BITCOINOVÝ ÚLET MINISTRA BLAŽKA

Jsem nejen justiční potížista a prudič, ale bohužel také přebytečný pamětník (kdekdo mi dává najevo, že zde jsem „přes čas“). Počínaje skvělým Pavlem Němcem jsem  vedl osobní jednání se všemi ministry spravedlnosti, které jsem zažil, mimo Karla Čermáka a Marie Benešové. Na Pavla Blažka mám z doby jeho prvního mandátu příjemné vzpomínky. Lidé se ale mění: naše vzájemné vztahy jsou dnes pod bodem mrazu. Žádný z jeho předchůdců se ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, nechoval tak špatně jako nyní on.

Při sledování desítek trestních procesů jsem se naučil neosobnímu vnímání dějů a účastníků řízení. Když jsem kvůli objasnění skutečností potřeboval získat důvěru usvědčeného vraha, musel jsem stisknout jím podanou ruku. Tímto způsobem přistupuji ke zprávě o přijetí obrovského finančního daru ministerstvu od odsouzeného za závažnou trestnou činnost. Nehodlám přispět k likvidaci Pavla Blažka bez řádného objasnění události, ač o ni bude asi opozice usilovat. Opozice by nebyla opozicí, kdyby skvělé příležitosti  nevyužila. Měla by ale spíše kriticky přezkoumat všechny předlohy, přicházející z Blažkova ministerstva, než usilovat o jeho hlavu.

Především zjišťuji, že si nevzpomínám na žádný podobný případ z minulosti. Přemýšlím, jak by se na místě Pavla Blažka zachovali různí jeho předchůdci. O většině z nich si myslím, že by ji nepřijali. Ale také uvažuji, jak by na sporné jednání ministra reagoval Andrej Babiš, kdyby byl na místě Petra Fialy. Mám obavy, že v podobné situaci  by ministrovi, vyslanému Hnutím ANO, bez dlouhého vyšetřování  důrazně doporučil, aby se vzdal mandátu. Ministr je současně poslanec, takže bez chleba by nezůstal a navíc by získal čas na setkávání s voliči ve své poslanecké kanceláři. Tím ale ještě nechci říci, že by bylo správné okamžité rozhodnutí o odvolání. Naštěstí Pavel Blažek nemá v zádech Andreje Babiše, ale „tvarohového“ Petra Fialu, který neúnosně dlouho váhal s odvoláním ministra Ivana Bartoše, jenž nemohl pochopit, že politická odpovědnost za úlety úřadu má nepříjemné důsledky. Proto se pod Pavlem Blažkem sice houpe židle, ale nemusí se bát, že mu ji předseda vlády podtrhne. Přece jen má postavení váženého „kingsmakera“. Nemá ovšem jistotu, že se na něj nezaměří nějaký „kingskiller“ a ukončí jeho politickou kariéru.

Okolnosti přijetí neobvyklého daru zasluhují řádné vyšetření, a až po něm by mohlo následovat případné politické rozhodnutí o osudu ministra.

Především po objasnění volá otázka, za co je vlastně dárce ministerstvu spravedlnosti vděčný. V těchto dnech jsem odmítl nabídku odsouzeného, jehož žádosti o podmíněné propuštění by bez intervence spolku Chamurappi soud nevyhověl, že bude každý měsíc posílat na náš účet  malou částku. Důvod pro tuto nabídku daru byl konkrétní a jasný. Zde jde ale o obrovské peníze, poskytnuté bez veřejnosti pochopitelné motivace, při jejichž přijetí by ministr skutečně měl postupovat spíše s nedůvěrou.

Pokud by ovšem byla pravdivá zpráva, kterou ve Sněmovně vykřikla ministryně Jana Černochová, že dárce dosud  nebyl ani obviněn, naléhavější by byla otázka, jakou výhodu si dárce předplatil. Odmítnutí daru by v tomto případě bylo nepochybně jedině možné. Bohužel by jeho přijetí bylo i důkazem o šlendriánu  ministrova „fraucimoru“, který tuto okolnost nezjistil a ministra nevaroval.

Nepochopitelná je pro mne slepá víra, že by obrovské finanční prostředky v rukou odsouzeného za závažnou trestnou činnost mohly mít počestný původ.

Nemohu si odpustit poznámku, že přijetí daru je podivnou odchylkou od převážně opatrného vystupování zkušeného politického harcovníka Pavla Blažka. Jistě musel počítat s tím, že bude čelit veřejnému pohoršení. Přesto dar přijal. Zachoval se odlišně od svých zvyklostí. Při posuzování podnětů ke stížnosti pro porušení  zákona k nevyhovění mu stačí sebemenší podezření, že by Nejvyšší soud stížnosti nevyhověl, čímž by ministrův prestiž utrpěl. Ještě opatrněji přistupuje ke kárným podnětům, takže běžně toleruje soudcům a státním zástupcům poklesky všeho druhu. Jeho motivace k přijetí daru vyžaduje přezkoumání.

Ale připusťme, že přijetí daru je reakcí na upozadění resortu spravedlnosti ve finančním řízení státu. Péče o zdravé právní prostředí nepatří k prioritám Fialovy asociální vlády, což se projevuje v přístupu k resortu spravedlnosti. Ministr odpovídá za přiměřené materiální zabezpečení potřeb resortu. V neutěšené finanční situaci státu je proti své vůli účastníkem konkurenčního boje mezi ministry o urvání co největšího dílu koláče ze státního rozpočtu. Ve vládě jsou čtyři ústavní činitelé, jimž podléhají bezpečnostní sbory. V konkurenčním boji o zajištění jejich potřeb se chovají  různě. Nejméně je slyšet předsedu vlády Petra Fialu, který možná ani netuší, že mu podléhá Generální inspekce bezpečnostních sborů. Nejvíce křičí ministryně Jana Černochová a o něco slaběji Vít Rakušan. Hlas Pavla Blažka se za jejich rámusením téměř ztrácí. Jeho naděje, že při rozdělování rozpočtových prostředků ministrem Zbyňkem Stanjurou ho hlučnější kolegové nezastíní, je nejistá.

A najednou mu kdosi nabídl velké finanční prostředky pro jeho resort, o které by nemusel nikoho prosit. Zachoval se tedy jako dravý podnikatel, který našel peníze, ležící na chodníku. Kdyby se pro ně neohnul, zasluhoval by krach. Proto se pro ně ohne, i když možná mají nečistý původ. Pavel Blažek má nyní tyto prostředky jisté a může je rozdělit podle potřeb jednotlivých složek resortu. Kdyby je odmítl, stát by je asi později stejně zabavil, ale rozplynuly by se ve státní kase a není jisté, že by pak z nich něco přiteklo na ministerstvo spravedlnosti.

Bylo tedy jeho rozhodnutí přijmout podezřelé peníze mravné ? Má ale otázka po mravnosti v našich současných společenských poměrech smysl, když jde o velké peníze, jichž obecně není nikdy dost ?

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PROČ NESLEDUJI KAUZU ČAPÍ HNÍZDO V SOUDNÍ SÍNI

Soudní řízení proti obž. Janě Nagyové a jejímu pomocníkovi obž. Andreji Babišově je obsahově celkem nezajímavé. Ale  vzhledem k mocenskému postavení obž. Andreje Babiše patří přece jen k významným procesům. Když se nepodařilo porazit pana obžalovaného v politických bojích běžnými prostředky, zdlouhavé a opakované projednávání obžaloby by mělo od něj odehnat aspoň pár voličů. Od samého počátku se proto soudní jednání prolíná s politickými událostmi a může tak ovlivňovat veřejné mínění. Tak tomu je i v současnosti, kdy dochází k působení na voliče před parlamentními volbami. 

Proto jsem se zúčastnil pouze projednávání obžaloby u Městského soudu v Praze v 1. kole. Jednání jsem jako obvykle veřejně komentoval.  Necítil jsem se ale  dobře. Jako nezávislý publicista „na volné noze“ (dle Radka Kubíčka a Bohuslava Doležala drzý  grafoman) jsem sledoval řadu soudních procesů na žádost obžalovaných. Vždy jsem pečlivě prostudoval veškerou dostupnou dokumentaci a snažil jsem se utvořit si závěr nezávislým vyhodnocením dokazování. Ne všechny jsem pak podporoval. V případě Čapího hnízda jsem tímto způsobem pracovat nemohl. Obž. Andrej Babiš má nevlídný názor na novináře a uplatnil vůči nim omezující opatření. Takže navzdory velké vynaložené námaze a ztrátě času jsem při zahájení hlavního líčení neměl v rukou ani obžalobu, natož další dokumentaci, jako např. žádost o poskytnutí dotace. Získal jsem je pak sice nějakým způsobem dodatečně, takže ve spojení s poznatky z hlavního líčení jsem si nakonec vytvořil dostatečně přesný obraz. Jako laik jsem nabyl přesvědčení, že senát předsedy Jana Šotta dospěl ke správnému rozhodnutí. Nemluví ze mne podjatost ve prospěch obžalovaných, protože obž. Andrej Babiš se ke mně chová přezíravě a obž. Janu Nagyovou vůbec neznám. 

Protože v dalším průběhu nenastaly žádné změny v dokazování a nezlepšil se vztah pana obžalovaného k psavcům, 2. kola řízení u Městského soudu v Praze jsem se již nezúčastnil a netrávím čas ani v soudní síni Vrchního soudu v Praze při odvolacím řízení. Nebudu překvapen, pokud senát Evy Brázdilové zruší rozsudek senátu Jana Šotta a vrátí věc Městskému soudu v Praze k projednání v novém složení senátu. 3. kolo prvostupňového řízení by pak možná mohlo proběhnout těsně před volbami. Ze zkušenosti ale usuzuji, že vliv na volební výsledek Hnutí ANO bude zanedbatelný, pokud vůbec jaký. Voliče kauza nevzrušuje tolik, jak si její původci přáli. 

Celkově proces hodnotím jako zneužití nástrojů trestního práva k politickému boji. Oceňuji, že státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání všech obviněných v souladu se zdravým selským rozumem zastavil a divím se, že po zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana postupuje v soudním řízení proti svému původnímu rozhodnutí. Nebylo možné neuposlechnout Pavla Zemana, ale snad by bylo možné Jaroslava Šarocha z nepříjemného úkolu vyvázat. 

K procesu mám ale daleko závažnější výhrady jiného druhu. Za obhospodařování dotačních prostředků odpovídal přece příslušný státní úřad s odpovědným ředitelem v čele. Úřad dostal všechny potřebné údaje pro objektivní vyhodnocení žádosti o poskytnutí dotace. Pokud dotaci vydal, ačkoli společnost Farma Čapí hnízdo podle práva na ni neměla nárok, vystupuje do popředí odpovědnost státních úředníků za svěřené finanční prostředky. Podle mého laického názoru za neoprávněné vydání dotace nesli prvořadou odpovědnost i v případě, že by žadatelka vědomě žádala o něco, na co neměla nárok. Nechápu, proč nikdo z nich neusedl na lavici obžalovaných. Dnes už jsou ovšem mimo nebezpečí, protože vypršela promlčecí lhůta. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JEŠTĚ O ZLÍNSKÉM JUSTIČNÍM BIZÁRU A JINÝCH TRAPASECH

Pokud si laskaví čtenáři všimli mého zájmu o úsilí zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových o obnovu jejich procesu, jenž jsem vyjádřil články z 9. května 2025 (zde) a z 20. května 2025 (zde), doporučuji navíc jejich pozornosti článek „Bratři přišli o 120 milionů“ Vojtěcha Blažka z 15. července 2021 na Seznam Zprávy (zde). Je v něm velmi dobře podchycen jejich hrůzný zážitek z brutálního vydírání v jesenickém penzionu, který jim připravil jejich tehdejší nájemník a pozdější spoluobžalovaný Roman Šulyok. Snad po jeho přečtení čtenáři pochopí nevlídnost mého mínění o úrovni myšlení zlínských soudců, kteří Romanu Šulyokovi zajistili beztrestnost jeho účasti při výrobě padělků cigaret Marlboro, a pak jej používali jako svědka obžaloby proti Lebánkům. 

Roman Šulyok byl v r.2016 potrestán za vydírání Krajským soudem Praha k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Jeho pomocník Lukáš Loučka si od soudu odnesl pouze  podmíněný trest. Větší část tlupy pachatelů policie nedokázala vypátrat a usvědčit. Jinak nelítostný zkušený žalobce, bývalý prokurátor Tomáš Milec, se s tímto stavem spokojil. Na tomto ubohém výsledku vyšetřování se dosud nic nezměnilo a příslušným orgánům to nevadí. Pachatelům utíká čas k promlčení v pohodě. 

V článku je zajímavě popsán i rozsah způsobených škod a snaha bratrů Lebánkových o získání odškodnění ve výši 120 mil. Kč od ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo jim samozřejmě nevyhovělo a vstřícnost zatím neprojevily ani soudy v následném řízení, v němž se ještě čeká na vyřízení dovolání Nejvyšším soudem ČR. 

Tato část jejich příběhu je zajímavá jako ilustrace poměrů na ministerstvu v době druhého mandátu ministra Pavla Blažka. Protože ctím zásadu, že vše souvisí se vším, čtenáře s ní seznámím.  V souvislosti s vyžadováním odškodnění a s jinými stránkami jejich tragédie vedli bratři Lebánkové  s ministerstvem obsáhlou korespondenci, samozřejmě adresovanou do vlastních rukou pana ministra Pavla Blažka. Přímé ministrovy odpovědi se nedočkali, ale odpovídali jim úředníci, kteří je informovali o záporných stanoviscích ministra, někdy s odvoláním na jeho pověření.  Lebánkové s nimi samozřejmě polemizovali, snažili se své nároky lépe objasnit. Obě strany popsaly společným úsilím hodně papíru. 

V rámci mého působení v roli justičního potížisty potřebuji občas jednat s ministrem spravedlnosti, který je držitelem výsadní pravomoci podat stížnost pro porušení zákona a je nejvyšším universálním kárným žalobcem, což je rovněž výsadní pravomoc. V obou oborech jeho působnosti mu je ministerstvo servisem bez vlastní pravomoci. 

Když jsem se dověděl, že odcházející  Marii Benešovou, pro mne nepřijatelnou, vystřídá Pavel Blažek, radoval jsem se , protože v době výkonu jeho prvního mandátu jsem z jednání s ním měl příjemné zkušenosti. Když jsem po jeho nástupu podal jakýsi podnět ke stížnosti pro porušení zákona, dožadoval jsem se rozhovoru s ním, abych suchou literu písemného podání mohl posílit ústním doplněním. Dočkal jsem se 23.srpna 2022. Věděl jsem ale také o trampotách bratrů Lebánkových. Považoval jsem proto za vhodné seznámit pana ministra s touto velmi komplikovanou kauzou. Začal jsem výklad z této strany. Ale narazil jsem: Pavlu Blažkovi jméno Lebánek nic neříkalo. Když jsem ho informoval o obsáhlé korespondenci, kterou s ním bratři vedli prostřednictvím úředníků, rozhněval se a učinil odpovídající opatření vůči personálu. Nevěděl také vůbec nic o mém podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, zaslanému cestou datových stránek k jeho rukám před měsícem. Nejen, že nevěděl, ale později nevyhověl. První podmínkou pro úspěšné vyřízení požadavku na ministra je doručení podání do jeho rukou.  Ale o jejím naplnění rozhodují úředníci, s přiměřeností jejichž odborné a lidské vyzrálosti si nejsem jist. Ale není proti nim obrany. Případné výhrady k nim ministr nechce slyšet. 

Přes tyto drobné nehody naše jednání proběhlo v přátelské atmosféře. Od té  doby jsem ale pro pana ministra Pavla Blažka persona non grata. Nic se na tom nezměnilo, i když jsem se jako publicista či grafoman (jak kdo chcete) za něho postavil, když vypukl křik kvůli jeho pivní sedánce s lobbistou Martinem Nejedlým, nebo později, když se na něj vrhly stavovské organizace  soudců a státních zástupců kvůli jeho moudré neochotě jmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného. A samozřejmě  se za něho postavím kdykoli příště, pokud se mu bude dít křivda. 

Je to jeden z důvodů, proč přeji pád asociální Fialově vládě. S třemi ministry, které do úřadu dosadilo Hnutí ANO, jsem měl vztahy standardní až výborné. Takže se těším na návrat Andreje Babiše do Strakovy akademie, bez ohledu na to, že se ke mně chová nepřátelsky a jeho stín leží na dvou nepříjemnostech, jež  mě od r.2017 postihly.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POKUS O OBNOVU BIZARNÍHO PROCESU ZAHÁJEN

Dne 9.května 2025 jsem veřejnost upozornil článkem na blížící se zahájení řízení o povolení obnovy procesu se zlínskými podnikateli bratry Lebánkovými (zde). V pondělí 19.května 2025 skutečně proběhlo první veřejné zasedání, jehož jsem se zúčastnil jako pozorovatel.

Během více než dvaceti let působení v roli justičního potížisty jsem zažil několik řízení o povolení obnovy procesu. Všechna bez výjimky skončila zamítnutím žádosti hned při prvním veřejném zasedání. Z doslechu je mi známo, že občas se některému žadateli podaří, že soud obnovu povolí, ale ty případy jsou velmi vzácné. Je velmi obtížné obstarat dostatečně průkazné nové důkazy, jejichž projednání v obnoveném procesu nelze odmítnout. Neprolomitelnost soudního rozhodnutí je „svatá kráva“, kterou mnozí soudci uctívají přednostně před pravdou a spravedlností.

Pondělní veřejné zasedání, vedené senátem předsedy Radomíra Koudely, mělo standardní průběh. Jeho hlavní náplní byla výměna názorů a věcných informací mezi žadateli a předsedou senátu. Jejich dialog byl obsahově vydatný. Jiskřil myšlenkami a poznatky. Způsob, jakým s žadateli předseda senátu  jednal, mi připomněl jiné jednání, v kterém se tak dlouho usilovně snažil prolomit alibi obžalovaných, až je možná (?) v rozporu s původním názorem v dohodě s žalobcem pravomocně zprostil obžaloby. Nezbylo mu, než se podrobit materiální pravdě, ke které se dopracoval s vynaložením značné námahy.  Jako laik jsem přesvědčen, že obnovu procesu by v tomto případě  měl povolit, aby uklidil nepořádek po úletech svých předchůdců. Proto doufám, že se propracuje dalším vedením dokazování k příznivému rozhodnutí. Znepokojuje mě pouze zjištění, že stejně  jako jeho předchůdci asi podlehl pábení původního hlavního obžalovaného Romana Šulyoka jako svědka a myslí si, že bratři Lebánkové jsou skutečnými majiteli  strojního zařízení.

Věnoval jsem pozornost i chování přísedících, kteří při hlasování o rozhodnutí mají stejný hlas jeho předseda senátu, takže ho mohou i přehlasovat. Přísedící nekladli žadatelům otázky, ale z výrazu jejich tváří bylo zřejmé, že dialog mezi nimi a předsedou senátu sledují s nelíčeným zájmem. Vyslechli ostatně hodně překvapujících sdělení, takže se určitě nenudili.

Otázky nekladl ani státní zástupce. Jeho zdánlivá netečnost mi nevadila, protože byla v každém případě lepší než předpojatá chuť obnovu zmařit. Ve většině případů neúspěšných žádostí o povolení obnovy, které jsem sledoval, soud vyhověl zamítnutím žádosti právě na návrh státního zástupce. Samozřejmě jeho současné jednání nezaručuje, že se nakonec nepostaví proti povolení obnovy.

Senát konec rozhodl o potřebě doplnění dokazování a odročil pokračování na neurčito. Pro tuto chvíli je to přijatelný výsledek, protože důkazy, jež si soud přeje získat, by dle mého laického odhadu měly vyznít ve prospěch žádosti o povolení procesu. V každém případě je odročení pro žadatele lepší než okamžité zamítnutí návrhu, neboť jim ponechává naději. 

Nedoporučuji ale ani žadatelům, ani ctěným čtenářům, aby s jistotou očekávali, že žádost o povolení obnovy soud nakonec vyřídí kladně. Stav dokazování má zatím daleko do konečnosti a žádné překvapující rozhodnutí soudu není vyloučeno.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

MINISTR NEMÁ SIGNÁLY

Článkem „Blažkovi a Fialovi sirotci“ ze 14. května 2025 (zde) jsem projevil obavy, že díky netečnosti ministra Pavla Blažka zůstanou příslušníci Vězeňské služby s nároky na zvyšování platů ve stínu sborů, za které s velkým hlukem bojují ministři Jana Černochová a Vít Rakušan. Ale hned 15. května 2025 jsem se dočetl na České justici, že ministr Pavel Blažek o zvyšování platů příslušníků Vězeňské služby nehodlá usilovat, protože „ „Vězeňská služba je na tom s platy ... momentálně velmi dobře, … nejlépe za posledních několik let. Nemá… signály o tom, že by tam byla nějaká nespokojenost.“ (zde). A hned 16.května 2025 Česká justice námět rozšířila o zprávu, že odbory kvůli ministrovým výrokům přímo „zuří“ (zde).

Je poněkud předčasné vzrušovat se kvůli zvyšování platů příslušníků ozbrojených sborů, protože ve státním rozpočtu na to nejsou peníze a ostatně i ministři Jana Černochová a Vít Rakušan přestali rámusit. Nicméně najdou-li se nakonec peníze, mělo by se dostat i na Vězeňskou službu. Její příslušníci nejsou ušetřeni dopadů zvyšování životních nákladů.

Vyjádření pana ministra mě překvapilo. Kdyby sledoval zpravodajství České televize, nemohla by mu uniknout zpráva, že příslušníci Vězeňské služby odcházejí za lepšími platy do služby u Policie České republiky. To o spojenosti jejích příslušníků nesvědčí. Možná si myslí, že pro ně udělal už dost, když ke škodě dětí neodpovědných otců se postaral o snížení počtu vězňů propuštěním do novely trestního zákoníku asociálního opatření dekriminalizace neplacení výživného.

Zásadní malér vidím v jeho vyjádření, že „nemá signály“. Nejde jen o jeho postoj k platovým nárokům Vězeňské služby. Na ministra se valí spousta informací ze všech stran. Samozřejmě nemůže přijmout úplně všechny. V praxi přijímá a vyhodnocuje jen ty, které neodfiltrují jeho podřízení, jejichž kompetentnost je nejistá veličina. A jeho podřízení mohou uplatnit své subjektivní postoje a zájmy. Určitě k němu nepropustí poznatky, jejichž zhodnocení ministrem by pro ně bylo nepříjemné nebo by jim dokonce přineslo práci navíc. Také ovlivňují vyřizování žádostí o přijetí různých žadatelů o rozhovor. Možná mají vliv na to, že voliči poslance Pavla Blažka se marně domáhají setkání se svým poslancem v poslanecké kanceláři.

Z vlastních zkušenosti jsem nabyl dojem, že Pavel Blažek se sám brání seznámení s nepříjemnými poznatky. Žádat ho o rozhovor s tím, že žadatel má výhrady k práci jeho podřízených, je celkem zbytečné: i kdyby ohrožení žádost k němu propustili, zcela určitě ji odmítne. Je to ovšem krátkozraké. Seznámení s odfiltrovanými informacemi může být velmi užitečné.

V každém případě touto cestou posílám panu ministrovi Pavlu Blažkovi doporučení, aby se od vedení Vězeňské služby a od odborářů nechal informovat přímo, bez filtrování podřízenými, o důvodech, proč pociťuji příslušníci Vězeňské služby potřebu  zvýšení platů. Měl bych na srdci více nepříjemných doporučení, ale do jejich zveřejnění se zatím nepustím. Možná příště.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

BLAŽKOVI A FIALOVI SIROTCI

Trvalé zvyšování životních nákladů, jemuž Fialova asociální vláda neumí zabránit, je přirozeným podhoubím pro bujení tlaků na zvyšování platů. Postoj politiků k nim může mít významný vliv na jejich vnímání veřejností. 

Za daných okolností není nic divného na tom, že se ministryně obrany Jana Černochová předvádí před veřejností s pozoruhodnými požadavky na zvyšování platů vojáků. Kromě toho, že tím pečuje o svůj obraz v očích voličů před blížícími se volbami, snaží se tím řešit i závažný resortní problém: potíže s doplňováním stavů české armády. Jde na to přes peníze, protože nic jiného není k disposici. Naši miniaturní armádu neovládá ideologie vlastenectví, pocitu povinnosti bránit tuto zemi proti vnějšímu nepříteli. Voják, který podpisuje smlouvu, se zavazuje k bránění zájmů, jimž možná nebude rozumět a dává na vědomí, že je srozuměn s vysokým rizikem ztráty života. Nedivím se, že se zájemci nehrnou a ministryně dělá, co umí, aby potřeby námezdního vojska zabezpečila. Má pravdu v tom, že  lidé, kteří jsou ochotni prodat svůj život, mohou mít vysoké nároky. Možná  současně usiluje i o zpevnění svého postavení vůči profesionálnímu velení armády, ale nejsem si tím jist. 

V každém případě je čitelná a musím uznat, že asi nic jiného dělat nemůže. Zcela na okraj ale podotýkám, že tím nevyjadřuji souhlas se současně platnou koncepcí obrany proti vnějšímu ohrožení státu. 

Další křikloun, který se vtírá do pozornosti veřejnosti požadavky  na zvyšování platů svých svěřenců, je ministr vnitra Vít Rakušan. Policejní sbor je  přece jen větší voličská skupina než armáda, takže jeho chování je rovněž  pochopitelné. Stejně jako Jana Černochová má starosti s naplněním stavů podřízeného sboru. Jeho požadavky jsou umírněnější než ty, jež uplatňuje Jana Černochová, ale i tak je nelze přehlédnout. Jsem dalek toho, abych popíral opodstatněnost nároků vojáků i policistů. Práce policistů je obtížná, společensky prospěšná, zasluhuje přiměřenou odměnu. I na ně dopadá zdražování stejně jako na nás všecky. Požadavek na zvýšení platů je srozumitelný, oprávněný. 

Zajímavé je, že oba ministři bojují za příjmy svých svěřenců s vědomím, že ve státním rozpočtu nejsou peníze na pokrytí jejich požadavků. A jsou ve vztahu vzájemné konkurence: pokud se nakonec peníze najdou, čím více urve Jana Černochová pro vojáky, tím méně zbyde pro Rakušanovy policisty a  obráceně: uspokojení nároků policistů může jít na úkor zájmů vojáků. 

Vedle armády a policie existuje také Vězeňská služba. Jako voličská skupina je nezajímavě malá. Pro občany státu je velmi důležitá, protože díky ní občané obcí, v nichž se nacházejí věznice, mohou klidně spát bez obav, že je přepadnou uprchlíci z věznice, nebo že v „jejich“ věznici dojde ke vzpouře. Práce příslušníků Vězeňské služby je velmi obtížná a namáhavá, v jistém smyslu náročnější než práce policistů a vojáků v době míru. Jakmile jednou nastoupí do služby, jsou nepřetržitě v permanenci bez možnosti někam si odskočit a odpočinout si. Pracují s odsouzenými nejrůznějšího druhu, z nichž někteří jsou nebezpeční. Příslušníci Vězeňské služby by zcela samozřejmě také uvítali zvýšení platů. Jenže za ně žádný politický křikloun nebojuje. Tichošlápek Pavel Blažek, jenž předstírá, že řídí ministerstvo a přes ně resort spravedlnosti, si uvědomuje, že i příslušníci Vězeňské služby by si zasloužili zvýšení platů, ale zjevně se spoléhá, že se nakonec nějak „svezou“ s policií, pokud vůbec nakonec na zvyšování platů budou peníze. Proto se do hlasitého boje k Janě Černochové a Vítu Rakušanovi nezapojil. Příslušníkům Vězeňské služby proto hrozí, že se svými nároky ostrouhají kolečka. Bylo by to ovšem vůči nim nespravedlivé. 

Ještě hůř je na tom Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), poměrně malá služba, jež je jako voličská skupina nezajímavá. Nestojí nad ní žádný resortní ministr, který by vedl politický zápas o pokrytí jejích potřeb. Je podřízena přímo pánubohu, tedy fakticky je „bezprizorná“. Pardon, je podřízena přímo předsedovi vlády, který možná o svém nadřazeném postavení ani neví. Je ale natolik zavalen nejrůznějšími „vznešenějšími“ úkoly, že nelze očekávat, že péče o nároky příslušníků GIBS se dostanou do popředí jeho zájmu. 

Vládě asi nakonec nezbude nic jiného, než přesuny mezi rozpočtovými kapitolami aspoň nějaké prostředky na zvyšování platů příslušníků ozbrojených sborů opatřit. Je-li prostředků málo, je třeba věnovat zvýšenou pozornost spravedlivosti jejich rozdělování. Je to choulostivá záležitost, kterou bude jistě se zájmem sledovat veřejnost. Bylo by špatné, kdyby malé ozbrojené sbory zůstaly se svými nároky ve stínu těch velkých. Výše zmínění politici se budou ucházet o hlasy voličů. Prosazování přemrštěných nároků služeb stejně jako jejich zanedbávání může politiky připravit o hlasy.   

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PŘED OBNOVOU BIZARNÍHO PROCESU

Témě po třech letech od podání začne v pondělí 19. května 2025 zlínská pobočka Krajského soudu Brno projednávat žádost bratrů Lebánkových o obnovu procesu, v němž je soud odsoudil za nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou zaplatili a za účast na výrobě padělků cigaret Marlboro, které se dle mého laického poznání neúčastnili.

Jde o případ, který jsem sledoval v soudní síni a provázel komentáři od r. 2018. Často jsem v nich psal o „soudkyni OLO“. Všechny jsou k nalezení na mém blogu www.jemelikzdenek.cz.

Tříletá prodleva mezi podáním žádosti a zahájením projednávání není v tomto případě výsledkem nedbalosti nebo zlé vůle: dřívější zahájení nebylo možné pro nedostupnost spisu. Pikantní je okolnost, že v téže době se u téhož soudu jedná o povolání žadatelů k výkonu trestu odnětí svobody výměnou za nesplacený peněžitý trest.

Nová právní úprava vylučuje z rozhodování o obnově soudce, který vydal prvoinstanční rozsudek. Řízení proto povede soudce Radomír Koudela, s nímž  jsem se v minulosti setkával po několik let v jiné kauze. Občas jsem mu věnoval pozornost v článcích s názvem Zlínský horor. Nelíbilo se mi  necitlivé chování k obžalovaným v době jejich onemocnění. Usmíval jsem se nad určitými projevy jeho počítačové negramotnosti. Ale musel jsem ocenit  virtuozitu vedení výslechů a důslednost, s kterou se propracovával k poznání materiální pravdy.

Bratři Lebánkové se dostali do potíží díky tomu, že koncem r.2011 pronajali skladové prostory Romanu Šulyokovi, který ukončil výrobu padělků cigaret  Marlboro v Malhosticích. Potřeboval prostor, v němž by mohl nechat znova zprovoznit stroje a předvést je ukrajinskému zájemci o jejich zakoupení a vývoz na Ukrajinu. Jeho plán ztroskotal, když 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů. Všechny na místě zadržené osoby putovaly do cely předběžného zadržení. Pro bratry Lebánkovy si celníci dojeli. Na nikoho neuvalili vazbu, ale všem později sdělili obvinění.  Roman Šulyok byl také nablízku, neboť měl mít schůzku s Ladislavem Lebánkem za účelem projednání vyklizení skladu. Celníci o  jeho přítomnosti věděli, ale nechali jej odjet.

O procesu se vyjadřuji jako o bizarním, protože se v něm projevilo příliš mnoho anomálií. První byl návoz tabáku neznámého původu dne 21.srpna 2012 neznámým kamionem, na jehož příjezd čekali celníci. Nezajímali se o totožnost řidiče, nevyžádali si doklady od vozidla a od nákladu, pouze pořídili videozáznam překládky tabáku. Tabák uznaly orgány činné v trestním řízení za majetek bratrů Lebánkových, ač pro to nebyl žádný důkaz. Lebánkové se o jeho přítomnosti ve skladu dověděli až z opožděně dodaného protokolu o prohlídce ve skladu. Jako skladovatelé zaplatili spotřební daň, což předsedkyně senátu Iveta Šperlichová později uznala – volně řečeno -za právnicky bezvýznamný projev opožděné lítosti. Celní správa nikdy nevysvětlila soudu, proč celníci na kamion čekali. Jako laik se domnívám, že se jednalo o nepovolený předstíraný převod majetku, který měl ospravedlnit vpád komanda do skladu. Nepodařilo se mi dosáhnout prověření podezření Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Jistě by bylo pro soud zajímavé seznámit se se spisem Sandál Pátracího odboru Celní správy, není-li již skartovaný. 

Další anomálií je obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, vypracovaná státní zástupkyní Ivou Bicanovou, která vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi Romana Šulyoka v trestním řízení, které proti němu vedly německé orgány.

V době zahájení hlavního líčení jsem považoval za hlavní obžalované bratry Romana a Jana Šulyokovy a bratry Ladislava a Jana Lebánkovy. Psal jsem o nich jako o Rošťácích a Slušňácích  (zde) Projednání obžaloby předcházela dvě řízení, jež mají k věci vztah, a i toto je významná anomálie procesu. Nejdříve si Roman Šulyok vysloužil v Německu 7,5 roku odnětí svobody za obchod s marihuanou. Pak jej odsoudil Krajský soud v Praze na 7,5 roku odnětí svobody za brutální vydírání bratrů Lebánkových s použitím násilí a omezování osobní svobody. Získal tím okamžitý majetkový prospěch přesahující 100 mil.Kč. Zlínští soudci neznali trestní spis Krajského soudu v Praze. Rozhodováním bez jeho znalosti poškodili bratry Lebánkovy. 

V době soudního řízení trestního u Krajského soudu v Praze a ještě i na začátku hlavního líčení ve Zlíně se Roman Šulyok nacházel ve vězení v Německu. K hlavnímu líčení u Krajského soudu v Praze jej vozila eskorta. Ve Zlíně případ napadl předsedkyni Ivetě Šperlichové, která věc Romana Šulyoka v jeho nepřítomnosti hned při zahájení hlavního líčení vyloučila do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. Zachránila ho před možným uložením výjimečného trestu. Později vyloučila do samostatného řízení i věc Jana Šulyoka, který se prostě nedostavoval k jednání. Později ho odsoudila k nízkému podmíněnému trestu. Romana Šulyoka po jeho přesunu do české věznice pak soud využíval proti Lebánkům jako svědka obžaloby, což mi jako laikovi nepřipadá jako normální jednání. Vzhledem k tomu, že Roman Šulyok je majitel strojů a organizátor dění ve skladu, ale není účastníkem řízení, proces mi jako laikovi připomíná chromou kachnu. 

Předsedkyně Iveta Šperlichová dovedla proces do nepravomocného rozsudku, v němž rozdávala nepodmíněné tresty. Pak ji ale Ústavní soud uznal za podjatou. Rozsudek pozbyl platnost a proces musel proběhnout od začátku znova. I to je anomálie. 

Vedení procesu pak připadlo předsedovi senátu Jiřímu Dufkovi, soudci zdánlivě dobráckému. Podle mého laického názoru se snažil prokázat, že kolegyně Iveta Šperlichová vedla řízení naprosto správně a nepodjatě. K Lebánkům se choval hůře než ona: používal svědectví Romana Šulyoka ve větším rozsahu a v odůvodnění rozsudku bez podložení tvrzení důkazy uvedl, že se výrobou padělků zabývali  už kdysi v minulosti. Uvěřil tak zřejmě kriminálníkovi, který se v novinách dočetl o stíhání Lebánků a napadlo ho, že by je mohl vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho vyzval k zaplacení velké částky a pohrozil, že v případě nedobytnosti jej udá, že vyráběl padělky cigaret Marlboro již dávno. Když nedostal peníze, skutečně poslal soudu udání. Předseda Jiří Dufek zjistil, že jeden z  objektů,v němž měla výroba probíhat, nikdy neexistoval. Svědci, kteří měli vyděračovo udání potvrdit, se distancovali. Sám vyděrač nakonec před soud nepředstoupil. Touto věcí se před předsedou Jiřím Dufkem zabývala i předsedkyně Iveta Šperlichová, která však z udání žádné závěry v neprospěch Lebánků nevyvodila.   Předseda Jiří Dufek byl vstřícnější i k „Rošťákům“: zatímco Iveta Šperlichová odsoudila Jana Šulyoka k podmíněnému trestu, Jiří Dufek jej zprostil obžaloby, ač byl usvědčen z prodeje padělků cigaret Marlboro. 

Předseda senátu Jiří Dufek měl  možnost využít zájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů k podání trestního oznámení proti celníkům kvůli záhadnému návozu tabáku. Dal přednost bezzubé korespondenci s Celní správou. K objasnění původu a vlastnictví tabáku nedošlo a zjevně už nedojde. Bratři Lebánkové zůstávají bezbranní proti přesvědčení soudu, že tabák je jejich majetkem.  Je to příklad uplatnění zvráceného pravidla in dubio contra reo. 

Senát Jiřího Dufka dovedl věc k rozsudku s podmíněnými a peněžitými tresty. Možná se domníval, že se bratři Lebánkové neodvolají, když jim nebude hrozit vězení. 

K odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci ale přece jen došlo. Kauza připadla předsedkyni Martině Kouřilové. Odvolání bratrů Lebánkových bylo neúspěšné. Výkon předsedkyně senátu jsem tehdy ocenil neúspěšným podnětem ke kárnému řízení, a to zejména proto, že projevila zásadní neznalost trestního spisu. Protože mám možnost srovnání s prací jiných senátů Vrchního soudu v Olomouci, považuji to za další anomálii. 

Vím také o opomenutých důkazech, které obhajoba využije k podpoře žádosti o obnovu procesu, ale těmi se zde nebudu zabývat.   

Celkově jako laik soudím, že oba senáty, které se případem zabývaly, zanechaly za sebou tolik podivností, že bude dobře, když nějaký jiný senát po nich uklidí nepořádek. Není to ale uskutečnitelné bez seznámení s trestním spisem Krajského soudu Praha o vydírání bratrů Lebánkových.

=========================================================================                                                            

V knihkupectvích jsou dostupné oba díly mé knihy Škůdci v taláru. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PRŮTAHY NEJSOU PRŮTAHY

 Dne 18.4.2025 mě zaujal na Novinkách článek „Banální pře o nezaplacenou fakturu zabrala justici 25 let. Peníze stejně už neuvidím, říká „vítěz“ sporu“ (zde). Získal jsem rozsudky, takže vím, že autor si děsivou zprávu nevycucal z prstu. I když k průtahům v soudním řízení dochází častěji než je zdrávo, tento případ je svými rozměry neobvyklý.

Nemám možnost nahlédnout do celého spisu, takže nemohu zjistit, jak k této hrůzostrašnosti došlo a kdo je za ni odpovědný. Nicméně ze zkušenosti vyvozuji, že kdyby všichni odpovědní činitelé plnili řádně své povinnosti, nemohlo by k ní dojít. Dále mám jistotu, že viníci se nedostanou před kárný soud, protože od jejich pokleslého jednání již vypršela tříletá promlčecí lhůta.

Případ je odrazem obecného ovzduší snášenlivosti kárných žalobců k pokleskům soudců. Za zmínku stojí i odpovědnost předsedy soudu, který takový vývoj procesu u svého soudu strpěl. Nemůže sice zasahovat do rozhodování soudců, ale v rámci obecného dohledu by takový procesní exces neměl přehlédnout a strpět. I když selhal, určitě by  snesl oslovení „Ctihodnosti“ (sic!)

Nevím, zda a jak se postižený proti neodpovědnému přístupu soudců k jeho věci bránil, zda v průběhu procesu podal podnět ke kárnému stíhání soudců. Musím ale připustit, že by asi neuspěl, i kdyby se bránil. Nejen mnozí řadoví soudci, ale bohužel i někteří předsedové soudů ve svém myšlení směšují výsadu nezávislosti soudců s právem nedbat práv účastníků  řízení a nenést odpovědnost za průtahy.

Je vůbec otázka, co jsou kární žalobci ochotni uznat za průtah v řízení. Podal jsem podnět ke kárnému stíhání pro průtahy kvůli nutnosti opakovat nedbalostí zmařené zasedání soudu. Čas mezi zrušeným řízením a opakovaným jsem uznal za promarněný, tedy za průtah. Ale kárná žalobkyně rozhodla, že v řízení k průtahům nedošlo. V jiném případě jsem za zmařený označil čas, který spotřebovala soudkyně, než se rozhoupala k splnění procesního příkazu nadřízeného soudu. Ale podle oslovené kárné žalobkyně nedošlo k průtahům. Namítl jsem, že její zmíněná rozhodnutí jsou v rozporu s materiální pravdou. Ale kontrolní orgán ministerstva mě poučil, že hodnocení bylo v souladu s materiální pravdou a k žádným průtahům nedošlo.

V souvislosti s výše zmíněnou nepřístojností jsem vyzval pana ministra spravedlnosti, aby nechal vyšetřit její příčiny. Kárné stíhání viníků nepřichází v úvahu, protože došlo k promlčení odpovědnosti za skutky. Protože se nedožaduji použití jeho výsadního postavení kárného žalobce, nemusí odmítnout.  Z vyšetřování by možná vyplynula potřeba přijetí opatření proti možnému opakování případu. Mimo to soudím, že veřejnost by jistě uvítala zveřejnění výsledků šetření včetně jmen viníků. A viníkům by trocha veřejného pranýřování jistě prospěla. Nejsem si jist, že pan ministr vyhoví, ale obávám se, že zveřejnění jmen viníků by se asi ministerstvo bránilo v zájmu ochrany jejich soukromí.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KOSTLIVEC ZE SKŘÍNĚ IGORA STŘÍŽE

Posláním spolku Chamurappi z.s. je podpora obhajoby obviněných v případech, u nichž vzniklo podezření, že se jim děje  křivda ze strany orgánů činných v trestním řízení. Veřejnost ji nejčastěji vnímá prostřednictvích mých zpráv z veřejných soudních jednání, popř. z komentářů k soudním rozhodnutím. Podpora ale může mít i jiné formy. Patří k nim i podávání podnětů ke kárnému řízení se státními zástupci či soudci, nebo podněty k podání stížnosti ministra pro porušení zákona. Výjimečně podporujeme naše chráněnce v trestním řízení proti pachatelům trestné činnosti k jejich škodě, pokud souvisí s jejich procesem. V takových případech se může stát, že spolek Chamurappi z.s. jako právnická osoba nebo člen spolku jako fyzická osoba se ujme zastupování poškozených jako jejich obecný zmocněnec. V žádném případě se ale nepouštíme do úkonů, jež jsou vyhrazeny advokátům.

V současnosti zastupuji jako obecný zmocněnec poškozené v trestním řízení, vyvolaném oznámením spolku Chamurappi z.s., k němuž se poškození připojili. Původně jsem sledoval hlavní líčení v procesu proti našim chráněncům, v němž byli obviněni z účasti na výrobě  padělků cigaret Marlboro a z neodvedení spotřební daně z tabáku. Hned na začátku mě zaujalo, že předsedkyně senátu vyloučila věc spoluobžalovaného  majitele strojového zařízení do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. Soud jej pak ale začal používat jako významného svědka obžaloby, přestože v jiném řízení si vysloužil trest 7,5 roku vězení za brutální vydírání našich chráněnců. Projevoval se jako svědek výmluvný a podjatý, který si dovoloval i urážení obviněných, jemuž předsedkyně senátu naslouchala s povzbudivými úsměvy.  Během času jsem pak získal podrobnější informace o zmíněném vydírání. Zaujala mě skutečnost, že z celé tlupy pachatelů byl odsouzen k nepodmíněnému trestu jen výše zmíněný svědek- vyděrač (dále jen Zadavatel ) a jeho pomocník, jenž od soudu odešel s podmíněným trestem. Ostatní pachatele se policii nepodařilo ustanovit, takže se nedostali před soud. Policie byla neúspěšná hlavně proto, že Zadavatel nevypovídal, prostě své kumpány zakryl. Mají tak dosud zajištěnou beztrestnost a blíží se konec lhůty promlčení. Přesto mě překvapilo,že zkušený a jinak nemilosrdný žalobce Tomáš Milec, bývalý prokurátor, se  s tímto stavem spokojil. Nakonec jsem se dověděl, že Zadavatel si po spáchání trestného činu proti našim chráněncům „odskočil“ do Německa, kde byl usvědčen z prodeje drog a Zemský soud v Řezně jej bleskově odsoudil také na 7,5 roku odnětí svobody. Takže v době, kdy probíhal soud kvůli vydírání a ještě i na začátku „našeho“ procesu trávil čas v německé věznici. K hlavnímu líčení ve věci vydírání jej vozila z Německa eskorta. 

Pak ale došlo k zvláštní události. Zadavatel rozeslal prostřednictvím přítelkyně dopis novinářům, v němž sice uznal, že byl odsouzen právem, ale přesto se dožadoval medializace jeho případu. V té době se již nacházel v české věznici. Byl jsem asi jediný, kdo na výzvu reagoval. Navštívil jsem jej dvakrát ve věznici. Došlo mezi námi k dohodě: Zadavatel poskytne policii svědectví proti svým bývalým kumpánům a my pomůžeme s pokusem o obnovu procesu, v němž důkazem bude jeho pravdivá výpověď o zločinu vydírání. V případě, že dodrží podmínky, ale soud nepovolí obnovu řízení, spolek Chamurappi z.s. jej později podpoří v řízení o podmíněné propuštění. Pokus proběhl, ale soud obnovu nepovolil. Proti povolení obnovy se postavil státní zástupce Martin Suska, který vystřídal Tomáše Milce. Senát Ivy Říhové mu vyhověl. Nicméně údaje, které žadatel o povolení obnovy před soudem uvedl, byly tak hrozné, že jsem považoval za nutné podat trestní oznámení proti neustanoveným spolupachatelům vydírání. Spolek Chamurappi z.s. je podal 8. prosince 2020. Poškození se připojili a ustanovili mě obecným zmocněncem.

O převzetí případu nebyl mezi policejními orgány zájem, ale po zásahu tehdejší Vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové bylo přece jen vyšetřování zahájeno. Důkazní situace byla jen o trochu lepší než bezprostředně po činu. Zazněla usvědčující vyjádření o třech zúčastněných právnících. Ale zůstala skrytá totožnost čtveřice „zakuklenců“, kteří se dopustili násilí na poškozených a omezování jejich osobní svobody. Zadavatel je osobně neznal. Měl mu je obstarat kamarád „Franta“, jehož příjmení sice neznal, ale kromě mnoha jiných věcí o něm věděl, že je důstojník PČR. Policejní orgán jej ztotožnil rekognicí podle fotografií.

Vědom si blížícího se konce promlčecí lhůty, snažil jsem se udržovat styk s policejním orgánem a působit na něj tak, aby jednal bez průtahů. Neměl jsem ovšem žádné prostředky, jak dosáhnout svého. Protože jsem dobrák od kosti, při prvním setkání s vyšetřovatelem na jaře r.2021  jsem navrhl, aby předvolal „Frantu“ k podání vysvětlení, poučil jej o výhodách spolupracujících obviněných a poslal jej do cely předběžného zadržení s návrhem na uvalení koluzní vazby, aby nemohl „zakuklence“ varovat. Považoval jsem totiž za pravděpodobné, že „Franta“ jako inteligentní člověk by raději  bez průtahů „zakuklence“ ztotožnil. Ale vyšetřovatel mi sdělil, že jde o policistu, „který dlouho slouží a dobře slouží“, takže drsné zacházení nezasluhuje (jen na okraj: „Franta“ podal vysvětlení jako úplně poslední až 7.června 2024).

Poměrně brzy po zahájení vyšetřování jsem se začal dožadovat nahlížení do spisu. Vyšetřovatel mě z počátku vždy odmítl. Proti jeho rozhodnutí jsem mohl podat stížnost dozorujícímu státnímu zástupci. Až v této souvislosti jsem se dověděl, že dozorovým státním zástupcem se stal stejný státní zástupce Martin Suska, který se postavil proti povolení obnovy procesu.  Nikdy mi nevyhověl a když jsem si stěžoval na Vrchním státním zastupitelství v Praze, vždy jej zaštítila státní zástupkyně  Dita Havlínová.

Policejní orgán věc nakonec odložil. Státní zástupce Martin Suska zamítl stížnost proti jeho rozhodnutí. Jeho stanovisko schválila státní zástupkyně Dita Havlínová. Mohl jsem se pak obrátit již pouze na nejvyššího státního zástupce, ale protože se řídím zásadou, že špinavé prádlo se má prát doma, požádal jsem vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou o vykonání  vnitřního dohledu nad rozhodnutím její podřízené. A trpělivě jsem čekal.

Jenže jsem se nedočkal, popř. nedopřál jsem jí čas na vyřízení. Když jsem se dověděl o resignaci nejvyššího státního zástupce Igora Stříže a pravděpodobném nástupu Lenky Bradáčové na jeho místo, dne 2.ledna 2025 jsem mu zaslal žádost, aby nařídil vykonání přezkumu skončené věci. Spěchal jsem, protože k vyřízení by mělo dojít ještě za jeho působení, neboť nová nejvyšší státní zástupkyně by se vyřízením podání, jež částečně směřovalo proti jejímu úřadu, dostala do střetu zájmů.

A opět  jsem čekal. Mám důkaz, že Nejvyšší státní zastupitelství se mým podáním zabývalo. V posledním týdnu působení Igora Stříže jsem ale znervózněl. Oslovil jsem jej e-mailem. Obvykle na e-maily odpovídal téměř obratem. Také v tomto případě odpověděl a ujistil mě, že nějaké vyřízení určitě dostanu, žádní „kostlivci“ za ním nezůstanou. Pak odešel, ale vyrozumění o jeho rozhodnutí nepřišlo. Připustil jsem, že ve zmatku, který možná doprovázel jeho odchod, mohlo podepsané rozhodnutí někde zůstat neodeslané.  Až 7.dubna 2025 jsem zaslal „reklamaci“ nejvyšší státní zástupkyni Lence Bradáčové.

Žádost o využití mimořádného oprávnění nejvyššího státního zástupce nařídit přezkum skončené věci jsem poprvé uplatnil u Renaty Vesecké. Obtěžoval jsem tím i Pavla Zemana. A

před podáním, o němž píši, jsem se na Igora Stříže obrátil v dalších případech. S žádostí jsem nikdy neuspěl. Ale vždy přišlo vyrozumění, že nejvyšší státní zástupce své oprávnění nevyužije. V tomto případě jsem poprvé zůstal bez odpovědi. Podotýkám, že s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem jsem měl korektní vztahy a on sám považoval můj článek „Ohlédnutí za Igorem Střížem“ (zde ) téměř za pochvalný.

Až dnes, 2. května 2025, jsem obdržel vyjádření ředitele odboru trestního řízení NSZ Romana Hájka z 25. dubna 2025, z něhož jsem se dověděl, že nejvyšší státní zástupce Igor Stříž mé žádosti nevyhověl.

Výsledný stav snahy o potrestání tlupy neustanovených pachatelů je tedy takový, že jejich beztrestnost zůstává zachována. Vyšetřování nedospělo po tak dlouhé době ani ke sdělení obvinění. Poškození utrpěli vydíráním  škody přesahující 100 mil. Kč. Po neustanovených pachatelích nemohou vymáhat škodu  v občanském řízení. Policejní orgán i státní zástupci všech stupňů ale soudí, že je to tak v pořádku. Odvolávají se na skutečnost, že naše právo nezaručuje obětem trestných činů nárok na zadostiučinění. Nečervenají se při tom. Určitě poukazují na skutečnost, že skutek se stal v lednu r. 2013, ale trestní oznámení je z ledna 2020. Nebudu se na tomto místě pouštět do polemiky, zda bylo skutečně nezbytné nechat vyšetřování ztroskotat. Nevylučuji ale, že se k této stránce věci brzy vrátím.

Jediný, kdo má z víceletého plahočení prospěch, je Zadavatel vydírání, jenž byl s podporou Chamurappi z.s. úspěšný v řízení o podmíněné propuštění. Podporou „dostal zaplaceno“ za ochotu usvědčit neustanovené pachatele.

Osobně nepovažuji stav za konečný. Možná svým čtenářům podám časem bližší vysvětlení.

 ===================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.  

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.