V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce.
Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat.
Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otálárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec.
Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, např. o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení.
Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se např., že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo.
Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do eklepu Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně, čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců . Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení.
Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.
Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy, než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost.
Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je ´úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v r.2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009-2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v r. 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Alena Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž.
Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Michaely Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Michaela Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí.
Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu.
V současnosti se Alena Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od r. 2013 až téměř do konce r. 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tis. Kč. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, v které žila řadu let, to je směšná částka.
Ale právě spor Aleny Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Radek Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše Novotného, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání.
Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní.
==========================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
LAIK SE DIVÍ A ODBORNÍK ŽASNE
OdpovědětVymazatNa jednu stranu pan Jemelík ví, jak zde mafiánské prostředí je naprosto prorostlé skrz naskrz státní správou, politickou reprezentací a v nemalé míře samozřejmě Policí, Státním zastupitelstvím, včetně soudů a celníků.
Sicilská mafie by se musela od nás učit. V Evropě, ne-li ve světě o nás ví, proto jsou tak ochotni nám "pomáhat".
Kdo ale za to pane Jemelíku může? V první řadě to byla naivita Václava Havla a ponechání komunistických zrůd ve funkcích i parlamentu. S písničkou obehranou nejsme jako oni jsme se dostali z pohledu práva do prdele.
Další zrůdná figura, které lezete stále do prdele a neopomenul jste se s ním fotit na jeho narozeninách, není nikdo jiný než zločinec Klaus. Jeho zločinná amnestie, kdy na jednu stranu jste ronil slzy nad tisícovkou podvedených lidí v H-systému, ale jaksi vám vypal zásadní fakt, zrůdná amnestie načasovaná, odcházivšího gaunera, zlikvidovala možnost, aby se věřitelé a podvedení domohly svých peněz. Naopak gauneři co lidi podvedli, tak jsou omilostněni a své nakradené miliardy si můžou vesele užívat. K tomu pane Jemelíku není co dodat.
Další zločinnou osobou, kterou jste několikrát nazval moudrým mužem, není nikdo jiný, než pamperskami obložený senilní prezident. Nemusím vám vysvětlovat, jak zdehonestoval naše tajné služby i vyšetřevatele v kauze Vrbětice, že ne. Když premiér, nota bene agent státní bezpečnosti, opět jeden z vašich oblíbenců, žádal naše spojence, aby se připojili k vyhošťování ruských agentů, zakuklených s diplomatickými pasy, tak se na nás co? Prknem plácla o rybník Litva a Slovensko, jinak nás berou jako nespolehlivého partnera, kterému se je třeba vyhnout obloukem.
To, co popisujete je pravda, jenomže hlava mafie sedí na hradě a ve Strakově akademii. Myslíte si, že schopná politická reprezentace by si neporadila s tím, aby soudy a soudci pracovali podle práva a půlka z nich by neseděla na lavici obžalovaných? Je to neschopnost všech politických stran, kde úplatky v podobě sponzorských darů jsou pouhou legalizací špinavých peněz a poukazem k neskutečným mafiánským zakázkám a tokům peněz. Krásným příkladem je Petr Kelner, obdivovatel Číny a Ruska. Zapomněl na boží mlýny a kde je mu konec.
Pokud budou zde takoví lidé, jako jste vy, kteří na jednu stranu vidí, co jiní nevidí, což by se dalo dobře využít, ale na druhou stranu s mafiány nejvyššího kalibru posnídají míchaná vajíčka, tak to asi bude něco hodně špatně. To je jako když Al Caponeho odpráskli a pak mu vystrojili honosný a okázalý pohřeb.
Stačí pane Jemelíku u vás číst mezi řádky, kdy si opět zvráceně otíráte svoje ego o sociální pracovnice, které poslali do ústavu cikánského spratka, který páchal trestnou činnost a zdrhl z ústavu. Kdy tedy podle vás má platit právo, kdy ho zaměňujete za charitu a kdy rozeznáte gaunery od slušných lidí.
Moc vám to nejde. Volič není svéprávný, zvolí toho, kdo ze státního rozpočtu hrne sociální dávky lidem, kteří do systému nedali ani korunu, naopak ho tunelují. Je potřeba aby přišla nová schopná politická síla a dostanete se do diskuse jako svého času na plénu Občanského fóra, kdy soudruh Jičinský nabádal ostatní zmatence, včetně Havla, aby nevyhazovali soudce, že by byl zmatek a neplatily by ani sňatky. Jak ta naivita pana Havla dopadla. On obětoval bohužel své ambice na prezidenta, výměnou za nedotknutelnost komunistických zrůd. Proto byl také za podpory a příslibu Mariána Čalfy jednomyslně zvolen za prezidenta. Kde ve světě je někdo zvolen téměř jednohlasně, co myslíte? Severní Korea a Rusko? Česko?
Když se najde silná osobnost, kterou si lidé zvolí, budete se divit, jak vaši miláčkové budou na to tata v teplácích. No já se toho asi nedožiji, ale to jsem si v létě 89 také myslel a stalo se. Bohužel se nestalo nic těm, kteří sem pozvali okupanty a nebyli odsouzeni za vlastizradu, Havel to slíbil, nejsme jako oni. Proto jsme tam kde jsme.
Zkrátka a dobře: MÁME TU OPĚT SKRZNASKRZ KRIMINÁLNÍ, ZLOČINECKÝ, ZLODĚJSKÝ REŽIM. A ten si nárokuje už dokonce i naše zadky, které nám rozpíchá smrtícími injekcemi, kdy se mu zachce.
OdpovědětVymazat