čtvrtek 4. ledna 2024

NEPROLOMITELNOST VÍRY V ZÁZRAKY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Mnohé obžaloby, jimiž žalobce postavil před soud nevinné lidi, stojí na deformovaném nebo přímo zmanipulovaném důkazním řízení, jehož vady žalobce neviděl, ať již nedopatřením nebo úmyslně. Jen někdy a někde se obhajobě podaří přesvědčit soud o nevinně obžalovaných, ale zaplaťpánbůh za to, že to není nikdy.

Případů zvrácení nesmyslné obžaloby by přibylo,  kdyby v trestním řízení platila skutečná rovnost stran, kdyby tedy obhajoba měla právo vyslýchat žalobce a požadovat, aby před soudem vysvětlil viditelné nesmysly. Mám např. v archivu obžalobu, v které žalobkyně vložila do úst jednoho z obžalovaných výpověď spoluobžalovaného, pořízenou v jiném řízení v zahraničí. Nechápu, jak je možné, že soud vedl řízení na základě tak nedbale zpracované obžaloby a dokonce odsuzoval. Ve stejné obžalobě přiřkla žalobkyně vlastnictví tabáku z nepovoleného předstíraného převodu obžalovaným, aniž by je mohla doložit aspoň jedním nezpochybnitelným důkazem, např. fakturou, dodacím listem, dokladem o zaplacení. A nechápu, jak soud mohl bez důkazů o vlastnictví odsoudit obžalované za krácení spotřební daně.

Stane se ale, že předseda senátu si vede tak profesionálně, že nesmysly v obžalobě postupně odhalí a obžalované nakonec zprostí obžaloby. V jedné kauze, kterou jsem sledoval zblízka několik let, například úplně vyvrátil pravdivost výsledků rekognic, na nichž stála obžaloba dvou obžalovaných.

Jednalo se o obvinění dvou mužů, kteří měli přepadnout a vydírat Vašnostu se stamilionovým dluhem, kterému žalobkyně přiznala postavení poškozeného. Policie nedokázala vysvětlit, jak a kde vůbec obžalované našla a identifikovala. Nedokázala vysvětlit, odkud vzala fotografie, jež použila při rekognici podle fotografií, když oficiální zásilku fotografií obdržela až po nich.

Policie se v tomto případě hodně snažila dostat obviněné před soud. Provedla rekognice podle fotografií v době, kdy již znala totožnost a místo bydliště podezřelých, což je dle zákona nepřípustné. Soud pak výsledky nezákonně vedené operace odmítl. Ale Vašnostovi policie přece jen poskytla výhodu: ukázala mu tváře podezřelých. Přesto, že to  právní předpis nepovoluje, fotografie obou mužů vložila na společný arch a čirou náhodou do jeho protilehlých rohů. Čirou náhodou pak Vašnosta ukázal na fotografie v rozích.

Při rekonstrukci in natura postavila policie jednoho z podezřelých na pravý kraj řady poznávaných osob. Zatímco všichni jeho sousedi měli řídké krátké vlasy, pan podezřelý měl „hlavu jako koleno“. Druhý muž stál na levém kraji řady. Všech pět předestřených osob mělo černé kombinézy, ale pouze pan podezřelý měl pod krkem bílou skvrnu: policista, který dohlížel na převlékání předestřených osob, mu dal pokyn, aby nedotáhl zips až ke krku. Čirou náhodou Vašnosta ukázal na holohlavého a na muže s bílou skvrnou.

Jak v případě rekognice podle fotografií, tak v případě rekognice in natura Vašnosta „útočníky“ poznal. Čím déle pak soudní řízení trvalo, tím si byl správností poznání jistější.

Před rekognicí musel Vašnosta popsat osoby údajných pachatelů jeho přepadení. Popsal je v zásadě správně. Jen se poněkud zmýlil, když o jednom z nich tvrdil, že měl hubené, šlachovité ruce. Pouze se nevšiml, že měl ruce pokryté od zápěstí po ramena plošným tetováním, pořízeným o několik let dříve. V případě druhého, jenž s ním měl mluvit zblízka do okénka auta, si nevšiml, že měl obličej posypaný jizvičkami po nějaké nemoci. Možná si toho dokonce všiml, jen to zapomněl uvést.

Předseda senátu se vypořádal s výsledky rekognice podle fotografie  vyhodnocením celé operace jako nezákonné. Nemusel se proto jejími slabinami zabývat. Usoudil pak, že umístění obžalovaných ve skupině při rekognici podle fotografií není příliš důležité a na základě jejich obvinění Vašnostou je odsoudil k nepodmíněným trestům.

Odvolací soud měl k prvnímu rozsudku nalézacího soudu různé výhrady. Zrušil jej a vrátil věc k novému projednání se závaznými právními pokyny. V druhém kole se proto předseda senátu zaměřil na prolomení alibi obžalovaných. Předvolal řadu svědků. Předvedl účastníkům řízení paletu rafinovaných prostředků k matení předvolaných. Výslechy vedl virtuózně. Nakonec dospěl k poznání, že to nebyli obžalovaní, kdo přepadl Vašnostu, protože v danou dobu nemohli být na místě činu. Se souhlasem žalobce je zprostil obžaloby. Zproštění bylo tedy pravomocné hned na prvním stupni.

Zproštění „násilníci“ ale nezapomněli na příkoří, které jim přinesly rekognice. Celkem pochopitelně usoudili, že k tomu, aby je Vašnosta „poznal a usvědčil“, i když je ve skutečnosti viděl poprvé až u rekognic, mu museli pomoci policisté. Podali proto trestní oznámení na policisty, kteří rekognice vedli. Výsledek vyšetřování je ale neuspokojil: s popíráním důkazů o zmanipulování rekognic se nikdo nenamáhal. Žádný policista se prý nedopustil nezákonného jednání. Tvrzení o detailech průběhu rekognic, které považovali za důkaz o zmanipulování, jsou prý pouhé spekulace.

Neuvědomili si ovšem, že vyšetřování probíhalo pod dozorem státního zastupitelství, které nepřímo napadli také. Protesty proti výše uvedenému vyhodnocení jejich oznámení byly proto marné.

Orgány činné v trestním řízení tedy žádají, abychom uvěřili v zázrak: Vašnosta správně poznal útočníky, ač v době spáchání trestného činu byli někde úplně jinde a v popisu jejich zevnějšku, jejž udal před rekognicemi, chyběly význačné podrobnosti. Podezřelí si asi přáli, aby je poznal a označil, proto si jeden z nich přivedl vlasaté kamarády, aby se odlišil holohlavostí, zatímco druhý na sebe upozornil úmyslným vytvořením bílé skvrny na oblečení. A umístění jejich fotografií v protilehlých rozích archu s fotografiemi je nepochybně pouhá náhoda.

Zproštění obžalovaní nechť „dají na modlení“ za to, že neskončili ve vězení, kam se mohli dostat, kdyby soud nepřezkoumal svědomitě jejich alibi. Nechť jsou pěkně zticha a na podezření, že se při rekognicích stali obětí manipulace nechť zapomenou. Podlehli spekulacím (sic!). A pokud to nechápou, může se jim stát, že se do nich mediálně pustí uskupení dezinformátorů, financovaných Vašnostou. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

1 komentář:

  1. Vyšetřovací verze jsou slabinou VŠECH POLICEJNÍCH SBORŮ na celém světě (stačí si přečíst nějakou odbornou zahraniční literaturu anebo jen kvalitní detektivky). Základem tohoto problému je "tvořivá činnost představ", což jako první odhalil indický filosof a první analytický psycholog Buddha (asi 563-483 př.n.l.; mimo jiné obdivovaný i Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem).
    Z první lákavé představy (verze) se totiž okamžitě rodí představy další (byť na mylné cestě), které se účelově přizpůsobují verzi první.
    Proto dochází k falšování anebo zamlčování nepohodlných důkazů,
    k manipulaci s důkazy apod. - a výsledkem je nezřídka naprosto smyšlený děj, který nemá oporu v důkazech.
    Příklad: V r.1982 došlo v jedné obci u Plzně k úniku plynu, po kterém
    zemřel mladý manžel a jeho manželka utrpěla vážnou otravu. Den předtím tam plynaři montovali nový sporák, takže vyšetřovatel kpt.J.M. okamžitě "vystřelil" verzi: "Za to mohou plynaři!" Takže je
    začal trestně stíhat. Přibral soudního znalce, který zjistil, že těsníci
    kapna za sporákem nebyla opatřena česáním a fermeží, z čehož dovodil, že kvůli tomu došlo k tak masivnímu úniku plynu, jako kdyby byl puštěn velký hořák na sporo a malý naplno. Když jsem tuto věc převzal k dozoru, nařídil jsem vyšetřovací pokus na místě samém za účasti znalce. Tehdy jsem se jej zeptal, zda tedy za tou nedostatečně
    utaženou kapnou musel být takový únik plynu, že kdybych tam škrtl sirkou, vznikl by plamen. Znalec samozřejmě potvrdil, že by k tomu jistě došlo. Takže jsem sám pětkrát za sebou holou rukou na čistý závit natočil tuto kapnu, pětkrát jsem škrtl sirkou - a ono nic! Znalec zezelenal, já se rozzruřil a seřval jsem jej s tím, že kvůli jeho znaleckému posudku jsou už několik let stíháni patrně nevinní lidé.
    Ještě tomu nebyl konec - nařídil jsem provedení ústavního posudku a z něho vyplynulo, že pokud při příchodu otce do dané místnosti nebyl cítit plyn, pak mezi úmrtím onoho mladého muže a příchodem jeho otce musel někdo tuto místnost vyvětrat. K dalším závěrům již nebylo dostatek důkazů, takže trestní stíhání bylo zastaveno. Ten "znalec" si už u mne ani "neškrtl" a vydal jsem pokyn, že již nesmí být k dalším posudkům přibírán.
    Takže platí Hérakleitův postřeh "povaha věcí se ráda skrývá", který má i naši podobu "není všechno takové, jak to vypadá". O teorii i praxi tvorby verzí bych mohl dlouho psát, neboť v tomto směru mám velice bohaté teoretické vědomosti i praktické zkušenosti. Jen na okraj a pro zábavu: V Indii již ve védských dobách (asi 15.stol.př.n.l.) vznikla fantastická věroučná představa, že za všechny naše omyly může jakýsi inteligentní a škodolibý klam Mája, který nám mlhou zastírá pravou skutečnost. A Indové se mohli vymlouvat: "To není naše chyba, za to může Mája!" Dnešní policisté a státní zástupci se ale na nic nevymlouvají a nic nezdůvodňují, protože "oni jsou boží!"

    OdpovědětVymazat