PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ ODSOUZENÝCH POVOLENO

Obžalovaný, který se považuje za nevinného, ale dočká se odsouzení s vysokým nepodmíněným trestem, utrpí šok a upíná se s nadějemi k písemnému vyhotovení rozsudku, po jehož obdržení se může bránit odvoláním proti (skutečné nebo domnělé) křivdě. Vydání písemného vyhotovení rozsudku v den jeho vyhlášení je možné jen někdy. Většinou následuje s určitým odstupem. Trestní řád stanoví lhůtu, v které má soudce písemné vyhotovení odevzdat. Překročení lhůty je možné jen se souhlasem předsedy soudu, a to za podmínek, stanovených trestním řádem.

Během čekání na písemné vyhotovení odsouzený žije v hrůze. Nadměrné prodlužování zpracování písemného vyhotovení rozsudku proto jako laik považuji za psychické týrání čekajících. Opakované překračování lhůt soudcem jednak zpochybňuje dle mého názoru jeho intelektovou způsobilost zpracovat složitý spis, ale kromě toho je projevem necitelnosti a neodpovědnosti k čekajícím odsouzeným. Soudce by si měl být vědom, že jeho prvostupňový rozsudek nemusí v odvolacím řízení obstát, a právě proto by se měl snažit, aby čekající odsouzené netrápil nadměrně dlouho.

V nedávné minulosti mě zaujalo mimořádně dlouhé čekání malé skupiny odsouzených na dodání písemného vyhotovení rozsudku soudcem Krajského soudu Brno Alešem Novotným. Dočkali se až po 16 měsících od vyhlášení rozsudku. Pikantní na případu je skutečnost, že se jednalo o obviněné, kteří odmítli nabídku státního zástupce Aleše Sosíka na uzavření dohody o vině a trestu, provázené hrozbou vysokého trestu, nepřistoupí-li na dohodu. Všichni si za zatvrzelost vysloužili vysoké tresty od senátu Aleše Novotného. Křiklavý je případ matky dvou malých dětí, které Aleš Sosík nabízel podmíněný trest. Senát Aleše Novotného ji za zatvrzelost odměnil uložením trestu 8 let odnětí svobody, vylepšeného peněžitým trestem ve výši 2,5 milionu Kč. Trest postihne dvě nevinné děti, které budou po dlouhou dobu připraveny o mateřskou lásku a péči.

O případu jsem psal opakovaně, naposledy v červenci r. 2022. Kromě toho jsem se opakovaně obrátil s podněty ke kárnému řízení nejdříve na předsedu soudu Milana Čečotku a později i na ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Oba mé návrhy odmítali. Milan Čečotka dokonce  v té době pověřil Aleše Novotného zastupováním funkce místopředsedy soudu pro trestní řízení a průtahy omlouval i jeho pracovním zatížením výkonem této funkce. V té době ministr spravedlnosti odmítl jmenovat Aleše Novotného místopředsedou soudu, čímž si vysloužil nevoli stavovských organizací a části médií. Jedním z důvodů jeho rozhodnutí bylo zjištění, že bývalý předseda Krajského soudu Brno Milan Bořek jej potrestal právě za průtahy při vypracování písemného vyhotovení rozsudku.

Ale v návaznosti na můj podnět z 27.února 2023 ministerstvo aspoň provedlo důkladný přezkum zákonnosti jednání soudce Aleše Novotného. Ukázalo se, že na každý měsíc průtahů měl písemný souhlas nejdříve místopředsedy soudu Aleše Flídra, po jeho odchodu z funkce a po pověřením funkcí zastupujícího místopředsedy od předsedy soudu Milana Čečotky. Tím má zajištěnu beztrestnost.

Z výsledku ministerského šetření vystupuje do popředí otázka po mravní odpovědnosti předsedy soudu za soulad chování podřízených soudců s dobrými mravy a za jejich odpovědný přístup k obviněným. Nepřekvapuje mě, že Aleši Novotnému kryl záda bývalý místopředseda Aleš Flídr. Sledoval jsem jeho působení ve funkci místopředsedy soudu řadu let. Porušování lhůt, vymezených procesními předpisy, omlouval Aleši Novotnému opakovaně. Poprvé jsem na něj narazil, když znemožnil obnovu procesu dvojice mladíků, které znojemský soud odsoudil za trestné činy, spáchané jinou osobou. Před trestním řízením za zneužití pravomoci jej tehdy zachránili olomoučtí žalobci. Později jsem s ním měl více konfliktů, na které jsem reagoval bezvýslednými podněty ke kárnému řízení. Po jednom sporu se mi za jeho chování omluvil předseda soudu a ministerstvo.

Ovšem od července 2022 až do ledna 2023 povoloval překračování procesní lhůty osobně předseda soudu Milan Čečotka. Nemám k němu žádný negativní poznatek až na způsob, jakým se postavil k mým podnětům k vyvolání kárného řízení se soudcem Alešem Novotným. V každém případě se choval k odsouzeným, v hrůze čekajícím na písemné vyhotovení rozsudku, stejně necitelně jako Aleš Flídr. Jsem přesvědčen, že bylo v jeho silách, aby po obdržení prvního kárného podnětu na pana soudce rázně zatlačil a přiměl jej k dokončení práce na rozsudku.

Z popsané události vyplývá nepříjemný poznatek, že „zákazníci české justice“ jsou bezbranní proti nepřístojnostem soudců, protože kární žalobci je většinou zaštítí. A ministra spravedlnosti samozřejmě vůbec nenapadne, že by se měl předsedy soudu zeptat, zda se cítí odpovědný za nemravné chování soudce svého soudu. Nebudu se ptát, zda se ministr cítí mravně odpovědný ze špatné nakládání některých soudců s účastníky trestního řízení, popř.  zda mu vadí netečnost předsedů soudů k výstřelkům „jejich“ soudců.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MINISTRYNĚ NA VÁLEČNÉ STEZCE

Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení.

Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě.

Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k   ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat.

Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování.

Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky,  musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné  překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen  odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci.

Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se  vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“  neměla být možná.

Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, v kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem.

Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění.  Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní  státní zastupitelství v Olomouci.

Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní  mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby.

Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti.  Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl.

Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle  posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o  sedm měsíců.

Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní : občanská chátra nemá nárok na odpověď.

Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání.

Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo.

Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný.

Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům.

Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování.

Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích.

========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

ZLOČIN NA ZLOČINCI NENÍ ZLOČINEM ?

Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče.

Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tématicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak např. pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené Krajskému  ředitelství PČR v Jihlavě, putovalo na Krajské ředitelství PČR ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře.

K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce,  jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z Policejního prezidia - uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, ale nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování  dovést do  konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval.

V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší, než ten, proti němuž se bránil spoluprací s Inspekcí.

Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus  darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich  tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému  nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou.

Tento  druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i  s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali  odměny za úspěch.  

Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc.

Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř  nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla !). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo.

Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem.

Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka.

I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji  spojení  pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později  vyslýchat jako obviněného např. předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek.

Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „ dobrodinec“  může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit  velké peníze.

Nabízející se holedbal známostí s dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké  vztahy s nimi skutečně měl. To  ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo  nechtěl znát.

Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně,  se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě.

Považuji za pravděpodobné, že pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, by přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali  k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé,  že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu.

Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění.

Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza,  o které několik let píši a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v r.2012. Senát předsedy  Jaromíra Kapinuse  Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně  Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová.

Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa.

Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele  a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě  ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci.

Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

KAUZA ČAPÍ HNÍZDO Z JINÉHO ÚHLU

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce.

Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat.Nejde přece  o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské  společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva.

V pátek 13. září 2019 zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje.

K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu.

Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. Vím, že v tomto ohledu jsem v rozporu s míněním paní ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání.

Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“, o němž jsem opakovaně psal na svém bloggu. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v r.2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci.

I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva  k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě.

Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí.

Na závěr připomínám, že od vypuknutí  kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní  stránku trestného činu  a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

==================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

KRÁL JUSTICE JE NAHÝ !

Předseda vlády v demisi Andrej Babiš a prezident republiky Miloš Zeman vyvolali pozdvižení, když veřejně připustili, že u nás lze objednat trestní stíhání. Podobná jsou tvrzení Aleny Vitáskové, dne 17.ledna 2018 zproštěné olomouckým vrchním soudem obžaloby. Všichni tři společně mi připomínají dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty, které se neostýchalo vykřičet do světa pravdu, že král je  nahý.

Někteří veřejní činitelé reagovali podrážděně, vyčítajíce zmíněným „výtržníkům“, že podrývají důvěru veřejnosti v justici. Ve vřavě, která se rozpoutala, si patrně nikdo nevzpomněl, že jejich předchůdcem ve zpochybňování justice  byl bývalý ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu ČR. Byl dokonce drsnější než oni, neboť se přímo vyjádřil ke kauze pravomocně odsouzeného Jiřího Kajínka tak, že v borských  zatáčkách asi nestřílel on, ale policisté. Sotva by někdo mohl namítat, že Pavel Rychetský nerozuměl věci, o které mluvil a od jeho názoru k projevům „výtržníků“ je velmi blízko. Nejsou tedy prvními pochybovači. Tato okolnost dodává jejich výrokům na vážnosti.

Proti výrokům „výtržníků“ se ohradil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který  se cítí být strážcem zákonnosti, povýšeným nad všechny ostatní státní činitele,  a proto dost silným na to, aby směl peskovat ústavní činitele, stojící v hierarchii státních orgánů vysoko nad ním. Jako laik, dlouhodobě sledující problematická trestní řízení, si troufám tvrdit, že se Pavel Zeman hluboce mýlí, neboť zaměňuje následek za příčinu. Ve skutečnosti důvěru veřejnosti v justici (mám na mysli justici v širším smyslu pojmu včetně státního zastupitelství) podrývají pokleslí jedinci, kteří nezákonným nebo nemravným jednáním poškozují účastníky řízení, zbavujíce je dobrodiní spravedlivého procesu. Svými nepřístojnostmi dodávají podkladový materiál pro zmíněná a s nimi příbuzná zkratová vyjádření.   Vrhají tak stín na komunity soudců a státních zástupců, jejichž většinovými členy jsou slušní, odpovědní, vzdělaní lidé, oddaní zásadám férového procesu. 

Nedůvěru veřejnosti vyvolává také smířlivý postoj soustavy kárných žalobců k ničemnostem jednotlivců. Například úřad Pavla Zemana přitaká stížnostem na státní zástupce jen zcela výjimečně, naopak hájí provinilce jako na běžícím pásu. Uplatňuje při tom etická hlediska, která jsou pro laiky nesrozumitelná a nepřijatelná. Například se postavil za státního zástupce, který bez vědomí a souhlasu těhotné ženy zneužil dokumentaci z jejího gynekologického vyšetření k zjišťování data jejího otěhotnění  a k zpochybňování otcovství jejího manžela. Jde o záležitosti nejhlubšího soukromí postižené. Těhotná žena má nárok na všestranné ohledy a gentlemanské zacházení, neboť těhotenství a mateřství jsou posvátné instituty. Nikdo nemá právo bez jejího souhlasu zkoumat okolnosti jejich vzniku, zvláště když taková vlezlost neslouží k objasnění trestné činnosti. Kdo se k těhotné ženě chová bezohledně, zasluhuje dle mého laického názoru nikoli ochranu ze strany nadřízených, ale pár dobře mířených facek, v případě státního zástupce navíc svlečení z taláru.

Ani v soudnictví nefunguje soustava kárných žalobců dobře – na což si příležitostně stěžuje také předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. Jak může mít veřejnost důvěru k justici, když soudce dokáže bez důkazů, jen na základě domněnek, odsoudit obžalovanou po téměř tříletém hlavním líčení k vysokému trestu s jistotou, že nikoho nenapadne volat ho za to k odpovědnosti ? Přesně toto se stalo v procesu s bývalou předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou: při ústním vyhlášení  rozsudku dne 22.února 2016 pan soudce  Aleš Novotný prohlásil, že ji odsuzuje k trestu osmi a půl roku odnětí svobody, protože se bez důkazů domnívá, že mezi ní a její podřízenou proběhla nějaká komunikace, bez které by si zmíněná úřednice nedovolila vydat rozhodnutí, jím považované za nezákonné. Avšak právě proto, že rozhodl o vině a  trestu bez důkazů, Vrchní soud v Olomouci jeho rozhodnutí dne 17. ledna 2018 zrušil a paní obžalovanou zprostil viny. Po pěti letech ji tak zbavil psychické zátěže z nespravedlivého trestního stíhání. To byla ale spíše výjimka. Nelze se spoléhat  na to, že odvolací soud vždy napraví zhůvěřilosti soudu prvního stupně. Častější jsou případy, kdy vyšší instance nesprávný rozsudek mechanicky potvrdí a obžalovaný se pak občas domůže spravedlnosti až cestou mimořádných opravných prostředků.

Ve zmíněném případě soudci nestačilo odsouzení bez důkazů. Navíc pohaněl paní obžalovanou tvrzením, že se do funkce dostala díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové. Když pak pohaněná dáma na něj podala žalobu na ochranu osobnosti, vyšší soudy nepřipustily, aby o ní rozhodl někdo jiný než soudci jeho soudu. Ti pak sice uznali, že výrok byl nevhodný, ale neuznali, že je excesem z obsahu soudcovské pravomoci, a proto rozhodli, že za výrok pronesený při výkonu funkce nemůže být viník volán k odpovědnosti. Nepoškozuje důvěryhodnost justice skutečnost, že soudce, který pohaněl účastníka řízení, sám necítí povinnost se omluvit a jeho kolegové ho zaštítí ? V kuloárech kolují chýry, že soudce Aleš Novotný se má brzy stát posilou Nejvyššího soudu ČR. Neutrpí důvěryhodnost justice, když soudce, usvědčený ze závažných pochybení, se domůže povýšení ?

Jsou i křiklavější případy nedotknutelnosti chybujících soudců. Připomínám „znojemský justiční zločin“, případ odmítnutí povolení obnovy procesu obžalovaného, který si byl jist svou nevinou a dověděl se, že za jeho čin byl později odsouzen někdo jiný. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě v r. 2012 jeho žádosti nevyhověl a odvolací senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně jeho rozhodnutí potvrdil. V r.2013 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že zmíněné soudy tímto rozhodováním porušily zákon v neprospěch obžalovaných a přikázal opakování řízení o povolení obnovy. Až v květnu r. 2017 nabyl právní moc nový, zprošťující  rozsudek, který napravil pochybení z r.2005. Za celou dobu od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR do právní moci zprošťujícího rozsudku se nenašel kárný žalobce, který by pohnal před kárný soud viníky, odpovědné za  nezákonné rozhodnutí z r. 2012, přestože zavinili do očí bijící nespravedlnost. Zvláštní péče ze strany kárných žalobců se dostalo žalobkyni, která vykonávala dozor nad postupem policie během celého průběhu řízení od r.2004, ale cestu k nápravě prodloužila přibližně o rok podáváním nesmyslných stížností nejdříve proti povolení obnovy procesu, pak proti zprošťujícímu rozsudku. Nyní se Krajské státní zastupitelství v Brně domáhá, aby ministr spravedlnosti napadl stížností pro porušení zákona zprošťující rozsudek, a vyvolalo tím několikaměsíční průtahy v řízení o odškodnění nespravedlivě stíhaných.  

Významem vlivu podobných pochybení na důvěryhodnost justice a na  jejich funkci podhoubí  zkratových úvah o jejím stavu se dne 1.února 2018 zabývaly v internetovém vysílání serveru Seznam.cz poslankyně Helena Válková (ANO), bývalá ministryně spravedlnosti, profesorka trestního práva na straně jedné a proti ní předsedkyně Soudcovské unie  Daniela Zemanová.

Daniela Zemanová se snažila význam jednotlivých případů selhání justice bagatelizovat odkazem na jejich nepatrný počet a zdůrazňovala nevhodnost výroků pana prezidenta a předsedy vlády jako politických projevů s dopadem na víru veřejnosti v správné fungování justice. Naproti tomu Helena Válková z pozice odbornice v  trestním právu upozornila, že výroky Andreje Babiše je třeba vnímat jako projevy trestně stíhaného člověka, jenž má zákonné právo volit pro svou obhajobu libovolné prostředky a své trestní stíhání vnímá subjektivně jako každý jiný úplně jinak než nezúčastnění pozorovatelé či dokonce jeho nepřátelé. Také poukázala na děsivé částky v desítkách milionů Kč, které každoročně stát vyplácí obětem justičních přehmatů, aniž by původci nepravostí  na tyto výdaje státu přispívali. Dvakrát se rozbíhala ke konkretizaci svých vývodů uvedením příkladů ze života, ale zjevně podjatá moderátorka ji vždy zlovolně  zastavila.

Z takto vedeného rozhovoru přirozeně nemohla vzejít odpověď na otázku, zda je skutečně možné objednat si trestní stíhání. Kladné vyjádření  ale beztak nelze očekávat, protože žádný případ přijaté zakázky na trestní stíhání kohokoli nebyl dosud odhalen a stíhán. Nicméně musíme připustit, že hypoteticky je cílené vyvolání trestního stíhání možné za předpokladu, že zájemce má k disposici poznatky, které lze s trochou dobré vůle přijmout jako materiální základ skutkové podstaty, a najde-li orgán, který je  ochoten aspoň „s přivřenýma očima“ jeho úvahy přijmout jako podklad k prověřování.

Nicméně je známa řada trestních kauz, u nichž si musíme klást otázku, zda se „vyšetřování spustilo samo od sebe“, když se jejich  účelovost dere na povrch jako sláma z bot. Nemusíme chodit daleko: takovým podezřelým příkladem je právě kauza Čapí hnízdo. Ten, kdo v r. 2015 podal trestní oznámení u PČR a poslal upozornění na OLAF, věděl, že příslušným orgánům nezbude, než prověřit  legendu, kterou jim předestřel. Ze srovnání s jinými kauzami mohl odhadnout, že zprávy o vyšetřování vyvěrají na povrch v době předvolební kampaně, zvláště, pokud se tomu pomůže. Pokud Andrej Babiš tento mechanismus vnímá jako podání a přijetí objednávky, může se proto vyjádřit inkriminovaným způsobem. Přímé důkazy o záměru oznamovatele ovšem nejsou, takže takový výrok můžeme přijmout pouze jako hypotézu a nevyvozovat z něj žádné další důsledky. Zejména nemůžeme předjímat, jak dopadne zkoumání trestnosti napadeného  jednání obviněných.

Zřetelnější je účelovost trestního oznámení na Alenu Vitáskovou kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu, pověřené řízením právního úseku úřadu. Trestní oznámení podal zaměstnanec společnosti ČEZ. ČEZ je ale obchodní společnost, které Alena Vitásková způsobila daleko větší újmu než solárníkům, a to tím, že zastavila pravidelné zvyšování cen elektřiny. Spustilo se její trestní stíhání „samo“ nebo má spojitost s potížemi, způsobenými ČEZ ? Jednal oznamovatel zcela náhodně sám od sebe, nebo plnil poslání ?

Podezřelé je ovšem i její dodatečné převedení Aleny Vitáskové z pozice svědkyně mezi obviněné v kauze, jejíž šťastné zakončení jsem zmínil výše. Na účelovost ukazuje skutečnost, že trestní stíhání sloužilo po celou dobu svého průběhu jako nástroj k tlaku na ni, aby se vzdala funkce. Navíc je zřejmé, že důkazní situace na začátku trestního stíhání byla stejná jako v den zproštění obžaloby o pět let později, čili důvody k zahájení trestního stíhání byly nicotné.

Stejné otázky bychom mohli klást u několika veřejnosti známých starších případů. Je například zvláštní náhodou, že PČR začala hledat podklady k trestnímu řízení proti Jiřímu Čunkovi právě v době, kdy se náhle vyšvihl do funkce předsedy KDÚ-ČSL. Velmi podezřelý je vztah mezi zděšením, jež mezi tradičními stranami novodobé národní fronty vyvolal vpád „vizigotů“ – strany Věci veřejné - do Poslanecké sněmovny, a vyvoláním trestního stíhání Víta Bárty podlými provokatéry z jeho blízkého okolí. Účelovostí zapáchá i zahájení trestního stíhání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, od nástupu do funkce až hystericky odmítaného představiteli ODS a KDU-ČSL.

Všechny tři případy spojuje zjevná snaha vystrnadit obviněné z jejich mocenských pozic a následně prokázaná  nedůvodnost jejich trestního stíhání : řízení proti Jiřímu Čunkovi zastavil dozorový trestní zástupce rozhodnutím, které má hodnotu blízkou pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a procesy dvou zbývajících pánů skončily pravomocnými zprošťujícími rozsudky. Po původcích zásahu proti Jiřímu Čunkovi nikdy nikdo nepátral. U obou dalších kauz jsou známy osoby, jež by bylo možné volat k odpovědnosti, ale kární žalobci, ani orgány činné v trestním řízení o nich nechtěly nic vědět.

Z kriminálních případů, jež snad nemají politické pozadí, se mi stále více jeví jako účelové trestní stíhání  proti Shahramu Abdullahu Zadehovi, probíhající u Krajského soudu v Brně. Trestní oznámení proti němu patrně primárně posloužilo k odvedení pozornosti od svědků-zločinců P.P, J.D. a M.V, bývalých pracovníků vídeňské společnosti P.P.S. GmbH, podezřelých z krádeže obrovských finančních prostředků  z jejích účtů. Svědci svedli orgány na nesprávnou stopu, spolupracují s policií a tím si zajišťuji beztrestnost. Dá se říci, že trestním oznámením proti obž. Shahramu Zadehovi si  svědci „objednali“ beztrestnost současně s jeho trestním stíháním.

Naděje, že by někdo pátral po pravých úmyslech předkladatelů trestních oznámení v uvedených kauzách, je nepatrná. Především k tomu chybí „politická vůle“. A pokud by snad začala GIBS vyšetřovat podivné postupy policistů, není jisté, že je dovede do konce. Může se stát, že státní zastupitelství věc odebere GIBS a svěří ji policii, kde věc skončí v propadlišti zapomenutí. Nemělo by se to stát, protože GIBS má výlučnou pravomoc vyšetřovat trestnou činnost policistů a byla zřízena právě proto, aby policisty nevyšetřovala policie, která naopak k jejich vyšetřování nemá zákonné oprávnění.

K výrokům pana prezidenta a předsedy vlády bych tedy vztáhl přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. A jejich kritikům doporučuji, aby každý na svém místě a svými prostředky působili na policii a justici, aby svým jednáním nevytvářeli podmínky pro pronášení pohoršlivých výroků výše zmíněnými činiteli.

STÁTNĚZÁSTUPCOVSKÁ SVÉVOLE POD ÚŘEDNÍ OCHRANOU

Represivní orgán, jenž trpí svým zaměstnancům svévolné poškozování práv a zájmů občanů a dokonce je chrání před postihem za provinění při výkonu služby, je nebezpečný pro stát a národ. Výjimkou z pravidla není ani státní zastupitelství, které v jednotlivých případech promíjí státním zástupcům různé poklesky ke škodě občanů. Vedoucí státní zástupci-kární žalobci se drží zásady, že státní zástupci se kárných provinění dopouštějí jen zcela výjimečně a zásadně ne v případech, kvůli nimž je napadají postižení občané.

Výstražným příkladem je přístup vedoucích státních zástupců- kárných žalobců všech stupňů od nejnižšího k nejvyššímu k svévolnému jednání Jarmily Goldové, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě. Zmíněná bývalá prokurátorka je významnou spolupachatelkou „znojemského justičního zločinu“, tedy procesu, na jehož začátku byli v r. 2005 senátem Jaromíra Kapinuse odsouzeni Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler za přepadení dvou poštovních doručovatelek, jehož se nedopustili, a na jeho konci je zprošťující rozsudek, který 3. května 2017 nabyl právní moc usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího.

Jak  vyšlo najevo až po letech, obžaloba stála na falešném doznání a křivém svědectví Tomáše Čepury, jenž podlehl nezákonnému nátlaku policie. Dozor nad přípravným řízením vykonávala výše zmíněná exprokurátorka Jarmila Goldová. Nezákonnému jednání policistů nedokázala zabránit.

Nelze mít za zlé senátu Jaromíra Kapinuse, že vadnost obžaloby neprohlédl. O šest let později se ale ke spáchání odsouzených skutků doznal pravý pachatel Antonín Škrdla, kterého znojemský soud senátem Pavla Rujbra rovněž odsoudil. Vznikla absurdní situace: na každý sólový útok připadli dva pravomocně odsouzení, což logicky není možné, ale místní justiční orgány to neznepokojovalo.

Jaroslav Schindler za této situace požádal  v r.2012 o povolení obnovy procesu. Dalo by se očekávat,  že žádost bude úspěšná, protože stav, který nastal odsouzením Antonína Škrdly, se vymykal prosté logice. Avšak senát bývalého člena KSČ Jaromíra Kapinuse na návrh bývalé prokurátorky Jarmily Goldové 24. května r.2012 žádosti nevyhověl, protože rozsudek z r. 2005 prý odpovídal důkazní situaci. Správnost tohoto zvrhlého rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně senátem bývalého člena KSČ Aleše Flídra. Spojeni minulostí se tito pohrobci normalizace vzájemně zaštítili ke škodě nespravedlivě odsouzeného.

Soudce i státní zástupci, kteří nepovolili v r.2012 obnovu procesu, jsou dospělí, vzdělaní, zkušení lidé. Způsobu, jímž Jaromír Kapinus vede hlavní líčení a jakým vyslýchá strany řízení, není co vytknout. Všichni účastníci nezákonného rozhodnutí jistě věděli, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli odsouzeni dva lidé, že buď Jaroslav Schindler nebo Antonín Škrdla jsou nevinní. Jednáním ve prospěch zachování absurdního stavu úmyslně a vědomě škodili.  Zneužili svých pravomocí ke škodě obviněných. Dle mého laického úsudku by v právním státě museli skončit před trestním senátem. Nestalo se jim ale vůbec nic a beztrestnost mají zřejmě zaručenu i do budoucnosti.

Obrat přišel v r.2013, kdy ministryně Marie Benešová vyhověla podnětu spolku Šalamoun a napadla rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu stížností pro porušení zákona ve prospěch Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR pak rozsudkem z 19.listopadu 2013 rozhodl, že nepovolením obnovy byl porušen zákon v neprospěch ods. JaroslavaSchindlera, konstatoval, že není možné, aby za jeden sólový skutek byli odsouzeni dva domnělí pachatelé a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby řízení o povolení obnovy zopakoval.

Situaci pak zkomplikoval mnohonásobný recidivista Karel Peer, který nařkl Jaroslava Schindlera, že přiměl příslibem finanční odměny Antonína Škrdlu, aby vzal na sebe jeho vinu. Výsledkem jeho zásahu bylo uskutečnění řízení o povolení obnovy obou procesů. Všichni účastníci stanuli před soudem dvakrát. Dvakrát byli z věznice Příbram eskortování tři vězni jako svědci. Zásah Karla Peera tak byl vysoce škodlivý – vyvolal ztráty času účastníků řízení, soudců a státních zástupců a značné finanční náklady. Pravdivost jeho nařčení se ale neprokázala. Karel Peer se dokonce doznal, že Schindlerovo jméno vyčetl z novin, že žádné poznatky o věci nemá a svým vystoupením chtěl pouze dosáhnout, aby byla kauza důkladně vyšetřena. Pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly na neprůstřelné ochraně, kterou mu poskytly místní i krajské policejní orgány a státní zastupitelství, bez ohledu na to, že mimo to se pokusil vydírat redakci místních novin.

V řízení o povolení obnovy procesu rozsudek nad Antonínem Škrdlou obstál, takže senátu Jaromíra Kapinuse logicky nezbylo nic jiného, než povolit obnovu procesu proti Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi. Exprokurátorka Jarmila Goldová zastupovala žalobu také v tomto řízení. I když jiné rozhodnutí nebylo logicky možné, podala proti usnesení o povolení obnovy stížnost.  Krajské státní zastupitelství její dílko přezkoumalo a vzalo zpět.  Přesto její vrtoch poškodil obviněné, protože její nesmyslný zásah protáhl řízení přibližně o pět měsíců.

Po odstranění překážky, kterou postavila, došlo na nové hlavní líčení. Díky přezkoumání obou kauz v souběžných řízeních o povolení obnovy procesu a provedením nového dokazování při hlavním líčení soud dospěl k neobvykle důkladnému objasnění případu. S ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, na výsledek řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly a na výsledek doplnění dokazování v hlavním líčení senátu Jaromíra Kapinuse nezbylo než 11. listopadu 2016 napravit pochybení z r.2005 zproštěním Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera viny.

Rozsudek byl průhledný a logický a v souladu s výše zmíněnými soudními rozhodnutími. Přesto jej tvrdošíjná exprokurátorka napadla odvoláním. V něm mimo jiné tvrdila, že se senát Jaromíra Kapinuse řádně nevypořádal s důkazy z původního řízení. Křečovitě se držela pachové stopy jako důkazu, ačkoli její použití jako osamělého důkazu již dávno zakázal Ústavní soud a senát Jaromíra Kapinuse se s ním odpovídajícím způsobem vypořádal. Ovšem Jarmila Goldové viděla jen to, na co měla chuť. Proto si nevšimla,že obžalovaný Tomáš Čepura neznal některé podrobnosti z výpovědi přepadené doručovatelky, zato je znal Antonín Škrdla.

Tentokrát se za ni postavilo Krajské státní zastupitelství v Brně, které odvolání na základě různých podnětů přezkoumalo a shledalo důvodným.

Konec této trapnosti učinil až Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který dne 3.května r.2017 odvolání zamítl. Odůvodnění usnesení je pro paní exprokurátorku přímo zahanbující.  Její tvrdošíjné pachtění přineslo jediný výsledek: Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler, nespravedlivě odsouzení v r.2005, museli čekat na spravedlnost o pět měsíců déle v důsledku její stížnosti proti povolení obnovy procesu a téměř o další půlrok déle kvůli jejímu odvolání. Vedlejším účinkem její snahy je vytažení neúčelně vynaložených peněz z kapes daňových poplatníků na provoz justiční mašinerie, která se jejím odvoláním musela zabývat.

Ponechám-li stranou úlohu soudců, celý průběh řízení, jež jsem v řadě článků označoval za „znojemský justiční skandál“, případně za „znojemský justiční zločin“, dokumentuje dle mého laického názoru nezpůsobilost paní exprokurátorky dostát nárokům řemesla státního zástupce a navíc její cynický postoj k účastníkům řízení a také k jejímu chlebodárci – českému státu:škody, které působí, zřejmě vůbec nevnímá a jejich páchání má za své nezadatelné právo.   Nedokázala zabránit nezákonnostem policie v přípravném řízení, podílela se na rozhodnutí o nepovolení obnovy z r.2012, jímž dle Nejvyššího soudu ČR byl porušen zákon a opakovaně podávala opravné prostředky proti soudním rozhodnutím, které pro nezpůsobilost buď stáhl její nadřízený orgán, nebo je rozmetal odvolací soud. Je toho na jednu držitelku nebezpečné pravomoci až příliš. Ojedinělé pochybení lze každému prominout, ale zde jich je souvislá řada, táhnoucí se časovým úsekem dvanácti let. Představa, že tato dáma bude nerušeně ničit lidem životy i nadále, je děsivá. Jako laik jsem přesvědčen, že je na čase učinit jejímu řádění přítrž.

Vedoucí státní zástupci – kární žalobci od nejnižšího až k nejvyššímu ale mé mínění nesdílejí. Nevidí žádný důvod pro podání kárné žaloby, což je jediná cesta k vyloučení z řad státních zástupců. Ti vyšší a nejvyšší se zdráhají zpochybnit názor krajských státních zástupců, kteří sice stáhli její stížnost proti nepovolení obnovy, ale ztotožnili se s argumentací (poznámka: soudem rozmetanou) odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Dále přiznávají paní exprokurátorce právo a povinnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí, s kterým nesouhlasí a připomínají právo na beztrestnost chybného právního názoru. Škody, jež způsobila účastníkům řízení i státu prostě neberou na vědomí: na páchání škod mají přece státní zástupci svaté právo. Samozřejmě, bylo by špatné trestat státního zástupce za náhodný omyl, ale zde jich je celá řada, jde o zjevný exces.

I když je tento případ vadného výkonu státní zástupkyně a její ochrany proti stěžovatelům sám o sobě otřesný, nebylo by zle, kdyby byl zcela ojedinělý. Vedoucí státní zástupci- kární žalobci se ale chovají obdobně téměř pravidelně i v jiných případech. Stejní lidé, kteří takto škodí občanům této země,  se při tom domáhají významnějšího ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státních orgánů, včetně vyčlenění se souboru orgánů moci výkonné do samostatného postavení, a příležitostně si osobují právo kárat jiné orgány státní moci za rozhodnutí, jež sice jsou v jejich výlučné kompetenci, ale prostě se nelíbí vedení státního zastupitelství: celkově stále zřetelněji usilují o postavení srovnatelné s generální prokuraturou předlistopadového režimu, možná dokonce silnější.

NEMRAVNÁ SVEŘEPOST ZNOJEMSKÉ ŽALOBKYNĚ

Od listopadu r. 2013 se v článcích stále vracím k případu, který označuji jako „znojemský justiční skandál“. V listopadu r.2016 jsem zadoufal, že mě čeká jen závěrečné vyhodnocení anabáze hledání spravedlnosti, započaté v říjnu r.2004 sdělením obvinění Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi a dospěvší 11.listopadu 2016 k zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu ve Znojmě. Bohužel jsem se mýlil : znojemská žalobkyně Jarmila Goldová, která v případu působí  od jeho začátku v r.2004, podala 9.ledna 2017, v poslední den procesní lhůty, blanketní odvolání proti rozsudku, takže skandální proces bude pokračovat ještě několik měsíců, ne-li let.

Na začátku „křížové cesty“ bylo obvinění výše jmenovaných z loupežného přepadení dvou poštovních doručovatelek a vazebně vedené vyšetřování, po němž následoval prvostupňový rozsudek senátu Jaromíra Kapinuse z r.2005 a na něj navazující neúspěšné odvolání a neméně neúspěšné mimořádné opravné prostředky. Dnes víme, že výchozím bodem obžaloby bylo policií vynucené doznání Tomáše Čepury k nespáchanému skutku a jeho křivé obvinění Jaroslava Schindlera. V r. 2007 se Jaroslav Schindler pokusil dosáhnout obnovy procesu s odkazem na zjištěné vady při dokazování pachovou stopou. Neuspěl. V r. 2011 odsoudil za stejné skutky stejný soud jiným senátem Antonína Škrdlu a jeho společníky. Tím vznikl stav, který odporoval prvotně logice a zdravému selskému rozumu, následně i právu: není-li fyzicky možné, aby jeden trestný čin nezávisle na sobě spáchali dva obvinění současně, může být skutečným pachatelem a odsouzeným jen jeden. Jaroslav Schindler se proto v r.2012 znova pokusil dosáhnout povolení obnovy. Opět neuspěl a zásluhu na tom opět měla žalobkyně Jarmila Goldová, která senátu Jaromíra Kapinuse navrhla zamítnutí žádosti. Ve stížnostním řízení se ztrapnil Krajský soud v Brně, jenž senátem Aleše Flídra nesmyslné rozhodnutí o  nepovolení obnovy potvrdil a v odůvodnění uvedl fantasmagorickou domněnku, že vstup Antonína Škrdly & spol. do hry a jeho odsouzení by mohlo být výsledkem intriky Jaroslava Schindlera. Až v r.2013 na základě podnětu spolku Šalamoun podala ministryně Marie Benešová stížnost pro porušení zákona proti nepovolení obnovy procesu z r.2012. Nejvyšší soud ČR vyhověl rozsudkem z 19.listopadu 2013. Nicméně řízení o povolení obnovy procesu začalo až počátkem r.2015 a souběžně s ním se rozběhlo řízení o povolení procesu Antonína Škrdly & spol. V jejich rámci byla neobyčejně důkladně přezkoumána a srovnána skutková zjištění, na jejichž základě byly za stejné skutky odsouzeny dvě skupiny pachatelů.  Soud povolil odposlechy mobilních telefonů všech obžalovaných, aby zjistil, zda mezi nimi probíhá komunikace. Výsledkem bylo potvrzení správnosti rozsudku nad Antonínem Škrdlou & spol. a konstatování obou senátů, že mezi obžalovanými z obou kauz není žádná spojitost. Senát Jaromíra Kapinuse povolil obnovu procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera.  Proti jeho usnesení podala žalobkyně Jarmila Goldová nesmyslnou stížnost. Krajské státní zastupitelství v Brně ji sice stáhlo, ale i tak tím způsobila přestávku v řízení v délce pěti měsíců. V navazujícím meritorním řízení se uskutečnilo hlubší dokazování než v původním procesu. Nevyskytly se nové, soudu dříve neznámé důkazy v neprospěch Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, naproti tomu dřívější obvinění v dokazování neobstála. Výsledkem byl zprošťující rozsudek z 11. listopadu 2016.

Cesta od rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu 2013 do nepravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 11.listopadu 2016 byla  nepřiměřeně dlouhá. K zdlouhavosti řízení z počátku přispěl obstrukčním chováním senát JUDr. Jaromíra Kapinuse, jenž svou loudavostí vyprovokoval  Jaroslava Schindlera k různým právním krokům, které nakonec vyvolaly další ztráty času.  Nepřiměřenost počátečního tempa Jaromíra Kapinuse potvrdila po přezkumu spisu předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která ale proti němu nijak nezasáhla. Takto se promarnilo prvních 14 měsíců po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pěti měsíci přispěla později k průtahům státní zástupkyně Jarmila Goldová nepochopitelným odporem proti povolení obnovy procesu. Kromě toho řízení o povolení obnovy a na něj navazující meritorní řízení brzdila nekázeň svědků a nemoci, kvůli nimž docházelo k odročování jednání.  

Zdlouhavost řízení, zčásti vyvolaná obstrukcemi předsedy senátu a žalobkyně, zčásti zásahy vis maior, přinesla soudcům i státní zástupkyni výhodu: vypršely objektivní lhůty pro kárné stíhání za neodpovědné škodlivé zásahy do života obviněných. Několik pokusů o stíhání Jaromíra Kapinuse kvůli nepovolení obnovy v r.2012 a kvůli průtahům v počátcích řízení o povolení obnovy v r.2014 ztroskotalo na ochranářském chování oslovených kárných žalobců: dle jejich mínění mají přece soudci právo neomezeně ničit životy nevinným lidem a za přehmaty nesmí být trestáni.

Stav, k němuž kauza Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera nakonec doklopýtala, je v souladu s právem a odpovídá logice a zdravému selskému rozumu. Z dokazování vyplynulo, že obě přepadení doručovatelek má na svědomí Antonín Škrdla se spolupachateli. Účast Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera na jeho trestné činnosti se neprokázala. Mezi oběma skupinami obžalovaných neexistovalo žádné propojení.

Pokud státní zástupkyně Jarmila Goldová podala odvolání, pokouší se o zvrácení rozsudku, který se opírá o naprosto neobvykle důkladné dokazování. Navíc usiluje o vrácení statu quo, který v této kauze panoval do rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu 2013 a byl jím vyhodnocen jako nepřijatelný. Pokud se odvolací senát bude chovat slušně a nebude vymýšlet fantasmagorie, jak se již stalo jednou, nenajde důvod k vyhovění odvolání. Je-li odvolatelka soudná, patrně to ví, a přesto se do tohoto podniku pouští s nepopíratelnou sveřepostí. Zřejmě ji netrápí svědomí a nezamýšlí se nad tím, že neužitečným dalším protahováním procesu zvyšuje závažnost svého profesního selhání při výkonu dozoru nad policií  na začátku procesu, jehož hrůzným následkem bylo odsouzení nevinných lidí. Netíží ji svědomí kvůli odporu proti povolení obnovy procesu v r.2012, kvůli pokusu o zmaření obnovy procesu v r.2015 a posléze kvůli vyvolání dalších průtahů podáním odvolání proti rozsudku z 11.listopadu 2016. Nevede v patrnosti, že jejím a Kapinusovým obětem zprošťující rozsudek otvírá cestu k finančnímu odškodnění, které bude tím vyšší, čím déle bude proces trvat. Chystá se tedy finančně poškodit stát. Pokud si ovšem toto vše neuvědomuje, je na místě otázka po její mravní a intelektové způsobilosti dále vykonávat funkci státní zástupkyně, neboť osobitým způsobem jejího výkonu je nebezpečná lidem i státu.

SOUDCOVSKÉ VOLNÉ MRAVY

Soudci a státní zástupci jsou dvě kasty, které na rozdíl od běžných občanů si nemusí lámat hlavu s odpovědností za zmetky. Přímo zákon jim zaručuje, že za ně téměř nikdy nemohou být postiženi jinak než stavovským kárným řízením, zatímco jejich trestní stíhání nebo pronásledování žalobou na ochranu osobnosti za profesní selhání nebo nemravné jednání by bylo téměř vždy neprůchodné. Ale ani kárného řízení se nemusí příliš obávat, protože kární žalobci na podněty, přicházející od občanů, většinou odpovídají zaujetím postavení “obrany hradu”. Obvykle se snaží stěžovatele odkázat na jiného kárného žalobce, nejlépe na přímo nadřízeného předsedu soudu, který ovšem většinou svou úlohu spatřuje v ochraně podřízených před vetřelci a je případně ochoten v jejich prospěch i lhát. Jindy kárný žalobce “zaúkoluje” ministra spravedlnosti postoupením věci, nebo odmítne se podnětem zabývat, protože nemá prostředky na jeho prověření. Pokud se vůbec k vyhodnocení stížností sníží, téměř vždy je odmítají jako bezdůvodné: soudci nikdy nechybují a jejich jednání je  vždy v souladu s etickými normami. V případě, že se podnět týká poklesku, k němuž došlo souběžně s nesprávným rozhodnutím ve věci, mají kární žalobci jasno: napravení nesprávného rozhodnutí opravným prostředkem činí stížnost na nemravné jednání bezpředmětnou. Podle stejné logiky by neměl jít do vězení zloděj, kterého dopadla policie a uloupenou věc vrátila majiteli. Jenže zloděj je obyčejný občan, tedy do vězení půjde, kdežto přistižený soudce se jen zasměje a zítra se klidně dopustí stejné nepřístojnosti znova. Je to ilustrace rovnosti občanů před zákonem v pojetí soudcokracie.

Politika “obrany hradu” vede k extrémním výstupům. Příkladem je třeba “znojemský justiční skandál”, o němž lze získat podrobné informace na mém bloggu (např. zde)  Tamní soud odsoudil v r.2005 za přepadení poštovních doručovatelek dva mladíky, kteří ve skutečnosti neměli s věcí nic společného. O šest let později byl u téhož soudu jiným senátem za totéž odsouzen pravý pachatel. Nespravedlivě odsouzený Jaroslav Schindler se v r.2012 dožadoval povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse mu nevyhověl a stížnostní senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně (v současnosti v médiích neoprávněně označovaného za místopředsedu soudu) jeho protismyslné rozhodnutí potvrdil. Když o rok později Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona rozhodl, že došlo k porušení zákona v neprospěch nespravedlivě odsouzeného a nařídil opakování řízení o povolení obnovy procesu, dalo se očekávat, že soud bude spěchat s nápravou škod, jež porušením zákona zpúsobil. Ale Jaromír Kapinus s vyhověním nespěchal. Přidaly se pak i jiné vlivy, jež způsobily, že obnova řízení sice byla nakonec povolena, ale na ni navazující obnovené meritorní řízení jedenáct let od spáchání křivdy a téměř tři roky od zásahu Nejvyššího soudu ČR dosud nedospělo k prvostupňovému rozsudku.

Nenašel se žádný kárný žalobce, který by v protismyslném nepovolení obnovy viděl kárné provinění, ačkoli příležitost postupně dostali všichni, kteří přicházeli  v úvahu. Poslední v řadě oslovených nechal vědomě marně vypršet tříletou objektivní procesní lhůtu, takže pachatelé nezákonného jednání ke škodě Jaroslava Schindlera unikli kárnému řízení jednou provždy. Žádný z žalobců se neujal kárného řízení kvůli počátečním průtahům v řízení o povolení obnovy procesu, ačkoli postup soudce Jaromíra Kapinuse prošetřila a jeho tempo uznala za nepřiměřené situaci sama předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Ale sama kárné řízení nezahájila. A ministerstvo spravedlnosti dalo přednost stanovisku předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která projevila názor přesně opačný. Je to dost přirozené: Jaromír Kapinus je její předchůdce ve funkci a členem loudavého senátu byl její manžel. O nepodjatém posouzení jejich postupu nemůže být řeč.

Praxi kárných žalobců hezky ilustruje případ odsouzeného J. R., který si stěžoval, že k vyhlášení rozsudku se nedostavil jeho obhájce, ač byl před soud přiveden z výkonu trestu a měl tedy nárok na povinné zastoupení advokátem. Soudkyně nepřítomnost advokáta nezjistila nebo ignorovala a vyhlásila rozsudek. Odsouzený špatně pochopil odůvodnění rozsudku, neměl se s kým poradit a ve zmatku se vzdal na místě odvolání. Když dostal písemné vyhotovení rozsudku, zjistil, že pochybil a litoval, že se neodvolal. V jeho věci jsem jako člen spolku Šalamoun podal návrh na kárné stíhání soudkyně, která v žádném případě neměla v nepřítomnosti obhájce rozsudek vyhlásit. Oslovený kárný žalobce věc velmi důkladně prověřil,  návrh odmítl a poskytl mi obsáhlé poučení o tom, že procesní práva odsouzeného nebyla nijak krácena. V téže věci jsem podal podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona, které pan ministr Pelikán vyhověl a Nejvyšší soud ČR následně zrušil rozsudek s tím, že jeho vyhlášením v nepřítomnosti obhájce došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud posoudil věc přesně opačně než kárný žalobce. Nemám informaci, že by kárný žalobce změnil svůj přístup k případu po zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani jsem o jeho změnu neusiloval.

Hodně podnětů k úvahám o etice soudce dává chování soudce Aleše Novotného, předsedy senátu Krajského soudu v Brně, jehož jméno veřejnost zná hlavně z kauzy Vladimíra Čimpery & spol., obvykle označované jako “kauza Vitásková”, a z případu Shahrama Zadeha & spol.

“Kauza Vitásková” se nachází ve fázi ukončení prvostupňového řízení pro devět z původních deseti obžalovaných a pokračuje projednávání obžaloby proti obž. Luďkovi Pražákovi, dříve vyčleněné do samostatného řízení kvůli jeho přechodné nezpůsobilosti k účasti na soudním řízení. Devět obžalovaných čeká s napětím na posouzení jejich odvolání Vrchním soudem v Olomouci. Netuším, zda odvolací soud vyčká s rozhodnutím na dokončení procesu Luďka Pražáka, aby rozdělené řízení opět scelil.

Kauza Shahrama Zadeha & spol. je v počátcích. Hlavní líčení již sice probíhá, ale dosud se neuskutečnily všechny výslechy obžalovaných. Zejména nedošlo na výslech hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, jemuž je tím bráněno ve sledování výpovědí ostatních obžalovaných, v kladení jim otázek a vyjadřování k jejich výrokům. Obžalovaný mimo to přichází o možnost poznat blíže obžalované, s kterými se sice nezná, ale podle obžaloby je řídil.  Soudce Aleš Novotný ale v této kauze již vstoupil do letopisů českého soudnictví tím, že v neúnosně protahovaném vazebním řízení stanovil  kauci za propuštění obžalovaného z útěkové vazby v neslýchané rekordní částce 150 milionů Kč, ač  by mohl vědět, že Shahram Zadeh by uprchl  pouze v případě, že by zešílel. Nemůže se totiž za žádnou cenu vzdát naděje na dosažení zprošťujícího rozsudku, o kterou by se útěkem připravil. Ostatně mimo území ČR jej ohrožuje íránský zatykač a nebezpečí záhuby v íránském vězení.

Kauzu Vladimíra Čimpery & spol. popř. Aleny Vitáskové & spol. jsem průběžně komentoval v průběhu celého hlavního líčení. Stav věci na začátku odvolacího řízení jsem podchytil v článku “Zahájení odvolacího řízení Aleny Vitáskové & spol.”.Vedle meritotních námitek obhájců tuto kauzu provázejí nebývale četné a závažné  výhrady k chování předsedy senátu, k nimž se již přidaly i první protesty ze strany Shahrama Zadeha a některých jeho spoluobžalovaných.

Ty nejméně závažné se týkají zastrašování obžalovaných důtklivými výzvami, aby si uvědomili, že stojí před soudem a hrozí jim vysoký trest vězení. Daleko významnější jsou stížnosti na nedbání zákonných procesních lhůt, jež vede k neúnosným  průtahům. Tak např. předseda senátu má právo odročit řízení kvůli přípravě na vyhlášení rozsudku o tři dny. Ale soudce Aleš Novotný si vzal celých 73 dnů až do 22.února 2016 a z některých detailů jeho přednesu je  zřejmé, že ani extrémní překročení lhůty mu na bezchybnou přípravu nestačilo).  Mimo jiné prohlásil, že Alena Vitásková se stala předsedkyní ERÚ “ díky nějakému jednání paní Nečasové, dříve Nagyové”, ačkoli soud se nikdy okolnostmi jejího jmenování nezabýval. Paní odsouzenou jeho výrok hrubě urazil, neboť je nepravdivý a znevažuje její čtyřicetiletou manažerskou kariéru, znevažuje i vládu, která o jejím jmenování rozhodla jednohlasně.

Na průtahy s přípravou vyhlášení rozsudku navázalo zpožděné vydání písemného vyhotovení rozsudku, na jehož předání do kanceláře soudu má předseda senátu ze zákona 20 dní. V tomto případě  obhájce Aleny Vitáskové  obdržel listiny až 15.června 2016. Ale 71 dnů na vydání písemné verze rozsudku není osobním rekordem pana soudce: v jiné kauze, týkající se rovněž nepravostí při vydávání licencí fotovoltaické elektrárně, se jistá  obžalovaná  dočkala písemného vyhotovení rozsudku až po devíti měsících od jeho ústního vyhlášení. Myslím, že i toto pohrdání zákonnou procesní lhůtou zasluhuje označení “rekordní”.

Nepochybuji o tom, že soudce Aleš Novotný měl k překračování zákonných časových limitů souhlas předsedy soudu nebo jím pověřeného zástupce místopředsedy soudu, kteří se tím stali jeho spoluviníky. Nemění to nic na tom, že nepřiměřené protahování soudcovských úkonů je psychickým týráním obžalovaných svého druhu, proti němuž jsou oběti soudcovské svévole bezbranné.

Z okruhu spoluobžalovaných Shahrama Zadeha přišla stížnost, že soudce Aleš Novotný nijak nereagoval na doručené oznámení obžalovaného, že jej policie nutila vydíráním ke křivé výpovědi proti Shahramu Zadehovi, za kterou nabízela vyjednání postavení spolupracujícího obžalovaného. Pan soudce konstatoval, že tato věc sice má znaky trestného činu, ale předmětného řízení se netýká. Stížnost založil do spisu bez přijetí dalších opatření.

Všechny výše popsané nepatřičnosti v jednání pana soudce obsahují prvky skutkové podstaty kárného provinění. Z toho průtahy v soudním řízení jsou údajně nejčastější příčinou potrestání soudce kárným soudem při Nejvyšším správním soudu. Není proto překvapením, že postižení podali různé návrhy na kárné řízení se soudcem Alešem Novotným. Nenašel se ale kárný žalobce, který by se jimi vážně zabýval.

Všechny výše popsané případy usvědčují některé kárné  žalobce v soudnictví z neochoty stíhat křivdy, spáchané soudci na účastnících soudních pří. Vyplývá z nich, že  účastníci soudního řízení trestního jsou díky politice “obrany hradu” kárných žalobců v podstatě bezmocní proti poškozování jejich práv jak soudcovskou libovůlí, ta netečností kárných žalobců.

Má to i další důsledky, přesahující hranice prostoru působení kárných žalobců. Mezi selhávajícími kárnými žalobci jsou i veřejnosti známí bojovníci za ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Jejich chování v kárném řízení potvrzuje důvodnost obav ministra Roberta Pelikána, že ustavení Nejvyšší rady soudnictví by prohoubilo “zapouzdřenost” justice. Jako laik považuji zřízení částečné  soudcovské samosprávy za prospěšné. Aby se nedostavila obávaná “zapouzdřenost”, bylo by nezbytné ustavit vyšetřovací a kárné orgány, nezávislé na Nejvyšší soudcovské radě i na ministrovi spravedlnosti. Spolek Šalamoun specifikoval jejich podobu legislativními návrhy, které se sice dostaly do Poslanecké sněmovny do archivu věcí k projednání, ale Sněmovna o nich nikdy nehlasovala, protože je předložila neoblíbená malá strana, s kterou ty ostatní nemluví.

Netoliko obhájci kritizují rozsudek v kauze “Vladimír Čimpera & spol.”. Za zmínku stojí např. veřejné televizní vystoupení senátorky Elišky Wagnerové, bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti se nabízí otázka, zda je příčinná souvislost mezi bona fide napadenými etickými poklesky soudce a vadami rozsudku. Otázku kladu v souvislosti s konkrétní kauzou a konkrétním soudcem, ale má také obecný rozměr.