HELENA VÁLKOVÁ NAPSALA PANU PREZIDENTOVI

Rozhodnutí prezidenta republiky omilostnit Jiřího Kajínka vyvolalo silnou mediální odezvu. Autoři většiny článků se buď zabývali spekulacemi o důvodech jeho vskutku překvapivého rozhodnutí, popř. se dožadovali vysvětlení, na které ovšem nikdo nemá nárok. Jiní bádali nad tím, zda si Jiří Kajínek milost zaslouží, či  zda nebude nebezpečný pro lidi, kteří mu mlčením nebo svědectvím v jeho neprospěch pomohli k doživotnímu trestu.

Hlas zdravého rozumu v této situaci zazněl z dopisu, který s datem 30. května 2017 poslala panu prezidentovi bývalá ministryně spravedlnosti, místopředsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Helena Válková. Výše zmíněné starosti novinářské obce zcela pominula, zřejmě proto, že zabývat se něčím, co se již stalo, nemá praktický význam. Zajímá ji budoucí vývoj prezidentova vztahu k institutu milosti.

Je v tom důsledná: připomíná mu, že při loučení při odchodu z funkce jako své „poslední slovo“ vyslovila přání, aby pan prezident více využíval své ústavní pravomoci a uděloval více milostí. Jako kvalifikovaná penoložka připomíná, že pokračování věznění po naplnění účelu trestu dosažením určitého bodu ve vývoji odsouzeného, po němž již není nebezpečný pro společnost, je nadbytečné.  S udělením milosti Jiřímu Kajínkovi je srozuměna, i když jeho vinu nezpochybňuje: doživotní trest přesto považuje za nepřiměřený. Dodávám vlastní úvahu: věznění lidí, kteří dosáhli stavu, uvažovaného paní exministryní, je již pouze bezúčelným týráním.

Helena Válková připomíná Miloši Zemanovi, že vedle Jiřího Kajínka jsou ve vězeních další odsouzení, kteří žijí za mřížemi neúnosně dlouho, nemají naději na návrat na svobodu dříve než po plném odpykání trestu, ale prodlužování jejich  věznění nemá z hlediska jejich nápravy žádný význam.

Je to patrně akademický konzervativismus, co  jí zabránilo uvést jako důvod pro častější udělování milosti jistotu, že v našich věznicích je určitý počet odsouzených, kteří jsou obětí justičních přehmatů. Pro profesionálku  spjatou s justicí je obtížné upozorňovat na tuto neblahou skutečnost. Kdyby paní exministryně chtěla uplatnit tento argument, mohl bych jí dodat konkrétní jména nespravedlivě odsouzených, v jejichž případech se až po odpykání  části nebo celého trestu ukázalo, že byli odsouzeni neprávem. Včas uplatněná milost prezidenta republiky mohla zkrátit jejich utrpení.

Paní poslankyně zato věnovala pozornost působení znalců, kteří se neodvažují soudům jednoznačně doporučit propuštění odsouzených na svobodu, a ty pak váhají.  V tomto případě její argumentace přesahuje téma milosti prezidenta republiky a dotýká se také  poměrů v řízení o povolení předčasného podmíněného propuštění za dobré chování, v němž zdrženlivost znalců vede k zamítání významné části žádostí odsouzených, kteří si jinak chováním ve výkonu trestu vydobyli nárok na podmíněné propuštění. Zde ovšem dochází i k daleko horším věcem: někteří soudci a státní zástupci bezohledně požadují po žadatelích o podmíněné propuštění, aby se přiznali ke spáchání trestného činu, za který byli odsouzeni, a aby projevili lítost. Vůbec si nepřipouštějí, že žadatel mohl být odsouzen, ač je ve skutečnosti nevinný, a doznání a projev lítosti odmítá právem. Dochází pak k lámání duší: žadatelé mají na vybranou,  zda se raději pokoří, přiznají se k nespáchanému činu, projeví lítost a dostanou se na svobodu,  nebo budou trvat na svém a v tom případě odpykají neoprávněně  uložený trest až do poslední minuty.

Osobně si nemyslím, že by  prezident republiky měl využívat pravomoci udělovat milost k řešení zrůdností v počínání soudců, kteří vynucují doznání k nespáchaným trestným činům. Soustava kárných žalobců má dostatečnou pravomoc k tomu, aby takto se chovající soudci a státní zástupci stanuli před kárným soudem.

I tak zůstává prezidentovi republiky dostatečně velký prostor pro využití oprávnění k změkčování tvrdosti zákona omilostněním odsouzeného. Odsouzený má např.  právo žádat o přerušení výkonu trestu za účelem podstoupení léčby, kterou mu zdravotnická zařízení Vězeňské služby ČR nemohou poskytnout.  Ale nedosáhne přerušení výkonu trestu v případě, kdy v jeho rodině někdo smrtelně onemocní, a rodina, oslabená nepřítomností vězněného účastníka, péči o nemocného nezvládá. To je modelový a nikoli jediný příklad situace, v které by prezident republiky mohl rozhodnout o milosti z humanitárních důvodů. 

Jako člen spolku Šalamoun samozřejmě soudím, že prezident by měl milostí zasáhnout i tam, kde vznikly zásadní pochybnosti o správnosti rozsudku, ale všechny řádné a mimořádné opravné prostředky byly vyčerpány bez požadovaného účinku nebo je z jakýchkoli důvodů nelze použít. Rozhodování o takové žádosti o milost je ovšem pro prezidenta obecně velmi obtížné a vyžaduje značnou opatrnost. Bylo by jistě bezpečnější rozšířit pravomoc prezidenta republiky tak, aby mohl  nařídit revizi procesu jiným než původním soudem, popř. aby mohl podal stížnost pro porušení zákona.

V každém případě dopis pí. exministryně Heleny Válkové je  podnětný a zasluhuje, aby se jím pan prezident vážně zabýval. Je ovšem škoda, že většina veřejnosti nemá možnost porovnat obsah mého článku s úplným zněním dopisu. Zatím byl již  31.května 2017 ke stažení na webu serveru Česká justice,  ale pouze v jeho zpoplatněné části. Téměř dokonalou náhradou je ale článek redaktorky České justice Evy Pasekové , která zachytila obsah dopisu skutečně věrně.