Jsem jen bezvýznamný justiční
potížista a velcí šéfové, působící v oblasti trestního řízení,až na nepočetné výjimky se mi raději
vyhnou. Ale když už se mi podaří s nimi pohovořit, většinou mi dávají za
pravdu, že jedno naše krásné krajské město proslulo korupčním prostředím. Ovšem
tvrdí to, aniž by měli důkazy. Protože se na rozdíl od nich pohybuji mezi lidem
obecným, slýchám různé pověsti, k nimž chybí důkazy. Tak například se
v místě vypráví, že jeden z vlivných místních vašnostů rozhodil mezi
místní policisty velké peníze ve snaze povzbudit je, aby se snažili dostat za
mříže jeho protivníka. Samozřejmě jde o fámu, která nemá podklad ve věcných
důkazech. Nikdo ho nepřistihl při předávání úplatku, nikdo nezjistil, že by nějaký
policista přijal jeho dar. Vašnosta se pouze
komusi přiznal, že policistům nosil balíčky klobásek a slivovici, ale
podle státního zastupitelství takové počínání není pohoršlivé. Také je o něm známo, že
udržuje společenské styky s vlivnými osobami, působícími v prostoru
trestního řízení.
Jednoho časného rána vašnosta zavítal
na policejní služebnu a oznámil, že jej přepadli loupežníci. Měl v sobě
zbytkový alkohol z večerní pijatyky, proto jej policisté nejdříve nechali
vystřízlivět, pak jej ohledal lékař, a následně jej pozorně vyslechli.
Usoudili, že si vašnosta nevymýšlí a dali se s plnou vážností do práce.
Policisté byli snaživí a tentokrát
zaznamenali úspěch: podařilo se jim ustanovit pachatele drzého přepadení.
Vašnosta potvrdil jejich totožnost nejdříve při rekognici podle fotografií, pak
i při rekognici in natura. Policisté sesbírali ještě i další důkazy. Našli
dokonce svědky, kteří sice nebyli přímo u přepadení, ale z dálky viděli
cosi, co by jím mohlo být. Žalobce pečlivě vyhodnotil výdobytky vyšetřování a
vypracoval obžalobu.
Věc se dostala před soud. Předsedou
senátu byl zkušený trestní soudce, dokonale ovládající řemeslo dokazování. Ze
všech sil se snažil loupežníky usvědčil. Nemilosrdně vyslýchal svědky. Uváděl
je do rozpaků a hledal rozpory v jejich výpovědích. Avšak čím déle si
takto počínal, tím více začal pochybovat o pravdivosti udání. Ostatně v průběhu
hlavního líčení vyšlo najevo, že popis loupežníků, který vašnosta udal při
rekognicích, neodpovídá skutečnosti. Do popředí vyvstává naléhavá otázka, kdo
mu podsunul nepravdivé informace. Také žalobce, jenž měl přirozený zájem na
prosazení obžaloby, začal postupně pochybovat, že závěry policejního
vyšetřování jsou správné. Došlo to tak daleko, že senát dospěl k názoru,
že k přepadení sice možná došlo, ale obžalovaní nemohli být v daném čase
na místě činu, čili policie předhodila vašnostovi při rekognicích nepravé osoby. Bylo to tak
jasné, že žalobce hodil ručník do ringu a neodvolal se. Zprošťující rozsudek
nabyl právní moc v okamžiku vyhlášení.
Loupežníci byli samozřejmě
s výsledkem vyšetřování spokojeni, ale ne tak úplně. Jejich usvědčování
přineslo spoustu nepříjemností nejen
jim, ale i jejich blízkým. Nemohli policistům zapomenout hlučný vpád do bytu v časných
ranních hodinách, při němž vyděsili jejich malé děti. Hněvali se kvůli obtížím,
jež museli podstoupit jejich blízcí, když je vzdálený soud předvolal jako
svědky. Jeden z nich kvůli trestnímu stíhání přišel o práci a opustila jej
partnerka. Dospěli proto k názoru, že vašnosta, který vyvolal jejich
trestní stíhání, a pak je dokonce poznal při rekognicích, ač se s nimi
nikdy dříve nesetkal, zasluhuje trest. Podali na něj trestní oznámení pro
podezření z trestného činu křivého obvinění.
Vašnosta se z poškozeného rázem
stal podezřelým. Ale nic se nedělo. Policie se s případem nepárala. Bylo
jí jasné, že vašnosta se přece nemohl vědomě pokusit o vyvolání potíží nevinným
lidem. Zřejmě se pouze zmýlil a mýlit se je lidské. Ani jej k věci
nevyslechla, natož aby pátrala po dalších důkazech. Oznámení odložila
s tím, že podezření ze spáchání trestného činu není důvodné.
Loupežníci nebyli s výsledkem
spokojeni. Podali stížnost státnímu zastupitelství. Ale státní zástupce, jemuž
případ připadl, policejní stanovisko potvrdil. Proti jeho usnesení není
stížnost přípustná. Loupežníci museli vzít na vědomí, že odvety za trápení své
a jejich blízkých se nedomohou.
Příběh má ale ještě další část. Nevinní
loupežníci usoudili, že policisté, kteří je vašnostovi naservírovali jako na
stříbrném podnose, věděli, že se jeho únosu nedopustili. Chtěli je za toto
počínání „odměnit“. Podali proto trestní oznámení pro zneužití pravomoci u
Generální inspekce bezpečnostních zdrojů (dále jen GIBS). Jejich oznámení mělo
prověřit místní oddělení, jehož vedoucí byl bývalý kriminalista, který v době
jejich vyšetřování byl členem vyšetřovacího týmu. A jeden z vykonavatelů rekognic
jej do služby u GIBS následoval. Stejně jako policie, ani GIBS se s oznámením
nepárala: dle jejího vyjádření se žádný z policistů nedopustil nezákonného
jednání.
Nevinní loupežníci se v tomto případě
nedali a uplatnili všechny regulérní i neregulérní opravné prostředky, přičemž věc
protáhli celou pyramidou státního zastupitelství až na vrcholek. Původní stanovisko
jejich úsilí přežilo. Nezbývá než věřit,
že holohlavý loupežník si sám dobrovolně stoupl na pravý okraj řady vlasatců a
jeho spoluobviněný na levém okraji řady černě oblečených figurantů vyhověl
dobrovolně pokynu policisty, aby si
nedopnul bundu až ke krku, protože si přál upoutat vašnostovu pozornost
bílou skvrnou pod krkem. Představa, že by policisté mohli pomoci vašnostovi s poznáváním
loupežníků, je přece jasná spekulace. Aspoň to shodně tvrdí jak příslušníci
GIBS, tak státní zástupci na všech stupních organizační struktury úřadu.
==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí
prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat