Česká justice vydala dne 17. června
2019 pod názvem Kdo
se bojí Marie Benešové ? laudatio na současnou dočasnou ministryni spravedlnosti
z pera Jaroslava Fenyka, místopředsedy Ústavního soudu. Můj pohled na jeho
favoritku je zásadně odlišný, což jsem vyjádřil např. článkem Alternativní
obraz Marie Benešové. Jsem přesvědčen, že není vybavena vlastnostmi a
schopnostmi, odpovídajícími nárokům na důstojného držitele tohoto významného postu.
Nicméně nepatřím mezi ty, kteří se jí „bojí“, protože nepovažuji za možné, aby
zastavila trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, i kdyby si to snad přála, a
je zřejmé, že už pochopila, že jí nepřísluší provádět zásadní změny v resortu.
Z mého hlediska byla pro Andreje Babiše východiskem z nouze ve
chvíli, kdy Jan Kněžínek náhle opustil úřad. Hnutí ANO prostě nemá sklad uchazečů
o funkci ministra spravedlnosti, a když
už kvalitního člověka najde, neumí ho ve funkci podržet. Již jmenování Jana
Kněžínka po resignaci Roberta Pelikána bylo východiskem z nouze. Slušný
člověk s úřednickými zvyklostmi nebyl trvalým řešením. Demonstranti, zbubnovaní
spolkem Milion chvilek, si voláním po její resignaci zbytečně „honí trika“,
protože obavy z jejího jednání ve prospěch Andreje Babiše jsou zbytečné. Resignace
seniorky Marie Benešové by v tuto chvíli
ničemu neprospěla, pouze by vyvolala další ochromení ministerstva a nutnost
hledání dalšího náhradníka, bez záruky, že by nevyvolával veřejné pohoršení.
Fenykovo vystoupení v její prospěch hodnotím na pozadí štvanice
na Andreje Babiše, kterému vřeštící opoziční pidižvíci mimo jiné vyčítají, že
svou vládu opírá o podporu KSČM, a že je registrovaný jako tajný spolupracovník
StB. Jejich projevy jsou výronem bezbřehého pokrytectví. Vadí jim pár tisíc
členů a voličů KSČM, kteří se veřejně a čestně hlásí k nepopulárnímu názvu
strany a její ideologii, a do Poslanecké sněmovny vysílají kvalitní,
státotvorně se chovající reprezentaci, zatímco nevadí masy těch, kteří zahodili rudé
knížky, ke své „matce straně“ se otevřeně nehlásí a v tichosti nám vládnou stejně jako před Listopadem. V justici
a státním zastupitelství je vliv kryptokomunistů velmi silný: jejich zastoupení
zejména na vyšších soudech a státních zastupitelstvích a v řídích funkcích
je dosud významný, ovšem chybí zde „partaj“, které se báli a která je držela na
řetěze Není to zanedbatelná okolnost: i Ústavní soud připustil v odůvodnění
ústavního nálezu z 15.listopadu 2011 č.j. I.ÚS 517/10, že vliv
komunistické indoktrinace v minulosti může být zátěží pro jejich myšlení v přítomnosti.
Argument registrace Andreje Babiše
jako tajného spolupracovníka StB stojí na dokumentaci, vytvořené zločineckou
organizací StB, jejíž obsah demonstrující neznají, a tedy ani nemohou posoudit
její věrohodnost. Nedbají, že odsuzování lidí na principu kolektivní viny odporuje mezinárodnímu právu a nezamýšlejí
se nad tím, že jiný tajný spolupracovník StB Jan Kavan se stal ministrem zahraničí
a místopředsedou vlády a nakonec i předsedou Valného shromáždění OSN. Mladí
lidé netuší, že kdysi každý, kdo vycestoval do kapitalistické ciziny, se musel po
návratu zpovídat, s kým a o čem tam
mluvil, takže pracovník zahraničního obchodu se nutně musel stát předmětem
zájmu tajných služeb. A už nikdo si neuvědomuje, že v trestním řízení StB
podléhala dozoru prokurátorů, z nichž razantním pojetím výkonu funkce
vynikali vojenští prokurátoři. Prokuratura byla úzce spjata s aparátem KSČ
a v hierarchii moci stála nad justicí. Její pracovníci museli být
bezpodmínečně loajální vůči KSČ a většinou byli členy strany. Vojenská
prokuratura byla postrachem vojáků. Tvůrci lustračního zákona na tyto mocné
škůdce zapomněli.
Suma sumarum: v naší justici a
státním zastupitelství stále působí právníci, kteří dobrovolně vstoupili do
služeb represivních orgánů totalitního režimu a podíleli se na výkonu „třídní
justice“, při němž docházelo k potlačování občanských práv. Někteří si ani
neuvědomovali, že slouží protiprávnímu režimu a zpochybnili tak své profesní
kvality. Jiní možná o jeho protiprávnosti věděli, ale své profesní svědomí přesto
ochotně prodali „za mísu čočovice“. Jako celek tvoří velké „bratrstvo kočičí
pracky“, spojené pocity sounáležitosti, které má dosud v justici a státním
zastupitelství značný vliv a jehož příslušníci si v případě potřeby vzájemně
kryjí záda.
Obě klíčové postavy, o nichž je zde
řeč, jsou příslušníky „bratrstva“. Marie Benešová byla nenápadnou referentkou
okresní prokuratury a jako jedna z mála nebyla členkou KSČ. Netuším, čím prokazovala
povinnou loajalitu ke KSČ. Jaroslav Fenyk byl členem KSČ a vojenským prokurátorem,
údajně horlivým ve službě. Vzpomenu-li si na štvanici, které byl vystaven
bývalý předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, když jej prezident
Václav Klaus a později i Miloš Zeman navrhli do funkce soudce Ústavního soudu,
nemohu pochopit, jak se mohl stát ústavním soudcem a dokonce místopředsedou
Ústavního soudu člověk se špatnou minulostí Jaroslava Fenyka. Váha jeho podpory
Marie Benešové tomu odpovídá – nelze ji brát příliš vážně.
Ostatně ji zlehčil typicky prokurátorským
účelovým nakládáním s fakty. Např. v její prospěch připomněl, že ji
do funkce nejvyšší státní zástupkyně navrhl legendární Otakar Motejl. Ten ji
ale z vlastní zkušenosti vůbec neznal a dal na mínění různých rádců. S poctivými
úmysly ji doporučil její dobrý kamarád Pavel Kučera, tehdy Motejlův blízký spolupracovník,
jemuž se později odměnila neoprávněným zahrnutím do tzv. „justiční mafie“ a
vystavením souvisejícímu pronásledování. Byli ale i jiní rádci, jejichž úmysly
tak čisté nebyly.
Jaroslav Fenyk nepravdivě interpretuje
její úlohu v tzv. „kauze katarského prince“. Podle platného ustanovení trestního
řádu po předání trestní věci rozhodnutím ministra spravedlnosti do zahraničí
národní orgány činné v trestním řízení nesměly konat. Předání trestního
stíhání do ciziny bylo výsostným právem ministra. Bývalá členka KSČ Monika Křikavová zákon
nerespektovala a zahájila soudní řízení. Marie Benešová jí jako nejvyšší státní
zástupkyně hlučně podporovala v nezákonném jednání. Na motivaci jejího počínání
vrhá stín skutečnost, že po odvolání z funkce našla útočiště v advokátní
kanceláři, která obstarávala záležitosti „katarského prince“, a odtud se
posunula do ochrany podnikatelského
klanu Komárků, zabývajícího se obchodováním a těžbou ropy a zemního plynu.
Konec nezákonnostem učinil Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění „prince“
z vazby a zastavil řádění Moniky Křikavové. Jaroslav Fenyk se mýlí, když
tvrdí, že případ skončil „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti. Ve
skutečnosti skončil pravomocným rozsudkem českého soudu, s nímž byl
spokojen jak žalobce, tak obhájce.
Jaroslav Fenyk zkrášluje její
následné odvolání z funkce tvrzením,
že doplatila na snahu o nezávislost justice. Ve skutečnosti doplatila na
neúctu k právu a soustavné podrývání autority resortního ministra.
Zapomněl dodat, že Pavel Němec jí vlastně prosazením odvolání pomohl, protože
pod záštitou Komárků se jí určitě dařilo lépe než jako nejvyšší státní
zástupkyni.
K jejím zásluhám přičítá Jaroslav
Fenyk označení skupiny osob za „justiční mafii“, ačkoli to byla jedna z jejích
největších hanebností. Nezmínil se, že to souviselo se zastavením
trestního stíhání tehdejšího místopředsedy
vlády Jiřího Čunka. Označenou skupinu vytvořila podle estébáckého receptu na zakládání
protistátních spikleneckých center a zahrnula do ní hlavně lidi, s nimiž měla
nevyřízené účty, bez ohledu na to, zda na zásah do trestního stíhání Jiřího
Čunka mohli skutečně mít vliv. Proti „vyvoleným“ se pak rozjela dlouhodobá hlučná štvavá mediální kampaň, která poškozovala
také jejich rodinné příslušníky. V ní přišla ke cti její Fenykem
vychvalovaná „prostořekost“. Mezi „mafiány“ se dostal její bývalý nadřízený
Libor Grygárek, který před soudem snadno dokázal, že se zastavením trestního
stíhání Jiřího Čunka neměl nic společného. Jako první spor s ní zcela
jednoznačně vyhrál a zbytku jednání se již nezúčastňoval. Samozřejmě do „mafie“
začlenila Pavla Němce, jenž kdysi navrhl vládě její odvolání. Jako advokát
neměl žádnou možnost ovlivnit trestní stíhání Jiřího Čunka. Stejně tak bez
vlivu na jednání státních zástupců byl soudce Pavel Kučera, jemuž zazlívala přátelství
s Pavlem Němcem. Přirozeně nenáviděla Renatu Veseckou, která měla tu
drzost, že usedla do jejího křesla. Jako jediná z „mafiánů“ ovšem nesla aspoň
politickou odpovědnost za poklesky svých
podřízených. Někteří příslušníci „mafie“ se ani navzájem neznali. Občanskoprávní spor na ochranu osobnosti skončil po letech
smírem, při němž jí žalobci vrátili přisouzené peníze. Nezanikla ale platnost
omluvného dopisu, který žalobcům vystavila.
Jaroslav Fenyk se nepoučil od
předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, jenž se zásadně nevyjadřuje k případům,
u nichž lze předpokládat, že se ve
výhledu mohou dostat do rukou ústavních soudců. Nelenil a vyjádřil se
nelichotivě o Liboru Grygárkovi, u něhož lze předjímat, že svou obhajobu povede
v krajním případě až do ústavní stížnosti.
Jako přímluvce za bývalou
nadřízenou Jaroslav Fenyk podal také přehled jejích skutečných zásluh a
úspěchů. Nelze je přehlížet, ale zdůraznění a zkreslování bulvárních prvků
jejího příběhu je zastiňuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat