NÁTLAKOVÁ SKUPINA A MINISTR

 Petr Dimun se dne 11.února 2023 rozepsal na serveru Česká justice o výměně nevlídných projevů mezi zájmovým sdružením Unie státních zástupců a ministrem Pavlem Blažkem. Pan ministr se na svém twitterovém účtu kriticky vyjádřil k jakýmsi nepřístojnostem státních zástupců, jež zastavil nejvyšší státní  zástupce Igor Stříž zrušením a obsahovou kritikou usnesení o zahájení trestního stíhání dvou obviněných, které se na něj obrátily se stížností. Petr Dimun zprávu uvedl slovy „Nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství Unie státních zástupců (USZ) se ohradila vůči kritice orgánů činných v trestním řízení ze strany ministra spravedlnosti Pavla Blažka“. Doplnil je citací z výroků pana ministra, jenž napsal, že „k systémové nezákonnosti v práci některých represívních orgánů dochází, a proto se jím zabývají a zabývat budou vrcholné orgány veřejné moci“. Unie ministrovy výroky označila za „odborně nesprávný závěr“, neboť „stížnost je standardním prostředkem, kterým se může každý obviněný domáhat zrušení usnesení o zahájení „svého“ trestního stíhání z důvodu nezákonnosti nebo neodůvodněnosti“. 

Netuším, proč Petr Dimun označuje Unii státních zástupců za „nátlakovou skupinu uvnitř státního zastupitelství“ nicméně se mu podařilo výběrem citací názorně předvést rozdíl mezi profesně deformovaným myšlením části státních zástupců a občanským pohledem jejich obětí, s nímž se ztotožnil pan ministr. Podle státních zástupců neoprávněné trestní stíhání není nic pobuřujícího. Stíhané osoby mají právo se ohradit stížností a bezpráví může být úředním postupem zastaveno, takže je vše v pořádku. Jinak řečeno, někteří státní zástupci se domnívají, že spáchaná křivda byla zhojena, pokud ji formálně napravil stát zákonným způsobem. Ministr naproti tomu projevuje nevoli nad tím, že vůbec může dojít k nedůvodnému trestnímu stíhání a uvědomuje si, že účinky trápení neprávem stíhaných občanů nezahladí následné zastavení pronásledování, případná omluva státu či  pár korun odškodnění. 

V jednotlivých případech trestního řízení skutečně dochází k úkazům, nad nimiž zůstává rozum stát. Notorietou jsou nezákonnosti při povolování odposlechů nebo prohlídek bytových či nebytových prostor. Policie osloví státního zástupce předepsanou žádostí. Ten její obsah bez kontroly přenese do své žádosti soudu a soud bez zkoumání  její obsah překopíruje  do svého rozhodnutí o povolení požadovaného úkonu. Zhusta se stane, že Nejvyšší soud ČR přezkoumá dodatečně vydané povolení a zruší je pro nezákonnost. Jenže mezi použitím nezákonně vydaného povolení a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR může uplynout i několik let a na žadatele o jeho přezkum mezitím  již dopadly účinky nezákonně vedeného procesu. 

Některé zprošťující rozsudky vyvolávají otázku, jak je vůbec možné, že bylo sděleno obvinění, pak podána obžaloba, pak soud odmítl návrh na předběžné projednání obžaloby a přece jen po řádně vedeném hlavním líčení se obžalovaní po letech zbytečného trápení dočkají zprošťujícího rozsudku. Nikdo nezkoumá, jaká pochybení v počátečních fázích řízení umožnila vyvolání zmatečného procesu, kdo a proč je způsobil. 

Nepravosti často provází podezření, že někdo dostal zaplaceno. Ale prokázání se téměř nikdy nezdaří.

Podiv vzbuzuje například práce policie a dozorového státního zástupce zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno, vedoucí  k obžalování manželů Jaroslava Novotného a Jarmily Novotných z vydírání veledlužníka Pavla Buráně. Jaroslav Novotný je jeho věřitelem. Řízení se rozběhlo na základě trestního oznámení Pavla Buráně.  Podle jeho udání jej  měli obvinění s pomocí čtyř najatých „falešných policistů“ přinutit k nedobrovolné návštěvě jejich vily a tam k podpisu listin, jež měly výrazně zhoršit jeho postavení jako dlužníka. Ze čtyř „falešných policistů“ místní policie „identifikovala“ jen tři. To byla první trhlina v důkazní situaci. Rekognice trojice byla zmanipulovaná tak, aby údajný poškozený měl „poznání“ násilníků co nejvíce usnadněno. Také je „poznal“ a čím více času od jeho údajného nedobrovolného příjezdu do vily uběhlo, tím si byl jistější, že jsou to právně oni, kdo jej s použitím násilí dopravili do vily a tam jej ohrožovali na životě a zdraví, až se podrobil a podepsal připravené listiny. Přestože se soudce nalézacího soudu poctivě snažil Novotné usvědčit a prokázat virtuózně vedenými výslechy zástupu svědků, že policie skutečně dodala pravé pachatele a pan poškozený je  skutečně poznal a usvědčil, nakonec soudci nezbylo, než všechny tři postupně zprostit obžaloby. Čtvrtým se ani nezabýval, protože policie jeho  existenci nevzala na vědomí.  Policie nedokázala soudu srozumitelně vysvětlit, jak se k vytipování tří neoprávněně obviněných dostala a výsledkem soudního jednání je zjištění, že obvinila nevinné lidi, jejichž rodiny musely strpět neoprávněné domovní prohlídky v časných ranních hodinách. 

Jako laik se domnívám, že někdo měl velmi silný zájem na „průchodnosti“ trestního oznámení, jehož průkaznost by bez identifikace „falešných policistů“ byla nulová.  Ale zlá vůle škodit se neprosadila: soud nakonec dospěl k závěru, že se žalovaný skutek nestal a obžalované zprostil obžaloby. Rozsudek je pravomocný. 

Manipulace s rekognicemi není zdaleka jediná podivnost postupu místní policie, dozorované státním zástupcem Petrem Matouškem, ale nepůjdu na tomto  místě do podrobností. Podstatné je, že k nepravostem ke škodě Novotných došlo, ale nikoho z mocných to nezajímá. Nezákonné jednání policistů a nezpůsobilost dozorového státního zástupce jejich počínání hned v počátcích zastavit je asi jejich přirozeným právem. Obžalovaní se po osmiletém martyriu dočkali zproštění a tím má být vše napraveno. 

V dosahu působnosti stejného krajského státního zastupitelství došlo k jinému podivnému procesu, ale obžalovaní tentokrát neměli štěstí na soudce, který by ve svědomitě vedeném řízení nakonec nesmyslnost obžaloby odhalil. Mám na mysli zlínské podnikatele Ladislava a Jana Lebánkovy, obžalované společně s Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem a dalšími z nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou ve skutečnosti zaplatili, aniž by jim bylo prokázáno vlastnictví tabáku. Stalo se to tak, že výrobce padělků cigaret Marlboro  Roman Šulyok se dověděl, že došlo k vyzrazení jeho výrobny v Malhosticích a pokusil se zmizet ze zorného pole místních orgánů. Stroje nechal rozebrat a přestěhovat do skladu společnosti Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových v Lužkovicích. Při vyjednávání o pronájmu skladových prostor deklaroval zájem stroje zde zprovoznit s cílem je prodat do zahraničí. O obnově výroby cigaret nebyla řeč.  Neúspěšné pokusy o zprovoznění pak probíhaly několik měsíců. Dění ve skladu v tichosti sledovala Celní správa. 21. srpna 2012 přijel odněkud kamion s tabákem. Jeho příjezd očekávali  celníci. Pořídili videozáznam z překládky tabáku, nezajímali se o totožnost řidiče a o doklady od vozidla a tabáku. Celní správa do dnešního dne neprozradila soudu ani stranám řízení, jak se o příjezdu tabáku s předstihem dověděla, komu patřil tabák a kdo objednal a zaplatil jeho přepravu. 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a bylo zahájeno trestní řízení. Celní správa předala bratrům Lebánkovým až po roce od zásahu protokol, z něhož se dověděli, že ve skladu byl nalezen tabák a cigarety. Protože povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má také skladující subjekt, z opatrnosti ji zaplatili. Správce daně je jako plátce daně odmítl a spustil tím daňové řízení, jež dosud nebylo ukončeno. Dodnes nebylo zjištěno, komu vlastně tabák patřil, ale vyšetřovatelka jeho vlastnictví automaticky přiřkla Lebánkům. Senátu soudkyně Ivety Šperlichové zlínské pobočky Krajského soudu Brno nejasnost vlastnictví nevadila a zaplacení daně po roce od zásahu neuznala. Bratři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Ale zásahem Ústavního soudu Iveta Šperlichová jako podjatá o případ přišla a její rozsudek pozbyl platnost. Příležitost k nápravě získal Jiří Dufek, předseda senátu téhož soudu. Neúspěšně se pokusil  vydobýt z Celní správy vysvětlení o původu tabáku, jeho majiteli a další informace.  Když neuspěl, zachoval platnost domněnky o vlastnictví tabáku bratry Lebánkovými. Ale aspoň je odsoudil pouze k podmíněným trestům. 

Zůstává skutečností, že v době zahájení úkonů trestního řízení neměly orgány činné v trestním řízení žádnou informaci o tom, komu patří tabák, ale přesto z nezaplacení spotřební daně obvinily bratry  Lebánkovy. Nepřihlédly ani k jejímu dodatečnému zaplacení, přestože zpožděné placení zavinila liknavost Celní správy, ani k dalšímu vývoji daňového řízení, jež není dosud uzavřeno. 

Pro úplnost dodávám, že bratři Lebánkové byli  odsouzeni i za výrobu padělků cigaret Marlboro, ačkoli nikdy do výrobny nevstoupili a řemeslníci, kteří stroje obsluhovali, jednoznačně uváděli, že pokyny jim vždy dávali pouze bratři Šulyokové. Zprovoznění strojů se nezdařilo a nebyl zjištěn prodej cigaret z této provozovny.  

Dříve než proběhlo toto soudní řízení, u Krajského soudu Praha se konal soud s výše zmíněným Romanem Šulyokem, který v r.2013 nechal vlákat bratry Lebánkovy do jesenického penzionu U Kohouta, kde pod nátlakem maskovaných ozbrojenců převedli podstatnou část svého majetku na něj. Soud jej za brutální vydírání pravomocně  odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Zlínští soudci se s příslušným trestním spisem  neseznámili. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila trestní věc obou Šulyoků do samostatného řízení. Trestní stíhání Romana Šulyoka zastavila a Jana Šulyoka odsoudila k mírnému podmíněnému trestu. Oba předsedové senátu pak používali ods. Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby proti Lebánkům. Zvláště se činil soudce Jiří Dufek. 

V celé řadě ministrů, počínající Pavlem Němcem, jejichž činnost jsem měl možnost sledovat zblízka, z hlediska citlivosti  na bezdůvodné pronásledování občanů patří Pavel Blažek k nadstandardně citlivým. Výše uvedené příklady dokazují, že jeho nespokojenost s nezákonnostmi v trestním řízení je důvodná. Její zaměření proti státním zástupcům ale není dostačující, protože bez selhávání trestních soudů by  chybování státních zástupců nemohlo páchat tak velké škody. Celý nežádoucí jev nezákonných postupů v trestním řízení má jednotící stránku: obecnou beztrestnost pachatelů nezákonného jednání. S tím souvisí selhávání soustavy kárných žalobců, kteří nejraději kárné podněty odmítají. Když přece jen  kárnou žalobu podají, nastupuje kárný soud, který pokud možno viníky zprošťuje, a když už trestá, pak co nejmírněji. Nejhoršími kárnými žalobci jsou tradičně ministři, kteří podávají kárné žaloby jen zcela výjimečně a k jednání kárného soudu za sebe obvykle posílají zástupce, i když pravomoc kárného žalobce je ze zákona nepřenosná. 

Snaha ministra Pavla Blažka čelit nezákonnostem v trestním řízení je nepochybně chvályhodná. Ale k jejímu uplatnění potřebuje nástroj, jenž mu v tomto počínání poskytne pružný, kvalifikovaný, nestranný a nemilosrdný servis. Nemůže  jím být nikdo jiný než ministerstvo spravedlnosti. Dosavadní chování ministerských úředníků k obětem justičních nepřístojností ale vyvolává pochybnosti, že v nich bude mít ministr přiměřenou oporu. Nezmění-li jejich chování, jeho snahy budou mít jen malou účinnost, pokud ovšem své záměry myslí vážně, o čemž nejsem úplně přesvědčen.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

VÍTĚZSTVÍ „ROŠŤÁKŮ“ NAD „SLUŠŇÁKY“ S BONUSEM OD JUSTICE

Městské státní zastupitelství v Praze poslalo kdysi zmetkovou žalobou před soud tlupu údajných pachatelů výroby padělků cigaret Marlboro. Případem se ale nakonec zabývala zlínská pobočka Krajského soudu Brno, z počátku senátem předsedkyně Ivety Šperlichové, přezdívané „soudkyně OLO“, jenž věc dovedl k prvostupňovému rozsudku. Po zásahu Ústavního soudu kvůli podjatosti soudkyně „OLO“ rozsudek pozbyl platnost a celý proces proběhl znova před senátem předsedy Jiřího Dufka u téhož soudu.

Významnými postavami mezi obžalovanými byly dvě sourozenecké dvojice, jež jsem v článcích, dosud dostupných na mém blogu a na webu spolku Chamurappi, odlišoval přezdívkami. „Rošťáci“ byli Roman Šulyok a jeho mladší bratr Jan. Roman Šulyok je recidivista, provozovatel výrobní linky na výrobu padělků cigaret Marlboro na provozovně v Malhosticích. Když dostal zprávu, že kolem jeho provozovny krouží celníci, výrobu zastavil a stroje převezl do skladu v Lužkovicích, jenž patřil akciové společnosti „Slušňáků“. Tvrdil, že je zde nechá zprovoznit, aby je mohl předvést ukrajinskému zájemci a prodat. Jeho mladší bratr byl jeho „pravou rukou“. Dojížděl do Lužkovic na kontrolu. Podle výpovědi před soudem  svědka Petra Klementa příležitostně prodával padělky cigaret Marlboro z výrobny v Malhosticích.

„Slušňáci“ jsou Ladislav Lebánek a jeho mladší bratr Jan. Nikdy nebyli trestaní a jejich společnost platila poctivě daně. Společně podnikali. Vlastnili krásný Lesní hotel, skladový areál v Lužkovicích a výrobnu oken, jejíž výrobky se prodávaly i do zahraničí. Velmi rychle pochopili, že Roman Šulyok není dobrý nájemník, a proto mu poskytli drobnou pomoc při zprovozňování strojů, aby se ho rychle zbavili. Šulyokův záměr se nakonec nezdařil, ale to není předmětem zájmu v tomto článku.

„Rošťákům“ se od počátku dařilo. Soudkyně „OLO“ hned na začátku hlavního líčení vyloučila věc Romana Šulyoka do samostatného řízení. Následně jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost, neb právě vykonával dva neslučitelné tresty, každý na 7,5 roku odnětí svobody. Stal se pak korunním svědkem obžaloby proti „Slušňákům“. O něco později vyloučila do samostatného řízení také věc obžalovaného Jana a časem jej odsoudila k mírnému trestu s podmíněným odkladem. Jenže v té době ji postihlo vyloučení pro podjatost, takže rozsudek byl neplatný a ona sama za jeho vynesení skončila před kárným soudem.

Prvotrestaní „Slušňáci“ si u soudkyně „OLO“ vysloužili nepodmíněné tresty, takže její vyloučení pro podjatost uvítali a s nadějemi vzhlíželi k předsedovi senátu Jiřímu Dufkovi. Věci se pak vyvíjely pro ně skutečně lépe. Senát Jiřího Dufka sice využíval jako svědka proti nim obž. Romana Šulyoka častěji než soudkně „OLO“, ale uložil jim pouze tresty s podmíněným odkladem, k tomu citelné peněžité tresty a povinnost uhradit spotřební daň z tabáku neznámého původu a z cigaret, nalezených ve skladu v Lužkovicích. Další peněžitý trest uložil také jejich akciové společnosti. Pro zajímavost a na okraj věci podotýkám, že daňové řízení, zahájené v r. 2012, dosud neskončilo.

Zastavení trestního stíhání Romana Šulyoka nadále platilo. Projednávání obžaloby senátem předsedy Jiřího Dufka se ho jako obžalovaného netýkalo. Ale činil se jako svědek obžaloby. Ochotně vypovídal ke škodě „Slušňáků“ i o záležitostech, o nichž nic nevěděl. Ještě lépe se vedlo Janovi. Senát Jiřího Dufka byl vůči němu velkorysejší než senát soudkyně „OLO“: neuložil mu podmíněný trest s odkladem, ale rovnou jej zprostil obžaloby, neboť žalobkyně jej vinila pouze z obchodování s padělky cigaret Marlboro, zatímco jeho čilé plnění různých úkolů od Romana Šulyoka nezhodnotila. Netuším, zda soudce Jiří Dufek přehlédl usvědčující svědectví  Petra Klementa či zda je vyhodnotil jako nevěrohodné či bezvýznamné. Podle něj se Jan Šulyok na prodeji cigaret nepodílel, proto by jeho odsouzení bylo porušením akuzačního principu.

Díky velkorysosti či přehmatu senátu Jiřího Dufka nabyl Jan Šulyok právo domáhat se odškodnění za neoprávněné trestní stíhání. Využil ho: zažaloval stát u Obvodního soudu pro Prahu 2 o 376.562 Kč. Z formálně právního hlediska žaloval právem. Jako laik se domnívám, že podmíněný trest od senátu soudkyně „OLO“ byl z hlediska zdravého selského rozumu přijatelnější, dokonce bych řekl, že byl přiměřený výsledkům dokazování a v žádném případě nezakládal nárok na odškodnění od státu.

Neznám výsledek odškodňovacího řízení. Soud obvykle celou žalovanou částku neuzná. Nicméně je pravděpodobné, že mladší z „Rošťáků“ dostal od senátu Jiřího Dufka nezasloužený příjemný dar ze státních peněz.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

RECENZE KNIHY ZRCADLO POLITICKÉ ŠPATNOSTI

Díky internetovému vydavatelství Bezvydavatele získali případní zájemci přístup ke knize Zrcadlo politické špatnosti vzdělaného právníka a samorostlého filozofa Oldřicha Heina. Autor vystudoval na Právnické fakultě UK v Praze a působil původně jako prokurátor na okresní úrovni. Byl výkonný, ale pro neortodoxní myšlení měl časté potíže s nadřízenými i s lokálními orgány KSČ. Např. z Okresní prokuratury Plzeň- jih musel odejít na jinou prokuraturu, protože Okresní výbor KSČ si stěžoval, že má snahu kriminalizovat různé činy funkcionářů KSČ, kteří z něj mají strach.  Z prokuratury odešel na vlastní žádost v únoru 1989, ale na žádost Občanského fóra se do ní vrátil v lednu r.1990. Po zániku prokuratury ale v právě zřízeném státním zastupitelství o něj nebyl zájem. Na rozdíl od komunistů mu důvody propuštění nikdo nesdělil. Pracoval pak jako právník v bance až do odchodu do důchodu.

Je plodným publicistou „na volné noze“. V četných článcích uplatňuje nejen znalost práva a zkušenost z činnosti v prokuratuře, ale také hluboké znalosti starověké filozofie a práva. V argumentaci se opírá o četné citáty z děl významných filozofů a právníků, jež se překvapivě ukazují jako vysoce aktuální i v naší době.

Kniha Zrcadlo politické špatnosti je komplexní studií o naší politické kultuře se zaměřením na špatnosti, jež opakovaně vedou k selhávání politického systému. Pozoruhodný je důraz na důležitost dodržování etických zásad v politice. Na pozadí dění, jehož jsme v současnosti svědky, to je velmi zajímavé, inspirativní čtení. Netvrdím tím, že příslušníci soudobé politické „věrchušky“ se budou s jeho názory houfně ztotožňovat, neboť mnozí podléhají popisovaným špatnostem.

Soudím, že kniha by zasloužila knižní vydání. Věřím, že autor časem najde nakladatele.

Vedle Zrcadla politické špatnosti stojí za pozornost autorovy četné, veřejnosti většinou neznámé články. Velký soubor je dostupný ve speciální sekci internetových stránek spolku Chamurappi z.s. (www.chamurappi.eu), jehož je Oldřich Hein členem.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

ZASTÍNĚNÉ POMĚRY V PČR

Při monitorování trestních řízení se obvykle nedostávám k informacím z útrob policie, byť je prvním článkem řízení, jenž je základem, na němž stojí další jednání. Policie je uzavřená komunita, samovolně vzdorující nahlížení zvenčí. 

Občas přece jen něco „vykvete na povrch“. Vzpomínám na velmi starý případ Jana Mareše, specialisty Policejního prezidia na finanční kriminalitu, který tak dlouho chodil po světě s vyprávěním, že guvernér ČNB Josef Tošovský a šéf bankovního dohledu Ota Kaftan jsou zločinci, až za ním Inspekce ministra vnitra poslala jím vyšetřovaného obviněného s obálkou, jež údajně obsahovala velkou hotovost, a odvedla jej „v klepetech“ do vazby. Případ zadal Ústavnímu soudu příčinu k vydání historického ústavního nálezu, jímž soud zakázal policii používat provokaci k završení vyšetřovaného trestného činu. 

Pamětihodné je politicky motivované svržení Petra Lessyho, historicky prvního policejního prezidenta, vzešlého z výběrového řízení, na němž se podílela Inspekce ministra vnitra s ministrem vnitra Janem Kubicem, známým autorem „Kubiceho zprávy“. 

V jiném případě k likvidaci vysokoškolsky vzdělaného špičkového policisty posloužilo vyšetření  policejním psychologem, jenž zjistil, že k likvidaci určený policista by úrovní IQ nestačil ani na řízení dopravy na křižovatce. Posouzení znalcem z Vojenské nemocnice bylo opačné, ale nemělo vliv. 

V souvislosti s monitorováním trestního řízení, vedeného u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně proti manželům Novotným (o němž jsem zveřejnil na svém blogu, na webu spolku Chamurappi z.s. a leckde jinde řadu článků jako o „zlínském hororu“), jsem získal přímou zkušenost s místní kriminální službou. 

Pozadím trestního řízení byl občanskoprávní spor mezi obv. Jaroslavem Novotným jako věřitelem a pošk. Pavlem Buráněm jako veledlužníkem. Pan obviněný měl nechat Pavla Buráně vydírat s pomocí najatých „falešných policistů“. 

Trestní řízení proti manželům Novotným skončilo pravomocným zproštěním viny s tím, že se žalovaný skutek nestal. Již před nimi se dočkali zproštění obžalovaní, nastrčení policií do role „falešných policistů“, s nimiž se pošk. Pavel Buráň ve skutečnosti poprvé viděl až při rekognici.

Stalo se, že obv. Jaroslava Novotného navštívil človíček, který se představil jako prostředník pošk. Pavla Buráně a nabízel zastavení trestního stíhání jako odměnu za snížení jeho pohledávky o obrovskou  částku. Nedokázal ale vysvětlit, jakým způsobem by se uskutečnilo zastavení trestního stíhání. Obv. Jaroslav Novotný skvělou nabídku odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost.

 Je zřejmé, že zastavení trestního stíhání v dané fázi trestního řízení by nebylo lege artis možné. Pokud by obv. Jaroslav Novotný nabídku přijal, mohlo by se stát, že by pak čelil obvinění z pokusu o ovlivnění soudu, nebo by sice poskytl požadovanou slevu, ale řízení by stejně pokračovalo. Vyhodnotil jsem příběh jako pokus o podvod a obrátil jsem se na místní kriminální službu. Skutečně jsem se domohl prověření přibližné pravdivosti vyprávění prostředníka, ale se závěrem, že nešlo o pokus o podvod, nýbrž pouze o pokus o narovnání vztahů mezi dlužníkem a věřitelem. Názor jsem nemohl strávit, ale jeho zvrácení jsem nedocílil.

Viděl jsem ale také jiné podivnosti v činnosti místní policie. Například na domovní prohlídku do vily Novotných přijeli policisté až dávno po lhůtě, pro kterou měli povolení. Věděli, že na vile jsou kamery. Přijeli proto až v době, kdy měli jistotu, že záznamy ze dne údajného  spáchání zločinu budou přemazané. Při rekognicích si vedli tak, že panu poškozenému napomohli, aby předvedené „falešné policisty“ snadno poznal (nakonec je soud zprostil obžaloby). Ostatně nedokázali nikdy soudu vysvětlit, jak došli k podezření proti třem obviněným „falešným policistům“ a čtvrtého se ani nepokusili identifikovat. Vyšetřovatel Zavadil zpřístupnil Pavlu Buráňovi trestní spis z řízení vedeného proti němu jinde a v jiné věci, ačkoli na nahlížení neměl zákonný nárok.

Pavel Buráň byl v té době nejen zámožným, ale i vlivným občanem. Zaměstnával manželku vedoucího zlínské pobočky Krajského soudu Brno a manželku zlínského policisty Pavla Němce. Ve videozáznamu, pořízeném „falešným kamarádem“, doznal, že motivoval policisty darováním balíčků klobásek a lahví kořalky a hlavně příslibem dobrého zaměstnání v případě jejich odchodu do civilu. Až komickým dokladem jeho autority bylo prohledání policisty toalety čerpací stanice na základě výzvy Pavla Buráně, který viděl tři muže vyjít z restaurace a jít na toaletu a pojal podezření, že by tam mohli umístit bombu. Policisté skutečně toaletu prohledali a o nulovém výsledku podali Pavlu Buráňovi telefonické hlášení.

Začalo mě zajímat, jak je zlínská policie řízena, když se v její činnosti vyskytují zmíněné podivnosti. Protože „ryba smrdí od hlavy“, začal jsem se zajímat o praktiky krajského ředitele Jaromíra Tkadlečka, který se ujal velení právě na podzim r.2014 po  odchodu „slavné dvojice“ Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka, pod jejichž okny nepozorovaně vykvetla metylová aféra.

Narazil jsem na téměř shodné články z let 2015 na MF Dnes a 2017 na Security Magazinu, jež ho vinily z nadměrného prosazování osobní autority (řekne-li o láhvi s vodou, že  to je kofola, bude to kofola). Jako laik je považuji za malicherné, i když popsané chování pana ředitele bylo trapné.

Později jsem dostal příležitost k seznámení s okolnostmi  vypuzení ze sboru dvou zkušených policistů, dlouholetých vedoucích územních odborů. Připouštím, že pan krajský ředitel mohl mít důvod se podřízených zbavit, a jeho důvody nejsem oprávněn posuzovat, ale stejně jako při hodnocení trestních procesů se držím zásady, že i největší provinilec má nárok na spravedlivý proces, vedený za podmínek úzkostlivého dodržování zákonnosti. Použití nezákonných prostředků k jakkoli správnému cíli považuji za nepřípustné.

Jako první se mi do rukou dostala dokumentace o nezákonném přeložení vedoucího územního odboru Uherské Hradiště Bronislava Šabršuly do Prahy. Zmíněného policisty jsem si všiml jako svědka na straně obhajoby v procesu s nezákonně svrženým policejním prezidentem Petrem Lessy. Z jeho vystoupení bylo zřejmé, že je vůči tehdejšímu řediteli a jeho náměstkovi v tvrdé opozici.

Byl to zkušený policista, který vedl Územní odbor PČR v Uherském Hradišti od 15. března 2010 a znova od 15. ledna 2018.  Byly-li špatné vzájemné vztahy s Bedřichem Koutným, s Jaromírem Tkadlečkem si rovněž nepadli do náruče.

Jaromír Tkadleček se rozhodl nepohodlného policisty se zbavit. Šel na to „od lesa“. Již 23. března 2015 zahájil řízení o jeho odvolání z funkce a 10. dubna 2015 rozhodl o jeho přeložení do Prahy. Jako záminky využil skutečnosti, že policistovi propadla bezpečnostní prověrka a Národní bezpečnostní úřad nevyřídil jeho včas podanou žádost o vystavení nové.  NBÚ prověrku vydal až po devíti měsících od podání žádosti dne 24. dubna 2015. Policista se dodatečně dověděl od policejního prezidenta, že průtahy v řízení o vyřízení žádosti o bezpečnostní prověrku byly aspoň zčásti výsledkem intervencí krajského ředitelství proti vyhovění  žádosti. Dá se říci, že Jaromír Tkadleček si záminku pro přeložení Bronislava Šabršuly vytvořil, a pak ji zneužil. Nicméně vydáním bezpečnostní prověrky za pár dní po rozhodnutí o přeložení důvod k odsunu do Prahy zanikl.  Řízení mělo být podle zákona  zastaveno, ale nebylo. Nemělo ale k němu ani dojít, protože potřeba bezpečnostní prověrky je předběžná podmínka a ředitel měl vyčkat na rozhodnutí NBÚ.

V důsledku zlovolnosti krajského ředitele musel Bronislav Šabršula tři roky dojíždět do Prahy. Zatímco doma bydlel v pohodlí rodinné vily, v Praze v uboze vybavené policejní ubytovně. Přišel o každodenní styk s rodinou, s kterou žil v dobrém souladu. Doma chyběla mužská ruka, takže i jeho ženě a dcerám jeho dojíždění vadilo. Přeložení bylo tedy velmi nepříjemným zásahem do života nejen jeho, ale celé rodiny.

Postižený policista se proti rozhodnutí krajského ředitele odvolal k policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému. Ani ten si se zákonnými procesními lhůtami nelámal hlavu a se zpožděním dvou měsíců odvolání zamítl. Následovala soudní žaloba Bronislava Šabršuly. Krajský soud Brno  zrušil dne 21. září  2017 prezidentovo rozhodnutí jako nezákonné a přikázal, aby o věci znova jednal a rozhodl. Mimo jiné mu vytkl, že v odvolacím řízení nerespektoval zánik důvodu k přeložení. Následovalo zrušení rozhodnutí krajského ředitele o přeložení, které nabylo právní moc 18. prosince 2017. Celé řízení tedy trvalo od  23. března  2015 do 18. prosince  2017, tj. 2 ¾ roku. Bylo tedy nadměrně dlouhé, přičemž vina na dlouhém trvání nebyla na straně postiženého. V detailu to je ještě horší: rozhodnutí o odškodnění a omluvě není dosud pravomocné, protože ministerstva vnitra a financí se odvolala a odvolací soud bude rozhodovat během letošního února.

Napětí mezi krajským ředitelem a Bronislavem Šabršulou pokračovalo i po zrušení rozhodnutí o přeložení, takže policista posléze od sboru odešel. Jaromír Tkadleček nakonec dosáhl svého.

Dalším stěžovatelem na používání nezákonných postupů k vypuzení policisty z dosahu Jaromíra Tkadlečka je bývalý vedoucí Územního odboru PČR ve Zlíně Václav Karkoška. Do potíží se dostal později, v r. 2017, a rozhodnutí o jeho přeložení vydal krajský ředitel dne 11. dubna 2018. Použil obdobný postup jako ve výše popsaném případě, tedy zneužil nevyřízené žádosti o bezpečnostní prověrku, takže musel počítat s tím, že soudy jeho rozhodnutí zruší pro nezákonnost. Tím je jeho jednání více zarážející než tažení proti Bronislavovi Šabršulovi. S tím si nelámal hlavu: než soudy rozhodnou, uplynou roky a účinky jeho rozhodnutí mezitím dopadnou na postiženého plnou vahou.

Územní odbor  PČR ve Zlíně měl pod vedením Václava Karkošky dobré výsledky, takže věcné důvody k jeho odvolání by se hledaly velmi těžko. Jaromír Tkadleček se nejdříve snažil svého podřízeného přesvědčit, aby sám požádal o přeložení. Nabízel mu jako kompromisní řešení odchod do stejné funkce v Kroměříži nebo v Uherském Hradišti. Když nabídky nepřijal, krajský ředitel si pomohl podobně jako v případě Bronislava Šabršuly: zneužil průtahů NBÚ při projednávání žádosti Václava Karkošky o bezpečnostní prověrku. Odvolal ho z funkce a rozhodování o  jeho umístění přenesl na Policejní prezidium.  V tomto případě postižený z vážných rodinných důvodů možné přeložení odmítl a odešel od sboru.

V jeho věci v poslední instanci rozhodl Nejvyšší správní soud pod č.j. 4 As 404/2020 – 54 dne 29. června 2021 tak, že zrušil kasační stížnost policejního prezidenta proti rozsudku nalézacího soudu, jenž vyhověl žalobě postiženého zrušením nezákonného rozhodnutí o odvolání z funkce a možném následném přeložení. Soud přikázal policejnímu prezidentovi zaplatit žalujícímu náklady na řízení o kasační stížnosti. Nezákonné rozhodnutí Jaromíra Tkadlečka ze dne 11.dubna 2018 o odvolání Václava Karkošky z funkce vedoucího Územního odboru PČR ve Zlíně a o jeho přeložení do pravomoci Policejního prezidia, odůvodněné zánikem bezpečnostní prověrky,  tím definitivně ztratilo platnost. Podle právního názoru soudů krajský ředitel pochybil, když nevyčkal výsledku včasně podané žádosti o vydání nové bezpečnostní prověrky.

V obou případech vznikla státu škoda, neboť  musí platit odškodné. Způsobil ji nezákonným jednáním krajský ředitel Jaromír Tkadleček, ale i policejní prezident. Tomáš Tuhý v r. 2018 své místo opustil a „za trest“  se stal diplomatem. Nezákonné jednání s následným vznikem škody ve dvou po sobě jdoucích podobných případech nemělo pro Jaromíra Tkadlečka žádné veřejností  poznatelné důsledky. Není to nic mimořádného: stát nyní vyplácí za odškodnění, vyvolané selháním státních orgánů, více než 200 mil. Kč/rok, ale původci škod se dále nadýmají pýchou nad svou neomylností a neomezitelností jejich pravomocí.  Jejich nepsané právo beztrestně škodit  občanům a státu zůstává zachováno. Platí to nejen o služebních funkcionářích bezpečnostních sborů, ale také – a to častěji - o soudcích a státních zástupcích. Až dosud to žádné vládě nevadilo.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

FOTOVOLTAICKÉ FARIZEJSTVÍ STÁTU

V rámci opatření k překonání následků energetické krize se součástí obchodní politiky státu stala podpora budování obnovitelných zdrojů energie. Pozornost se mimo jiné obrací k výstavbě fotovoltaických elektráren a četní investoři vycházejí vládě vstříc, vrhajíce se do jejich zřizování.

To vše zde již jednou bylo v letech 2009-2010 a někteří důvěřivci dodnes hořce litují, že podlehli vábení státu, lákajícímu  nastavením výhodných pravidel finanční podpory. Noví investoři by se měli poučit z minulosti a zachovávat opatrnost.

Koncem roku 2010 stát zatáhl za brzdu cenovým výměrem, jímž snížil výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z 12.150 Kč/MWhod. na 5.500 Kč/MWhod. s platností od 1.ledna 2011.  Na investory, kteří financovali výstavbu z bankovního úvěru, se přivalila hrozba nezpůsobilosti splácet a následného krachu.

Vypukl závod s časem o získání licence Energetického regulačního úřadu do 31. prosince 2010. Souběžně se zvedla vlna medii rozdmýchávané nenávisti k „solárním baronům“, kterou provázel zvýšený zájem policie o chování investorů v  licenčním řízení. Řada podnikatelů a jejich pomocníků se dostala do vězení, některé elektrárny přišly dodatečně o licenci. Pokud přesto dodávaly elektřinu do sítě, nikdo ji neplatil. Některé trestní procesy ještě stále běží. Pro posuzování správnosti prvků licenčního řízení se zčásti používají pravidla, v r.2010 neznámá, vytvořená správními soudy až v r.2015. Když jde o fotovoltaické elektrárny, zákaz retroaktivního působení práva naplatí.

Mezitím se změnila právní úprava, takže zřizovatelé fotovoltaických elektráren již nepotřebují licenci Energetického regulačního úřadu. Některým trestním řízením, zahajovaným v minulosti, se tak dostává povahy absurdity, ale přesto běží dál.

Krátce po vydání výše zmíněného cenového výměru se ale na internetových stránkách Energetického regulačního úřadu objevilo „výkladové stanovisko“, jež bylo návodem k získání zvýhodněné ceny elektrárnami, jež nestihly dokončení výstavby do 31. prosince 2010. Některé pak za ni prodávaly vyrobenou elektřinu až do poloviny r. 2013, kdy do hry vstoupila státní společnost OTE a.s., a  zastavila to.

Pohroma snížení výkupní ceny dopadla plnou vahou na holding Z-Group rodinného klanu Zemků, kteří postavili dvě pozemní a jednu střešní elektrárnu v Chomutově. Již v r. 2011 se dostali  do ohniska zájmu policie budovatelé pozemních elektráren  Saša-Sun a Zdenek-Sun, v r. 2013 se přidali budovatelé střešní elektrárny VT-SUN.

V případě pozemních elektráren podnětem k zahájení  trestního řízení bylo nalezení v licenčním spisu revizních zpráv, potvrzujících bezpečnost nízkonapěťových sítí, které policie vyhodnotila jako padělky. Za správnost revizní zprávy odpovídal revizní technik. K provádění kontroly revizních zpráv měla oprávnění pouze Česká energetická inspekce nebo soudní znalci, nikoli Energetický regulační úřad, natož investor. Proti případným pochybením revizních techniků byli investoři bezbranní : zprávy sice museli přiložit k žádosti o licenci, ale jejich správnost nemohli prověřit. Přesto orgány činné v trestním řízení vinou za jejich předložení zatížily jednatele investujících společností.

Podle žalobce Radka Mezlíka licenční řízení  všech tří elektráren skončilo 20. prosince 2020, kdy komise pracovníků Energetického regulačního úřadu zjistila, že elektrárny nejsou úplně dokončeny a rozhodla nevydat licence. Při té příležitosti se současně ukázalo, že jednatelé investujících společností převzali  protokolárně od dodavatele do majetku svých firem celé projektované zařízení, i když na něm ještě byly nějaké nedodělky. Žalobce Radek Mezlík to vyhodnotil jako pokus o podvod.

Energetický regulační úřad se ale nepovažoval za oběť pokusu o podvod. Došlo k dohodě mezi ním a holdingem, že investoři zajistí dokončení výstavby do 31.prosince 2010 a proběhne ještě další kontrola způsobilosti elektráren. Nedodělky zřejmě nebyly významné, protože již 22.prosince 2010 odborníci z distribuční firmy připojili elektrárny na síť a spustili výrobu. Dne 31. prosince 2010 skutečně proběhla nová kontrola pracovníky Energetického regulačního úřadu za přítomnosti dalších odborníků včetně experta úvěrující banky. Rozpory mezi obsahem protokolů o  převzetí zařízení a skutečností již byly zahlazeny a kontroloři nechali vystavit licence. Bylo-li rozhodnutí o vydání licence nesprávné a vznikla-li tím škoda, měli by nést odpovědnost.

Později došlo ještě k dalšímu, poněkud kurioznímu potvrzení skutečnosti, že elektrárny byly k 31.prosinci 2010 způsobilé k získání licence. V r. 2013 podal spolek Šalamoun trestní oznámení na původce výše zmíněného „výkladového stanoviska“, kteří umožnili neoprávněné proplácení zvýhodněné ceny za elektřinu společnostem, které nevyhověly licenčním podmínkám k 31.prosinci 2010. Trestní oznámení se dostalo opět do rukou žalobce Radka Mezlíka, který jeho prověření zadal severočeské kriminální službě. Výsledkem jejího šetření bylo zjištění, že k 31. prosinci 2010 byly chomutovské elektrárny zcela dokončeny, získaly licenci oprávněně a následně užitím vyšší výkupní ceny nevznikla škoda. Správnost policejních zjištění potvrdil ke stížnosti stejný žalobce Radek Mezlík, který již dříve poslal zřizovatele elektráren před soud.

Krajský soud v Brně senátem předsedy Aleše Novotného nezjistil křivost obžaloby, podané státním zástupcem Radkem Mezlíkem a odsoudil  obžalované k vysokým trestům s výjimkou Ilony Floriánové, referentky, oprávněné k vystavení licencí, kterou uznal za vinnou, ale neuložil jí trest. Zprostil obžaloby pouze revizního technika Vladimíra Čimperu, který záhy zemřel a unikl tak ohrožení ze strany žalobce Radka Mezlíka, jenž pro něj žádal desetiletý trest a proti zproštění se odvolal.  Poškozené subjekty odkázal  soud s jejich nároky do civilněprávního řízení. 

Odsouzení již odpykali tresty, ale pro tři z nich záležitost neskončila. Jde o pracovníky dodavatelské firmy, kteří do licenčního spisu založili revizní zprávy, uznané policií za padělky. Čelí nyní žalobě o zaplacení škody ve výši 269 milionů Kč.

Nebrojím proti jejich odsouzení v trestním řízení. Nebýt toho, že místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák počátkem r. 2011 našel v licenčním spisu revizní zprávy, jež se mu zdály podezřelé a šel s nimi na policii, k trestnímu řízení by nedošlo. Žalobce ale žaloval nedokončenost elektráren k 20.prosinci 2010 a protokolární převzetí nedokončeného zařízení do majetku holdingových firem. Pokud bychom tedy připustili, že vznikla škoda prodejem elektřiny za 12.150 Kč/MWh, není mi jasný příčinný  vztah mezi ní a vložením vadných revizních zpráv do licenčního spisu. Předpokládám, že obhajoba se bude snažit jej popřít. Je také otázka, zda má smysl žalovaným uložit úhradu výše uložené škody, když je pro ně zřejmě nesplatitelná.

Zajímavé je i dění kolem střešní elektrárny VT-SUN. Komise pracovníků Energetického regulačního úřadu při žádné kontrole stavu elektráren nevystoupila na střechu, takže její členové neznali skutečný stav elektrárny. Tvrzení o její nedokončenosti vyplývá pouze ze spekulací policie. Nicméně za neoprávněné vyžádání licence soud odsoudil dva obžalované, z nichž jednatel společnosti Zdenek Zemek st. přistoupil na dohodu o vině a trestu, jež mu vynesla podmíněné odsouzení a peněžitý trest ve výši 8 milionů Kč. Až při vyhlášení rozsudku se pak dověděl, že nad rámec dohody soud požaduje náhradu škody ve výši 18 milionů Kč. Proti zákeřnému rozhodnutí se brání řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Rozhodování o tak velkých náhradách škody v prvostupňovém trestním řízení není časté. Běžnější by bylo odkázání poškozených do občanskoprávního řízení.

Chtivost  orgánů činných v  trestním řízením pronásledovat klan Zemků vede k dalším tvůrčím nápadům. Na řadu přišel nápad, že společnost VT-SUN jednatele Zdenka Zemka st. se dopouští pokračující trestné činnosti a lze ji proto stíhat podle zákona o trestní  odpovědnosti právnických osob, ačkoli v době, kdy měla zahájit protiprávní jednání, zákon dosud neexistoval. Řízení je teprve v počátcích a obhajoba se jistě bude bránit např. námitkou zákazu retroaktivního působení práva.

Kdyby se šéf holdingu Z-Group Zdenek Zemek st. rozhodl zavřít v době krize výrobnu lešenářských trubek, která přišla o zakázky, a propustil několik set dělníků, mohl mít v zúženém podnikatelském prostoru klidný život. Protože má z doby působení ve funkci ředitele státního podniku v předlistopadovému režimu v hlavě zakotvený paternalistický vztah k dělníkům, musel jednat jinak. Před klidem dal  přednost hledání náhradního výrobního programu a začal se mimo jiné zabývat výrobou nosníků pro fotovoltaické panely a stavbou fotovoltaických elektráren. Následně  musel přežít uvěznění svých synů a spolupracovníků a nakonec se sám dostal před soud. Není jisté,  že jeho pronásledování skončilo, neboť invence orgánů činných v trestním řízení je nevyčerpatelná.

Je to varování pro všechny, kdo se dnes znova vrhají do budování fotovoltaických elektráren.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

PREZIDENTI A JUSTICE

Polistopadoví prezidenti republiky se mimo jiné od sebe odlišují svým vztahem k justici a ke specifickým pravomocem prezidenta. Víme, jací byli ti, které jsme zažili. Zvoleného prezidenta Petra Pavla teprve poznáme. Cosi naznačují některé jeho příležitostné výroky. Podotýkám, že mě těší, že nenásledoval vzoru Miloše Zemana a  nevzdal se pravomoci udělovat milosti. 

Obecně se zdá, že bude chtít dělat jinak než Miloš Zeman vše, co dle jeho mínění jeho předchůdce dělal špatně. Týká se to i jeho vztahu k personálním záležitostem justice. Nechápe, proč by měl prezident republiky odmítnout jmenování navržených státních zástupců soudci. Vždyť přece prošli výběrem resortními orgány a proč tedy až prezident by měl vědět, že výběr je špatný. Zvolený prezident Petr Pavel bude asi považovat za samozřejmé, že je jmenuje. 

Rozpor v přístupu dvou prezidentů má v tomto případě dvojí rozměr. Týká se především samotného pojetí role přímo zvoleného prezidenta, konkrétně pochybností o jeho povinnosti vyhovět návrhu na jmenování kohokoli. Miloš Zeman se zřejmě kloní k pojetí, podle něhož návrh je jen návrh a jeho odmítnutí prezidentem, vybaveným pravomocí jmenovat, je jeho právem.  Osobně zastávám názor, že síla mandátu prezidenta, za nímž stojí miliony občanů, je podstatně větší než prezidenta, vzešlého z úradku a někdy i intrik zákonodárců v nepřímé volbě. Moudrý a obsáhlými zkušenostmi vybavený prezident jako filtr personálních rozhodnutí  může být užitečný. 

Neznám  osobní důvody, proč se prezident Miloš Zeman rozhodl nejmenovat právě ty dva, ale neupíral bych mu právo tak jednat. Zvolený prezident Petr Pavel sotva může mít představu o síle kastovní solidarity, která může pomoci do významných postavení lidem, kteří se do nich neměli nikdy dostat. Pro ozřejmění připomínám nedávný konflikt ministra spravedlnosti Pavla Blažka se stavovskými organizacemi kvůli jeho rozhodnutí nejmenovat do funkce místopředsedy soudu soudce Aleše Novotného, v r. 2020 potrestaného předsedou soudu za průtahy při zpracování písemného vyhotovení rozsudku. Málo se ví, že případů průtahů při vypracování rozsudků bylo v historii pana soudce více. Tento soudce vyhlásil v říjnu r. 2021 rozsudek s drakonickými tresty nad skupinou obžalovaných, kteří se do dnešního dne nedočkali písemného vyhotovení rozsudku a nemohou se odvolat. Je zřejmě nepolepšitelný. Přesto by byl dnes místopředsedou soudu, kdyby se působení kastovní solidarity v jeho prospěch nepostavil do cesty ministr. 

Kromě toho je zde ale problém plošné prostupnosti mezi právnickými profesemi. V profesních komunitách resortu spravedlnosti se vedou debaty, zda je vhodné, aby právníci volně přecházeli z jedné profese do druhé. Poukazuje se na to, že způsob práce a myšlení soudců je natolik odlišný zejména od způsobu práce a myšlení státních zástupců, že je na místě pochybovat, zda ze soudce by byl dobrý státní zástupce a opačně ze státního zástupce spravedlivý soudce. Obě profese mají zvykově jiný vztah k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Soudci se k ní aspoň občas přiklánějí. Zejména v myšlení agresivních státních zástupců nebývá zakotvená. Ti se  spíše snaží v nejistotě žalovat a vyhovění obžalobě prosazovat za každou cenu.    

V konkrétním případě je na místě odpovědné individuální posouzení uchazečů. Prezident Miloš Zeman by proto měl svému nástupci Petru Pavlovi vysvětlit, co proti těm dvěma má. Osobně se v tomto případě domnívám, že by dokonce mohl mít pádné argumenty. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky vydání prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

  

RECENZE OBTÍŽNĚ DOSTUPNÉ KNIHY

V r. 2021 vyšla kniha Zločiny beze zbraní, vydaná Marií Formáčkovou a kolektivem spoluautorů, jehož jsem byl okrajovým členem. Byl to výstup projektu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. V létě r.2022 jsem se dověděl od  členů autorského kolektivu, že projekt Nevina pokračuje a  připravuje se 2. díl, autorsky opět zaštítěný Marií Formáčkovou. Jeho vydání měl podpořit veledlužník Pavel Buráň, který se cítí poškozen zprošťujícím rozsudkem  zlínské pobočky Krajského  soudu Brno ve věci jeho věřitele Jaroslava Novotného a jeho manželky Jaroslavy. Nabízenou účast jsem odmítl, protože kauzu sleduji od r. 2017, znám ji do podrobností a zproštění považuji za důvodné. Za Buráňovy peníze bych psát nemohl. 

Druhý díl Zločinů beze zbraně představila Marie Formáčková vystoupením v Parlamentních listech dne 3. prosince 2022. Za nejzajímavější označila právě tu část, která pojednává o trestním řízení proti Novotným. Knihu jsem pak viděl v pořadu RadiaXaver dne 10. prosince 2022, kde se na jejím představení veřejnosti vedle Luboše Xavera Veselého podílel novinář Jan Hrbáček a předseda spolku Šalamoun Václav Peričevič, nástupce Johna Boka. Jana Hrbáčka vystřídal osobně Pavel Buráň. Zaznělo tam upozornění, že vedle „zlínské“ kauzy kniha pojednává také o kauze Čapí hnízdo, ovšem odlišně od oficiálního pojetí. Ale na vysvětlení podrobností odlišnosti nedošlo, takže jsem nabyl dojem, že kapitola možná skrývá nějakou senzaci. To mne zaujalo, protože v té době jsem právě monitoroval hlavní líčení v této kauze. 

Začal jsem se proto po knize pídit. V pořadu RadiaXaver zazněla informace, že ji pošlou každému, kdo si koupí roční předplatné RadiaXaver. O to jsem neměl zájem. Pátral jsem v knihkupectvích, ale marně.  Dotazy na členy autorského kolektivu k ničemu nevedly. Nakonec jsem ji získal z neznámého zdroje. Přečetl jsem ji a rozhodl jsem se podělit se se svými čtenáři o dojmy. 

Především upozorňuji, že na internetu probíhá čilá inzerce prvního dílu, který má červený obal. Druhý díl je žlutý. 

Kniha obsahuje 236 stran převážně čtivého textu. Čtenáře v něm provází fiktivní komiksová postava "soudce Dred", která krátkými, vtipnými nebo rádoby vtipnými komentáři zdůrazňuje absurdnost či nepřijatelnost popisovaných dějů. Zajímavější jsou zasvěcené právnické komentáře k jednotlivým kapitolám z pera známého ústavního právníka doc. Zdenka Koudelky, místy kritické vůči pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové. Největší část autorské práce odvedli Marie Formáčková a Jan Hrbáček, některé kapitoly jsou dílem autorského kolektivu, jednu napsal Jaroslav Novák Večerníček. Musím zmínit čtyřstránkový text Johna Boka, čestného předsedy spolku Šalamoun. Je v něm totiž krátký odstaveček, jímž autor vysoce ocenil mou práci ve spolku Šalamoun. Zapomněl uvést, že v r. 2017 mě nechal vyloučit ze spolku, když se dověděl, že jsem bez jeho vědomí a souhlasu navštívil Andreje Babiše a pojedl jsem s ním smažená vajíčka. Nezajímalo ho, jak jsem se k němu dostal a o čem jsem s ním jednal. Neví to dodnes. 

Za nejcennější považuji kapitoly, popisující extrémně dlouhá trestní řízení, nakonec uzavřená zprošťujícím rozsudkem. Především to je přehledně popsaný případ bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, dále příběh bývalého náměstka ředitele Dopravního podniku hl.m. Prahy Ivo Štiky či šťastný obrat v kauze domnělých pachatelů loupeže ve zlatnictví v Uherském Hradišti Martina  Skalického a Miloše Zezuly. Zeširoka se ale  autoři zabývají také neukončenými případy, jejichž projednávání trvá roky, jako je například slavná kauza Bereta, v které k hlavním osobám patří státní zástupkyně Dagmar Máchová, kdysi žalobkyně v kauze Opencard. Píše se zde o řadě dalších nešťastníků, jimž orgány činné v trestním řízení ztrpčovaly život mnoho let. Pozoruhodné je vyprávění o potížích špičkového příslušníka civilní rozvědky, který pracoval na vyproštění českého občana ze súdánského vězení a padlo na něj podezření, že nechal zmizet 200 mil. Kč, oficiálně vydaných na nákup několika lokátorů Agata, jenž se neuskutečnil. Jindy policisté trpěli kvůli nařčení z vynášení informací.   Zajímavý je výklad o milosti prezidenta republiky, udělené bývalému řediteli lánské lesní správy Miloši Balákovi. Připadá mi, že se autoři snaží ospravedlnit prezidentovo rozhodnutí. Četba těchto příběhů určitě není nudná. 

Zaujal mé také krátký text, věnovaný Aleši Novotnému, předsedovi senátu Krajského soudu Brno, proslulého sklonem k ukládání drakonických trestů. Mimo jiné odsoudil na 8,5 roku do vězení Alenu Vitáskovou, bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu a Michaelu Schneidrovou, její podřízenou, obě později zproštěné obžaloby.  Na doplnění jeho obrazu uvádím, že jsem v poslední době na něj podal již třetí podnět ke kárnému řízení, protože odsouzení, kteří odmítli výhodnou nabídku na uzavření dohody o vině a trestu, a jimž se senát Aleše Novotného 21.října 2021pomstil vysokými tresty, se dosud nedočkali  písemného vyhotovení rozsudku, takže se nemohou odvolat. Jejich lhůta na podání odvolání bude 8 dní od doručení rozsudku. 

Cenné jsou kapitoly, většinou sepsané kolektivem spoluautorů, o nepravostech, jimiž orgány činné v trestním řízení pronikají do soukromí podezřelých, jako jsou odposlechy telefonů včetně hovorů s advokáty, prostorové odposlechy, odposlechy ve výslechových celách ve věznicích, prohlídky bytových a nebytových prostor. Zajímavé je obecné pojednání o institutu milosti prezidenta republiky. 

Byl jsem zvědav, jakou senzaci skrývají kapitoly, týkající se kauzy Čapí hnízdo. Zjistil jsem však, že jako celek jsou zastaralé, neboť nereflektují obsah hlavního líčení  u Městského soudu v Praze, tím méně zprošťující rozsudek z 9.ledna 2023. Nemohlo tomu být jinak, protože v době uzávěrky knihy bylo ještě do rozsudku dost daleko. Zařazení kapitoly a upozornění na ni v pořadu RadiaXaver bylo tedy marketingovým tahem k zajištění přitažlivosti pro čtenáře. A čekat na dokončení hlavního líčení autoři nechtěli, protože by nemohli splnit zadání sponzora na vyslovení veřejné kritiky rozsudku, jímž se cítí poškozen. 

Přesto  je zde něco, co stojí za přečtení: vyprávění Petra Protopopova o jeho cestování s Andrejem Babišem ml. Je ovšem dokladem o zvrácenosti rozhodnutí postavit syna jako svědka proti otci s vědomím, že  jeho svědectví je pro objasňování věci bezvýznamné a slouží pouze k veřejnému ponižování obž. Andreje Babiše st. 

Jako celek je 2. díl knihy Zločiny beze zbraní pěkná, čtivá kniha, která ukazuje veřejnosti, jak v některých případech orgány činné v trestním řízení nezákonným jednáním poškozují účastníky řízení. Znehodnocuje ji ale 1. kapitola a vše, co na ni navazuje, kterou autorka vyhověla sponzorovi a brojí v ní proti zprošťujícímu rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu Brno, jímž byli zproštěni manželé Novotní obvinění, že s použitím najatých „falešných policistů“ vydírali nebohého Pavla Buráně a přiměli jej k podpisu pro něj nevýhodných listin. 

Spěch se autorce a sponzorovi nevyplatil. Dne 14. prosince 2022 se kauzou zabýval již potřetí Vrchní soud v Olomouci, tentokrát na základě odvolání žalobce KSZ Brno Petra Matouška. Soud jeho odvolání zamítl. Výroková věta rozsudku Krajského soudu Brno, podle které se žalovaný skutek nestal, se tak stala pravdou. Musím uvést ke cti doc. Zdenka Koudelky, že jeho komentář k této kapitole je velmi zdrženlivý, až nic neříkající. 

Zabývám se případem manželů Novotných od r.2017. Zúčastnil jsem se všech soudních jednání s výjimkou zahajovacího, kterého se nezúčastnili ani obžalovaní. Naopak jsem byl sám s obhájci při vyhlášení rozsudku 19.prosince 2019, na které obžalovaní nepřijeli, protože díky únikům informací ze senátu dávno věděli, co je čeká. Prostudoval jsem bedlivě veškerou dostupnou dokumentaci. Kromě toho jsem se zúčastnil čtyřech souvisejících vedlejších řízení, o nichž autorský kolektiv nemůže vědět. 

Nechápu, kde Marie Formáčková a její souputníci vzali informace, s nimiž pracovali. Během mnoha jednání jsem nikdy nikoho z členů autorského kolektivu v soudní síni neviděl. Patrně je zdrojem jejich informací přímo veledlužník Pavel Buráň. Považují ho za důvěryhodného, ač je v současnosti stíhán pro trestný čin podvodu se škodou 140 milionů Kč v kauze, která nemá s Novotnými nic společného. 

Pochybuji, že autoři četli obžalobu nebo rozsudky, protože se pohoršují nad „únosem“, ačkoli o údajném jednání Novotných se v listinách používá kvalifikace „vydírání“. Obsah 1.kapitoly knihy zamořují četná nepravdivá tvrzení. 

Základem trestní kauzy je obchodní spor mezi bývalými společníky. Pavel Buráň využil předkupního práva a odkoupil od Jaroslava Novotného ideální polovinu jejich společné firmy. Neměl ale peníze na zaplacení celé kupní ceny, proto nabídl splacení zbytku po měsíčních splátkách. Závazek vůči Jaroslavu Novotnému formuloval jako jeho pohledávku za společností, jejímž 100% vlastníkem se právě stal. Záhy se mu ale splácení znechutilo. Přestal platit a  Jaroslavovi Novotnému velkoryse nabídl, že jeho pohledávku odkoupí za malou část původní ceny. Později jeho prostředník nabídl Jaroslavu Novotnému zastavení trestního stíhání jako odměnu za snížení pohledávky (podle policie to nebyl pokus o podvod !). Potvrzení, že si je Pavel Buráň vědom reálnosti svého závazku, jsem slyšel při hlavním líčení dne 30.ledna 2018 od jeho zmocněnce Petra Dítě st. a přímo z jeho úst při hlavním líčení  dne 18.listopadu 2019  a četl v listinách, jež vyhotovil jeho obhájce nebo on sám. Na důvody nesplácení se různě vymlouval. 

Jaroslav Novotný nenašel důvod, proč by měl bývalému společníkovi darovat více než 100 milionů Kč. Proto vypukl mezi nimi obchodně právní spor. Řízení ale bylo přerušeno, když Pavel Buráň v říjnu r.2014 udal Jaroslava Novotného, že ho s pomocí „falešných policistů“ nechal dopravit do své vily a tam jej „falešní policisté“ ohrožovali na životě pomocí pistole a injekční stříkačky s neznámou kapalinou. Zlomili ho prý  natolik, že po jejich zmizení podepsal před přivolaným advokátem připravené listiny, jimiž se zavázal  k řádnému splácení dluhu (ale stejně nesplácí). Po podpisu listin se oba pánové dali do oslavného pití tvrdého alkoholu a Pavel Buráň se opil „jak zákon káže“. Ještě časně ráno při příjezdu na policejní služebnu ve Zlíně nebyl úplně střízlivý. Je obr o hmotnosti kolem 150 kg. Nebylo v moci manželů Novotných přimět jej, aby navzdory příkoří zůstal a opil se, kdyby chtěl odejít. 

 „Falešní policisté“ byli podle výpovědi Pavla Buráně tři na silnici a čtvrtý čekal ve vile. Policie ale identifikovala jen tři, o identifikaci čtvrtého se ani nepokusila. Zlínský předseda senátu Radomír Koudela se velmi snažil virtuózně vedenými výslechy o prolomení alibi dodaných „falešných policistů“. Prvního zprostil obžaloby na návrh žalobce již prvním rozsudkem, oba zbývající 19. prosince 2019 . Zůstala mu přesto víra ve vinu Novotných, ale vyděrače k nim neměl. Navzdory tomu obžalované odsoudil k nepodmíněným trestům. 

Zastihl mě pak ještě v předsálí před soudní síní a sdělil mi, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. Stále přemýšlím, proč „musel“. 

Vrchní soud v Olomouci vydírání bez vyděračů nestrávil. Vrátil mu věc zpět a další rozsudek již byl sice divný, ale zprošťující. Podle rozsudku se žalovaný skutek nestal. 

Je holou skutečností, že Pavel Buráň je veledlužníkem,  Jaroslav Novotný neuspokojeným věřitelem a „falešné policisty“ kromě Pavla Buráně nikdo nikdy  neviděl. Žalovaný skutek se prostě nestal. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. 

Toto je velmi stručný výklad. Jinak jsem po každém soudním jednání napsal článek o jeho průběhu. Koho by kauza více zajímala, všechny články jsou na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s., kde jsou také rozsudky a jiná  dokumentace. A souvislý výklad je také v 2. dílu mé knihy  Škůdci v taláru, již nyní  dostupné na internetu. 

Dobře zaplacených úkonů, jimiž různí námezdní psavci brojili proti zlínskému zprošťujícímu rozsudku, je více. Působí to dojmem, že Zločiny beze zbraní 2 měly být „třešničkou na dortu“ mediální kampaně, jež měla ovlivnit veřejnost v neprospěch manželů Novotných. Je možné, že si Pavel Buráň dělal naději, že takto ovlivní senát Vrchního soudu v Olomouci ve svůj prospěch, což mu nevyšlo, i když se kromě toho obrátil  přímo na předsedu senátu Vladislava Šlapáka dopisem, jemuž se trochu divil i jeho obhájce (poškozený nemá právo odvolat se proti zprošťujícímu rozsudku, proto dopis). 

Škoda práce, vložené do větší části knihy, znehodnocené 1.kapitolou.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.