MEDIÁLNÍ MAGNÁT A JEHO PREZIDENT

Od jisté doby sleduji pravidelně a se zájmem pořad TV Barrandov Týden s prezidentem. Pan prezident se v něm předvádí ve své nejlepší podobě. Je uvolněný, komentuje politické události s nadhledem zkušeného politického profesionála, kterého hned tak něco nezaskočí. A mluví krásnou češtinou, čímž se odlišuje od velké části politiků. Poněkud rozpačitý jsem z vystupování jeho nejčastějšího protějšku, generálního ředitele skupiny TV Barrandov Jaromíra Soukupa, který se ujal role hostitele a moderátora. Téměř každou otázku uvádí poučným výkladem, kterým se snaží vést prezidenta k vyslovení odpovědi, jež by dle jeho mínění divákům nejvíce prospěla a současně  by je dovedla k jejímu správnému pochopení. Občas se stává, že jeho úvodní výklad zabere více prostoru než prezidentova odpověď, přičemž zajímavostí s ní nemůže soutěžit. Dokonce někdy vyvolává dojem, že smyslem pořadu je poučování prezidenta, jenž jeho výkladům shovívavě naslouchá. Ale základní postoj mediálního magnáta k zpovídanému je úcta, oddanost, místy hraničící s podbízivostí. S Milošem Zemanem zachází tak, jak se má hostitel chovat k vzácnému hostu, což bohužel ve vztahu presstitutů a politických pidižvíků k hlavě státu není samozřejmé. Jaromír Soukup tak jde druhým dobrým příkladem. Výsledný dojem z pořadu je pohodový, takže jde o vzácnou výjimku mezi obrázky z politického života, jimiž nás televizní stanice častují.

Z řady poněkud vybočil pořad z 25. května 2017. Jeho obsah tvořily více než jindy „žhavé“ náměty, které vzrušují veřejnost a rozdělují ji.  Prakticky úplný přehled obsahu uvádí iDnes z    25. května 2017. Nebudu zprávu iDnes opisovat, vyjádřím se pouze k některým dílčím částem pořadu.

Hned první námět byl poplatný zaujetí médií Jiřím Kajínkem jako právě zrozenou celebritou. Řeč šla samozřejmě o Jiřím Kááájínkovi, protože správná podoba jeho příjmení nestojí nikomu za zapamatování.  Hovořilo  se o 23 letech ve vězení, i když milost se vztahuje jen k doživotnímu trestu, z něhož Jiří Kajínek odpykal dvanáct let. Z hlediska prožívání vězně je ovšem zcela lhostejné, zda strávil ve vězení 23 let na základě jednoho rozsudku nebo 11 a 12 let na základě dvou: stále jde o příšerný zážitek, jenž může vzbuzovat soucit.

Jaromír Soukup žádal po Miloši Zemanovi vysvětlení, co jej vedlo k překvapivému rozhodnutí udělit Jiřímu Kajínkovi milost. Dověděli jsme se, že roli sehrály nesrovnalosti v trestní věci, pochybnosti několika ministrů spravedlnosti, mezi nimi zvláště prezidentova přítele Pavla Rychetského, současného předsedy Ústavního soudu, beztrestnost pro zadavatele vraždy a dále vědomí, že Jiří Kajínek je ve vězení již velmi dlouho a poslední dostupné znalecké posudky jeho osobnosti nasvědčují tomu, že další prodlužování pobytu ve vězení nepřinese žádný užitek, žádné další zkvalitnění osobnosti Jiřího  Kajínka. Jinými slovy by se dalo říci, že pan prezident usoudil, že dlouhé věznění splnilo převýchovný účel a jeho prodlužování je již nadbytečné. Nakonec se pan prezident i diváci dočkali shrnujícího vysvětlení moderátora, jak je vlastně třeba chápat vztah rozsudku plzeňského soudu a milosti prezidenta republiky.  

Podotýkám, že Miloš Zeman nemusel dostat příležitost zabývat se osudem Jiřího Kajínka, kdyby stejně racionálně jako on přistoupil k znaleckým posudkům soudce, který rozhodoval v posledním pokusu o obnovu procesu Jiřího Kajínka. Od člověka, který si myslí, že obžalovaní a případně i někteří svědci jsou „všichni jedna verbež“  se ale nedá očekávat stejná velkorysost, jakou projevil pan prezident.

Leckterý právník by mohl namítat, že prezidentovo vysvětlení je z právního hlediska špatné, protože udělení milosti není nástrojem revize procesu a nápravy jeho vad, ale aktem milosrdenství. Jenže slitování musí předcházet poznávání a rozumové vyhodnocení poznatků, jež se pak ve výsledku přetaví ve slitování. Miloš Zeman nám tak dal nahlédnout do rozumových procesů, jež ho přiměly udělat výjimku z přísného dodržování slibu voličům.

K rozhodnutí ve prospěch Jiřího Kajínka zrál velmi dlouho. Přinejmenším je známo jeho jednání v této věci s bývalou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou, která byla udělení milosti nakloněna, ale Miloš Zeman se nechtěl vzdát přesvědčení, že je v její moci nařídit obnovu procesu. Samozřejmě s ním musíme souhlasit, že přezkum původního rozsudku jiným soudem by byl čistším řešením. Nakonec ale přece jen pochopil, že kvůli nastavení pravidel pro obnovu procesu tudy cesta nevede, že tedy kromě  milosti prezidenta republiky není dostupný žádný jiný prostředek ke zmínění Kajínkova údělu a slitoval se nad ním.

Od Jiřího Kajínka převedl  Jaromír Soukup pana prezidenta přes znepokojení kvůli rozsáhlému zatýkání v rámci vyšetřování úniků z policejních spisů k debatě o působení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, k jeho účasti na vyšetřování medializovaných kauz. V tomto případě ale neznalostí věci svou argumentaci oslabil, neboť čirou náhodou v tomto případě se jedná o trestnou činnost, kterou odhalila a od počátku vyšetřovala brněnská expozitura Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a trestná činnost se převážně odehrála v Brně, takže Vrchní státní zastupitelství v Olomouci je místně a věcně příslušným úřadem pro tuto věc. Jde tedy o světlou  výjimku v dlouhé řadě vybočování z pravidel trestního řádu. Příkladů působení olomouckých žalobců mimo obvod působnosti a instanční úroveň úřadu je hodně. Jejich řada je dlouhá: začíná legendárním přepadením Úřadu vlády v noci z 12. na 13. června 2013 a stále se prodlužuje.   Takže  Jaromír Soukup se např. mohl podivit, proč Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vykonávalo dozor a nedávno podalo obžalobu v kauze Mostecké  uhelné, či proč se  v Brně rozvláčně soudí kauza Shahrama  Zadeha & spol., a proč bylo nutné zavléci obviněného za účelem uvalení vazby z Prahy až do Znojma. Tyto příklady by byly přiléhavé.

Prezidentova reakce na tento úvod byla  poměrně obsáhlá. Zaznělo v ní i zklamání nad nicotnými výsledky zásahu na Úřadě vlády a proti některým poslancům, který ve výše zmíněné červnové noci zahájil  Útvar pro odhalování organizovaného zločinu pod taktovkou olomouckých žalobců. Prezidentovy kritické názory  jsou plně opodstatněné a odrážejí neblahou skutečnost přerůstání zmíněného úřadu ve „speciál“ s celostátní působností pro kauzy s tušeným  politickým zázemím. Lze ale také vycítit oslabení důvěry hlavy státu k vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci Ivo Ištvanovi (nikoli Ištvááánovi). Zde mu ale pan prezident do jisté míry křivdí. Postavení vrchního státního zástupce je sice významné, silné a spojené s velkou osobní mocí, ale přesto by si Ivo Ištvan nemohl dovolit pouštět se do řešení kauz, pro které jeho úřad není místně a věcně příslušný, kdyby mu to někdo oprávněný nepřikázal. Ten někdo je asi nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se tváří jako sfinga a nepřístojnosti olomouckých žalobců většinou nekomentuje. Ivo Ištvan má ovšem podle zákona o státním zastupitelství právo odmítnout příkaz k nezákonnému jednání. O důvodech, proč se vždy znova podrobuje, můžeme pouze spekulovat, zvláště když v minulosti opakovaně vykázal až křečovité lpění na zákonnosti postupu svého úřadu. Možná si zapamatoval, že kdysi jej capo di tutti capi státnězástupcovské mafie, bývalý ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil (ve shodě se zásadou „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“   nyní možná budoucí uchazeč o úřad prezidenta republiky) v součinnosti s bývalou nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou názorně poučil, že vrchnosti se odpor neklade. Ivo Ištvan možná nestojí o opakování nemilé příhody.

Odlišnost tohoto vydání Týdne s prezidentem od předchozích bohužel nespočívá jen ve věcné nepřipravenosti Jaromíra Soukupa. Vložil do moderování více zápalu než obvykle. Již v části, věnované Jiřímu Kajínkovi začal  skákat do řeči panu prezidentovi, jen aby diváky neochudil o svá moudra. V debatě o nepřístojnostech Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vstupy do prezidentovy řeči výrazně překročily meze slušnosti. Asi se v něm probudil podnikatel, zvyklý velet lidem. Dočkal se ovšem jemného náznaku prezidentovy nevole, ale jeho nezdvořilost již nebylo možné vzít zpět. Pokud až dosud působil pořad  dojmem pokojné besedy, moderátorovou neslušností o něj přišel.

Souběh věcných pochybení moderátora a nezdvořilosti k váženému hostu v jednom pořadu je velmi neobvyklý. Nezbývá než doufat, že v dalším vydání se vše vrátí do starých kolejí.