V r.2013 bývalý prezident republiky
Václav Klaus ulevil novoroční amnestií Vězeňské službě, od které propuštěním
šesti tisíc odsouzených s krátkými tresty dočasně odvrátil nepříjemnosti z
přeplněnosti věznic. Současně uštědřil facku české justici, která není
způsobilá oprostit se od chuti psychicky
týrat účastníky řízení protahováním
procesů na dobu delší osmi let.
Již tehdy ovšem bylo jasné, že plnění
věznic obvyklou rychlostí a neúnosné protahování trestních procesů mají systémové
příčiny v trestní politice státu. Bylo proto na něm, aby využil „oddechu“,
poskytnutého amnestií a přijal účinná opatření,
která by předešla opakování krizové situace z r.2012. Bylo jasné, že v
případě nevyužití Klausova „daru“ budeme za čas znova tam, kde před ním.
Přesto se od té doby v
trestní politice nic zvláštního nestalo a dnes máme opět přeplněné věznice a
setkáváme se s neuvěřitelným protahováním některých trestních věcí.
Opět zaujímáme „čestné místo“ mezi evropskými státy počtem vězňů, připadajících
na 100 tis. obyvatel. V náš neprospěch svědčí nejen vysoká čísla, ale i skladba
vězeňské populace: na rozdíl od států na
západ od našich hranic si při zaplňování věznic vystačíme téměř sami, bez
výrazné pomoci cizinců, kteří jsou
u „sousedů“ velmi významnou složkou vězeňské
populace.
Je příznačné, že teprve návrat do
stavu před amnestií oživil zájem o tento problém, o němž jsme přece všichni
dávno věděli, že se jednou dostaví. Vede
se mnoho řečí o příčinách rychlého plnění věznic a o jeho zastavení. „Mnoho“
ale není potvrzením kvality.
Na vině prý jsou soudci, kteří
ukládají příliš mnoho nepodmíněných trestů
a nevyužívají více peněžitých trestů. Ve skutečnosti nepodmíněné tresty
tvoří jen 10-14% z celkového ročního objemu pravomocných rozsudků. Snížení
podílu je jistě možné, nikoli však velké. A nedovedu si představit, že by
drobní zlodějíčci a neplatiči výživného, kteří jsou významnou skupinou
odsouzených, s radostí dobrovolně spláceli peněžíté tresty.
Dalším důvodem má být neochota soudů
ukládat trest domácího vězení, když stále ještě nejsou k disposici monitorovací
náramky. Po jejich zavedení se určitě tempo plnění věznic zpomalí, i když efekt
asi nebude tak velký, jak bychom si přáli.
Nedostupnost náramků je smutné
dědictví po bývalém ministrovi Jiřím Pospíšilovi, kdysi capo di tutti capi
státnězástupcovské mafie,
jenž se občas hlásí z Bruselu jako nositel
různých mouder a univerzálních léků na neduhy společnosti a naznačuje ochotu vnutit
po skončení mandátu europoslance své pochybné kvality národu, možná dokonce i
kandidovat na úřad prezidenta republiky. Potvrzuje platnost přísloví, že „drzé
čelo je lepší než poplužní dvůr“. V době příprav přijetí nového trestního
zákoníku povýšil Jiří Pospíšil trest
domácího vězení a náramky na vlajkovou loď péče o svou osobní popularitu. Ani
ho nenapadlo, že by náramky mohly být také náhradou za útěkovou vazbu. Na
obstarání náramků ale zcela zapomněl a nic v tomto směru neudělal. Naopak
zmařil kroky své nástupkyně Daniely Kovářové, která spustila používání trestu
domácího vězení i bez náramků a pokusila se je obstarat: na počátku svého
druhého ministerského mandátu Jiří Pospíšil její tendr na výběr jejich
dodavatele zrušil bez náhrady. Jeho nástupci se pak buď o náramky nestarali,
nebo pro krátkost mandátu nedokázali problém vyřešit. Až po letech se cíli
konečně přiblížil Robert Pelikán, jemuž držím palce, aby mu bylo dáno dílo
dokončit. Ten se také postaral o blahodárné rozšíření použitelnosti náramků
jako alternativy k útěkové vazbě.
Za chybu se rovněž považuje kriminalizace
neplacení výživného. Odsouzených za tento trestný čin je skutečně hodně, takže
jejich propuštěním by se věznicím ulevilo. Jsou to ale převážně iracionálně se
chovající zarputilí neplatiči, z nichž v občanskoprávním řízení dlužné peníze
stejně nikdo nevytluče. Dekriminalizace neplacení výživného by byla
jednostrannou výhodou pro ně, za kterou by společnost nezískala žádnou
protihodnotu.
Žádná z výše naznačených cest nepovede
k odstranění nejzávažnějšího prvku neblahé situace: sedmdesátiprocentní
recidivy. A to je vřed, jehož zhojení není v silách resortu spravedlnosti.
Vězeňská služba se může nazvdory nedostatku odborného personálu a hmotných
prostředků sebevíce snažit působit na vězně výchovně, umožnit jim doplnění
vzdělání a vytvoření pracovních návyků a
úroveň své práve v tomto ohledu postupně zlepšovat, ale
výsledek jejího úsilí nakonec určí podmínky, v nichž se odsouzení ocitnou po
návratu na svobodu. Vystaráno mají ti, kteří nepřišli o rodinné zázemí a
přátele, již jim pomohou začlenit se znova do společnosti. Z těch se ale
recidivisté obvykle nestávají.
Potíž je s těmi, kteří tyto výhody
nemají, pro které je svět za branami věznice neznámým a nepřátelským územím. Mezi
nimi jsou ovšem lidé, kteří si svým
přístupem k životu o návrat do vězení přímo říkají: nikdy nebudou pracovat a
nepovedou řádný život, i kdyby dostali příležitost. Ale ani ti, kteří by se chtěli vrátit k normálnímu
životu, nemají zaručen úspěch svého snažení. Stát a společnost se o ně nezajímají.
Nemají kam jít a se „špinavým“ výpisem z rejstříku trestů se nikde neuchytí.
Dobré úmysly mnohých z nich nakonec skončí návratem k obstarávání prostředků k
životu nezákonným způsobem.Na konci pak znova čeká vězení.
Nápravu by snad umožnil velkorysý,
státem dotovaný program péče o propuštěné vězně, řízený nejlépe Probační a
mediační službou. V jeho rámci by mělo
být postaráno o důstojné bydlení pro propuštěnce a zaměstnavatelé by měli
dostávat příspěvky na každého zaměstnaného bývalého vězně. Ne všichni
propuštění by se za péči odvděčili bezproblémovým začleněním do společnosti. Ale
ti, kteří by výhodu využili, stojí za námahu a za vynaložené peníze.
To vše ale překračuje rámec
působnosti ministerstva spravedlnosti. Odstranění obtížného jevu přeplněných
věznic nemůže zůstat na bedrech ministra spravedlnosti. Úkolu se musí ujmout
celá vláda jako sbor.
Samozřejmě si můžeme říci, že ve
věznicích je jen pár tisíc potížistů, kteří poměry ve společnosti příliš
neovlivní a jako voličská skupina jsou zcela bezvýznamní. Nad problémem
přeplněných věznic můžeme pokrčit rameny, vzít jej na vědomí jako nutné zlo, a
můžeme rozšiřovat kapacitu věznic do nekonečna. Jenže společnost, která se ke
svým zbloudilým příslušníkům chová tímto
způsobem, vydává sama o sobě špatné vysvědčení. Kdysi se říkalo, že Češi jsou
národ muzikantů a lidí se zlatýma ručičkama. Počtem vězňu si ale ve srovnání s
okolními státy zasluhujeme spíše označení „národ kriminálníků“. Je to dobře ?
Žádné komentáře:
Okomentovat