Ctihodný web Česká justice projevuje
zvláštní náklonnost k VIP „zákazníkům justice“. Nedávno věnoval pozornost
případu obv.Pavla
Buráně, stíhaného pro pokus o podvod se škodou 140 milionů Kč, po něm přišel na
řadu ods. lobbista
Martin Dědic, nepravomocně odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání
osmi let a k propadnutí majetku. Nejčerstvější je zájem o osud ods. Romana
Janouška, jenž již podruhé neuspěl u Obvodního soudu pro Prahu 6 s žádostí
o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu, ač jej v řízení zastupoval
zdatný obhájce Martin Sadílek. Článek Petra Dimuna lze považovat za mírný náznak
nevole nad rozhodnutím soudu.
Autor správně vysvětluje situaci v této
části justiční agendy, v které jsou výsledky rozhodování soudů skutečně nepředvídatelné.
Ve vězeňské komunitě kolují pověsti o rozdílnosti přístupu jednotlivých soudů a
dochází k pokusům o přeložení odsouzeného do věznice, která podléhá
vstřícnějšímu soudu. Hlavně je patrný jistý rozpor mezi právními náhledy Ústavního
soudu a praxí obecných soudů. Je pravda, že na podmíněné propuštění není právní
nárok, ale Ústavní soud v posledních letech vysunul do popředí posouzení předpokladů
pro řádný život žadatele po propuštění
před lpěním na přání trestat za minulost. Ne všechny obecné soudy ústavněprávní
pohled přejímají, u leckterých stále převládá názor, že jen výjimečně lze
upustit od odpykání spravedlivě uloženého trestu. V tomto směru by se dal z
článku vyčíst náznak výčitky Obvodnímu
soudu pro Prahu 6, že patří k těm méně vstřícným vůči žadatelům. Podle
mého soudu to tak nemusí být. Spolek Chamurappi se k tomuto soudu v posledních
letech obrátil přímým návrhem bez pomoci advokáta čtyřikrát a ve všech případech
uspěl.
Nejednotnost přístupu nejen soudů,
ale i jednotlivých senátů k žádostem o podmíněné propuštění je sama o sobě výsledkem složitosti posuzovaných
podmínek žadatele, dále nezávislosti soudců a subjektivních rozdílů mezi nimi. Uvedu
jako příklad poslední řízení o podmíněné
propuštění, v němž spolek Chamurappi podpořil žadatele pouze nabídkou
společenské záruky. Předseda senátu se k nám choval jednoznačně přezíravě,
takže první veřejné zasedání proběhlo bez naší přítomnosti a vyústilo v zamítnutí
žádosti a v odmítnutí naší nabídky. Nadřízený soud ale na základě naší
stížnosti vytkl soudu nezákonnost vedení řízení a rozhodnutí zrušil. Nicméně v dalším
kole soud opět žádost zamítl z důvodu nedostatečnosti příznaků polepšení
žadatele. Žadatel podal prostřednictvím obhájce stížnost, kterou jsme podpořili
vlastním podáním a nadřízený soud opět rozhodnutí zrušil. Při dalším zasedání
soud nedospěl k rozhodnutí a jednání odročil na neurčito, protože předseda
senátu v ten den ukončil působení u tamního soudu. A jeho nástupce bez
potíží a projevů nevole propustil žadatele na svobodu.
Zastřen ale zůstává vliv státních
zástupců, z nichž mnozí pro krácení trestů podmíněným propuštěním mají
pramalé pochopení. Navrhne-li státní zástupce v závěrečné řeči zamítnutí
žádosti o propuštění, předseda senátu musí rozhodnutí o propuštění žadatele uvážit
velmi pečlivě, protože musí počítat s možností, že státní zástupce si podá
stížnost k nadřízenému soudu. Má-li pochybnost o jednoznačnosti argumentů
pro propuštění, raději žádost zamítne a přenese odpovědnost na stížností soud.
Ve většině případů, v nichž spolek Chamurappi musel čelit účinkům neblahého
zásahu státního zástupce, jsme u stížnostního soudu uspěli. To znamená, že
jediný účinek stížnosti státního zástupce spočíval v okradení žadatele o
několik týdnů života na svobodě. Zastávám názor, že státní zástupci, kteří u
stížnostního soudu neuspěli, by měli čelit kárné žalobě. Ale vím, že se nenajde
kárný žalobce, který by takovou žalobu podal.
Nemám podrobné informace o řízení o
podmíněné propuštění ods. Romana Janouška, takže si netroufám posuzovat
důvodnost zamítnutí jeho žádosti. Nadpis Dimunova článku zní „Protože Janoušek“.
Přímo vybízí k doplnění slovy „je Janoušek, proto nemá nárok“ což vede k domněnce,
že autor chce naznačit, že ods. Roman Janoušek má cejch. Nevylučuji, že to tak
může být, ovšem dokázat to nejde.
Odmítnutému žadateli nezbývá než
čekat s dalším pokusem šest měsíců.
Až do konce roku 2021 existoval způsob, jímž bylo možné lhůtu zkrátit.
Zájmová sdružení občanů měla právo podávat vlastní návrhy na podmíněné propuštění
a nebyla vázána žádnou procesní lhůtou, takže mohla podat nový návrh na
podmíněné propuštění dříve. O tuto možnost nás připravila novelizací trestního
řádu bývalá ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová. Oprávnění
zájmových organizací bylo pro její prokurátorské myšlení nestravitelné.
Nadějí ods. Romana Janouška v tuto
chvíli zůstávají soudci Městského soudu v Praze, kteří budou rozhodovat o
stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (nepochybuji, že ji
žadatel podá a jistě bude dobře napsaná). Naděje umírá poslední, ale v tomto
případě není marná. Spolek Chamurappi se naštěstí musel obrátit na Městský soud
v Praze jako na soud stížností jen výjimečně. Ale když už k tomu došlo,
„dodací lhůta“ bývala celkem krátká a rozhodnutí rozumné.
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat