SOUDCŮV DEBAKL

Od r. 2015 ještě jako člen spolku Šalamoun jsem sledoval u Krajského soudu v Brně velký případ daňové trestné činnosti, souzený senátem předsedy Aleše Novotného. Začal jsem se jím zabývat na žádost obhájců hlavního obžalovaného, na něhož jsem soustředil pozornost. Ostatní obžalovaní byli jen na okraji mého zájmu, nicméně jsem postupně vstřebával poznatky z jejich dílčích příběhů.

Na začátku řízení se soud zabýval příběhy 15 obžalovaných, z nichž jeden se rozsudku nedožil, většina ostatních nakonec přistoupila na dohodu se žalobcem o vině a trestu. Nebyl bych překvapen, kdybych se někdy dověděl, že sehraná dvojice soudce Aleš Novotný a státní zástupce Aleš Sosík ochotu obžalovaných k uzavření dohody uvítala i z důvodu nepřiznaných pochybností o nezvratnosti jejich skutkových zjištění a z nich odvozeného přesvědčení o vině. Ulehčení mohli pociťovat i kvůli možnosti rychlého ukončení řízení  bez možnosti odvolání. Vždyť případ napadl brněnskému soudu již 18.března 2015 a nesnesitelně se vlekl.

Z usilování o rychlé ukončení procesu se ale vymklo „pět statečných“, pevně přesvědčených o své nevině, kteří se cestou dohody o vině a trestu nepustili. Odolali vábení státního zástupce Aleše Sosíka, jenž jim nabízel poměrně nízké tresty v dohodě o vině a trestu, ale naopak hrozil drakonickými  tresty v případě, že se nepodvolí. Názorným příkladem je případ matky dvou malých dětí, které nabízel podmíněný trest, ale návrh na trest 9 let odnětí svobody v případě, že nepůjde na dohodu.

Z laického hlediska se mi zdá, že počínání státního zástupce Aleše Sosíka při vyjednávání s obžalovanými o přistoupení na dohodu nebezpečně připomíná vydírání, byť z jeho hlediska mělo vést ke kompromisu, jenž měl být přijatelný pro obžalované i pro soud.

Rozsudek padl 21.října 2021. Uložené tresty se těsně blížily těm, jimiž hrozil státní zástupce Aleš Sosík pro případ neochoty jít na dohodu. Písemné vyhotovení  odsouzení ale obdrželi až 24. února 2023.

Mimořádně dlouhé čekání udržovalo odsouzené v nepříjemném psychickém napětí. Průtahy proto hodnotím jako trestuhodné psychické týrání.  Podle mého názoru i odsouzení mají nárok, aby se s nimi jednalo jako s lidmi,a to bez ohledu na to, že nakonec mohou být pravomocně odsouzeni. Napadl jsem proto opakovaně soudce Aleše Novotného podnětem ke kárnému řízení, adresovaným jak předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi, tak ministrovi spravedlnosti Pavlu  Blažkovi. Oba kární žalobci zřejmě nesdílejí můj pošetilý názor na nárok odsouzených na ochranu před zbytečným psychickým týráním, a pokud vůbec odpověděli, pro loudavost soudce Aleše Novotného měli pochopení. Ministerstvo spravedlnosti ale provedlo šetření, z něhož vyplynulo, že Aleš Novotný nebyl ze strany vedení soudu vystaven tlaku: každý měsíc průtahů měl pokrytý souhlasem předsedy nebo místopředsedy soudu k překročení časového limitu pro odevzdání písemného vyhotovení rozsudku do kanceláře soudu. Tato skutečnost jeho případné kárné stíhání vylučovala. Ani vědomost o podaných podnětech ke kárnému řízení nepřiměla předsedu soudu k ukončení ochrany soudce Aleše Novotného. 

O výše uvedeném jsem podrobněji psal již v září 2023 v článcích Psychické týrání odsouzených povoleno a Bezbrannost odsouzených. Jako laik jsem z různých důvodů předjímal, že navzdory dlouhé „dodací lhůtě“ rozsudek senátu Aleše Novotného v odvolacím řízení neobstojí. Skutečně jsem ale nepředpokládal, že Vrchní soud v Olomouci s ním usnesením z 19.prosince 2023 naloží způsobem, jenž mi dovoluje mluvit o debaklu soudce Aleše Novotného. A nevěděl jsem, že se proti rozsudku odvolá i státní zástupce, a to dokonce ve prospěch ods. D.R., jemuž senát Aleše Novotného uložil vyšší finanční trest, než umožňuje zákon. Laicky řečeno: senát Aleše Novotného porušil zákon v neprospěch obžalovaného. Odvolání státního zástupce ve prospěch obžalovaného je vzácné. 

Advokáti odvolatelů odvedli velmi pečlivou práci. Nahromadili spoustu výtek proti výsledkům dokazování a z nich odvozených obvinění. Vyhodnocení argumentace odvolání znamenalo pro senát odvolacího soudu mimořádně náročný, pracný úkol. Dalo se očekávat, že se odvolací soud bude trápit se zkoumáním odvolání velmi dlouhou dobu. Ale nakonec to zvládl dosti rychle, a to  překvapivým rozhodnutím: zrušil rozsudek senátu Aleše Novotného a věc vrátil zpět na Krajský soud se spoustou právních pokynů, ale zejména s příkazem k novému projednání v jiném složení senátu. Shledal totiž, že předseda senátu Aleš Novotný soudil, ač – laicky řečeno- byl ve vztahu k obžalovaným podjatý.

K závěru o vyloučení soudce Aleše Novotného pro podjatost odvolací soud dospěl na základě „mladé“ judikatury, týkající se podmínek práva na zákonného soudce a na to navazující problematiky vyloučení soudce z trestního řízení, neboť v souvislosti s případem „pěti statečných“ již soudce rozhodoval o dohodách o vině a trestu jejich dřívějších spoluobžalovaných a zaujal k nim postoj.  Nestrannost a nepodjatost soudce patří k základním podmínkám spravedlivého procesu.

Tyto úvahy odvolací soud opírá o odkazy na dosti bohatou judikaturu. Předpokládám, že soudce Aleš Novotný ji asi také zná, takže se mohl z řízení sám vyloučit. Proti současné situaci by urychlil řízení.

Pro mnohé soudce je „podjatost“ sprosté slovo a odebrání případu z důvodu zrušení rozsudku pro podjatost je přímo pohromou. Jako laik si proto dovolím hodnotit výsledek odvolacího řízení jako debakl předsedy senátu Aleše Novotného v této kauze: sepisoval rozsudek neslušně dlouho, ale jeho dílko přesto neobstálo v odvolacím řízení a ke všemu mu odvolací soud případ odebral.

Odvolatelé se z debaklu Aleše Novotného jistě radují, ale současně mají vážný důvod k chmurám. Nové projednání jejich případu novým senátem má velmi nepříjemné důsledky: celé dokazování a vyhodnocení jeho výsledků musí proběhnout od začátku znova. Nový senát se sice určitě bude snažit nové projednávání zkrátit, aniž by při tom utrpěla kvalita řízení, ale i tak cesta k novému rozsudku bude dlouhá. A  rozsudek nemusí uspokojit nejméně jednu stranu řízení, což by vedlo k dalšímu odvolání. Výsledný stav mi proto připomíná starou písničku o psovi, jenž jitrničku sežral.

Trestní řízení soudní zasahovalo do života obžalovaných devět let a pokračování nepředjímatelné délky mají před sebou. Je to neradostná vyhlídka na další život v napětí. Nedivil bych se, kdyby obžalovaní požádali prezidenta republiky, aby toto šílenství zastavil abolicí. Ostatně účast na velmi dlouhém trestním řízení je sama o sobě trestem svého druhu.

Poznámka na závěr: nevyjadřuji se k otázce viny či neviny obžalovaných. Brojím pouze proti způsobu, jakým s nimi naložil soudce Aleš Novotný jako zpracovatel písemného vyhotovení rozsudku a jeho ochránci, tedy předseda soudu a ministr spravedlnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VÍRA V ZÁZRAKY NA POKRAČOVÁNÍ.

V článku  „ Neprolomitelnost víry v zázraky v trestním řízení“ jsem popsal úkaz víry orgánů činných v trestním řízení v průkaznost výsledku rekognice podezřelých, kteří v době spáchání trestného činu nebyli na místě. Pozastavil jsem se nad neochotou příslušných orgánů uznat, že policisté, kteří provedli rekognice, s nimi tak trochu manipulovali. 

To jsem ale ještě nevěděl, co bylo dál. Poznáním  „útočníků“ při rekognicích jim Vašnosta způsobil citelné příkoří, které zasáhlo i jejich rodiny. K „lahůdkám“ patřilo vyděšení malých dětí hlučným vpádem policie do bytu při domovní prohlídce. Napadli jej proto trestním oznámením pro křivé obvinění. Stejně jako v případě podezření, že policisté zmanipulovali  rekognice, i v tomto případě narazili na odpor. Oznámení skončilo založeno ad acta a tento stav se nepodařilo zvrátit, i když využili všech dosažitelných opravných prostředků. 

Úvahy všech úřadů, jež se případem zabývaly, vyústily do shrnujícího vyjádření, že k stíhání není důvod, protože není prokázáno, že Vašnosta při rekognicích nemohl mluvit  pravdu, nebo že se mohl neúmyslně zmýlit. 

Takovou úvahu jako laik považuji za úděsnou. Pokud připustily příslušné orgány, že Vašnosta mluvil pravdu, projevily pohrdání pravomocným soudním rozhodnutím, jež vylučuje pravdivost jeho tvrzení, že policií předestřené muže poznává jako pachatele přepadení. Kulhá i úvaha, že se Vašnosta mohl neúmyslně zmýlit. Bylo by to možné pouze v případě, že by  poznávaní byli nápadně podobní skutečným pachatelům. Kdyby se jednalo o jednoho útočníka, mohl bych připustit, že taková situace by mohla nastat. Ale zde nejde o jednu osobu, takže pravděpodobnost nápadné  shody podob je blízká nule. Domněnku, že by se Vašnosta mýlil neúmyslně považuji jako laik za slabomyslnou. Jako předkladatel trestního oznámení měl nepochybně zájem, aby proběhlo trestní řízení. Jistě musel předpokládat, že zpochybněním pachatelství předestřených mužů by průchodnost obvinění zpochybnil, možná by dosáhl odložení případu, o což nestál. Hypoteticky lze ale připustit, že se mohl mýlit: předestřené muže sice nepoznal, ale  protože vzhled poznávaných odpovídal popisu, který mu před rekognicí poskytli provádějící policisté, „poznal“ je, i když je ve skutečnosti nepoznal. Mohlo k tomu dojít, pokud policisté, kteří prováděli rekognice, měli z jakýchkoli důvodů zájem, aby trestní řízení proběhlo za každou cenu. V tom případě bychom se ale vrátili k podezření, že policisté rekognice zmanipulovali, což orgány nechtějí v žádném případě připustit. Ale ani v tom případě, že by Vašnosta muže jako pachatele ve skutečnosti nepoznal, ale uvěřil, že to musí být ti praví, když mu je policisté předestřeli, jednal křivě a měl by nést odpovědnost. Škody, jež křivě obvinění utrpěli, jsou značné a pár korun odškodného od státu je nezahladí. 

Z případu lze vyvodit, že orgány činné v trestním řízení, které se rozhodly poskytnout pachateli trestného činu  ochranu, někdy není možné vyvést z jejich postoje. Navíc Ústavní soud mnohokrát judikoval, že naše právo nezaručuje občanům, že pachatel trestného činu proti nim musí být potrestán. Výše popsaný příběh odhaluje následky uplatnění ústavněprávního moudra v praxi. Občan nemá záruku, že pachatel příkoří, jež utrpěl, bude potrestán.  A kromě učených obecných právnických úvah se většinou ani nedoví, proč orgány k jeho utrpení přistoupily s pohrdáním a jeho původci zajistily beztrestnost.

Je přece jen pouze občan s pomyslnými právy, na jejichž porušování má stát svaté právo (nebo si to aspoň myslí).

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZNEUŽITÁ SVOBODA SLOVA

 Usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 14. prosince 2022 nabyl právní moc zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno ve věci manželů Novotných, nařčených miliardářem Pavlem Buráněm z brutálního vydírání v jejich vile. Postup obecných soudů pak ještě k stížnosti Pavla Buráně přezkoumal Ústavní soud, který jeho kritiku výstupů z trestního řízení odmítl  jako zjevně neopodstatněnou.

Z mého laického pohledu je případ, zahájený trestním oznámením z 8. října 2014, uzavřený s konečnou platností. Neznám právní nástroj, jehož použitím by mohlo dojít k zvrácení pravomocného rozsudku. Dlužníkovi Pavlu Buráňovi se nepodařilo dostat do vězení svého věřitele Jaroslava Novotného a jeho nevinnou manželku, která s obchodními vztahy obou pánů neměla nic společného. Přesto případ v médiích dále žije. Připomíná mi to růst vousů na tváři zesnulého.

Příčinou je zarputilost miliardáře Pavla Buráně, který se nemůže smířit s tím, že jeho past na věřitele sklapla naprázdno. Vytrvale se snaží přesvědčit veřejnost, že má uvěřit v zázrak únosu bez únosců, ačkoli neexistuje nástroj trestního práva, který by veřejné mínění mohl přeměnit ve zvrácení pravomocného rozsudku.

Neváhá vynaložit na to značné finanční prostředky. Patrně nejnákladnějším výstupem jeho snažení je vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, jejíž první kapitola, sepsaná podle vyprávění Pavla Buráně spisovatelkou Marií Formáčkovou, líčí Pavla Buráně jako oběť zločinného jednání Novotných, následně Novotné jako odpuzující zločince. Novotní se právem cítí poškozeni a navrhli proto prostřednictvím advokáta Městskému soudu v Brně, aby zakázal distribuci zlolajné knihy. Soud vyhověl nejdříve vydáním předběžného opatření, ale 10.ledna 2024 rozhodnutí potvrdil nepravomocným rozsudkem.

Komentoval jsem to článkem „O potvrzení zákazu distribuce knihy“, který vyšel  12.ledna 2024 na Parlamentních listech a v podstatě se vyslovuje ve prospěch zákazu knihy. Redakce Parlamentních listů, někdy haněných označením za desinformační web, je nestranná, takže dne 16. ledna 2024 vydala rozhovor „Justiční mafie je realita, říká podnikatel. Peníze, moc a zájmy“, jenž vyjadřuje opačný názor. Kritizuje soudní rozhodnutí a oznamuje, že vydavatelé a jejich spojenci připravují odvolání. Kauza tak asi rychle nevyšumí, ač její oživování nemůže  přinést Pavlu Buráňovi žádný hmatatelný prospěch.

Vydavatelé knihy a vedlejší účastníci na jejich  straně (spolek Šalamoun a Marie Formáčková) brojí proti soudnímu rozhodnutí odvolávajíce se na ústavní princip svobody slova. Poukazují na to, že je to v polistopadové historii první případ zákazu distribuce knihy, přičemž se nepodařilo dosáhnout zákazu Hitlerovy knihy Mein Kampf.

Srovnání s knihou Mein Kampf ale kulhá. Sledoval jsem trestní stíhání vydavatele jeho překladu Michala Zítka a pokus o zákaz prodeje knihy. Jako pamětník války stále přemýšlím, jakými kouzly dosáhl Adolf Hitler masové ovládnutí myslí Němců. Vysvětlení jsem v souvislosti se Zítkovým procesem hledal v Mein Kampfu. Nenašel jsem je tam: je to bezcenný blábol.   

Celý spor o zákaz distribuce Zločinů beze zbraní 2 je konfliktem dvou ústavních práv: svobody slova a práva hájit si dobrou pověst. Branku k zpochybňování zprošťujících rozsudků otevřel senát soudce Radomíra Koudely formulací výrokové věty rozsudku: k zproštění dochází, protože nebylo prokázáno, že se skutek stal. Lze to interpretovat jako sdělení, že skutek sice nebyl prokázán, ale nelze úplně vyloučit, že se přece jen mohl stát. Se znalostí spisu a na základě poznatků ze sledování procesu v soudní síni ji ale interpretuji tak, že se skutek nestal. Souhrnný názor jsem uveřejnil v kapitole „Zlínský horor“ knihy Škůdci v taláru 2.

Pavel Buráň a jeho skvadra nepovažují jeho skazku za pomluvu, protože věří ( nebo víru předstírají) v její pravdivost, a upírají proto Novotným právo na obranu. Veřejnost krmí jednostrannými informacemi, jejichž příjemci, neznalí věci, jsou proti klamu bezbranní. 

Zejména zastírají před veřejností, že jádrem bajky je únos bez únosců. Ti měli být čtyři: tři násilníci, kteří měli přepadnout Pavla Buráně na silnici, dopravit jej násilím do vily Novotných a tam jej ohrožovat na životě pistolí a injekční stříkačkou s neznámou kapalinou. Ve vile na ně čekal jejich velitel. Toho ale policie neustanovila, takže v soudní části procesu se o něm nemluvilo. Tři „únosce“ sice policie ustanovila a Pavel Buráň je při rekognicích „poznal“, ale nalézací soud je pravomocně zprostil obžaloby. Únos bez únosců je zjevný nesmysl.

V dané situaci se Pavel Buráň stylizuje do postavení oběti justiční mafie. Svou „pravdu“ šíří do světa takovým způsobem, že se dostala k desetitisícům příjemců. Pokud jde o novinové články, šíření zpráv prostřednictvím sociálních sítí nebo audiovizuální pořady, mají efemérní povahu: za pár dní se na ně zapomene. Ale v knihách by nepravda zůstala zakonzervovaná po celou dobu jejich životnosti. Škodlivost jejich šíření by proto byla značná. Přesto nelze vyloučit zrušení rozsudku Městského soudu v Brně v odvolacím řízení, protože názory soudců jsou nepředvídatelné Vyčkejme dalšího vývoje! Nejlépe by ovšem bylo k případu se dále nevracet.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

O POTVRZENÍ ZÁKAZU DISTRIBUCE KNIHY

 Za pár týdnů se manželé Jarmila a Jaroslav Novotní dožijí výročí pamětihodné návštěvy jejich vily 7.října 2014 miliardářem Pavlem Buráněm, Jaroslavovým bývalým společníkem v podnikání a také jeho velkým dlužníkem. Hostitelům se tehdy zdálo, že návštěva byla zdařilá. Pavel Buráň při ní podepsal připravené listiny, jimiž se zavázal k splacení zbytku dluhu, s nímž dosud nespěchal a došlo tak k odstranění příčin napětí mezi bývalými společníky. Pánové pak pociťovali potřebu urovnání vztahů řádně zapít a poněkud to přehnali. 

Ale hned 8.října 2014 v časných ranních hodinách ještě lehce podnapilý Pavel Buráň se dostavil na policejní služebnu ve Zlíně (místně příslušný Územní odbor v Uherském Hradišti minul), kde podal na manžele Novotné trestní oznámení, podle něhož ho nechali přepadnout na silnici a násilím dopravit do své vily, kde pod hrozbou usmrcení nejen jeho, ale i dětí podepsal listiny, jejichž podpisem mu údajně vznikla škoda. 

Policie se oznámením vážně zabývala. Zahájila trestní stíhání, což vedlo k přerušení občanskoprávního řízení na vymožení páně Buráňova obrovského dluhu. Novotní byli vyhozeni z vysoké školy, na které učili. Věc se dostala k soudu, jenž zahájil hlavní líčení v červenci r.2017. Proces skončil zprošťujícím rozsudkem a jeho potvrzením usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze 14. prosince 2022. Později se manželé Novotní dověděli, že Pavel Buráň se nechtěl s výsledkem procesu smířit a napadl proto usnesení odvolacího soudu ústavní stížností. Ale Ústavní soud ji odmítl jako zjevně nedůvodnou. 

Účast na trestním řízení v postavení obviněného je stresující prožitek. Pavel Buráň svým oznámením vyvolal víceleté psychické strádání Novotných. Po zproštění pocítili úlevu a snažili se na hrůzné zážitky zapomenout. 

Pavel Buráň je ale zapomenout nenechal. Výsledek řízení je pro něj velmi nepříjemný, neboť umožnil Jaroslavovi Novotnému obnovit řízení o vymožení jeho stamilionové pohledávky. Reagoval proto mediální kampaní, v které zatvrzele šíří bajku „o tom, jak to skutečně bylo“: k přepadení a vydírání  podle něj skutečně došlo, ale zkorumpovaná justiční mafie poskytla Novotným ochranu. Vystoupil z toho obraz Novotných jako odpuzujících zločinců, chráněných úřady. Za účelem šíření „své pravdy“ si založil vlastní webové stránky a najal si několik novinářů, kteří ho podporují.  Zvlášť účinné bylo využití youtube kanálu Xaver Live, který sledují tisíce diváků. Získal podporu předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče,  jenž zneužil v jeho prospěch  prestiž spolku, vytvořený v době, kdy v jeho čele stál disident John Bok. Prestižním nástrojem ostouzení měla být kniha Zločiny beze zbraní 2, kterou s finanční podporou Pavla Buráně vydala společnost Innocent Films Production. Rozsáhlá 1. kapitola, sepsaná absolventkou leningradské university Marií Formáčkovou, obsahovala podrobný popis údajného zločinu, spáchaného na Pavlu Buráňovi.  

Manželé Novotní z počátku předpokládali, že snad Pavel Buráň časem vychladne a přestane je ostouzet. Vydání knihy Zločiny beze zbraní 2 ale považovali  za zvlášť ostudný čin, protože na rozdíl od efemerních článků či youtube relací v ní pomluvy zůstávaly uchované na celou dobu životnosti. Navrhli proto Městskému soudu v Brně prostřednictvím svého advokáta zákaz její distribuce. 

Soud skutečně vyhověl vydáním předběžného opatření, proti němuž se vydavatelé ohradili u Krajského soudu Brno. Tvrdili, že došlo k útoku na svobodu slova. Do řízení vstoupili po jejich boku jako vedlejší účastníci Pavel Buráň, Marie Formáčková a spolek Šalamoun, všichni ve jménu boje za svobodu slova. Krajský soud ale potvrdil oprávněnost vydání předběžného opatření. Nezbylo pak, než vyčkat na výsledek meritorního řízení. Městský soud v Brně s ním nespěchal. Vyžádal si příslušný trestní spis a až po jeho prostudování nařídil na 10.leden 2024 veřejné zasedání. Na něm pak potvrdil důvodnost zákazu distribuce. 

Soudní rozhodnutí lze hodnotit jako důrazné připomenutí zásady, že svoboda jednoho končí tam, kde začínají práva druhého a svoboda slova nesmí sloužit k nízkému účelu poškozování dobré pověsti nevinných občanů. A obrana dobré pověsti je Ústavou chráněným právem. 

Pro úplnost uvádím, že partička pomocníků Pavla Buráně v ostouzení Novotných má zjevně dostatek peněz na provozování svých kousků. Když  se nemohli dočkat meritorního jednání o návrhu na zákaz distribuce knihy, vydali její druhou verzi, která neobsahuje problematickou 1. kapitolu Marie Formáčkové a bájení Pavla Buráně se scvrklo do krátkého článku. 

Nová kniha nese název Zločiny beze zbraní 2c a její obálku zdobí nápadný nápis „zakázaná kniha“. Je to ukázka drzé klamavé reklamy: nápis přitáhne pozornost, ale její distribuci nikdo nezakázal. 

Součástí náhradní výplně je komická výzva, abych nastudoval trestní spis, a pak se přišel omluvit Pavlu Buráňovi a jeho pomahačům: autoři přece vědí, že na rozdíl od nich jsem sledoval řízení přímo v soudní síni od začátku v r.2017 až do konce 14.prosince 2022. Provázel jsem je články-komentáři a nakonec jsem poznatky shrnul do kapitoly „Zlínský horor“ v knize Škůdci v taláru 2. Je mi to líto, ale nemohu uvěřit v únos bez únosců: údajné únosce kromě Pavla Buráně nikdo neviděl a ti, které předestřela policie, byli všichni soudem zproštěni obžaloby, když jejich velitele, který se dle Pavla Buráně zdržoval pouze ve vile, policie neustanovila a před soudem se o něm nemluvilo. 

Vydavatelé spolu s vedlejšími účastníky se odvolali proti rozsudku Městského soudu v Brně, takže o případu možná ještě uslyšíme, pokud pozornost od něj neodvede obžaloba na Pavla Buráně pro podvod se škodou 140 mil. Kč. NCOZ mu sdělila obvinění již v r.2021, takže do zastavení trestního stíhání nebo podání obžaloby asi již není daleko.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEPROLOMITELNOST VÍRY V ZÁZRAKY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Mnohé obžaloby, jimiž žalobce postavil před soud nevinné lidi, stojí na deformovaném nebo přímo zmanipulovaném důkazním řízení, jehož vady žalobce neviděl, ať již nedopatřením nebo úmyslně. Jen někdy a někde se obhajobě podaří přesvědčit soud o nevinně obžalovaných, ale zaplaťpánbůh za to, že to není nikdy.

Případů zvrácení nesmyslné obžaloby by přibylo,  kdyby v trestním řízení platila skutečná rovnost stran, kdyby tedy obhajoba měla právo vyslýchat žalobce a požadovat, aby před soudem vysvětlil viditelné nesmysly. Mám např. v archivu obžalobu, v které žalobkyně vložila do úst jednoho z obžalovaných výpověď spoluobžalovaného, pořízenou v jiném řízení v zahraničí. Nechápu, jak je možné, že soud vedl řízení na základě tak nedbale zpracované obžaloby a dokonce odsuzoval. Ve stejné obžalobě přiřkla žalobkyně vlastnictví tabáku z nepovoleného předstíraného převodu obžalovaným, aniž by je mohla doložit aspoň jedním nezpochybnitelným důkazem, např. fakturou, dodacím listem, dokladem o zaplacení. A nechápu, jak soud mohl bez důkazů o vlastnictví odsoudit obžalované za krácení spotřební daně.

Stane se ale, že předseda senátu si vede tak profesionálně, že nesmysly v obžalobě postupně odhalí a obžalované nakonec zprostí obžaloby. V jedné kauze, kterou jsem sledoval zblízka několik let, například úplně vyvrátil pravdivost výsledků rekognic, na nichž stála obžaloba dvou obžalovaných.

Jednalo se o obvinění dvou mužů, kteří měli přepadnout a vydírat Vašnostu se stamilionovým dluhem, kterému žalobkyně přiznala postavení poškozeného. Policie nedokázala vysvětlit, jak a kde vůbec obžalované našla a identifikovala. Nedokázala vysvětlit, odkud vzala fotografie, jež použila při rekognici podle fotografií, když oficiální zásilku fotografií obdržela až po nich.

Policie se v tomto případě hodně snažila dostat obviněné před soud. Provedla rekognice podle fotografií v době, kdy již znala totožnost a místo bydliště podezřelých, což je dle zákona nepřípustné. Soud pak výsledky nezákonně vedené operace odmítl. Ale Vašnostovi policie přece jen poskytla výhodu: ukázala mu tváře podezřelých. Přesto, že to  právní předpis nepovoluje, fotografie obou mužů vložila na společný arch a čirou náhodou do jeho protilehlých rohů. Čirou náhodou pak Vašnosta ukázal na fotografie v rozích.

Při rekonstrukci in natura postavila policie jednoho z podezřelých na pravý kraj řady poznávaných osob. Zatímco všichni jeho sousedi měli řídké krátké vlasy, pan podezřelý měl „hlavu jako koleno“. Druhý muž stál na levém kraji řady. Všech pět předestřených osob mělo černé kombinézy, ale pouze pan podezřelý měl pod krkem bílou skvrnu: policista, který dohlížel na převlékání předestřených osob, mu dal pokyn, aby nedotáhl zips až ke krku. Čirou náhodou Vašnosta ukázal na holohlavého a na muže s bílou skvrnou.

Jak v případě rekognice podle fotografií, tak v případě rekognice in natura Vašnosta „útočníky“ poznal. Čím déle pak soudní řízení trvalo, tím si byl správností poznání jistější.

Před rekognicí musel Vašnosta popsat osoby údajných pachatelů jeho přepadení. Popsal je v zásadě správně. Jen se poněkud zmýlil, když o jednom z nich tvrdil, že měl hubené, šlachovité ruce. Pouze se nevšiml, že měl ruce pokryté od zápěstí po ramena plošným tetováním, pořízeným o několik let dříve. V případě druhého, jenž s ním měl mluvit zblízka do okénka auta, si nevšiml, že měl obličej posypaný jizvičkami po nějaké nemoci. Možná si toho dokonce všiml, jen to zapomněl uvést.

Předseda senátu se vypořádal s výsledky rekognice podle fotografie  vyhodnocením celé operace jako nezákonné. Nemusel se proto jejími slabinami zabývat. Usoudil pak, že umístění obžalovaných ve skupině při rekognici podle fotografií není příliš důležité a na základě jejich obvinění Vašnostou je odsoudil k nepodmíněným trestům.

Odvolací soud měl k prvnímu rozsudku nalézacího soudu různé výhrady. Zrušil jej a vrátil věc k novému projednání se závaznými právními pokyny. V druhém kole se proto předseda senátu zaměřil na prolomení alibi obžalovaných. Předvolal řadu svědků. Předvedl účastníkům řízení paletu rafinovaných prostředků k matení předvolaných. Výslechy vedl virtuózně. Nakonec dospěl k poznání, že to nebyli obžalovaní, kdo přepadl Vašnostu, protože v danou dobu nemohli být na místě činu. Se souhlasem žalobce je zprostil obžaloby. Zproštění bylo tedy pravomocné hned na prvním stupni.

Zproštění „násilníci“ ale nezapomněli na příkoří, které jim přinesly rekognice. Celkem pochopitelně usoudili, že k tomu, aby je Vašnosta „poznal a usvědčil“, i když je ve skutečnosti viděl poprvé až u rekognic, mu museli pomoci policisté. Podali proto trestní oznámení na policisty, kteří rekognice vedli. Výsledek vyšetřování je ale neuspokojil: s popíráním důkazů o zmanipulování rekognic se nikdo nenamáhal. Žádný policista se prý nedopustil nezákonného jednání. Tvrzení o detailech průběhu rekognic, které považovali za důkaz o zmanipulování, jsou prý pouhé spekulace.

Neuvědomili si ovšem, že vyšetřování probíhalo pod dozorem státního zastupitelství, které nepřímo napadli také. Protesty proti výše uvedenému vyhodnocení jejich oznámení byly proto marné.

Orgány činné v trestním řízení tedy žádají, abychom uvěřili v zázrak: Vašnosta správně poznal útočníky, ač v době spáchání trestného činu byli někde úplně jinde a v popisu jejich zevnějšku, jejž udal před rekognicemi, chyběly význačné podrobnosti. Podezřelí si asi přáli, aby je poznal a označil, proto si jeden z nich přivedl vlasaté kamarády, aby se odlišil holohlavostí, zatímco druhý na sebe upozornil úmyslným vytvořením bílé skvrny na oblečení. A umístění jejich fotografií v protilehlých rozích archu s fotografiemi je nepochybně pouhá náhoda.

Zproštění obžalovaní nechť „dají na modlení“ za to, že neskončili ve vězení, kam se mohli dostat, kdyby soud nepřezkoumal svědomitě jejich alibi. Nechť jsou pěkně zticha a na podezření, že se při rekognicích stali obětí manipulace nechť zapomenou. Podlehli spekulacím (sic!). A pokud to nechápou, může se jim stát, že se do nich mediálně pustí uskupení dezinformátorů, financovaných Vašnostou. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VĚČNÁ SÁGA O ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ

V neděli 17. prosince 2023 přizval Luboš Xaver Veselý jako hosta do pořadu Xaver Live miliardáře Pavla Buráně, frustrovaného neúspěchem pokusu o uvěznění manželů Novotných, trestním stíháním NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč (pozor, tím neříkám, že je vinen!pouze to je hrozba) a zahájeným soudním řízením o vymožení stamilionového dluhu (netvrdím, že prohraje, ale je to možné). Navíc jej postihla rodinná tragédie, kterou mu nepřeji ani nezávidím.

Pánové  opakovali v oblacích cigaretového kouře tisícům svých diváků věčnou ságu o únosu a vydírání Pavla Buráně Novotnými, která má malou chybu: soud ji pravomocně ukončil výrokem, že není dokázáno, že se skutek stal, s následným zproštěním Novotných obžaloby. Zprošťující rozsudek obstál v odvolacím řízení k odvolání státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce nevyhověl žádosti, aby podal dovolání v neprospěch Novotných a nakonec Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Pavla Buráně proti postupu soudů jako zjevně nedůvodnou.

Nicméně Pavel Buráň dále vede svou a působí velmi věrohodně. Jeho partner posiluje jeho věrohodnost zdánlivě odbornými komentáři.  Nevadí, že únos bez únosců je nesmysl a senát předsedy Radomíra Koudely postupně všechny tři údajné únosce zprostil obžaloby. Jednoho hned prvním rozsudkem proto, že po odmítnutí soudem výsledku nezákonně provedeného odběru pachové stopy jeho „poznání“ Pavlem Buráněm se stalo osamělým důkazem, který k odsouzení nestačí. Další dva proto, že přes velké úsilí soudce, vedoucího brilantně výslechy svědků, se nepodařilo prolomit jejich alibi: prostě v danou chvíli nemohli být na místě činu. (Jak je ale mohl Pavel Buráň poznat při rekognici, když nebyli na místě? To rozum nebere.) Soud sice v odůvodnění zmiňuje, že si přesto myslí, že do únosu byli nějak zapleteni, ale to samo o sobě neznamená, že byli přímými pachateli a okolnost, že je Pavel Buráň při rekognici „poznal“ na věci nic nemění.

Na jejich zproštění mám zajímavé vzpomínky. Novotní se hlavního líčení nezúčastnili. Díky přísedícímu v senátu, který vynášel informace pachatelům podvodu ke škodě Jaroslava Novotného, kteří nakonec skončili ve vězení, jsme předem věděli, jaký bude výsledek: Novotní budou odsouzeni, „únosci“ budou se souhlasem státního zástupce pravomocně zproštěni obžaloby. Tak se i stalo: senát odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky, „únosce“ zprostil. Po zasedání jsem se ještě chvíli zdržel v předsálí i s doprovodem. Ze soudní síně vyšel předseda senátu. Když mě viděl, začal mi přátelsky nabízet odpověď na případné otázky. Když jsem žádné neměl, upřel pohled do dálky a prohlásil, že je nešťastný, že tento rozsudek MUSEL vynést, a to hlavně kvůli paní docentce, která bude muset na 4 roky do vězení. Namítl jsem, že ji mohl uvěznění ušetřit, kdyby ji odsoudil na 3 roky s podmíněným odkladem. To ho zaskočilo, ale rychle našel odpověď: rozsudek musí být předjímatelný. Jestliže se v takových případech dávají 4 roky, musel je dát.

Z vyprávění se na diváky valí záplava údajů, kterým prostě mohou buď věřit nebo nevěřit. V pořadu nevystupuje žádný „ďáblův advokát“, který by  chybičky na místě korigoval. Ledacos ale ve vyprávěnce  chybí. Například se nemluví o tom, že vydírání Pavla Buráně nebylo prvním „špatným“ skutkem Novotných: krátce před tím jeho bývalý společník podal proti němu žalobu na vymožení stamilionového dluhu za nedoplacení kupní  ceny za polovinu jejich společné firmy. Vyvolání trestního stíhání způsobilo přerušení řízení, které mohlo být obnoveno až po pravomocném zproštění Novotných obžaloby. Také se nemluví o tom, že nejméně s vědomím a souhlasem Pavla Buráně přišel za Jaroslavem Novotným vyjednavač, který nabízel zastavení trestního stíhání protihodnotou za odpuštění velké části dluhu. Za dosažení dohody měl slíbenu provizi 10 milionů Kč. Nedokázal ale vysvětlit, jakým způsobem by došlo k zastavení trestního stíhání. V úvahu přicházelo zastavení nezákonným způsobem, stejně jako oklamání obžalovaného, který by se vzdal velké sumy a stejně by šel před soud. K dohodě proto nedošlo. Zlínská policie si možného úmyslu na zastavení trestního stíhání nezákonnou cestou nevšimla. Taškařici vyhodnotila jako neškodný pokus o narovnání vztahů mezi dlužníkem a věřitelem. Do vyprávěnky ale patří  i „nesrovnalosti“ v obhajobě. Například nemáme věřit, že v určitém kritickém okamžiku byli Novotní v Chorvatsku, kde užívali chorvatské telefony, neboť jejich mobilní telefony se nacházely v České republice a měnily stanoviště. Vysvětlení, že telefony měly jejich děti, nemáme věřit, ovšem o tom, že Jaroslav Novotný dodal do spisu doklady o hotovostních platbách v Chorvatsku v dané době, jeho odpůrci zřejmě nevědí.

I s „odborností“ debaty to je všelijaké. Stále se mluví o únosu. Ale právní kvalifikace skutku jako „únosu“ se nevyskytuje ani v obžalobě, ani rozsudcích. Oba meditovali nad výrokovou větou zprošťujícího rozsudku, v které mělo být uvedeno, že se skutek nestal. Ve skutečnosti zní tak, že nebylo dokázáno, že se skutek stal. Tím je dána hypotetická možnost, že k němu došlo, ale chyběly o tom důkazy. Toto vysvětlení dokonce obsahuje i výše zmíněné usnesení Ústavního soudu. Podobně se Pavel Buráň pohoršuje nad tím, že soud odmítl jako důkaz rekognice podle fotografií. Jenže ty lze použít jen za podmínek, stanovených zákonem, a těm policie nedostála. Přesto ale díky nim získal Pavel Buráň výhodu: na fotografiích mu policisté ukázali tváře obviněných, jež mu o něco později předvedli při rekognicích in natura, čímž mu „poznávání“ usnadnili. 

Novinkou bylo vyprávění Pavla Buráně o jeho trestním stíhání NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč. O tom se v dřívějších mediálních výstupech nemluvilo. Z jeho vyprávění není úplně jasné, čeho se měl dopustit. Je přesvědčen, že řízení vyvolal Jaroslav Novotný. Je pravda, že Jaroslav Novotný kdysi trestní oznámení podal, ale policie nereagovala. Nereagovala ani na starší oznámení FAU a do pohybu se dala až po nějakých dalších podnětech. Nejzajímavější je ovšem jeho vyprávění o tom, jak vyplatil obrovskou částku svědkovi, který se nabídl, že za úplatu předloží NCOZ svědectví, jež změní důkazní situaci v jeho prospěch. Pak si to ale Pavel Buráň rozmyslel a svědka udal policii, kterou žádal, aby k usvědčení pachatele použila předstíraný převod peněz. K jeho lítosti policie svědka rovnou zatkla. 

Zpestřením pořadu bylo předvádění knihy Zločiny beze zbraní 2c, na jejíž obálce se skví nápadný nápis ZAKÁZANÁ KNIHA. Je to pěkný případ klamavé reklamy: nápis jistě vyvolává zájem o koupi, ale tuto knihu nikdo nezakázal. Vydavatel má ale potíže s knihou Zločiny beze zbraní 2, jejíž první kapitola obsahuje páně Buráňovo vyprávění o únosu bez únosců, literárně upravené spisovatelkou Marií Formáčkovou. Právnímu zástupci Novotných  se podařilo dosáhnout vydání předběžného opatření Městského soudu v Brně o zákazu distribuce knihy. Meritorní řízení dosud neproběhlo, takže není vyloučeno, že kniha nakonec půjde na knižní trh. Pavel Buráň a jeho pomahači ale nečekali a vydali její mírně upravenou, „cenzurovanou“ verzi 2c. Pohoršlivá 1. kapitola v ní samozřejmě není. Vyprávěnka Pavla Buráně v ní sice zůstala, ale podstatně kratší a méně urážlivá. Dostal se ale do ní vzkaz pro mne (s oslovením křestním jménem), že si mám přečíst spis, a pak se přijít omluvit panu Buráňovi a jeho spojencům. Podotýkám, že spis je záznam toho, co bylo  a já jsem byl u jeho tvorby od samého začátku, neboť od r.2017 jsem se zúčastnil všech soudních jednání a měl jsem přístup k doprovodné dokumentaci. Jednotlivá soudní jednání jsem doprovázel veřejnými komentáři, které jsou stále dostupné. 

Až po letech si Pavel Buráň uvědomil, že jsem hrál v řízení nějakou doprovodnou úlohu a v tomto vydání Xaver Live se o mne poprvé otřel. Odvolal se na informace od současného předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče. Nejsem si jist, zda si vše správně zapamatoval. Obsah těch informací mě ale nevzrušuje. Případ je však zajímavý kvůli osobě páně Buráňova informátora. Seznámili jsme se před mnoha lety, kdy Václav Peričevič stál před soudem kvůli hospodářské trestné činnosti. Přivedl jsem ho ke spolku Šalamoun, do kterého vstoupil dříve než já. Jako člen spolku Šalamoun jsem se pak podílel na spolkových úkonech podpory jeho obhajoby. Nedokázali jsme mu ale nakonec pomoci, takže byl odsouzen, dle mého nejlepšího vědomí a svědomí nevinně. Do vězení se mu nechtělo, proto uprchl do Thajska, kde si dokázal opatřit obživu legálním způsobem. Kvůli stesku po dětech se ale po nějaké době vrátil a ukrýval se tak dlouho, až ho policie dopadla a dodala do výkonu trestu. Po polovině trestu se vrátil na svobodu a aktivně působil ve spolku Šalamoun. Jeho doménou byly zejména kauzy Nečesaný a Kramný. Dodnes oceňuji jeho precisní práci s důkazy v kauze Kramný. Tehdy jsme s mým tehdejším guru a přítelem Johnem Bokem jako staříci meditovali, co se stane se spolkem, až John Bok ukončí své působení v jeho čele. Jako jeho nástupce jsem nepřicházel v úvahu, i když jsme spolu chodili jako dvojčata, neboť jsem o 10 let starší. A nakonec jsme se shodli v názoru, že by jednou možná mohl jeho nástupcem být  mladý, dynamický Václav Peričevič. Usoudili jsme, že by se měl na případné zvolení předsedou připravit výkonem funkce místopředsedy. Na nejbližší valné hromadě jsme jej pak navrhli. Dost dobře nechápu, že stejný člověk, kterého jsem viděl skvěle nakládat s důkazy v kauze Kramný, dnes nedokáže pochopit důkazní situaci v kauze Novotných a uvěřil v únos bez únosců. Nevzrušuje mě, že k tomu přidává osobní útoky na mne. Aspoň vidím, že jsem podporoval správného člověka. Obávám se ale, že zapřažením spolku Šalamoun do káry Buráňovy pomlouvačné kampaně zneužil dobrou pověst spolku, vytvořenou Johnem Bokem.

Podlehnutí pánů Hrbáčka a Veselého pábení páně Buráňovu se tolik nedivím, protože jejich odborná zdatnost je ve srovnání s Peričevičovou o hodně nižší. A Marie Formáčková vůbec netuší, o čem píše, takže je přímo trapná.

 Pravda o kauze Novotných je v kapitole Zlínský horor mé knihy Škůdci v taláru 2 a sérii článků, dosažitelných ne-li v archivech Parlamentních listů, Neviditelného psa a jiných webech, pak jistě na mém blogu.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

FOTOVOLTAIKY V PROMĚNÁCH ČASU

Mediální prostor je přeplněný informacemi a úvahami o energetické krizi. Významným  nástrojem k jejímu překonání má být zvýšení podílu obnovitelných energetických zdrojů (dále jen OZE) na energetickém mixu České republiky. Jde hlavně o fotovoltaické elektrárny, v jejichž budování zdánlivě nastaly pohodové poměry. Odpadla byrokratická zátěž vyřizování licencí Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) k provozování fotovoltaických elektráren, jež dlouhá léta připravovala jejich provozovatele i státní instituce o čas, peníze a energii a byla i živným prostředím pro různou skutečnou i domnělou trestnou činnost. Malá zařízení na střechách rostou jako houby po dešti a probíhá výstavba stále dalších velkoplošných pozemních parků fotovoltaických panelů. Pohodu nenarušuje ani reptání spotřebitelů na zvyšování cen elektřiny obnovením poplatků za užívání elektřiny z OZE a námitky odborníků na nezbytnost velkých investic do vynuceného rozšiřování  přenosové soustavy, je rovněž zdraží elektřinu odběratelům. Jen zasvěcení vědí, že kvůli nestálosti OZE jako dodavatelů musí za nimi stát v pohotovosti elektrárny jiného druhu, které se uvádějí do provozu, přestane-li svítit Slunce či foukat vítr. A i tato nepříjemnost se promítne do faktur odběratelům. Nicméně pojem „solární baroni“ vymizel z novinářského slovníku, budování elektráren zatím neprovázejí žádné skandály a případy související trestné činnosti jsou ojedinělé.

Poměry jsou vskutku velmi odlišné od těch, které provázely počátky fotovoltaického byznysu. Část odlišností jsem popsal v článku „Komu posloužila královéhradecká expozitura ÚOKFK SKPV ?“ z 18.listopadu 2023. Odlišnost podnikatelského prostředí tehdy a dnes mi připomněla zpráva, že tuzemská investiční společnost JUFA koupila jednu z fotovoltaických elektráren z portfolia holdingu Z-Group podnikatele Zdenka Zemka.  Stala se tak největším majitelem fotovoltaických elektráren v České republice, jímž až dosud byl ČEZ. Tato událost svědčí o tom, že podnikatelské prostředí v tomto odvětví dosáhlo žádoucí stability, bezpečnosti a jisté návratnosti investic, což je jistě dobře.

Jméno Zdenka Zemka ale připomíná, že počátky fotovoltaického byznysu mohly být spojeny i s osobními tragédiemi. Zdenek Zemek patří k významným průkopníkům budování fotovoltaických elektráren. Když v době hospodářské krize poklesla poptávka po lešenářských trubkách k nule, začal místo nich vyrábět stojany k fotovoltaickým panelům a pustil se také do budování elektráren. Průběh licenčního řízení k třem fotovoltaickým elektrárnám se stal předmětem zájmu ´královéhradecké expozitury Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, jednající v tomto případě pod dozorem Radka Mezlíka, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Zdenek Zemek se pak dožil odsouzení dvou jeho synů, jednatelů investujících společností, k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které skutečně odpykali. Uvěznění dětí je jistě pro otce osobní tragédií, zvláště když souviselo s realizací jeho podnikatelských projektů.

Žalobce Radek Mezlík vložil jeho synům do hlavy záměr dosáhnout vydání licencí ERÚ jimi řízených fotovoltaických elektráren podvodem v neprospěch ERÚ a předseda senátu Krajského soudu Brno Aleš Novotný se s jeho názorem ztotožnil.  ERÚ vydával licence na základě zjištění způsobilosti elektrárny k bezpečnému provozu posouzením jejího stavu komisí jeho pracovníků.  Žadatel musel mimo jiné prokázat, že je majitelem posuzovaného zařízení. V daném případě k tomuto účelu posloužily protokoly o převzetí zařízení elektráren od dodavatele do vlastnictví investujících společností. Bylo třeba mít je připravené ve chvíli, kdy se dostaví revizní komise ERÚ, proto je připravili v předstihu. Dokončovací práce probíhaly s velkou rychlostí, proto investoři převzali od dodavatele do svého majetku zařízení, i když na něm ještě byly malé nedodělky. K obhlídce došlo 20.prosince 2010. Komise zjistila drobné nedodělky a vydání licencí nepovolila. Čili „podvodné“ protokoly k vydání licencí neposloužily a jednatelé společností ani nemohli s jiným výsledkem počítat, protože znali postup licenčního řízení. Při následném jednání s vedením ERÚ dne 21.prosince 2010 došlo k dohodě, že před koncem roku proběhne ještě jedna obhlídka zařízení. Dne 22.prosince 2010 pak odborníci distribuční společnosti připojili elektrárny jako způsobilé ke  své síti a ty začaly vyrábět přiměřeně atmosférickým podmínkám. Dne 31.prosince 2010 pak proběhla nová prohlídka elektráren, při které již bylo zařízení dokončeno a komise vydání licencí schválila. Naplnění podmínek pro vydání licencí později v jiné souvislosti potvrdilo vyšetřování severočeské kriminální služby PČR, která s původním vyšetřováním „solárního podvodu“ neměla nic společného. Žalobce Radek Mezlík potvrdil správnost jejích zjištění.

Jako laik nechápu, v čem spočívala podvodnost počínání později odsouzených synů Zdenka Zemka. Úmysl jim v žádném případě nebyl prokázán objektivními důkazy.  Spíše bych věřil v diletantismus a chuť kriminalizovat stůj co stůj všech úředních činitelů, kteří je spojenými silami poslali do vězení. Jejich rozsudky bohužel odolaly opravným prostředkům. Naděje na jejich možné budoucí zvrácení je téměř nulová.

=========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.