ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 2

Hlavní líčení proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. u Městského soudu v Brně před senátem předsedy Michala Kabelíka pokračovalo dne 30. ledna 2019 přednesem závěrečné řeči Aleny Kojzarové, obhájkyně SAZ.

Advokátka zahájila položením otázky, jaký zájem vede k provádění tohoto řízení. Nelze pochybovat o tom, že je na místě prověřit podezření ze spáchání trestné činnosti, avšak otázku je ale třeba posuzovat v širším kontextu. V současné době probíhá u Ústavního soudu řízení, týkající se složené kauce za propuštění pana obžalovaného z vazby. Po jejím složení byl SAZ propuštěn na svobodu, ale vzápětí došlo k pokusu o jeho nové vzetí do vazby na základě poptávky teheránské prokuratury. Je důležitá časová souvislost mezi  rozhodnutím o přijetí kauce na straně jedné a doručením anonymního dopisu do věznice, o němž ve své řeči mluvil obhájce Roman Jelínek, a zahájením vyšetřování údajného pokusu obž. SAZ o podplacení tlumočníka na straně druhé: k oběma událostem došlo před rozhodnutím  o přijetí kauce a soudce Aleš Novotný, rozhodující o přijetí kauce a propuštění na svobodu, o nich věděl. Nepřekážely mu v rozhodování o propuštění na svobodu. A složitelé kauce nebyli poučeni, že probíhají nějaká další řízení, která by mohla vést ke změně náhledu na nezbytnost vazby. Nyní ale soudce Aleš Novotný odmítá vrátit složitelům kauci, která již déle než dva roky  neplní účel a  Městský soud v Brně drží jejího beneficienta ve vazbě. Stát tak vlastně oklamal složitele. Věc podplácení tlumočníka, která v tomto řízení u Městského soudu v Brně slouží k posílení vazebních důvodů, byla vedena podivným způsobem: mezi dnem údajného spáchání a zahájením vyšetřování uplynulo několik měsíců, pak se nic nedělo a najednou téměř po třech letech se hodila k poškození SAZ v tomto řízení. Alena Kojzarová proto apelovala na soud, aby ke všem těmto podivným okolnostem přihlédl.

Navázala pak na závěrečnou řeč obhájce Romana Jelínka. Připomněla překročení lhůty koluzní vazby státním zástupcem Martinem Galátem. Komentovala jeho návrh na ponechání pana obžalovaného ve vazbě, v němž zmiňoval notářský zápis Jana Doležala, jenž měl sloužit k obvinění soudce Aleše Novotného a státního zástupce Aleše Sosíka. Obhájkyně soudí, že soudce i státní zástupce měli být v tomto řízení vyslechnuti jako poškození. Státní zástupce pokračoval v zachování režimu koluzní vazby po vypršení lhůty, čili jednal nezákonně. Mělo to neblahé důsledky pro pana obžalovaného a jeho rodinu.

Namítala dále, že policie pochybila, když do vyšetřovacího spisu zahrnula všechny DVD nosiče se záznamy telekomunikačního provozu pana obžalovaného, aniž by vyhodnotila účelnost jejich použití jako důkazů.

Vrátila se pak k otázce motivace pro vedení tohoto trestního řízení, zvlášť   jako vazebního. Došlo k pochybení  prodloužením koluzní vazby. Dále policie pod dozorem státního zastupitelství neoprávněně nakládala se záznamy o komunikaci pana obžalovaného s obhájci, což je zásahem proti právu na spravedlivý proces.  Zmínila také neoprávněné  nakládání státního zástupce Michala Galáta se zdravotní dokumentací manželky SAZ a jeho nemravné vyjadřování k jejímu rozhodnutí založit s panem obžalovaným rodinu. Veškerá šetření, která nechal provést, platil stát a přitom nemají pro objasnění této věci žádný význam.

Neustálé prodlužování vazby považuje obhájkyně za stále méně účelné. Připomněla, že věcí se bude zabývat Evropský soud pro lidská práva.

Namítla dále nesprávný postup intervenujícího státního zastupitelství při zacházení se zvukovými záznamy pana obžalovaného, mezi nimiž byly i záznamy, nepoužitelné v trestním řízení. Týká se to i jí osobně, protože státní zástupce se zmocnil její důvěrné komunikace s klientem, čímž prolomil její advokátskou mlčenlivost. Záznamy byly soudem zpřístupněny státním zástupcům i obhájcům jiných obžalovaných.

Zmínila návrh obž.SAZ na odnětí věci zdejšímu soudu a její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který předseda Městského soudu v Brně odmítl postoupit vyššímu soudu k rozhodnutí, protože soud sám se nepovažoval za nepříslušný. K předložení Nejvyššímu soudu ČR nakonec došlo, ale návrhu nebylo vyhověno. Jak se později ukázalo, Nejvyšší soud ČR nedostal k posouzení úplný spis. Obhájkyně navázala na návrh zmocněnce zúčastněné osoby Pavla Kandalce na podání nového návrhu na odnětí této věci zdejšímu soudu a její předání Obvodnímu soudu pro Prahu 1,  který podpořil i obž. SAZ. K jejich návrhu se připojila. Pro obnovení návrhu je více důvodů, mimo jiné od posledního jednání  o této věci byly zjištěny nové skutečností a ukázalo se, že v původním řízení měl Nejvyšší soud ČR k disposici neúplný, vyselektovaný spis.

Obhájkyni zaujala skutečnost, že ve spisu nejsou žádné odposlechy telefonu Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby z „velké daňové kauzy“, a státní zástupce Aleš Sosík sdělil na dotaz, že nebyl odposloucháván. Ale podle žádosti o právní pomoc do Rakouska je zřejmé, že odposloucháván byl. A připomíná, že podle prohlášení jednoho ze svědků měly být vymazány všechny záznamy, které se ho týkají.

Dále se Alena Kojzarová zabývala obviněním klienta z uplácení tlumočníka při seznamování se spisem v r.2015. V té době byl SAZ ve vazbě. Měl zdravotní potíže, které mu znemožnily vymezenou dobu plně využít. Spis je mimořádně obsáhlý a vedle listin obsahuje zvukové záznamy. V dané lhůtě nebylo možné, aby se pan obžalovaný skutečně seznámil s celým spisem. Pokud by trval na přeložení celého spisu, nemohl by to tlumočník stihnout a nebylo by třeba jej uplácet. Obž.SAZ tedy neměl k uplácení motiv. Tlumočník je nedůvěryhodný jako tlumočník i jako svědek. Vybrala jej policie a nebyl k disposici náhradní tlumočník. Vybíral si, co bude tlumočit. Když měl přeložit námitky pana obžalovaného, odmítl to s tím, že nebude tlumočit pohádky. SAZ proto podal proti němu podnět k vyloučení pro podjatost, ale policejní orgán rozhodl, že není podjatý. Tlumočník musí být nestranný, není oprávněn si vybírat texty a vyhodnocovat jejich pravdivost. Policie popřením jeho podjatosti porušila zákon. SAZ jej začal podezírat z podjatosti, když se dověděl, že pracuje pro íránskou ambasádu. Tlumočník zatajil před soudem, že překládal listiny, týkající se snahy íránské prokuratury o stíhání pana obžalovaného. Měl postavení osoby spolupracující s advokátem, a proto byl vázán mlčenlivostí. Porušil ji při podání vysvětlení policii. Je otázka, zda jeho výpověď je procesně použitelná a zda nebylo znehodnoceno přípravné řízení. Záznamy o průběhu seznamování se spisem nejsou úplné. Není vůbec jasné, jakým způsobem  policie vybírala audiovizuální nahrávky ze seznamování, ke kterým se pak pořizovaly přepisy a překlady, když zřejmě žádný z policistů neovládal perštinu. Je důvodné podezření, že výběr byl účelový. Obhajobě nebyly nahrávky zpřístupněny, takže nemohla např. pomocí vlastního tlumočníka ověřit, zda jsou překlady v pořádku. Je otázka, zda pořizování audiovizuálních záznamů komunikace mezi tlumočníkem a klientem bylo v souladu se zákonem. Je pravda, že státní zástupce Aleš Sosík povolil sledování tlumočníka Mirchi a obž. SAZ na dobu, která podstatně přesahovala trvání seznamování se spisem. Není jasné, proč policie vyslechla tlumočníka až po devíti měsících od jeho ukončení. Z výpovědi policisty Kutálka vyplývá, že bezprostřední podezření na uplácení nebylo, pouze byla pozorována vzrušená výměna názorů mezi tlumočníkem a SAZ. Dokazování k této věci zřejmě nebylo dostatečné: audiovizuální záznamy měly být přehrány, přepisy nemají srovnatelnou hodnotu. Dalším důkazem je sešit, užívaný při seznamování panem obžalovaným. Policie jej zabavila při prohlídce v cele pana obžalovaného, povolené zřejmě znojemským soudem, o jehož příslušnosti lze právem pochybovat. Pokud soudy resignují  na dodržování zákonů, resignují na spravedlivý proces.

Obhájkyně se znova vrátila k otázce zájmu na vedení tohoto   trestního řízení. Opět upozornila, že všechny kroky proti obž. SAZ se rozběhly dříve, než Krajský soud v Brně přijal kauci 150 mil.Kč. Znamená to, že nepovažoval výsledky prověřování podezření z uplácení tlumočníka za překážku pro přijetí kauce a propuštění pana obžalovaného na svobodu. Stíhání obž. SAZ kvůli podezření na podplácení tlumočníka bylo zahájeno s obrovským časovým odstupem až 25.ledna 2017. Tlumočník podezření na podplácení neoznámil a vysvětlil, že k podání vysvětlení se nedostavil dobrovolně, byl předvolán. Neoznámení podezření na podplácení je stíhatelné podle trestního zákoníku. V té době byly do spisu založeny záznamy telefonických rozhovorů obviněného s obhájci a byly zadrženy listiny, sloužící obhajobě.

Obhájkyně zpochybnila reálnost nabídky rekreačního pobytu v Rakousku pro tlumočníka a jeho manželku, kterou měl pan obžalovaný učinit  dle svědkova tvrzení. Nabídka nebyla konkrétní co do místa a času a tlumočník si pouze vyvodil, že vše bude zdarma, ač k tomu neměl žádný důvod. Uváděl i rozporné údaje  o peněžních nabídkách. Není žádný důkaz, který by v tomto bodě  podporoval obžalobu. Tlumočník měl zřejmě nepřátelský postoj ke klientovi, o němž se vyjádřil, že je pod jeho úrovní. Jeho výslech před soudem nebyl řádně ukončen, ale soud jej znova nepředvolal. Pan obžalovaný tím byl krácen ve svém právu vyslýchat svědka.

Shrnuto: svědek vypovídal až deset měsíců po činu, nebyl schopen věcně reprodukovat skutečnosti, měnil výpověď a dával najevo pohrdavý vztah k panu obžalovanému. SAZ neměl k podplácení motiv. Obžaloba pro podplácení tlumočníka je zcela nesmyslná.

Po celou dobu seznamování se spisem probíhalo na pokyn policie kontinuální sledování zdravotního stavu klienta a záznamy byly bez jeho souhlasu vydávány policii. Důvod této péče není znám.

Pokud se týká obžaloby z přípravy ovlivňování svědků ve prospěch SAZ a z křivého obvinění, nelze ji řešit bez souvislosti s poznatky z „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně. Důležitou okolností je působení obžalovaného Ondřeje Kučery jako obhájce dvou obžalovaných. Sporná je vypovídací hodnota notářských zápisů, kvůli jejichž nabytí je SAZ stíhán. Sporná je korektnost jednání policistů vůči vyšetřovaným osobám. Policisté Kutálek a Dvořáček byli nakonec z účasti na vyšetřování této věci odvoláni, měli se ale již před tím sami vyloučit. Svědek -provokatér Martin Valentovič je spojoval s osobou Petra Pfeifera. Trestnou činností svědků-provokatérů měl být dotčen také státní zástupce Aleš Sosík, který se proto měl vyloučit z řízení. Ale přesto konal dále řadu právních úkonů. Za vadu obhájkyně považuje, že nebyl v tomto řízení vyslýchán Petr Pfeifer, který je hlavním svědkem obžaloby ve „velké daňové kauze“, ač je sám podezřelý ze závažné trestné činnosti. Svědčí proti němu žádost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o právní pomoc do Rakouska, v které je označen jako hlavní osoba v podvodných obchodech s pohonnými hmotami. Ve věci vznikla škoda ve výši 2 miliard Kč. Je otázka, zda může být trestným činem diskreditace osoby, proti které se uplatňují argumenty shodné s odůvodněním žádosti o právní pomoc do Rakouska. Doklady o vyšetřování proti němu zmizely.

Obhájkyně se také zabývala postavou Martina Valentoviče, který působí jako svědek v obou kauzách obž. SAZ. Svědek se sám doznává ke své trestné činnosti a je podezřelý ze zapojení do skutečného nebo fingovaného únosu Petra Pfeifera. Manipuloval s milionovými částkami.  Nebylo mu ale nikdy sděleno obvinění. Upozornila také na zvláštní chování svědka-provokatéra Jana Doležala, jenž nebyl navržen jako svědek ve „velké daňové kauze“, který se z nevysvětlených důvodů obrátil se svými poznatky právě na policisty, vyšetřující tuto kauzu. Další zajímavou figurou je spolupracující obviněný Ondřej Kučera, který se podílel na obhajobě obž. Daniela Rudzana a Martina Veselého.

Kontakt svědka Jana Doležala s policií je velmi zvláštní. Zajímavé je i jeho sledování. Dodnes není známo, jakým způsobem pořídil Jan Doležal nahrávku jednání s policistou Janem Šebkem. Tvrdil, že jej nahrával vlastním zařízením, ale ve spisu je pouze jiný záznam.

Pozastavila se nad rozdíly v zacházení s mobilními telefony obž.SAZ a spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery. Obsah mobilního telefonu obž. SAZ byl prozkoumán, zatímco spolupracující obv. Ondřej Kučera nebyl ani vyzván, aby jej dobrovolně vydal.  U něj ji zaujala také změna výpovědi o pravdivosti notářského zápisu Martina Valentoviče. Původně uváděl, že svědek nikdy neřekl, že by byl nepravdivý, ale když mu státní zástupce Robert Henzel naznačil, že by mohl přijít o postavení spolupracujícího obviněného, najednou věděl, že je z 85% nepravdivý. Obhájkyně věnovala pozornost způsobu,  jakým na začátku děje navázal styk s obž. SAZ: nabídl mu z vlastní iniciativy koupi svědectví obv. Martina Veselého, které původně nabízel obž. Danielu Rudzanovi. Upozornila, že advokátní mlčenlivost neplatí v souvislosti s pácháním trestné činnosti a spolupracující obviněný je povinen poskytovat plnou a pravdivou výpověď. Ve skutečnosti obv. Ondřej Kučera neodpověděl na řadu otázek obhajoby. Jeho výpověď nebyla dokončena, telefon nebyl prozkoumán, byly mu vráceny zadržené věci. Jeho činnost směřovala proti obž. SAZ. Valentovičův zápis chtěl „dražit“. Domlouvali se se svědkěm-provokatérem, že musí předejít možnosti, že by přišli o peníze, pokud by se klient spojil s Petrem Pfeiferem. A chlubil se, že disponuje informacemi, kterými by mohl obž. SAZ vydírat. To není jednání člověka, který se cítí být podřízený. Jinak je obhájkyně přesvědčena, že měly být přehrány všechny zvukové záznamy, nikoli jen ty, které vybral státní zástupce. Obhajoba nemůže prokázat některá tvrzení, pokud jí soud v tom brání neprovedením důkazů.

Obhájkyně znova vyzdvihla otázku motivu nakupování notářských zápisů panem obž. SAZ. Měl je k disposici v době, kdy několik dní vypovídal u soudu a nezmínil se o nich. Pokud se týká obsahu notářských zápisů, jejich pravdivost nikdo neprověřil. Texty prohlášení vytvořili svědci.

Na závěr se vrátila k pochybnosti o zájmu na vedení tohoto řízení. Má to vztah ke složení kauce, po kterém hned následoval neúspěšný pokus o uvalení vazby. Účelem odsouzení klienta v tomto řízení je zřejmě snaha nechat propadnout kauci. Složitelé kauce byli oklamáni, protože je nikdo neinformoval o dalších probíhajících řízeních proti SAZ. Je možné, že by kauci nesložili´, pokud by znali rizika, o nichž nebyli poučeni.

Zde Alena Kojzarová skončila a předala slovo dalšímu z obhájců, Davidu Záhumenskému. O něm příště.

ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 1

Připomínám laskavým čtenářům závěr článku Deus ex machina v Kabelíkově. Je zřejmé, že soudce Michal Kabelík odhrnul  obsah vystoupení advokáta Petra Kandalce stranou jako nepotřebnou veteš. Na základě poznatků o myšlenkových postupech příslušníků brněnského účelového policejně-státnězástupcovsko-soudcovského uskupení nebudu překvapen, pokud v rozsudku vyhoví žalobnímu návrhu na propadnutí sporné částky jako výnosu z trestné činnosti. Zbaví se tak nutnosti zabývat se návrhy drzého vetřelce, ale nahraje na smeč možnému budoucímu předkladateli ústavní stížnosti.

Nicméně pan soudce takto otevřel přerušenou cestu k závěrečným řečem obhájců.  Vracím se k závěrečné řeči Veroniky Řehákové, obhájkyně obž. Evy Halámkové, přednesené již 29.ledna 2019, před přerušením plánovaného postupu jednání vpádem zmocněnce zúčastněné osoby. Smysl jejího vystoupení byl prostý, srozumitelný a dle jejího vyhodnocení důkazní situace jednoznačný ve prospěch klientky. Podle obhájkyně vstoupila paní obžalovaná do skutkového děje jako přítelkyně obž. Martina Veselého, hledajíc způsob, jak mu pomoci z vazby. Na základě sdělení spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery uvěřila, že vyhověním jeho zájmu o obstarání spojení se svědky-provokatéry Martinem Valentovičem a Janem Doležalem by snad mohla příteli pomoci. Stala se zprostředkovatelkou mezi svědky a „právníkem Ondrou“, aniž by chápala smysl operací, jím organizovaných, aniž by byla schopna posoudit obsah obstaraných notářských zápisů. Neměla dle obhájkyně tušení, že by snad pomáhala nezákonnému jednání. Neměla z jednání hmotný prospěch. Paní obhájkyně  proto pochopitelně navrhla, aby ji soud jako nevědomou účastnici skutkového děje zprostil obžaloby, protože její jednání nebylo trestným činem. Až z rozsudku poznáme, do jaké míry se soud ztotožní s jejím viděním jednání pí. obžalované. V každém případě Eva Halámková je jednou ze tří obžalovaných, kteří doplatili na seznámení s „právníkem Ondrou“.

Jako první z obhájců obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) si vzal slovo Roman Jelínek. Přednesl obsáhlý chronologický přehled všech kritických uzlů trestního řízení od samého počátku, i z doby před uskutečněním souzeného skutkového děje. Zasadil proces do souvislosti s jinými předchozími a souběžnými kauzami. Poukázal na skutečnost, že část skutkových zjištění má původ v trestním řízení proti Evženu Novotnému a Jiřímu Remetovi, podezřelými z krácení daní. Zahrnul soud takovou spoustou faktů, že sledování výkladu je obtížné. Jeho záměrem zřejmě bylo zpochybnit korektnost vedení dokazování a zvrátit právní závěry žalobce  při hodnocení důkazů.

Zazněla jména Evžena Novotného,  Jiřího Remeta, Jana Doležala, Martina Valentoviče, Evy Halamkové, Martina Veselého, Bohuše Némy, Daniela Rudzana, Elišky Coufalové,  Petra Pfeifera  a dalších. Obhájce se zmínil  o zahájení úkonů trestního řízení proti společnosti Ecoll Invest pro podezření z krácení daně, které je východiskem „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně. Upozornil na žádost  z 16.května 2013 Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k rakouským orgánům o prověření podezření z páchání trestné činnosti Petrem Pfeiferem, který měl stát v čele organizované skupiny. Podepsal ji státní zástupce Aleš Sosík. Zabýval se také  trestním  oznámením Finančně analytického útvaru MF z 18.června 2013 pro krácení daní, jež m.j. směřovalo proti společnosti Czech Petrol Distribution, v které byli činní svědci Jan Doležal a Martin Valentovič, a také Bohuš Néma.  Také zaznamenal  různé styky svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče s policií i v jiných kauzách. Zpochybnil důvěryhodnost svědka Jana Doležala, jenž sepsal prohlášení v neprospěch Petra Pfeifera, které vzápětí dalším zápisem odvolal. Táže se, které ze sdělení Jana Doležala je pravdivé. Navíc upozornil, že obsah Doležalových prohlášení nevyviňuje obž. SAZ ve „velké daňové kauze“. Zmínil se také o prohlášení Martina Veselého, v němž se uvádí, že Petr Pfeifer má styky s policií a požívá její ochranu: žalobce je považuje za očernění policistů neprávem, protože jde o zprávy z druhé ruky. Zdůraznil, že spolupracující obviněný Ondřej Kučera měl plnou moc k zastupování obž. Daniela Rudzana, nikoli obž. SAZ. Zpráva, kterou  Ondřej Kučera nabídl SAZ, byla ve skutečnosti původně určena pro obž. Daniela Rudzana.

Obhájce se dále pozastavil nad tím, že policie uskutečnila jako neodkladný úkon a v nepřítomnosti obhájce prohlídku v cele obž. SAZ po sedmi měsících od obdržení anonymu, který došel do věznice, podle něhož měl mít  pan obžalovaný v cele listiny, svědčící o jeho snaze ovlivňovat svědky.   Věznice jej postoupila soudci Aleši Novotnému. Od něj pak šel na státní zastupitelství, aniž by  byl založen do trestního spisu. Při prohlídce nebylo nalezeno nic závadného, ale byly zadrženy záznamy pro přípravu obhajoby. Porušování důvěrnosti vztahu mezi obžalovaným a obhájci je v tomto řízení notorietou.

Důležitá je zmínka o vyhodnocení videozáznamu ze seznámení obž. SAZ se spisem v přítomnosti tlumočníka Mirchiho, v němž se konstatuje, že záznam neusvědčuje obž. SAZ z podplácení tlumočníka. O osm měsíců později ale policie předvolává tlumočníka k podání vysvětlení, v němž již obvinil obž. SAZ z pokusu o podplácení. Iniciátorem policejního postupu nebyl svědek Mirchi.

Roman Jelínek nezapomněl ani na stížnost obž. Michala Šimáka na vydírání policisty za účelem získání křivého svědectví proti obž. SAZ, při němž mu měli se souhlasem státního zástupce Aleše Sosíka slíbit, že mu soudce Aleš Novotný  uloží pouze podmíněný trest. Pozastavil se nad tím, že Šimákova stížnost zůstala založena v trestním spisu, aniž by soudce Aleš Novotný přijal opatření k jejímu prověření.

Vytkl státnímu zastupitelství, že nedalo  ve „velké daňové kauze“ k disposici soudu prohlášení obž. Maliny, které od něj získal spolupracující obviněný Ondřej Kučera, jež  by zpochybnilo odpovědnost obž. SAZ za organizování daňových podvodů. Velmi podrobně probral vznik improvizovaného prohlášení Martina Valentoviče, jímž mělo dojít ke změně jeho výpovědi z přípravného řízení. Svědek  je sepsal pod tlakem vyhrožování spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery v přítomnosti Evy Halámkové, ale bez vědomí obž.SAZ,  když nejdříve zodpověděl otázky pana obžalovaného, jimiž se ujistil o jeho důvěryhodnosti. Prohlášení bylo pravděpodobně pravdivé a obž.SAZ ani o jiné neměl zájem. Martin Valentovič pak o pořízení prohlášení dobrovolně vypovídal na policii. Tam uvedl, že sepsání prohlášení inicioval Martin Veselý s Evou Halámkovou, kteří jednali jako by z pověření obž. SAZ. Valentovič měl v prohlášení uvést, že soudce Aleš Novotný je přesvědčený rasista a tím je dán jeho přístup  k obž. SAZ.

Roman Jelínek si postěžoval, že žalobce nikdy neupřesnil, která svědecká prohlášení považuje za nepravdivá a proč. Upozornil dále, že ve vztahu k policistům prohlášení neobsahují nic, co by je usvědčovalo z nezákonného jednání, protože vždy se uvádí pouze odkaz na výroky Petra Pfeifera. Později měl Martin Valentovič na policii uvést, že se bojí o život z důvodu vyhrožování Petrem Pfeiferem, který požadoval, aby vypovídal proti obž. SAZ. Petr Pfeifer při tom měl uvést, že má zajištěnu podporu policie a státního zástupce.

Styky s policií měl i svědek Jan Doležal. Některá svá vystoupení činil podle jeho údajů na podnět Bohuše Némy. Ondřej Kučera, Eva Halámková, Jan Doležal, Martin Valentovič i Jan Šebek byli navzdory stykům s policií podrobeni sledování. Později bylo povoleno i sledování obž. SAZ. Obhájce trvá na tom, že notářské zápisy, pořízené Janem Doležalem a Martinem Valentovičem v žádném případě svým obsahem nesměřují k vyvinění obž. SAZ ve „velké daňové kauze“, ani nezakládají podezření na trestnou činnost policistů. Totéž platí o různých výpovědích Martina Valentoviče a Jana Doležala na policii. Uvádí, že přípravy na podání trestního oznámení  na policisty Janem Doležalem probíhaly pod dohledem policie. Orgány v tomto případě neplnily povinnost prevence trestné  činnosti.

Z odposlechů je zřejmé, že po Janu Doležalovi se žádalo, aby sepsal prohlášení, které pak spolupracující obviněný Ondřej Kučera „bude dražit“. Obhájce zaznamenal, že Jan Doležal po podání trestního oznámení na policisty a Petra Pfeifera  o tom učinil oznámení na policii. Poukazuje rovněž na to, že policie potlačuje poznatky o účasti Petra Pfeifera na obchodech s pohonnými hmotami a jeho disposičním právu k účtům inkasních společností, pracujících pro P.P.S. GmbH.

Stojí za zmínku, že Jan Doležal  není svědkem ve „velké daňové kauze“, takže nemůže nijak přispět k vyvinění obž. SAZ.

Po několika měsících činnosti byli policisté Kutálek a Dvořáček  z řízení vyloučeni pro možnou podjatost a byli poučeni jako poškození. Věc převzali jejich kolegové. Dne 2. prosince 2016 byl zadržen obž.SAZ, proběhla u něj domovní prohlídka a bylo zahájeno trestní stíhání. Obhájce zaznamenal i dvě události, které mají komický nádech. Především po několika měsících od podání trestního oznámení na policisty policejní orgán ztotožňuje jmenované policisty s vyšetřovateli případu (např: Dvořáček je  pplk..Dvořáček). Dalším je jejich prohlášení, že nevyvíjeli nátlak na Martina Valentoviče – čili sami sobě potvrzují nevinu.

Posléze obhájce upozornil, že 25.ledna 2017 bylo zahájeno trestní stíhání obž. SAZ pro podplácení tlumočníka Mirchi, a to po 32 měsících od činu. Obhajoba napadla sdělení obvinění stížností, které v odůvodnění částečně vyhovělo Nejvyšší státní zastupitelství. Žalobce v závěrečné řeči v podstatě převzal údaje z obžaloby, aniž by dodal cokoli nového.

Roman Jelínek obsáhle rozebral výpovědi svědka Mirchi při různých výsleších, odvodil jeho nevěrohodnost a konstatoval zásadní rozpory v jeho údajích. Zaznamenal, že tlumočník se proti „nevhodnému“ chování obž. SAZ neohradil, neučinil oznámení policii. Naopak obž. SAZ se při rozhovoru s ním ohradil, když svědek začal mluvit o penězích. Tlumočník projevil silně záporný postoj k obž. SAZ. Pro podplácení tlumočníka neměl obž. SAZ motiv. Pokud by chtěl protahovat překlad spisu, stačilo by mu požadovat překlad více listů. Mimo to nabídky měl obž. SAZ předkládat v přítomností policistů a pod dohledem videokamery, což by zřejmě neudělal. Ve výsledku obhájce navrhl, aby v části II obžaloby (podplácení tlumočníka) byl obž. SAZ zproštěn obžaloby.

K části I obžaloby Roman Jelínek uvedl, že obvinění z ustavení organizovaného uskupení je nesmyslné. Ani obvinění z úmyslu ovlivnit dokazování ve „velké daňové kauze“ není podloženo dokazováním. Obž. SAZ měl nepochybně zájem o pravdivá svědectví. Obhájce namítal, že svědci-provokatéři Martin Valentovič a Jan Doležal by měli  nést odpovědnost za své jednání. Poukázal na neprověřenou účast Bohuše Némy. Popřel účast obž. SAZ na tvorbě svědeckých prohlášení Jana Doležala a Martina Valentoviče. Poukázal na souhlas policie s jednáním provokatéra Jana Doležala. Ve výsledku navrhl zproštění obž. SAZ také v této části obžaloby.

Posléze potěšil předsedu senátu sdělením, že dodá písemnou verzi své řeči, v které některé body rozvede do větších podrobností.

O závěrečných řečech Aleny Kojzarové, Davida Záhumenského a Shahrama Zadeha pojednám příště.

DEUS EX MACHINA V KABELÍKOVĚ

Když se v starořeckém dramatu dějová zápletka vyvinula do naprosté nepřehlednosti a herci nevěděli jak dál, snesl se na jeviště bůh, který zápletku opět rozpletl a hra šla dál, ne vždy v původním směru.

Podobně překvapující událostí u Městského soudu v Brně při hlavním líčení dne 29. ledna 2019 ve věci obž. Shahrama Zadeha (SAZ)  a jeho pěti spoluobžalovaných byl příchod do soudní síně advokáta Pavla Kandalce, který se představil předsedovi senátu jako zmocněnec zúčastněné osoby, usadil se vedle žalobce a uplatnil právo na vystoupení. Tím do děje vstoupila jako nový činitel zúčastněná osoba. Tou je podle trestního řádu ten, jemuž byla nebo má být v souvislosti s trestním řízením zabrána nějaká věc. Má postavení plnohodnotné strany řízení. V daném případě se  postavení zúčastněné osoby domáhá manželka   obž.SAZ. Policie při domovní prohlídce zadržela její soukromé peníze, o jejichž vrácení se přihlásila hned na místě a písemně pak 24.září 2018, kdy  se také domáhala uznání postavení zúčastněné osoby a žádala o umožnění nahlížení do spisu. Žádostí o zpřístupnění spisu pak byla celá řada. Advokát vysvětlil, že se nemohl dostavit k hlavnímu líčení dříve, protože soud mu umožnil nahlížení do spisu až 21. ledna 2019.

Soudce ale nehodlal měnit připravený pořad dne. Prostě zmocněnci přes jeho protesty důrazně a hezky hlasitě přikázal, aby se posadil a vyzval obhájkyni obž. Evy Halámkové Veroniku Řehákovou k přednesení závěrečné řeči. Pavla Kandalce  ale z jeho místa vedle žalobce do prostoru pro veřejnost přece jen nevykázal.

Nicméně Michalu Kabelíkovi to  nedalo a po skončení závěrečné řeči jej oslovil,  pozastavil se nad tím, že se domáhá postavení zmocněnce poškozené osoby (což je něco úplně jiného než zúčastněná osoba) a sedí na místě pro žalobce. Žádal po něm vysvětlení, co vlastně chce, zejména proč se domnívá, že je zmocněncem a z čeho vyplývá nárok jeho klientky. Advokát se odkázal na plnou moc, založenou do spisu a na písemné uplatnění nároku zúčastněné osoby. Vrátil se ke svému požadavku na udělení slova. Když mu předseda senátu připomněl, že je to on, kdo určuje pořadí vystoupení, advokát hbitě kontroval odkazem na trestní řád, který určuje, že obhájci obžalovaných přednášejí závěrečné řeči až jako poslední. Upřesnil, že na požadavek na uplatnění práv zúčastněné osoby z 24. září 2018 soud odpověděl, že jej považuje za nedůvodný, protože k žádnému jednání o zabrání věci nedošlo. Jeho klientka ale soud upozornila již 2. prosince 2018, že policejní seznam zabraných věcí její peníze jmenovitě zmiňuje.  Namítal dále, že žalobce nenavrhl zabrání, ale přímo propadnutí peněz v domnění, že patří obž. SAZ a měly být určeny k zaplacení služeb svědka Jana Doležala. Kromě nich policie zjistila, že v bytě jsou ještě jiné peníze, ale těch se nedotkla. Klientka předložila ale nezpochybnitelné důkazy o tom, že šlo o její soukromé prostředky. Mimo to advokát upozornil na možnost, že by se mohlo jednat o peníze ve společném jmění manželů, a k tomu by se muselo při rozhodování o jejich osudu přihlížet. Vlastnická práva její a manžela jsou rovná a jsou pod ústavní ochranou. Ostatně nikdo v tomto řízení neurčil, že zadržené peníze jsou výlučným vlastnictvím obž. SAZ.Je v každém případě nezadatelným právem jeho klientky, aby své vlastnické právo  hájila a trestní řád jí nedává jinou možnost než využití postavení zúčastněné osoby. V této souvislosti citoval z dopisu předsedy senátu k této  věci, že vlastnické právo k zadrženým penězům bude teprve předmětem dokazování. Nárok na právo na vystoupení pak podpořil připomenutím, že již ve starém Římě měl otrok, žádající o propuštění, zajištěno právo na vyjádření před soudem. Upozornil pak na judikát Nejvyššího soudu ČR, o němž věděl, že jej předseda senátu zná a dokonce jej i použil, podle něhož neobviněný člen manželského páru v podobné situaci nabývá postavení zúčastněné osoby. Jeho klientka má na ně nezpochybnitelné právo ať již jako výlučná majitelka peněz nebo podílnice na společném jmění manželů. V tom případě se ale na ní orgány činné v trestním řízení provinily, protože nesplnily zákonnou povinnost poučit ji o jejích právech.  Krátily ji i v právu na nahlížení  do spisu.

Právo na nahlížení do spisu mohl zmocněnec zužitkovat až 22.ledna 2019 a vytěžil pozoruhodné poznatky. Především upozornil, že orgány činné v trestním řízení krátily jeho klientku v právu na přiměřenou délku řízení tím, že ji nepoučily a  vlastně s ní dosud vůbec nejednaly. Námitku proti zabrání peněz uplatnila již 2.prosince 2016, ale nikdo se s tím dodnes nevypořádal. Již 8. října 2018 soud obdržel žádost zúčastněné osoby o vrácení peněz, na kterou dosud nepřišla odpověď. Vzhledem k výsledkům zkoumání spisu podal procesní návrh, aby dokazování pokračovalo. Vzrušení přítomných vyvolala pak jeho informace o nálezu přepisu prostorového odposlechu spolupracujího obviněného Ondřeje Kučery, který se chlubil, že má styk s třemi soudci, jimž mohl předložil k posouzení  notářské zápisy z této kauzy. Pavel Kandalec v tom vidí důvod k podání návrhu na odnětí věci zdejšímu soudu a její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1, i když připouští, že se spolupracující obviněný Ondřej Kučera možná jen chlubil. Podal proto odpovídající procesní návrh.  Zjistil, že odnětí zdejšímu soudu se již jednou neúspěšně řešilo, ale neúspěch mohl být zaviněn tím, že Nejvyšší soud ČR neobdržel úplný spis. Zde jej předseda senátu zastavil, nutil jej, aby podal znova již dříve podaný návrh na vrácení peněz, a když se advokát nepodrobil, začal mu brát slovo a nakonec mu je skutečně odebral.

Z celkového způsobu, jakým se předseda senátu choval k Pavlu Kandalcovi, jsem nabyl dojem, že jeho nenadálý zásah do zápletky skutkové podstaty tohoto procesu mu je krajně nepříjemný. Chápu: advokát byl v argumentaci velmi přesný a neústupný a jeho objev neprovedeného prostorového odposlechu dle mého laického názoru dále zpochybňuje beztak pochybnou zákonnost tohoto procesu.

Slova se pak ujal obž. SAZ, který se připojil k návrhu na odnětí věci tomuto soudu. Dále předsedovi senátu vyčetl neúplnost spisu, předloženého Nejvyššímu soudu ČR a zejména se rozhořčoval kvůli výrokům spolupracujícího obviněného o styku s třemi soudci. Upozornil, že předmětný prostorový odposlech nebyl u soudu přehrán. Uvedl, že jedním ze  tří soudců by mohl být sám Michal Kabelík nebo kdokoli ze soudců zdejšího soudu. Předseda senátu se jej snažil zastavit s tím, že pro námitku tohoto druhu mu neudělil slovo.

Na obv. SAZ pak navázal obhájce Roman Jelínek, který se pokusil najít kompromisní řešení. Našel  je v návrhu, aby soud provedl výslech spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery k zmíněnému prostorovému odposlechu, popř. k jeho styku se soudci. Předseda senátu vyklouzl z tísnivé situace nařízením přestávky za účelem porady senátu.

Po ní pak oznámil, že o všech sporných věcech senát rozhodne v dalším řízení po skončení závěrečných řečí a dal slovo  obhájcům  obv. SAZ. Jako první vystoupil Roman Jelínek, ale o závěrečných řečech až příště.

Jako laik jsem nabyl dojem, že  "Kabelíkova pravidla", často zmiňovaná obž. SAZ, skutečně mají přednost před trestním řádem.

SKANDÁL V KABELÍKOVĚ - 2

Ve dvou předchozích článcích jsem se zabýval průběhem hlavního líčení u Městského soudu v Brně v trestní věci obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) a  pěti spoluobžalovaných, které dne 15.1.2019 vstoupilo do kritické fáze přibližování  k rozsudku. Zaznamenal jsem poslední vystoupení SAZ, odůvodnění zastavení dokazování předsedou senátu  a přednes závěrečné řeči žalobce.

Než přejdu k přehledu závěrečných řečí obhájců, upozorním ctěné čtenáře na znění právních předpisů, jež by měl žalobce i soud ctít při vyhodnocování skutkových zjištění.

Podle § 129 zák. č. 40/2009 Sb.- trestního zákoníku  organizovaná zločinecká skupina je společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.

Podle § 33 odst. 1 zák.č.141/1961 obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky.

Obhájci zřejmě smysl uvedených ustanovení vnímají, a proto se k závěrečné řeči žalobce vyjadřovali velmi kriticky. Kdo může podávat důkazy ke své obhajobě, má právo si je opatřit.

Hana Šupáková, obhájkyně obž. Martina Veselého, namítla, že její klient se vyjádřil k důvodům, proč se na počátku řízení dopustil křivého obvinění: kryl lidi, kteří se kolem něj pohybovali. Později se ale omluvil a podal pravdivou výpověď o společném podnikání se svědky Valentovičem, Doležalem a Pfeiferem. Křivá obvinění podával v době, kdy byl  opakovaně stíhán právě z podnětu těchto osob. Neuvědomil si, jaké dopady křivé obvinění mohlo mít. Svého jednání lituje a poškozeným se za ně omluvil. Jeho jednání ale ani časově nezapadalo do činnosti ostatních obžalovaných, takže obhájkyně nesouhlasí s jeho začleněním do organizované skupiny. Totéž se vztahuje k jeho obvinění z nadržování. Ostatně po celou dobu činnosti skupiny byl ve vazbě a na ničem se nepodílel. Notářský zápis, o němž je v tomto řízení řeč, vznikl v době, kdy žádná skupina neexistovala. Pohnutky, jež ho k jeho sepsání vedly, nemají se skutkovou podstatou žalovaných  skutků nic společného. V žádném případě neměl v úmyslu vytvořit vzor pro další zápisy. Není pravda, že úkoloval obž. Evu Halamkovou, s kterou měl vztah čistě soukromý. Určitě se nedopustil přečinu nadržování, tak jak je popsán v obžalobě. Vzhledem k tomu, že v jiném řízení byl odsouzen k poměrně vysokému trestu, obhájkyně se domnívá, že souhrnný trest v již uložené výši je dostatečný i jako postih za křivé obvinění.

Jan Červenka, obhájce obž. Jana Šebka, neopomněl zdůraznit, že jeho klient je policista s více než dvacetiletou praxí, hodnocený nadřízenými po celou dobu služebního poměru jednoznačně kladně. Až do 1.12.2016 neměl žádné problémy. Poukázal na to, že přijetí trestního oznámení je zákonnou povinností policisty, jemuž nepřísluší právo zkoumat pravdivost údajů oznamovatele. Nespatřuje nic nemravného v tom, že pan obžalovaný vyhověl kamarádovi, který by jinak musel vážit cestu do vzdálené služebny GIBS.  Obhájce si postěžoval na nepřiměřený postup brněnské expozitury NCOZ při jeho zatčení zásahovou jednotkou.  Příčinou žalovaného jednání byl přátelský vztah s advokátem obž. Závišem Löffelmannem, kterému se nechtělo obrátit se na vzdálenou služebnu GIBS. Není žádný důkaz o tom, že by klient věděl, že trestní oznámení bylo nepravdivé a ani nebylo jeho povinností to zkoumat.  Svědek Doležal na otázku, zda obž. Šebek věděl o nepravdivosti oznámení, odpověděl, že neví, co si pan Šebek myslel: kdyby jej o nepravdivosti informoval, odpověděl by jinak. Rozhodně neměl tušení o tom, že by se trestní oznámení podávalo ve prospěch nějaké organizované zločinecké skupiny. Ostatně skutkový děj neodpovídá definici organizované zločinecké skupiny. V  počítači a mobilním telefonu pana obžalovaného se nenašel žádný důkaz o tom, že by věděl, o  co se jedná. Jméno Zadeh mu tehdy nic neříkalo a mimo advokáta obž. Záviše Löffelmanna nikoho jiného z obžalovaných neznal. Nabráním trestního oznámení se nemohl dopustit křivého obvinění, pouze splnil služební povinnost. Obhájce mimo to pronesl výhrady k činnosti brněnské expozitury NCOZ, která na něj působí dojmem osobního boje proti osobě obž. SAZ. Upozornil, že svědek Doležal zatajil před obž. Šebkem, že se před podáním trestního oznámení setkal s policistou Kutálkem. Podivuje se i způsobu, jakým byl při pobytu v Praze sledován svědek Doležal, který výslovně tvrdil, že všechny jeho styky s policií  byly z jeho iniciativy. Nevěděl, že jej policie v Praze sledovala. Obhájce soudí, že zápisy o sledování jsou fikcí. Poukázal na to, že policisté Kutálek a Dvořáček si byli tak blízcí, že se neměli dostat do postavení poškozeného a vyšetřujícího. Rozhovořil se o odsouzení svého klienta kvůli dvojímu nahlédnutí do spisu ve prospěch jeho informátora, který mu dříve umožnil uskutečnění několika realizací. Ohradil  se proti tomu, že kvůli této věci žalobce pohlíží na jeho klienta téměř jako na recidivistu. V této kauze ostatně klient podal dovolání. Poukazuje i na to, že přijetím trestního oznámení účast obž. Jana Šebka na akcích domnělé skupiny skončila.  Obhájce neopomněl uvést i sociální a osobnostní dopady trestního stíhání na pana obžalovaného. Na závěr navrhl zproštění v plném rozsahu. Pokud by soud měl jiný názor, nemohl by souhlasit s jeho zařazením do organizované skupiny.

Na vystoupení Jana Červenky navázal Vlastimil Rampula, obhájce obž. Záviše Löffelmanna. Přistoupil k obhajobě vyzbrojen zkušeností bývalého vrchního státního zástupce. Upozornil, že se v obžalobě zmiňují policisté, kteří se podíleli na vyšetřování této věci a také státní zástupce Aleš Sosík, kteří se současně angažovali ve „velké daňové kauze“, kde  byla proti nim vznesena různá obvinění.  Podle jeho názoru se mělo z tohoto řízení Vrchní státní zástupce v Olomouci z důvodu možné podjatosti vyloučit, a pokud se tak nestalo, obžaloba by neměla být způsobilá k projednání. Vyslovil proto námitku neprojednatelnosti obžaloby. Obžalobu jako celek  kritizuje za nadměrnou složitost a mnohomluvnost. Vytýká žalobci stanovení dlouhého časového úseku, v němž měl obž. Záviš Löffelmann činit úkony ve prospěch organizované zločinecké skupiny, i když ve skutečnosti provedl jen jeden časově omezený, krátký úkon. Poukázal na to, že jeho klient se do věci dostal podivným způsobem. I když by mu za jeho chování „dal pár facek“, nevidí v jeho počínání trestnou činnost. Připomíná dlouhodobý přátelský vztah mezi jeho klientem a jeho bývalým koncipientem, spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou, který byl jediným důvodem jeho vstřícnosti k svědkovi Janu Doležalovi. Klient nevěděl, co se skrývá za podáním trestního oznámení svědkem Janem Doležalem, proto kamarádovi vyhověl. Nechtěl vést svědka na vzdálenou služebnu GIBS, proto zprostředkoval přijetí trestního oznámení dalším kamarádem, obž. Janem Šebkem. Profesionální  svědomitost  jej přivedla k nahlédnutí do dodaného textu oznámení a k provedení drobných oprav. Podle svědka Jana Doležala obž. Záviš Löffelmann nevěděl, jaké má jeho akce pozadí. Pak se sice dověděl, že text obsahuje nepravdivé údaje, ale v důsledku neznalosti širších souvislostí tuto okolnost podcenil  a pochybil, když svědka Jana Doležala nevyhodil ze své kanceláře. Jan Doležal měl již před podáním trestního oznámení kontakt s policií, kterou informoval, že obž. Ondřej Kučera po něm požaduje podání trestního oznámení na policisty. V časové návaznosti na toto oznámení povolil Městský soud v Brně jeho sledování jako osoby, podezřelé z páchání trestné činnosti. Při dalším kontaktu s policií opět informoval o vývoji této záležitosti, později informuje o připravované návštěvě ve věznici společně s obž. Evou Halámkovou. Posléze sděluje policii, že obdržel e-mailem text trestního oznámení, s jehož obsahem vyslovil souhlas. Za autora považoval obž. Ondřeje Kučeru. Do oznámení doplnil jména svědků. Také informoval policejní orgán o svých finančních požadavcích vůči „právníkovi Ondrovi“. Pak 8. července 2016 předal PČR text prohlášení, opatřený ověřeným podpisem, spolu s penězi, jež přijal od obž. Evy Halamkové. Podal pak také informaci, že mu obž. Ondřej Kučera zajistí advokáta, který mu pomůže. Byl to obž. Záviš Löffelmann. S ním se pak setkal, otázkami se přesvědčil, že neví o co jde, ale vyzvedl si od něj 10 tis. Kč, které pak policie hodnotí jako předstíraný převod, ač k němu nebyl vydán souhlas státního zástupce. Souhlas byl Alešem Sosíkem udělen dodatečně s tím, že převod byl neočekávaný. Policie pak s Janem Doležalem sepisuje protokol o výslechu svědka, v němž se konstatuje, že nebyl zjištěn pachatel trestného činu. Svědek Jan Doležal si při tomto výslechu stěžoval na obž. Záviše Löffelmanna pro liknavost. Tvrdil, že se bojí o svůj život. Osobou, která ho ohrožuje, má být Petr Pfeifer. Vše, co svědek Jan Doležal činil, činil se souhlasem policie a nahrával všechny schůzky. Je na místě otázka, proč policie nechala svědka Jana Doležala připravit a podat trestní oznámení, o kterém policejní orgán tvrdí, že je nepravdivé. Měla přece možnost jej zastavit a předejít provokaci proti dalším osobám. Jeho jednání se tak stalo nepovolenou policejní provokací. V listopadu r.2016 Městský soud v Brně prodloužil povolení k jeho sledování, aby byla zajištěna jeho účast na pozdějším trestním řízení. V rozporu s tím pak bylo pro orgány činné v trestním řízení obtížným úkolem dostat jej jako svědka k Městskému soudu v Brně před senát Michala Kabelíka. Obhájce vylučuje zapojení svého klienta do činnosti nějaké organizované zločinecké skupiny, jednal pouze z přátelství k spolupracujícímu obžalovanému Ondřeji Kučerovi a byla to nárazová akce. Ostatně Vlastimil Rampula nevidí žádné znaky existence organizované zločinecké skupiny dle definice v trestním zákoníku. Odmítá proto žalobcovu kvalifikaci účasti svého klienta  na organizované skupině. Odmítá také zločin křivého obvinění ve spolupachatelství, i když Jan Doležal mu řekl, že obsah trestního oznámení je nepravdivý: za obsah oznámení ale nesl odpovědnost svědek Jan Doležal, který prohlášení podepsal. Advokátovo pochybení nedosahuje intenzity trestného činu. Křivého obvinění se tedy dopustil pouze Jan Doležal, který ale jednal jako prodloužená ruka policie, a proto má zajištěnu beztrestnost. Zpochybňuje i obvinění obž. Jana Šebka ze zneužití pravomoci úřední osoby. Neudělal nic, co by dělat neměl. Sepsal zápis, který odevzdal nadřízenému, jenž jej nechal postoupit GIBSu. O povaze oznámení nic nevěděl. V úvahu nepřichází ani přečin nadržování, protože se v obžalobě nepodává, komu měl obž. Záviš Löffelmann nadržovat. Obhájcův  závěrečný návrh zní: zprostit. Na základě připomínky předsedy senátu doplnil informaci, podle kterého paragrafu trestního řádu navrhuje zproštění.

Předseda senátu měl ale ještě i jinou starost: s vlichocujícím úsměvem vlka, lákajícího Karkulku k babiččině loži, loudil po obhájcích písemná vyhotovení jejich vystoupení. Dožil se ale zklamání: obhájci, zaskočení jeho neočekávaným rozhodnutím nestačili vypracovat písemnou přípravu. Michalu Kabelíkovi se ukvapené řízení procesu nevyplatilo. Hlavně se dopustil dalšího porušení pravidel spravedlivého procesu: obhajoba má právo na poskytnutí dostatku času na jednotlivé úkony.

Proti svým předřečníkům měl daleko snazší úlohu Jiří Císař, obhájce spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery. V podstatě mu mohlo stačit poděkovat žalobci, že jeho klientovi zachoval postavení spolupracujícího obviněného a žádá pro něj jen formální trest. Přesto chtěl do důsledků dostát svým povinnostem, proto přece jen pronesl obhajovací řeč. Především v ní uvedl, že jeho klient doznal své jednání a pomohl usvědčit obž. SAZ. Pochválil žalobce za velmi podrobný popis  situace a s jeho závěry se ztotožnil. Upozornil na souvislost skutkového děje s „velkou daňovou kauzou“, která ukazuje, k čemu měla sloužit svědecká prohlášení, získávaná v této kauze a kdo a proč platil svědky a finančně podporoval obžalované. Vyvodil, že to vše ukazuje na obž. SAZ jako na hlavního viníka. Jeho klient vypovídal mnoho hodin v přípravném řízení i před soudem. Bohužel z jeho výpovědí vyplývá, že jako advokát slepě plnil pokyny obž. SAZ. Sám nic nevymyslel, pouze plnil příkazy. Poslušnost odepřel, až když měl zajistit provokaci proti Petru Pfeiferovi. Jeho jednání naplňuje kvalifikační znaky žalovaných trestných činů. Splnil ale všechny podmínky pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného. Jeho doznání není osamělým důkazem, neboť je v souladu s dalšími důkazy, který byly v této kauze získány. Tím získal nárok na uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby. Obhájce proto souhlasil s uloženým trestem a jeho odůvodněním, pouze požádal o umožnění splácení peněžitého trestu.

Je běžné, že obhájci předstírají, že nevidí, nebo aspoň zmenšují závažnost dílčích pochybení svých klientů. V každé  z výše uvedených řečí se dají najít drobnosti, dokazující pravdivost mého tvrzení. Přeborníkem v zaštiťování poklesků klienta byl nepochybně Jiří Císař. Neviděl a nepřiznal, že bez iniciativy a horlivosti jeho klienta by se souzený skutkový děj vůbec nerozběhl a soud nemusel mít práci. Sotva ovšem mohl jednat jinak.

Obhájkyně obž. Evy Halámkové si vyžádala odklad přednesení závěrečné řeči kvůli momentálním obtížím se zvládáním hlasu, způsobeným nachlazením. Obhájci SAZ si vyjednali s předsedou senátu odročení až po seznámení  se spisem, které jim soud odpíral od září r. 2018. Michal Kabelík s nimi na místě dohodl termíny, kdy budou mít spis k dispozici. Půjde zřejmě o velmi zajímavá vystoupení, jimž věnuji další díl seriálu.

SKANDÁL V KABELÍKOVĚ - 1

Než se začnu zabývat tím, co se dělo po přestávce, nařízené soudcem Michalem Kabelíkem v úterý dne 15.ledna 2019 v kauze obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) a jeho pěti spoluobžalovaných,  považuji za vhodné upozornit na některé okolnosti, jež toto hlavní líčení ozvláštňují.

Žalobce Robert Henzel, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství  v Olomouci, se nápadně liší od svých kolegů chováním k obhájcům. U všech řízení, jež jsem kdy monitoroval, se žalobce v čase čekání na vpuštění do soudní síně držel stranou obhájců, do hovoru s nimi se pouštěl jen výjimečně a ostatně ze strany obhájců nebývá velký zájem družit se s člověkem, který jejich klientům dělá potíže. Robert Henzel se naopak zapojuje do houfu obhájců a živě se s nimi baví. Obhájci to přijímají a oceňuji, ač reálně vzato jako předkladatel obžaloby to je nepřítel číslo jedna. Kamarádství končí ve chvíli, kdy se pan státní zástupce ustrojí do taláru. Je pak stejně nepříjemný jako každý jiný, byť jeho projev je uhlazenější. Obhájci mu dvojí tvář promíjejí, protože prý pouze vykonává své řemeslo, jinak to je podle jejich mínění slušný člověk. Soukromě si myslím, že proti této odchylce od normálu by námitky nebyly na místě.

Další pozoruhodnou okolností je nezájem obžalovaných o dění v soudní síni  a souběžný nezájem soudu o jejich přítomnost. V této části hlavního líčení seděl v soudní síni pouze SAZ se svou nezbytnou „tělesnou gardou“ těžkooděnců Vězeňské služby a s tlumočnicí. Soud nenechal přivézt z blízké věznice aspoň vazebně stíhaného obžalovaného Martina Veselého. Netuším, zda si obžalovaní myslí, že se zde odehrává něco předem daného, takže jejich přítomnost v soudní síni postrádá smysl. Spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera si možná  myslí, že „má své jisté“ a necítí tak potřebu mařit život přítomností v soudní síni. Donedávna ji ale navštěvoval.

Nyní tedy k věci: předseda senátu ohromil obhájce zastavením dokazování a výzvou k přednesení závěrečných řečí, a to bez ohledu na dřívější protesty SAZ a jeho obhájců, kterým od září r.2018 trvale odpíral přístup do spisu a nevyhověl žádnému z požadavků na provedení  padesátky důkazů, navržených v červenci r.2018. Zamítnutí návrhů na další doplnění dokazování podrobně odůvodnil. Chápu, že nestál o výslech ods. Michala Šimáka, obžalovaného ve „velké daňové kauze“, jenž si stěžoval soudu na vydírání  ze strany policistů, kteří jej spolu s Petrem Pfeiferem nutili ke křivé výpovědi proti obž. SAZ. Jeho výpověď by pouze rozšířila obraz podivných postupů policistů, jež vyšly najevo i při dokazování v této kauze.  Odmítnutý výslech Petra Pfeifera, který skutečně nepůsobil ve skutkovém ději této kauzy, by ale mohl posílit dojem, že žalované počínání SAZ je ve skutečnosti obranou proti jeho nepřátelskému jednání a spojenectví s policií. Byl to totiž právě Petr Pfeifer, kdo vtáhl nejdříve Yashira Nadava a po něm SAZ do obchodů, jež tvoří základ skutkové podstaty „velké daňové kauzy“, byl z počátku vyšetřování hlavním podezřelým, a pak se náhle stal korunním svědkem proti SAZ, přičemž policie zahladila stopy po jeho vyšetřování.  Soudce Michal Kabelík přešel bez povšimnutí námitku obhajoby, že tvrzení o nepravdivosti obsahu svědeckých prohlášení, zakoupených SAZ, je nepřezkoumatelný axiom. Odposlechy rozhovorů mezi SAZ a tlumočníkem Mirchim by možná zpochybnily tvrzení policie, že se jej SAZ pokoušel podplatit. Některé požadavky možná byly skutečně přehnané a jejich provedení by bylo neefektivní, ale paušální zamítnutí všech zpochybňuje nestrannost i profesionalitu předsedy senátu.

V této souvislosti podotýkám, že jsem nedostal příležitost vystoupit v tomto řízení jako svědek,  ačkoli disponuji věrohodnou informací, že obž. SAZ považoval nakoupená svědecká prohlášení za bezcenná, pro obhajobu nepoužitelná. O této skutečnosti jsem informoval předsedu senátu dopisem ze dne 26.11.2017 č.j. Cham14/17/MSbrn01Kabelik. Má zpráva jej nezaujala.                       

Jediný, kdo zjevně nebyl zastavením dokazování překvapený, byl žalobce Robert Henzel, který dvě hodiny četl ze svazku listin pečlivě připravenou závěrečnou řeč. Působí to dojmem, že soudce Michal Kabelík bez ohledu na pravidla spravedlivého procesu vede hlavní líčení v dohodě s žalobcem  podle nějakého časového plánu, nejspíš  koordinovaného s plánem jiných akcí ke škodě obž. SAZ.

Přednes závěrečných řečí probíhal před prázdnou lavicí obžalovaných, na které seděl pouze SAZ s tlumočnicí. To je něco, co jsem dosud  nikdy nikde jinde nezažil:  hlavní líčení, na které by si ani část obžalovaných nepřišla poslechnout závěrečné řeči. Předseda senátu je svým ukvapeným postupem krátil v ústavním právu na osobní přítomnost při projednávání jejich věci. Nechtěně tím dokázal, že obž. SAZ mu oprávněně předhazuje nahrazování ustanovení trestního řádu „Kabelíkovými pravidly“ a posměšné označení procesu názvem „Kabelíkov“ je přiměřené.

Pro srovnání: v souběžné „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně se také neúčastní jednotlivých stání všichni obžalovaní. Ale předseda senátu vždy upozorní předem obhájce, když se blíží nějaký úkon, který by mohl být pro jejich svěřence zajímavý. Zájmy obžalovaných ovšem hájí v řízení u Městského soudu v Brně  jejich obhájci. Ale přesto si myslím, že provedením závěrečných řečí v nepřítomnosti obžalovaných došlo ke krácení jejich ústavních práv. Předseda senátu je svým postupem vyloučil z důležité části řízení, v které se hraje krutá hra o jejich osud.

Žalobce Robert Henzel příliš nepřekvapil: nedalo se čekat, že jako signatář obžaloby se závěrečným návrhem od ní zásadně odchýlí. Připomínám, že obžaloba má ve vztahu k SAZ dvě části: v jedné jde o opatřování podkladů k ovlivňování dokazování ve „velké daňové kauze“, v druhé o údajný pokus o podplacení tlumočníka v r.2015 (od ukončení vyšetřování v r.2015 se justice touto věcí nezabývala až do r.2018, kdy se najednou hodila jako důkaz  k posílení vazebních důvodů).  Obžalované rozdělil do několika samostatných skupin. Zahájil rozborem jejich výpovědí. Ve vztahu ke skupině obžalovaných, do které zahrnul obž. SAZ, Záviše Löffelmanna a Jana Šebka (nikoli však „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučeru, který tuto skupinu vytvořil a vedl) uvedl, že všichni od počátku tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustili, s čímž nemůže souhlasit.

 Obž. SAZ se podle pana žalobce hájil tvrzením, že nikoho k ničemu nenabádal a v této části skutkového děje se považuje za oběť policejních provokací. V druhé části obžaloby SAZ popírá, že se věci odehrály tak, jak se uvádí v obžalobě, k žádnému pokusu o podplácení nedošlo a ani k němu nebyl důvod. Svědka-tlumočníka Mirchiho, pracujícího také pro nepřátelské íránské velvyslanectví, považuje za policejního provokatéra.

O Záviši Löffelmannovi žalobce uvedl, že  rovněž ve svém jednání nic trestného nespatřuje. Vyhověl kamarádovi Ondřeji Kučerovi poskytnutím pomoci při podání trestního oznámení na  policisty svědkem Janem Doležalem, kterého SAZ považuje za policejního agenta. Pozadí jeho akce prý advokát neznal. Stejně Jan Šebek odmítá, že by

se dopustil čehokoli nezákonného, ale současně potvrzuje, že sepsal se  svědkem Janem Doležalem trestní oznámení, a učinil tak na žádost svého kamaráda obž. Záviše Löffelmanna. Věděl, že zápis bude odeslán na GIBS.  O pravdivosti obsahu trestního oznámení nic nevěděl a ani se o ni nezajímal. Sepsání zápisu bylo jeho služební povinností.

Jednání obž. Evy Halámkové popsal žalobce tak, že plnila požadavky Ondřeje Kučery s vědomím, že tento jedná v souladu s požadavky obž. SAZ, který jejich činnost financuje. Potvrdila styky se svědky Martinem Valentovičem a Janem Doležalem ( žalobce zde nezmínil, že šlo o spolupracovníky PČR, jednající ke škodě obž. SAZ). Žalobce pominul skutečnost, že její motivací byl soukromý vztah k obž. Martinovi Veselému a domněnka, že plněním Kučerových, popř. Zadehových  požadavků by mu snad mohla pomoci.

O podílu Martina Veselého žalobce uvedl, že během řízení se jeho pozice vyvinula. Přiznal se, že z počátku křivě vypovídal a za to se omluvil. Během vazby se nestýkal s nikým z obžalovaných mimo obž. Evy Halámkové a samozřejmě obž. Ondřeje Kučery, kterého považoval za právního zástupce obž. SAZ. Jeho prostřednictvím přijímal peníze, které měly pocházet od SAZ.  Obž. Ondřej Kučera mu současně tlumočil požadavek, aby setrval v České republice a byl k disposici jako svědek ve prospěch SAZ. Obž. Martin Veselý sepsal svědecké vyjádření ve prospěch obž. SAZ, které nechal ověřit v Bruselu. Žalobce v této souvislosti nepoznamenal, že zápis vznikl na jaře r.2015, tedy v době, kdy žádné, ať již skutečné nebo fiktivní uskupení neexistovalo, a byl první písemností, kterou „právník Ondra“ úspěšně prodal obž. SAZ. Obž. Martin Veselý uvedl, že text zápisu mu přišel  mailem a domníval se, že mu jej poslal obž. SAZ (z vazby !!!). Tvrdil  také, že svědci Valentovič a Doležal mu dluží velkou finanční částku.

K jednání spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery žalobce uvedl, že se doznal ke skutku, popsanému v obžalobě. Doznal se i k tomu, že s obž. SAZ navázal spojení v rámci své advokátní činnosti a Veselého zápis  nejdříve nabízel Danielu Rudzanovi, obžalovanému č.2 ve „velké daňové kauze“. Podle jeho tvrzení obdržel písemný vzkaz od SAZ, na jehož základě začal usilovat o navázání spojení se svědkem Valentovičem. V tom mu pomohla obž. Eva Halámková. Od obž. SAZ měl obdržet anglický text budoucího zápisu svědka Valentoviče, který přeložil a upravil. Pak se obž. Ondřej Kučera vydal za dalším možným svědkem do Německa, u něhož ale nepochodil. Později dostal od obž. SAZ pokyn, aby vyhledal svědka Jana Doležala za účelem obstarání dalšího svědeckého prohlášení. V jeho vyhledání mu opět pomohla obž. Eva Halámková. Text notářského zápisu, který pak podepsal svědek Jan Doležal, podle Ondřeje Kučery rovněž pocházel od obž. SAZ. SAZ měl také jeho prostřednictvím vydat pokyn, aby Doležalovo prohlášení bylo použito jako trestní oznámení na policisty. Zmínil se také o iniciativě obž. Záviše Löffelmanna, kterému se nelíbil text Doležalova prohlášení a chtěl jej upravit. Informoval i o plánu obž. SAZ na nastrojení pasti na Petra Pfeifera, který měl být  s pomocí kontaktů svědka Valentoviče se slovenskou policií usvědčen z obchodování s drogami. Ale tento plán se neuskutečnil. Obž. Ondřej Kučera také vypovídal o odměňování svědků za provedené úkony. Žalobce se ale nezmínil, že svědci Valentovič a Doležal jednali v dohodě s policií, které odevzdávali přijaté peníze. Podle sdělení obž. Ondřeje Kučery cílem jednání obž. SAZ bylo ovlivnění svědků ve „velké daňové kauze“ a dehonestace policistů, kteří případ vyšetřovali. Nejvíce mu záleželo  na znevěrohodnění svědka Petra Pfeifera.

Ve shrnutí výpovědí svědků pak žalobce konstatoval, že všichni trestnou činnost popírají. Martin Veselý měl jako první  sdělit svědkovi Valentovičovi, že obž. SAZ má zájem o změnu jeho výpovědi, za kterou zaplatí. Později mu měla obž. Eva Halamková vyhrožovat, že jej čeká postih  ze strany obž. SAZ, pokud mu nevyhoví. Svědek Valentovič se proto rozhodl vyhovět.  Na výhružné vzkazy reagoval oznámením policii. Spojkou mezi ním a obž. SAZ byl opět  obž. „právník Ondra“. Do skutkového děje jej vtáhla obž. Eva Halámková. „Právník Ondra“ pak po něm požadoval podepsání svědeckého prohlášení a podání trestního oznámení na policisty. Za tím účelem jej dal dohromady s obž. Závišem Löffelmannem.  Prohlášení podepsal  ze strachu. Obž. Ondřej Kučera mu vyhrožoval, že jej nechá zavřít, pokud neudělá, co se po něm žádá. Svědek Jan Doležal měl sdělit obž. Záviši Löffelmannovi, že svědecké prohlášení je nepravdivé. Když přišel k obž. Janu Šebkovi, ten již měl trestní oznámení v počítači. Svědek Jan Doležal se měl distancovat od sepsání prohlášení a potvrdil jeho nepravdivost ve vztahu k policistům. Byl vystaven výhrůžkám nejdříve ze strany obž. Evy Halámkové, následně od „právníka Ondry“. Dvojice Kučera-Halámková nakládala se svědky Martinem  Valentovičem a Janem Doležalem v podstatě shodně.

Žalobce se vyjádřil také k druhé části obžaloby, která se týká pouze obž. SAZ. Uvedl, že podle svědka-tlumočníka Mirchi se k němu SAZ zpočátku choval přátelsky, ale později začal zpomalovat jeho práci, aby nestačil dokončit překlady ve lhůtě, jež by umožnila pokračování jeho vazby. Sliboval mu zajištění pěkné dovolené v Rakousku a peníze. Později ale chování změnil, když zjistil, že pracuje také pro íránské velvyslanectví. Komunikace mezi  nimi probíhala hlavně písemně v perštině.

K věcným důkazům patří úřední záznamy o kontaktech svědků Valentoviče a Doležala s policií. Průkazné jsou daktyly na mobilních telefonech, které vydali obžalování. Byla doložena i telefonická komunikace „právníka Ondry“ a obž. Evou Halámkové mezi sebou navzájem, se svědky a s advokátem obž. Závišem Löffelmannem.

Žalobce věnoval pozornost i listinným důkazům. Mezi nimi jsou i doklady o nakládání s Doležalovým trestním oznámením či svědecká prohlášení svědků a obž. Martina Veselého. Důkazem proti obžalovaným jsou i odposlechy telefonických rozhovorů. Z nich mimo jiné vyplývá, že klíčovou osobou  v organizaci skutkových dějů byl obž. Ondřej Kučera.

Posléze se žalobce věnoval vyvracení  námitek proti domnělým nezákonnostem v počínání orgánů činných trestním řízení a taktéž proti nařčení policistů z podjatosti. Ztotožnil se s použitím policejních agentů ke sledování zájmových osob. Polemizoval také s názory, že použití svědků Valentoviče a zejména Doležala bylo nedovolenou provokací. Obhajoval zabavení a propadnutí ve prospěch státu finančních prostředků, vyplacených svědkům Valentovičovi a Doležalovi.

Ze všeho uvedeného podle žalobce vyplývá, že veškeré hemžení různých lidí, koordinovaných spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou, sloužilo k uspokojování potřeb obž. SAZ, který stanovil úkoly a činnost organizovaných osob financoval. V nich významnou roli hrál zájem na znevěrohodnění Petra Pfeifera, korunního svědka žaloby ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně. Všichni mu sloužili vědomě a vůbec ne nezištně, zčásti pod tlakem. Texty svědeckých prohlášení dle žalobce vytvořil obž. SAZ. Žalobce předpokládá, že nezákonné aktivity by pokračovaly i v r.2017, pokud by policie činnost uskupení nezastavila.

Robert Henzel nakonec dospěl k závěru, že všichni obžalovaní se dopustili trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. Jejich trestní stíhání bylo zahájeno také pro trestné činy nadržování a křivého obvinění, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. V případě spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery a Evy Halámkové  přichází v úvahu i trestný čin vydírání. Obž. Jan Šebek se dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, obž. SAZ trestného činu podplácení.

Od těchto úvah žalobce dospěl k návrhům trestů. Samozřejmě okolnost, že obžalované uznává za organizovanou zločineckou skupinu, zvyšuje trestní sazby. Všem obžalovaným mimo Martina Veselého a Jana Šebka uznal za polehčující okolnost dosavadní bezúhonnost, ale přesto pro ně požaduje   vysoké tresty. Rozumí se, že nejvyšší trest požaduje pro SAZ a navíc  navrhl zatížit jej peněžitým trestem a zabavením různých peněžních částek. Výjimku udělal pouze u spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery, kterého za pomoc při objasňování trestné činnosti odměnil návrhem na podmíněný trest, který je zanedbatelný vzhledem k rozsahu jeho aktivit a ve srovnání s tresty, uloženými ostatním a  zejména obž. Záviši Löffelmannovi. Spolupráce s policií a státním zástupcem je zřejmě velmi efektivním počínáním, za kterým se skryje i skutečnost, že bez iniciativy a horlivosti tohoto spolupracujícího obžalovaného by se skutkový děj vůbec neodehrál.

Stejně jako předseda senátu, ani Robert Henzel se nevypořádal se skutečností, že tvrzení o nepravdivosti obsahu svědeckých prohlášení, jejichž nákup zprostředkoval obž.SAZ spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera, je nepřezkoumatelný axiom. Nepozastavil se také nad tím, že obž.SAZ měl prohlášení k disposici v době své devítidenní výpovědi před Krajským soudem v Brně ve „velké daňové kauze“. O jejich existenci a obsahu se nezmínil ani slůvkem a není dokázáno, že by je použil někdy později.

Obhájci samozřejmě s obsahem závěrečné řeči nesouhlasili. Její obsah se pokusili „rozebrat na prvočísla“ a její závěry zvrátit. V příštím článku popíši, jak si při tom vedli.

DRZE O KAUZE „BAXAGATE“

Nedávno mi bez známé úřední příčiny (jen tak, sám od sebe, v nějakém náhlém pohnutí mysli) poslal Aleš Flídr, místopředseda Krajského soudu v Brně, bývalý člen KSČ, aktivní účastník zatím nepotrestaného „znojemského justičního zločinu“, urážlivý dopis, v němž zpochybnil mou inteligenci a naopak mi přisoudil nadbytek drzosti. Možná má pravdu, neboť můj pohled na některé události v justici a ve veřejném životě bývá nápadně odlišný od mínění soudců, kteří – jak známo – jsou moudří a nestranní, téměř neomylní.

Platí to i pro současné marnění času napadáním prezidenta republiky kvůli výrokům ctihodného soudce Josefa Baxy. Pan soudce je dle mého pevného přesvědčení držitelem jednoho z nejkvalitnějších mozků, používaných příslušníky otalárované komunity. Jednou mi dokonce dal dobrou radu a pochválil mé články.Nejen proto si ho dovedu představit netoliko jako předsedu Ústavního soudu, ale i jako předsedu Nejvyššího soudu ČR, nejvyššího státního zástupce, ministra spravedlnosti, předsedu vlády nebo velvyslance ve Vatikánu a chápu, že život řadového soudce se mu může zdát nudný, popř. že se může cítit být zneuznaný. Bohužel mám přesně takovou pravomoc jako pan prezident, abych ho za jeho zásluhy odměnil poskytnutím kterékoli ze zmíněných prebend, a žádné z těch míst ani není právě volné, čili můj případný záměr na odměnění by byl stejně neproveditelný jako prezidentův. Mohu mu pouze navzdory jeho trapnému vystoupení proti Miloši Zemanovi nadále zachovat úctu, neboť si jsem vědom, že i mistr tesař se občas utne. Za to si ovšem nic nekoupí.

Pokud se týká Miloše Zemana, nedávno jsem o něm napsal, že v něm vidím moudrého muže, zkušeného politického hráče.  Na tom nadále trvám. Ale i on má své slabé stránky. Je sebestředný, a proto nevnímá některé změny prostředí. Ve vztahu k právu, spravedlnosti a fungování justice žije v zajetí zkušeností z doby předlistopadové a ještě i z divokého polistopadového období včetně éry jeho působení ve funkci předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy vlády. Proto při pohybu v těchto oblastech se občas chová jako Alenka v říši divů. Důkazem budiž jeho později překonaný postoj k případu Jiřího Kajínka: původně oznámil, že jej vyřešil pokynem ministryni spravedlnosti Heleně Válkové, aby zařídila obnovu jeho procesu. Upozornění, že to je nesmysl, že ministryně takovou pravomoc nemá, jej z míry nevyvedlo.

Pokud tedy v hovoru se ctihodným soudcem Josefem Baxou v něm vyvolával dojem, že mu snad dělá naději na získání nějaké další vysoké funkce, nanejvýš podněcoval jeho sny a vidiny o růžové budoucnosti a vzdělaný právník a zkušený soudce a justiční manažer Josef Baxa musel vědět, že jde o představy, které nemohou dojít naplnění.

Pokud v takových úvahách pana prezidenta vidí znaky trestného činu bezbřehý populista a někdejší capo di tutti capi justiční mafie Jiří Pospíšil, lze se tomu zasmát. Ale pokud něco takového řekne v Poslanecké sněmovně ministr spravedlnosti, vybavuji si známý citát z Shakespeara: vymknuta z kloubů doba šílí.

Ostatně je známo, že politizující soudci, státní zástupci a jiní právníci přicházeli na Hrad, aby seznamovali pana prezidenta se svými názory a požadavky stran obsazení funkčních míst nebo podpisu sporného zákona. Nelze jejich jednání chápat jako pokus o nedovolené ovlivňování rozhodování hlavy státu a uvažovat o jeho  podřazení některé kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ? Neporušil Josef Baxa zákon a dobré mravy, když sděloval prezidentovi své představy o obsazení jím uvolňovaného křesla ? (Dle mého laického názoru nikoli, protože kdo jiný by takové  rady měl dávat ? Ale kdo chce psa bít, hůl si najde.)

Je strašné, že  nesmyslnými úvahami a jejich ještě nesmyslnějším výkladem se zabývají média a dokonce i orgány Poslanecké sněmovny. Novináře trochu chápu: pro naplnění stránek novin a vysílacího času v rozhlase a televizi je jim jakýkoli balast dobrý. Ale poslanci by si měli uvědomit, že voliči je neplatí proto, aby se zabývali neúčelnými honičkami na prezidenta a jeho kancléře.