Ač
chápu páně prezidentovo rozhořčení nad rozsudkem Vrchního soudu v Praze,
jímž se vrací případ Davida Ratha Krajskému soudu v Praze, kdybych mu mohl
radit, doporučil bych mu, aby upustil do záměru podat kárnou žalobu na předsedu
senátu Pavla Zelenku. Až dosud zastával názor, že kárná pravomoc prezidenta republiky je nesystémové
opatření, proto ji nehodlal využívat. Stejné stanovisko zastával i jeho
předchůdce Václav Klaus.
Jako
laik považuji stanoviska obou vážených pánů prezidentů za špatná, a zvláště
špatné je stanovisko Miloše Zemana, který jako lidem přímo zvolený prezident by
měl plnit úlohu poslední spásy občanů, jimž se děje ze strany státních úřadů
křivda. Samozřejmě by měl podávat kárné žaloby v dobře odůvodněných
případech, především tehdy, když kární žalobci z řad předsedů soudů z kolegiality
k provinilcům „zaspali“.
Zatím
ale pan prezident opuštění zásady neoznámil. Jeho záměr musíme proto chápat
jako mimořádnou výjimku. Pro ni by ale mělo být důvodem zvlášť odpudivé kárné
provinění, či nečinnost věcně příslušných kárných žalobců. Rozhodnutí o podání
kárné žaloby by mělo být v souladu s právním řádem. Nebudou-li tyto
podmínky naplněny, podáním kárné žaloby
půjde pan prezident do předem prohrané
bitvy. Bude muset předstoupit jako kárný žalobce před kárný senát Nejvyššího
správního soudu, který žalobu zcela jistě zamítne. Bude muset obhajovat svůj laický
návrh proti senátu odborníků. Odehraje se to v soudní síni zaplněné
novináři, kteří budou prezidentův neúspěch přemílat několik dní.
Varováním
by mu měla být nečinnost kárných žalobců nižšího stupně: předsedy Vrchního
soudu v Praze, předsedy Nejvyššího soudu ČR a ministra spravedlnosti.
Připomeňme, že Robert Pelikán je pobouřen nejméně stejně jako Miloš Zeman a
rozsudek Vrchního soudu v Praze napadne stížností pro porušení zákona v neprospěch
obžalovaných. Ale žádné úvahy o kárném provinění soudce a o záměru podat kárnou
žalobu jsme z jeho úst neslyšeli.
Pan
prezident má vlastní představy o fungování justice, které jsou sice zajímavé a
někdy i podnětné, ale většinou zcela mylné. Příkladem budiž jeho vyjádření ke
kauze Jiřího Kajínka, jemuž sice odmítl udělit milost, ale vysvětlil exministryni
Heleně Válkové, že je na místě, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu: ministr spravedlnosti nemá
odpovídající pravomoc, takže prezidentův nápad nemůže provést.
Také
záměr podat kárnou žalobu svědčí o neznalosti. Např. terčem má být Pavel
Zelenka, ač jde o senátní rozhodnutí trojice soudců z povolání, kteří mají rovnocenné
rozhodovací pravomoci. Není známo, jak hlasovali o rozsudku, takže teoreticky nelze
vyloučit, že Pavel Zelenka s ním nesouhlasil a jeho kolegové ho
přehlasovali. Již z toho důvodu je žaloba na předsedu senátu nesmyslná. Zejména
platí zásada, že soudce nemůže být trestán za nesprávné rozhodnutí, přičemž
prezidentu republiky nepřísluší rozhodování o správnosti rozsudku.
Rozsudek
Vrchního soudu v Praze vyvolal velké rozčilení. Reagoval na něj vedle
prezidenta republiky ministr spravedlnosti, který se rozhodl podat stížnost pro
porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Jejich počiny mají jedno
společné: nevrátí do hry odposlechy jako důkaz. Jediný, kdo by v tomto ohledu
mohl pomoci žalobci Petru Jirátovi, jehož úloha v prosazování obžaloby
bude ztížená, je nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze. Brněnská sfinga se ale na obecném rozčilování
nepodílí. Kdyby se jej pan prezident zeptal na příčiny jeho netečnosti, patrně
by se mu dostalo uklidňujícího vysvětlení: obžaloba přece nestojí jen na
odposleších.
Rozčilení
odvedlo pozornost jak pana prezidenta,
tak ministra spravedlnosti od specifické užitečnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Ten totiž upozornil na závažný nešvar přípravného řízení, jímž je rozsáhlé
porušování trestního řádu v neprospěch obviněných nedbalostí soudců,
rozhodujících o úkonech přípravného řízení. V některých případech je dokonce
podezření, že nejde o nedbalost, ale o vstřícnost vůči požadavkům státních
zástupců, jdoucí až do zneužití pravomoci úřední osoby. V tomto ohledu je
rozsudek Vrchního soudu v Praze velmi cenný, protože odhalil nešvary
justice v řízení, které veřejnost pozorně sleduje. Hněv prezidenta republiky a ministra spravedlnosti
by se měl obrátit proti soudcům, jejichž zmetková rozhodnutí umožnila
senátu Pavla Zelenky vrátit Krajskému soudu v Praze kauzu Rath & spol.
Ministra spravedlnosti by měl rozsudek přivést k vyvolání tažení proti
nemravné symbióze státní zástupců a pokleslých soudců, jež vede k porušování
trestního řádu v neprospěch obviněných.
Žádné komentáře:
Okomentovat