Trestním
řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s předsedkyní
Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec
netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V úvodním článku „ Jak se dělá
monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se
pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm . Doporučuji
čtenářům, kteří se o proces začali zajímat až na jeho konci, aby se k němu
vrátili.
Navázal
jsem pak dalšími články, jež jsem později
soustředil
na svém
bloggu
Jejich řada se konečně přiblížila ke konci,neboť prvostupňové řízení bude pokračovat
již jen závěrečným dějstvím 22.února 2016.
Jak
jsem uvedl v IX.díle seriálu,
v r.2015 řízení ztratilo tempo. Viníkem zpomalení byl z větší
části soud, ale přičinili se také někteří svědci obhajoby, kteří se na vyzvání
nedostavili. Škodivé důsledky průtahů dopadají na všechny obžalované. Zvlášť
kruté to je pro obžalované
představitelky současného vedení ERÚ Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou,
které nemají na průtazích ani špetku viny, ale trpí nejvíc. Většina soudního
jednání se jich vůbec netýká, takže strádají kvůli bezohlednosti žalobce a
soudu, kteří se domnívali, že si usnadní práci, když na úkor obžalovaných spojí
dva procesy do jednoho.
Nicméně
jednání ve dnech 1.-3. prosince 2015 se konečně obešlo bez odročení před vyčerpáním
plánované doby. Stejně ale řízení nedospělo ke kýženému cíli, tedy
k ukončení dokazování a případně k zahájení závěrečných řečí.
Postaral se o to obžalovaný Z.Z., který se přihlásil o doplnění svého úvodního vyjádření
obžalovaného. K pultíku obžalovaných si pak přinesl dvěstěstránkový
elaborát, který tichým uspávajícím hlasem četl přibližně šest hodin. Předseda
senátu mu sice ponechal prostor pro vystoupení, ale po jeho skončení
konstatoval, že pan obžalovaný vysvětlil soudu, co vše je v obžalobě špatně
a otázal se jej, zda je také něco, co on sám v této věci udělal špatně.
Dotázaný se přímé odpovědi na podivnou otázku vyhnul. Nelze mu to zazlívat,
protože není povinností obžalovaného usvědčovat se nebo doznávat vinu, naopak
má právo volit jakékoli prostředky pro svou obhajobu. Naopak položená otázka
byla zjevně nemístná.
Soudní
dny 9.-11.prosince 2015 vnějškově působily dojmem poklidného jednání. Soud
jednal od 9 hod. přibližně do 15 hod. a dokonce se dodržovaly téměř pravidelné
polední přestávky. Předseda senátu vyvolal sice pohoršení účastníků, když 10.
vyhlásil zákaz pořizování zvukových i obrazových záznamů a provoz mobilních
telefonů, aby zabránil rušení příjmu na soudním zařízení, ale zasloužil se tím
o klid v soudní síni v poslední den. Kameramani, kteří se sem
nahrnuli v očekávání vystoupení Aleny Vitáskové, soudní síň opustili
s nepořízenou.
Pod
maskou klidného průběhu jednání ale nakonec vypukly diaes irae.Po projednání
nezbytných formalit senát prohlásil usnesením dokazování za skončené a slova se
ujal žalobce Radek Mezlík. Při poslechu jeho vystoupení jsem si kladl otázku,
proč se vlastně konalo na pokračování celé dlouhé divadlo monstrprocesu,
k čemu se namáhali s vysvětlováním svého náhledu na věc obžalovaní a
proč se střídali u řečniště četní svědci
a znalci a četly se listiny a promítaly fotografie
a videozáznamy. Dokazování nepřineslo žádný posun do hodnocení jednání
obžalovaných až na jednu drobnost: žalobce připustil, že vyplacení zvýhodněné
výkupní ceny za elektřinu z předmětných elektráren bylo možná nezákonné,
protože sama licence k tomu neopravňuje a elektrárny nesplnily další
podmínku, kterou je zahájení dodávek elektřiny v r.2010. Mohlo by se to
promítnout do změny výše škody. Celkově by
jeho závěrečná řeč byla nudným řečnickým
cvičením, nebýt závěrečné části, v které se žalobce vytasil s návrhy
vysokých trestů: všechny nepodmíněné,
v rozpětí 3 – 10 let, převážně ve věznici s ostrahou, a k nim
jako bonus vysoké peněžité tresty řádově až v desítkách milionů Kč, a
vedle nich také zákazy činnosti.
Jako
laik nesdílím názor žalobce na vinu obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny
Vitáskové, jisté pochybnosti mám i u některých dalších obžalovaných, proto považuji návrh trestů za nehoráznost. Pro
přepečlivou a odborně zdatnou úřednici Michaelu Schneidrovou je nezaslouženým trestem již to, že musela mařit
čas účastí na řízení, jež se jí z větší části vůbec netýkalo. Ale žalobce
pro ni žádá 10 let ve věznici s ostrahou a k tomu peněžitý trest
jeden milión Kč. Vůči Aleně Vitáskové byl velkorysejší a navrhl jí „pouze“ 9
let ve věznici s ostrahou, ale zato jí chce sáhnout hlouběji do kapsy
peněžitým trestem10 milionů Kč. Nesplacení peněžitých trestů se trestá
prodloužením výkonu trestu.
Návrhy
jsou nehorázné až do obludnosti. Ohromily obžalované do té míry, že po jejich
přednesení nevypukla v soudní síni předpokládatelná hysterie: jejich
stvrzení soudem se zdá být nemyslitelné.
Po Radkovi Mezlíkovi se začali střídat
obhájci. Snažili se postupně vyvracet jeden argument obžaloby za druhým, vesměs
velmi pečlivě, s vysokou odborností, do nejmenších podrobností. Zatímco
zákon ukládá žalobci nestrannost ve smyslu jednání ve prospěch i
v neprospěch obviněného, obhajoba je vždy jednostranná ve prospěch. Některé
její argumenty proto ne vždy obstojí. Konkrétního případu Aleny Vitáskové a
Michaely Schneidrové se to ale netýká.
Společným jmenovatelem názorů obhájců byl
hlavně nesouhlas s nedbáním subsidiarity trestního práva a zásady in dubio
pro reo ve spojení s presumpcí neviny, dále vytýkali žalobci mezery ve
znalostech správního práva a téměř nulovou reakci na poznatky z dokazování
před soudem. Stěžovali si na nahrazování mezer v dokazování ničím nepodloženými
spekulacemi.
Žalobce se možná necítil dobře při
vystoupení obžalovaných, kteří se dostali na řadu po skončení řečí obhájců. Úroveň
jejich vystoupení nebyla z pohledu odbornosti bez slabých míst, ale
přidali navíc své osobní bolesti, způsobené dlouhým procesem, který všichni
považují za přehmat, ať již oprávněně či nikoli.
Některá vystoupení obžalovaných zasluhovala
zvláštní pozornost. Michaela Schneidrová uplatnila vedle své nezpochybnitelné
profesionality postesknutí na vedlejší dopady trestního řízení do jejího
zdravotního stavu a osobního i pracovního života.
Neblahou shodou okolností Alena Vitásková
ozvláštnila závěrečnou řečí své narozeniny. Bude na ně jistě vzpomínat do konce života. Finis coronat
opus: mluvila jako poslední a její řeč byla vyvrcholením vyjádření obžalovaných.
Především tvrdě odmítla veškerá obvinění. Popřela podjatost svou i Michaely
Schneidrové ve prospěch Zdeňka Zemka st.
Doložila to pádným argumentem: vyvolala
řízení k odnětí licence jiným elektrárnám, vlastněným rodinným klanem
Zemků. Není důvod, proč by měla v případě chomutovských elektráren
projevit zvláštní shovívavost, když jinde ji neuplatnila. Nikdy nedala
pokyn k zastavení řízení, kvůli němuž je obžalována, ani jej vydat
nemohla, protože o problému nic nevěděla, neznala spis a procesně se jí
rozhodování o obnově licenčního řízení nedostalo do rukou. Zasadila proces do širších společenských
souvislostí. Hovořila o bezbřehém tunelování veřejných prostředků nadsazením
finanční podpory obnovitelným zdrojům. Ukázala na odpovědnost bývalého vedení
ERÚ, které nezvládlo chaos, jenž vypukl po náhlé změně cenových podmínek
z 8.listopadu 2010. Vědělo o problematickém vydání licencí 31.prosince
2010 v pozdních večerních hodinách, dokonce se neúspěšně pokusilo předem mu
zabránit, ale když k události došlo, nezahájilo okamžité kroky
k nápravě. Není náhodou, že trestní
oznámení, které vedlo až k tomuto
procesu, podal v červnu r.2011 člen bývalého vedení ERÚ. Kdyby se bývalé vedení ERÚ zachovalo shodně
s nároky, jež na postup Aleny Vitáskové nyní kladou orgány činné
v trestním řízení, důvod k podání trestního oznámení by nevznikl. A
kdyby orgány činné v trestním řízení měřily členům bývalého vedení ERÚ
stejně jako dnes Aleně Vitáskové, před soudem by stáli úplně jiní lidé.
Alena Vitásková vnímá tento proces jako
jeden ze způsobů, jímž má být odstraněna z čela Energetického regulačního
úřadu. Vznikla společenská poptávka po jejím skalpu jako odveta za různá
příkoří, jež způsobila veřejným i skrytým vlastníkům fotovoltaických elektráren.
Je to statečná žena a velká bojovnice: vyjádřila odhodlání neustoupit tlaku bez
boje.
Ve vystoupeních obhájců i obžalovaných
vyslechl žalobce mnoho nelichotivých výhrad k odvedené práci, dle mého
laického názoru většinou oprávněných. Úsudek laika mě vede k domnění, že
žalobce neustál svá tvrzení až na několik drobných výjimek, takže hrozba, která
visí nad obžalovanými, není akutní.
Soudní rozhodnutí jsou ale
nepředvídatelná, zvláště v procesech, jež působí dojmem plnění mocenské
zakázky. Jásot nad unisono kritikou závěrečné řeči žalobce by byl velmi
předčasný. Ostatně nemyslím, že se na konci budou radovat bez výjimky všichni
obžalovaní.
V přechodném
stavu řízení po dokončení závěrečných řečí nelze předjímat, jak se soud vypořádá se
spisem o 9 tisící stran a spoustě informací navíc ze závěrečných řečí a k jakému verdiktu dospěje. Nicméně jsou zde
podklady pro upozornění na některé příznačné okolnosti, jež mohou ovlivnit jeho
závěrečné rozhodování.
Potvrzuje
se, že ve skutečnosti probíhají dva procesy v jednom s velmi
rozdílnou trestněprávní podstatou. Největší objem jednání zaplnilo zkoumání
role skupiny obžalovaných, jejichž společným výdobytkem bylo vydání licencí pro
provozování fotovoltaických elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun v raných
nočních hodinách dne 31.prosince 2010. Skutkovou podstatu naplňují velmi
různorodé činnosti od expertního sledování bezpečnosti instalovaných zařízení
přes manažerské úkony až po administrativní činnosti. Tato původně osmičlenná
skupina nedorazila do cíle celá. Věc obž. Luďka Pražáka, bývalého ředitele
licenčního odboru ERÚ, vyčlenil soud do samostatného řízení z důvodu jeho
dočasné zdravotní nezpůsobilosti. Jeho úloha v souzeném skutkovém ději je
významná a je možné, že oddělení jeho příběhu od ostatních může poněkud
deformovat celkový pohled na věc. Skupina není jednolitá, tvoří ji tři dvojice
a jedna osamělá úřednice, jejichž zájmy nejsou v detailech úplně shodné.
Dokonce se zdá, že jejich specifické zájmy mohou být někdy ke škodě ostatním.
Jejich společným neštěstím je nesmyslnost honby za získáním licence
v posledních hodinách r. 2010. Licence je totiž jen jednou z podmínek pro
získání vysoké dotované výkupní ceny. Další je zahájení dodávek energie do sítě
ještě v r.2010. Tuto podmínku dle cenového výměru ERÚ samozřejmě předmětné
elektrárny nemohly splnit, protože slunce o silvestrovské noci nesvítilo.
K výše
uvedené skupině obžalovaných připojil žalobce předsedkyni Energetického
regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou, bývalou ředitelku
licenčního odboru Michaelu Schneidrovou.
Jejich provinění má spočívat v nesprávných správně-právních úkonech
ve prospěch ponechání v platnosti
výše zmiňovaných podezřelých
licencí. V době vydání licencí
ani jedna z obviněných netušila, že bude působit ve významné funkci
v ERÚ. Přesto na ně dopadly účinky podezřelého jednání jejich předchůdců, o jejichž
odpovědnost za vydání domněle vadných licencí se nikdo nezajímá.
Zpráva
ČT, že Alena Vitásková stojí před soudem proto, že majitelům chomutovských
fotovoltaických elektráren vydala neoprávněně licence, je nepravdivá. ČT si
prostě občas s pravdou neláme
hlavu.
Nenaplnění
podmínek pro získání zvýhodněných cen dle cenového výměru z r.2010 je okolností,
která zůstávala v tomto trestním řízení ve stínu jiných záležitostí,
takže v přípravném řízení ani před soudem nedošlo k vyhodnocení jejích důsledků. Jestliže
majitelé chomutovských fotovoltaických elektráren nenaplnili všechny podmínky
zabezpečení odbytu elektřiny ještě v r.2010, nárok na vysoké dotované ceny
jim nevznikl. Pokud je ale přesto za dodanou elektřinu dostávali, dosáhli je
nelegálně a zřejmě budou vracet.
Vyplácení
a přijímání dotované ceny je sice nezákonné, ale nemá přímou příčinnou
souvislost s vydáním licence a nejde o rozhodnutí pracovníků ERÚ. Došlo
zřejmě k mylnému výkladu pravidel nebo jejich záměrnému ignorování a
k následnému neoprávněnému přijímání zvýhodněné ceny. S tím již ale
nemá ERÚ nic společného, jde o omyl nebo svévoli úplně jiných lidí. Mimo to škoda
prakticky nevznikla, protože příjemce podpory ji bude muset vrátit.
Ve
vystoupení Aleny Vitáskové zazněla ještě jedna dříve neznámá informace, a to
zmínka o družicových fotografiích předmětných fotovoltaických elektráren
z 27.prosince 2010. Na nich lze přímo počítat panely. Jsou podpůrným
důkazem o pravdivosti tvrzení Zdenka
Zemka st., že na investici ve výši 1,4 mlrd. Kč byly ke dni vystavení
licencí nedodělky pouze za několik desítek tisíc Kč.
V průběhu
dokazování před soudem nechal žalobce promítnout videozáznamy z ohledání
elektráren jako důkaz o jejich nedokončenosti ke dni vydání licencí. Ale
družicové snímky, jež by dokazovaly vysoký stupeň dokončenosti elektráren
nenechal promítnout, i když mu trestní řád ukládá, aby vedl dokazování
v neprospěch i ve prospěch podezřelého. Z neznámých důvodů je ale
jako důkaz nepoužila ani obhajoba.
Na
soudce i na obžalované nyní čeká poslední veřejné jednání dramatu: vyhlášení
rozsudku, k němuž dojde až 22.února 2015. Rozhodne-li vláda o podřízení
Aleny Vitáskové od 1. ledna 2016 zákonu o státní službě, jako trestně stíhaná
nebude moci dále zastávat úřad. Bude
dosaženo dílčího cíle zosnovatelů této ďábelské intriky.
Obžalovaní
prožijí Vánoce a novoroční svátky v úzkostech. V klidu by je ale
neměli prožít ani soudci tohoto senátu a žalobce, neboť stojí před velmi
závažným rozhodnutím. Měli by přemýšlet, zda vedením tohoto řízení slouží pouze
spravedlnosti. Skutečnost, že je vyvolal příslušník bývalého vedení ERÚ, zakládá podezření, že
jde o účelovou zakázku, možná pomstu Aleně Vitáskové za drzost, s kterou
přijala funkci, o kterou stál kdosi z činitelů, blízkých oznamovateli. Zájemců
o „odstřel“ Aleny Vitáskové je ale více.
Každý z nich přichází do úvahy jako příjemce služby, prokázané orgány
činnými v trestním řízení.
Žádné komentáře:
Okomentovat