pondělí 30. ledna 2023

PREZIDENTI A JUSTICE

Polistopadoví prezidenti republiky se mimo jiné od sebe odlišují svým vztahem k justici a ke specifickým pravomocem prezidenta. Víme, jací byli ti, které jsme zažili. Zvoleného prezidenta Petra Pavla teprve poznáme. Cosi naznačují některé jeho příležitostné výroky. Podotýkám, že mě těší, že nenásledoval vzoru Miloše Zemana a  nevzdal se pravomoci udělovat milosti. 

Obecně se zdá, že bude chtít dělat jinak než Miloš Zeman vše, co dle jeho mínění jeho předchůdce dělal špatně. Týká se to i jeho vztahu k personálním záležitostem justice. Nechápe, proč by měl prezident republiky odmítnout jmenování navržených státních zástupců soudci. Vždyť přece prošli výběrem resortními orgány a proč tedy až prezident by měl vědět, že výběr je špatný. Zvolený prezident Petr Pavel bude asi považovat za samozřejmé, že je jmenuje. 

Rozpor v přístupu dvou prezidentů má v tomto případě dvojí rozměr. Týká se především samotného pojetí role přímo zvoleného prezidenta, konkrétně pochybností o jeho povinnosti vyhovět návrhu na jmenování kohokoli. Miloš Zeman se zřejmě kloní k pojetí, podle něhož návrh je jen návrh a jeho odmítnutí prezidentem, vybaveným pravomocí jmenovat, je jeho právem.  Osobně zastávám názor, že síla mandátu prezidenta, za nímž stojí miliony občanů, je podstatně větší než prezidenta, vzešlého z úradku a někdy i intrik zákonodárců v nepřímé volbě. Moudrý a obsáhlými zkušenostmi vybavený prezident jako filtr personálních rozhodnutí  může být užitečný. 

Neznám  osobní důvody, proč se prezident Miloš Zeman rozhodl nejmenovat právě ty dva, ale neupíral bych mu právo tak jednat. Zvolený prezident Petr Pavel sotva může mít představu o síle kastovní solidarity, která může pomoci do významných postavení lidem, kteří se do nich neměli nikdy dostat. Pro ozřejmění připomínám nedávný konflikt ministra spravedlnosti Pavla Blažka se stavovskými organizacemi kvůli jeho rozhodnutí nejmenovat do funkce místopředsedy soudu soudce Aleše Novotného, v r. 2020 potrestaného předsedou soudu za průtahy při zpracování písemného vyhotovení rozsudku. Málo se ví, že případů průtahů při vypracování rozsudků bylo v historii pana soudce více. Tento soudce vyhlásil v říjnu r. 2021 rozsudek s drakonickými tresty nad skupinou obžalovaných, kteří se do dnešního dne nedočkali písemného vyhotovení rozsudku a nemohou se odvolat. Je zřejmě nepolepšitelný. Přesto by byl dnes místopředsedou soudu, kdyby se působení kastovní solidarity v jeho prospěch nepostavil do cesty ministr. 

Kromě toho je zde ale problém plošné prostupnosti mezi právnickými profesemi. V profesních komunitách resortu spravedlnosti se vedou debaty, zda je vhodné, aby právníci volně přecházeli z jedné profese do druhé. Poukazuje se na to, že způsob práce a myšlení soudců je natolik odlišný zejména od způsobu práce a myšlení státních zástupců, že je na místě pochybovat, zda ze soudce by byl dobrý státní zástupce a opačně ze státního zástupce spravedlivý soudce. Obě profese mají zvykově jiný vztah k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Soudci se k ní aspoň občas přiklánějí. Zejména v myšlení agresivních státních zástupců nebývá zakotvená. Ti se  spíše snaží v nejistotě žalovat a vyhovění obžalobě prosazovat za každou cenu.    

V konkrétním případě je na místě odpovědné individuální posouzení uchazečů. Prezident Miloš Zeman by proto měl svému nástupci Petru Pavlovi vysvětlit, co proti těm dvěma má. Osobně se v tomto případě domnívám, že by dokonce mohl mít pádné argumenty. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky vydání prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

  

3 komentáře:

  1. O NÁS BEZ NÁS.
    ÚSTAVA VZNIKLA BEZ SOUHLASU LIDU COBY ORIGINÁRNÍHO ÚSTAVODÁRCE

    Odlišné postoje k výkladu Ústavy ČR, kterou obhajuje pan Jemelík ohýbáním Ústavy panem dosluhujícím prezidentem Zemanem je smutnou ukázkou absence výkladu ústavy.

    Připomenu tedy, že naše Ústava ČR na sklonku minulého roku, konkrétně 16. prosince oslavila 30 let. Co se velice málo ví, nebo se o tom vědomky, nebo nevědomky mlčí, je fakt, za jakých okolností Ústava vznikla, byla projednána a schválena.
    Všeobecně Ústava nepožívá plné autority a to hlavně proto, že ji chybí předporozumění, asi bych to vyložil jako porozumění textu jen z celkové souvislosti a celkovou souvislost lze dobře pochopit jen porozuměním jednotlivých částí systému, v tomto případě textu.

    Ústava byla bohužel připravena překotně, naprosto v informačním vakuu a bez konzultace lidu coby originárního ústavodárce. Protože byla sepsána stručně, což by samo o sobě nemuselo být na závadu, ale naléhavě se žádalo aby byla jasně vyložena. K tomu však Ústavní soud nedostal dostatek příležitosí a jeho výklad nebyl vždy koherentní.

    Máme zde Ústavu z r. 1920, která je do značné míry problematická, protože nebyla schválena vůlí originárního ústavodárce, ale pouhým sborem delegátů jednotlivých politických stran. Revoluční Národní shromáždění totiž nevzniklo demokratickou cestou, tedy přímými volbami lidu a vyloučilo zástupce německého a maďarského lidu.

    Ústava z r. 1948 je naopak nespochybnitelná, protože mandát dostala originárním ústavodárcem. V květnu 1946 vzniklo ústavodárné Národní shromáždění, jehož úkolem bylo vypracovat do dvou let novou ústavu. Výsledný text ústavy není ovšem výrazem tohoto původního mandátu, který byl invalidován únorovým pučem.

    Ústava z r. 1992 je poznamenána obdobím přelomových změn vyvolaných v listopadu 1989. Mělo dojít ke kompletní revizi platné ústavy, zejména k aktivizaci originární ústavodárné moci. Tato šance byla promrhána a byl to jeden ze sekundárních faktorů rozpadu ČSFR.
    Rozdělení Československa bylo provedeno ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR a to přesto, že mandát originárního ústavodárce, tedy československého lidu, k tomu chyběl a nebyl v platné ústavě vůbec vysloven. Asi to dobře známe z historie "O nás bez nás".

    OdpovědětVymazat
  2. Odstrašující může být příklad, kdy Ústavní soud při sebevýmezování se vůči účinkům unijního práva aplikovala čl. 9(2) Ústavy, když orgány Unie podle něj vykonávaly podmíněně propůjčené pravomoci způsobem neslučitelným s uchováním základů státní suverenity ČR. Unijní smlouvy totiž, jak známo, vstoupily - na rozdíl od Ústavy z r. 1992 do použitelného právního řádu ČR se souhlasem lidu coby originárního ústavodárce, vyjádřeného v referendu. Souhlas lidu tedy byl udělen s plným vědomím, že unijní smlouvy stanoví přednost unijního práva před veškerý právem českým!!!!!!!!!!

    Možná by stálo za zmínku objasnění, jak Ústava z r. 1992 vznikala. Tým pro přípravu Ústavy pracoval obdobným způsobem jako kolektiv, jenž vyhotovil návrh na Ústavu z r. 1920. Bohužel ne na stejné kvalitativní úrovni. Předsedou a místopředsedou vládní komice se stali předseda vlády Klaus a místopředseda vlády Kalvoda a jejími členy byla řada politiků. Přizváni nebyli profesoři ústavního práva či státního práva, ale ani odborníci s nižší formální kvalifikací v těchto oborech. Právnickou část tvořili legislativci a dva vysokoškolští pedagogové v jiných oborech(D. Hendrych a V. Cepl) Ti však tvořili jen menšinu komise a z toho důvodu lze sotva hovořit o expertním orgánu. Ústavně specializovaní odborníci v komisi zcela chyběli a ti, kteří v ní zasedali, zjevně nebyli vybráni aby prosazovali určitou promyšlenou koncepci Ústavy a vytvářeli svou odbournou autoritou bariéru proti nepomyšleným a konjunkturálním návrhům politiků. Jejich úkolem bylo napsat text podle zadání politické většiny komice.

    Práce ve vládní komisi usměrňovala ve velké míře ODA, to je strana, která se nedostala do federálního parlamentu.
    Vypracování Ústavy z r. 1992 je trestuhodné ignorance neinformovanosti veřejnosti o řešených problémech a příčinou toho, že do Ústavy se dostala ustanovení, jež byla poplatná zájmu určité osobnosti a byla ji šita na míru. Ústava tedy byla šita na míru V. Klsusovi, což je v deomokratických státech naprosto nepřijatelné, například vyřazení Listiny z Ústavy na důrazné přání V. Klause.

    Například do dosavadního postavení prezidenta republiky byl učiněn radikální průlom článkem 62, jež upravuje mj. jeho pravomoc činit samostatně některé personální návrhy a dokonce rozhodnutí, přičemž ale za ně prezident nenese zásadně odpovědnost. Nekontrasignované akty podle čl. 62 tak na jedné straně transformují hlavu státu v nezávislého politického hráče na ústavním hřišti, na straně druhé jej však imunizují před jinak uplatňovanými pravidly vzájemné kontroly a vyvažování s jinými hráči. Výkon této pravomoci je bytostně způsobilý generovat napětí ve vztazích mezi prezidentem republiky a jinými ústavními orgány.

    OdpovědětVymazat
  3. Podobnou pravomoc snad bez problému snese určitá dočasná ústava sloužící k přechodu k demokracii, nikoliv ale ústava, jež má regulovat vztahy v demokratickém státě a bez časového omezení.
    Uvedená ústavní úprava i její uplatňování v praxi nejen objektivně snižuje nezávislost Ústavního soudu, nýbrž má také nepříznivé dopady na uvažování jednotlivých zainteresovaných ústavních soudců.
    ​​
    Sebelépe napsaná Ústava není zárukou, že budeme žít v demokratickém státě. To, abychom Ústavu respektovali, však vyžaduje, abychom měli kultivovanou společnost, tedy abychom žili ve společenství lidí, kteří nepovažují Ústavu za pouhou proklamaci, ale za nejvyšší právní normu, kterou je třeba respektovat.

    Naše Ústava byla za těch 30 let celkem osmkrát novelizována. Vycházelo to třeba v souvislosti se vstupem ČR do Severoatlantické aliance, nebo přistoupení ČR do EU, případně přímá volba prezidenta. Poslední změnou bylo přijetí ústavního zákona, kterým byla omezena imunita poslanců, senátorů a soudců ÚS, jen na dobu jejich mandátu.

    Pan prezident Zeman si však Ústavu vykládal, jako svérázná cikánská kartářka Jolanda, vědom si dozajista, že právě chybí jednotný výklad Ústavy.
    Nevyvraatitelně proto platí, že originární ústavodárce chápe ústavní řád jako vnitřně souladný a požaduje po všech, kteří ústavní normy aplikují, aby vnitřní souladnost řádu respektovali. Koherenci nelze bez nástrojů ke sjednocení vykládat.
    Ústava ČR zřídila k ochraně ústavnosti zvláštní orgán - Ústavní soud. Míra a způsoby, v níž a jimiž Ústavní soud Ústavu vykládá, nejsou však žel dostatečné ani plně efektivní.
    Nebezpečí pro Ústavu představují i různá odborná vysvětlení podávaná on line sdělovacím prostředkům u příležitosti různých případů sporného výkladu Ústavy. Všechny tyto negativní jevy mají společný jmenovatel. Rozkolísávají výklad Ústavy či tomu napomáhají.
    Domnívám se, že opakované excesy způsobily Ústavě patrně již nenapravitelnou újmu. Uzavřely zřejmě cestu k dodatečnému ustálení jediného výkladu Ústavy.
    Jestliže tedy chybí Ústavě vůle lidu coby originárního ústavodárce, je legitimní novou Ústavu zvážit. Na základě komplexního hodnocení Ústavy by mělo padnout rozhodnutí, zda se uskuteční ústavodárný proces vedoucí k nové ústavě. Rozhodně by si to náš národ zasloužil.




    OdpovědětVymazat