K základním lidským vlastnostem
patří omylnost. Nevyhýbá se ani činitelům řetězce trestního řízení. Je proto
v pořádku, že náš právní řád obsahuje soustavu opravných prostředků moci
soudní. Vedle nich ale působí jedinci,
vybavení téměř božskou individuální pravomocí, proti jejichž rozhodnutí jsou
námitky bezúčelné.
Je to především prezident republiky,
nadaný pravomocí zastavit trestní stíhání nebo milostí zrušit soudní
rozhodnutí. Pouze v případě zastavení trestního řízení je jeho rozhodnutí
omezeno souhlasem předsedy vlády, jinak je suverénním pánem nad lidskými osudy.
Není povinen svá rozhodnutí vysvětlovat. Odmítnutý žadatel nemá šanci
prezidentovo rozhodnutí zvrátit. „Podivné milosti“ prezidentů Václava Havla a
Miloše Zemana vyvolaly vlnu společenské kritiky, která šla v některých
případech až do vyslovení požadavku na zrušení tohoto „monarchického“
privilegia. Občas se vyskytlo podezření, že někdo si milost „koupil“. Ale
v žádném případě se nepodařilo podezření prokázat, byť je i policie
prověřovala.
Na institutu milosti se občas přiživují
dovedové, kteří zájemcům nabídnou zprostředkování udělení milosti. Požádají o
nevratnou zálohu na výlohy (třeba na uplacení hradních úředníků) a nechají si
slíbit tučnou odměnu za každý rok prominutého trestu. Obvykle pak skutečně
vykonají úkony, které by mohly přesvědčit prezidenta, že udělení milosti je na
místě. A někdy jimi podporovaní žadatelé milost skutečně dostanou. Ovšem nelze prokázat,
že udělení milosti je výsledek jejich úsilí.
V každém případě podíl hradních
úředníků a různých poradců zůstává žadatelům a veřejnosti převážně skrytý. Zastřený
bývá i vliv ministerstva spravedlnosti, jemuž trestní řád přikazuje provádět
pomocné úkony, pokud si to prezident přeje. Vliv pomocných sil je různě silný, protože
každý z dosavadních prezidentů měl
ke způsobu projednávání žádostí o
milost jiný přístup. Za rozumný považuji přístup prezidenta Václava Klause, který se obešel bez
vměšování ministerstva i bez „podivných“ milostí.
Velkou individuální pravomoc má ministr spravedlnosti, jenž může stížností
pro porušení zákona napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení
státního zástupce. Na rozdíl od milosti prezidenta neřeší osud žadatele s konečnou
platností, pouze vrací jeho věc k posouzení Nejvyššímu soudu ČR. Jeho
pravomoc omezuje ale zákaz napadání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Je proto
obtížné vypracovat podnět k podání
stížnosti pro porušení zákona, protože předkladatel se musí vyhnout námitkám
proti argumentaci Nejvyššího soudu ČR, pokud již ve věci rozhodoval na základě
dovolání. Kromě toho stížnost pro porušení zákona proti zprošťujícímu rozsudku
má pouze akademický význam, tedy rozsudek nelze na jejím základě zrušit.
Na pravomoc podat stížnost pro porušení
zákona kdysi navazovala pravomoc ministra propustit žadatele z vazby nebo
výkonu trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti. O toto právo své
následovníky připravil novelizací trestního řádu osvědčený škodič, ministr Jiří
Pospíšil. Změnil je na právo požádat soud, aby uvážil propuštění. Jako stoupenec
výrazně represivního pojetí justice se toho dopustil v době svého druhého
mandátu, kdy se cítil oprávněn napravovat domnělé nepřístojnosti ministryně
Daniely Kovářové. Ta byla v tomto ohledu jeho protipólem: řídila se
názorem, že nemůže nečinně přihlížet k utrpení vězněného, o jehož vině na
základě analýzy jeho spisu pochybuje. Jiří Pospíšil šel v tomto směru ještě dál. Zasáhl do nezávislosti Nejvyššího
soudu zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, podané Danielou Kovářovou,
přestože již bylo nařízeno její veřejné projednání. Krátil tím ovšem odsouzené
v právu na spravedlivý proces a důvodnost stížnosti nebyla vyvrácena ani
potvrzena.
Navzdory těmto omezením je stížnost
pro porušení zákona velmi přitažlivým prostředkem pro nespokojence s rozsudky.
Na ministerstvo přicházejí stovky podnětů, jež samozřejmě ministr nemůže přečíst.
Musí se spolehnout na úředníky, kteří mu někdy podnět ani nepředloží a
navrhovateli sdělí, že pan ministr stížnost nepodá. Někdy vznikne rozpor mezi
ministrem a úředníky v názoru na důvodnost podnětu. Nejsem si jist, že
ministr, jenž přiměje úředníky k vypracování stížnosti, nad nimi vždy zvítězí: stížnost je
možno vypracovat tak, aby ji Nejvyšší soud ČR musel odmítnout. Kdysi se mi
jedna náměstkyně ministra svěřila, že nechápe, na základě jakého klíče úředníci
rozhodují, jak se má s podnětem naložit. Připustila možnost korupčního
ovlivnění. Ale bohužel nezůstala v úřadě dost dlouho na to, aby záhadám přišla
na kloub.
Poměry zhoršuje skutečnost, že
ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke
stížnosti pro porušení zákona a postupuje většinu spisů k předběžnému přezkumu
na státní zastupitelství. Je to zvláštní situace. Státní zastupitelství je
orgán žaloby a zde se po státních zástupcích žádá, aby nalézali pochybení,
učiněná v neprospěch obhajoby. Obávám se, že výsledek odpovídá
nepřirozenosti řešení.
Všechno je v lidech. Ministři přicházejí
a rychle odcházejí, zatímco aparát zůstává. Občas se stává, že úředníci nabydou
dojem, že jediná reálná úloha v řízení k podnětu o stížnosti pro
porušení zákona je ta jejich, zatímco ministr jen formálně potvrzuje jejich
moudrá rozhodnutí. Kvalita vyhodnocení
podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je závislá na odborné a lidské
vyzrálosti zpracovatelů. Kdysi si ministerstvo ke zlepšení jejich úrovně
pomáhalo přizváním soudců na stáž. Později ale Ústavní soud posoudil tuto praxi
jako nesouladnou se zásadou nezávislosti justice a používání stážistů skončilo.
Bezprostředním podnětem byl opět zásah ministra Jiřího Pospíšila, jehož
přičiněním se dostal před trestní soud soudce-stážista, jenž pro ministryni Danielu
Kovářovou vypracoval text stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o dočasném
přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Právě v jejich věci Jiří Pospíšil vzal zpět stížnost pro porušení
zákona bez ohledu na nařízení veřejné zasedání soudu. Kromě soudce-stážisty se
před soud dostal i jeho nepřímý nadřízený. Ve prospěch pana soudce zasáhl
Ústavní soud a v dalším řízení by patrně dostáhl očištění. Bohužel stres z těchto
zážitků nepřežil. Jeho nadřízený řešil svou obhajobu jinou cestou a
spravedlnosti se nedočkal.
O podané stížnosti pro porušení
zákona rozhoduje Nejvyšší soud ČR. O odmítnutí podnětu k podání stížnosti
hypoteticky rozhoduje ministr jako jediná oprávněná osoba, ale v praxi jsou
to častěji úředníci, mnohdy bez vědomí ministra. Rozhodnutí o podání stížnosti
pro porušení zákona se vydává s podpisem ministra, takže jeho odpovědnost
je jednoznačná.
Ministr spravedlnosti je tedy
božstvem, jež navenek disponuje obrovskou pravomocí, ale její reálnou cenu snižuje
spousta vlivů, jimž nemůže čelit. Přesto považuji za žádoucí, aby ministr
spravedlnosti věnoval této agendě co největší pozornost.
Třetím božstvem je nejvyšší státní
zástupce, nadaný pravomocí přezkumu ukončené věci. Stěžovatelé se na něj obracejí,
když neuspějí v soustavě přezkumů, prováděných státními zastupitelstvími nižšího
stupně. Záleží pouze na jeho úvaze, zda žádosti o provedení přezkumu vyhoví a proti
jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Nejvyšší státní zástupci svého
oprávnění využívají jen zřídka, což jako laik považuji za nesprávné. Mám totiž
dojem, že díky různým stavovským, kolegiálním, místním a jiným vazbám orgánů
činných v trestním řízení zůstává nedošetřeno dost případů trestné
činnosti, jež by si zasloužily dotažení do konce.
Připomenu dva případy použití přezkumu ukončené věci, které upoutaly
pozornost veřejnosti, někdy i dosti nevlídnou. Jedním byl přezkum usnesení jihlavského
státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání tehdejšího
místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká
jeho usnesení přezkoumala a zrušila. Teprve když doplnil dokazování a na
stanovisku setrval, nechala věci volný průchod. Druhým byl přezkum usnesení
státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání všech
obviněných v kauze „Čapí hnízdo“. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman
zrušil jeho rozhodnutí ve vztahu k obv. Andreji Babišovi a Janě Nagyové,
ostatní „omilostnil“. Asi se chtěl Andreji Babišovi odvděčit za to, že nevyhověl
různým výzvám k jeho odvolání.
Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž
seznamuje předkladatele žádosti o provedení přezkumu obvykle prostřednictvím
pověřeného podřízeného. Přesvědčil jsem se, že jeho rozhodnutí je přesto neprolomitelné,
i když vyjádření podřízeného může vyvolat pochybnosti.
Když jsem dostal přípis pověřeného
státního zástupce o nevyhovění žádosti o provedení přezkumu ukončené věci,
zjistil jsem, že autor pominul několik závažných nezpochybnitelných skutkových
zjištění. Pokusil jsem se prolomit neprolomitelnost takto odůvodněného
rozhodnutí. Zaslal jsem nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního
dohledu nad počínáním jeho podřízeného. Jako laik se domnívám, že nepodal
bezvadný výkon. Odpověděl mi ředitel příslušného odboru NSZ: požadavek na
provedení vnitřního dohledu je sice přípustný,
ale dohled neproběhne. Jeho výsledek by totiž mohl směřovat proti rozhodnutí
nejvyššího státního zástupce, jehož zpochybnění je nepřípustné. I kdyby výsledek
vnitřního dohledu byl pro mne příznivý, na rozhodnutí nejvyššího státního
zástupce by to nemělo vliv.
Bylo tak znemožněno trestní stíhání
velmi ošklivé trestné činnosti ke škodě pravděpodobně nevinných osob. Nezbývá
než vzít na vědomí, že naše ústavní právo nikomu nezaručuje, že bude potrestána
trestná činnost k jeho škodě. Vyšetřování skončilo, zapomeňte!
Pod vlivem popsané zkušenosti jako
laik soudím, že nejvyšší státní zástupce je silnější božstvo než ministr
spravedlnosti. Ale stejně jako v případě ministra spravedlnosti považuji
za vadu, že nemohu mít jistotu, že zamítavá stanoviska podřízených jsou
autentickým vyjádřením božstev. Kdyby vstal z mrtvých Franz Kafka, možná
by si na tomto námětu pochutnal.
==========================================================================
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé
filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v
sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí
prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Žádné komentáře:
Okomentovat