O MILOSTI BEZ MILOSTI

Prezident Petr Pavel je nesmírně dynamická osobnost. Není snad dne, abychom jej neviděli na televizní obrazovce, stále se mění místa, na kterých vystupuje a stále se k něčemu vyjadřuje. Pro mne jako justičního potížístu (pardon, občanského aktivistu) je obecně prezident republiky zajímavý jako nositel pravomoci udělovat milost. Agendou žádostí o milost jsem se začal zabývat již v době působení Václava Havla (tehdy jsem stihl jen dva případy). S úctou a nostalgií vzpomínám na šťastné časy působení Václava Klause a jeho otevřené kanceláře. Byl vstřícný vůči občanským aktivistům, stejně jako jeho spolupracovníci. Umožnili nám vysvětlit  žádosti o milost našich chráněnců v Kanceláři prezidenta republiky. Hlavně se Václav Klaus osobně zajímal o příběhy žadatelů a vytvořil náročný systém vyhodnocování žádostí, na němž se podíleli nejen jeho podřízení, ale i různí externisté. Bylo by to dokonalé, kdyby milostmi skrblil o něco méně, tedy, kdyby jeho pověstná „špetka šafránu“ byla o něco málo větší. 

Prezident Petr Pavel, stejně jako před ním Václav Klaus, se rozhodl nevyužít při prověřování žádostí o milost služeb ministerstva spravedlnosti. Celou náročnou agendu stáhl na Hrad.  Je to velká zátěž. Práva udělit milost využil zatím jen jednou. Zabýval jsem se tím v článku, který jsem vydal v červenci (zde). 

Od té doby se nic nového nestalo. Ve  srovnání se 700 nevyřízenými žádostmi počet čtyř udělených milostí se zdá být malý. Nevíme, co se děje s dalšími žádostmi, zda některé z nich mají naději na kladné vyřízení. 

Spolek Chamurapppi zatím o milost nežádal, takže v pohledu na činnost prezidenta a jeho podřízených jsem nepodjatý. V těchto dnech se mi dostaly do rukou dvě žádosti o milost a  vyrozumění žadatelů o jejich nevyhovění. V několika řádcích sdělil úředník KPR, že pan prezident po pečlivém uvážení rozhodl milost neudělit, a seznámil odmítnutého žadatele se zásadami, jimiž sepři rozhodování řídí. O věcných důvodech zamítnutí není sebemenší zmínka. 

Nepřísluší mi posuzovat, zda prezident přece jen mohl vyhovět, ale způsob jednání jeho kanceláře s odmítnutými žadateli mi připadá nepřiměřeně formalistický, neúměrný skutečnosti, že se v každém případě jedná o lidi, kteří se dostali do neštěstí. Ostatně  nemám jistotu, že skutečně jde o jeho rozhodnutí. Právo udělit milost není právem Kanceláře prezidenta republiky, ale pouze osobně prezidentovo. 

Je běžné, že odmítnutí žadatelé nebo jejich blízcí se následně domáhají změny stanoviska a vrství další důvody pro udělení milosti. To již ale nemá na nic vliv: první zamítavé rozhodnutí je konečná stanice a vyrozumění o tom přichází za pár dní. Předkladatelé námitek proti zamítnutí žádosti jsou ale v nevýhodě. Protože zpráva o zamítnutí neobsahuje objasnění věcných důvodů pro rozhodnutí, nemohou se účinně bránit. Zákon neukládá prezidentovi republiky odůvodnit udělení či zamítnutí žádosti o milost. Soudím ale, že v případě zamítnutí aspoň stručné odůvodnění by bylo na místě a případná nová podání žadatele by měl prezident zkoumat nepodjatě, bez pocitu  vlastní neomylnosti. 

Připomínám dále „šalamounskou“ tézi, že ve výjimečných případech má milost prezidenta republiky posloužit jako nápravný prostředek v případech, kdy žadatel si stěžuje na nespravedlivé odsouzení a náprava opravnými prostředky ztroskotala. Nedokáže-li stát vyloučit vznik takových situací, měl by mít pojistný ventil k nápravě.  Příkladem budiž omilostnění Jiřího Kajínka prezidentem Milošem Zemanem. V tomto případě tři ministři spravedlnosti podali stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, neboť věřili v jeho nevinu, ale neuspěli. K nápravě pomohla milost prezidenta republiky, sice pozdě, ale přece. 

Domnívám se dále, že vyrozumění o zamítnutí žádosti by měl osobně parafovat prezident. Je to totiž jediný způsob, jak zajistit, že nedojde k zamítnutí přímo úředníky bez jeho vědomí. Mám neblahé zkušenosti z projednávání podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Velký počet podání může vést úředníky k rozhodnutí „odklonit“ některá z nich od oprávněného příjemce a podnět zamítnout jeho jménem.  

V každém případě se přimlouvám, aby prezident republiky věnoval agendě žádostí pozornost, přiměřenou skutečnosti, že v každé z nich se  skrývá hoře a naděje žadatele a jeho blízkých. Slušnost si proto žádá, aby prezident nebo jím pověření  pracovníci přistupovali k jejich vyhodnocení se soucitem a péčí. Věřím, že mezi dosud nevyřízenými žádostmi leží aspoň pár takových, jimž by prezident mohl vyhovět. Připomínám, že výsada udělovat milost je výsadou rozdávat radost a udělení milosti je dobrým skutkem. Je škoda, propase-li prezident republiky příležitost spáchat dobrý skutek. A nevidím důvod, proč by měl s milostmi skrblit více než Václav Klaus.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.