Během působení ve spolku Šalamoun
jsem sledoval řadu sporných kauz, doprovázených nemilosrdným mediálním
lynčováním obžalovaných, vytvářením společenské atmosféry nenávisti vůči nim. V některých
pak došlo
k fatálním pochybením soudů, jejichž náprava byla nesmírně obtížná a někdy se
nezdařila vůbec. Soudci zdůrazňují svou nestrannost a odolnost vůči vnějším
vlivům, ale skutečnost bývá jiná. Nežijí pod skleněným zvonem, nasávají
společenskou atmosféru a leckterý podlehne pokušení zalíbit se lůze.
Přestože masivní mediální lynče a
nenávistně komentované online přenosy ze soudních síní jsou nesporně nežádoucím
úkazem, neznám žádný případ vystoupení soudce na ochranu obžalovaných proti
běsnící novinářské chátře.
Štvanice na soudce jsou podstatně vzácnější a soudy se
k nim většinou staví netečně. Panika, která zachvátila vedení Krajského soudu v
Brně, napadaného tiskem a zejména televizními stanicemi Prima a Nova kvůli
údajnému porušování ústavního principu zákonného soudce a kvůli různým jiným
výstřelkům soudce Aleše Novotného, je proto zcela výjimečný úkaz. Na obranu
proti mediální kritice vystoupil dne
24.května 2016 „potrefený husák“, nositel aspoň části zpochybňovaných
rozhodnutí o přidělování věcí soudcům, soudce Aleš Flídr, servilně vydávaný
lobbistickým serverem Česká justice za místopředsedu soudu, jímž není. Ke cti soudu budiž řečeno, že v originále
prohlášení, uveřejněném na internetových stránkách justice, je správně uveden
toliko jako pověřený k zastupování místopředsedy soudu.
Sama skutečnost, že se dlouhodobě
řeší obsazení významné funkce místopředsedy pro trestní úsek provizoriem bez časového omezení (pozn.: oficiální
informace) může být jedním ze znamení, že soud je nemocen. Pověření k
zastupování lze právem chápat jako vyjádření skutečnosti, že zastupující není
vhodnou osobou pro trvalé obsazení funkce, ale buď se vhodní zájemci o ni
neucházejí, nebo předsedovi soudu z jakýchkoli důvodů plně vyhovuje
neplnohodnotný náhradník. V případě Aleše Flídra by překážkou trvalého
jmenování mohla být jeho minulost soudce protiprávního režimu a přehorlivého
člena KSČ.
Je hojně rozšířen názor, že od
Listopadu uteklo již tolik vody, a stát se vyvíjí v mnoha ohledech tak odlišně
od představ naivních účastníků demonstrací, cinkajících klíči, že by se už
předlistopadová minulost neměla nikomu předhazovat. Nicméně povaha článku Aleše
Flídra, jeho způsob, jak maskuje nepřístojnosti soudu a napadá jeho kritiky,
jsou takového rázu, že mohou posloužit jako důkaz správnosti úvah Ústavního
soudu v nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 510/10, který se mimo jiné zabýval
otázkou, zda členství soudce v
předlistopadové KSČ může mít negativní vliv na jeho výkon ve funkci soudce
demokratického právního státu. Ústavní soud ocitoval myšlenku amerického filozofa George
Santayany,že „ti, kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je
znovu“ a odpověděl tak, že bývalé „členství v KSČ u soudců může značit sníženou
citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem
porušoval“, neboť „hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového
systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále
může –ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ.
Zde není myšlena event. podjatost soudců – členů KSČ …, ale soudcův výklad
zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí,
tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu
základních práv a svobod“ , která může být právě v důsledku minulosti soudce
nižší než je únosné. „Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze
hodnotovým systémem …soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a
aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci
práva vůbec“.
Celý Flídrův text připomíná posrpnový
pamflet „Poučení z krizového vývoje ve
straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Možnost, že by na straně soudu nebo
soudce Aleše Novotného mohlo být něco špatně, a v tom právě by mohl být původ
„nechutné a cílené kampaně“, vůbec nepřipouští, aniž by se pokusil věcné
argumenty odpůrců zpochybnit, pouze je
zamlžuje a v některých případech přímo zamlčuje. Jde o klasické normalizátorské
„vytření zraku“ veřejnosti. Ostatně nepříjemná veřejná debata je především
protestem proti porušování Ústavou ČR chráněných procesních pravidel, jejichž
dodržování je pojistkou proti zneužívání státní moci ke škodě občanů. Osoba
soudce Aleše Novotného je druhotný problém, nikdo neříká, že porušování práva
je svázáno s nějakými jeho zápornými osobnostními vlastnostmi.
Aleš Flídr se především podivuje nad
souběhem několika právních úkonů, napadajících jednání soudce Aleše Novotného z
různých úhlů. Nepřímo naznačuje, že by se mohlo jednat o jakési spiknutí. Není
to první případ podlehnutí spikleneckým teoriím v jeho praxi: v t.zv. „znojemském
justičním skandálu“
vymyslel nesmyslnou teorii, že jistý odsouzený si nechal zaplatit za převzetí
viny za jiného, jemuž tím měl pomoci ke zproštění obžaloby a získání odškodnění.
Obránce soudce Aleše Novotného pomíjí
skutečnost, že jeho chráněnec soudí současně dvě velké kauzy s celkově velkým
počtem obžalovaných, mezi nimiž jsou kromě nejvíce zmiňovaných Aleny Vitáskové
a Shahrama Abdullaha Zadeha i další silné osobnosti, doprovázené zkušenými
obhájci. Způsobilost těchto odpůrců hájit své právo a rozvíjet způsoby obhajoby
je podstatně větší než u ubožáků, kteří se musejí spolehnout na šťastnou náhodu
při přidělení obhájce ex-offo. Bylo by velmi špatné, kdyby obhájci nechali
ležet ladem oficiálně získané informace o nepravostech při sestavování senátů a
přidělování věcí senátům a nevyužili je ve prospěch svých klientů. Nemluví se
zde o ničem méně významném než je právo na zákonného soudce, které je součástí
evropského právního povědomí nejméně od časů Velké francouzské revoluce a je
chráněno přímo Ústavou ČR. Z údajů, které poskytl sám soud, je zřejmé, že o
zákonnosti některých kroků soudu lze pochybovat, a nedošlo-li k nezákonnostem,
pak zcela jistě v určitém období fungování soudu byl v příslušných agendách
značný nepořádek. To je další příznak, svědčící o tom, že soud je nemocen.
Ano, soudce Aleš Novotný skutečně
čelí více útokům, ale snad až na výjimku spojování náhlé smrti Martina Nováka s
jeho odsouzením mají všechny, o nichž vím, nějaký reálný základ, opírající se o
údaje, získané od soudu. Samozřejmě je možné, že se přesto nenajde kárný
žalobce, který by na něj podal kárnou žalobu a ke každému obvinění se stěžovateli dostane
vysvětlení, že všecko je jinak, pochybení nedosahuje intenzity kárného
provinění, a domnělá nepřístojnost je
vlastně nevyhnutelnost, ne-li dokonce záslužný čin. Takto většinou kární
žalobci přistupují k obviněním, která přicházejí zvenčí, tedy od obžalovaných, jejich rodin a
přátel či od popuzené veřejnosti. Zaujímají prostě postavení „obrany hradu“. A
je-li nejhůř, postoupí kárný podnět na ministerstvo spravedlnosti, kde jej
zneškodní pohrobci normalizace či jejich učni.
Zejména Aleš Flídr hořekuje, že přece
soudce Aleš Novotný „má výborné pracovní výsledky, v roce 2015 mu Vrchním
soudem nebyla zrušena a vrácena ani jedna věc“. Do tohoto tvrzení mu ovšem
nezapadá rozsudek nad Martinem Novákem z r.2016 s trestem 15,5 roku odnětí
svobody. Poučen „Poučením z krizového vývoje…“ proto připomíná, že zesnulého
neodsoudil senát Aleše Novotného, ale Vrchní soud v Olomouci. Pravda je taková,
že odvolací soud tuto věc nevrátil senátu Aleše Novotného, ale sám přímo
napravil jeho výrok o trestu snížením z 15,5 roku na 6,5. To je v případě
pověstně přísného olomouckého soudu něco, co se blíží zázraku, čili prvotřídní trapas
pro prvostupňového soudce.
Aleš Flídr ale mlčí o důvodech pro
jiné výhrady k jednání soudce Aleše Novotného, kterých si velká média
nevšímají. Mám na mysli například průtahy v řízení, překračující zákonné
limity. Jde vesměs o pořádkové lhůty, pro jejichž vynucování zákon nezná žádné
nástroje, ale přesto kárný soud jejich porušování často trestá. Například právě
v těchto dnech za ně potrestal odnětím funkce soudce zlínského soudu Jana Bobka.Nejde
o bagatelní záležitost: obžalovaní žijí v nejistotě a ve stresu; svévolné
prodlužování řízení je trestem svého druhu, někdy hodně krutým a většinou
finančně zničujícím. Soudce Aleš Novotný takto trestal obžalované ve více
případech.
Zákon například dává soudci možnost,
aby po závěrečných řečech odročil hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku o
tři dny. V kauze Vladimír Čimpera & spol. (alias kauza Vitásková) si Aleš
Novotný vzal sedmdesát tři dny až do 22.února 2016. Pokazil tím obžalovaným
Vánoce i novoroční svátky. Navíc po uplynutí této dlouhé lhůty se zmohl pouze na ústní vyhlášení
rozsudku, jež zdaleka nezvládl bezchybně.
Písemného vyhotovení rozsudku se obžalovaní od 22.února dosud nedočkali, ač základní lhůta
na jeho vypracování je dvacet dní od ústního vyhlášení. Není to ale jeho osobní
rekord: v jiné jeho kauze trvalo čekání na písemné vyhotovení rozsudku devět
měsíců. Podle sdělení Aleše Flídra všechny průtahy měl soudce Aleš Novotný
povoleny, aspoň zčásti patrně přímo jím. Soud si zřejmě váží více osobnosti
soudce Aleše Novotného než zákona a takové maličkosti, jako je nedodržování
zákonných lhůt mu s radostí promíjí. Může to ale také znamenat, že soud zákon
nectí, a to s vědomím, že odhalení jeho porušování je málo pravděpodobné. Soud,
který nectí zákon, byť jen ve vztahu k pořádkovým lhůtám, je vážně nemocný.
Aleše Flídra dále pohoršuje, že obě
zmíněné televizní stanice mluví o pochybeních soudu, „ačkoliv k tomu je oprávněn
toliko Vrchní soud v Olomouci, případně Nejvyšší soud ČR či Ústavní soud,
nikoliv média“ a ptá se, „zda citované
televizní stanice chápou své postavení ve společenském a veřejném životě“. V
duchu myšlenek, načerpaných zřejmě kdysi na povinné Večerní univerzitě
marxismu-leninismu (VÚML), pan soudce nerozlišuje rozdílnost úloh vyšších soudů
a médií a vlastně vyjadřuje názor, že soudci mají svatý nárok na hmotné
zabezpečení z prostředků daňových poplatníků, ale ti k povinnosti platit
nedostávají právo uplatnit společenskou kontrolu nad jejich nepřístojnostmi. Uvažuje
zcela jinak než soudci Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, kteří se naopak vědomě dovolávali neprávnické publicistiky: „ ÚS
si uvědomuje, že cituje – byť nikoli jako zásadní – i publicistickou literaturu
z pera neprávníků. Tu však nelze přehlédnout, že ÚS nežije ve vzduchoprázdnu a
proto právem reflektuje i názory laické veřejnosti na zásadní nedořešené otázky
veřejného života naší republiky“. Média přece v našem případě nehodnotí
správnost rozsudku nad Alenou Vitáskovou nebo důvodnost obžaloby proti Shahramu
Abdullahu Zadehovi, pouze volají na poplach kvůli podezření na krácení
ústavních práv obžalovaných, potažmo porušování procesních předpisů. Nijak tím
nezasahují do pravomoci odvolacího soudu.
Můžeme se ovšem zamyslet nad tím, zda
tlak na brněnský soud a soudce Aleše Novotného není přehnaný. Aleš Flídr o jeho
nepřiměřenosti nepochybuje. Nepřísluší mi jeho subjektivní pocity korigovat.
Osobně nemiluji používání médií jako prodloužené ruky ať již obžaloby nebo
obhajoby. Protože zde o nic takového nejde, dovolím si pouze poznámku, že
pozornost, kterou jím zmiňovaná média věnují dění u Krajského soudu v Brně, je
procházkou růžovou zahradou proti jiným mediálním štvanicím, vedeným například
proti jím zmíněnému bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi
a jeho souputníkům, či proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi.
Nepamatuji si, že by tehdy média někdo okřikl, zvláště ne justiční funkcionář.
Posléze se Aleš Flídr pustil do
osobních útoků. Vypořádal se se Zdeňkem Koudelkou a poslancem-exministrem
Pavlem Blažkem, což jsou veřejně činné osobnosti „v aktivní službě“, od nichž
lze žádat, aby odpovídaly za své veřejné vystupování. Oba jistě mají sílu a
prostředky, aby mu odpověděli přiměřeným způsobem, pokud pan soudce není „pod
jejich rozlišovací úrovní“. Nejhůře se ale otřel o bývalého místopředsedu
Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, jemuž dosažením věku 70 let zanikl soudcovský
mandát a dnes je ve svých 76 letech soukromou osobou. Jako dlouholetý trestní
soudce, pracovník Havlovy prezidentské kanceláře, později blízký spolupracovník legendárního
Otakara Molejla a spoluzakladatel a dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu
ČR patřil Pavel Kučera ve své době k významným osobnostem české justice a má
určitě více zkušeností a větší nadhled než Aleš Flídr. Jistě má k dnešnímu dění
co říci. Je podlé předhazovat mu, že „z justice odcházel doprovázen skandálem,
když se vyjadřoval k věcem, ke kterým se vyjadřovat neměl“, když o zmíněném „skandálu“
již dnes veřejnost nic neví a nemůže oprávněnost výtky posoudit. Je zcela nepatřičné zlehčit jej výrokem, že
se zdá, „ že tento podivný zvyk ( pozn.: vyjadřovat se k věcem, které ho
nepálí) ho neopustil.“ Nejde přece o „podivný zvyk“, ale o uplatnění ústavního
práva na svobodu názoru a projevu, navíc práva člověka, znalého věci.Výrok
Aleše Flídra je dalším důkazem oprávněnosti výše zmíněných úvah Ústavního soudu
o škodlivosti pozůstatků komunistické indoktrinace v hlavách některých
předlistopadových soudců.
Pavel Kučera odešel de iure z
justice, protože dosáhl věku 70 let. O dramatických okolnostech, které
poznamenaly poslední roky jeho kariéry, dnes veřejnost nic neví, takže Flídrův
útok na něj je napadením bezbranného. Vzpoura bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu
ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky, v které se Pavel Kučera postavil
proti ní, upadla v zapomnění. Paní expředsekyně mu ale loajalitu k prezidentovi
neprominula a vděčně sáhla po stížnostech na něj, které jí postoupil zbabělý
ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Pomstila se podáním absurdní kárné žaloby,
která padla na politicky řádně nakypřenou půdu: bylo přece třeba někoho
odsoudit za vyvolání „války žalobců“ protiprávním zásahem státního zástupce NSZ
Stanislava Potoczka do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího
Čunka. Za účelem odpoutání pozornosti od pravých pachatelů, chráněných jako
capo di tutti capi ministrem Jiřím Pospíšilem, součinností bývalých
prokurátorek Marie Benešové a Zlatuše Andělové a několika neodpovědných
novinářů bylo podle vzorů předlistopadové prokuratury zkonstruováno „protistátní
spiklenecké centrum“ z účastníků přátelských „posezení u kávy“ Pavla Němce, Renáty
Vesecké a Pavla Kučery. Pavel Němec byl jako advokát „mimo dostřel“, Renatu
Veseckou, pro kterou by kárné řízení znamenalo ztrátu kariéry, tehdy ještě
chtěl capo di tutti capi chránit, pouze Pavlu Kučerovi se v podstatě nemohlo
nic stát, protože dospěl k přirozenému konci soudcovské kariéry. Ač jako soudce
neměl na rozhodování státních zástupců o „kauze Čunek“ vůbec žádný vliv, stal
se obětním beránkem.
Než napadat soukromou osobu Pavla
Kučeru, měl se Aleš Flídr raději veřejnosti vyzpovídat ze své spoluodpovědnosti
za zločinné rozhodnutí nepovolit obnovu procesu žadateli, který byl
prokazatelně odsouzen za trestný čin, spáchaný někým jiným, rovněž za něj
pravomocně odsouzeným. V daném řízení sehrál Aleš Flídr úlohu předsedy
odvolacího senátu, který nepovolení obnovy posvětil. Jeho rozhodnutí později zrušil
Nejvyšší soud ČR. Vina pravého pachatele a neúčast odmítnutého žadatele o
obnovu na jeho jednání byla již znova pravomocně potvrzena. Cestu k nápravě
otevřel spolek Šalamoun podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jemuž
vyhověla exministryně spravedlnosti Marie Benešová.
Žádné komentáře:
Okomentovat