PREZIDENTŮV RATH

Pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“ ze dne  1.června 2017 běžel svěžím tempem. Otázkami, z nichž některé byly až příliš „na tělo“, vypalovanými jedna za druhou jako z kulometu bez pedagogického poučného úvodu, dovedla Alexandra Mynářová pana prezidenta také k dění u Nejvyššího soudu ČR, kde se právě projednává stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl kvůli použití nezákonně nařízených odposlechů zrušen prvostupňový rozsudek nad Davidem Rathem.

Miloš Zeman se ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti na nesprávnost rozsudku Vrchního soudu v Praze. Zkritizoval jeho rozhodnutí jako ryze formalistické, neboť soud podle něj zcela zbytečně žádal po soudcích, povolujících odposlechy, aby svá rozhodnutí psali jako slohová cvičení.  V této souvislosti vyjádřil nedůvěru justici, danou tím, že „člověk, chycený s krabicí od vína, je stále ještě na svobodě a různými  právními kličkami uniká spravedlnosti, což snižuje důvěryhodnost justice“.

Moderátorka na tomto místě připomněla, že ze své strany David Rath zpochybňuje nestrannost soudu například předjímáním, že při svém rozhodování podlehne tlaku ministra spravedlnosti a prezidenta.

Znepokojení hlavy státu z protahování Rathova procesu je pochopitelné a jistě je zesilují různé výroky pana obžalovaného o tom, že jeho proces je politický, vina mu nebyla prokázána, do řízení zasahují svým vlivem  politici, stížnost pro porušení zákona je pokusem o zásah moci výkonné do nezávislosti justice, soudci jsou podjatí a je třeba je z řízení vyloučit apod. Ostatně se znepokojuje i lid obecný u hospodských stolů, kde se ozývají pochybnosti, zda se vůbec někdy podaří pana obžalovaného odsoudit, zda vůbec má naše justice sílu na trestání „velkých pánů“.

Pohled na jednotlivou, velmi specifickou kauzu, z vyvýšeného pozorovacího stanoviště prezidenta republiky, se ale může lišit od pohledu pěšáka, který se dlouhá léta brodí bahnem justičních nepravostí.

Trestní právo procesní je velmi formalistické, ale kvůli tomu se nelze vzdát jeho dodržování jako jisté záruky spravedlivého procesu. Mimo to justice má své vnitřní organizační problémy, které brání rychlému průběhu trestních soudů ( např. omezený počet soudních síní).

Například do jiného sledovaného procesu, známého jako „kauza Vitásková“ nikdo zvenčí nezasáhl  nevhodným rozsudkem, ale  i tak je rozvleklé. Hlavní líčení bylo zahájeno 2.června  r. 2014, v r.2015 se sedm měsíců nesoudilo kvůli úrazu ruky soudní úřednice, závěrečné řeči odezněly 11.prosince 2015,  na vyhlášení prvostupňového rozsudku se předseda senátu Aleš Novotný zmohl až  dne 22.února 2016, a pak se několik týdnů čekalo na doručení písemného vyhotovení rozsudku. Alena Vitásková byla odsouzena k vysokém trestu jen proto, že si soudce myslí, že se čehosi dopustila, ač pro to nejsou důkazy. Od té doby se v řízení nic viditelného neděje. Spis leží u odvolacího Vrchního soudu v Olomouci. Dlouhý život v nejistotě a obavách nepravomocně odsouzených, ohrožených vysokými tresty odnětí svobody, je pro ně psychickým utrpením.

Stejně se vleče jiný, z počátku medializovaný, dnes spíše zapomenutý proces s Shahramem Zadehem a jeho čtrnácti spoluobžalovanými.

Hlavní líčení bylo zahájeno v lednu r. 2016, do konce února r.2017 dospělo k ukončení prvotních výslechů obžalovaných, pak se nesoudilo a snad v druhém červnovém týdnu se zdaří zahájit výslechy svědků. Z třiceti tří jednacích dnů, naplánovaných na 1.pololetí roku 2017, proběhlo nebo aspoň bylo zahájeno 10 dní a další tři snad přibudou ve dnech 7.-9. června 2017. Po 9. červnu 2017 se bude pokračovat až v září r.2017. Průtahy nezavinil vyšší soud jako v kauze Davida Ratha, ale pouze pokračující nahrazování zvolených obhájců advokáty ex-offo, při nichž nově nastupující si vyžádali  čas na seznámení s obsáhlým spisem. Jedno odročení vyvolalo onemocnění jedné z obhájkyň.

Oba výše zmíněné procesy řídí předseda senátu Aleš Novotný, který nyní čelí stížnostem kvůli šikanování veřejnosti.

Nedivím se panu prezidentovi, že se mu hodnocení soudních rozhodnutí o povolení  odposlechů Vrchním soudem v Praze jeví jako nesmyslně formalistické. Neznaje podrobnosti a nechtěje předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR připouštím, že rozsudek možná touto vadou skutečně trpí. Na druhé straně z jiných případů víme, že nedbalost státního zástupce a soudce může umožnit nadužívání odposlechů policií. Je hojně rozšířeným nešvarem, že vyšetřovatel podá státnímu zástupci žádost o povolení odposlechů, ten ji bez přezkumu překopíruje do svého návrhu a z něj ji opět bez dalšího zkoumání převezme soudce. Divíme se pak, že zvídavému policistovi bylo kdysi tímto způsobem umožněno sledování provozu mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a dalších významných osobností.  Ostatně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není úplně výjimečné. Nezákonnost nařízení odposlechů např. zjistil přímo Nejvyšší soud ČR ve věci bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka. Ministr spravedlnosti se rozhodl napadnout rozsudek Vrchního soudu  v Praze, na což měl právo, a je nyní na Nejvyšším soudu ČR, aby s konečnou platností rozhodl, čí rozhodnutí je správné. Nicméně nadužívání odposlechů, domovních prohlídek či vazby je známým nešvarem přípravného řízení, umožněným právě mechanickým, nekontrolovaným přebíráním požadavků policie státním zastupitelstvím a následně soudem. Proto by bylo na místě nechat vypracovat případovou studii postupu soudců, jejichž rozhodnutí svým rozsudkem znectil Vrchní soud v Praze.

Pochopitelné je znepokojení pana prezidenta a části lidu obecného nad tím, že je David Rath stále na svobodě, ač nepravomocně odsouzen, a ještě si dovoluje častovat drzostmi soudce, státní zástupce, politiky a vůbec kdekoho. Nikoho, kdo se kvůli tomu rozčilují, nezajímá presumpce neviny, z níž vyplývá, že s nepravomocně odsouzeným se má nakládat jako s nevinným. Rovněž tak je nezajímá, že vazba je mimořádným zásahem do práva na osobní svobodu, který se nemá používat bez závažných důvodů. Naproti tomu obžalovaný, který tuší, že neunikne pravomocnému odsouzení, si nevede zcela racionálně, když se uvalení vazby brání, protože by si jí jaksi v předstihu odpykal část trestu.

Problém případu Davida Ratha je v tom, že by u něj přicházela  v současné době v úvahu pouze vazba útěková. Nemyslím si, že David Rath se pokusí řešit své  potíže útěkem do zahraničí, ale hlavně žalobce nedokázal prosadit uznání důvodnosti prodloužení útěkové vazby soudem. Není v moci ministra spravedlnosti ani prezidenta republiky, aby tento stav změnili, protože náš právní řád naštěstí neumožňuje uvalení vazby jen kvůli klidnému spaní hlavy státu.

Nicméně Davidu Rathovi by se možná nedařilo tak snadno „unikat právními kličkami před spravedlností“, kdyby se dostal do rukou žalobců z olomouckého Vrchního státního zastupitelství. K této úvaze mě vedou poznatky z jiné velké kauzy, a to z případu Shahrama Zadeha & spol., kterého obžaloba viní z řízení sítě daňových podvodníků, kteří během třinácti měsíců poškodili stát o 2,5 miliardy Kč na dani z přidané hodnoty. Hlavní obžalovaný byl do puzzle trestní věci dosazen rozhodnutím žalobce Aleše Sosíka místo původní hlavy zločinného uskupení Petra Pfeifera, který síť založil a náhle se změnil v korunního svědka. Stopy po jeho vyšetřování ze spisu zmizely.

V kauze působí někteří z obhájců, činných v případu Davida Ratha: daří-li se jim „kličkování“ u Krajského soudu v Praze, měli by být úspěšní i v Brně, ale není tomu tak, ač určitě své umění po přejezdu z Prahy do Brna nezapomněli.

Srovnání osudu Davida Ratha a Shahrama Zadeha je zajímavé jako obraz rozdílnosti jednání státních zástupců z různých složek soustavy. Dle mého názoru oba obžalovaní mají dost důvodů pro to, aby zůstali v České republice bez ohledu na to, jak dopadne jejich soud, dokonce Shahram Zadeh jich má ještě o něco více než David Rath. Přesto se žalobci v obou procesech snažili o uvalení, resp. prodloužení vazby, ale nebyli stejně úspěšní.

David Rath, jenž vykřikoval, že „vazba je tortura“, se za mříže dostal v květnu r.2012 a propuštěn byl v listopadu r.2013. Podle rozhodnutí Ústavního soudu jeho vazba byl od června r. 2013 nezákonná. Za nezákonnou část vazby dostal odškodnění.

K příběhu vazby Davida Ratha  se má vazba Shahrama Zadeha jako horor k  pohádce se šťastným koncem. Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nelenili a zavlekli Shahrama Zadeha z Prahy až do Znojma, kde o uvalení vazby rozhodla soudkyně, která nevěděla, že Aglie je součástí Evropské unie. Strávil pak 22 měsíců ve vazební věznici v Brně-Bohunicích. Krajský soud v Brně jej propustil z vazby až po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Daleko ale nedošel. Hned na dvoře věznice na něj čekali policisté, kteří jej dodali do cely předběžného zadržení na pokyn státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Jiřího Kadlece, který si zamanul, že nechá na Íránce s českým státním občanstvím uvalit tzv. předběžnou vazbu, která je časově neomezená. Zásah odůvodnil obavami ze Zadehova útěku, přičemž nevzal ohled na právě složenou kauci. Byl to čistý projev státního banditismu: kdyby Jiřímu Kadlecovi jeho ničemnost vyšla, stát by měl v rukou jak 150 milionů, tak obžalovaného, v jehož prospěch byla složena. Krajský soud v Brně ale návrhu na uvalení vazby nevyhověl . Kromě toho, že neshledal pro uvalení vazby materiální a právní důvody, upozornil také  na to, že složená kauce je pojistkou proti útěku i  v dalším řízení, nejen v tom, v kterém byla složena.

Právně neobhajitelný pokus o uvalení vazby bezprostředně po propuštění obžalovaného na svobodu po složení rekordní kauce lze považovat za psychické týrání oběti a jejích blízkých. Odpovědný státní zástupce ale za týrání  a jiné špatné nakládání se svou obětí nebyl potrestán.

Státní zástupce ani pak nepřestala pokoušet touha po současném držení kauce i obviněného. Počátkem prosince r.2016 zopakovali pokus o uvalení vazby na Shahrama Zadeha, který tentokrát vyšel.  Ujal se jej státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Aby jej mohl uskutečnit, předložil vazebnímu soudu legendu o zločinném uskupení, které měl Shahram Zadeh založit v první polovině r.2015, kdy byl ve vazbě. Nezákonné činnosti organizoval advokát, který nebyl obviněným k ničemu zmocněn a ani se s ním v době jeho pobytu ve vazbě nesetkal. Vykonavateli zločinných skutků byli spolupracovníci policie, kteří za své výkony dostali „nekřesťanské“ peníze, údajně ze zdrojů Shahrama Zadeha. Ty ale i s důkazy o svém jednání ve prospěch Shahrama Zadeha odevzdali na policii. Pan obviněný touto cestou získal  notářské zápisy se svědeckými výpověďmi ve svůj prospěch, jejichž hodnota je pochybná. Měl možnost použít je ve „velké“ kauze daňových podvodů ve svůj prospěch, ale soudu je jako důkaz nepředložil.  „Zločinné“ jednání Shahrama Zadeha by se snad dalo kvalifikovat jako příprava k trestnému činu, ale ta není v tomto případě trestná.

Ač je to neuvěřitelné, soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek vyhověl návrhu státního zástupce Michala Galáta a uvalil na Shahrama Zadeha vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou. Na upozornění obhajoby na složenou rekordní kauci nevzal ohled, na útěkové vazbě trval. Krajský soud v Brně, který kdysi vyslovil názor, že kauce je pojistkou i proti útěku v jiném řízení, než v kterém byla složena, tentokrát jako stížnostní soud nechal jiným soudcem tuto absurditu v platnosti. Krajský soud v Brně se tak stal vzorem nevypočítatelnosti justice, neboť účinky složení rekordní kauce hodnotil pokaždé jinak.

V dalším vývoji se státní zástupce Michal Galát projevil jako sveřepý pronásledovatel Shahrama Zadeha a současně jako úředník s nevalným poměrem k práci, který ignoroval presumpci neviny a nedbal zásady, že ve vazebním řízení se má postupovat bez průtahů. Začal tím, že se neobtěžoval vyřídit v nějakém rozumném termínu stížnost proti sdělení obvinění ze dne 3. prosince 2016. Zamítl ji až 4. května 2017, kdy již čelil návrhu na zahájení kárného řízení. Zneužil skutečnosti, že trestní řád nestanoví pro vyřízení stížnosti přesnou lhůtu a vůdčí zásadou vazebního řízení „bez nedůvodných průtahů“ pohrdl.  Největší škody způsobil obviněnému a jeho těhotné ženě, když velkoryse přehlédl, že koluzní režim vazby skončil ze zákona dne 3. března 2017. Nezařídil jeho ukončení. O to se postaral až Městský soud v Brně při vazebním  řízení dne 11.dubna 2017. Do té doby museli manželé trpět při návštěvách přítomnost policistky, která sledovala jejich rozhovory a dokonce se  k nim vyjadřovala. Když Michal Galát v průběhu dalšího vazebního řízení vypozoroval, že soud patrně vyhoví návrhu na propuštění Shahrama Zadeha z vazby, zneužil okolnosti, že státní zástupce nemá povinnost zúčastnit se vazebního řízení a nedostavil se  k vyhlášení usnesení. Přirozeně pak nemohl znát důvody, pro které soud rozhodl. To mu ale nebránilo, aby pro média rozhodnutí soudu kritizoval jako nepochopitelné, odporující závěrům úvodního vazebního řízení ze 4.prosince 2016.  V pohodě pak vyčkal  doručení písemného vyhotovení usnesení a proti rozhodnutí vazebního soudu podal stížnost. Ač z logiky věci vyplývá, že vazební důvody pominuly, zdá se, že stížnostní soud mu vyhověl. Písemné vyhotovení jeho rozhodnutí dosud nebylo doručeno a Shahram Zadeh je stále ve vazbě. K hlavnímu líčení u Krajského soudu v Brně jej přivádí v poutech šestičlenná eskorta těžkooděnců se samopaly, z nichž tři postávají v soudní síni, patrně chráníce bezpečí obžalovaného před ohrožením ze strany senátu, tlupy obhájců a nepočetné veřejnosti.

Je pozoruhodné, že nadřízení státního zástupce Michala Galáta spatřují pochybení pouze v nezákonném prodloužení koluzní vazby, ale o tom, zda a případně jak za ně bude provinilec potrestán, dosud nebylo rozhodnuto. Vše ostatní prý bylo v pořádku, protože nebyly stanoveny procesní lhůty nebo povinnost osobní účasti při jednání a pojem „ve vazebním řízení bez  průtahů“ si státní zástupce smí vyložit jakkoli.  Veřejnou kritikou rozhodnutí  vazebního soudu se prý státní zástupce Michal Galát nedopustil poklesku, protože pouze oznámil, že rozhodnutí nerozumí. Podle zaužívané praxe mají státní zástupci zajištěnu beztrestnost téměř za jakékoli nepravosti. Kauza Zadeh není výjimkou.

Míní-li pan prezident, že by měl David Rath trávit své soudní řízení ve vazbě, měl by uvážit, zda způsob vynucování vazby za každou cenu, který uplatňují olomoučtí žalobci, je důstojný právního státu. Lze k tomu snad ještě dodat, že nehrozí-li nebezpečí útěku či jiného maření řízení, a pokud byli vyslechnuti v přípravném řízení všichni svědci, je pro stát výhodnější ponechat obžalovaného na svobodě, neboť vazba je velmi nákladné opatření a navíc zničující zásah do života bližních vazebně stíhaného. V každém případě David Rath by měl denně děkovat bohu, že není stíhán v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a měl by přestat napadat středočeské orgány činné v trestním řízení.

Ve zmíněném pořadu nesměl chybět zemanovský bonmot a byl vskutku výstižný: „politika se nedělá nohama ale hlavou“. Miloš Zeman, který vystupuje v tomto pořadu, má hlavu nepochybně v pořádku. Doporučuji proto bonmot k zamyšlení Jiřímu Pehemu a jiným rozumbradům, kteří zneužívají viditelných prezidentových potíží při chůzi jako základního kamene agitace proti  jeho znovuzvolení. Připomínám, že v době 2. světové války byl velmi úspěšným prezidentem U.S.A. částečně ochrnutý F.D. Roosevelt, běžně používající kolečkové křeslo. Také jemu stačila k výkonu funkce dobře fungující hlava.