Ač od vyhlášení amnestie bývalým prezidentem Václavem
Klausem už uplynuly vice než tři roky, stále se ještě občas najdou lidé, kteří
jej za ni veřejně odsuzují. Přehlížejí skutečnost, že v té době nebylo jiné
cesty k odvrácení kolapsu vězeňství:
věznice byly přeplněné, přicházeli stále noví odsouzení, v rozpočtu chyběly
peníze na provoz na poslední čtvrtletí.
Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a
naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila
obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli
před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.
Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany
politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla
zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že
jednotkovým počtem vězňů a mimořádně
vysokou recidivou patří jimi spravovaná země k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze
se pak divit, že návrat k situaci ve
vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se
problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího
politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách.
Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů
přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do
věznic vracejí.
Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je
historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i
pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila
s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k
disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní
oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti,
populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou
zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud
nedařily, takže loď dodnes pořádně
nevyplula.
Náramky nejsou všelék, pomohou jen částečně. Ale každá
stovka vězňů, o kterou se díky jejich používání uvolní prostory věznic, by byla
pro Vězeňskou službu dobrodiním.
Jejich obstarání je nepochybně mnohem méně náročný úkol
než vytvoření účinného systému opatření ke snížení recidivy. Pokud se přesto
nedaří, nelze očekávat, že v řešení náročnějších úkolů bude aparát resortu
spravedlnosti úspěšnější.
Všecko je v lidech. Obecně je přeplněnost věznic jedním z
prvků nevábného obrazu stavu společnosti. Je výsledkem celého řetězce
příčinných souvislostí, z jehož článků naprostou většinu mají v moci orgány
mimo Vězeňskou službu. Ale ani pro zvládnutí těch, které má v rukou, nemá
dostatek prostředků.
Vězeňství se vytýká, že značná část vězňů, kteří se vrací
na svobodu, nemá vytvořeny pracovní návyky, dovednosti a znalosti, jež by
zvýšily jejich cenu na trhu práce. Nemůže tomu být jinak, protože zaměstnanost
vězňů stále nedosahuje potřebné úrovně, i když z jejich strany převažuje
poptávka nad nabídkou pracovních příležitostí. Ale pro zabezpečení dostatku
pracovních míst nemá vězeňství dostatečné prostředky. Zajišťování práce pro
vězně u externích zaměstnavatelů je z hlediska objemu potřeb pouhým
příštipkařením a je velmi obtížné. Prospělo by podstatné rozšíření kapacity vlastních výrobních zařízení, které
je ale investičně značně náročné a ve státním rozpočtu se na ně dlouhodobě s
dostatečnými částkami nepočítá. Sice probíhá, ale neúnosně pomalu.
Ani výchovná práce s vězni nemá odpovídající úroveň, takže
představa, že věznice převychovají narušitele zákona ve slušné lidi, kteří se
již nikdy nevrátí za mříže, je pouhá iluze. Také zde narážíme na peníze:
Vězeňská služba nezaměstnává dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by se
věnovali výchovné práci s vězni. Jednak jim nemůže nabídnout zajímavé platové
ohodnocení, ale zejména ji tlačí stále
se zvyšující stavy vězňů, aby tabulková
místa obsazovala především lidmi pro zajištění ostrahy a běžného provozu
věznic.
Za těchto okolností je personální situace vězeňství
tíživá. Intenzita využití pracovní síly u příslušníků Vězeňské služby a tlak na
jejich psychiku jsou mimořádně vysoké. Po celou dobu pracovní směny jsou stále
v akci a na očích chovanců a
spolupracovníků, přičemž z velké části pracují s lidmi, kteří mohou být
nepříjemní, ba i nebezpeční. Musí být stále ve střehu. Pokud počty vězňů,
připadajících na jednoho příslušníka služby, překročí hranice únosnosti, běžným
jevem se stává přepracovanost se všemi s
tím souvisejícími negativními projevy.
Přeplněnost věznic proto vyvolává potřebu posílení
Vězeňské služby ČR o další tabulková místa. Z tohoto důvodu její velení vyslalo
k vládě požadavek na navýšení počtu příslušníků a civilních zaměstnanců
přibližně o osm set osob. Našlo vlídné pochopení u ministra spravedlnosti
Roberta Pelikána. Pokud by vláda vyhověla, skutečné navýšení stavů by nebylo
automatické a bez námahy: získat zájemce o namáhavou, mizerně placenou práci
není snadné. Ale nakonec nebude třeba tolik se namáhat, protože ministr financí
odlehčil vedení Vězeňské služby od starostí: dostanou prostředky jen na
polovinu potřebných počtů. Vězeňství je přece Popelka, která se spokojí s tím,
co na ni zbyde a s potížemi si nějak poradí. Až dojde k první vzpouře v některé
přeplněné věznici, politici si možná všimnou, že způsobilost Vězeňské služby
řešit kvadraturu kruhu nejsou neomezené. Připomínám vtipný výrok Jana Wericha,
který platí i zde: “šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí”. Za úsporu
prostředků, ušetřených dnes na výdajích na vězeňství, zaplatí stát v budoucnu
několikanásobek ušetřených částek.
Žádné komentáře:
Okomentovat