Některé komentáře ke jmenování Igor Stříže
nejvyšším státním zástupcem jsou nesouhlasné. Lidé připomínají jeho minulost
vojenského prokurátora a člena KSČ, často s dovětkem, že ve sboru státních
zástupců je dost osvědčených jedinců bez předlistopadové zátěže, takže vládou
schválený výběr Marie Benešové byl nemístný. Igor Stříž odpovídá věcně, zdá se,
že bez hněvu, a zdůrazňuje, že pro své jmenování neudělal vůbec nic. Prostě jen
přijal nabídku. Nelze se divit: na sklonku kariéry již s další počítat nemůže.
K výhradám k předlistopadové minulosti se staví odmítavě a
zdůrazňuje, že při výkonu služby vždy dbal o zákonnost svých rozhodnutí a ostatně
trestný čin odmítnutí nástupu vojenské služby znala i Masarykova republika a v zákonících
jej měly a stále mají mnohé demokratické státy.
Odkaz na zákonnost rozhodnutí
vyvolává otázku spíše filozofickou, zda právo protiprávního režimu je
plnohodnotným právem nebo jen institucionalizovaným bezprávím.
Odkaz na poměry v Masarykově republice
je ale nemístný, neboť ve své době patřila k hospodářsky nejvyspělejším evropským
zemím a byla jedinou demokracií na východ od Rýna. Během celé své existence
musela opakovaně bránit územní celistvost
a vnitřní bezpečnost s použitím branné moci. V obklíčení nepřátelskými
sousedy se pak neubránila proti mohutné přesile nacistického Německa. Za těchto
okolností by odpíračství bylo vážným proviněním.
Naproti tomu Igor Stříž sloužil
okupovanému státu s loutkovou vládou, jehož armáda nemusela nikdy vlast
aktivně bránit a proti okupačním vojskům ji ani bránit nesměla. Odpírači tak
ohrožovali bezpečnost státu jen fiktivně.
Igor Stříž a masa novinářů mluví o
tom, že stíhal nenastoupení vojenské služby. Neznám samozřejmě jeho agendu v plné
šíři. Mám pouze doklady o pronásledování Svědků Jehovových, jež jejich víra
vedla k odmítání zacházení se zbraněmi, což je něco poněkud jiného. Během
základní vojenské služby jsem se setkal s několika takovými oběťmi vojenské
justice. Byli z pobytu ve vojenské káznici v Sabinově tak převychovaní,
že při odchodu z jídelny sbírali ze stolů
kůrky chleba a salutovali i „bažantům“, ale odpor k použití zbraně
neztratili. Rozumní velitelé je před opakováním trestné činnosti chránili
zařazením do funkcí, v nichž v míru nemuseli vzít zbraň do ruky.
V souvislosti s jmenováním Igora
Stříže nejvyšším státním zástupcem se ale nemluví o tom, že po Listopadu 1989
byli mnozí „odpírači“ českými soudy rehabilitováni, což znamená, že jejich
odsouzení za odmítání služby se zbraní v ruce bylo od počátku protiprávní.
Samochvála Igora Stříže tím dostává vážnou trhlinu: zřejmě byl nositelem
institucionalizovaného bezpráví.
Na skutečnosti jeho jmenování se tím
ale nic nemění a špatná minulost sama o sobě neznamená, že svůj úřad nezvládne.
Nicméně úplně na závěr se mi vnucuje pochybnost: byl vůbec nějaký Listopad 1989 nebo to byl jen sen, když ti, kdo byli u moci před ním, jsou u moci dál.
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat