění. Napříště by nebylo možné zastavení kárného řízení v případě resignace soudce nebo státního zástupce na mandát a od rozhodnutí o poskytnutí odškodnění za následky nesprávného úředního postupu by běžela nová promlčecí lhůta. Bez zavedení těchto změn by ale část provinilců měla možnost uniknout před odpovědností. V tomto směru je na místě ministerský návrh podpořit, protože nezávislost soudců a státních zástupců musí končit tam, kde působí škody občanům, z jejichž daní jsou placeni.

Odpůrci „přitažení šroubů“ státním zástupcům namítají ohrožení jejich nezávislosti a dokonce se obávají, že by se ze státních zástupců staly postrašené figurky, které by se bály žalovat. Jsem ale přesvědčen, že i domněle drastická opatření z poslaneckého návrhu by ve skutečnosti dopadla jen na několik jedinců a ministerstvo určitě nechystá „genocidu“ žalobců. A kdo se bojí nést odpovědnost za svou práci, nechť jde dělat něco jiného. Ve srovnání s některými jinými státy máme nadbytek žalobců. Pokud ti bojácní odejdou, veřejnosti nevznikne škoda. V každé jiné profesi se pracovník zodpovídá za způsobenou škodu. Žádná kasta nemá nárok na výjimku z tohoto pravidla.

Vývoj jde dál a nový rozměr do sporu o vhodnosti propojení pravidel vymáhání kárné odpovědnosti s regresním řízením proti původcům státem uhrazených škod vnáší další poslanecký návrh Olgy Havlové, tentokrát z pera místopředsedy spolku Šalamoun, právníka Miroslava Špadrny, představený dne 27.dubna 2015 na semináři v Poslanecké sněmovně. Dosažitelnost odškodnění by se po nabytí účinnosti zákona zvýšila a podstatně by se zkrátily procesní lhůty pro jeho poskytnutí. Lze očekávat odpor ministerstva spravedlnosti, jehož příslušný odbor je kapacitně poddimenzovaný a s dodržováním procesních lhůt má potíže již dnes. Musíme ale vynucovat uplatnění zásady rovnosti občanů a státu: stát, který poškodil občana, mu nesmí působit další příkoří špatným nakládáním v řízení o odškodnění. Je věcí státu, aby si vytvořil důstojné podmínky pro zvládání nároků poškozených. Východiskem z potíží je na jedné straně posílení příslušného odboru ministerstva, na straně druhé vymáhání odpovědnosti státních zástupců a soudců za výsledky jejich práce, které by určitě vedlo ke snížení rozsahu vymáhaných nároků na odškodnění. Prevence bývá účinnější než následná opatření.

Pod povrchem uklidněné hladiny mediálního zájmu ve skutečnosti pokračují napříč politickým spektrem neshody v řadě otázek. Nepřekvapují proto pesimistické názory na budoucnost ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství, které například zazněly i  na výše citovaných 8.Rozmluvách na Hanspaulce, nebo zcela čerstvě v článku senátora Miroslava Antla na České justici dne 29.4.2015. Tyto hlasy jsou nepřehlédnutelnou protiváhou k výše zmíněnému optimismu Roberta Pelikána.

Návrh je ovšem jako celek výrazným pokrokem na cestě k uplatnění zdravého selského rozumu v řízení státního zastupitelství. Posun ministerstva od lpění na čtyřstupňové soustavě k třístupňové zaslouží ocenění. Právě proto by ale bylo smutné, kdyby návrh podlehl ve střetu s konzervativismem odpůrců jakýchkoli změn, stejně jako kvůli lpění na jakési typicky české cestě, dlážděné snahou o podřízení státního zastupitelství pravomoci pouze pánaboha a zachováním různých kastovních výsad státních zástupců včetně zajištění třináctiletého mandátu současnému nejvyššímu státnímu zástupci. Ministerstvo a zejména zákonodárci by se měli otevřít diskusi i s laickou veřejností, mezi kterou se vyskytují oběti státnězástupcovských a justičních přehmatů. Zákon se nevydává pro ochranu pohodlí a důstojnosti státních zástupců, ale pro zlepšení úrovně služby veřejné žaloby a garantování zákonnosti trestního řízení, za které občané platí ze svých daní.

PĚT BÁJEČNÝCH „TRAFIK“

Parlamentní strany si nadělily pět báječných „trafik“, o které budou moci licitovat.  Stalo se 10.dubna 2015, kdy  Poslanecká sněmovna přijala většinou pouhého jednoho hlasu novelu energetického zákona. Hlasovalo pro ni 86 poslanců, 13 bylo proti, ostatní zůstali pasivními diváky. Hlasování předcházel zarputilý boj mezi stoupenci a odpůrci zákona. Jeho součástí bylo 350 pozměňovacích návrhů a obstrukce poslanců hnutí Úsvit. Zvláštní je počet poslanců, kteří se hlasováním nevyjádřili: patrně je odradila rozsáhlost a složitost novely,  před nimiž pokorně kapitulovali. Než rozhodovat o  něčem, čemu nerozumí, raději vyklidili pole těm méně skromným a hlavně na úspěchu zainteresovaným. Neústupnost soupeřů prozrazuje, že  jsou ve hře zájmy silných vlivových skupin. Energetika je přece obrovský byznys a získání vlivu na ní je nesmírně lákavé.

Pokud novela skutečně nabude účinnost, dojde k velmi závažné změně ve výkonu státního dohledu nad energetikou, která se může dotknout peněženek každého z nás. Její význam přesahuje hranice resortu: jde o podstatný zásah do systému státní správy.

Až dosud bděl nad energetickým byznysem Energetický regulační úřad, který byl zcela nezávislý na ostatních orgánech státní moci. Dosavadní platný zákon stanovil, že se úřad řídí pouze zákony a ostatními právními předpisy, nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta republiky, parlamentu, vlády, ani jiného orgánu státní moci. Jeho posláním bylo chránění oprávněných zájmů zákazníků a spotřebitelů. Úřad řídil předseda (v současnosti předsedkyně Alena Vitásková), jmenovaný prezidentem republiky na funkční období šesti let. Odvolat jej mohl opět jen prezident republiky za zákonem stanovených podmínek.

Podle  novely bude Energetický regulační úřad nadále řídit pětičlenná Rada, jmenovaná vládou na návrh ministra průmyslu a obchodu. Rada ze svého středu volí předsedu na funkční období  maximálně tří let. O svých rozhodnutích hlasuje. Každý člen má jeden hlas a tři hlasy stačí na schválení rozhodnutí.

To je proti současnému stavu zásadní zlom: místo silného, nezávislého, téměř neodvolatelného předsedy zde bude Rada, jejíž členové se budou cítit zavázáni ministrovi průmyslu a obchodu. Pravomoc předsedy bude zpochybněna, protože ostatní členové Rady jej  mohou přehlasovat. Místo adresné odpovědnosti silného předsedy nastoupí obezlička kolektivního orgánu bez jednoznačně vytýčené odpovědnosti jednotlivých členů. Vznikne zde pět báječných „trafik“ za cenu zvýšení nákladů na provoz úřadu cca o 10%. S pravděpodobností blízkou jistotě můžeme počítat s tím, že místa v Radě se budou přidělovat podle stranického klíče.

Výsledek je tragický: novela zákona degradovala nezávislý Energetický regulační úřad na podřízený  přívěšek Ministerstva průmyslu a obchodu. Účinek změny poměrů ve vedení úřadu zvýrazňuje okolnost, že závislá Rada nastoupí na místo nepoddajné Aleny Vitáskové. Díky tomu kontrast mezi současným  způsobem řízení a výdobytkem socialistické neodpovědnosti bude výraznější úměrně důraznosti, s kterou se dosavadní předsedkyně ERÚ brala jak za nezávislost úřadu, tak za zájmy spotřebitelů.

O  změnu k horšímu jde ale bez ohledu na osobu Aleny Vitáskové, které by stejně vypršel mandát v srpnu r.2017. Účinky nahrazení nezávislého předsedy úřadu kolektivním orgánem nemají vztah pouze k její osobě. Jásat mohou lobbisté a jejich klienti, zato spotřebitelům energií se povede hůř než dosud.

Energetický regulační úřad zahltil v r.2010 příval žádostí o licence na provozování fotovoltaických elektráren. Vypukl pověstný fotovoltaický boom spojený s obrovskými dotacemi na podporu jejich zřizování. Více než 120 návrhů současné předsedkyně úřadu Aleny Vitáskové nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi, aby nechal přezkoumat zákonnost vydání některých licencí, nasvědčuje tomu, že tehdejší vedení úřadu záplavu žádostí nezvládlo.  Kdyby vláda tehdy zareagovala na jeho selhání prosazením organizační změny, bylo by to srozumitelné. V současnosti  ale Eenergetický regulační úřad zvládá své úkoly bez dalších katastrofických úkazů, takže smysl oslabení jeho řízení není jasný. Možná jde skutečně jen o to, aby se některým lobbistům a jejich klientům podařilo prosadit po odeznívajícím boomu budování fotovoltaických elektráren jiný „skvělý obchod“ ke škodě daňových poplatníků. Tak například jeden z hlavních bojovníků za prosazení novely zákona, poslanec Milan Urban, kdysi snil a možná stále sní o štědrém proudu dotací na  zpracování domácích i zahraničních odpadků ve velkokapacitních výrobnách biometanu. Za působnosti nezávislého ERÚ a jeho nekompromisní představené by se naplnění snu nedočkal.

Uplatnění novely zákona kromě toho bude mít ekonomické dopady. Jen změna způsobu výpočtu výše plateb za používání energie z obnovitelných zdrojů přinese  odběratelům zvýšení nákladů o 2-5 mlrd. Kč/rok po dobu 17 let. Stát uleví firmám a část těchto nákladů uhradí ze svého rozpočtu. Poslanec Milan Urban se při vysvětlování této záležitosti v Událostech, komentářích ČT dne 10.dubna 2015 tvářil jako iluzionista, který nechal zmizet svou asistentku: přenesením úhrady nákladů do státního rozpočtu by podle něj peníze jakoby zmizely, aniž by někde chyběly. Ve skutečnosti by je stejně zaplatili daňoví poplatníci, ale nepřímo, ve zvýšení jiných nároků státu na jejich kapsy.   

Další osud zákona bude zkouškou odpovědnosti senátorů a prezidenta republiky, kteří by neměli podlehnout vábení socialistických agitátorů a lobbistů.

SPRAVEDLNOST PRO IVO IŠTVANA A DALŠÍ

Zpráva o omluvě ministerstva spravedlnosti bývalým poslancům Ivanu Fuksovi, Marku Šnajdrovi a Petru Tluchořovi, o vyplaceném odškodném za jejich nezákonné držení ve vazbě a zprávy o průběhu nicotného procesu proti Janě Nečasové, dříve Nagyové, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, rozčeřily znova vlnu zájmu veřejnosti o mohutné policejní manévry, zahájené pod dozorem olomouckých žalobců v noci z 12. na 13. června 2013, a o jejich skandálně hubené výsledky.  Pohoršení občanů má odraz v publicistice.

Za původce všeho zla je považován šéf olomouckého Vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan, na jehož hlavu padá odpovědnost za debakl celé „kauzy Nagygate“. Například Petr Štěpánek se přímo ptá, kdy se mocný žalobce kvůli debaklu své akce zastřelí. Podle věci neznalých mohou být i jiní viníci. Např. blogger Karel Januška chce volat k odpovědnosti předsedy vrcholných soudů, kteří na rozhodování státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení nemají žádný vliv. Ba dokonce to byl právě Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění bývalých poslanců z vazby, takže je „kladným hrdinou“.

V hodnocení celé akce se od Petra Štěpánka příliš neliším, a v podstatě jsem je sdílel již v minulosti. Určitě nejsem podjatý vůči propuštěným bývalým poslancům: koncipoval jsem nabídku společenské záruky spolku Šalamoun ve vazebním řízení Ivana Fuksy (dalšími dvěma poslanci jsme se nezabývali jen proto, že se na nás nikdo neobrátil s podkladovými informacemi). Naopak jsem opakovaně projevil názor, že důsledky „kauzy Nagygate“ pro politické poměry v zemi jsou tak zásadní, že akce nebezpečně připomíná puč, podniknutý prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení.

Přesto se domnívám, že útoky na Ivo Ištvana jsou střelbou na dobře viditelný, nicméně pouze zástupný terč. Jeho úřad přece nebyl příslušný pro dozorování akce mimo obvod jeho působnosti, která navíc podle viditelných výsledků patřila spíše do pravomoci orgánů na úrovni hlavního města Prahy. Pravidla pro vyjmutí věci z pravomoci místně příslušného státního zastupitelství jsou přísná a dosti přesná. Ivo Ištvan se nemohl sám rozhodnout, že vtrhne do Prahy a „udělá pořádek“ na Úřadě vlády ČR a pochytá domněle zkorumpované bývalé poslance. Dokonce se na tom ani nemohl kamarádsky domluvit s pražskou kolegyní Lenkou Bradáčovou. Jediný, kdo mohl olomoucké orgány vyslat do Prahy, bylo Nejvyšší státní zastupitelství. To se navíc nemůže vykroutit z odpovědnosti za to, co Šlachtovi lidé v Praze podnikali pod dozorem olomouckých žalobců, protože řešilo několik stížností v rámci zákonného dohledu nad jejich činností  a na jejich postupu neshledalo nic nezákonného.

Bylo by snad na místě zeptat se Ivo Ištvana, zda mu při jeho velkých zkušenostech nebylo na zadaném úkolu nic podezřelého, a proč se popřípadě proti přikázání choulostivé věci nevzepřel. Sehrála snad v jeho uvažování roli vzpomínka na odvolání z funkce Jiřím Pospíšilem na návrh Renaty Vesecké za odpor proti protiprávnímu zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do „kauzy Čunek“? Nebylo by nic divného na tom, kdyby si zkušenost zapamatoval a řídil se podle ní. Být podruhé vyhozen kvůli lpění na zákonnosti není nic, po čem by člověk musel toužit.

Veřejnost by se tedy měla ptát nejvyššího státního zástupce, proč  jeho úřad takto rozhodl, a proč akci včas nezastavil na základě vyhodnocení stížností advokátů (bohužel toto není jediná kauza, v které by takové otázky byly na místě). Ještě dříve než veřejnost by se měl ptát ministr spravedlnosti. Patrně by bylo také na místě zkoumat, jaké podklady pro takové rozhodnutí o předání věci z Prahy do Olomouce dodala PČR. To by ovšem byla otázka na ministra vnitra, který nese politickou odpovědnost za jednání Policie ČR.

Útoky na Ivo Ištvana v souvislosti s kauzou tří bývalých poslanců jsou střelbou na falešný terč ještě z dalšího důvodu. Nejvyšší soud ČR rozhodl o nezákonnosti jejich trestního stíhání a o propuštění z vazby nikoli na základě prokázání jejich neviny, ale proto, že jejich jednání bylo pokryto poslaneckou indemnitou. V tomto směru jim prospěl jen částečně: dostali se sice na svobodu, což pro ně bylo příjemné, ale soud je nezprostil podezření a ani do budoucna nebude možné jejich nevinu nezvratně prokázat. Z tohoto hlediska by pro ně byl prospěšnější, kdyby jejich trestní stíhání doběhlo do konce, nejlépe ke zprošťujícímu rozsudku.

Tvrdit, že Ivo Ištvan měl předem vědět, že zatčením bývalých poslanců jde proti zákonu, je nesmysl. Jde o velmi složitou právní otázku, na jejíž řešení má patrně vliv i osobní přístup posuzujících soudců. Rozsudek přece vyvolal překvapení a mnoho právníků jej kritizovalo. Rozpaky projevila i tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, tedy představená původců šokujícího rozhodnutí.

Hypoteticky se Ivo Ištvan  mohl v pochybnostech obrátit na Nejvyšší soud ČR s předběžnou otázkou a zařídit se pak podle jeho rozhodnutí. Jenže nikdo nemůže podat předběžnou otázku před zahájením akce, která má zůstat do poslední chvíle utajená.

Veřejnost by se tedy měla začít ptát, kdo namočil Ivo Ištvana do kauzy „Nagygate“, proč to udělal a jaké podklady měl pro rozhodnutí. Příslušné orgány by si měly posvítit také na výsledky práce PČR, zda poskytnutím nepřesných informací nezavedla státní zastupitelství na scestí.

V této souvislosti je na místě poznamenat, že soustředění pohledu na „akci Nagygate“ odvádí pozornost veřejnosti od skutečnosti, že její řízení olomouckým vrchním státním zastupitelstvím není úplně výjimečnou událostí. Účelové nařizování výjimky z ustanovení o věcné a místní příslušnosti se stalo v posledních letech častým jevem a používá se hlavně u případů s politickým pozadím nebo týkajících se podezřelých, kteří jsou něčím významní. Zvláštní oblibě se v tomto ohledu těší právě olomoucké vrchní státní zastupitelství a v obvodu jeho působnosti Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Platí ústavněprávní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a oběti nepříslušných olomouckých žalobců nakonec soudí soudy v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ale stejná zásada nechrání zájmové osoby před nebezpečím, že do vazby nebo před soud je dostrkají účelově vybraní místně nepříslušní žalobci. Vrcholem absurdity pak je vysílání místně nepříslušných žalobců k zastupování žaloby u místně příslušných soudů. Došlo k němu například v kauze bývalého ministra obrany Martina Bartáka, kterého pronásledoval žalobce z Krajského státního zastupitelství v Ostravě až k odvolacímu Vrchnímu soudu v Praze. Výjimku z pravidel o místní příslušnosti žalobců mu poskytl nejvyšší státní zástupce  Pavel Zeman, který jej za tím účelem dočasně přidělil k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.V případě soudního řízení proti Janě Nečasové, dříve Nagyové,  státní zástupce vrchního státního zastupitelství klesl až na úroveň žalobce u obvodního soudu. Slyšel jsem od soudců-pamětníků, že takové nakládání s místní příslušností by si komunistická prokuratura v období normalizace nedovolila.

Na okraj podotýkám, že neúspěch akce „Nagygate“ a její strašlivé důsledky a svévolné nakládání s místní příslušností žalobců jsou specifickým příspěvkem do debaty o podobě nového zákona o státním zastupitelství, zejména  o obsahu mantry o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství. Je na místě se ptát, do jakých akcí se v budoucnu žalobci po získání větší nezávislosti pustí, když s nedostatečně zajištěnou nezávislostí si mohli troufnout na operaci, která nepřímo vedla až k vypsání nových voleb.