Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné.
Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců.
Nastávají ale situace, v kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo.
Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní.
Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obž. Víta Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství.
Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od r.2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi z.s. jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí.
Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na 7 a 4 roky.
U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí 4 roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest 3 roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“.
Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci dne 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu. Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem „Kdo se má bát božích mlýnů“ ze 14. ledna 2022.
Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Radomíru Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž resignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu.
Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem „Kdo se nemusí bát božích mlýnů ?“ z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo.
Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal.
Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Radomír Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti.
Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně.
Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října r. 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti.
Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu s žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte.
Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.
==========================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky
pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele
OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
RYBA SMRDÍ OD HLAVY,
OdpovědětVymazatANEB DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ
Když tedy v čele státu stojí zkorumpované kreatury, úspěšně napojené na Putinův režim a to ať přímo, nebo nepřímo, tak podřízení státní úředníci nebudou o nic lepší, spíše horší.
Jak z názvu článku pana Jemelíka: MEZE SOUDCOVSKÉ NEZÁVISLOSTI, tak by se možná dalo číst i MANTINELY SOUDCOVSKÉ NEZÁVISLOSTI, které jsou tak těsné, že do nich nevložíte ani žiletku zn. Vítěz a slovo Fair Play je zde sprosté slovo a slovo "právo" se snadno zamění na "ty krávo".
Hovořit tedy o hlavních podmínkách spravedlivého soudnictví, tedy o soudcovské nezávislosti, je jako chtít po trojhlavé sani, aby si dobrovolně strčila dvě hlavy do zadnice a třetí si sama usekla.
Museli bychom tedy nejdříve mít spravedlivý a právní stát, pak spravedlivé a nezkorumpované politické vedení tohoto státu a pak bychom mohli požadovat i spravedlivou soudcovskou nezávislost. Na hradě sedí patolízal Kremlu, který má kolem sebe zkorumpované poradce, co mají na zadní straně mobilu foto Vladimíra Agresoroviče Putina, prezidentskou kancelář vede trestně stíhaná osoba, bez bezpečnostní prověrky, u které se asi dá velice těžko věřit, že není seznámena s tajnými dokumenty a neinformuje o tom Moskvu. Vrchní velitel ozbrojených sil je náhle udiven, že car carevič Putin je psychopat, jakoby viděl v zrcadle sám sebe. Koho zvolí nebo nezvolí, koho jmenuje nebo nejmenuje mu našeptává "svatá trojice", Nejedlý, Mynář, Ovčáček. Od samého přikyvování Kremlu se mu klátí hlava sem tam při každém rozhovoru a svou diagnózu psychopata svádí na nechutenství k jídlu. Mít na svědomí tolik podezření, že jsem agentem Moskvy, tak by mně asi také nechutnalo.
Zkorumpovaný vrchní velitel ozbrojených sil si sám zvolí do čela ministerstva spravedlnosti obtloustlou kreaturu, poslušnou a prospěšnou hlavně placenému agentovi StB, aby ze svého resortu udělala především ministerstvo nespravedlnosti a pak asi těžko můžeme chtít mít i spravedlivé a nezávislé soudnictví a tedy i soudce. Ministryně je závislá na agentovi StB, agent StB je závislý na psychopatovi a ten je závislý na Moskvě.
Jsem přesvědčen, že se pan Jemelík v dalších článcích pokusí napadat dlouhou dobu trestního stíhání pana agenta StB, ale neuvede fakta, kdo vlastně tuto délku úmyslně protahoval a k tomu si zvolil velice schopnou obtloustlou kreaturu ministerstva nespravedlnosti, bohužel všeho schopnou. První profláknutá figura v podobě profesorky Válkové, úspěšné spolupracovnice prokurátora Urválka, který posílal na šibenici nevinné lidi, se rovněž úspěšně zasloužila o protahování a oddalování trestního stíhání agenta StB. Neskutečnou ostudou tohoto státu, zrovna tak jako je ostudný vrchní velitel ozbrojených sil, je jmenování profesorky Válkové jako vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Je to facka demokracii. Paní profesorka měla tu drzost, že podala trestní oznámení kvůli údajné pomluvě v článku, který upozornil na její spolupráci s vrahem Urválkem. Válková společně s tímto zločincem napsala v roce 1979 text o ochranném dohledu. Přitom věděla minimálně dva roky před vydáním textu o šikaně disidentů, proto její trestní oznámení policie odložila. Stává se už dlouholetou praxí, že koho označí pan Jemelík za téměř svatého, je ve skutečnosti gauner nejhlubšího zrna.
2.
OdpovědětVymazatKdo ale za to může? No přece volič. Volič s vymytým mozkem si zvolí v údajně svobodných demokratických volbách notorického alkoholika a očekává, že se z něho stane abstinent se svatozáří a čekatel na blahořečení, co se nedotkne Becherovky. Jo podařilo se, ale hradní kreatura se Becherovky nedotkla, jenom proto, že spoluvlastníkem lahodného moku byl rival z klání o trůn nejvyšší. Tak vrchní velitel ozbrojených sil přešel na slivovici. Nebožtík doktor Skála by jistě dosvědčil, kolik miliard mozkových buněk bylo zničeno a jaký to má vliv na psychiku jednince, při takových dávkách chlastu. Pan hradní kaškpárek Ovčáček by jistě namítal, že nejde o chlast a ničení mozkových závitů, ale o virózu a nechutenství, protože i jemu se některých mozkových závitů nedostává. Proto na veřejnosti zkopíroval svého "pána" a ožral se jak carský dustojník, aby pozurážel kde koho.
Takže pan soudce, nebo paní soudkyně je také jenom člověk, který velice snadno, jak vidno z mnoha sledování pana Jemelíka, podlehne kouzlu papírových obrázků, jejichž padělání je sice trestné, ale jejich sbírání a hromadění nikoliv, až na případy sbírání nelegální. Najde tak zalíbení tu v Boženě Němcové, tu ve Františku Palackém, tu v Emě Destinové, ale pro lepší skladnost hlavně v Tomáši Garrigue Masarykovi. Bohužel v mnohém případě nikoliv na výplatní pásce, ale v ilegalitě, což bude asi odvozeno od igelitové tašky.
Jak tedy oddělit objektivní myšlení od subjektivního, když zvláště v zemích koruny České to není trestné a co je horší, tak sice zákoník práce zná slovo "ZMETEK", dokonce za zmetek nepřísluší pracovníkovi mzda a v nějaké té míře odpovědnosti musí vadnou práci, nebo způsobenou škodu nahradit. Pokud vás ale zvolil patolízal Kremlu, tak toto neplatí. Máte dovoleno vše, za nic nenesete odpovědnost a z nevinných můžete dělat kriminálníky a naopak z kriminálníku svaté ovečky.
V soudnictví však zákoník práce a někdy ani zákon neplatí. Když tedy pan soudce vyrobí zmetek, tak na to doplatí daňový poplatník, který si zcela naivně a dobrovolně nepřečetl informace o kreatúře, kterou ve "svobodných" volbách dostadil na trůn a tato kreatura pak zvolila nezávislého soudce, tedy nezávislého na právu a právních zákonech i na samotné Ústavě ČR.
Skoro jako bychom se vrátili do dob faraonů a udělali jsme si nové bohy na zemi. Máme tu tedy novodobý Olymp, neplést si prosím s Olympem Praha, tedy s policejním sportovním klubem. I když bych si mohl z tohoto uskupení vyčlenit slovo policejní a předal některé členy novodobého Olympu Policii. No jo, ale kdo by pak soudil, že jo.
Kolik rozporuplných rozsudků je v naší zemi vyrobeno na tu či onu zakázku. Nakonec ve sněmovně to potvrdil sám placený agent StB, že je zde možné si objednat na zakázku trestní stíhání. Tu na politickou, tu na kriminální objednávku.
Kolik musel náš stát vynaložit finančních prostředků na odškodnění zločinců v talárech. Nedá se tedy hovořit o jakémsi "přesvědčení" pana soudce, že se subjektivně domníval, či byl přesvědčen o vině obžalovaného, přestože na něj měl dle platných zákonů pohlížet jako na nevinného. Problém tedy bude u soudce, že má omezené rozlišovací schopnosti oddělit ve svém špatně fungujícím mozku, co je subjektivní, co je objektivní a hlavně co je zákon. Jenže když neumí oddělit špinavé prachy od čistých, tak se asi snadno zamaže. Protože domnívat se, jako pan Jemelík, že to možná dělá z vlastního přesvědčení, že opravdu nevinný je viný, ale pak nepatří do taláru, ale do tepláků a nebo do psychiatrické léčebny, bez možnosti podmínečného propuštění na svobodu. Co tedy naplat, co říká právo a právní předpisy a normy, když existují igelitové tašky, nebo zhraniční konta s jistou ilegalitou bankovního tajemství.
3.
OdpovědětVymazatBohužel musím konstatovat, že na mnohých se podílí i spolek pana Jemelíka, kdy do roztrhání těla pracuje na veřejném mínění a o zjevném zločinci, kterého chrání a snaží se ovlivnit pomocí veřejného mínění i soudní rozhodování, takže lže, že je nevinen. Příkladů bych měl poměrně dost, tak alesponě jeden z nedávné doby a to proces s gaunerem Zadehem. Jaké úsilí vynaložil pan Jemelík na jeho falešný mediální obraz, jak justice nespravedlivě ničí jeho rodinu, jak je "týrán" vyšetřovací vazbou, jak jeho přátelé nasbírali po kapsách 150 milionů na kauci, samozřejmě čistě vydělaných, aby "chudáka" dostali na svobodu. Kolik pak dostal pan Jemelík do kasičky svého pochybného spolku, aby lhal, jako když svého času Rudé právo tisklo? Kouzelné na tom je, jak se pan Jemelík neskutečně divil, že gauner Zadeh se sám doznal a začal práskat na své kumpány. Proč ne, když ruský poskok na hradě se divil, že psychopat Putin je rovněž zločinec a mnohonásobný vrah bohužel i malých dětí, kterých má již od začátku konfliktu na svědomí přes sto.
To je přesně ten obraz z naší společnosti. Jak asi pak vypadá zdánlivě míněná "SOUDCOVSKÁ NEZÁVISLOST", když soudce je buď zkorumpované hovado, nebo zfanatizovaný jedinec, který nectí Presumpci neviny, nectí právo a je pak důvodně podezřelý, že jedná v zájmu kriminálních živlů. Jedno zda z řad politiků, nebo samotného podsvětí.
Nezávislost soudce tedy musí být závislé na jeho rozhodování, za které také musí nést plnou zodpovědnost. Dalo by se to klasifikovat jako nést hmotnou odpovědnost s možností zabavení jeho majetku, zvláště v případech, kde stát vyplácí milionové odškodné, za zjevné úmyslné zničení skutečné nevinné osoby, ne jako v případě Jemelíkova Zadeha, kde ze skutečného gaunera udělal pan Jemelík oběť justiční mašinérie. Není přece možné, aby soudce nižšího stupně měl naprosto jiný právní názor, jak příkladně odvolací soud. Vražda je vražda, zlodějina je zlodějina, krádež je krádež, podvod je podvod, korupce je korupce.
Přitom základním kamenem trestního práva liberálně demokratického státu v západním pojetí civilizace je všeobecná zásada trestního řízení a to presumpce neviny. Přitom tato právní domněnka se uplatňuje v trestním a přestupkovém řízení, kdy se na obviněného nahlíží jako na nevinného, dokud o jeho vině není pravomocně rozhodnuto. Dalo by se snadno říci, že definice presumpce neviny je v celku jednoduchá, ale v praxi všeobecné povědomí a vnímání této zásady jak u veřejnosti, tak v aplikační praxi jaksi nekoresponduje s jejím obsahem.
Presumpce neviny je promítnuta v právním řádu České republiky na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Tato zásada se pak dále promítá do zákona č.141/1961 Sb., trestní řád, kde je v § 2 odst. 2 zakotvena.
Podobná ustanovení nalezneme i na mezinárodní úrovni ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
Presumpce neviny se věnuje i Směrnice evropského parlamentu a rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016
Do našeho právního systému bych povinně zakomponoval film Sidneyho Lumeta z roku 1957 „DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ“, který, přestože se jeho děj odehrává v USA ze zasedání poroty, která rozhoduje o smrti osmnáctiletého chlapce obžalovaného z vraždy svého otce, má i v našich podmínkách odlišného právního systému a jiné doby i v současnosti neuvěřitelnou aktuálnost a hloubku.
Poentu tohoto filmu, kdy jedenáct porotců je na začátku pro trest smrti a jeden porotce je proti vzhledem k tomu, že má důvodnou pochybnost a není přesvědčený o tom, že by obžalovaný byl vrahem.
Na konci filmu je ovšem celá řada argumentů pro zproštění chlapce, když porota společnými silami kriticky hodnotí každý provedený důkaz a dochází k závěru, že obžaloba obsahuje velké rozpory a neúplnosti. Film poskytuje pojmům, jako jsou „presumpce neviny“, „důvodné pochybnosti“ nebo „důkazní břemeno obžaloby“, ten pravý obsah. Přesah filmu je dalekosáhlý až do současné doby. Těm, kdo tento film viděli, tak nemusím jeho děj blíže popisovat, a těm, kdo jej neviděli, jeho zhlédnutí vřele doporučuji.