GENERÁLSKÉ SCHIZMA

V článku „Dovětek k bouři ve sklenici vody“, který kromě mého bloggu vyšel porůznu leckde jinde, jsem se dotkl některých aspektů návratu Petra Dohnala na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Příběh žije dále svým životem a nabývá pitoreskní ráz trapného divadla se čtyřmi protagonisty. Čtverylku tančí dva ministři a dva generálové. Za nimi jako kompars se v šeru pohybují pracovníci generálního ředitelství.

Nevím o tak velkých prohřešcích jednoho i druhého generálního ředitele, abych si mohl dovolit tvrdit, že aspoň jeden z nich je člověk na zahození. Shodně s názorem, který jsem vyslovil v článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ soudím, že oba „generální spoluředitelé“ jsou profesionálové s plnou kvalifikací pro zastávaný úřad. Právě proto vše, co se na generálním ředitelství odehrálo od převzetí resortu hnutím ANO, považuji za nešťastnou záležitost, která vězeňství nepřinesla žádný prospěch. Pokud je ani výrazně nepoškodila, je to zásluha „lidí dole“, kteří dělali svou práci bez ohledu na to, kdo jim právě na generálním ředitelství a na ministerstvu velí.

Zdánlivě čistě právnický šedivý příběh získává barevnost díky tomu, že jeho hnací silou jsou animozity, které znemožňují tanečníkům čtverylky chovat se studeně jako hráči pokeru. V tomto případě jsou vztahy uvnitř některých párů hodně napjaté a soulad uvnitř jiných je  solí v očích dalším účastníkům.

Bez ohledu na právní stránku věci zastávám názor, že lidé, jejichž vztah je postižen ať již jednostrannou nebo oboustrannou averzí, nemohou vytvořit úspěšný realizační tým projektu. Je proto velmi prospěšné, když jeden z nich vypadne ze hry. Kdyby zůstal, oba účastníci by se vzájemně vyčerpávali různicemi a nedosahovali by uspokojivých výsledků.

Křižovat Helenu Válkovou za odvolání Petra Dohnala by za těchto okolností bylo nemístné: když zjistila, že „soužití“ s ním by bylo neúnosně obtížné, prostě jej vyměnila. Ostatně Robert Pelikán se ve vztahu k Pavlu Ondráškovi nechová jinak, stejně jako dříve Pavel Blažek k Jiřímu Treglerovi.

Lidé ale nejsou šachové figurky, které lze vyhodit a pak prostě zavřít do krabice a dále se o ně nestarat. Odvolání z funkce z důvodů, s nimiž se odvolaní neztotožnili, je v každém případě příkořím. Nejsou-li „odejití“ za ně odměněni nabídkou účasti na jiném projektu, který by aspoň částečně vyhovoval jejich představám o své vlastní hodnotě, mohou se smířit s osudem a najít si sami náhradní uplatnění, nebo mohou různými „odbojovými“ aktivitami ztrpčovat životy svým nepřátelům. Platí to ovšem i mimo resort spravedlnosti.

Ideální bylo řešení, jímž skončilo schizma policejních prezidentů, kteří kavalírsky uvolnili ministrovi vnitra svá místa. Ponechání Petra Dohnala „ve vzduchoprázdnu“ má možná horší následky než samo jeho odvolání. Opakovat stejnou chybu ve vztahu k Pavlu Ondráškovi by bylo přímo hloupé.

Právní stránka současné situace na generálním ředitelství není tak jednoznačná, jak se ministr, staronový generální ředitel a lokajští novináři tváří. Městský soud v Praze sice zrušil rozhodnutí Heleny Válkové, ale nepřikázal ministrovi, aby vrátil Petru Dohnalovi žezlo a odvolal Pavla Ondráška, pouze věc vrátil k novému rozhodnutí. Jak jsem uvedl v „Dovětku k bouři ve sklenici vody“, máme k disposici zkušenosti z pokusů Jiřího Pospíšila s odvoláváním vedoucích státních zástupců. Podrobil se prvoinstančnímu soudu, když šlo o Ivo Ištvana, Jana Jakovce a Pavla Kačírka, ale když mu hodně záleželo na odvolání Vlastimila Rampuly, napadl prvoinstanční správní rozhodnutí kasační stížností Hany Marvanové, které vyhověl Nejvyšší správní soud a Vlastimil Rampula definitivně skončil. Nepochybujme o tom, že být dnes v úřadě nepoddajná Helena Válková, sice by návrat Petra Dohnala strpěla, ale jistě by podala kasační stížnost i s rizikem, že prohraje i u Nejvyššího správního soudu. Současná situace je nestandardní v tom, že o dalším postupu po prvoinstančním rozsudku rozhoduje jiný ministr než ten, který řízení vyvolal. Všechno je jiné: ministrův vztah k oběma generálům je odlišný od postoje jeho předchůdkyně a ani vzájemné vztahy mezi ním a jeho předchůdkyní nejsou přátelské , proto přijímá rozhodnutí Městského soudu v Praze jako konečné. A Helena Válková nemá právní nástroj, jímž by se mohla pokusit obhájit zákonnost svého výchozího rozhodnutí. Žádat po Robertu Pelikánovi, aby vedle práva Petra Dohnala, jehož návrat mu zřejmě vyhovuje, podáním kasační stížnosti ctil také nepsané právo své předchůdkyně na obhajobu jejího právního názoru, je zřejmě marné.

Podstatné z toho všeho je skutečnost, že se stalo to, čeho se obávali odpůrci odvolání Petra Dohnala exministryní Helenou Válkovou: ať se to komukoli nelíbí, na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR nastalo de iure dvojvládí, i když ministr spravedlnosti, Petr Dohnal a lokajští novináři se tváří, že zde je jen jeden zákonný generální ředitel Petr Dohnal, zatímco Pavel Ondrášek nikdy neexistoval, a pokud existoval, tak v tuto chvíli nejspíš odletěl raketou na Mars a už se nikdy nevrátí. Ministr vzal prvoinstanční soudní rozhodnutí za definitivní, a vyložil je tak, že jediným zákonným generálním ředitelem je Petr Dohnal. Rozhodl právem a nezbývá než to vzít na vědomí.

Druhou stránkou mince je postavení Pavla Ondráška. Jeho jmenování soud nezrušil. Nebyla zatím zveřejněna zpráva, že by jej ministr odvolal či že by resignoval, také není známo, že by úřad řádně předal Petru Dohnalovi. Pokud se toto vše vskrytu neodehrálo, je stále plnoprávným generálním ředitelem Vězeňské služby ČR vedle Petra Dohnala. Dá se ovšem očekávat, že ministr spravedlnosti tento stav nějakým způsobem napraví.

Střídání generálních ředitelů (odvozené od střídání ministrů) ovšem odnáší i výše zmíněný „kompars“, tedy pracovníci generálního ředitelství. Nemají to lehké. Tu jsou „odcházeni“, tu povoláváni na uvolněná místa po „odejitých“. Pavel Ondrášek obměnil personální obsazení generálního ředitelství velmi důkladně, ale Petr Dohnal se již rozjel také .Zda to prospívá generálnímu ředitelství a Vězeňské službě jako celku, je při častém střídání  generálních ředitelů v nejlepším případě sporné. Ale proč by si nepohráli s čerstvě nabytou mocí, když jejich hříčky hradí daňoví poplatníci?

Personální změny, které provádí Petr Dohnal, mají slabou stránku: v situaci dvojvládí je provádí jen jeden generální ředitel. Když vzniklo dvojvládí na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L, všechna rozhodnutí podpisovali oba krajští státní zástupci.

Personální zásahy nových ministrů a generálních  ředitelů zejména v případech „nepřátelského“ uchopení moci jsou ale aspoň zčásti pochopitelné. Kolektiv spolupracovníka jejich předchůdce se k nim může chovat jako  k vetřelcům, proto se obklopují svými lidmi. Cení se každá spřízněná duše, která doprovodí nastupujícího šéfa mezi klubko hadů.

Na závěr nezbývá, než popřát k Vánocům a do nového roku Robertu Pelikánovi a Petru Dohnalovi, aby mezi nimi nastalo „spříznění duší“ a vytrvalo až do vypršení ministrova mandátu, a Pavlu Ondráškovi, aby se pro něj našlo uplatnění důstojné jeho osobnostních kvalit.

Všechno zlo, popsané v sérii mých článků, vyplývá z toho, že politické strany tradičně zacházejí s ministerstvem spravedlnosti jako s podřadným úřadem. Obsazují je nahodile a způsobují  časté střídání ministrů. Doplácejí na to jejich voliči stejně jako voliči opozice a ti, kteří k volbám nechodí.