CHÝRY O SOLÁRNÍCH PODVODECH

Dne 6.února 2025 vydal SeznamZprávy článek Daniela Nováka „Podnikateli Zemkovi se hroutí solární byznys zrozený za štědrých podpor“ (zde). Týkal se jen jednoho odvětví Zemkových podnikatelských aktivit, ale vyvolal paniku v celé obci jeho zákazníků a obchodních partnerů.

Potřeboval jsem hodně času, abych článek jako celek strávil. Popisuje podnikatelskou tragédii, která se zrodila v r. 2010 a postupem času nabyla dnešní podoby a hrůzostrašných  rozměrů. Má stránku ekonomickou i trestně právní. Během dlouhé doby se o případu napsalo hodně stran novinářských textů a postupně se na něj nabalily různé chýry, nad kterými se dnes už nikdo nezamýšlí. Prostě je lidé berou jako zjevenou pravdu. K tomu přibyla změť soudních a jiných úředních rozhodnutí. Orientovat se v ní je obtížné.

Problematikou jsem se začal zabývat příležitostně, takřka proti své vůli, když jsem 3. června 2014 poprvé vstoupil s bývalou předsedkyní ERÚ Alenou Vitáskovou do soudní síně Krajského soudu Brno, v které vládl soudce Aleš Novotný. Žalobce Radek Mezlík přihodil Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou k obžalovaným účastníkům licenčního řízení chomutovských solárních elektráren, ač s nimi neměly nic společného.  A od té doby  křivdy na solárnících se stále vracejí do mých úvah.

Podnikatel Zdenek Zemek st. pojal záměr vybudovat tři fotovoltaické elektrárny v areálu své chomutovské firmy v rámci opatření, jimiž čelil dopadům ekonomické krize. Kromě prostředků svého holdingu investoval miliardu z úvěru. Obecně by uskutečnění podnikatelského záměru mělo zajistit návratnost vložených prostředků včetně splacení úvěru a nad to přinést aspoň minimální zisk. To je  základní pravidlo podnikání. V tomto případě vidíme, že ve skutečnosti v důsledku působení různých vnějších vlivů podnikatel místo zisku utrpěl obrovské ztráty a navíc se musel dožít  trestního postihu synů a spolupracovníků. Později byl v jiném řízení odsouzen také, a to k podmíněnému a peněžitému trestu. Kromě nepříznivých povětrnostních podmínek v době dokončování výstavby pohromou byla celá řada zásahů státních orgánů.

Současná vláda počítá s dalším budováním solárních elektráren jako prostředku k zajištění energetické bezpečnosti státu. Očekává tedy, že další podnikatelé se pustí po stopách Zdenka Zemka st. Jeho osud je ale důvodem k bedlivému vyhodnocení podnikatelského rizika: úspěšnost záměru je mimo jiné podmíněna jistotou dotační, popř. cenové politiky státu a na tu se nelze spolehnout. Koncem r.2010 stát náhle podstatně snížil s účinností od 1. ledna 2011 dotované výkupní ceny elektřiny, čímž významně ohrozil způsobilost podnikatelů splácet úvěr.  A ve státním rozpočtu na r. 2025 není zajištěn dostatek prostředků na dotování obnovitelných zdrojů energie. Víc se jich ministrovi financí do rozpočtového puzzle prostě nevešlo. Nikdo neví, co bude zítra. A budovatele nových solárních elektráren nic nechrání před zásahy státu, jež přispěly k neúspěchu podnikatelského záměru Zdenka Zemka st.

Ve zmíněném článku se uvádí, že jeho elektrárny získaly licence neoprávněně, protože ke dni 31.prosince 2010 nebyly dokončeny. To je hluboce zakořeněný chýr. Elektrárny zcela určitě stály. Na konci prosince 2010 je vyfotografovala družice NASA. Rozlišovací způsobilost fotografií je tak vysoká, že na nich lze počítat panely.  Podle platných předpisů z té doby o udělení licence rozhodovala komise pracovníků Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) po prohlídce zařízení na místě. Žadatel musel při tom prokázat, že má oprávnění s elektrárnou nakládat a zařízení je bezpečné.  V našem případě pracovníci ERÚ uznali 31.prosince 2010  elektrárny za způsobilé k získání licence a Zemkové prokázali oprávnění vlastníků konvalidovanými protokoly o převzetí zařízení od dodavatele a bezpečnost revizními zprávami k nízkonapěťovým rozvodům.

Je pravda, že při první kontrole stavu elektráren dne 20.prosince 2010 komise našla na miliardové investici nedodělky v rozsahu několika desítek tisíc Kč a licence neudělila. Ale 21. prosince 2010 vedení ERÚ souhlasilo s opakováním kontroly a 22. prosince 2010 distribuční společnost připojila elektrárny k síti, takže začaly dodávat proud. Při další prohlídce dne 31.prosince 2010 pracovníci ERÚ zjistili, že elektrárny jsou způsobilé pro získání licencí. S jejich názorem souhlasili další přizvaní odborníci včetně zahraničního experta úvěrující banky. Tvrzení, že licence vydal ERÚ neoprávněně, nedokončeným elektrárnám a dokonce snad na základě nějakého podvodu, se rozchází se skutečností. Oprávnění pracovníci ERÚ, kteří o vydání licencí rozhodli, viděli vše, co vidět chtěli a měli k disposici úplný spis s přílohami k žádostem o licence. Elektrárny pak prodávaly elektřinu za původní cenu, platnou v r. 2010, až do počátku roku 2013, kdy stát zásadně změnil způsob proplácení dotací. Pokud snad z mně neznámých důvodů získaly elektrárny licence skutečně neoprávněně, pracovníci ERÚ, kteří jejich vydání povolili, dle mého laického názoru měli usednout na lavici obžalovaných společně se solárníky. 

Domněnka, že chomutovské solární elektrárny získaly licence neoprávněně, byla jedním z důvodů vyvolání trestního stíhání osob, zapojených do procesu budování elektráren, v němž obžalobu podal státní zástupce VSZ Olomouc Radek Mezlík a senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně vynesl rozsudky s vysokými tresty. 

Veřejnost neví, že způsobilost elektráren k získání licencí byla podrobena dalším zkouškám. Především v ERÚ proběhlo řízení k žádosti o povolení obnovy licenčního řízení, jehož předkladatel usiloval o odebrání licencí chomutovským elektrárnám. Ředitelka licenčního odboru ERÚ Michaela Schneidrová po přezkoumání licenčního spisu rozhodla ve správním řízení, že žádost je nedůvodná. Čili  zachovala licencím platnost. Byla pak za to odsouzena k vysokému trestu odnětí svobody a strávila dokonce několik měsíců ve vězení. Ale v lednu r. 2018 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že se nedopustila trestného činu a nařídil její propuštění na svobodu. V průběhu dalšího řízení byla zcela zproštěna obžaloby. 

Později na základě trestních oznámení dvou na sobě nezávislých oznamovatelů severočeská kriminální služba přezkoumala okolnosti vydání licencí chomutovským elektrárnám 31.prosince 2010 se závěrem,  že elektrárny měly odpovídající náležitosti a licence obdržely právem. Stížnosti oznamovatelů proti policejním usnesením zamítl stejný státní zástupce Radek Mezlík, zmiňovaný výše jako pronásledovatel solárníků. Potvrdil, že k 31.prosinci 2010 byly elektrárny způsobilé pro získání licencí. 

Hned v r.2011 se začala zvedat vlna trestních a později i správních řízení s budovateli solárních elektráren, poněkud připomínající někdejší hony na kulaky. Podnikatelský klan Zemků přišel na řadu mezi prvními, nebo možná vůbec jako první. Došlo k tomu tak, že někdy počátkem r. 2011 místopředseda ERÚ Antonín Panák našel v licenčních spisech revizní zprávy z konce prosince r.2010, které považoval za padělky a zanesl je na policii.

Později se ukázalo, že je do spisu založili pracovníci dodavatelské firmy, kteří připravovali licenční spisy pro prohlídku elektráren komisí  ERÚ 31.prosince 2010. Zjednodušili si tak splnění úkolu v situaci, kdy stálý revizní technik Vladimír Čimpera byl nemocen. 

Policie nalezené listiny vyhodnotila jako padělky a zahájila úkony trestního řízení. Proti tomu by nebylo možné  nic namítat, kdyby se omezila na pachatele. Ale z neznámých důvodů se rozběhlo prověřování celého licenčního řízení, ač investoři si dodání padělaných revizních zpráv neobjednali a o jejich založení do spisu vůbec nevěděli. Neodpovědnost zhotovitelů padělků vyvolala katastrofu, jejíž účinky dopadly na hlavy nevinných lidí. 

Nález údajných padělků ovlivnil i správní řízení. Byl jsem přítomen správnímu řízení soudnímu, při  němž právní zástupce investorů chtěl založit do spisu jako další důkaz obsáhlý znalecký posudek renomované poradenské firmy PricewaterhouseCoopers. Soudce David Raus ale přijetí dalšího důkazu odmítl, protože vzhledem k existenci padělaných revizních zpráv byla  pro něj důkazní situace jasná a zrušení platnosti licencí nevyhnutelné. Protože znám obsah znaleckého posudku, jako laik pochybuji, že by soud po seznámení s ním rozhodl o odebrání licencí. 

Na výsledky trestního i správního soudního řízení měla vliv neujasněnost právních předpisů. Revizní technici prováděli  revize nízkonapěťových rozvodů a vypracovávali revizní zprávy způsobem, na který byli zvyklí. V r.2013 Nejvyšší správní soud vydal závazné rozhodnutí o náležitostech postupu při revizi a obsahu revizní zprávy. Pokud se pak  v licenčním spisu nalézala revizní zpráva, jež jeho rozhodnutí neodpovídala, byl to důvod k odebrání licence a k odsouzení revizního technika pro podvod  k nepodmíněnému trestu. Až dosud jsem věřil, že retroaktivita právních rozhodnutí je nepřípustná, ale je zřejmé, že v případě honu na solárníky je dokonce vítaná. 

Až v r. 2024 při rozhodování o jiné obžalobě kvůli vydání licence v r.2010 soud připustil, že revizní technik nemá být trestán za nedbání pravidel, jež v r. 2010 neexistovala. Uznal mu jednání v dobré víře a upustil od potrestání.

Za nerespektování neznámých pravidel bylo zřejmě odsouzeno více revizních techniků. Ministr spravedlnosti by měl nechat prozkoumat příslušné trestní rozsudky a vyhledat případy takto potrestaných revizních techniků. Patrně by zasluhovali rehabilitaci.

Vzácná, patrně však ne zcela ojedinělá je jiná „specialita“ postupu státního zástupce Radka Mezlíka v řízení proti podnikatelskému klanu Zemků. Jak výše uvedeno, přílohou k žádosti o licence byl protokol o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investorů. Takový dokument nelze vyrobit za 5 min. těsně před příchodem komise ERÚ. Žadatelé nemohli předjímat přesně, kdy na ně přijde řada. Připravili protokoly s předstihem. Mezi jejich obsahem a skutečným stavem elektráren při návštěvě komise ERÚ  dne 20. prosince 2010 byl ale malý rozdíl. Kvůli drobné fyzické nedokončenosti zařízení komise vydání licencí nepovolila.

Rozpor mezi obsahem protokolu a skutečným stavem zařízení vyhodnotil v trestním řízení státní zástupce Radek Mezlík jako pokus o podvod. Motivem pro přípravu protokolů ale nemohl být úmysl podvést ERÚ, protože na  rozdíl od policistů,  státních zástupců a soudců investoři  věděli, ERÚ nevydá licence na základě pouhého předložení protokolů, neboť rozhodující je posouzení skutečného stavu elektráren pracovníky ERÚ na místě samém. Pro orgány činné v trestním řízení měl neúspěšný první pokus o získání licence význam srovnatelný s koncem světa. K dalším jednáním mezi investory a ERÚ ze dne 21.prosince 2010, k připojení elektráren na rozvodnou síť dne 22. prosince 2010 a dokonce ani k nové prohlídce z 31.prosince 2010, završené vydáním licencí, již nepřihlíželi. Jednatele investujících společností obžalovali a odsoudili k vysokým trestům. Nedbali, že v dalším postupu budování elektráren došlo ke konvalidaci obsahu protokolů, licenční řízení bylo úspěšně završeno a nevznikla škoda ani investorům, ani státu.

V r.2024 proběhl soudní proces s budovateli jiné elektrárny, která získala licenci na konci r. 2010. Vyskytl se v něm stejný problém – nesoulad soupisu součástí vybavení zařízení elektráren na začátku licenčního řízení se skutečností. Ale soud rozhodl, že použitím dočasně vadné, později konvalidované listiny nebyla způsobena škoda. Jednání, jež nezpůsobí škodu, není trestným činem.

Souhrnný pohled na soubor úředních úkonů, konaných ERÚ, orgány trestního řízení a správními soudy v podmínkách neujasněnosti procesních předpisů na mne působí dojmem chaosu, v němž spravedlnost občas přišla zkrátka. Zcela jistě se to netýká jen případu chomutovských solárních elektráren. Proběhlo několik desítek trestních řízení a také došlo k početným zásahům správních soudů, vyvolaným nejvyšším státním zástupcem ve veřejném zájmu. Bylo by velmi zajímavé a patrně i prospěšné, kdyby celek „honu na solární barony“ prozkoumala skupina nezávislých, nestranných právníků. Kdyby se mi chtělo vtipkovat, navrhl bych zřízení vyšetřovací parlamentní komise. Při představě, že možná několik revizních techniků sedělo ve vězení, protože v r. 2010 neznali pravidla, nastolená správními soudy v r. 2013, mi ale do vtipkování není. Apeluji proto na ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby se nad touto záležitostí zamyslel.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

457 MILIONŮ ZA BEZTRESTNĚ ZPŮSOBENÉ ŠKODY

Podle článku Evy Pasekové, který  uveřejnil dne 10. června 2024 server Česká justice (zde)  došlo v r.2023 k vyplacení rekordního odškodnění účastníků soudního řízení, postižených vadným úředním postupem. Jde o vrchol vzestupné řady: v roce 2007 šlo o 50 milionů korun, za rok 2022 již 153 milionů a za rok 2023 dokonce 457 milionů. Část je náhradou za nepřiměřenou délku řízení.

Byly časy, kdy domáhat se odškodnění bylo celkem beznadějné. Aspoň nesmělý průlom v názorech na odpovědnost státu za škody, spáchané justicí, nastal zásluhhu dnešní senátorky Daniely Kovářové ve funkci ministryně spravedlnosti Fischerovy úřednické vlády. Je jistě správné, že stát účastníky řízení odškodňuje za újmu, kterou jim způsobili jeho zaměstnanci. Ale přesto je na místě požadovat, aby ministerstvo spravedlnosti vysvětlilo veřejnosti, proč právě v r.2023 nastal tak nápadný vzestup vyplacených částek, neboť meziroční nárůst je velmi nápadný. Zhoršila se snad kvalita soudních rozhodnutí nebo se pouze zvýšil počet oprávněných žadatelů?

Autorka uvádí, že „pirátský poslanec Jakub Michálek proto navrhl doprovodné usnesení, v němž zavázal ministerstvo, aby důsledněji postupovalo při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům, kteří se dopustili pochybení a také s tím související vymáhání regresivní náhrady“. To je ovšem bolestivá problematika, ke které se ve svých textech vracím „od nepaměti“ (příklad zde).

Postavení poškozených účastníků zejména trestního řízení v poměru ke státu je nastaveno špatně: poškození musí o odškodnění prosit cestou ministerstva spravedlnosti nejpozději ve stanovené lhůtě. Pokud lhůtu propasou, nárok propadá. Na ministerstvu se vyřizováním žádostí zabývá malé oddělení, které nestačí všechny žádosti vyřídit ve lhůtě. Žadatelé se proto z opatrnosti obracejí na soudy již před vypršením lhůty. Za opomenutí je opět stihne trest propadnutí nároku. Stát by měl odškodňovací řízení vést z úřední povinnosti. 

Samostatnou částí problému je vymáhání regresivní spoluúčasti původců škod na vyplaceném odškodnění. Současně platný zákon umožňuje vymáhání pouze proti původcům, které za způsobení škody potrestal kárný soud. Jenže promlčecí lhůta kárného provinění je poměrně krátká, takže zejména v případě dlouhých procesů by někdy nebylo možné kárné řízení vůbec zahájit. Byla by vhodná změna koncepce odškodňovacího řízení a propojení pravidel kárného a regresního řízení. V době působení ministryně Heleny Válkové vznikl na půdě spolku Šalamoun návrh nového odškodňovacího zákona, k němuž se ministryně stavěla vstřícně. Ale nebyla v úřadě dost dlouho, aby stihla dopracování zákona a mimo to autor předlohy z nejasných důvodů ztratil zájem. 

Volání poslance Jakuba Michálka po důslednějším postupu ministerstva při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je hlasem volajícího na poušti, jehož pronikavost oslabuje skutečnost, že tak trochu „pláče na nesprávném hrobě“. Pan poslanec se obrací na ministra, který ve věcech vymáhání kárné odpovědnosti  svou pravomoc pokud možno nevyužívá a s předkladateli návrhů se pokud možno nebaví. Dohled nad chováním státních zástupců a soudců  vykonávají samoobslužně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kteří pod tlakem stavovské kolegiality provinilce většinou chrání. 

Není bez zajímavosti, že přání poslance Jakuba Michálka je opakem mínění bývalé nejvyšší státní zástupkyně a později dvojnásobné ministryně spravedlnosti  exprokurátorky Marie Benešová, která se obávala, že pod hrozbou hmotné odpovědnosti by se ze státních zástupců staly ustrašené figurky a báli by se podávat žaloby. Připomínám, že „ryba smrdí od hlavy“. 

Doklady o tom, že k nemravnému a nezákonnému jednání ke škodě obviněných přece jen dochází, se nacházejí na mém blogu, na webu spolku Chamurappi z.s. a v obou dílech mé knihy Škůdci v taláru (téměř utajované knihkupci). Popisují desítky případů, jimiž bylo občanům způsobeno utrpení. Pokusy o kárný nebo dokonce trestní postih byly téměř vždy neúspěšné. 

Jako příklad připomenu aspoň drama dvou znojemských mladíků, odsouzených Okresním soudem ve Znojmě ve spojení s Krajským soudem Brno za čin, ke kterému se po jejich odsouzení přiznal skutečný pachatel. Na návrh státní zástupkyně  Jarmily Goldové přesto senát předsedy Jaromíra Kapinuse nepovolil obnovu (zde) a Krajský soud to potvrdil senátem Aleše Flídra. Obnova byla povolena až po zásahu Nejvyššího soudu ČR a odsouzení po několika letech obnoveného procesu dosáhli pravomocného zproštění obžaloby. Bez ohledu na stanovisko Nejvyššího soudu ČR státní zástupkyně řízení brzdila, čímž vyvolala průtahy v celkové  délce cca jednoho  roku. Nedosáhl jsem vyvolání kárného řízení s žádným z odpovědných a pozdější trestní oznámení „zametlo pod koberec“ Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.  Z mnoha dalších možných příkladů připomínám zběsilost státního zástupce Radka Mezlíka, žalobce, na základě jehož obžaloby senát Aleše Novotného odsoudil bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou k vysokým trestům odnětí svobody (zde). Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud, zato Michaela Schneidrová si „odseděla“ sedm měsíců ve věznici. Vyprostil ji až Nejvyšší soud ČR, který vrátil její věc k novému projednání senátu Aleše Novotného. Na jeho nový - tentokrát zprošťující - rozsudek čekala na svobodě 11 měsíců v ponižujícím postavení nepravomocně odsouzené, zbavené přístupu k většině legálních zdrojů obživy. Zběsilý žalobce Radek Mezlík ale podal odvolání, o němž musel vědět, že s ním neuspěje: nabádal totiž odvolací soud, aby nedbal závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Protáhl tím zcela zbytečně trápení Michaely Schneidrové o sedm měsíců. S podnětem ke kárnému řízení jsem neuspěl. Takto bych mohl pokračovat dál a dál a dál… 

Dosavadní právní úprava kárného řízení je chatrná. Pojem „kárné provinění“ definují zákony tak vágně, že jakékoli jednání může být kárným proviněním, ale nemusí. Chybí pravidla prověřování podezření na kárné provinění, srovnatelná s příslušnou částí trestního řádu. Zásluhou politické strany Úsvit se kdysi do eklepu Poslanecké sněmovny dostal návrh zákona o Generální inspekci justice, jehož projednání se nikdy nedostalo na program zasedání. 

Výlučnou pravomoc kárných soudů je třeba bezpodmínečně zachovat. Ale prověřování podnětů ke kárnému řízení by se mělo dostat do rukou nezávislého profesionálního sboru s pravomocí podobnou jako má Generální  inspekce bezpečnostních sborů vůči policistům.

A zde se kruh uzavírá: pokud nebude prověřovat pochybné kroky státních zástupců a soudců nezávislý profesionální orgán, potud bude kárných žalob jako šafránu, potud nebude stát vymáhat regresní spoluúčast pachatelů nepravostí, potud budou státní zástupci a soudci jednat s vědomím, že se jim za jakoukoli zhůvěřilost nemůže nic stát.  Budou nerušeně vyvolávat příčiny k odškodňování a stát bude krvácet stále dál.

Peníze jsou vždy až na posledním místě (sic!),ale obrovské náklady na zhojení následků justičních nepřístojností nejsou na věci to nejhorší. Žádnými penězi nelze totiž zaplatit zničené roky života, rozbití rodinných vztahů, soužení vězněm opuštěných členů rodiny a jiné hrůzy.

Je to důvod navíc, aby se zásadně změnil obecný netečný přístup ministerstva i zákonodárců k vynucování odpovědnosti státních zástupců a soudců za jejich profesní poklesky (jež jsou vždy také poklesky mravními).

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

NEVYKOŘENITELNÉ MÝTY O ZLOČINECH SOLÁRNÍKŮ

Ústavní soud vyhověl stížnosti bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Aleny Vitáskové, která si stěžovala na nízké odškodnění, jež jí obecné soudy přiznaly za neoprávněné trestní stíhání. Zprávu ČTK o jejím úspěchu převzala různá media včetně České justice (zde). Podle ní Ústavní soud vytkl obecným soudům,  že nezohlednily utrpení Aleny Vitáskové,  která žila do zproštění obžaloby Vrchním soudem v Olomouci 23 měsíců pod tlakem hrozby nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Jsem svědkem, že skutečně psychicky strádala, ač se snažila nedávat to najevo. Dokázala dokonce vykonávat až do konce mandátu povinnosti šéfky ERÚ. Až po zproštění jí povolily nervy.

Mínění Ústavního soudu je správné, ale není vyčerpávající. Skutečnost byla horší, než se ve zprávě uvádí, neboť tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jenž její věc vrátil k novému projednání jejímu „katovi“ Aleši Novotnému. Opět žila nějaký čas v napětí. Ale tentokrát se dočkala zprošťujícího rozsudku a státní zástupce Aleš Mezlík, který se významně zasloužil na jejím nespravedlivém odsouzení, se tentokrát neodvolal.

V jejím stínu nadále  zůstává  případ její podřízené spoluobžalované Michaely Schneidrové (zde) a (zde), která si také  „vysloužila“ trest odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Vrchní soud v Olomouci jí trest pouze mírně snížil. Prezident Miloš Zeman nevyhověl žádosti spolku Chamurappi z.s. o milost. Strávila 7 měsíců ve vězení. Vyprostil ji Nejvyšší soud ČR, který na základě dovolání popřel trestnost  žalovaného činu a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání. Senát „kata“ Aleše Novotného ji tentokrát zprostil. Avšak státní zástupce Aleš Mezlík se odvolal, takže pak musela čekat dalších 7 měsíců na spravedlnost. Život obžalované, propuštěné z výkonu trestu bez rozhodnutí o zproštění, byl obtížný, neboť nemohla získat zaměstnání, podporu v nezaměstnanosti, ani jiné dávky. V tomto ponižujícím postavení žila od 11.prosince2018 do 24.června 2020.

Ve zprávě mě popudila zmínka, že  „Vitásková čelila obžalobě v kauze chomutovských solárních elektráren jež obdržely licenci před koncem roku 2010, i když nebyly dokončené, a získaly díky tomu nárok na výhodnější výkupní ceny“.  To je klasický nevykořenitelný mýtus, kterému stále věří spousta lidí a média jej přebírají jedno od druhého. Není totiž pravda, že elektrárny nebyly dokončené. O vydání licencí rozhodla 31.prosince 2010 expertní komise ERÚ, která by vydání licencí nepovolila, kdyby zařízení nebylo dokončené. Na základě trestního oznámení, které podal nejdříve ERÚ a později spolek Šalamoun, licenční spis přezkoumala severočeská kriminální policie, která potvrdila, že v době vydání licencí měly elektrárny všechny náležitosti. A ke stížnosti proti závěrům policie potvrdil jejich správnost stejný státní zástupce Radek Mezlík, který se kdysi zasloužil o tragédii účastníků výstavby elektráren. Ostatně licence, vydané 31. prosince 2010, stále platí, ač ve správně-právních zmatcích po zahájení trestního řízení kdysi došlo k jejich dočasnému zrušení.

Výstavba elektráren proběhla za dramatických okolností. V listopadu 2010 stát oznámil zásadní snížení výkupních cen elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro elektrárny, jež nezískají licence do konce r.2010. Ohrozil tím krachem budovatele elektráren, kteří projekt financovali z velké části z úvěru. Vzal jim peníze na splátky úvěru.  Nastal závod s časem, ztížený nepřízní počasí. Nicméně výstavba chomutovských elektráren nakonec skončila s určitými potížemi včas. O vydání licence rozhodla expertní komise ERÚ, kterou doprovázeli také jiní odborníci, mezi nimi expert úvěrující banky. 

Pro úplnost připomínám, že se jednalo o dvě pozemní a jednu střešní elektrárnu, z nichž každá byla v majetku jedné společnosti s ručením omezeným, součástí holdingu Z-Group.

Po shonu v závěru roku nastala pohoda. Netrvala dlouho. V únoru r.2011 místopředseda ERÚ Antonín Panák nahlédl do licenčního spisu a našel v něm padělané zprávy o revizích nízkonapěťových rozvodů, které měly proběhnout koncem prosince 2010. Zanesl je na policii a ERÚ z úřední povinnosti zahájil řízení o povolení obnovy licenčního řízení. V kritickém období nastoupila do čela ERÚ Alena Vitásková. Za ní přišla do ERÚ pozdější odsouzená Michaela Schneidrová, která se stala ředitelkou licenčního odboru. Na ni připadlo rozhodnutí o návrhu na obnovu licenčního řízení chomutovských elektráren. K nevůli Antonína Panáka nepřevzala připravené rozhodnutí svého předchůdce. Obnovu nepovolila. Vyneslo jí to trestní stíhání. Jak později potvrdil Nejvyšší soud ČR, postupovala správně. 

Od nálezu padělaných revizních zpráv se začaly dít věci dříve nevídané. Investoři si je neobjednali a ani netušili, že se dostaly do spisu. Kdyby policie zahájila řízení proti padělatelům, mohlo to skončit v nejhorším u okresního soudu. Souběžně by ERÚ ve správním řízení ověřil, zda padělky posloužily k neoprávněnému vydání licencí. Protože v licenčním spisu byly také správné revizní zprávy, investorů by se nález padělků nijak nedotkl. 

Jenže případ se dostal do péče královehradecké pobočky PČR-Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (dále jen ÚOKFK), kde se jej ujal iniciativní policista Pavel Pinka, jenž začal zkoumat celý proces licenčního řízení. Obvinil každého z vedoucích pracovníků investora a dodavatele, kdo měl při výstavbě elektráren významnou úlohu.  Ale mimo to jedním z prvních výsledků jeho zkoumání bylo vyvolání trestního řízení proti výše zmíněné Michaele Schneidrové. Od něho se pak odvinulo stíhání Aleny Vitáskové. 

Co vedlo PČR- ÚOKFK k rozšíření zájmu od padělatelů na celé licenční řízení, je pro mne záhadou. Jako laik si myslím, že kriminalizace celého licenčního řízení nebyla nutná. Ať již byly revizní zprávy jakékoli, neměly určující roli v rozhodování o vydání licence. Byly pouze povinnou přílohou žádostí o licence. 

Licence byly vydány v souladu s ustanovením energetického zákona po odborném posouzení stavu elektráren povolanými  osobami. Ani policista Pavel Pinka ani státní zástupce Radek Mezlík je odbornou vyspělostí nepřevyšovali. 

Kdyby Antonín Panák nenašel v licenčním spisu padělané revizní zprávy a nešel s nimi na policii, nikdo by už nikdy nezpochybnil zákonnost vydání licencí chomutovským fotovoltaikám dne 31.prosince 2010. Ale díky iniciativnímu chování policisty Pavla Pinky a dalších a jeho podpoře státním zástupcem Radkem Mezlíkem se před soud dostalo 11 dosud bezúhonných občanů. Tam se jich ujal soudce Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání hodně vysokých trestů. Se státním zástupcem Radkem Mezlíkem se skvěle doplňovali. Z obviněných jen dva unikli uložení nepodmíněného trestu prvostupňovým rozsudkem. Byl mezi nimi vážně nemocný ředitel licenčního odboru ERÚ, proti jehož zproštění se ale státní zástupce Aleš Mezlík odvolal. Pan obžalovaný se rozhodnutí odvolacího soudu nedožil. 

Trestní stíhání vedené bez ohledu na ustanovení energetického zákona a pokynů ERÚ nemohlo vést k objektivnímu výsledku. Příkladem budiž přístup příslušných orgánů k revizním zprávám. Revizní technik, který vykonával funkci technického dozoru na stavbě, jich vypracoval sedmnáct. Provedl je podle dobových zvyklostí, tedy proměřil nízkonapěťové rozvody, nepřipojené k fotovoltaickým panelům. Dodnes neexistuje žádný právní předpis, jenž by stanovil, jak se mají revize provádět. Orgány, vyšetřující průběh výstavby elektráren, laicky usoudily, že se technik daným způsobem jejich provedení dopustil podvodu. A až v r.2015 jim soudy daly za pravdu. Přístup orgánů činných v trestním řízení je ale v rozporu se  skutečností, že elektrárny od uvedení do provozu před mnoha lety vyrábějí, aniž by došlo k úrazu elektrickým proudem nebo nějaké jiné poruše, která by prokázala nesprávnost zjištění revizního technika. Ostatně v jiných soudních řízeních z poslední doby se revizní technici domohli uznání jednání v dobré víře. 

Pověst o nedokončenosti elektráren v době vydání licencí vyvolal státního zástupce Radek Mezlíka výrokem v obžalobě, převzatým do odůvodnění rozsudku senátu Aleše Novotného. Podle něj v době prohlídky zařízení při projednání žádostí o licenci nebyly elektrárny dokončeny ani zčásti. Za tento výrok jej zkritizoval i odvolací soud, který jej do odůvodnění svého rozsudku převzal bez slůvka „ani“. Vysloužil si tím kritiku kvůli změně výrokové věty, provedené bez vlastního dokazování. Skutečnost byla taková, že při prohlídce dne 20.prosince 2010 byly na zařízení nedodělky v hodnotě několika desítek tisíc Kč, které na funkčnost zařízení neměly podstatný vliv. Následující den se investoři dohodli s vedením ERÚ, že do konce roku nedodělky odstraní, a tak se i stalo. Malý význam nedodělků potvrzuje skutečnost, že hned 22.prosince 2010 odborníci distribuční organizace připojili elektrárny na síť a ty začaly dodávat proud. Při další prohlídce dne 31.prosince již byly nedodělky odstraněny a expertní komise povolila vydání licencí.

Pro státního zástupce Radka Mezlíka ale licenční řízení skončilo 20.prosince 2010. Tím, co investoři podnikali dále v souladu s dohodou s vedením ERÚ a tedy podle energetického zákona, se již nezabýval, protože chtěl za každou cenu prokázat, že došlo k trestnému činu. 

Kromě toho vložil jednatelům investujících společností do hlav úmysl podvést ERÚ vyhotovením protokolů o převzetí od dodavatele nedokončeného zařízení elektráren do jejich majetku. Žadatelé museli přílohou k žádosti o licenci prokázat, že zařízení je jejich, takže mají právo s ním nakládat. Tento administrativní úkon museli samozřejmě připravit v předstihu. Pro posouzení, zda lze elektrárnám vydat licence, platil výsledek jejich prohlídky, nikoli popis zařízení v protokolu. Při prohlídce 31.prosince 2010 již žádné rozpory mezi obsahem protokolů a skutečným stavem neexistovaly. Ale „kdo chce psa bít, ten si hůl najde“. 

Zvláštní půvab má způsob, jakým orgány činné v trestním řízení prokázaly nedokončenost zařízení střešní elektrárny. Všechny tři elektrárny se nacházely v jednom objektu.  Expertní komise se na místo činu dostavila 20.prosince 2010 a znova 31.prosince 2010. Při první prohlídce nedala souhlas k vydání licencí, při druhé již ano,  a to pro všechny tři elektrárny. Na střechu ale experti ERÚ nikdy nevylezli, čili o stavu elektrárny se na vlastní oči nepřesvědčili. Když se pak v trestním řízení státnímu zástupci Radku Mezlíkovi hodilo prokázat, že střešní elektrárna nebyla v den vydání licence dokončená, přímé vizuální posouzení měly nahradit výsledky analýzy záznamů ze skladového hospodářství, kterou provedl policista Špaček. Obhajoba jeho závěry zpochybňuje, protože do evidence skladového hospodářství se promítly pohyby zboží i z jiných akcí, netoliko z montáže střešní elektrárny, takže takto nelze zjistit počet prvků, instalovaných na střeše do 31.prosince 2010. 

Za pozornost stojí chování expertů ERÚ, kteří svým dobrozdáním umožnili vydání licencí, které podle názoru orgánů činných v trestním řízení neměly být vydány. V důsledku jejich rozhodnutí měla vzniknout škoda. 

Z tvrzení, že licence neměly být  vydány, logicky vyplývá podezření, že svou práci vykonávali nedbale, možná neodborně. Zvlášť důvodné je podezření v případě střešní elektrárny, kterou nikdy nezkontrolovali, ale přesto pro ni nechali vydat licenci. Jednali nedbale a hypoteticky umožnili vznik značných škod. Jako laik si myslím, že je měl státní zástupce Radek Mezlík obvinit z nedbalostního trestného činu. Místo toho je použil jako svědky proti obžalovaným. Je možné, že se tak dopustil nadržování, což by mohlo být důvodem k stíhání pro nedbalostní jednání. 

Vydání licencí bylo ale v pořádku, takže výše uvedené úvahy mají jen akademický význam, směřující k zpochybnění logičnosti kroků státního zástupce Radka Mezlíka. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka. 

JIZVY NA DUŠI ODSOUZENÝCH II

Vystoupení svědků ve štvanici na soudce Roberta Fremra ukazuje, že soudce může svým rozhodováním vyvolat na duších svých obětí  jizvy, jež bolí ještě po desetiletích. Oběti budou jistě vzpomínat také na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a jej doprovázejících žalobců Radka Mezlíka a Aleše Sosíka.

K prvnímu mému setkání s ním došlo v r.2014 v kauze, která se týkala údajného podvodu podnikatelského klanu Zemků při získání licencí  k provozování dvou fotovoltaických elektráren. Zlomyslný žalobce Radek Mezlík k údajným „solárním podvodníkům“ přihodil Alenu Vitáskovou, tehdy předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), a její podřízenou Michaelu Schneidrovou. Obvinil je ze zneužití pravomoci jednáním ve prospěch Zemků. Přičleněním k údajným podvodníkům jim způsobil značné trápení: podstatná část soudního jednání se jich vůbec netýkala, ale musely se zúčastňovat hlavního líčení a platit obhájce. Hlavní líčení začalo v červnu 2014. Obě prožily šok z uložení trestu 8,5 roku odnětí svobody. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud. Michaela Schneidrová takové  štěstí neměla. Musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.S. v „domě smutku“ na případné adrese Rozkoš 990. Mohl ji zachránit vyhověním žádosti o milost spolku Chamurappi prezident Miloš Zeman. Přestože ji podporoval Jaromír Soukup přímluvou v pořadu Týden z prezidentem, nevyhověl: řídil se radou hradního právníka Václava Pelikána, který ji dokonce nařkl z pozdního nástupu do vězení.  Vysvobodil ji po sedmi měsících Nejvyšší soud ČR senátem předsedy Vladimíra Jurky, který rozhodl, že jednání  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové nebylo trestným činem. Celý proces  skončil pro Alenu Vitáskovou až v r. 2019, avšak pro Michaelu Schneidrovou díky zlomyslnosti žalobce Radka Mezlíka až v r.2020. 

Přičleněním věcí obou obžalovaných k řízení proti „solárním podvodníkům“ žalobce mimoděk vytvořil test úrovně „neomylnosti“ jak své, tak soudce Aleše Novotného. Obžaloba  a prvostupňové rozsudky nad oběma výše zmíněnými dámami byly zřejmě nesmyslné. Máme věřit, že soudce, který byl usvědčen vyššími justičními orgány z mylného rozhodování v jejich věci, ve věci „solárních podvodníků“ rozhodoval nestranně a neomylně ? 

Na otázku se pokusili odpovědět záporně  právníci obětí, kteří v následné analýze nalezli v prvostupňovém rozsudku a ve způsobu vedení řízení řadu chyb. Analýzu mám k disposici. Ale o tom až příště. 

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/ 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

HLEDÁ SE MÍSTOPŘEDSEDA

Krajský soud v Brně má potíže s obsazením funkce místopředsedy soudu pro úsek trestního řízení. Potřeba vznikla odchodem z funkce soudce Aleše Flídra, o jehož kvalitách svědčí mimo jiné skutečnost, že jej usvědčil Nejvyšší soud ČR z porušení zákona v neprospěch nevinně odsouzeného. Bránil mu v obnově procesu, které se domáhal, když se ukázalo, že ve skutečnosti jeho údajný skutek spáchal někdo jiný, kdo za něj byl rovněž odsouzen. S tímto výtečníkem jsem měl pár sporů a za jeden jeho hrubý útok na mne se mi omluvil ministr spravedlnosti i předseda soudu.

Jeho chráněncem a předurčeným nástupcem, jemuž soustavně povoloval překračování různých procesních lhůt, byl soudce Aleš Novotný, jenž je znám sklonem k ukládání drakonických trestů. Proslavil se mimo jiné odsouzením nevinných obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k trestům odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Obě dosáhly zproštění, ale Michaela Schneidrová neušla sedmiměsíčnímu pobytu ve vězení. Aleš Flídr ho navrhl jako svého důstojného  nástupce a pan soudce byl ochoten úřad přijmout. Plán ale narazil na odpor ministra spravedlnosti Pavla Blažka, který jej odmítl jmenovat. Kvůli tomu se na něj vrhly stavovské organizace, které jeho rozhodnutí považovaly za nebezpečné ohrožení nezávislosti justice. Povyk utichl, až se ukázalo, že bývalý předseda soudu Milan Bořek Flídrova favorita kázeňsky potrestal za průtahy při vypracování písemného vyhotovení rozsudku.

Nezasvěcený čtenář může pochybovat o tom, zda poklesek tohoto druhu může zničit kariéru ctižádostivce. Pro přiblížení závažnosti deliktu upozorňuji čtenáře na článek Jana Hrbáčka na České justici ze 17. října 2022, v němž  autor kritizuje Krajský soud v Ostravě za to, že nepravomocně odsouzený lobbista Martin Dědic se dosud nedočkal písemného vyhotovení rozsudku z 5. října 2021, jímž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v  trvání osmi let a k propadnutí veškerého majetku. Ctihodný web Česká justice nepíše lehkovážně o maličkostech. Není tedy možné na základě srovnání s příběhem Martina Dědice pochybovat o tom, že pokleslé jednání soudce Aleše Novotného lze považovat za překážku pro jmenování do významné funkce.

Ovšem veřejnost se v době sporů s ministrem nedověděla, že případ soudce Aleše Novotného je daleko závažnější. Průtahy ve  vydávání písemného vyhotovení rozsudku jsou v jeho činnosti chronickým jevem. K polepšení ho nepřivedl ani výše zmíněný kázeňský trest. Důkazem může být rozsudek s drakonickými tresty nad skupinou odsouzených, který vyhlásil dne 21. října 2021 (byl jsem u toho).

S těmito odsouzenými nejdříve vyjednával státní zástupce Aleš Sosík. Lákal je na výhody dohody o vině a trestu. Např. sliboval matce dvou malých dětí podmíněný trest. Hrozil jí současně, že v případě odmítnutí nabídky jí navrhne trest odnětí svobody v trvání devíti let. Podobně si vedl při jednání s ostatními členy skupiny. Když mu tento „Kuhhandel“ nevyšel, soudce Aleš Novotný naplnil Sosíkovu hrozbu. Takže nepravomocně odsouzená žena má jít do vězení na 8 let a k tomu zaplatit 2,5 milionů Kč. Matka skončí za mřížemi, děti v pěstounské nebo ústavní péči.

Odsouzení dosud rozsudek nemají. Žijí ve stresu, vyvolaném hrůzou z hrozícího vysokého trestu a nemožností se bránit. Dík neschopnosti Aleše Novotného napsat rozsudek v rozumném čase jsou vystaveni psychickému týrání.

O jejich situaci jsem se dověděl náhodně. Reagoval jsem podnětem k zahájení kárného řízení se soudcem Alešem Novotným, který jsem zaslal souběžně předsedovi soudu Milanu Čečotkovi a ministrovi spravedlnosti Pavlovi Blažkovi.

Předseda soudu podnět odmítl osobním přípisem s vlastnoručním podpisem již po třiceti dnech s odůvodněním, že soudce Aleš Novotný má mnohonásobné překračování procesní lhůty povoleno, případ je mimořádně složitý, takže vypracování písemného vyhotovení je velmi náročné, zdrželo jej držení spisu Vrchním soudem v Olomouci po dobu pěti měsíců a od června 2022 jej od práce na rozsudku odvádělo zaneprázdnění povinnostmi zastupujícího místopředsedy soudu.

Obhajobu Aleše Novotného předseda soudu poněkud přehnal: spis se od Vrchního soudu v Olomouci vrátil již 20. dubna 2022. Dnes jsme v listopadu r.2022 a rozsudek stále není. K upozornění na chroničnost chování se předseda soudu nevyjádřil.

 Nejhoršími kárnými žalobci jsou tradičně ministři spravedlnosti a Pavel Blažek není výjimkou. Vydávání rozhodnutí s vlastnoručním podpisem nelze očekávat. Stanovisko vzkazuje po úřednících, přičemž z jisté zkušenosti soudím, že není jisté, že se mu podnět vůbec dostal do rukou a jde skutečně o jeho rozhodnutí. Zamítavé rozhodnutí jsem dostal až 31. října 2022 a v podstatě bylo opisem sdělení předsedy soudu.

Nepochybuji o tom, že soudce Aleš Novotný se o mém podnětu dověděl. Očekával bych, že zareaguje urychlením dokončení práce, aby předešel dalšímu napadání. Ale nestalo se. Za pár dní uplynou od mého podání dva měsíce, ale nic se nezměnilo. Aleš Novotný má jistotu, že se mu za průtahy nic nestane, ke spěchu nemá důvod.

Považuji to vše za zpětný důkaz, že ministr spravedlnosti odmítnutím jmenování soudce Aleše Novotného místopředsedou soudu udělal záslužný čin.

Výsledkem dohody mezi ministrem a předsedou soudu bylo rozhodnutí, že nový místopředseda soudu vzejde z výběrového řízení. Soudě podle zprávy České justice z 9.listopadu 2022 se zájemci příliš nehrnou. Přihlásili se pouze dva uchazeči: Adam Kafka a Roman Kafka. Je to zvláštní, protože u Krajského soudu Brno působí více soudců, kteří by jistě funkci zvládli a nemají žádný „škraloup“. Z neznámých důvodů ale nemají zájem nebo se bojí.

Česká justice zmínkou v nadpisu článku zvýhodňuje uchazeče Romana Kafku, tvrdíc, že ho proslavila metanolová kauza. K tomu podotýkám, že lihová mafie provozovala své nezákonné obchody pod okny zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno a Krajského ředitelství PČR nerušeně řadu let a nebýt tragického případu přimíchání metanolu do lihu, možná by v činnosti pokračovala ještě dnes. Roman Kafka se o její odhalení nezasloužil. Byl prostě ve správný čas na správném místě a sláva mu spadla do klína. Nepopírám, že svou úlohu v trestním řízení pak plnil profesionálně.

Mám s ním ale také jinou osobní zkušenost. Měl jsem příležitost sledovat jeho jednání v řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného za dopravní nehodu se smrtelným následkem.  Řízení probíhalo ve společenské atmosféře nenávisti k odsouzenému a jeho rodině, na jejímž rozdmýchávání se podílely místní sdělovací prostředky, rodina a přátelé poškozeného a bohužel také státní zástupce Roman Kafka. Nikdy dříve ani později jsem se s takovou atmosférou u soudu nesetkal.

Roman Kafka pořádal o přestávkách v předsálí improvizované besedy se zájemci, při nichž obhajoval původní rozsudek a rozdmýchával hněv veřejnosti. Při rozhovoru se mnou se chtěl udělat lepším, než ve skutečnosti je. Chlubil se mi, že nechtěl mladému obžalovanému přitěžovat víc, než bylo nutné, proto navrhl mírnější právní kvalifikaci. Nemohl za to, že odvolací soud kvalifikaci zpřísnil a zvýšil trest. Nenapadlo ho, že se mi do rukou dostane jeho odvolání, v němž rozsudek napadl právě pro mírnou kvalifikaci a dosáhl tím zpřísnění trestu.

V soudní síni byla pohoda, dokud intervenoval stážista Jiří Zemek. Jakmile jej vystřídal Roman Kafka, atmosféra se změnila. Vstup do řízení zahájil veřejným oznámením v soudní síni, že zamýšlí podat trestní oznámení na zadavatele znaleckého posudku a na znalce. Narušoval pak jednání vykřikováním o křivém znaleckém posudku. Poskytl rozhovory novinářům, v nichž si stěžoval na zastrašování policistů (kteří v této fázi v řízení v podstatě nepůsobili, takže smysl jejich zastrašování mi uniká) a státních zástupců a hovořil o nemravnosti pokusu o koupení spravedlnosti za peníze. Sliboval, že na veřejném jednání předloží důkazy o uvedených skutečnostech. Vrhl tím stín na obhájce a rodinu obžalovaného, ale i na znalce. Nakonec ovšem žádné důkazy nepředložil, pouze upřesnil, že obhájce ani rodinu obžalovaného neměl na mysli. Temné síly, jež se měly pokusit zvrátit výsledek procesu ve prospěch pana odsouzeného, tedy neodhalil, nicméně čtenáři bulváru nadále ukazují prstem na rodinu a na obhájce.

Když došlo na závěrečné řeči,  Roman Kafka si vyžádal  souhlas předsedy senátu k provedení důkazu čtením nenávistných anonymů, jež vyjadřovaly vůli čtenářů bulváru, jak má dopadnout rozhodnutí soudu. Z hlediska objasnění skutečností byly zcela bezcenné, pouze přenesly do soudní síně špínu z ulice.

Ve svém celku vystupování žalobce Romana Kafky v tomto procesu významně odporovalo zásadě nestrannosti státního zástupce a místy překračovalo hranice lidské slušnosti. Navíc zpochybnil svou pravdomluvnost, či vystavil na odiv podlézavost.

Každý, kdo se domnívá, že byl nespravedlivě odsouzen, má nezpochybnitelné právo využít na svou obranu všech zákonných prostředků včetně žádosti o povolení obnovy procesu. Jako laik  si myslím, že s ohledem na mládí obžalovaného měl soud přiznat pochybnostem o správnosti rozsudku větší váhu a obnovu procesu povolit. Mimo to si se znalostí spisu upřímně myslím, že pan obžalovaný byl odsouzen  neprávem. Ostatně oba soudci, kteří v kauze figuruji, byli později usvědčeni, že poslali do vězení nevinné lidi. Ale povolení obnovy by v tomto případě žadateli  asi stejně nepomohlo, protože státní zástupce Roman Kafka by určitě napadl rozhodnutí o povolení obnovy stížností a Vrchní soud v Olomouci by s největší pravděpodobností jeho stížnosti vyhověl.

Obraz o Romanu Kafkovi, který jsem si z tohoto setkání odnesl,  je velmi vzdálen mé představě o nestrannosti a důstojnosti jednání soudce. Udivilo mě proto již to, že po krátkém působení u Okresního soudu v Kroměříži Roman Kafka povýšil na krajský soud. Utěšuje mě vědomí, že neplní podmínku pětiletého působení v soudcovském taláru, kterou je podmíněno ustanovení do funkce místopředsedy soudu.  

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

MLČENÍ SOUDCE ALEŠE NOVOTNÉHO

Drzé vystoupení „mluvící hlavy“ v poledních zprávách ČT 1 dne 29.srpna 2022 mě přimělo, abych se vrátil ke sporu mezi ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem a stavovskými nátlakovými organizacemi kvůli jeho rozhodnutí nejmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného. „Mluvící hlava“ přímo zaduněla hloupostí: ministr překročil svou pravomoc, nejmenovat výjimečně kvalitního soudce by směl jen za výjimečných okolností a pro tvrzení o jeho odpovědnosti za škodu, způsobenou státu, nemá důkazy, neboť o jeho odpovědnosti nerozhodl kárný soud. Na rozdíl od dříve naznačeného názoru soudce Libora Vávry neupozornila, že by se pan ministr vyhnul potížím, kdyby podle vzoru pana prezidenta své rozhodnutí neodůvodnil.

K věci se už vyjádřil kdekdo, kdo si  myslel, že k ní má co říci. Jediný, kdo mlčí, je ten, jehož osobního zájmu se spor týká: soudce Aleš Novotný. Zřejmě očekával, že stejně jako ho kdysi zaštiťoval bývalý místopředseda soudu Aleš Flídr, který zorganizoval petici soudců v jeho prospěch a povoloval mu soustavné překračování procesních lhůt, teď ho za něho bojovala Soudcovská unie.

Čestný chlap by se ale ozval odmítnutím domněnky, že za rozsudky, jimiž vznikla státu škoda, nenese odpovědnost, protože jde o rozsudky senátní a není známo, jak o nich hlasoval. Souhlas s tímto tvrzením je pro něj ve skutečnosti ponižující.

V článku Nátlak na ministra spravedlnosti jsem srovnal senát Aleše Novotného s dalšími deseti senáty Krajského soudu Brno. Jeho senát znám dobře, protože jsem se pravidelně zúčastňoval hlavních líčení od června r. 2014 až do listopadu r.2021 a mám z nich zvukové záznamy. Nezaznamenal jsem, že by se vlídné přísedící někdy na něco zeptaly. Představa, že by snad mohly usměrnit nebo dokonce nesouhlasit s právními názory svého předsedy, mě rozesmála.

Nelze z něj sejmout odpovědnost např. za rozsudek, jímž odsoudil na 8,5 let do vězení nevinné ženy Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou, které pak byly zproštěny obžaloby, přičemž Michaela Schneidrová nejdříve musela strávit jeho vinou 7 měsíců ve vězení. „Mluvící hlava“ ani předseda nátlakové organizace Soudcovská unie, jinak počestný soudce Libor Vávra, se nezúčastnili ústního vyhlášení rozsudku, uskutečněného po mnohonásobném překročení zákonné procesní lhůty, takže nevědí, že pan soudce se s rozsudkem nepochybně ztotožnil zapálenou přesvědčivostí jeho odůvodnění. Šel až nad rámec poznatků z dokazování, když urazil Alenu Vitáskovou tvrzením, že se do vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové“ (ředitelky sekretariátu Petra Nečase, tehdy symbolu všeho zla) a usvědčil se z neznalosti spisu vyslovením podivení, že si ze „starého“ osazenstva úřadu ponechala právě jen ods. Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět, že do zaměstnání nastoupila později než Alena Vitásková, a nikdy dříve v Energetickém úřadě nepracovala.

Nejen to: opět po mnohonásobném překročení procesní lhůty soudce Aleš Novotný vydal písemné vyhodnocení rozsudku, jehož pravdivost a zákonnost stvrdil vlastnoručním podpisem. To je zavazující právní úkon. Pokud by s obsahem rozsudku nesouhlasil a vydal jej přehlasován přísedícími, které mu mírou své kvalifikovanosti nesahají po kotníky, možná by se pak dobrovolně vzdal taláru.

Samozřejmě existuje i důkaz o vzniku škody: spočívá v rozsudku, kterým byl uznán nárok obětí Aleše Novotného na odškodnění. Nevím, za které procesy stát odškodnil neprávem odsouzené, ale jistě nenechal vyplatit 4 miliony Kč jen proto, aby měl později ministr Pavel Blažek argument pro nejmenování Aleše Novotného.

Je  známo, že další nároky neoprávněně odsouzených čekají na vypořádání. Jistě nejde jen o nároky výše zmiňovaných dam. Čestný chlap by se neměl schovávat za vlídné seniorky ze svého senátu, ale měl se k odpovědnosti přiznat se všemi důsledky,  včetně zpětvzetí souhlasu s případným jmenováním,  a to dříve, než jeho hříchy začala přetřásat media. Kdyby se vzdal taláru, nepovažoval bych to za přehnané gesto.

V jeho neprospěch ostatně svědčí nejen škody, způsobené státu, ale také chronické překračování procesních lhůt, které je prokazatelné.  Místopředseda soudu je orgán státní správy, který sice nesmí mluvit soudcům do jejich rozhodování, ale musí mimo jiné dohlížet na dodržování procesních lhůt. Aleš Novotný v této funkci by určitě byl „kozlem zahradníkem“.

„Mluvící hlava“ i soudce Libor Vávra by měli vysvětlit, jak přišli k tvrzení, že Aleš Novotný je výjimečně kvalitní soudce. Vím, že čelil řadě podnětů ke kárnému řízení i trestnímu oznámení. Skutečnost, že se nenašel kárný žalobce, který by jej poslal před kárný senát, pouze ilustruje skutečnost, že stavovská kolegialita zaručuje soudcům beztrestnost za většinu jejich poklesků. Výtka, udělená předsedou soudu, je výjimka, potvrzující pravidlo.

Podhoubím celého sporu mezi ministrem a nátlakovými skupinami je myšlenkové zmatení, které nastalo v komunitách soudců a státních zástupců po pádu protiprávního režimu. Jeho příznačným rysem bylo podřízení justice a zvlášť těsně prokuratury výkonným orgánům KSČ. Vymanění z područí vyvolalo výkyv kyvadla do opačné polohy k víře v nezávislost na komkoli. Soudci se opírají o středověký blud barona de Montesquieu o rovnocennosti tří sloupů státní moci: moci zákonodárné, výkonné a soudní. Je to skutečně středověký blud, neboť soudnictví je speciální služba státu občanům, nacházející se v podřízeném postavení, jsouc nuceno řídit se pravidly, vydanými mocí zákonodárnou, a „provozními“ a hospodářskými pravidly, stanovenými mocí výkonnou. Podléhá státní správě soudů, jejíž pravomoc a odpovědnost určuje kompetenční zákon a zákon o soudech a soudcích. Je samozřejmě v zájmu občanů, aby soudci byli chráněni před mocenskými zásahy do jejich rozhodování a aby byli důstojně hmotně zabezpečeni. Neplyne ale z toho nárok na beztrestnost za nesprávný výkon úřadu, ani neodnímá pravomoc orgánům státní správy soudů.

Jsem příznivcem ustavení Nejvyšší rady soudnictví, ale ani její vznik by nezaložil oprávnění na beztrestné poškozování občanů.

Nesmyslné jsou i mesianistické představy státních zástupců o jejich nároku na vyčlenění jejich úřadu ze soustavy moci výkonné a o tomu odpovídající ústavněprávní úpravě jejich postavení, s podřízeností nejlépe přímo pánubohu. Neznám žádný evropský stát, v němž by taková úprava existovala. Ve Spolkové republice Německo a Rakousku mají státní zástupci postavení úředníků. SRN ani nemá speciální zákon o státním zastupitelství a nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, jako u nás, ale spolkový ministr spravedlnosti. Rakouský zákon o státním zastupitelství je podstatně stručnější než náš.  Ve Španělsku a Francii má státní zastupitelství či prokuratura postavení ministerstva, tedy nepochybně orgánu moci výkonné.

Aktivistickým soudcům a státním zástupcům (soudím, že nejsou většinovou složkou komunity), by slušelo více pokory a vědomí odpovědnosti vůči občanům, kteří se musí podrobit jejich pravomoci. Není přípustné, aby si stále mysleli, že víceleté vysedávání v soudní síni, případně provázené mediálním lynčováním, nebo dokonce omezením osobní svobody, přesto nakonec dospěvší k zprošťujícímu rozsudku, je neškodným způsobem trávení života, na který se v stáří rádo vzpomíná.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

NÁTLAK NA MINISTRA SPRAVEDLNOSTI

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek si dovolil moc, když odmítl jmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného, za jehož nezákonné rozsudky musí stát platit milionové odškodné.

Na ministra se kvůli tomu vrhla ústy svého předsedy Libora Vávry nátlaková skupina, zvaná Soudcovská unie. Je to dobrovolná organizace, v současnosti údajně sdružující asi polovinu soudců, přičemž neodhadnutelná část soudcovské komunity s ní nechce mít nic společného.

Předsedu Unie Libora Vávru z mnoha důvodů považuji za slušného člověka, jenž by si zasloužil oslovení „Vaše Ctihodnosti“. Ale útokem na ministra Blažka mě docela pobavil. Vytáhl novou zbraň: rozhodnutí Aleše Novotného jsou rozhodnutí senátní a není známo, jak on sám osobně o nezákonných rozsudcích hlasoval: vždyť ho, chudáka, mohli přehlasovat přísedící ! Kromě senátu Aleše Novotného jsem měl co do činění s deseti senáty Krajského soudu Brno. Některé jsem souvisle sledoval několik let. Zejména přísedící ve zlínských senátech bývají dosti aktivní. Sám jsem stál jako svědek před senátem předsedy Pavla Dvorského a čelil jsem jejich otázkám.

Do soudní síně předsedy Aleše Novotného jsem poprvé vstoupil 2. června 2014 a naposledy 30.listopadu 2021. Zúčastnil jsem se desítek hlavních líčení. Za tu dobu se senát nezměnil: dvě vlídné dámy patrně seniorského věku a nenápadný náhradník. Nepamatuji si, že bych kohokoliv z nich slyšel položit otázku. Pochybuji, že by tento vlídný senát dokázal „podrazit“ svého předsedu, jenž se vždy projevuje jako dominantní, někdy až agresivní osobnost. Ostatně Aleš Novotný se při ústním odůvodnění rozsudků vždy k jejich závěrům důrazně hlásil – přehlasován senátem by asi tak přesvědčivě nevystupoval.

Soudce Aleše Novotného jsem sledoval ve dvou kauzách. Své mínění o jeho postupech jsem vyjádřil v řadě článků, dostupných na mém blogu a jinde. V můj neprospěch mohou být hodnoceny články z procesu se Shahramem Zadehem, který nakonec uzavřel dohodu o vině a trestu, čili se přiznal ke svým zločinům. Namítám ovšem, že jsem mu vypověděl podporu zhruba dva roky před ukončením procesu. Zejména tvrdím, že i vrah má nárok na korektní zacházení ze strany justice, a v obou procesech s tímto odsouzeným bylo nepřístojností neobvykle mnoho. Za největší nehoráznost považuji chování Aleše Novotného vůči složitelům rekordní kauce za propuštění pana obžalovaného z vazby: bez mrknutí oka přijal obrovskou sumu s vědomím, že před věznicí čekají policisté, kteří Shahrama Zadeha zatknou s cílem uvalit na něj předběžnou vazbu, na kterou se účinek kauce nevztahuje. Kauce nakonec propadla státu.

Je pouze nespravedlivé, že odpovědnost za špatné nakládání s obžalovanými padá pouze na soudce, který „vaří“ z toho, co mu připraví žalobce. Lituji, že ministrova spravedlnost nedopadla (ani nemohla) současně také na žalobce Radka Mezlíka, který v neprospěch obžalovaných Zemků nepravdivě tvrdil, že získali licence pro své solární elektrárny díky předložení nepravdivé dokumentace. Ve skutečnosti o udělení licencí rozhodli úředníci Energetického regulačního úřadu po přezkoumání stavu elektráren na místě samém v době, kdy již několik dní dodávaly proud do sítě. Kromě toho žaloval  ve stejném procesu tehdejší předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou  Michaelu Schneidrovou za jednání, které nebylo trestné. Obě byly zproštěny obžaloby. Nevinná Michaela Schneidrová musela s jeho přispěním strávit sedm měsíců ve vězení. Za své zásluhy se stal zástupcem České republiky v Úřadu evropského žalobce.

V každém případě na základě vlastní laické zkušenosti nesouhlasím s panem předsedou Liborem Vávrou v názoru, že je Aleš Novotný nadprůměrně kvalitní, spravedlivý soudce a trvám i na tom, že pod ochranou bývalého místopředsedy Aleše Flídra často porušoval procesní předpisy. Pokud by měl pokračovat ve svérázném způsobu řízení trestního úseku soudu, který uplatňoval Aleš Flídr, nebylo by to pro účastníky soudních řízení dobré.

Ostatně, je-li tento soudce tak dobrý, jak si předseda nátlakové skupiny Soudcovská unie myslí, jak vysvětlí těch 365 mil. Kč, o které žádají stát oběti Novotného nezákonných rozhodnutí (z nichž 4 mil. Kč již byly vyplaceny) ?

Ctihodný předseda nátlakové skupiny Soudcovská unie nepokrytě obhajuje právo soudců beztrestně škodit občanům a následně státu. Současný stav uplatňování tohoto práva způsobuje, že stát vyplácí obětem justice více než 200 milionů Kč ročně. Považuji toto právo za nehajitelné a bezvýhradně podporuji ministrovo rozhodnutí. Spíše jej kritizuji za smířlivost, kterou projevuje v jiných případech. Na základě osobního poznání si jsem jist, že v trestním kolegiu Krajského soudu Brno je dost kvalitních soudců, způsobilých vykonávat funkci místopředsedy, takže ministr odmítnutím jmenování Aleše Novotného nezpůsobil vedení soudu nepřekonatelné potíže, naopak soudu prospěl.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KOZEL ZAHRADNÍKEM V JUSTICI

Podle České justice z 27.července 2022 ministr Pavel Blažek váhá s jmenování soudce Aleše Novotného místopředsedou pro trestní úsek Krajského soudu v Brně. Nepřekvapuje mě to. Spíše mě překvapuje, že takový personální návrh vůbec vznikl.

O několik dní dříve pan ministr zkritizoval Vrchní státní zastupitelství v Olomouci kvůli vysokým požadavkům na odškodnění účastníků vadných řízení, vyvolaných obžalobami olomouckých žalobců. Zamlčel, že ke škodám mohlo dojít pouze tehdy, když vadným návrhům vyhověly soudy. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak velké jsou požadavky poškozených na odškodnění za vadné rozsudky senátu Aleše Novotného.

Ministr se v jiné souvislosti zmínil o zničujícím stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Právě v souvislosti s jejím stíháním jsem 2.června 2014 poprvé vstoupil do soudní síně, v které vládl Aleš Novotný, a naposledy jsem sledoval jeho výkon v jiné kauze v únoru 2022.

Byl jsem přítomen, když zastrašoval Alenu Vitáskovou upozorněním na vysoký trest, ke kterému může být odsouzena a byl jsem svědkem jejího ponižování tvrzením, že se do své funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“, tehdy ikony korupčního jednání na Úřadu vlády. Odsoudil ji k vysokému trestu, ale hned odvolací Vrchní soud v Olomouci ji zprostil.  Ovšem od zahájení hlavního líčení dne 2. června 2014 čekala na nespravedlivý rozsudek až do 22.února 2016 a zprošťujícího rozsudku se dočkala až 17. ledna 2018. Pak ještě musela vytrpět následky zlovůle bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který napadl zprošťující rozsudek dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Definitivního zproštění se po zásahu Nejvyššího soudu ČR dočkala až 13.listopadu 2019.  Vysoký trest Aleš Novotný uložil také její spolupracovnici Michaele Schneidrové, jejíž jednání podle pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu  ČR nebylo trestným činem. Nešťastnice musela ale na sedm měsíců do vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR v prosinci r. 2018. Díky  zlovůli Novotného „souputníka“, žalobce Radka Mezlíka, její kalvárii ukončil Vrchní soud v Olomouci až 24. června 2020.

Dvojice Radek Mezlík – Aleš Novotný si vybila potřebu předvádět svou moc na osudech dvou nevinných  žen, jimž poničila dlouhé roky života.

Alena Vitásková a Michaela Schneidrová nejsou jedinými oběťmi posedlosti Aleše Novotného potřebou ukládat drakonické tresty, jimž nakonec pomohly vyšší soudy. Více mě bolí procesy, v nichž se odsouzení nedomohli nápravy nespravedlivého rozsudku. Ukázkovým případem je odsouzení Alexandra a Zdenka Zemků za „solární podvod“, jenž měl spočívat v tom, že předložením nepravdivých a dokonce i padělaných listin měli oklamat Energetický regulační úřad a dosáhnout vydání licencí pro nedokončené solární elektrárny večer 31.prosince 2010. Za účelem jejich odsouzení žalobce Radek Mezlík deformoval skutkový děj. Předstíral, že Energetický regulační úřad ukončil sledování stavu elektráren svými pracovníky 20. prosince 2010 a licence vydal 31.prosince 2010 pouze na základě listin. Ve skutečnosti 31.prosince 2010 proběhla další obhlídka elektráren, které kromě komise Energetického regulačního úřadu se zúčastnilo několik odborníků, přizvaných investory. Mimo jiné úvěrující Comerzbank A.G. vyslala jako svůj dozor zahraničního experta. Pověření úředníci Energetického regulačního úřadu rozhodli o přípustnosti vystavení licencí na základě posouzení stavu elektráren na místě. Pokud tedy dle mínění Radka Mezlíka licence neměly být vydány a jejich vydání vedlo ke škodám, měl obžalovat odpovědné úředníky Energetického regulačního úřadu. A soudce Aleš Novotný měl zjistit, že obžaloba popisuje skutkový děj nepravdivě a obžalované měl zprostit.  

Za zmínku stojí zákeřné chování soudce Aleše Novotného při jednání s předkladateli kauce za propuštění obviněného Shahrama Zadeha z vazby. Státní zástupce vyšrouboval nárok na 150 milionů Kč, což v té době byla dosud nejvyšší uplatněná kauce. Složilo se na ni několik příbuzných a přátel. Soudce Aleš Novotný nabízenou kauci přijal bez ostychu s vědomím, že na dvoře věznice budou čekat policisté, kteří propuštěného Shahrama Zadeha zatknou, dopraví do cely předběžného zadržení a pak před soudce, který rozhodne o návrhu státního zástupce Jiřího Kadlece na uvalení předběžné vazby. Složitelé kauce netušili, že jejich oběť prospěje obviněnému právě jen v kauze, kvůli které je právě ve vazbě, a na jiná řízení nebude mít vliv a nakonec nejspíš propadne státu jako součást náhrady škody. Soud státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi nevyhověl, takže obv. Shahram Zadeh se nakonec dostal na svobodu. Žalobci se ale připravili lépe a o pár měsíců na něj s novým obviněním přece jen vazbu uvalili, a z té se až do rozsudku nedostal. Oklamaní složitelé se snažili o vrácení kauce, ale neuspěli.  

Jsem si vědom, že Shahram Zadeh uzavřel dohodu o vině s trestu, čili že uznal svou vinu. O dva roky dříve jsem pro ztrátu důvěry ukončil podporu jeho obhajoby. Přesto si myslím, že Aleš Novotný úkladným jednáním nepotrestal pana odsouzeného, ale jeho blízké, kteří nebyli spolupachateli jeho trestné činnosti. Soudím, že projevy přátelství by neměly být trestné i bez rozsudku.

Vedle toho pro výkon soudcovské funkce Aleše Novotného je příznačný  sklon k vyvolávání průtahů v řízení nenařizováním hlavního líčení po dobu několika týdnů. A nezanedbatelný je jeho sklon k nedodržování procesních lhůt pro ústní vyhlášení rozsudku a vydání písemného vyhotovení. Přetahoval je velmi často. Na písemná vyhotovení rozsudků museli odsouzení čekat celé měsíce, výjimečně i déle než rok. Představa, že právě tento soudce má dohlížet na soudce trestního úseku, aby dodržovali procesní lhůty a aby se chovali slušně ke stranám řízení, mi připadá jako špatný vtip. Pokud jej ministr Pavel Blažek jmenuje, ustanoví kozla zahradníkem.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz