Studentský
spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22.února 2017 panelovou diskusi
ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ČR. První část poznámek ke knize
vyšla na mém bloggu 6.3.2017.
Dalším
„zastavením na křížové cestě“ státního zastupitelství, jímž se Jan Lata v knize
zabývá, je kauza bývalého místopředsedy vlády a dnešního
zlínského hejtmana Jiřího Čunka, ozvláštěná odnětím a přikázáním věci usnesením
státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a následným zastavením trestního stíhání
jihlavským okresním státním zástupcem Arifem Salichovem. Autorův pohled na ni
je celkem objektivní. Zajímavost líčení by zvýšilo rozšíření pozornosti na
související trestní stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, kteří strojili
past na Marcelu Urbanovou, korunní svědkyni proti Jiřímu Čunkovi, aby se
nakonec sami dostali před soud. Navzdory preciznímu prvostupňovému rozsudku
bylo jejich trestní stíhání nakonec „zázračně“ zastaveno. Trestního stíhání se
dočkala i Marcela Urbanová. Odůvodnění jeho zastavení
státním zástupcem je skutečná perla: lhala nevědomě.
Ztotožňuji
se s autorem v názoru, že zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do kauzy
Jiřího Čunka byl nejen protiprávní, ale
i nadbytečný, protože v dané důkazní situaci by musel být zproštěn
obžaloby.
Poukazuji
ale na příznačnou nedůslednost všech ministrů spravedlnosti, kteří od vypuknutí
aféry na ministerstvu panovali, že dodnes neexistuje žádný oficiální dokument,
který by jednoznačně prohlásil za nezákonné výše zmíněné usnesení státního
zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Zejména nebyl objasněn mechanismus, který ho dotlačil
k vydání zmíněného usnesení.
Nesporně
došlo k hrubému, politicky motivovanému
zásahu do živého případu. KDU-ČSL hrozila vystoupením z vlády, pokud bude Jiří
Čunek postaven před soud. Premiér Topolánek se pokusil dohodnout s Renatou
Veseckou na odvrácení nebezpečí. Podle důvěryhodného zdroje nepochodil a o
vzdorovité dámě se pak vyjádřil zcela negentlemansky. Zadání místo ní zvládl
někdo jiný. Netuším, kdo a jak to zařídil. Když kvůli zásahu NSZ vypukl
mediální poprask, Renata Vesecká „naskočila do jedoucího vlaku“ a snažila se
hájit pochybnou čest svého úřadu proti kritikům. Tím na sebe vzala odpovědnost
a vysloužila si pozdější pád.
Následně
vypukla „válka žalobců“ a s ní spojená mohutná štvavá kampaň proti skupině „justičních
mafiánů“, kterou vytipovala Marie Benešová stylem, připomínajícím sestavování
protistátních spikleneckých center zlopověstnou StB. Napadení „mafiáni“ posléze
odpověděli žalobou na ochranu osobnosti proti Marii
Benešové. Proces se ale stal prostorem pro vystupňování útoků proti nim. Přesto
nakonec skončil formálním smírem stran.
Marie
Benešová nebyla jedinou hnací jednotkou mediální šikany „mafiánů“.
Nezastupitelnou roli sehrála také ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, kterou Jan Lata velkoryse
přehlédl. Bez jejího přičinění by nevznikla fáma o utajovaných schůzkách
přátelského trojlístku Renaty Vesecké, Pavla Kučery a Pavla Němce, které ve
skutečnosti vůbec utajované nebyly a měly soukromou povahu. S bývalým ministrem
se původně neznala, přesto přijela z Ostravy vystavit své půvaby na barové stoličce na jeho rautu na rozloučenou
s ministerstvem. Dlouhodobě se přátelila s Pavlem Kučerou a Renatou
Veseckou, takže nebylo nic divného na tom, že ji s ním později seznámili a že
ji přizvali na oslavu Kučerových narozenin do brněnské kavárny (údajnou
utajenou schůzku). Následně se dostala k
jejich stolu při rautu, pořádaném při slavnostním otevření nové budovy
Okresního státního zastupitelství v Jihlavě.
Zde údajně slyšela Pavla Kučeru prohlásit, že „hrozí-li pád vlády, musí
jít nezávislost justice stranou“. Její výpověď nikdo další nepotvrdil. Přesto
„bojovníci proti justiční mafii“ hromadně přijali výrok za prokázaný.
Hojně se pak přemílal před soudem v
navazující kauze“ justiční mafie“ a v kárném řízení proti Pavlu Kučerovi. Také
jej cituje Jan Lata. Právě proto je zvláštní, že v knize nevěnoval kárnému
řízení pozornost. Oba soudní procesy jsem sledoval v soudní síni.
Nikdy
jsem nechápal, proč údajný Kučerův výrok vyvolal takové vzrušení. Pokud by jej skutečně vyslovil,
byl by pouze odezvou na debaty, které v té době vedla nejen odborná veřejnost.
V situaci, kdy hrozilo vystoupení KDU-ČSL z koalice, státní zastupitelství se
nakonec podrobilo politické zakázce. Je to smutné, ale je to tak. Zmíněný výrok
by tedy byl v souladu se skutečností a mohl by
být neradostným komentářem k politickým tlakům na státní zastupitelství
či ironickým pošklebkem, ale nic nedokazuje, že byl míněn jako návod k
nemravnému a protiprávnímu jednání státních zástupců a zejména není prokázána
příčinná souvislost mezi názory Pavla Kučery a jeho přátel a počinem Stanislava
Potoczka.
Při procesu „justiční mafie“ proti Marii Benešové
dva důvěryhodní svědci vypověděli, že u stolu v Jihlavě zazněl ještě jeden
„kacířský“ výrok: „ Jiří Čunek musí být postaven před soud, protože je prasák a
osahává ženské“. Podle svědků jej vyslovila výše zmíněná Zlatuše Andělová,
stojící na straně paní žalované. Žádné pobouření kvůli tomu nevypuklo,
nepostihlo ji kárné řízení. Svědčí to o nerovnosti postavení
strany Marie Benešové a „mafiánů“. Také tuto příznačnou drobnost Jan
Lata pominul, pokud o ní ovšem věděl.
Od
„války státních zástupců“ Jan Lata přešel poněkud neorganicky k vypuzení
Vlastimila Rampuly z postavení vrchního státního zástupce v Praze a soudě podle
zmíněné zprávy České justice si capo di tutti capi Jiří Pospíšil na toto téma
zatančil při panelové diskusi vítězný taneček. Podle mých poznatků záležitost
Vlastimila Rampuly souvisí s „válkou žalobců“ a bojem proti „justiční mafii“
velmi volně. Po odvolání Renaty Vesecké
bylo jeho brzké odvolání nabíledni, neboť byl jejím dlouhodobým
spolupracovníkem. Sám Vlastimil Rampula dělal vše pro to, aby rozzlobil nové
nadřízené: spolu s Renatou Veseckou se vzepřel proti odvolání krajského
státního zástupce Jiřího Křivance ministrem Pospíšilem a znemožnil jmenování
nástupce tím, že nikoho nenavrhl. Posléze podal trestní oznámení pro únik
informací, které směřovalo proti Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. K
nesouladu mezi ním a ministrem Pospíšilem přispěla také ostuda s nevyužitím
výzvy švýcarské prokuratury, aby se Česká republika připojila v adhesním řízení s nárokem na náhradu
škody k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné. Jiří Pospíšil
vinil z debaklu Vlastimila Rampulu, který mu to ale tvrdě vracel, a to dle mých
poznatků asi oprávněně. O motivaci rozhodnutí k jeho odvolání toho v knize
mnoho není a Jiří Pospíšil se při panelové diskusi také nepochlubil.
Pavel
Zeman poměrně brzy po svém jmenování navrhl Jiřímu Pospíšilovi jeho odvolání a ministr jeho návrhu s radostí
vyhověl. Jenže sebevědomý žalobce, pocházející z kraje, v němž „ ztepilým
šuhajům hoří v žilách krev“ a ti se nenechají
bít ani urážet, se vzepřel soudní žalobou. Kancelář vyklidil, ale po
úspěchu žaloby se zase do ní vrátil, a toto se opakovalo. Jiří Pospíšil
zvítězil teprve tehdy, když si na sepsání kasační stížnosti najal advokátku
Hanu Marvanovou. Při panelové diskusi se tím ovšem nepochlubil. Přiznám se, že
jsem v té době Vlastimila Rampulu kritizoval za bezohlednost k řízenému
úřadu. Obecně jsem zastáncem principu „kdo jmenuje, odvolává“ a držitelé
funkcí, obsazených jmenováním, nemají nárok na existenční jistotu.
Postupně
se Jan Lata propracoval až k noci 13. června 2013, kdy pod dozorem místně
nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci horda příslušníků
Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu spustila „ realizaci“, pro kterou
se později ujala přezdívka „Nagygate“ a ve svých důsledcích vedla k pádu vlády,
novým volbám a citelným změnám v politickém prostředí státu. K jeho cti je
třeba říci, že se nikterak nesnaží zastřít nicotné výsledky této monstrózní
akce. Zde se ale zastavil a nepokračoval komentářem k vyprofilování malého
Vrchního státního zastupitelství v Olomouci do podoby „speciálu“ s celostátní
působností pro zvlášť závažné případy s politickým nebo korupčním pozadím,
popř. s mimořádnými hospodářskými
škodami. Vývoj je skutečně zvláštní, neboť v době předlistopadového režimu se
asi nikdy nestalo, že by u okresního soudu intervenoval prokurátor republikové prokuratury, zatímco dnes se
podobné jevy vyskytují.
Lituji,
že Jan Lata nezahrnul do přehledu vývoje státního zastupitelství důsledky
„imunitní reakce“ tradičních politických stran na vpád prvních „vizigotů“ (zde myšleno: strany Věci
veřejné) do jejich pašalíku. Mám na mysli nejméně dva významné trestní procesy
s nesmírně zajímavou předehrou v politických přestřelkách: proti bývalému
ministrovi dopravy Vítu Bártovi a proti bývalému policejnímu
prezidentovi Petru Lessymu. V obou případech došlo k
zneužití orgánů činných v trestním řízení k dosažení politických cílů a v obou
státní zastupitelství vyhovělo politickému zadání. V jeho plnění pokračovalo i
po zprošťujících rozsudcích tím, že poskytlo ochranu před trestním stíháním
osobám, které nespravedlivé procesy vyvolaly.
S
autorem se shoduji v názoru na potřebnost přijetí nového zákona o státním
zastupitelství. V tomto směru sleduji
názorovou linii spolku Šalamoun, která nakonec vyústila až v předložení
alternativního návrhu zákona o státním zastupitelství, který se dostal do
eklepu Poslanecké sněmovny a prošel neúspěšně (jinak to být nemohlo)
meziresortním připomínkovým řízením. Přes dílčí výhrady, které bych mohl mít k
podobě vládního návrhu, který prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně dne 12. června 2013, lituji jeho
stažení dne 24. července 2013 Rusnokovou vládou na návrh
ministryně Marie Benešové: kdyby projednávání zákona dospělo do jeho přijetí,
zaniklo by Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Pavel Zeman by ze zátiší
za zády Ivo Ištvana nemohl zavírat oči nad nepravostmi, jichž se pracovníci
tohoto úřadu tu a tam dopouštějí. Nedávné stažení návrhu zákona z Poslanecké
sněmovny ministrem Robertem Pelikánem patrně odsunulo jeho schválení o další
řadu let.
Z roztroušených
zmínek o činitelích, kteří procházejí Latovým vyprávěním, u některých by se
daly sestavit jejich medailonky. Autor dobře vystihl „ústnatost“ a žlučovitost Marie
Benešové. Jeho obraz Jiřího Pospíšila není zrovna líbivý, a to se nezmiňuje o
jeho potřebě zastřít svou malost špiněním předchůdců. Na Lenku Bradáčovou se mu
nedostalo barev, ač jde o velmi výraznou
osobnost. Sympaticky popsal energický nástup Pavla Zemana do funkce a prvních
devatenáct měsíců jeho působení. Ale nepozastavil se nad jeho současnou
pasivitou, z které ho usvědčuje jak opuštění záměru prosadit nový zákon o
státním zastupitelství, tak mlčení k občasným výstřelkům státních zástupců, zejména Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci. Působí to dojmem, že je Pavel Zeman
unaven až znechucen překážkami pro uskutečnění snů, s nimiž nastupoval do
úřadu.
Ačkoli
se v popisu vývoje státního zastupitelství z velké části s Janem Latou shoduji,
naopak mám zcela jiný názor na způsob začlenění státního zastupitelství do
soustavy státních orgánů, na vztah státního zastupitelství k Ministerstvu
spravedlnosti ČR a na nezávislost státních zástupců. Nemyslím, že dosažení
cílů, které si v tomto ohledu kladou politizující státní zástupci, by přineslo
výrazné zvýšení úrovně činnosti státního zastupitelství. Je pozoruhodné, že ve
Spolkové republice Německo a v Rakousku je postavení státních zástupců
zdánlivě horší než u nás: mají postavení úředníků a nedávno jsme byli svědky
odvolání „na hodinu“ generálního prokurátora SRN nikoli vládou, ale „pouhým“
ministrem spravedlnosti. Přesto je v obou zmíněných státech pořádek a jejich
věznice nepraskají ve švech.
Za
daleko důležitější než cíle, o jejichž
dosažení politizující státní zástupci usilují, považuji podstatné zvýraznění
jejich odpovědnosti za výsledky práce včetně odstranění překážek pro uplatnění
regresní spoluúčasti na odškodnění poškozených účastníků trestního řízení, a
včetně odbourání bezzubého systému kárného řízení a nesnadné odvolatelnosti.
Vyšší tlak na vymáhání odpovědnosti nelze dosáhnout v situaci, kdy nejvyšší
státní zástupce je podřízen pouze pánubohu, proto podporuji jeho podřízení
ministrovi spravedlnosti. Vše je ostatně patrné z výše zmíněného návrhu
alternativního zákona.
V epilogu
si autor postěžoval na některé politiky a publicisty, kteří reptají, že se
státní zástupci „vymkli veřejné kontrole a jsou někdy líčeni jako horda
nekompetentních a nekontrolovaných prokurátorů, kteří chtějí kriminalizovat
běžné politické jednání, používají protiprávní metody a mají mocenské ambice“.
Jako vzor „zlobivých“ médií uvedl portál Česká justice, provozovaný „bývalými spolupracovníky Pavla Němce Petrem
Dimunem a Ivo Hartmannem. Podle mého názoru uvedený obraz státních zástupců je
přiléhavý pro některé pokřivené jedince, kteří se takto chovají a
přivádějí do neštěstí nevinné lidi. Zasahují
do práv občanů bezohledně a beztrestně, protože celá soustava je chrání proti
postihu za špatné skutky. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění
za neoprávněné věznění, ale viníci mezi státními zástupci na to nepřispívají. Pokud se týká České justice, mně připadá spíše
příliš krotká, nicméně považuji za vhodné trochu poopravit její obraz. Petr
Dimun byl skutečně velmi blízkým spolupracovníkem Pavla Němce, ale po jeho
odchodu z ministerstva pracoval několik let pro Jiřího Paroubka. Hojně
rozšířená domněnka, že Česká justice je nástrojem Pavla Němce, tak stojí na
vodě a sám bývalý ministr ji odmítá.
V každém
případě Jan Lata napsal knihu, která je čtivá, zajímavá a užitečná, byť jeho
názory zcela jistě nedojdou obecného souhlasu. Hlavně je cenná jako podnět k veřejné debatě.
Žádné komentáře:
Okomentovat